DSCN5002_edited

Příběh Aleny: šestkrát do stejné řeky nevstoupíš, tedy snad

Paní Alena se sama stará o syna. Její pracovní kariéra začala před dlouhými 18ti lety a byla přehlídkou opakujících se zklamání a neúspěchů, které paní Alenu dovedly až k úplnému vyhoření a psychofarmakům. Nakonec se ale vše v dobré obrátilo. A jaký byl její příběh?

Poznámka na úvod

Před dvěma týdny mi jedna žena poslala svůj životní příběh shrnující její pracovní kariéru s prosbou, abych ho zveřejnil. Původně jsem nic podobného nezamýšlel, ale příběh Aleny (ve skutečnosti se jmenuje jinak, jména pro vaše příběhy budu vybírat náhodně podle abecedy) mě zaujal natolik, že jsem se nakonec rozhodl ho zveřejnit, a to hned ze dvou důvodů.

Prvním z nich je, že krásně ukazuje, že ve skutečnosti můžeme dlouhá léta opakovat stejné dysfunkční vzorce jednání, dostávat se do stejných velice nepříjemných situací, ale přesto se do nich vrháme znovu a znovu. Třeba jen proto, že v rozhodujícím okamžiku našeho života (tady to může být ročníková práce na konci střední školy) to bylo pro nás důležité téma. Dříve či později nám však dojdou síly a dostaneme se do situace, kterou již nedokážeme už ustát, protože na ni už prostě nemáme síly. Druhým důvodem je pak ono řešení, které se u paní Aleny objevilo. Protože v nejslabší chvilce sama přišla na to, že už je čas na změnu. Stačilo udělat jednu jedinou jednoduchou věc jinak – přestat si hledat práci asistentky jednatele malé firmy – a dostavila se požadovaná úleva a spokojenost v práci.

Až budete číst následující řádky, mějte na paměti, že jsou jen jednou stranou mince, jen jedním pohledem na celý příběh. Ten pohled je však autentický a pozornému čtenáři odkrývá záludnost pověstných „klapek na očích,“ které způsobují to, že se paní Aleně znovu a znovu opakoval stejný příběh. Motiv dokola se opakujících událostí je přitom v našich životech velice častý – v práci, ve vztazích, v naplňování našich cílů, zkrátka kdekoliv. Asi každý jej u svého životního příběhu dokážeme aspoň někde nalézt. A pokud takový opakující se motiv při čtení příběhu Aleny naleznete ve svém životě i vy, zkuste se zamyslet, co můžete udělat příště jinak. Zkuste nalézt společné znaky všech neúspěšných vztahů, zaměstnání apod. a napsat si je na papír. A pokud náhodou dospějete, že i pro vás už je čas na změnu a nebudete na to chtít být sami, tak mě neváhejte kontaktovat. Rád vám s vaší životní změnou, vaším prvním krokem na cestě ke šťastnému životu, pomohu.

Po škole je třeba získat zkušenosti

Kdysi dávno, v roce 1997, byla součástí mého maturitního vysvědčení i ročníková písemná práce o několika stranách na téma: Jak může sekretářka (dnes asistentka) přispět k úspěšnému chodu firmy. V té době jsem chodívala, jako všichni studenti, do různých společností státních i soukromých na praxi a tak jsem měla po teoretické i praktické stránce tak trochu z čeho čerpat. Jenže, teorie byla a je jiná, než reálný život…

