Nejste šťastní ani spokojení, možná se za tím skrývá vnitřní rozpor

Možná to znáte. Vtíravý pocit, že něco není správně, že vás nic netěší a ani nevíte pořádně proč, že jste na ostatní podráždění, i když vám nic moc neprovedli, atd. Podle Carla Ransoma Rogerse, zakladatele humanistické psychoterapie, velká část naší životní nespokojenosti pramení z našeho vnitřního nesouladu, rozdílu mezi tím, co konáme, a tím, co bychom chtěli konat anebo ještě hůř – tím, co jsme nikdy konat nechtěli. Právě tento nesoulad je pak příčinou depresí, někdy i dost závažných psychických poruch či psychosomatických potíží a v krajním případě až rozdvojením osobnosti.

Kde se rodí vnitřní rozpor

DSCN4913_editedKaždý z nás má nějakou představu o tom, co a jak by chtěl dělat. Chtěl bych každý den cvičit, chtěl bych mít víc času na svoje koníčky, chtěl bych mít víc času na děti, nebudu pracovat víc jak 45 hodin týdně, koupím si nové BMW, atd., atd. Jsou to často naše anebo námi adaptované představy, zásady, pravidla či sny, které nám neustále skrytě diktují, jak by měl náš život vypadat. To v zásadě samo o sobě není vůbec nic špatného. Pevná pravidla naopak dokáží někdy život značně zjednodušit, protože automaticky vyloučí některé varianty řešení. Jenže problém nastává v okamžiku, kdy realita z nějakého důvodu našim představám a pravidlům dlouhodobě a/nebo velice výrazně neodpovídá. Ještě o něco horší pak je, když jim neodpovídá našim přičiněním (byť i domnělým). V takovém případě podle Carla Ransoma Rogerse, zakladatele humanistické psychoterapie, vzniká tzv. vnitřní rozpor neboli inkongruence, která vytváří nepříjemné vnitřní napětí. Pokud to trvá déle, vede takové vnitřní napětí ke stavům úzkosti, depresím, pocitům viny a dalším psychickým a někdy i psychosomatickým potížím. Proto si také myslím, že si vnitřní rozpor zaslouží naši pozornost.

Každý je svým CEO, bez nároku na odchod

Náš systém vnitřních hodnot a představ by se dal přirovnat třeba k poslání a hodnotám firmy. Dokonce zde platí i paralela s firmami v tom smyslu, že většina z nás své hodnoty a představy vlastně pořádně ani nezná. Zůstávají totiž často nevyslovené, byť se podle nich snažíme jednat. Pokud byste ale chtěli pro sebe (a případně svoji firmu) něco udělat, určitě si je zkuste sepsat na papír. Nebude to jednoduché, ale rozhodně to bude i pro vás samotné zajímavé.

Když Walt Disney při založení své firmy formuloval poslání: „To make people happy“ (dělat lidi šťastnými), bylo pro něj poměrně jednoduché se u každého projektu ujistit, že jedná v souladu s posláním firmy, se svým vlastním přesvědčením. Bylo to totiž jedno jediné jednoduché písemně formulované, byť o něco hůře ověřitelné, pravidlo. Jenže řídit vlastní život je ve skutečnosti dokonce o něco komplikovanější než řídit vlastní korporaci. Veškerou zodpovědnost zde totiž nesete výlučně vy a nikdo se vás neptá, jestli na tuhle veledůležitou manažerskou pozici máte dostatek kompetencí či nikoliv. A dokud Evropská komise nestanoví jinak, k nově narozenému dítěti se manuál v češtině ani dvouletá záruka dávat prostě nebudou.

Do života jsme zkrátka hozeni a od určitého věku si ho musíme řídit sami. Přitom je třeba si otevřeně přiznat, že ne každý je rozeným manažerem, natož pak leaderem, a že osvědčené korporátní pravidlo „Umět správně delegovat“ v životě člověka rozhodně nefunguje tak, jak by se z korporátní klimatizované kanceláře mohlo zdát. Právě toto umění – delegovat zodpovědnost za náš život a naše štěstí na někoho dalšího – pak přináší jen a jen další utrpení. Za své štěstí jsme totiž, bohužel či bohudík, zodpovědní jen my sami.

To, jak se budeme umět s životem poprat je víceméně výsledkem kombinace našich vrozených vloh, výchovy rodičů, vlivu vzdělávacího systému a v neposlední řadě lidmi, kterými se obklopujeme a články, knihami či filmy, které shlédneme. To vše má vliv na naši „sebeaktualizaci,“ což je Rogersův termín pro základní potřebu každého živého organismu neustále se zdokonalovat. Jenže i tato naše potřeba je jen jednou za řady potřeb, která vyžaduje čas a jisté úsilí. Pokud ji necháme nenaplněnu, přijde opět vnitřní rozpor a celá spirála se nám znovu roztočí.

