Jak je důležité oslavovat neúspěchy a 4 kroky, jak na to

Je tomu už skoro měsíc, co jsem seděl v jedné pražské kavárně na pravidelném diskusním večeru, které pořádá český Google pro pár desítek vybraných lidí z různých oborů. Byť původní téma bylo jiné, diskuse se záhy stočila směrem ke strachu z neúspěchu a tomu, jak je důležité neúspěchy umět oslavovat a využít ve svůj prospěch. Jak je to vlastně s přístupem k neúspěchu u nás a v Americe? Jak nás ovlivňuje strach z toho, že bychom mohli něco zkazit? Je možné, že by strach z neúspěchu dokázal ovlivnit celý náš život?

O dětech, co se nenávidí

Kořeny toho, jakým způsobem se vyrovnáváme s neúspěchem, jsou položeny už v našem dětství. Nedávno se mi dostala do ruky velice zajímavá kniha od Roberta B. Oxnama s názvem Roztříštěná mysl. Robert B. Oxnam je profesorem asijských dějin a současných otázek, předním americkým odborníkem na JV Asii a prezidentem Asijské společnosti. Je synem veleúspěšného otce (děkan na Syracuse University, prorektor Boston University, rektor Drew University) a vnukem ještě úspěšnějšího dědečka (biskup, rektor DePauw University, první předseda Světové rady církví, atd.). A mimochodem, trpí mnohačetnou poruchou osobnosti, je to napravený alkoholik a většina jeho života připomínala peklo na zemi, aspoň toho života uvnitř. Navenek měl totiž zářivou kariéru, spořádanou rodinku, vlastní jachtu, podával si ruku s americkými politiky a prezidenty, a běžní Američané ho znali z televizních obrazovek jako odborníka na asijskou problematiku.

VztekV jeho autentické výpovědi o životě s mnohačetnou disociativní poruchou se jasně už od dětství táhne trpká linie, která ho „dohnala k úspěchu,“ který byl však schopen zvládnout jen tehdy, když si každý večer dal lahev whiskey. Robert vypráví o tom, jak byl už jako malý chlapec milován pouze, když přicházel domů s úspěchy – ať již ze školy anebo třeba z lukostřelby, kde se stal pod vedením svého otce juniorským mistrem světa. Do čehokoliv se Robert pustil, to se mu dařilo. Pokud ne, přišla ze strany rodičů, zejména otce, který sám trpěl komplexem z toho, že jeho úspěch nedosahoval úspěchu jeho vlastního otce biskupa, velice chladná reakce a tresty. Robert pak trávil celé hodiny a někdy dokonce i dny o samotě, kde si schoulený v koutku nadával do pitomců a trestal se, a to i tělesně (mlátil se do hlavy). Dokonce si psal i nadávky sám sobě na papír, aby viděl, jak moc je hloupý a neschopný, když nedostal z eseje jedničku. Jak sám píše – radost z úspěchů byla jen velice krátká a prchavá. Smutek a zloba na sebe sama z chyb však byla všudypřítomná a téměř trvalá.

Společnost postavená na lásce k dokonalosti

Jenže nejen děti veleúspěšných rodičů mají problémy vyrovnat se s neúspěchy a strachem z nich. Většina rodičů chce pro své děti to nejlepší, hlavně pro jejich budoucnost. A tak jsou na ně tvrdí, často po nich chtějí lepší výkony, než kterých byli sami schopni dosáhnout. Spousta z nich své chování dokonce omlouvá slovy: „Až budeš dospělý, tak mi jednou poděkuješ.“ Je těžké jim to mít za zlé, protože k tomuto jednání je často vede láska a protože okolní společnost je v tomto jednání ať už přímo, či nepřímo podporuje.

