Lékařské předpisy

10 životních pravidel vážně nemocných lidí, která vás mohou inspirovat

Osobně znám hned několik lidí, kteří se dokázali vypořádat s těžkou nemocí. Mají v sobě skrytou vnitřní sílu a motivaci, která dokáže inspirovat ostatní, a to i v naprosto odlišných oblastech než je zdraví. Tito lidé totiž mají odlišný přístup k vypořádávání se s problémy. Naučila je tomu jejich nemoc, nad kterou sice často nemohou nikdy vyhrát, ale mohou se s ní naučit žít. Nemoc je totiž problém, od kterého nejde utéct a je třeba se k němu nějak postavit. A tito výjimeční lidé dokázali svoji nemoc proměnit ve svou moc.

Když se silní lidé dozvědí o své nemoci

Life is as good as you make it„Aaale, za týden jdu na operaci mozku. Mám tam nádor,“ odpověděla mi před 14 dny ani ne pětadvacetiletá kamarádka modelka a novinářka na běžnou otázku: „Jak se máš?“ Asi už si zvykla, že když ji vyslovím, je myšlena vážně a ne jen jako řečnický obrat. Brala to naprosto s klidem. Ještě den před operací si ostatně byla zacvičit ve fitku. Teď už ji má úspěšně za sebou je už zpátky doma. Nádor byl nezhoubný a nebude třeba ani chemoterapie. Víc jak deseticentimetrovou jizvu na hlavě má navíc šikovně schovanou pod vlasy. O jizvě, která možná nebyla jen na kůži, tak bude vědět jen ona a pár přátel.

Existuje několik způsobů, jak se postavit k tomu, když vám lékař sdělí podobně nepříjemnou diagnózu jako je nádor na mozku. U některých jiných diagnóz je navíc situace neměnná, už navždy budete žít s onou kombinací čtyř čísel podle ICD-9 (International Classification of Diseases and Related Health Problems). Když pak stojíte v té ordinaci a posloucháte, co v praxi ta čísla budou znamenat pro váš budoucí život, zároveň se ocitáte před extrémně důležitým životním rozhodnutím – co s tím…

Jak se silní lidé staví ke svým nemocem

Silní lidé si diagnózu i její vysvětlení pečlivě poslechnou. Nepropadají však hned panice. Stejně jako jakýkoliv jiný vážný problém, i vážná nemoc si žádá určitý čas, abyste ji byli schopni vstřebat. Jen málokdo dokáže takové sdělení pojmout okamžitě a bez mrknutí oka. Ostatně, pokud se nejedná o důsledek nějaké nehody nebo úrazu, tak se svojí nemocí už nějakou dobou beztak žijete. Je to tak trochu jako když se dozvíte o nevěře svojí partnerky anebo se vám dostane do ruky výroční zpráva s katastrofálními finančními výsledky. To, že to najednou víte, rozhodně neznamená, že situace se najednou nějak změnila. Nikoliv. Změnilo se jen to, že vy už teď víte, jaká je.

Pravidlo číslo 1 tedy zní: „Mějte uši a oči otevřené a nedělejte ukvapené závěry“

informaceOrdinace skutečně není místem, kde by se měly dělat nějaké okamžité závěry o tom, jak to od teď bude až do konce vašeho života. Jsou ale výjimky, kterými jsou akutní stavy. Přičemž to, že je stav akutní, nemusíte předem vědět. A tak se občas stane, že od lékaře uslyšíte nevinnou otázku: „Co děláte zítra?“ a když na ní odpovíte s trochu nechápavým pohledem, proč chce lékař slyšet váš zítřejší program, tak se dozvíte: „Váš stav totiž vyžaduje operativní zákrok a já bych to popravdě raději odoperoval už hned zítra…“ Pro člověka, co jde do lékařské ordinace s vidinou banálního problému, je to poměrně nepříjemná situace. Zejména, pokud se nejedná jen o slepé střevo, ale třeba o srdce. Co tedy dělat, když jste postaveni před takovou to výjimečnou situaci vyžadující okamžité řešení? Určitě je na místě získat co nejvíce informací. Nebát se zeptat, což je asi jeden z největších strachů tady v Česku, když si tak vybavím svoje pravidelné přednášky o finanční analýze na VŠE a to hrobové ticho, když nastane prostor pro dotazy. Pokud se však máte rozhodnout podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, potřebujete informace a potřebujete se umět správně zeptat. Jaké jsou alternativy? Co obnášejí? Existuje ještě nějaká alternativa? Jak je to s pravděpodobnostními charakteristikami jednotlivých scénářů? A zejména, co to bude znamenat pro můj další život?

