Když přijde čas změnit kariéru

V pracovním životě člověka přijdou občas okamžiky, kdy má příležitost radikálním způsobem změnit svoji dosavadní kariéru. Buď dostane nečekanou příležitost, nebo přijde z nějakého důvodu o práci, anebo se rozhodne, že kvůli rodině a/nebo svému zdraví už současnou práci nebude dál vykonávat. Co v takovéto situaci dělat? A jak si zbytečně nezavírat dveře k novým příležitostem?

Šance, která se nemusí opakovat

DSCN3367_editedPrvní věc, kterou je třeba si uvědomit, že se jedná o příležitost, která se jen tak nebude opakovat. Pracovní život člověka může trvat přibližně kolem 40 až 50 let, přičemž HR odborníci nejlépe pohlížejí na ty, co mění zaměstnání anebo aspoň pracovní pozici v rámci jedné firmy po 2 až 5 letech. Ke konci kariéry však lze předpokládat, že změn bude méně a méně, protože lidé ve vyšším věku mají rádi více jistot a také se jim, aspoň na současném trhu práce, hůře shání zaměstnání. To znamená, že běžně budete mít tak 8 až 10 příležitostí k tomu, začít dělat něco jiného a někde jinde.

Proti radikálnějším kariérním změnám však stojí v průběhu pracovní kariéry řada aspektů – čerstvá rodina, hypotéka, starost o nemocné rodiče apod. a samozřejmě strach. Podtrženo a sečteno – v kariéře člověka je sice relativně dost příležitostí ke kariérní změně, ale jen velmi málo těch, kdy ta změna může být radikální a otevřít zcela nové obzory.

Panta rhei aneb vše plyne

Někteří lidé se těchto radikálnějších proměn své kariéry doslova bojí. A není se vůbec čemu divit. Když měla pokaždé přijít nějaká větší změna v mé kariéře, také jsem se sám bál. Lidé mají strach udělat krok do neznáma, a přitom během své kariéry takových kroků udělají chtě nechtě bezpočet. 50 let je totiž hodně dlouhá doba, za kterou se v podstatě od základů změní vše – od způsobu práce přes pracovní nástroje, které budete při práci používat až po pracovní pozice, které se ve firmách vyskytují. Nevěříte? V roce 1965 potažmo 1975 nebyly mobily, počítače, Facebook, internet, nebylo možné cestovat volně do zahraničí, kariéra se řídila stranickou knížkou a příslušností, existovalo centrálně plánované hospodářství, atd. A i kdybyste byli teď třeba v polovině svého ekonomicky aktivního života, tak v roce 1990 to pořád ještě nebylo o nic moc lepší. Vše plyne, ať chcete nebo ne. Rozdíl je jen v tom, jestli radikální krok do neznáma uděláte, protože vás k tomu donutí zaměstnavatel (např. zahájení prodeje on-line, zřízení oddělení pro komunikaci na sociálních sítích apod.) anebo proto, že si to sami zvolíte.

„Vždycky jsme to dělali takhle“ jako zabiják všech inovací

Jednou jsem se v Kavárně Adria setkal s jedním cizincem, vysoce postaveným manažerem jedné nadnárodní korporace. Trápil ho nadcházející důchod. Necítil se být starý, chtěl dál pracovat, ale jeho firma ho po dosažení důchodového věku už nebude chtít. „Je to hrozný. Jeden den Ti platí za Tvoje znalosti miliony měsíčně a druhý den jsi pro ně už moc starý a nemáš pro ně žádnou hodnotu.“ Bylo vidět, že ho to očividně mrzí, protože se sám cítil plný sil a děti už byly všechny z domova pryč. Zeptal jsem se proto, co tedy plánuje dělat dál. „Všichni moji kamarádi, co šli do důchodu a dělali manažery, jsou teď konzultanti… Tak asi taky budu konzultant. Co jiného bych taky asi tak mohl dělat?“ Dokonale tak vystihl jeden velký problém, který nám brání v radikálnějších změnách naší pracovní kariéry – zvyk.

Zvyk je železná košile, jak praví jedno staré české přísloví. A byť v dnešní době si železnou košili zkusil asi málokdo, tak vězte, že je to košile o hmotnosti cca. 12 kg, která vás sice aspoň trochu brání před zásahy šípů a nožů, ale také vás brzdí na každém vašem kroku a brání vám v pohybu. Zkusil jsem tedy namítnout, že přeci může dělat něco jiného. Třeba si otevřít pekařství, restauraci anebo cokoliv. Že teď je ta pravá příležitost začít dělat to, co si vždycky přál a nemohl, protože peněz má už dost, děti jsou pryč z domova a on doslova může začít dělat, co si jen bude přát. Jeho zasmušilý obličej v tu chvíli pookřál.