Jedním z nejexplicitnějších příkladů důrazu na bezchybnost je systém známkování ve školách a reakce společnosti na tento systém. Dítě, které přinese domů jedničku, je rodiči i učiteli odměňováno, chváleno a milováno a společností je považováno za „chytré.“ Ale co dítě, které přinese domů pětku, anebo rovnou dvě za sebou… To si doplňte každý z vlastní zkušenosti. Existují dokonce psychologické výzkumy (na hranici etiky), které prokázaly, že žáci přijímají roli, do které je pasuje učitel, kdy se z jedničkáře podařilo udělat průměrného žáka a z podprůměrného žáka jedničkáře, jen díky přístupu jeho učitele.

Bugatti VeyronK protěžování úspěchů a opovrhování, či dokonce trestání, za neúspěchy vede však i v současné době nejrozšířenější světové náboženství – peníze. Kdo má hodně peněz, je „úspěšný“ a zaslouží obdiv, kdo má málo peněz, je „zkrachovalec“ a „ubožák.“ I od rodičů často slýcháme: „Ve škole je třeba se dobře učit, abychom měli dobrou práci a vydělávali hodně peněz.“ To, jací budeme lidé a jestli budeme šťastní, se v těchto sděleních však už nevyskytuje. Zdá se, že v náboženství peněz to není vůbec podstatné…

A tohle všechno pak přirozeně ovlivňuje náš vztah k chybám i ochotě riskovat, zkoušet nové přístupy a nacházet nová řešení. Ta řešení, která jsou podmínkou nutnou pro vznik inovací. Přitom chyba je jediným způsobem, jak se posunout kupředu, a to nejen v notoricky známém případě penicilinu anebo post-it papírků, kdy klíčový vědecký objev vznikl jen v přímém důsledku chyby. Ostatně, už Albert Einstein říkával, že: „Kdokoliv, kdo nikdy neudělal chybu, nikdy nezkusil udělat něco nového.“

Kdo aspoň jednou nezkrachoval, ať v Silicon Valley nechodí za investory

Jak je to ale s úspěchem a neúspěchem u dětí, co vyrostou? Velkým tématem onoho večerního setkání pod taktovkou Googlu, které jsem zmínil v úvodu, se stal naprosto odlišný přístup k neúspěchu v USA a u nás. To, že neúspěch je jedinečnou příležitostí, jak se něco nového naučit, je sice možná milionkrát omleté klišé, ale v USA to tak lidé prý opravdu berou. O svých zkušenostech s tím tam vyprávěl i Nicklas Lundblad, který strávil několik let v centrále Googlu v Mountain View, a cennými zkušenostmi přispěl i Dušan Zábrodský z investiční skupiny Rockaway Capital. Oba shodně zmínili, že v líhni světových IT a internetových inovací – Silicon Valley – totiž platí jedno zlaté pravidlo investování: „Pokud jsi ani jednou nezkrachoval, nedostaneš od nás ani dolar.“ Proč? Protože to znamená, že krach tě teprve čeká.

Ano, je to tak. Krach se, minimálně v této části Spojených států, stal nezbytnou součástí úspěchu a jeho výskyt se automaticky předpokládá. Něco jako když se dítě začne učit na kole a vy víte, že z toho kola prostě jednou spadne. Proč ale „oslavovat“ věc jako krach nějakého start-upu? Člověk, který prožil krach a dokázal se znovu postavit n
a nohy a stojí před vámi s novým projektem, pro který je znovu nadšený, má totiž ty nejlepší předpoklady uspět, pakliže se ovšem ze své chyby poučil. Prokázal totiž pevnou vůli a odhodlání a dotknul se pomyslného dna. Ostatně o „teologii dna,“ jak to nazval jeden můj kamarád farář, si také někdy povíme.

Průkopník experimentální psychologie, Burrhus Frederics Skinner, jednou řekl: „Selhání není vždy chybou. Může to být prostě tím nejlepším, co daný člověk za daných okolností mohl udělat. Skutečnou chybou by bylo přestat to zkoušet dál.“ Své o tom ví i Larry Page a Sergey Brin, zakladatelé Googlu, kteří postupně „projedli“ několik investic v řádu stovek tisíc dolarů, aniž by se Googlu podařilo posunout se směrem aspoň k naději na nějaký zisk. Původní byznys model totiž stál na licencování vyhledávání pro ostatní vyhledávače a weby a nikoliv na prodeji reklamy, díky které se Google stal jednou z největších korporací (a zároveň reklamních agentur) na světě. Nicméně, po úvodních peripetiích se jim podařilo sehnat další, větší investice, které nakonec Google dostaly tam, kde je dnes.