Jak přichází vnitřní rozpor

DSCF0555_editedRozpor mezi vámi prožívanou respektive vnímanou skutečností a vašimi hodnotami, přáními a potřebami nastane vždy, tedy pokud zrovna nejste mnich žijící v klášteře kdesi v Tibetu. Pokud jste čekali za tím vždy „POKUD,“ nečekejte. „Život je svině,“ jak říkával profesor Hanzlík na našem gymnáziu. Vyhrává tedy ten, kdo vnitřnímu rozporu nepodlehne a najde dostatek síly k tomu, aby jej řešil a ideálně vyřešil. Je to jako řídit auto – budoucí dopravní nehoda pak není otázkou „jestli,“ nýbrž „kdy a jak moc vážná.“

Na ukázku toho, jak vzniká vnitřní rozpor, si teď vezměme naprosto jednoduchý konkrétní příklad – představu, že budete cvičit každý den. Jenže, co když přijde jednoho dne nemoc, zlomenina, budete trávit den v letadle, budete muset rychle jet pomoci např. rodičům, onemocní vám dítě, sesypou se na vás pracovní úkoly apod.? Pokud ono cvičení bylo opravdu jednou z pro vás důležitých hodnot, bude vám to vadit a budete cítit určitou nespokojenost, protože nastane vnitřní rozpor. A to už po prvním dnu, který neodpovídá vaší představě. A teď si představte, že takových dnů bude pět, deset anebo třeba dvacet za sebou. Vaše pocity budou čím dál nepříjemnější. Vím to… Jak podle sebe, tak podle mnohých svých přátel, pro které je každodenní cvičení nezbytnou součástí života. Důležité ale bude, jak se s vnitřním rozporem poperete.

Možností je několik. Půjdete cvičit za každou cenu – což ale může mít nepříjemné zdravotní následky. Půjdete cvičit, jakmile to bude možné – což vyžaduje sebedisciplínu a určitý stupeň sebereflexe, protože „možné“ málokdy bývá „příjemné“ či „se mi to zrovna teď hodí,“ anebo znovu a znovu nepůjdete cvičit, což může jednoho dne vyústit v to, že nepůjdete cvičit ani jednou za měsíc a budete z toho vnitřně nešťastní. Nuže dobrá, predikce nejhorší možné cesty a jejich následků je jasná, ale co s tím?

Život je o prioritách

Když máte jeden cíl, jedno poslání, jedno přání, život je nesmírně jednoduchý. Málokdy tomu tak ale je. Když jich máte víc, je třeba si začít stanovovat jejich priority. Utříděné životní priority má přitom málokdo. I ti, pro které jsou peníze vším, mají ve skutečnosti spoustu dalších tužeb a přání, o kterých třeba v danou chvíli ani nevědí – lásku, přátele, zdraví, čas pro sebe. Priority však nejsou od toho, abyste se soustředili výlučně na bod s nejvyšší prioritou a to ostatní nechali být. Když to tak uděláte, a že jsem to tak udělal třeba i já, nepovede to k požadovanému výsledku. Přitom z pohledu time managementu se často používá poučka začínat rychlými a snadnými věcmi, které však mají často nižší prioritu. Chcete vydělávat spoustu peněz, ale cítíte, že byste chtěli být i trochu v lepší kondici? Tak si večer místo sklenky alkoholu, která vám má údajně pomoci vydržet další den a/nebo usnout, zajděte na hodinovou procházku do přírody. Podobných příkladů lze přitom najít více. Problém je v tom, že my Češi často rádi hledáme problémy (vidíte, zrovna jsem jeden našel) a důvody, proč něco nemá jít anebo to nebude fungovat namísto toho, abychom hledali řešení.

Představme si, že si poskládáme po letech papírovou vlaštovku, která plus mínus připomíná tu, kterou jsme stavěli v dětství. Teď ji vezmeme do pravé ruky a máme dvě možnosti. Když budeme chtít dokázat, že už to neumíme a že nám to prostě už nejde, stoprocentně najdeme způsob, jak ji hodit tak, aby neletěla. Pokud ale budeme chtít najít způsob, jak by mohla doletět co nejdál, tak ji hodíme jednou, podruhé, potřetí a třeba i po desáté a najednou najdeme ten správný způsob, jak ji hodit, či mírně upravit, aby letěla. Jestli patříte mezi ty, jejichž vlaštovka „určitě nepoletí,“ budete muset holt ještě nějaký čas počkat, než dospějete ke změně svého pohledu. Neznamená to ale, že váš pohled je špatný. To určitě ne. Věřím, že v danou chvíli je ten nejlepší, jakého jste schopni. Všechno chce totiž svůj čas. A koneckonců – pořád držíte v ruce vlaštovku a ne kus rovného papíru…

