Proč nás strach ničí a 10 kroků, jak proti němu bojovat

Většina z nás si asi vybaví české přísloví: „Strach má velké oči.“ Existuje však ještě jedno přísloví, které se už tak často neříká: „Strach se smrti rovná.“ A v tom je obrovská životní pravda. Je to tak. Strach je největším zabijákem lidstva. Říká se, že nikde nenajdete tolik skvělých nápadů a průlomových inovací jako na hřbitově. Leží tam proto, že je zabil strach, a to ještě mnohem dřív než jejich tvůrce… Kdo se naučí ovládat svůj strach, naučí se měnit svět podle svého.

Dospělí mají strach ze strachu

Už před nějakou dobou jsme se věnovali strachu z neúspěchu, který je podle mnohých největším zabijákem inovací. Jenže to není ani zdaleka jediný strach, který ovlivňuje náš život. Je to vlastně naopak ten nejvíce neškodný, protože na rozdíl od jiných strachů si ho dokážeme poměrně snadno uvědomit. Už v okamžiku, kdy říkáme: „Já nevím, co když to nebude fungovat,“ totiž o svém strachu víme. A stejně jako u celé řady jiných problémů, které (pro nás) nežádoucím způsobem ovlivňují naše chování a celý náš život, je i při boji se strachem nejdůležitější si ho uvědomit.

Nejsnadnější to mají malé děti. Malé dítě, když se učí třeba jezdit na kole, nejde mu to, křečovitě se drží řídítek a bojí se rozjet, i když má vzadu namontovaná pomocná kolečka, tak prostě tatínkovi nebo mamince řekne, že se bojí rozjet, protože má strach, že spadne. A totéž třeba, když se učí plavat a poprvé se má pustit nafukovacího kruhu. Dítě tímto sdělením hledá oporu a bezpečí u svých rodičů, které mu ji poskytnou a tím strach zmizí. Čím jsme však starší, tím víc se bojíme své strachy přiznat. Žijeme totiž ve společnosti, kde strach nesmí existovat. A na muže jsou v tomhle ohledu kladeny trochu větší nároky. A tak o pouhých pár let později nás náhle po ránu „bolí bříško,“ protože se ve škole píše písemka, ze které máme strach a máme strach to tatínkovi nebo mamince přiznat. Jsme už přeci „velcí kluci nebo holky,“ takže se nemáme nárok bát. To je však obrovský omyl. Tím, že zestárneme o pár let a povyrosteme o pár desítek centimetrů, se totiž nic nemění… Jak ale vypadá působení strachu v dospělosti?

Mezi námi a našimi cíli obvykle stojí právě strach

Strašně rád vyprávím příběhy. Dá se na nich totiž prakticky ukázat probíraný problém. Povím vám tedy příběh o tom, jak jsem se ve svých 33 letech naučil jezdit na kolečkových bruslích, protože je krásným příkladem toho, že nás od našich cílů dělí především náš vlastní strach.

Mám jeden cíl – zbavit se artrózy a zároveň se dopracovat k six-packu („pekáči buchet“ anebo jakkoliv jinak chcete). K obojímu pravděpodobně vede cesta skrze ježdění na kolečkových bruslích, což je aerobní cvičení posilující zároveň hluboký svalový stabilizační systém páteře. Myslí si to jak můj fyzioterapeut, tak moje ortopedka. Na tomto cíli pracuji už přes 10 měsíců. Můj fyzioterapeut mi už loni na podzim víceméně nařídil, že bych měl začít jezdit na kolečkových bruslích. Naštěstí to bylo už někdy v říjnu, a to sám uznal, že na to není ideální počasí. Všimli jste si toho slova „naštěstí?“ To za mě i teď, když už chodím pravidelně bruslit, hovoří můj strach.

Jakmile to tehdy vyslovil, měl jsem z toho okamžitě strach. Věděl jsem sice, že se to naučím, ale před očima se mi obratem objevil strašák v podobě zlomené nohy a neblahých zkušeností, které měli s vážnými zlomeninami dolních končetin relativně nedávno moji rodiče. „Naštěstí“ tu byla moje obvyklá výmluva, že se na mě stejně nedají sehnat brusle (mám nohu číslo 52). Jenže můj fyzioterapeut Dušan je zatvrzelý jako mezek a přísný jako Herodes. Obratem mi našel v Praze obchod, kde na mě měli brusle, skladem. Nechtělo se mi tomu věřit, tak mi to ukázal přímo na monitoru svého počítače a vytiskl mi adresu toho obchodu. Řekl mi, ať si je dojedu koupit a na jaře se začnu učit. Nejel jsem tam, měl jsem strach. „Prostě to nějak musí jít bez toho!“ řekl jsem si a celou myšlenku na bruslení vytlačil z hlavy, jak nejdál to šlo. Kupodivu to bez toho ale nešlo, i když jsem se poměrně dost intenzivně snažil.