Po úspěšném složení maturitní zkoušky a obhajobě ročníkové práce jsem po týdnu odpočinku našla bez problémů práci, jako sekretářka generálního ředitele několika společností. Byla jsem na sebe pyšná! Ovšem tam začala skutečná praxe a škola života… Od 7 hodin od rána někdy do 7 hodin do večera, v té době za plat 5 500 Kč hrubého. Ale to nevadí, jednou budu tak dobrá jako moje druhá zkušená kolegyně a také budu brát 15 000 Kč. No, byla lepší a zkušenější… To je fakt. Já teprve sbírala zkušenosti a plnila úkoly, nechala po sobě křičet despotickým šéfem a plnila jeho rozmary doufajíc, že si mne přece jen bude časem vážit. Tenkrát jsem si neustále opakovala naivní heslo: „Když se ke každému budu chovat hezky a slušně, plnit jejich přání, budou se i oni ke mně chovat hezky a slušně a budou mě mít rádi!“ S křečovitým úsměvem jsem tak dál plnila rozmary v podobě výtek: ta sklenička není dostatečně čistá (právě jsem ji vyndala z myčky a vyleštila utěrkou), nebo jindy, když jsem zapomněla, že na vrch pravého italského kapučínka musí být poprašek skořice anebo, že ta horká čokoláda musí být se šlehačkou, a já zapomněla k přeslazenému nápoji dát ještě dva cukříčky. Jaká drzost, já je tam nedala!

Po roce práce plné stresu, kdy kolegyně psychicky onemocněla a já zdárně vedla druhé místo o to nezhroutit se, pod rozmary a shazováním své osoby jednatelem společnosti, jsem požádala o přeřazení na jinou práci. Bylo mi vyhověno, naštěstí! Po zhroucení a nemoci kolegyně, která se již do práce nikdy na své místo nevrátila ani za plat 20 000 Kč, i já předala post jiné nástupkyni. Pro vidinu jediného: mít klidnou práci a nezbláznit se!

Po zaškolení, však každá po dvou měsících utekla a tak se to dělo rok… 6 krásných pohledných a mladých dívenek. Každé dva měsíce přišla nová a plná plánů a ideálů… Já si polepšila finančně a zklidnila nervy na jiném postu, a bylo zase fajn, až do mé mateřské dovolené… Na své místo jsem se již vrátit nemohla.

Po mateřské do vytunelované firmy a na úřad práce

Po mateřské dovolené mi přišlo vhod výběrové řízení v dnes již neexistující společnosti a jak jinak než na místo asistentky, fakturantky u jednatelů spediční firmy. Byla jsem nadšena a s chutí se vrhla do práce fakturantky, kterou jsem neznala. Kolektiv a vše bylo fajn, žádné ponižování a neskutečná přání ani rozmary ze strany vedení se zde nekonaly. Jako vše jednou končí, skončila i tato firma, bohužel, krachem… Jednatelé mezi sebe přijali jednoho človíčka z kamarádství a ten se odvděčil tak, že firmu totálně vytuneloval. No nic, najdu něco jiného… A tak mne čekal poprvé v životě Úřad práce a almužnička…

Závěr z tohoto mého angažmá? Chcete reference? Nemá kdo podat, firma krachla, jsou dluhy, neberou se telefony, neplatí se mzdy ani další závazky… Chcete vděk? Nečekejte, opět nemá kdo poděkovat, nastupuje kriminální policie a řeší úpadek firmy a neskutečné dluhy. Šéfům hrozí kriminál a mají své starosti. Nakonec, jako svědek končím u městského soudu v Brně, kde se setkávám po letech s mými šéfy a jejich právníky. Pomyslím si: neskutečně mnoho lidí pro jednu malou soudní síň a jak smutné se setkat s šéfy, pro které jsem tak pilně a dobře pracovala!

Z úřadu práce do další zkrachovalá firma

Ale není všem dnům konec a z Úřadu práce se hrabu (s novou nadějí pro lepší zítřky) na další skvělý post, jak jinak než asistentka jednatelů dvou firem!  Po více než pěti letech docela příjemné práce a skvělém kolektivu v mužské společnosti opět přichází, po pár špatných rozhodnutí majitelů, a velké konkurenci v oblasti vnitrostátní a mezinárodní dopravy nevyhnutelný krach… Nezachránili nás ani splátkové kalendáře, ani žádosti o posečkání v bankách při splácení úvěrů a nabraných půjček, ani úsporná opatření na nás, zaměstnancích. Dluhy u bank a dalších věřitelů, dvojí soukromý život jednatele společnosti a několik špatných rozhodnutí, byly osudné a tak i tu končí práce pro všechny z nás i mne, asistentky jednatele…

Už by mne mělo něco varovat, a tak po nevyplacených mzdách ostatním zaměstnancům a opět žádném odstupném, dle zákona o odpracované době, odcházíme s prázdnou a rozprcháváme se po různých nových příležitostech se snahou uživit svoji rodinu a se slzou v oku, že se snad někdy zase s kolegy potkáme.

