Životní transformace, aneb když vám dojde se sebou trpělivost

V životě některých lidí nastane jednoho dne okamžik, kdy se rozhodnou od základu změnit svůj život. Z vnějšku toto rozhodnutí působí často jako náhlé (pro mnohé ba dokonce unáhlené) a mnohdy i jako příliš radikální. Ve skutečnosti to však bývá poněkud jinak. V člověku se tak dlouho hromadí pocit, že „něco není správně“ a „něco je potřeba změnit,“ až se jednoho dne rozhodne vzít život do svých rukou a sám začít něco dělat pro to, aby se to změnilo.

Kde se bere vůle k životní transformaci

Kde se vůbec bere vůle člověka k radikální změně ve svém životě? Zesnulý přední český psychiatr, doktor Miroslav Plzák, ve své literatuře věnované partnerským vztahům často pracoval s pomyslnou nádobou trpělivosti, která jednoho dne přeteče. Za každou jednu křivdu, kterou vám váš partner provede, ukápne do této nádoby jedna kapička. Jednoho dne pak ukápne kapička poslední, nádoba přeteče, a je z toho rozvod anebo aspoň partnerská krize, často netušených rozměrů. Každý jedinec má přitom takovou nádobu jinou, s jiným objemem a s jinými projevy jejího přetečení. A zdá se, že podobných nádob v sobě máme víc. Jedna z nich je určena i na náš vlastní život. Z něj ale, na rozdíl od vztahu, nemůžeme odejít někam jinam. A tak, když nádoba trpělivosti s naším dosavadním životem přeteče, tak máme jen velmi omezené spektrum možností. Vyloučíme-li sebevraždu, pak je to buď neustálé sebelitování se doprovázené hláškami typu, že „život je svině,“ což je dle mé osobní zkušenosti častější, anebo životní transformace doprovázená hláškou, že „život je takový, jaký si ho uděláte,“ což už se zase tak často bohužel neděje. Tento druhý přístup totiž vyžaduje značnou míru sebekritiky a přijetí vlastní minulosti i vlastních chyb.

Jak poznat, že se nádoba začíná plnit po okraj

Zajímavou otázkou je, jak a jestli se dá poznat blížící se životní transformace. Sám jsem si takovou transformací prošel, de facto dvakrát, i když poprvé to byl spíš jen dojem určité transformace, a hovořil jsem i s lidmi, kteří to měli zrovna tak. Na základě toho se mi podařilo identifikovat několik prvků, které životní transformaci předcházejí.

Zboření pevně zakořeněných představ je pravděpodobně tím vůbec prvním větším impulsem k započetí cesty za životní transformací. Možná se teď ptáte, co takovou pevně zakořeněnou představou může být. Pokud mám mluvit o těch několika málo příkladech, které znám, tak to byly třeba představy, že: „Rodiče tu přeci budou věčně,“ „To, že jsem zdravá, je přeci samozřejmé,“ „Peníze jsou pro život nezbytné,“ apod. Tyto představy už byly v podstatě integrální součástí osobnosti daného jedince. Považoval je za realitu, za něco, co tak prostě je. A k jejich zboření došlo tehdy, když dotyčný prožil něco, co je jednoznačně, absolutně, neoddiskutovatelně a jednou pro vždy dokázalo popřít. Smrt matky, rakovina prsu, či pár týdnů života v zemi, kde peníze nebyly na nic potřeba.Zřícenina

Podobný prožitek bořící zaběhnuté pořádky je pak doslova šokem. Je to jako kdybyste odebrali z domu jeden nosník. To pak nevyhnutelně povede k tomu, že část stavby se zřítí, a dům je pak potřeba buď zrekonstruovat anebo strhnout a postavit znovu. Někdy dokonce odebrání jediného nosníku může vést až ke zborcení úplně celé stavby. Stačí, aby ten nosník byl pro stavbu klíčový a/nebo aby stavební konstrukce byla následně plně zatížena. Ve většině případů je to však jen velký impuls k tomu, aby člověk začal přemýšlet nad tím co a dál se svým životem/stavbou.

Pocit, že „něco“ by mělo být jinak je přítomen často mnoho let před životní transformací. Je provázen řadou momentů, kdy se na malou chvilku zastavíme a začneme si klást otázky „Proč?“ „Proč se děje zrovna tohle?“ „Proč tohle vlastně dělám?“ „Jaký to má vlastně celé smysl?“ apod. Jakmile na tyto otázky nepřijde uspokojující odpověď, přikápne nám jedna kapička do poháru trpělivosti. Zároveň se tím také zintenzivní pocit, že by „něco“ mělo být jinak. Od pocitu, že „by něco mělo být jinak“ k uvědomění si, že „musím něco začít dělat jinak,“ ale vede ještě relativně dlouhá cesta.

