Tady a teď

Jak žít tady a teď

Všechno naše utrpení pramení z minulosti anebo z budoucnosti. Pokud jste si tedy zrovna teď nezlomili nohu anebo se vám v tomto okamžiku nestala nějaká životní tragédie. Což, přiznejme si na rovinu, o drtivé většině přítomných okamžiků prostě neplatí. Život v přítomném okamžiku je podle východních filosofií, a nejen těch, klíčem ke šťastnému životu. Proč tomu tak je, a jak se k tomu dopracovat?

Proč nežijeme v přítomném okamžiku

Waiting for the trainŽivot v přítomnosti se může zdát na první pohled jako samozřejmost. Není tomu tak. Když pomineme určité fyziologické časové zpoždění mezi tím, co vidíme, a tím, co náš mozek interpretuje, že vidí, je tu jeden zásadnější problém – v myšlenkách jsme často jinde než tady a teď. Když jdeme ráno do koupelny, tak přemýšlíme, co nás ten den čeká – tedy o budoucnosti. Když jíme v pracovní den oběd, často přemýšlíme, co ještě ten den budeme muset udělat (opět budoucnost) anebo si čteme zprávy, abychom zjistili, co se kde událo (v minulosti). Když cvičíme ve fitku, tak zase často myslíme na to, kdy už to skončí anebo kolik nám toho ještě zbývá (budoucnost). Kdy tedy ale žijeme v přítomnosti?

A to ještě nejsme u toho nejhoršího, s čím je vlastně spjaté i samotné lidské vidění – asociace a vzpomínky. Cokoliv vidíme, tak se mozek okamžitě snaží vyhledat v paměti, jestli už to někdy viděl, a pokud ano, tak jaké jsou s tím spojené vzpomínky, pocity, nálady, atd. Mozek se tak stává hlavním prvkem, který nás nutí žít jindy a jinde než tady a teď. Jíte zrovna výtečnou zmrzlinu? A na co myslíte? Na to jak ta zmrzlina chutná anebo na to, kdy a kde jste jedli zmrzlinu, jestli je tahle horší nebo lepší, co se vám naposledy dělo, když jste jedli zmrzlinu, jak to bývalo super, když jste jedli zmrzlinu jako malé děti, jak chutnala ta stará komunistická točená zmrzlina, atd., atd. atd.

Skutečnost je bohužel taková, že na to, abychom mohli žít tady a teď, se musíme pekelně soustředit, protože jinak nás mozek odnese daleko do budoucnosti či naopak minulosti, což zvládne během zlomku sekundy. Každý další vjem je pro nás, už z podstaty fungování našich smyslů, pokusem odpoutat se od toho, co je tady a teď.

Proč je tady a teď tak důležité?

Trenčianský hradV drtivé většině případů je současnost velice krásná. Sedíme třeba večer doma v křesle, koukáme na nějaký film, co se nám líbí, jsme v teple, nemáme žízeň, hlad, ani žádné zdravotní problémy, popíjíme voňavý teplý čaj anebo sklenku vína. Takový relativně obyčejný okamžik je pro lidi žijící v České republice poměrně běžný. Dokonce tak běžný, že si ho málokdy uvědomí a ještě méně často prožijí. Pro 90 % světové populace by přitom takhle nějak vypadala definice ráje na Zemi. Nemít hlad, nemít žízeň, být čistý, v teple, bez strachu o svůj život. Jenže my takovéto okamžiky často trávíme jindy a jinde – přemýšlením o tom, co bylo, proč bylo, co mohlo být jinak a proč to bylo zrovna tak, anebo naopak myšlenkami na to co bude, jestli bude, kdy bude, jak bude a co když to opravdu bude. Jenže minulost a budoucnost je na rozdíl od současnosti plná utrpení a nejistoty.

Proč je hloupost plakat nad rozlitým mlékem

Česká ústní lidová slovesnost je překvapivě moudrá. Nabízí řešení na řadu životních situací. Žel Bohu, anebo tomu, v co věříte, je však většinou ignorujeme. Většina z nás se trápí přemýšlením nad tím, co měli anebo neměli udělat jinak, kde udělali chybu anebo nad příslovečným – „Proč jsem si já nešťastná nevzala Pištu Hufnágla.“ Jenže, jak už se tak v češtině říká, je hloupost plakat nad rozlitým mlékem. Měl jsem to štěstí, že jsem na vysoké škole měl na relativistickou fyziku docenta Jelena, který pro ilustraci tohoto přísloví měl krásný příklad, který jsem sice uvedl už v článku o boji se stresem, ale rád ho tu zopakuji, protože se sem prostě hodí.

