4 věci, kterých je třeba ve vztazích vyvarovat

Jestli je v životě něco opravdu komplikované, jsou to vztahy. Interakce dvou (a více) osob je neustálým prolínáním osobních cílů, vjemů, přání, snů, životních křivd, minulosti i představách o budoucnosti každého z nich. Když k tomu přidáme fakt, že neverbální komunikace – tj. dotyky, gesta, mimika, oční kontakt, postoj, tón a rytmika hlasu atd. – tvoří v závislosti na zdroji a situaci 55 % až 80 % veškeré naší komunikace, není divu, že vztahy jsou to nejkomplikovanější kolem nás. Přesto si je můžeme trochu usnadnit, pokud se vyvarujeme některých chyb.

1) Nevyřčené požadavky na chování druhých

Prvotním problémem všech vztahů, ať už mezi partnery, milenci anebo třeba příbuznými, je fakt, že každý z nás má nějaké vlastní předpoklady o tom, jak by se ostatní měli chovat nebo o tom, co „je normální.“ Tyto předpoklady jsou v něm hluboce zakořeněny a obvykle vycházejí ze vzorců chování odpozorovaných v dětství (často od rodičů), z literatury, filmů, od přátel a někdy i nepřátel, od našich vzorů apod. O tom, jak moc nevyřčené předpoklady dokáží ovlivnit náš prožitek ve vztahu, nejlépe vypovídá můj oblíbený příklad, který používám, když probírám vztahy se svými klienty.

SnídaněMějme zamilovaný pár, který spolu právě strávil první společnou noc, která byla – jak jinak – naprosto úžasná. Nyní je ale už ráno a ona se celá rozněžnělá probouzí v jeho mužném náručí. Až doposud je všechno naprosto ideální. Pojďme se ale podívat trochu na historii obou novopečených partnerů. Ona vyrůstala v rodině, kde tatínek každé ráno potichu vstal, doběhl do kuchyně, připravil mamince kávu, ovocný salát a teplý toust se šunkou a než se maminka stačila probrat, už měla v posteli čerstvou snídani. On vyrůstal v rodině, kde maminka každé ráno vycupitala z ložnice, skočila do krámku na rohu pro čerstvé rohlíčky, tatínkovi připravila míchaná vajíčka tak, jak je měl rád, a pak mu vše spolu s horkým čajem naservírovala až do postele. No a teď se tihle dva spolu probudili ráno poprvé v posteli, po nádherné noci, která se ale pozvolna začíná měnit v nepříjemné vystřízlivění z nočního opojení, protože oba dva si v duchu říkají: „Sakra, tak kde je jako ta snídaně?!“

Klíčový problém, nejen v rámci našeho příkladu, je však ten, že ti dva si to s nejvyšší pravděpodobností jen tak neřeknou. Budou tedy automaticky přepokládat, že ten druhý neudělal snídani z nějakého důvodu. „Asi mě dost nemiluje. Možná mu šlo jen o sex. Tak holt asi neumí vařit. Pravděpodobně si chce hrát na kočku a myš a dělá jako, že mu o mě nejde. Tak třeba není zvyklej dělat snídaně do postele, atd. atd.“ Tím, že nepřistála v posteli snídaně, zkrátka nastala nestandardní situace – tj. situace v rozporu s naším zažitým předpokladem o tom, jak má ráno s partnerem v posteli vypadat – a nyní se snažíme najít nějaké více či méně logické vysvětlení, proč tomu tak je.

2) Vlastní domněnky

Jak vidíte z uvedených příkladů, je sice možné, že skutečně přijdeme na to správné vysvětlení, avšak pravděpodobnostní charakteristika, že trefíme zrovna tu jedinou správnou možnost, zrovna nevyznívá v náš prospěch. Vlastní domněnky však dokáží být neuvěřitelným jedem pro každý vztah. To, že předpokládáme, že „druhý mohl myslet, že…,“ případně ještě o něco hůře, „že druhý mohl myslet, že my jsme si mysleli, že…“ je doslova cestou do pekel.

Nicméně, přesto je zajímavé se zde pozastavit nad tím, jakým směrem se ubírají v této oblasti naše myšlenky. Často se zde totiž promítá projekce. Když si kupříkladu myslíme, že „on to udělal, protože mě asi nemá rád/protože už si hledá jinou,“ může to ve skutečnosti vypovídat něco o nás samých. Pokud se tedy chcete někdy sami trochu potrápit, respektive pokud tyto konstrukce domněnek neutnete v samém počátku a necháte je chtě nechtě rozjet, není od věci si sepsat, co všechno si tedy myslím, že ten druhý svým chováním mohl myslet a nalít si čistého vína, a to nikoliv do skleničky.

Mnohem lepší je ovšem držet se faktů. A faktem je, že pokud nejste zrovna jasnovidec anebo člověk, co umí číst myšlenky, tak o tom, co druhý mohl tím či oním myslet nevíte zhola vůbec nic.