Nemůžu si přestat klást otázku, proč zrovna já musím neustále řešit tyto sociální problémy, které kdysi dávno snad ani neexistovaly a všichni měli práci a nemuseli se neustále stresovat, zda uživí svou rodinu, zda dostanou práci, která je uživí, nebo zda vůbec za svou práci dostanou zaplaceno. Ale jede se dál, nemá cenu nad tím ztrácet čas, a tak hledám… Tentokrát jsem byla úspěšná a našla hned, Úřad práce mne minul, super!

Manuální práce a vynucené přesčasy

Po nástupu do práce, jako manuální dělnice, dostávám po letech ryze v mužském prostředí ženské kolegyně i jednatelku firmy. Bude to fajn, začnu pracovat manuálně a časem to bude lepší. Dle domluvy podepisuji smlouvu na jednu směnu, jak bylo slíbeno, jelikož jsem samoživitelka, co se stará o syna ve společné domácnosti. Ale co to? Vidím dobře? V připravené pracovní smlouvě čtu dvousměnný provoz… Souhlasím. Co mi zbývá? Chci pracovat, tak souhlasím!

Po fyzicky těžké práci denně na nohou, kde jako jediný benefit vidím v tom, že si o pauze 30 minut na oběd sednu na tvrdou židli v kuchyňce a vybaluji svačinu namazanou z domu, už nedoufám, že někdy bude líp. Pravda, ještě jeden benefit tu je, svitne mi v hlavě, každého desátého v měsíci bude skoro 10 000 Kč na účtu, v podobě čisté mzdy. Ano i toto by se v dnešní době mělo brát jako benefit!

Vysvobození v podobě skvělé nabídky, tedy na první pohled

Dlouho jsem si tvrdé práce naštěstí neužila, svitla mi příležitost na lepší pracovní místo. Jak jinak než u soukromé firmy jako asistentka jednatele dvou firem a účetního. Neuvěřitelná radost z toho, že se nesedřu ještě relativně v mladém věku a už jsem ukončovala pracovní poměr ve zkušební době s naštvanou paní jednatelkou a prchala.

Zato se na mne těšil mladý (stejně starý jako já) a pohledný pan jednatel a opět ryze mužský kolektiv! S nástupním platem 13 500 Kč hrubého to bylo rozhodně víc, než v předešlém zaměstnání. I když jsem ještě netušila, že další 2 000 Kč měsíčně projedu autem, jelikož spoje nejezdily a předešlá kolegyně, co mne zaučovala, sice jezdila firemní fábií, ale já už měla smůlu.

Po deseti dnech tvrdé nalévárny do hlavy a poznámkovém bloku plném informací jsem měla docela strach, abych to vše zvládla. Práce pro dva lidi, tak jsem si říkala, že se ani slečně nedivím, že utíká. Tam totiž utíkal ze zaměstnanců kde kdo. Jak jsem tak pronikala do tajů fungování či nefungování firmy pana jednatele a jeho plánů, bojovala s obtížnými úkoly a nestíhala se ani najíst, jsem si začala uvědomovat asi po 14ti dnech, že zde nic nefunguje, jak by mělo. Zaměstnavatel se dopouštěl neuvěřitelných věcí, které by asi po návštěvě z řad kontrolních úřadů bránily spánku i akčnímu jednateli. Choval se jedním slovem jako bohém. Už jsem tušila, proč mu podřízení říkali s radostí Führer.