Představte si, že naproti vám stojí člověk se sklenicí plnou vody. Tu nyní posune po ose x. Posunul ji vpravo nebo vlevo? Pokud máte dobrou představivost, tak vás jistě napadá otázka, zda se ptáme na směr pohybu z vašeho anebo jeho pohledu. To, co je pro jednoho vpravo může totiž být pro jiného vlevo… Nyní sklenici posunul po ose y. Nachází se tedy blíž nebo dál? I zde asi uznáte, že jde o to, blíž nebo dál od koho. A obdobně, i při posunu po ose z by se dal zajisté najít někdo, stojící na hlavě, pro koho bude mít nahoru a dolů jiný význam než pro vás. A teď ten člověk stojící naproti vám vezme onu sklenici a její obsah vyleje na podlahu. Je voda stále ve sklenici anebo je rozlitá? Asi odpovíte, že je rozlitá. A stejně tak i onen člověk, co ji rozlil, a všichni kolem vás, ať stojí, leží nebo sedí na jakémkoliv místě, hlavou nahoru anebo dolů. Můžete klidně sami vyzkoušet libovolné místo a pozici, ze které se na danou situaci budete dívat, ale vždy nakonec dojdete k tomu, že voda ze sklenice je prostě rozlitá. Je tedy hloupost plakat nad rozlitým mlékem, neboť časová osa je jako jediná ireverzibilní…

Dech jako klíč k přítomnému okamžiku

Meditace„Zhluboka se nadechni, vydechni a počítej do desíti,“ to jste slyšeli asi ve svém životě už mnohokrát. Přitom právě tohle je podle východních filosofií, ale už i podle moderní psychologie, klíčem ke zklidnění mysli. Tím, že se totiž soustředíte na svůj dech, se automaticky dostanete do přítomného okamžiku, kde – jak bylo již řečeno – se vám obvykle nic špatného neděje. Jak na to?

Prvním klíčem k úspěchu je naučit se správně dýchat. Zní to sice nezvykle, ale většina lidí dýchat správně neumí. Své o tom vědí trenéři a fyzioterapeuti. Správně se totiž dýchá do břicha a nikoliv do hrudníku. Nebude tedy od věci nejprve si to vyzkoušet. Lehněte si na tvrdou podložku, ruce si dejte na břicho a nadechněte se tak, aby se zvedaly ruce na břichu a nikoliv hrudník. Pro ty, kteří tento krok zvládnou, což by měly být po pár desítkách sekund všichni, je tu ještě těžší úroveň – dýchání do spodní části břicha, kdy cítíte, jak se napínají svaly na sponě stydké. To už je trochu těžší, ale existuje tady trik, jak se to naučit. Položte si ruce do oblasti mezi pupkem a penisem/vagínou a zakašlete. V tu chvíli ucítíte, jak se tato oblast napnula, a svaly se zatnuly. No, a když to jde při kašlání, jde to i při dýchání, jen to vyžaduje trochu cviku. Jakmile se to naučíte, tak budete dýchat skutečně zhluboka a využijete naplno kapacitu svých plic. Pro práci s dechem a přítomným okamžikem však bohatě stačí umět dýchat do břicha.

Jak se dostat do přítomného okamžiku

Jak bylo řečeno již výše, tak dostat se do přítomného okamžiku vyžaduje značnou dávku soustředění. Zavřete oči i pusu a začněte zhluboka dýchat nosem. Při nádechu se soustřeďte na to, jak vzduch prochází nozdrami do vašich plic a jak se napíná vaše břicho. Při výdechu pak sledujte, jak nastává pravý opak. Klidně takhle v sedě, leže anebo i ve stoje dýchejte pár desítek sekund nebo i minut. Čím déle se vydržíte soustředit výlučně na váš dech, tím dříve upustíte od myšlenek na minulost a budoucnost, která vás trápí. Tento postup přitom není ničím jiným než jednou ze základních meditačních technik, která byla osekána o některé úkony, aby ji mohla moderní psychologie lépe adaptovat.