Pravidlo číslo 2 je tedy: „Když už se musíte okamžitě rozhodnout, nebojte se ptát a snažte se zjistit, co obnášejí jednotlivé alternativy. Nesnažte se nalézt jediné správné řešení. Na to není čas a často to není ani možné. Snažte se jen udělat nejlepší možné rozhodnutí v danou chvíli a s danými informacemi.“

A co dál? Čeština je plná obrovské moudrosti, kterou nikdo neposlouchá. A úsloví „nemalujte čerta na zeď,“ je toho jasným příkladem. Pokud si před operací mozku budete říkat, že „určitě umřete,“ anebo aspoň, „co kdyby to nevyšlo…?“ tak to sice na výkon operatéra nebude mít vůbec žádný vliv, ale za to vám to dokáže perfektně znepříjemnit čekání na operaci. Vím, o čem mluvím.

Pravidlo číslo 3: „Nemalujte čerta na zeď.“

A psychika je nejen při nemoci extrémně důležitá. Ostatně placebo efekt u některých diagnóz dosahuje značných úspěchů a zhruba 30 % pacientů placeb dokonce i „vyléčí.“

Jak si žít skvělý život i s nemocí

Co ale s diagnózami, které opravdu operovat ani nijak řešit nejdou a placebo na ně z podstaty nemůže fungovat (můžete brát placeba i léků, kolik chcete, ale amputovaná noha prostě nedoroste)? Mám handicapovaného kamaráda. Je upoután na vozík. Kromě toho, že má nepohyblivé dolní končetiny, má postiženy i ty horní. Jedna je zdravá, a druhá je pohyblivá jen minimálně. Říká si Smajty, podle své diagnózy – SMA (Spinal Muscluar Atrophy) neboli spinální svalové atrofie. A umí neuvěřitelně kreslit. Používá k tomu tu zdravou ruku a tablet (myšleno destičku na kreslení, tj. v tom původním slova smyslu, ne iPad apod.). Smajty měl v životě dvě možnosti. Když se SMA projevila a on se ze zdravého kluka stal klukem upoutaným na vozík, mohl za to začít obviňovat celý svět a dělat ze sebe chudáčka NEBO s mohl i začít zařizovat spokojený život v rámci limitů svého postižení. Malovat, chodit (no, spíše jezdit na elektrickém vozíku) dál s kamarády ven a později i na pivo, vystudovat střední a později i vysokou školu a sem tam motivovat zdravé lidi, co si myslí, že nic z toho pro ně není možné, protože to či ono. Smajty si vybral tu druhou možnost. Jistě, když jsme v Aši chtěli jít na pivo do hospody, která je až v patře, tak jsme ho tam museli vynést a vozík nechat dole pod schody, ale to bylo omezení, které šlo velice snadno překonat. A o tom to je. Neřekl: „Nejdu s vámi, nemůžu tam na vozíku.“ Řekl: „Jdeme tam! Jen mě tam budete muset vynést…“

Pravidlo číslo 4: „Když se objeví ve vašem životě skutečnost, která ho jednou pro vždy změní a není cesty zpět, prostě ji přijměte takovou, jaká je, a užívejte si život dál, jak jen to nejlépe jde!“