IMG_7757_editedŘada lidí v otázkách svého pracovního života nosí železnou košili, kterou si bedlivě opečovává. Je to často kvůli tomu, že věnovali „celý svůj život“ určitému směru své kariéry a je jim líto to pak „celé zahodit.“ Člověk, co vystudoval práva a po letech konečně složil advokátní zkoušky, si tak neotevře vzápětí restauraci, i když miluje vaření, byl to vždycky jeho sen a práce advokáta ho nebaví. Neudělá to proto, že jednoduše na advokáta pět let studoval práva a pak dřel jako koncipient za pár peněz, aby jednou mohl být advokátem. Přitom dosavadní kariéra může být velice často důležitým vstupem pro kariéru novou.

Zkušenosti získané v jedné práci lze bez problémů zúročit i úplně jinde, nikdy nejsou ztrátou času. Ostatně i ve škole jsme se kromě samotné látky, kterou už si povětšinou stejně nepamatujeme, naučili třeba i vytrvalosti, systematičnosti, spolupráci, schopnosti analyzovat apod. Jde jen o to mít oči otevřené, umět si brát ze své praxe i ponaučení, a umět své zkušenosti zúročit. Nic, čím jste si prošli, nebyla ztráta času. Bylo to součást toho, co vás dovedlo tam, kde jste právě teď. Třeba náš hypotetický právník by si asi těžko chtěl otevřít restauraci, dokud by nezkusil, jaké to je dělat advokáta. Pokud ale bude žít dál v minulosti anebo budoucnosti, nikdy svoji práci nezmění. Teprve až začne žít tím, co je teď – tedy v přítomnosti – bude moci nějaké radikálnější změny, a to ideálně k lepšímu, dosáhnout.

Co byste dělali, kdyby neexistovaly bariéry

DSCN4808_editedParadoxem je, že velká část našeho profesního života je obvykle determinována v době, kdy jsme ještě děti a vybíráme si vysokou školu anebo se rozhodujeme, že na ni nepůjdeme. I po dvaceti letech praxe tak mnozí z nás staví své rozhodnutí o dalším směřování své profesní kariéry právě na tom, jak se rozhodli, když jim bylo 17 nebo 18 let. Je to přitom asi jediná oblast našeho života, kdy svá rozhodnutí v čase téměř nepřehodnocujeme. Pokud se ale nyní nacházíte v situaci, kdy změna zaměstnání je nevyhnutelná, zkuste se přeci jen na chvíli zamyslet. Zbořte veškeré bariéry, které jste si při výběru zaměstnání pečlivě a potají roky budovali.

Předně neřešte, co umíte anebo neumíte. Kdybyste totéž řešili před nástupem na střední školu, že vlastně neumíte např. analytickou geometrii anebo relativistickou fyziku, tak byste na ni také nikdy nešli. O vysoké škole ani nemluvě. Co neumíte, se naučíte – pokud budete chtít a budete vytrvalí. Neřešte ani peníze. To, že teď berete 100 tisíc měsíčně, neznamená, že za půl roku to na stejné pozici nebude jen 50 anebo třeba nula. To už si ostatně spousta lidí v roce 2008, a nejen tehdy, vyzkoušela. A naopak – to, že teď berete 50 tisíc měsíčně, neznamená, že za rok to nemůže být třeba 100. A konečně – neřešte to, co jste doposud dělali. Do určitého věku jste byli taky jen studentem a najednou jste začali dělat něco zcela jiného. Kdyby se stejnou logikou měl řídit Bill Gates, Steve Jobs anebo třeba Mark Zuckerberg, tak by Microsoft, Apple ani Facebook nikdy nevznikly a oni by nikdy nedosáhli toho, čeho dosáhli. „Opakovat stále stejný pokus a očekávat jiné výsledky je čiré bláznovství,“ jak říkával Albert Einstein, který vzal veškerou dosavadní fyziku a její zákony a téměř všechny je „zahodil.“

Naopak se zamyslete nad tím, co vás baví, co by vám dávalo smysl dělat a co by pro vás byla výzva. To jsou totiž tři klíčové charakteristiky trvale udržitelné práce. Pokud najdete něco, co splňuje všechna tato tři kritéria, je tu poměrně velká šance, že u toho dlouhodobě vydržíte, že v takové práci budete spokojení a že v ní budete i úspěšní. A co si budeme povídat – spokojenost v pracovním životě se do velké míry snoubí se spokojeností v tom osobním a naopak. Ostatně tím, že dojedete z práce domů, se z vás jiný člověk nestává. Jste to pořád jen vy, každý den, celý den, 24 hodin denně.

