DSCF1310_edited

O bezvýchodných situacích a o tom, jak z nich ven

Někteří z nás mají bohužel tu smůlu anebo možná štěstí, že se jednoho dne ocitnou v situaci, kterou vnímají jako zcela bezvýchodnou. Proč štěstí? Protože ti, co ji dokáží vyřešit, pak začnou věřit, že přestojí už cokoliv. Pár takových lidí jsem už za život potkal. Vlastně jich bylo docela dost, protože život mi je z nějakého důvodu staví do cesty. A je celkem jedno, zda je to v podnikání či v osobním životě. Jak ale z bezvýchodných situací ven a jak se nenechat ovládnout depresí?

Když se ocitnete v bezvýchodné situaci

Začněme několika příklady toho, jak může bezvýchodná situace vypadat. Některé z nich možná znáte sami, ať už z novin, nebo ze svého okolí, anebo, což by byl ten horší případ, z vlastní zkušenosti.

Příklad 1 – Nerozumíte pivu, ale přesto si koupíte pivovar čtyři hodiny jízdy od svého domova na obrovský úvěr, za který ručíte veškerým svým majetkem, s tím, že se nebudete muset o nic moc extra starat a jen na něj budete dohlížet. Přijedete do pivovaru a budovy jsou polorozpadlé a zatéká do nich, skladové zásoby chmele jsou shnilé, zaměstnanci nepracují anebo už dávno dali výpověď a veškeré on-trade kontrakty (smlouvy s hospodami o odběru piva) byly vypovězeny. No a vy samozřejmě už nemáte další peníze a nikdo vám je nepůjčí. A sládek, který vám to měl pomoct rozjet, má už dvě a půl hodiny zpoždění a neozývá se (tehdy ještě nebyly mobily), protože měl těžkou auto nehodu. To je ve zkratce popis prvního dne dnes již úspěšného humpoleckého pivovaru Bernard a Stanislava Bernarda (viz tento rozhovor, co jsem s ním kdysi dělal).

Příklad 2 – Jste vdaná za úspěšného manažera velké nadnárodní korporace, kterému jste před čtyřmi týdny porodila druhé dítě. Vztah sice už nějakou dobu není ideální, ale vy ho pořád milujete. Manžel se vrátí ze zahraniční cesty a oznamuje vám, že se s vámi rozvádí. Jste na mateřské, s tříletým dítětem a čtyřtýdenním miminkem, musíte se odstěhovat pryč a do toho ještě musíte živit svoje rodiče v důchodu, protože ze svého důchodu jsou schopni akorát tak zaplatit nájem.

Příklad 3 – Jste mladá talentovaná baletka, jejíž kariéra stoupá k výšinám a brzy se můžete těšit na to, že přesídlíte do slavného moskevského baletu. Jenže pak přijde zranění. Ležíte týdny a měsíce na posteli a říkáte si, jak dlouho budete muset dohánět tréninkem, abyste byla zase nejlepší. Jenže pak vám lékaři řeknou, že vy už si balet nezatancujete.

Příklad 4 – Jste žena, které je něco přes 30 let, plánujete se svým přítelem již roky rodinu, ale on se pořád k ničemu nemá. Najednou jednoho dne přijde a oznámí Vám, že to mezi vámi už delší dobu neklape a že se chce rozejít a Vy byste se měla odstěhovat.

U všech čtyř příkladů to vypadalo pro jejich hlavní aktéry v samotném počátku jako bezvýchodná situace plná emocí, strachu, ba dokonce i zloby. Všichni čtyři to ale nakonec zvládli. Teď je na místě si říci jak.

Co dělat v první chvíli

DSCN5070_editedDnes to bude pro některé čtenáře trochu šokující. Začněme proto hned od začátku zostra.

  1. Každý si prochází velmi těžkými životními situacemi. Ano, úplně každý. Jen v Mercedesu se pláče o trochu lépe, než v tramvaji, jak jsem kdysi někde četl. A že těch plačících lidí v Mercedesech za 3 miliony a víc už jsem ve svém životě také dost potkal. Proč vám říkám zrovna tohle? Inu proto, že my lidé se rádi srovnáváme s ostatními. Je to obrovský nešvar, který lze ale v tomhle případě aspoň k něčemu dobrému využít. Kolem vás jsou stovky, tisíce lidí, co se mají právě teď podstatně hůř než vy. Umírající lidé, lidé, co přišli o nohy, uprchlíci prchající před občanskou válkou, lidé, kterým právě teď umřelo jejich dítě, atd. Lidské utrpení je bohužel bezbřehé a málokdy se stane, že se dostanete do bezvýchodné situace, která je až tak kritická jako ty příklady, co jsem právě zmínil.
  2. Ráno je moudřejší večera. Tento článek jsem měl rozepsaný už včera. Večer jsem se potkal s jednou mladou ženou, co to také před pár měsíci neměla v životě lehké. Ptala se, o čem budu psát. Když jsem odpověděl, že o řešení bezvýchodných situací, na chvíli se zamyslela a řekla. No, v práci se mi něco podobného nestává. Když ano, tak zajdu za kolegy a ti už něco vymyslí. A když se mi to stane v osobním životě…? Tak to jdu spát. Ano, přesně tak. „Ráno je totiž moudřejší večera,“ či chcete-li: „Nic se nejí tak horké, jak se to uvaří.“ Není třeba objevovat Ameriku, naši předci moc dobře věděli, co říkají. Ostatně díky nim jsme tu teď na světě my.
  3. Soustřeďte se na tady a teď a děkujte za to krásné, co v životě máte. Kvůli tomu, že se vám osobně stalo něco strašného, se s nejvyšší pravděpodobností nepřestal točit svět. Slunce dál svítí, ptáci dál zpívají, vítr si dál pohrává se stromy. Vy dál žijete. Slečna z příkladu 2 mi řekla jednu krásnou větu – tehdy jsem se naučila děkovat Bohu/vesmíru/komukoliv dalšímu za to všechno krásné, co mám. Neděkovala jsem ale jen za to, že jsem třeba zdravá. Děkovala jsem za to, že mám obě ruce, obě nohy, obě oči, že můžu chodit, za každou jednu maličkost. Tady a teď je totiž v drtivé většině případů krásné. Většina naší bolesti pramení ze vzpomínek na minulost a z obav o budoucnost. Více se tomuto tématu věnuji zde.