3) Nezapomínejte na každodenní chování

KyticeŘíká se, že láska a krása jsou skryty v detailech. A na to se v běžném životě často zapomíná. Lidé obecně mají tendenci přikládat mnohem větší význam jednorázovým gestům (přinesl mi obrovský pugét růží/udělala mi moji milovanou svíčkovou) než tomu, jak se k nim druhý člověk chová každý den. Jenže problém tkví v tom, že zatímco jednou za čtvrt roku udělat nějaké gesto zvládne každý, včetně alkoholika, „který už přestane pít“ anebo násilníka, „který vás už nikdy znovu neuhodí,“ aniž by toho druhého musel nijak zvlášť milovat, tak chovat se k někomu každý den s láskou, úctou a pochopením už předstírat prostě není možné, minimálně ne dlouhodobě. Velkým gestům však v posledních letech nebezpečně nahrává fakt, že se na Facebooku a Instagramu prostě vyjímají lépe než to, že se na nás partner ráno usmál a pohladil nás po vlasech.

Přitom paradoxně právě důraz na velká gesta může vést nejen k tomu, že přehlédnete, že ten druhý vás vlastně nemiluje anebo se k vám chová s despektem, ale třeba i k tomu, že u člověka, který vás miluje a každý den se o vás láskyplně stará, začnete mít dojem, že tomu tak vlastně není. Nezřídka se tak milující partner může dočkat zraňujícího hodnocení typu „Kdyby si mi aspoň občas přinesl jednu blbou kytku! Máňa, ta každej tejden dostane od toho svýho pugét růží. Ty mě vůbec nemáš rád!“

4) Nehodnoťte své vztahy podle Facebooku

Sociální sítě mají v současné době na mezilidské vztahy občas doslova až drtivé dopady. Slovo „Facebook“ se údajně objevuje u třetiny rozvodů ve Spojeném království a v USA má být tento podíl ještě větší. Problém s Facebookem je ovšem ten, že absolutně nereflektuje realitu.

Pokud Máňa „každej tejden poustuje novej pugét,“ tak vůbec nevíme, jestli nějaký skutečně dostala. Zaprvé totiž existují lidé, co si na sociálních sítích vyloženě vymýšlejí – jako třeba jeden můj kamarád, který kdysi vhodně načasovanými fotkami na Instagramu lovil naivní dívky hledající bohatého prince, které byly ochotné investovat do splnění svého snu ledasco, včetně své počestnosti. A zadruhé, pokud ten pugét skutečně každý týden dostává, nevíme vůbec proč. A čím bolestnější je pro Máňu ten důvod, tím spíše se to také nikdy nedozvíme.

Lidé sociální sítě zkrátka používají jako svoji výkladní skříň, reklamu, či dokonce jako ztvárnění svého vysněného života, který ovšem v realitě nežijí. Je to vlastně jen jiná parafráze na naše vlastní domněnky. Divadlo, které se dřív odehrávalo na návsích, kde se jedna žena s druhou dohadovaly o tom, která má toho nejskvělejšího manžela a děti a vztah na světě, se zkrátka přesunulo online, kde už ale nevyžaduje tolik hereckého umu a talentu.

Fuck FacebookJenže zatímco u toho povídání na návsi už díky filmům typu Slunce, seno a pár facek, všichni tak nějak tuší, že by to mohlo být i jinak, tak u sociálních sítí existuje jen velice malé procento uživatelů, kteří si právě tohle uvědomují. O to tristnější a smutnější je pak číst komentáře typu: „Ty se máš! Hned bych s tebou měnila,“ umístěné pod fotkou hubené a pěkné dívky opalující se na pláži u moře, která, což ovšem dotyčná komentující netuší, před třemi týdny přišla o miminko, anebo která minulý týden zjistila, že jí manžel podvádí se svojí ex. Obojí je přitom bohužel konkrétní příklad z praxe, nikoliv smyšlená historka.

Slavná Humboldt Universität v Berlíně spolu s Technische Universität Darmstadt se dokonce tomuto tématu sociálních sítí a jejich vlivu na naše štěstí začala systematicky věnovat. Celý tento fenomén je pojmenovaný i v moderní psychologii, a to jako Facebook Envy, byť se závistí až tak moc nesouvisí. Právě Facebook Envy přitom podle výše uvedeného průzkumu vede k tomu, že 36,9 % respondentů se po použití Facebooku cítilo hůře než předtím, přičemž více než čtvrtina uživatelů (26,8 %) dokonce pociťovala citové reakce, které ve svém důsledku mohou způsobit deprese. Abychom byli konkrétní, tak 9,2 % uživatelů bylo naštvaných, 8,9 % frustrovaných, 3,5 % se cítilo provinile, 2,6 % smutně, 1,4 % osaměle a 1,2 % pociťovalo závist. Pokud tedy patříte mezi tu část populace, která podobnými pocity po shlédnutí Facebooku (či jiné sociální sítě trpí), bude pro vás patrně lepší, pokud Facebook přestanete používat.

5 kroků ke spokojenějšímu vztahu

Čeho se ve vztazích vyvarovat jsme si už popsali poměrně zevrubně. Na co se ale soustředit, aby se naše vztahy zlepšily?