TransformaceJistě, ostatní děti mohly běhat, bruslit, hrát fotbal, hokej, jezdit na kole, na lyžích, atd., atd. A srovnávání se s nimi by bylo perfektním receptem na cestu na psychiatrii. Ostatně srovnávání se s ostatními netrápí rozhodně jen nemocné lidi. Je tomu týden. Seděl jsem na obědě ve své oblíbené restauraci a připojila se ke mně kamarádova kamarádka se svoji kolegyní. Ta žije už 6 let ve vztahu s o něco starším přítelem. Nedokáže bez něj být. Od začátku jí vyhovovalo to, že měli velice podobný světonázor a pohled na vztahy, lásku apod. JENŽE najednou se holky kolem ní začaly vdávat, mít děti apod. A tak, když spolu vyrazili na exotickou dovolenou, tak čekala, že jí požádá o ruku. Byla to přeci ideální příležitost. „Už nikdy nebudeme na tak skvělém místě, kde by se dalo požádat o ruku,“ říkala. No, nepožádal ji. Po návratu se sebrala a odstěhovala. Když jsme si tak o tom povídali, jak k tomu došlo, proč si myslela, že jí požádá o ruku, atd., přišli jsme vlastně na to, že svůj názor změnila, protože viděla, že ostatní začínají mít něco, co ona ne a že to chce taky. Jistě, Smajty mohl změnit názor a říct si, že chce začít také jezdit na lyžích. A pak by se tím mohl celkem úspěšně trápit po zbytek života. Byl by ale díky tomu šťastný? Nebyl. Jistě, slečna má stále možnost volby, přítel ji přeci jen může ještě požádat o ruku na jiném skvělém místě, může si vybrat někoho jiného, kdo ji obratem požádá o ruku a třeba pak bude šťastná… Do té doby, než uvidí u ostatních něco, co nemá a vlastně si myslela, že to ani nechce a nepotřebuje.

Pravidlo číslo 5: „Neřešte to, co nemáte či dokonce nemůžete mít. Žijte naplno tím, co máte anebo díky svému vlastnímu úsilí můžete mít!“

Jak se vydat na cestu ven z komfortní zóny

Zcela legitimní otázkou je, jak poznat, co vlastně díky svému úsilí můžete a nemůžete mít. V normálním životě se to ne vždy musí poznat. V životě nemocného člověka mu to řeknou doktoři. Jenže není doktor jako doktor, a tím nemyslím jen odbornou stránku věci, ale teď hlavně tu lidskou. Když jsem se narodil, měl jsem podle řady doktorů nejvýše během pár týdnů zemřít. No, naštěstí jsem jako mimino jejich řeči ještě nerozuměl, a tak jsem to přežil. Jeden lékař však přeci jen vybočoval. Byl to ten, díky kterému jsem dostal šanci se narodit. Jeho životním krédem bylo:

Pravidlo číslo 6: „Až to nastane, budeme to řešit.“

PěstiByla to univerzální odpověď na všechny otázky, které se mým rodičům a zejména všem ostatním lékařům honily v hlavě. Co když nastane srdeční zástava? Prostě mu dáte nepřímou masáž srdce. Co když přestane dýchat? Prostě mu dáte umělé dýchání. No, a fungovalo to, očividně. Možná je na místě ale ještě jedna otázka: „A co když to nepomůže, co když umře?“ A odpověď na ni je více než jednoduchá: „Pak aspoň dostal šanci žít…“ A tím se oklikou dostáváme k tomu, jak poznat, co vlastně díky svému úsilí můžete a nemůžete mít. Nejde to poznat. Aspoň vy sami to v danou chvíli nepoznáte. Hranice toho, co všechno můžete dokázat, jsou až daleko za hranicemi vaší komfortní zóny. A to jsou přesně ty hranice, kam momentálně dokážete dohlédnout. Naprosto klíčové je však znát možná rizika dřív, než se za ty hranice vydáte. Jaký je rozdíl mezi člověkem, co skáče s dvacetimetrové skály do neznámé vody, a člověkem, co skáče z dvacetimetrové skály do vody, o které ví, že je aspoň 50 metrů hluboká? Ten první je hazardér a i když všechno udělá správně, tak pokud voda nebude dostatečně hluboká, na místě se zabije.