Když peklo vystoupí na zem

OheňPojďme si to ale teď odlehčit jedním vtipem, který jsem také na včerejší party vyprávěl. Pan Novák se dostane do pekla. Tam na něj čeká ďábel, který ho hned u pekelné brány uvítá a vyzve ho, aby šel za ním. Spolu procházejí peklem a ďábel otevře první dveře. Za nimi jsou stoly přetékající jídlem všech národních kuchyní a lidé, co se cpou, od rána do večera. Ďábel zavře dveře a jde s panem Novákem dál k dalším dveřím. Za nimi se skrývá strip bar s alkoholem zdarma. Lidé tam popíjejí, baví se, zpívají a koukají na krásné striptérky. Pan Novák nemůže věřit svým očím a tak říká ďáblovi: „Ty hele, to není možný. Tohle přeci nemůže být peklo. Peklo přeci vypadá jinak!“ Ďábel mlčky zavře dveře a vede pana Nováka ke třetím, černým kovovým dveřím. Ty otevře a za nimi jsou obrovské kádě na ohni, ve kterých se vaří úpějící lidé, do kterých čerti bodají vidlemi. Pan Novák se znovu zarazí a říká: „A co je tohle? To jsou ti opravdoví hříšníci, zatímco to předtím to byli jen normální hodní lidé?“ Ďábel se na něj otočí a říká: „Ne. To jsou katolíci, oni si to tak přáli…“ Je to tak, existuje bohužel velká řada příkladů, kdy si peklo na zemi vytváříme sami. Stejně tak existují případy, kdy se nám skutečně objektivně vzato stane něco hrozného (dostaneme se do pekla), ale záměrně si vybereme ony třetí dveře, i když jsou samozřejmě k dispozici i ty ostatní.

O slepých uličkách

Jako bezvýchodnou situaci bychom mohli hodnotit takovou situaci, ze které nevidíme žádné východisko. Situaci, kdy jsme v úplné temnotě a chybí nám ono pověstné světlo na konci tunelu. Někdy nám však chybí proto, že je schované za našimi zády. Tam, odkud jsme do temnoty přišli. Taková situace však není vyloženě bezvýchodná. Je bezvýchodná jen do té doby, než pochopíme, že cesta, na kterou jsme se vydali, už nikam dál nevede a že je potřeba se otočit a vrátit zpět.

Tenhle příběh znají moc dobře podnikatelé a majitelé firem, které se ocitly v problémech. Znám člověka, který provozoval obrovskou mlékárnu s více jak sto zaměstnanci. Jenže mléku se prostě nedařilo. Ať dělal, co dělal, firma v tom nejlepším případě byla na nule. Do toho v ní ovšem musel dřít od rána do večera a celé dny se dohadovat se zaměstnanci. Jednoho dne mu došlo, že tudy cesta nevede. Mlékárny se zbavil a pár měsíců na to si otevřel cestovní agenturu, která začala prodávat zájezdy on-line a velice rychle začala být úspěšná. Dnes tráví půl roku ve své vila na Mallorce a půl roku ve své vile v Česku. Peněz má víc než dost, starostí s podnikáním minimum a žije spokojeným rodinným životem. Opustit slepou uličku ho však stálo obrovské úsilí. Slepé uličky a neúspěchy jsou pro nás velice přínosné. Jen je důležité se v jedné z nich nezaseknout. O tom jsem ostatně psal už v článku Jak je důležité oslavovat neúspěchy. Ostatně kdo ví, kdyby mlékárna aspoň trochu vydělávala, mohl se dotyčný pořád věnovat výrobě mléka, každý den se trápit starostmi o zaměstnance a nikdy by se k bydlení na Mallorce nedostal.