  • Komunikujte „Když něco nevím, tak se zeptám.“ Jedna z mnoha lidových moudrostí, které systematicky ignorujeme. Pokud partner udělal něco, čemu nerozumíte, zeptejte se ho, jak to myslel anebo proč to udělal. Možná se dozvíte něco jiného, než je nejpravděpodobnější vysvětlení, ke kterému jste ve své hlavě mezitím dospěli.
  • Komunikujte „Když se mi něco nelíbí, tak to řeknu.“ Další zlidovělá a moudrá rada, kterou ignorujeme a kterou často není snadné naplnit, protože od nás vyžaduje i určitou průbojnost. Pokud ale mlčky budu dělat něco, co vlastně nechci, ten druhý to pozná a také si to neužije. Když uvaříte k večeři svému miláčkovi prejt, který se vám hnusí, a pak ho společně budete pojídat při svíčkách, tak z toho romantická chvilka také patrně nebude. Přitom není nic špatného, pokud vy si chcete odpoledne číst knížku, zatímco váš partner si chce jít zaběhat. Je spousta aktivit, které se nemusí dělat v páru a zároveň vedou k oboustranné spokojenosti.
  • Komunikujte a hlavně, snažte se dohodnout a nikoliv dohadovat. Vztahy jsou o kompromisu. Kompromisem ale není neustálé ustupování a ani neustálé prosazování vlastních představ na úkor těch partnerových. Pravděpodobnost, že dvě různé bytosti budou mít identickou představu třeba jen o způsobu trávení jednoho odpoledne, je velice nízká. Byť se na první pohled může zdát, že pokud jednohlasně s partnerem zvoláte: „co jít třeba na procházku,“ že to musí automaticky znamenat „jde se na procházku do toho parku, kde to mám tak ráda, kde si sedneme na lavičku, on mě bude hladit ve vlasech, pak si zajdeme na kafe do tý super kavárny na rohu, atd.“ Nemusí! To už je totiž čistě váš předpoklad, který bude pravděpodobně dost odlišný od toho partnerova.
  • Žijte přítomným okamžikem – protože, jak bylo řečeno již výše, láska není skryta v tom, že přítel před 5 lety zapomněl na vaše narozeniny, ani v tom, že nebudete moct v létě jet na vaši vysněnou dovolenou, ale v tom, jak se k vám partner chová tady a teď.
  • Všímejte si toho, co děláte Vy a Váš partner, nikoliv toho, co a jak dělají ostatní. Porovnávání vlastního života s životy ostatních je totiž zaručenou cestou k tomu, jak být nešťastný. Problém přitom nemusí být nutně v tom, že život ostatních by byl „lepší,“ nýbrž v tom, že o skutečném životě, pocitech, trápení, obavách a radostech ostatních nemáme dostatek informací. To pak vede k paradoxům popsaným výše na příkladu kamarádky, která potratila, a přesto by s ní její kamarádka „hned měnila,“ protože zrovna byla u moře…

Začněte u sebe

Pohled nahoruOpravdový klíč ke štěstí v partnerství však leží ve vašem vlastním štěstí. Kdo není šťastným sám se sebou, může být sice šťastný s partnerem, ale toho partnera to bude stát mnoho sil, které mu jednoho dne mohou také dojít. Navíc člověk, co není šťastným sám se sebou, bude hůře hledat síly na podporu svého životního partnera v jeho těžkých chvílích. Nezaměňujte proto partnerství za situaci, kdy dva lidé v jedno splynou.

Partnerství mezi lidmi si mnohdy nezadá s partnerstvím mezi firmami. Firmy uzavírají strategické partnerství (či chcete-li strategické aliance) tehdy, když z toho mohou samy nějak profitovat. V tvrdém světě byznysu se přitom uzavírají jen taková partnerství, kde jasný profit vidí každá ze zúčastněných stran. V situaci, kdy jedna firma má prostředky k tomu, aby pomohla té druhé, a ta druhá potřebuje pomoci a nic nenabízí, nedochází k uzavření strategické aliance, nýbrž k její akvizici. Silnější firma pak vlastní majoritní obchodní podíl v té slabší a může si s ní dělat, co uzná za vhodné. A do takovéto situace se ve svém partnerském životě chce dostat málokdo.

V partnerství je tak důležité nezapomínat sám na sebe. Ať už jde o váš rozvoj, vaše zdraví, vzdělání, přání, sny či touhy. Zároveň je ale třeba respektovat tytéž potřeby u druhého partnera a snažit se najít kompromis tam, kde se vaše potřeby zjevně rozcházejí a nemohou vedle sebe ve stejném okamžiku koexistovat. Partnerství však nikdy nebude fungovat tehdy, kdy jeden z partnerů dělá něco na úkor druhého (ať už ho o to ten druhý žádá, anebo, hůř, ať už si my sami myslíme, že ten druhý by to po nás mohl chtít a proto se „obětujeme“).

Budu vám tedy držet palce, ať jsou vaše partnerské vztahy vždy maximálně harmonické. A pokud byste přeci jen potřebovali pomoci, získat nezaujatý pohled, radu anebo prostě jen vyslechnout. Neváhejte mě kontaktovat.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s