Chyba jako příležitost

SchodyV Americe se chyba vnímá jako příležitost k tomu udělat to lépe. A popravdě, nejen v Americe. Morihei Uešiba, zakladatel aikida, již před sto lety říkával: „Selhání je klíčem k úspěchu. Každá chyba nás něco naučí.“ U nás se to tak ale, bohužel, většinou nebere. Naučit se oslavovat chyby není jednoduchým úkolem, ale zdá se, že pro úspěch je to klíčové. Důležité ovšem je, se z každé chyby také něčemu novému přiučit, jak říkával Uešiba. Řada lidí má totiž stejné chyby tendenci opakovat za život víckrát, a to jak v podnikání, tak v osobním životě.

Proč jsou ale na světě lidé, kteří stejné chyby neustále opakují? Příčinou toho může být fakt, že pakliže položíme rovnítko mezi chybu a zavrženíhodný akt, za který vás ani vaši nejbližší nebudou mít rádi, je vhodné najít jejího viníka, kterým ideálně bude někdo jiný než my sami. Přiznat si chybu totiž není v této společnosti nijak jednoduchým úkolem a vyžaduje to jistou dávku odvahy. James Altucher, u nás nepříliš známý americký autor a podnikatel, na to konto říká: „Upřímnost je tím nejrychlejším způsobem, jak zabránit tomu, aby se chyba neproměnila v selhání.“

Minulý týden jsem seděl v kavárně s kamarádkou realitní makléřkou, která se už před řadou let rozhodla být klidem upřímná. Jednou se jí stalo, že zapomněla poslat nějaký e-mail, který slíbila klientovi poslat. „Jak to, že od vás ještě stále nemám ty podklady. Jasně jsme byli domluveni, že nejpozději do včerejších dvanácti hodin mi je pošlete!“ hřímal do telefonu. „Promiňte pane, XY. Moc se omlouvám, ale já jsem na Vás prostě zapomněla,“ odpověděla zkroušeně a uznala tak svoji chybu. Dotyčného pána odpověď viditelně zaskočila a i on svou reakcí moji kamarádku zaskočil: „Ježiš, z toho si nic nedělejte paní XY, to se přeci občas stane každému. Však ono se zas tak moc nestalo.“ Je to tak, upřímnost a navíc schopnost uznat vlastní chybu jsou, zdá se, v této společnosti totiž tak vzácné, že je lidé dokážou ocenit.

Jak se spravedlivě hodnotit

ZrcadloPakliže jsem řekl, že systém hodnocení úspěchu a chyb podle známek ve škole anebo peněz není tím nejvhodnějším, je asi na místě říct i to „B.“ Tím je, jak tedy hodnotit chyby a vynaložené úsilí. Na gymnáziu jsme měli na estetickou výchovu akademickou malířku Olgu Popovičovou, osvícenou to ženu. Když jsme byli v kvintě (prvním ročníku středoškolského studia), tak prohlásila, že je nesmysl známkovat umění a že bude dávat jen jedničky a dvojky podle toho, jak se budeme snažit (tj. jestli si místo zadané práce budeme dělat domácí úkoly na jiné předměty, povídat si mezi sebou apod. anebo jestli se opravdu budeme snažit např. nakreslit zátiší s květinami). Tehdy to pro mě byl neuvěřitelný, ale velice příjemný kulturní šok. Do teď díky ní mám k výtvarnu pozitivní vztah, byť nejsem zrovna Rembrandt.