HledáníPocit, že by něco ve vašem životě mělo být jinak, se snoubí s dalším pocitem – že vám v životě něco chybí. Můžeme žít třeba život z lifestylových časopisů či dívčích románů a přesto nás může den co den trápit intenzivní pocit, že nám prostě něco chybí. A pokud nám něco chybí, často proto, že jsme to ztratili při přerodu z dětí žijících ve světě, kde je vše možné, na dospělé žijící, zejména v Česku, ve světě, kde „nic nejde.“ A tak to začneme hledat. A právě neustálé hledání „něčeho“ je dalším průvodním jevem nastupující životní transformace. Já osobně jsem toto hledání pojal až doslova a procestoval jsem sám kus Evropy. A znám i řadu dalších, kteří tuto fázi řešili cestováním a setkáváním se s novými lidmi. Výhodou cestování je totiž fakt, že poznáte jiné prostředí, zvyky, typy lidí, což pomáhá dospět do další etapy „předtransformační přípravy“ – dívání se na věci z více pohledů.

Zvýšená otevřenost alternativním názorům. Tím teď nemyslím, že po večerech budete vyvolávat duchy a v Oblasti 51 hledat stopy po ufonech, ale že najednou si začnete v diskusích s kolegy, partnerem, kamarády a třeba i cizími lidmi říkat, že na jejich pohledu na věc, který byste ještě před rokem vůbec neposlouchaly, by také něco mohlo být. Pozvolna se tak začnete dívat na svět a jeho dílčí otázky nejen vlastníma, ale i cizíma očima. To vám dá schopnost „vícedimenzionálního“ pohledu na každý problém. Ta je na cestě k životní transformaci klíčová.

Krize středního věku versus životní transformace

Velice zajímavou otázkou je, jak rozlišit touhu po životní transformaci od krize středního věku. I když vnější projevy mohou být někdy dost podobné, vnitřní motivace je přesto výrazně odlišná. U krize středního věku je právě věk oním klíčovým motivačním faktorem. Jejím klíčovým mottem je „Ještě nejsem tak starý, abych nemohl…“ a „Je mi tolik a tolik a ještě jsem třeba nikdy…“ Člověk, který jí trpí, se snaží dokázat sám sobě a/nebo svému okolí, že ve svém věku dokáže ještě to či ono. Jenže u životní transformace to o věku vůbec není. Může vám být stejně tak 20 jako 80. Životní transformace je o tom, že „takhle už dál nechcete žít,“ a ne o tom, že „nejsem ještě tak starý, abych nemohl takhle žít.“

OheňVyhoření versus životní transformace

Obdobně může být životní transformace na první pohled zaměnitelná se syndromem vyhoření. Ve skutečnosti však nic nemůže být pravým opakem vyhoření, než právě životní transformace. Zatímco u vyhoření už vás sice stávající práce a život nebaví, ale nemáte energii ani chuť na cokoliv a nejraději byste strávili celé dny v posteli, protože se cítíte prostě vyčerpáni, tak u životní transformace byste nejraději trávili celé dny i noci děláním něčeho, co vás posune tam, kam se chcete posunout, a jste neustále plni energie a pozitivity.

Jedna velká kapka občas stačí

Někdy je životní transformace iniciována jednou jedinou velkou kapkou (událostí) v životě člověka. Jak bylo řečeno již výše, tak občas, když se odebere klíčový nosník, zbortí se i celá stavba. Tyto okamžiky nebývají zpravidla příjemné, protože „vystřízlivění“ ze současného života přijde obvykle nečekaně a najednou. Je to jako v legendárním filmu The Matrix, když Neo pozře červenou pilulku a náhle se probudí do jiného (skutečného) světa jako jiný (skutečný) člověk a přestane být mentální projekcí sebe sama v simulaci řízené stroji, kterou do teď považoval za svůj život.