Když není cesty zpět

LinieJenže ne vždy se dá z dané situace „vycouvat.“ Pivovar už je koupený a zároveň neprodejný, dítě už je na světě, noha už je poškozená, otěhotnět lze jen do určitého věku atd. Co ale dělat v takovéto situaci? Tři kroky popsané výše vám určitě v počátku uleví. Jenže co dál. Winstonu Churchillovi je připisován výrok: „Když procházíš peklem, nepřestávej jít.“ A faktem je, že právě malé krůčky jsou tím jediným, co v dané situaci můžete dělat. Ostatně vidím to každý pátek na Rehabilitační klinice Malvazinky a viděl jsem to i dnes. V 11 hodin tam začíná cvičení pro lidi po amputacích dolních končetin. Jejich nohy se jim už nikdy nevrátí, přesto když začnou s malými krůčky, tak brzy budou mnozí z nich opět chodit, byť tentokrát to bude už s protézou namísto nohy. A ano, mohli by místo toho ležet na posteli a říkat si, jak jejich život skončil, že už nikdy nebudou chodit, protože už nikdy nedostanou svoji nohu zpátky. Ale nedělají to, protože chtějí z pekla ven.

Je to tak. Občas v životě překročíme zónu bezpečného návratu a ať uděláme, co uděláme, už nikdy to nebude jako dřív. No a co? Tomu se říká evoluce. A k evoluci patří chyby, nepohodlí a ano i nějaké to utrpení. Evoluce je ale také neustálý pohyb kupředu. Carl Rogers tomu říkal sebeaktualizační mechanismus. Neutuchající lidská touha být stále lepší. Po každém utrpení přichází úleva. Z každé chyby se dá poučit. Nemá smysl přemýšlet, jak nikdy nekoupit pivovar, co už máme, jak nikdy neuzavřít manželství, co jsme už uzavřeli, jak nikdy neporodit děti, které už máme ani jak si nikdy nevratně poškodit nohu, která již je poškozená. Má ale smysl přemýšlet nad tím, „jak si to udělat hezký,“ jak říkává moje kamarádka. I peklo je takové, jaké ho chcete mít. Když už všude kolem hoří ohně, proč si neopéct nějaké buřty. Navíc i z pekla se dá dostat. Většina lidí, co to dokázala, se shoduje na tom, že jim v tom pomohl pevný řád a malé krůčky směrem kupředu. Pevný, až vojenský řád vás totiž neustále bude nutit dokončovat běžné provozní úkoly. Každý dokončený úkol vás přitom povzbudí.

Admirál William H. McRaven ve svém emotivním projevu k čerstvým absolventům University of Texas v roce 2014 řekl jednu zajímavou věc. Když procházel peklem při výcviku speciálních amerických námořních jednotek SEAL, začal být vděčný za jednu z každodenních povinností, které zezačátku vůbec nerozuměl, proč vlastně musí dělat. Hned ráno si perfektně ustlat postel. Proč? Protože je to velice jednoduchý úkol, který lze dokončit velice rychle. Hned ráno tak budete mít úspěšně splněný první úkol, na který budete moc být hrdí. To vás povzbudí k plnění dalšího úkolu a pak dalšího a dalšího. A na konci dne tak budete mít splněno mnohem více úkolů. Bylo to pro něj také připomenutím toho, že na maličkostech záleží. Pokud nejste schopni udělat správně ani maličkost, neuděláte správně ani velké věci. A navíc, pokud náhodou budete mít špatný den, budete na jeho konci uléhat do postele, která je ustlaná.

Pasáž, která popisuje právě stlaní postele, začíná v čase 4:45. Nicméně, vřele doporučuji si video pustit celé.

Začněte malými krůčky

DSCF0939Pokud jste na začátku čekali na nějaký jednoduchý a rychlý návod „jak z toho ven,“ tak možná budete teď zklamaní. Problém je ale v tom, že cestu z toho ven znáte jen vy, vy sami. A věřte tomu, že ji znáte moc dobře. Lépe než kdokoliv jiný. Jen je důležité ji začít vidět. Začít se dívat kolem sebe. Dovolte mi proto zakončit dnešní text citací z bohoslužby jednoho německého faráře z fary u alpského jezera Königssee. „Podívejte se na támhletu horu za jezerem. Když si dáme cíl dojít na vrchol, tak tam všichni dříve či později pravděpodobně dojdeme. Někteří z nás to proběhnu rychle a teprve na vrcholu si uvědomí, kudy vedla jejich cesta. Někteří z nás půjdou malými krůčky a každý okamžik budou koukat kolem sebe a vnímat, co se děje. A někteří z nás se třeba uprostřed hory zastaví. Zastaví se, budou se dívat kolem sebe, vrchol pro ně bude stále daleko a budou čekat třeba na nějaké znamení, že už je čas jít dál.“ Jestli jste tedy teď v bezvýchodné situace a čekáte uprostřed hory na nějaké znamení, vězte, že teď je ten pravý čas pro vás jít zase dál… Každý jeden krok, i ten nejmenší, směrem kupředu, se počítá!

A pokud na své cestě na vrchol hory budete potřebovat pomoci, neváhejte mě kontaktovat. I já jsem nejednou stál na úpatí vysoké hory, jejíž vrchol byl kdesi v oblacích.

5 comments

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s