V Japonsku se lidé často loučí upřímně myšleným „pozdravem,“ který lze přepsat do latinky jako ganbatte kudasai a překládá se jako: „Dělej to, jak nejlépe můžeš.“ Uděláte-li všechno nejlépe, jak jste mohli, a skončí to neúspěchem, není třeba si to vyčítat. Že jste za to v pomyslné škole dostali trojku a jsou lidé, co to umí za jedna? Ne každý z nás může být Rembrandt, ale každý z nás může zkusit namalovat obraz, jak nejlépe dokáže. Ne každý z nás může vyhrát mistrovství světa ve volejbale, ale každý z nás může zkusit hrát volejbal, jak nejlépe dokáže. Důležité je nebát se zkoušet, nebát se dělat chyby a umět se z nich poučit. Kdyby se totiž všichni lidé báli v životě udělat sebemenší chybu, tak během sto let všichni vymřeme. Nerodili by se totiž už žádné děti.

Čtyři kroky, jak se naučit pracovat s chybami

A na závěr si dovolím malé shrnutí toho, jak pracovat s chybami, aby nás strach z nich nepřikoval na jednom místě a aby nás zároveň naše chyby dokázaly posouvat kupředu:

  1. Vždycky uděláte nějakou chybu, jste jen člověk. Nemějte z chyb proto strach, mějte strach jen z těch chyb, které opakujete pořád dokola. To jsou ty, které ukazují na fakt, že je s vámi něco v nepořádku, o čem ještě nevíte.
  2. Když uděláte chybu, buďte za ni vděční a snažte se ji maximálně vytěžit. Berte to stejně jako, když se vám v Pevnosti Boyard otevřela na malou chvíli komnata se studnou s penězi a bylo jen na vašem umu a rychlosti, kolik peněz jste si za časový limit dokázali odnést. S chybami je to stejné. Je jen na vás, jak moc dokážete chybu využít ve svůj prospěch a zda z ní náhodou neuděláte třeba další post-it papírky.
  3. Buďte k sobě upřímní a než se rozhodnete, že za to či ono nese odpovědnost někdo jiný, zeptejte se sami sebe: „Nemohl jsem něco udělat lépe anebo jinak?“
  4. Nepodmiňujte svou lásku, přízeň a pozornost bezchybností a úspěchem. Pokud chcete, aby vás i ostatní měli rádi a respektovali vás i s vašimi chybami, které děláte, udělejte pro ně totéž – ať už jsou to vaše děti, rodiče, přátelé anebo třeba podřízení. A když vidíte, že ze sebe vydali to nejlepší, co mohli, byť se to ukázalo býti chybou, pochvalte je za jejich vynaložené úsilí, protože vězte, že dělali, co mohli a teď mají jedinečnou šanci poučit se ze svých chyb, aby toho příště mohli udělat víc a lépe.

Vím, není to lehké se těchto kroků držet. Ale pokud do toho dáte opravdu vše, tak to jednoho dne dokážete. No, a pokud byste cítili, že s vypořádáním se s vlastními chybami či se strachem z nich potřebujete pomoci, neváhejte se na mě obrátit.

12 comments

  1. Dobrý den Martine, díky za další skvělý článek. Hned se mi vybavila jedna scéna z filmu Dobrý ročník, kde malý Max hraje se strýcem Henrym tenis a prohraje. Když je z toho rozmrzelý a třískne raketou o zem, strýc mu vysvětlí, ze ne vítězství, ale prohry je třeba oslavovat. A mohla bych pokračovat dál. I o sobě 😀- ale to by bylo na dlouho…
    Lenka

    Liked by 1 person

    1. Tak přece jen něco na sebe „prásknu“: před pár dny jsem se konečně odhodlala zkusit skočit šipku. Nikdy jsem ji neuměla a prostě jsem se bála. No a stačilo „jen“ skočit… Ano, nabrala jsem si do nosu. Ano, praštila jsem se do stehen. Ale udělala jsem TEN krok do neznáma. A zkouším to znovu a znovu. A můj život je zase o něco bohatší…

      Liked by 1 person

      1. Gratuluju! Je strašně důležité udělat ten první krok! A ještě důležitější je skočit znovu, i když to napoprvé tak úplně nevyšlo 😉 Übung macht den Meister neboli cvičení dělá mistra, jak říkají Němci 😉

        To se mi líbí

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s