Na každého kladl neuvěřitelné pracovní nároky a vyžadoval přesčasy, případně si brát práci domů, což se týkalo hlavně mně, jelikož jsem se potřebovala starat i o syna a být s ním. Nebyl problém, aby zaměstnanci měli  60ti-100 hodinové přesčasy za měsíc. Pokud došlo ve výrobě k úrazu na pracovišti a zranění byla hluboká a krvácela, odmítal je pouštět k lékaři. Zřejmě ze strachu z následné možné kontroly. Jednoho zaměstnance pak raději propustil. Jiná věc, jinde snad nemožná ale zde absolutně v normálu, byla, že se zde ubytovaly natrvalo myši. Ty se proháněly kuchyňkou, kde jsem sobě i návštěvám vařila denně kávu či čaj z ohlodané papírové krabičky Pickwick. Myši okusovaly vše, co mohly, včetně houbičky na nádobí. Také se rozhodly ubytovat se v mikrovlnce. Když je hlad, tak je hlad. Jednoho dne myši sežraly i svačinku vedoucího výroby, kterou si uskladnil v baťůžku ve své kanceláři. Pak už se mohl konečně koupit jed na myši.

Řídit služební vozidlo a vyřizovat různé formality na úřadech jsem byla zvyklá, ale když už jsem musela Bohémovi dělat i osobní řidičku, jelikož mu sebrali doklady a čekal na správní řízení, už jsem ho viděla také jako Führera a otrokáře. Prstem ukazoval, kam pojedeme, kde co budu pro něj dál vyřizovat a kam chce zavézt. Jindy zase sedl za volant sám, řidičák neřidičák. Všichni jsme pracovali pod kamerovým systémem, kde se chlubil jak nás pozoruje z postele, když ráno vstává a snídá. Všichni jsme podepsali, že jsme proškoleni a nikdo z nás nebyl a neměl jediné řádné školení dle zákona. K dalším průšvihům, pro mne docela neuvěřitelným byl fakt, že sice měl v objektu hrdě na okně cedulku stavba povolena, ale objekt, kde pracovalo asi 20 zaměstnanců, nebyl dosud zkolaudován, a nikdo z nás tam neměl co dělat! Tak tohle už je na mne moc, myslela jsem si. To nejlepší však mělo teprve přijít. Pan jednatel neměl o spoustě věcí ani páru a byl docela ve všem a hlavně v termínech hodně pozadu a mimo mísu. Jedním slovem bych to tam charakterizovala jako jeden velký bordel a chaos. I přes to všechno jsem se snažila pracovat dobře, a jak nejlíp jsem dovedla a pod obrovským stresem zvládat různorodou práci, která by mohla živit dva lidi.

Asi by se zde našlo ještě hodně věcí, které by stály za to zde popsat, avšak skutečně největší šok jsem zažila, když začaly jednoho dne docházet mladé slečny na výběrové řízení na mou pozici a já a nikdo z kolegů jsme o tom neměli ani páru. Když už došla asi pátá zmalovaná slečna v minisukničce, tak jsem se šla zeptat jednatele, co to má znamenat, zda je to posila ke mně, či místo mne. Samozřejmě mi neodpověděl, jen s úsměvem řekl, že se budu aspoň více snažit. Tak jsem vyklidila pole jeho kanceláře a šla zase pracovat, ale myšlenky se toulaly úplně jinde.

Po velké pátrací akci na internetu, kolegové našli konečně inzerát, kde jsem se ujistila, že skutečně dle popisu práce i funkce, jde o mé místo s nástupním platem 16 000 Kč hrubého. Úžasem jsem asi oněměla, a pánové v kanceláři taky. V ten moment jsem ještě věděla, co plánuje Führer! Než bude končit má zkušební doba, přijme slečnu, abych ji zaučila, a mě vyhodí. Teď už jsem věděla, že zde opravdu za plat uklízečky nezůstanu ani za nic.