Jenže v červnu pomalu nadešel čas další fyzioterapie a já věděl, že Dušan je nejlepší a že až k němu přijdu, okamžitě se zeptá na brusle. V pondělí se mi ostatně potvrdilo, že jsem se nemýlil. A tak jsem ze strachu před Dušanem den poté, co mi ortopedka vypsala žádanku na fyzioterapii a připomněla, že by mi pomohly brusle, zakoupil in-line brusle i rozsáhlou sadu chráničů. Kamarád motorkář mi naštěstí poradil, že na brusle existují trenéři, takže jsem si asi 10 minut poté, co mi to řekl, sehnal trenéra ještě na ten den odpoledne. To bylo asi moje nejlepší rozhodnutí za hodně dlouhou dobu. Jenže při tréninku se ukázalo, že mám strach, že spadnu… „Ty máš furt strach, že spadneš. Takhle se ale nikdy nenaučíš pořádně jezdit. Čeho se furt bojíš? Vždyť i kdyby si při týhle rychlosti, ve který se tu učíme jezdit, spadnul, tak se ti dohromady nic nestane!“ vypadlo na druhém tréninku z mého trenéra a já věděl, že má pravdu. Se svým strachem jsem pak ještě pár tréninků beztak bojoval. A až včera jsem zjistil, že už se vlastně toho pádu až tolik nebojím.

Strach jako motivace i překážka

Není tedy strach jako strach. Strach nemusí být úplně vždy na překážku. Občas, jako u strachu z Dušana, totiž může fungovat jako motivace. Je to ale negativní motivace. Tak jako se někdo skutečně naučí plavat, když je hozen do vody a nic jiného mu nezbývá, protože má strach, že se utopí, tak někdo může dosáhnout svého cíle, protože má z něčeho nebo někoho strach. Ostatně strategie „drsného šéfa,“ je jedním z autoritativních manažerských přístupů, které se běžně používají v praxi. Lidé v Applu by o tom mohli vyprávět… Je to však ve svém důsledku dobře pro dosažení cíle? V zásadě lze říci, že ano. Je to ale dobře pro to, aby člověk takovou cestou prošel se vztyčenou a chladnou hlavou a dosáhl těch nejlepších možných výsledků? Nikoliv.

Můj příběh výše je exemplárním příkladem toho, jak nás náš vlastní strach občas dokáže spolehlivě odradit od něčeho, co dokonce i my sami tušíme, ba dokonce víme, že je pro nás dobře. Strach je tedy náš vlastní vnitřní nepřítel. Je tím, kdo na nás číhá, a když to nejméně čekáme, tak zaútočí s nebývalou silou, zákeřností a hrubostí. Převezme pak zcela kontrolu nad naším jednáním, ať už chceme nebo ne.

Jak nás může ovládat strach bez našeho vědomí?

Na škole smyku se řidiči učí zlatému pravidlu rallyových jezdců – když dostanete v zatáčce uprostřed lesa smyk, dívejte se neustále tam, kam chcete jet a ne tam, kam jet nechcete. Používá se to vlastně i při jízdě na koni. Proč? Když dostanete smyk řekněme v 90 km/h, tak za 1 sekundu ujedete 25 metrů. Reakční doba zkušenějších řidičů je okolo 0,5 sekundy, tedy 12,5 metrů. A to je často už pozdě. Jenže to je doba potřebná k vědomé reakci. Naše podvědomí je rychlejší. Ukázalo se totiž, že řidiči rallye, kteří se dívají směrem, kterým chtějí jet, dokáží podvědomě korigovat smyk jemnou v podstatě nevědomou prací s volantem a pedály. Dokud se ovšem nepodívají např. do srázu, kam se jejich auto při smyku nezadržitelně blíží, pak automaticky skončí tam.

Úplně stejně nás ovšem náš strach ovládá i v jiných případech, kdy ani zdaleka nejde jen o desítky milisekund. Máte strach, že něco rozbijete? Máte strach, že vás vaše drahá polovička opustí? Máte strach, že neuděláte zkoušku? Máte strach, že nezvládnete důležitou prezentaci v práci? Máte strach, že pokud skočíte do bazénu ze skokanského můstku, že si určitě něco uděláte?