Když přijde ta poslední kapka

Když přijde taková poslední kapka postupně, je to trochu jiné. Člověk cítí, že něco vevnitř se zlomilo, že byla překročena určitá hranice, kdy se nejde, respektive už nechce, vrátit zpět. Celý dosavadní život pak začne vnímat jinou optikou, a často ne úplně pozitivně. Proto je důležité soustředit se na přítomný okamžik a zbytečně se neutápět v lítosti nad minulostí. Minulost je třeba vnímat jen jako to, co člověka dovedlo právě tam, kde se nachází nyní. Nic nebylo špatně ani dobře, všechno bylo přesně tak, aby se člověk ocitl tam, kde je právě teď. Ať už byla minulost sebelepší nebo sebehorší, bez ní by prostě k této životní transformaci nedošlo. Mnohem více otázek však začne v takovou chvíli vzbuzovat budoucnost.

Co teď?

IMG_7757_editedŽivotní transformace je obvykle provázena změnou hodnotového žebříčku. Velice často z prvních příček spadnou peníze, „společenské postavení,“ moc apod. Dopředu se naopak nejčastěji dostává zdraví, rodina a vlastní zájmy, které byly do té doby potlačovány na úkor plnění zájmů jiných lidí. Absorbování takovéto změny vyžaduje čas, protože náš hodnotový žebříček se promítá de facto do všeho, co děláme. Je součástí každodenního rozhodování a to až do té úrovně, jestli ještě dořeším tento e-mail anebo raději pojedu domů za dětmi a manželkou.

Vraťme se teď ale na chvíli k naší analogii s budovou. Pokud rekonstruujeme polorozbořenou stavbu anebo stavíme nový dům, tak to chvíli potrvá. A až bude dům zase stát a bude kompletní, tak zase zabere nějaký čas, než ho zabydlíme, než v něm přestaneme bloudit a hledat věci a než se v něm budeme cítit jako doma. A stejně jako při stěhování ze starého domu do nového, tak i tady zjistíte, že spoustu věcí vlastně nepotřebujete a spoustu věcí lze rozmístit a dělat jinak a lépe.

5 tipů, jak se lépe vypořádat (nejen) s životní transformací

Životní transformace sama o sobě není jednoduchá. Jenže většině z nás ji budou „komplikovat“ ještě ostatní lidé – rodina, přátelé, kolegové v práci. Pro lidi kolem nás je často těžké pochopit fakt, že jsme se rozhodli k radikální změně našeho života. A právě lidi kolem nás mohou být skvělou podporou anebo také hřebíčkem do rakve naší životní transformace. Proto přidávám pár tipů, jak projít životní transformací „bez ztráty kytičky.“

  1. Odříznout se od negativních lidí
  2. Odříznout se od lidí, kteří jsou zosobněním našeho starého života a starých zvyků
  3. Setkávat se s novými lidmi, kteří nás mohou inspirovat – z jiných zemí, jiného věku a jiných sociálních poměrů
  4. Nebát se zkoušet nové věci a neuspět
  5. Mít dostatek prostoru být sám se sebou

Jak se vypořádat s obavami o budoucnost

DSCF0939Když začnete měnit to, co jste považovali ve svém životě až doposud za neměnné, mohou se dostavit obavy o budoucnost. Jak to teď vlastně bude? Co budu dělat za práci? Co se stane, když v práci zvolním? Co se bude dít, když se rozejdu s člověkem, se kterým nejsem šťastný? Tyto a mnoho dalších otázek se dříve či později mohou začít objevovat. Faktem ovšem je, že pokud byste na ně znali odpovědi, třeba i před transformací, byli byste patrně jasnovidcem. A kdybyste bývali byli jasnovidcem, tak jste už asi dávno opakovaně vyhráli 1. cenu ve Sportce. Ne, budoucnost nejde předvídat. Jistě, můžete se jí obávat, protože je ze své podstaty nejistá, anebo se můžete raději soustředit se na přítomný okamžik a maximálně řešit to, jestli zrovna teď děláte a prožíváte to, co vás dělá šťastnými a pokud ne, tak to změňte.

Jistě, ve světě závislém na penězích, nejde dát výpověď, nic nedělat a čekat, že peníze přijdou samy. S největší pravděpodobností nepřijdou. Ale i ve světě závislém na penězích si lze najít práci, která vás bude naplňovat a zároveň vás finančně zajistí. A je jedno, jestli ji najdete jako zaměstnanec anebo jestli si ji vytvoříte jako podnikatel. Není ale třeba si z peněz dělat alibi, proč to či ono rozhodně nejde a nikdy nepůjde. Pokud nadešel ten správný čas, vězte, že to půjde, bez ohledu na peníze.

A pokud byste přeci jen potřebovali při své cestě za životní transformací radu a podporu od někoho, kdo si tím také prošel, neváhejte mě kontaktovat.

One comment

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s