Jak je důležité říkat ne

Řekli jsme si, že velká část z nás má více než jedno přání, hodnotu, zásadu, či jak tomu všemu chcete říkat. A že je dobré si udělat i jejich priority, protože pro nás všechny určitě nemají vnitřně stejný význam. Problém ale je, že příčinou, proč občas nekonáme v souladu s těmito hodnotami, jsou externí faktory – práce, potřeby lidí kolem nás, naše snaha někomu vyhovět za každou cenu, atd. Schválně – tak jak jste si sepsali vaše hodnoty, zamyslete se u každé z nich nad tím, co vás odvádí od jejich realizace či od jednání v souladu s nimi. Určitě se dá u každé z nich najít řada vnějších důvodů, proč „to nejde.“ V jejich hledání jsme my Češi přeborníci. Jenže tu máme naše staré známé přísloví: „Když se chce, všechno jde…“ Řadě externích faktorů totiž můžeme říct NE. Když se nás šéf zeptá, jestli bychom nemohli zůstat místo příjemného večeru s rodinou o něco déle a dodělat to, protože on už to nestihne, tak můžeme říct NE. Stejně tak můžeme říct NE, když nás např. kolegové, které zrovna nemáme dvakrát v lásce, zvou večer na pivo. Umět říkat NE ale není jednoduché. Vyžaduje to trénink, jasně dané priority a disciplínu. My jsme tím, kdo utváří naše každodenní životy… Na druhou stranu možná zjistíte, že řadě externích faktorů lze říci NE poměrně snadno.

Bez práce nejsou koláče

CestaPak tu ale máme interní faktory, které nám brání v jednání v souladu s naším vnitřním přesvědčením. Ty hlavní jsou pohodlí, lenost a strach. Proč když chceme pravidelně cvičit, tak večer sedíme raději u televize, i když jsme cvičení ten den nestihli? Proč nezačneme dělat něco pro naplnění některého z našich snů? Proč neřekneme šéfovi NE, když po nás chce něco, co nikdy nemělo být náplní naší práce? Každá cesta začíná prvním krokem. Každý koláč začíná tím, že si uděláme místo na stole, abychom mohli připravit těsto. Každý krok se počítá. Kdysi jsem viděl jeden průzkum ohledně běhání. Psalo se tam, že jakmile se člověk převlékne do věcí na běhání, tak už většinou opravdu půjde běhat. První krok je tedy zároveň ten nejdůležitější. A navíc, jak říkají naši západní sousedé – Übung macht den Meister (cvičení dělá mistra).

Panta rhei neboli vše plyne

Na první pohled se může zdát, že vnitřní rozpor se dá s určitým úsilím jednou pro vždy vyřešit. Prostě si sepíšete, co chcete dělat, co děláte, vyřešíte onu inkongruenci (nesoulad) a budete šťastní až na věky věků. Jenže tak to úplně nefunguje. Už Hérakleitos z Efesu věděl, že vše plyne. Vše kolem nás se neustále mění a tím, jak se okolnímu prostředí přizpůsobujeme a sebeaktualizujeme se, měníme se i my, naše jednání, přání, cíle i jejich priority. Zkuste si proto na sebe najít třeba jednou za čtvrt roku hodinku času a podívat se znovu na to, jak si v této oblasti stojíte.

4 kroky k úspěšnému boji proti vnitřním rozporům

Boj s vnitřními rozpory je vlastně nikdy nekončící proces. Čím víc v něm ale budete úspěšnější, tím spokojenější budete žít život. Bude to vyžadovat nějaké úsilí, ale bude to stát za to. Zde je tedy shrnutí oněch 4 kroků k úspěšnějšímu boji proti vnitřním rozporům:

  1. Sepište si vaše vnitřní hodnoty, přání, sny a pravidla
  2. Zkuste každému z nich přiřadit bodovou hodnotu od 1 do 100, kde 100 je nejvyšší význam
  3. Sepište si ke každému bodu to, co vám brání v jeho realizaci – ať už jsou to externí faktory, objektivní příčiny anebo vy sami.
  4. Čas od času, třeba jednou za čtvrt roku, opakujte vše od kroku jedna.

A nezapomeňte – kdybyste na vaší cestě za řešením vnitřních rozporů potřebovali k ruce průvodce, který vás na ní podpoří. Neváhejte se na mě obrátit.

3 comments

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s