Kde se vlastně vzal strach a proč není každý strach úplně špatně?

Strach je komplexní biochemickou reakcí uvnitř našeho těla, do které je zapojena řada hormonů. Je úzce propojen s pudovým jednáním, konkrétně s pudem sebezáchovy. Jeho původní význam je zřejmý – zajistit přežití. Člověk, co jedná ve strachu, může běžet rychleji, prát se se zvířetem silněji, atd. To je ona negativní motivace přinášející ve finále pozitivní výsledky. Strach zároveň slouží k tomu, že se vyvarujeme věcí, které by mohly na naše tělo mít zdrcující dopad. Kupříkladu běžně neskáčeme z 20ti metrové skály dolů, byť by to bylo rychlejší, protože máme strach, že bychom si něco mohli zlomit, neřku-li se rovnou zabít. Strach je tedy nepříjemný pocit, který nás má od něčeho odradit, odehnat anebo v krajním případě nás připravit na boj na život a na smrt. Jenže občas se ona hormonální reakce může vymknout běžným mezím, a pak nastává až panická hrůza, která nás paralyzuje, a to třeba i doslova. Ze strachu pak třeba nejsme schopni utéct před hrozícím nebezpečím, ani volat o pomoc. A to nemusí ani zdaleka platit jen pro případy, kdy uprostřed buše potkáte rozzuřeného slona. Z původně život zachraňující fyziologické reakce našeho těla se tak stává psychologický strach, který je schopen nás kdykoliv zničit.

Naši nepřátelé využívají náš strach

S vědomím toho, co všechno strach dokáže, často pracují naši nepřátelé. A když už jsme u divokých zvířat, tak u nich rovnou zůstaňme. Víte, proč pomalejší tygr dokáže ulovit rychlejší antilopu? Jeho hlasivky jsou schopny produkovat infrazvuk. A to přesně takový, který rozechvěje nadledvinky antilopy, které pak začnou produkovat enormní množství adrenalinu. Antilopa je pak doslova a do písmene vyděšená k smrti, nemluvě o tom, že s ohledem na to, že se jedná o infrazvuk, není schopna lokalizovat jeho zdroj. Tygr pak neuloví tu nejslabší nebo nejpomalejší antilopu, ale tu, která má největší strach. Jenže zvířata bohužel nejsou jediní tvorové, co umějí zneužívat cizího strachu pro svůj prospěch. Ostatně, jak napsal Paulo Coelho v Ďáblovi a slečně Chantal: „Chceš-li člověka ovládnout, vyvolej v něm strach.“

Znám člověka, který v roce 1967 odjel z Československa na několik let s rodiči do Austrálie. V roce 1972 se měli vrátit. Myslíte si, že se vrátili? I přesto, že jim v Austrálii nabízeli po zahájení okupace Československa občanství i práci? Ano, vrátili. Měli totiž strach o zbytek rodiny, co zůstal v Československu.

A co teprve šéfové, kteří umějí vyvolat v lidech strach o jejich pracovní místo? Anebo zlatokopky, které umějí vyvolat ve svých obětech strach, že je opustí? Anebo násilníci, kteří ve svých obětech vyvolávají strach, že pokud se někomu byť slovem zmíní, že to bude mnohem mnohem horší? Sázejí totiž na to, co bylo řečeno výše – že když je strachu příliš, že si neřeknete ani o pomoc.

Ovládněte svůj strach

V jednom díle kdysi populárních Akt X zazněla věta, která mi utkvěla v paměti: „Přátele si držte blízko a nepřátele ještě blíž!“ Strach je váš nepřítel. A proto je důležité mít ho blízko sebe, vědět o každém jeho kroku a umět si s ním poradit. Jsou v zásadě dva typy strachu – ten, co v sobě vyvoláváte vy sami – říkejme mu vnitřní – a ten, který ve vás vyvolává někdo jiný – a tudíž vnější. Každý z nich umí být zákeřný a s každým z nich se bojuje jinak.

Jak bojovat s vnitřním strachem? Nejdřív si ho musíme uvědomit. To je v tomhle případě nejtěžší. Pomoci v tom mohou meditační technika a soustředění se na přítomný okamžik. Až když o svém strachu víme, můžeme s ním začít pracovat. A v této oblasti patří velké díky mému dobrému příteli, který mě se strachem naučil pracovat a jeho rady jsou i inspirací pro ty mé, které budou následovat.