Přišlo psychické zhroucení

Když po boji konkurenčních samic u něj v kanceláři vyhlásil mladou vítězkyni, já už tam nebyla. I když jsem to neplánovala, kvůli psychickému vyčerpání a zhroucení jsem musela stejně na nemocenskou…  Byl čtvrtek a pohřeb babičky nás v rodině všechny velmi vyčerpal, umřela po dlouhém trápení v nemocnici a ve vysokém věku. Nikomu nepřidá, když mu někdo blízký z rodiny odejde. V pátek zas s myšlenkami ještě někde, kde uvažujete mezi tím, proč se vlastně člověk tolik honí a stresuje pro pár korun, když pak v bolestech a sám umírá a jaký má ten život vlastně smysl, jsem byla zase v práci. Pátek a šéf opět úkoloval jedna báseň a obzvlášť s radostí ke konci pracovní doby.

Opět dělám řidičku, objíždím, co potřebuje, a čekám, až si vyřídí to svoje, zatímco vybírám poštu. Beru letecky finanční úřad a spěcháme konečně zpět na firmu. Hladová v 13 hodin s Führerem vjíždím na dálnici a slyším, jak ke mně s úsměvem od ucha k uchu promlouvá: „Tak co, Aleno? Jaký byl pohřeb? To jste si zas poplakala, co? To zas bylo slz…“ Teď nevím, zdá se mi to, nebo to skutečně řekl? Mám černo před očima, už nevnímám dálnici, rudnu vzteky a mít kde, tak okamžitě zastavuju a vyhodím ho z jeho firemní fábie a už nikdy do této povedené firmičky nevkročím. Jenže zastavit nebylo kde, a tak v tom šoku jen sedím a snažím se nějak dojet. Pryč odtud bleskne mi hlavou. Co je tohle za člověka?! Zase je pátek a mám toho dost. Aneb jak zpívají Chinaski: „Konečně prchám na oběd.“ Pak už slyším, jak půl hodiny před koncem pracovní doby vydává Führer další rozkazy: vyplatit mzdy v hotovosti, proplatit faktury v czk i eur z účtů obou společností. Je 16 hodin a já už dávno měla být doma u syna. Než odjede na svou dovolenou, stihne mi ještě udělat přednášku, ať si práci vezmu klidně domů, ale platby budou hotovy. Můžu tu jednou  být déle a udělat něco pro firmu… A já vím, že platby hotovy nebudou a odjíždím. Už nikdy se sem nevrátím. Chci pracovat pro člověka nebo společnost lidí, kteří jsou lidmi. Chci si jich vážit a chci, aby si na oplátku vážili i oni mne, jako člověka. Děkuju panu jednateli za to, že končím díky němu v pracovní neschopnosti pro stres ze zaměstnání a místo normálního života mám život v troskách a na antidepresivech!!! Už nikdy nechci dělat asistentku jednatele!

Co přišlo poté

S odstupem času se moje zdravotní problémy vyřešily a já si doma odpočinula. Mohla jsem zase začít znovu a od začátku někde hledat práci, pracovat. Psychoterapie byla formou „pokec a prášek,“ takže jsem se z toho nakonec musela dostat sama. Po zralé úvaze a přemýšlení kde začít, jsem zasílala životopisy do různých státních organizací a velkých firem, kde jsem byla přesvědčená, že si se zaměstnancem přece jen nemůžou tolik pohrávat, jak se to dělá v malých soukromých firmičkách…

A konečně se i na mne usmálo štěstí, a já vyhrála konkurz na místo ve státní správě, kde jsem již zaměstnaná několik měsíců a mám po zkušební době. Jsem nadšená, kolik milých lidí a kolegů jsem zde poznala. I když není lehká doba a je plná změn a nejistot, člověk se musí umět stále přizpůsobovat. Líbí se mi zde, a chtěla bych tu zůstat už natrvalo!!!

 

 

 

 

2 comments

  1. Je to opravdu hodně smutné a nutící k zamyšlení, proč některým lidem je dáno stále jen bojovat o přežití a někomu vše tak nějak spadne do klína.

    Like

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s