Pravidlo číslo 7: „Nebojte se riskovat a vykročit ze své komfortní zóny! Zároveň se však ujistěte, že víte, co všechno je v sázce.“

A proč tohle pravidlo píšu právě k článku o boji s nemocí? Když jsem se po mnoha letech, kdy jsem měl zakázáno cvičit, rozhodl vydat na dráhu amatérského závodníka ve veslování na Concept2, tak jsem věděl, že to jednak „není možné,“ ale také jsem věděl, co mi hrozí, kdybych to náhodou chtěl zkusit. Výsledek byl takový, že sice, navzdory výchozím předpokladům, bylo možné dostat se na časy ženské reprezentace na 2000 m, ale vedlo to přesně k tomu, co se podle lékařů mohlo stát při nadměrné zátěži. Konečně se aspoň jednou trefili 🙂 Nicméně, ve výsledku to stálo za to a paradoxně to vedlo i k vyřešení celého problému se srdcem, se kterým jsem bojoval 25 let. A to mě vede k již milionkrát omletému

pravidlu číslo 8: „Je lepší litovat toho, co jsme udělali než toho, co jsme neudělali a mohli udělat.“

No limitsZejména pak v okamžiku, kdy se ukázalo, že to byla paradoxně jedna z nejlepších věcí, co jsem vůbec mohl udělat. Nicméně, takhle v pár řádcích to zní nesmírně jednoduše. Prostě si sednout na Concept2 a zajet 2 km za 7:02. No, zas tak jednoduché to nebylo. Klíčem k úspěchu byla motivace. A správná motivace dokáže zázraky. Viděl jsem to na Rehabilitační klinice Malvazinky. Byli jsme zrovna s mým fyzioterapeutem v tamním fitku, když se otevřely dveře a vjel dovnitř pacient na vozíčku. Byl po amputaci pravé dolní končetiny, vysoko nad kolenem. Řekl, že si jde jen zacvičit. Lidé po amputacích nohou se totiž musí naučit znovu chodit s protézou. Tím, že jim však chybí iliopsoas, který normálně s nohou hýbe, musí se naučit aktivovat pohyb nohy šikmým břišním svalem. Vyžaduje to nesmírné úsilí čítající stovky hodin posilování a náročných cviků. To vše v okamžiku, kdy jste náhle přišli o nohu, což je obvykle situace, se kterou málokdo počítá. Jistě, i tenhle pacient to mohl vzdát s tím, že bez nohy a navíc bez iliopsoasu přeci nebude možné už nikdy chodit. Ale nevzdal to, protože navíc sám na vlastní oči viděl, že to možné je. Proto je taky dobré, když vidíte, že někdo před vámi řešil stejný problém a přesto to dokázal. Je to dokonce uznávaná terapeutická metoda aplikovaná již od dob antického Egypta.

Pravidlo číslo 9: „Když jste na tom nejhůř, najděte si knihu anebo film o někom, kdo byl ve stejné situaci jako Vy, a dokázal ji překonat.“

Buďte i vy silní

Pravidlo číslo 10: „Vy to dokážete.“

Říkejte si to dnes a denně, pořád a pořád, dokud tomu sami neuvěříte. Dokud tomu sami neuvěříte, jak vám to pak mají věřit ostatní? A na závěr ještě jedno video pro ty, kteří třeba bojují s vážnou nemocí svojí anebo svých dětí, ale i pro ty, kteří se bojí vystoupit ze své komfortní zóny a hlavně pro ty, co stále pochybují, jestli to dokáží. Video je bohužel v angličtině a obraz není příliš kvalitní, ale obsah opravdu stojí za těch 10 minut života:

A kdybyste třeba potřebovali pomoci na své cestě ven z komfortní zóny, kdybyste potřebovali průvodce, kterým vám pomůže vyrovnat se s novými skutečnostmi kolem vás. Neváhejte mě kontaktovat.

2 comments

    1. Jsem rád, že jsem, byť takto nevědomky, mohl pomoci 🙂 Jestli Vás ten článek oslovil, tak ho směle sdílejte na sociálních sítích, třeba se tak dostane i k dalším lidem, co si díky tomu něco uvědomí 😉

      Like

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s