Jak poznat vnitřní strach? Často ho poznáte podle toho, že:

• začnete příliš přemýšlet nad nějakým problémem,
• náhle se vám do něčeho přestane chtít,
• začnete se někomu nebo něčemu vyhýbat,
• začnete zpochybňovat své předchozí závěry, úsudky anebo přesvědčení,
• či začnete něco neustále odkládat s tím, že momentálně jsou na práci důležitější věci.

Jak bojovat s vnitřním strachem? Ukážeme si to na konkrétním případu „chci začít bruslit na in-line bruslích.“ Postupujte následovně:

1. Identifikujte příčinu strachu. Nebude to určitě lehký úkol, ale časem se k ní doberete. Stačí i jednoduchý brainstorming. Co vás napadne, to napište na papír. Až trefíte „hřebíček na hlavičku,“ tak to sami poznáte. Těch hřebíčků však může být přirozeně i víc. Např.: Mohlo by to bolet, nepůjde mi to, stejně mě to pak nebude bavit, co když se to nenaučím, atd.
2. Položte si otázku, čeho konkrétně se vlastně bojíte a zkuste si představit nejhorší možnou variantu. Např.: Nechci si nic zlomit a nechci ohrozit lidi kolem sebe. Při nejhorším si zlámu nohy i ruce a ještě někoho srazím a bude na tom podobně.
3. Až budete mít nejhorší variantu vymyšlenou, postupně z ní ubírejte. Při ubírání buďte sami k sobě upřímní. Jedině tak se dopracujete k reálné variantě toho, co se opravdu může stát. Např.: Pořádně se potluču a do někoho vrazím.
4. A teď svůj nově pojmenovaný strach prostě přijměte. Přijměte, že to, k čemu jste v minulém bodě dospěli, se skutečně při nejhorším může stát.
5. Dejte dohromady kroky, co můžete udělat pro to, aby se to nestalo. Např.: Koupit si chrániče, nosit helmu, jezdit pomalu, jezdit, když není cyklostezka přeplněná lidmi, atd.
6. Máte vyhráno 😉

Jak poznat vnější strach? Často ho poznáte podle toho, že často od dotyčného slýcháte slova, že:

• to s vámi „myslí dobře,“ anebo že je to pro „vaše vlastní dobro,“
• byste si „měli dát pozor na…,“ případně „já být tebou, tak…“ apod.
• to nezvládnete, anebo nemáte šanci zvládnout nebo případně na to nemáte dostatek zkušeností a schopností,
• byste se raději měli soustředit na…,
• jestli si uvědomujete, že a), b), c) a co všechno by se mohlo stát,
• by ve vaší situaci rozhodně (ne)dělal to či ono,
• vám teď už nic jiného nezbývá než…

Vnější strach je vlastně výsledkem cizí manipulace. Ta ovšem nemusí být vždy vědomá, často může být důsledkem něčího strachu. Pokud pracujete v korporaci, kde se individuální pololetní odměny odvíjejí od splnění individuálních cílů a benchmarků, tak jste podobných manipulací vyvolaných něčím strachem zažili asi už bezpočet.

Jak ale bojovat s vnějším strachem? Postupujte následovně:

1. Kdo za tím stojí?
2. Jaká je jeho motivace?
3. Jaký je jeho strach?
4. Proč je ve vás schopný vyvolat strach?
5. Z jaké vaší slabé stránky čerpá?
6. Co proti tomuto strachu můžete sami udělat?
7. Jaká je nejhorší varianta, co se může stát?
8. Teď z ní zkuste ubrat na skutečně reálnou variantu jako v předchozím případě…
9. Smiřte se s ní.
10. Dejte dohromady kroky, co můžete udělat pro to, aby se to nestalo.
11. A opět máte vyhráno 😉

Seznamte se se svým strachem

V životě vám nikdo nebude tak blízký jako váš vlastní strach. Nebojte se proto s ním seznámit. Už skauti drželi bobříka odvahy, protože věděli, že svému strachu je třeba jít vstříc. Je třeba mu jít vstříc, abychom se ho mohli zbavit. Jak říkával Franklin D. Roosevelet: „Jediná věc, která bychom se měli bát, je strach samotný.“

---

Zaujal vás tento článek? Pokud máte zájem, můžete využít také individuální konzultaci. A dokážeme pomoci i vaší firmě a zaměstnancům.