Pokud byste si přáli do toho vrátit zpět aspoň maličko z Kryia Yogy, údajně prapůvodní meditační techniky, která říká, že základem všeho je právě dech, můžete zkusit adaptovat ještě jednu techniku. V průběhu soustředění se na dech vám totiž hlavou, chtě nechtě, budou procházet spousty myšlenek na minulost i budoucnost. Jakmile zjistíte, že vaše pozornost byla odvedena od dechu nějakou myšlenkou. Zkuste ji přijmout a soustředit se zpět na dech.

Minulost i budoucnost je třeba přijmout, nikoliv posuzovat

A co že to znamená ono „přijmout myšlenku“? Znamená to neposuzovat, jestli je daná věc dobrá či špatná, prostě ji přijmout tak, jak je, a znovu se soustředit na svůj dech. Uvedu tedy příklad – pohádali jsme v práci se šéfem a při tomto dechovém cvičení si na to vzpomeneme. Klasická reakce je ta, že začneme řešit, jestli jsme měli pravdu, proč jsme měli pravdu, jaké charakterové vlastnosti náš šéf má a jaké by měl mít, atd. Jedna hádka tak dokáže naši mysl zaměstnat klidně na celý den. Institut „přijetí myšlenky“ na to jde ale jinak. Vzpomenete si na hádku a v tu chvíli si řeknete: „Ano, pohádali jsme se se šéfem.“ Tečka, nic víc. Prostě si řeknete jen toto, přijmete, že se to skutečně stalo, a dál se soustředíte jen na svůj dech. A co když je to něco v budoucnu? Řekněme, že se u vás v práci propouští a vy nevíte, jestli náhodou nepropustí v další vlně i vás. Přijde tedy myšlenka: „Co když mě propustí?“ a namísto toho, abyste začali přemýšlet o tom – tak v účtárně propouštěli tolik a tolik lidí, s takovým profilem, a propustit se bude muset ještě tolik lidí, atd. atd. Tak si prostě řeknete pouze: „Ano, u nás ve firmě se propouští. Je možné, že mě v budoucnu také propustí. Až to nastane, budeme to řešit,“ a opět se soustředíte na svůj dech a na přítomný okamžik. V tomto konkrétním příkladu lze navíc použít jednu velice trefnou paralelu, aspoň pro řidiče. Téměř každý řidič (který jezdí) se během svého života stane účastníkem dopravní nehody – ať už drobného „ťukance“ na parkovišti, anebo něčeho vážnějšího. Není to ani tak o tom jestli se to stane, ale o tom kdy a jak moc to bude vážné. Co myslíte, že je za volantem užitečnější? Od prvního dne řešit, co budu dělat, až nabourám, anebo se raději soustředit na řízení?

Žít v přítomném okamžiku vyžaduje trénink

DSCF1310_editedBohužel, žít v přítomném okamžiku není jednoduché a vyžaduje to trénink. Vydržet tady a teď po celý den je pak pro běžného člověka téměř nemožné. Ti, kteří to dokáží – třeba mniši v indických anebo tibetských chrámech – tráví denně několik hodin meditacemi, které jim pomáhají oprostit se od strastí minulosti a budoucnosti. Není proto na místě předpokládat, že každý den na pět minut zavřete oči, soustředíte se na svůj dech, a všechny starosti budou navždycky pryč. Nebudou. Důležité ale je, že když pocítíte, že přichází ten okamžik, kdy by se to mohlo zvrtnout a vyústit v nějakou vypjatější emocionální reakci – smutek, stres, výbuch vzteku apod. – můžete se pokusit to vše včas zastavit. Přesně tak, jak praví naše stará ústní lidová slovesnost – zhluboka se nadechni, vydechni a počítej do deseti. Jen s tím počítáním to můžete přeskočit a hluboký výdech a nádech bude potřeba praktikovat víckrát.

Kdybyste přeci jen bojovali s životem v přítomném okamžiku, neváhejte se na mě obrátit. Společně to určitě zvládneme 🙂

PohledO autorovi

Martin Zikmund je lektor firemních workshopů a seminářů a průvodce lidí a firem klíčovými změnami. Je také autorem všech textů a většiny fotografií na tomto blogu. Více se o něm dozvíte na Nekouč.cz.

19 comments

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s