Syndrom hypotéky

Řada lidí je ve svém rozhodování ovšem ovlivněna tzv. Syndromem hypotéky. Jedná se o zajímavý aspekt novodobého HR, kterého firmy umějí mistrně využít. A netýká se paradoxně jen těch, kteří mají na krku hypotéku. Správně by se měl nazývat spíš syndromem vysokých fixních měsíčních výdajů. Čím vyšší jsou vaše fixní měsíční výdaje za nájem/hypotéku, alimenty, leasingy, splátky úvěrů apod., tím vyšší potřebujete pravidelný měsíční příjem pro jejich pokrytí. A zaměstnavatelé si toho jsou samozřejmě vědomi. Ostatně některé firmy, pro které jsem pracoval, toho uměly i mistrně využít.

DSCN5002_editedJde totiž o to, že i při sebemenším náznaku, že by se mohlo propouštět nebo sáhnout na bonusy, je takový zaměstnanec se syndromem hypotéky daleko ochotnější k přesčasům, práci mimo jeho pracovní povinnosti, zaskakování za kolegy, atd. A to dokonce i tehdy, když za to nedostane zaplaceno. Bez problémů pak hodí za hlavu svoje koníčky, rodinu a někdy i zdraví, jen proto, aby dostal peníze, které potřebuje k pokrytí svých vysokých měsíčních výdajů.

Řada firem pak dokonce nepřímo motivuje své zaměstnance, aby se k vysokým výdajům dopracovali. Golf, drahé večeře, drahé dovolené, drahá členství ve fitness centrech, bazény, hezčí dům na větší hypotéku, atd. – cokoliv, co zvyšuje měsíční výdaje klíčových zaměstnanců, je vítáno s povděkem. Vede to pak k situaci, kterou mistrně popsal jeden můj klient, jediný majitel firmy, který trávil půl roku na dovolených s rodinou, zatímco jeho klíčoví zaměstnanci neměli často ani den dovolené (a tím myslím skutečně ani den, nikoliv ani den navíc nad rámec zákonem daných 4 týdnů): „Manažer, to je takový roztomilý zvířátko. Dáš mu sto tisíc měsíčně a služební BMW řady pět, a on pro tu firmu klidně i umře…“ Jednoho, co umřel ve 34 letech, jsem ostatně znal i osobně. Měl manželku a dvě děti a nebyl to nějaký Japonec, nýbrž Čech pracující v Česku pro jednu švédskou korporaci.

O železné košili, co vás může stáhnout ke dnu

Znal jsem jednu marketingovou ředitelku, která věnovala mnoho let své pracovní kariéry jedné firmě. Když tam nastupovala jako mladá dívčina krátce po vysoké škole, tak byla plná elánu, práce jí bavila, tu firmu milovala a nevadila jí ani relativně nízká mzda. Ostatně tehdy nevěděla, že je nízká. Majitel firmy si však velice rychle všiml, že by jejího nadšení a elánu mohl využít nebo spíše zneužít pro svůj vlastní zisk. A tak jí postupně přidával víc a víc práce namísto toho, aby najal dalšího zaměstnance. A ona si to nechala líbit. Po pár letech si totiž pořídila byt na hypotéku a ty peníze jednoduše potřebovala. Postupem času se propracovala až k nějakým 60ti hodinám týdně, v práci byla nespokojená a začala si uvědomovat, že za ni bere málo peněz. Začala se tedy poohlížet po jiné práci, ale nakonec stejně neodešla, i když pár zajímavých nabídek měla. Přeci jen, hypotéka a zvyk a co když v té nové práci to nebude ono, navíc za chvíli chce mít stejně miminko, atd. Po dalším roce a půl však vysoké pracovní nasazení začalo mít velice neblahý vliv na její zdravotní stav, který se prudce zhoršil. Navíc, o miminku si při daném zdravotním stavu nemohla nechat ani zdát, lékaři jí těhotenství přímo zakázali. A teprve až tehdy začala brát vážně rady mnoha svých přátel i lékařů a dala výpověď. Dřív, než měla nové zaměstnání. A jak ten celý příběh dopadl? Po pár týdnech hledání nastoupila do práce, kde bere o 60 % vyšší mzdu za podstatně menší pracovní nasazení. Navíc šéf si jí váží, práce ji opět baví a je v ní spokojená.

Nemarněte svůj život tím, co vás nebaví anebo vás dokonce ničí

Proto, jestli cítíte, že v práci nejste spokojení a šťastní, že vám bere energii či dokonce vaše zdraví, nenechte si ničit svůj život. Většina z nás má totiž jen jeden. Raději se zkuste zamyslet nad tím, co byste doopravdy chtěli dělat a jděte si za tím. Ano, nebude to jednoduché a možná, stejně jako té slečně z mého příkladu, se vám to nepovede napoprvé. Ale jednou pak skončíte u toho, co vás bude bavit, bude vám dávat smysl, bude to pro vás výzvou a bude za to i odpovídající finanční ohodnocení.

A pokud byste si náhodou ve své profesní kariéře a jejím dalším směřování nevěděli rady, neváhejte mě kontaktovat.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s