IMG_7864-1mlsq

5 kroků, jak si odpustit své viny

Každý z nás si asi vzpomene na okamžik ze své minulosti, kdy se mu něco nepovedlo anebo kdy udělal nějaký krok, který už navždy ovlivnil jeho život směrem, který mu teď momentálně nevyhovuje. Někteří z nás se však k těmto okamžikům neustále vrací, vyčítají si je, mají pocity viny. Vina je přitom jedno z nejhorších a nejtěžších břemen a brzdí nás v naší cestě kupředu. Proto je důležité si umět odpustit.

Mea culpa, mea maxima culpa

Nad tímhle tématem jsem přemýšlel přes dva týdny. Přivedly mě k němu pravidelné návštěvy kostela z farnosti mého kamaráda kněze, jehož kázání jsou mi v posledních týdnech velkou inspirací, ale i několik nedávných setkání s lidmi v mém okolí. Proto si pro popis právě tohoto tématu s radostí vypůjčím i křesťanskou tématiku a křesťanství, které jako jedno z prvních náboženství začalo pracovat s tématem viny a odpuštění. Slibuji ale, že to bude zajímavé čtení i pro nás nekřesťany.

DSCN3128_editedKřesťanská bohoslužba začíná tzv. úkonem kajícnosti, kde se říká, že: „Vyznávám se všemohoucímu Bohu a vám všem, že často hřeším myšlením, slovy i skutky a nekonám, co mám konat. Je to má vina, má veliká vina…“ Je to tak. Za své činy jsme zodpovědní my sami. Oprostěme se však teď na chvilku od hřešení v obecné rovině a věnujme se jen těm „hříchům,“ které si sami vyčítáme. Těm, kde si sami pro sebe opakovaně říkáme, že je to naše vina, naše veliká vina.
Právě tyto hříchy nás totiž svazují, tíží nás jako těžký plášť, který neseme na svých zádech a který je nasáklý naší vinou, našimi slzami i slzami našich bližních, kterým jsme ublížili. Dokud máme dostatek sil, jsme schopni jít i s tímto pláštěm bez problémů dál. Jakmile síly docházejí, je tíha pláště znát o to víc. I proto si po většinu času neuvědomujeme, co všechno za viny si s sebou z minulosti táhneme. V každodenním shonu na to ani nemáme čas. A tak to na nás přijde až v ten nejnevhodnější okamžik, kdy se brodíme po kolena v bahně a kdy právě onen „plášť viny“ může být dělítkem mezi tím, zda budeme schopni jít dál anebo do onoho bahna zapadneme až po krk, ne-li hlouběji. A řadu z nás tento plášť dožene právě v závěru roku, kdy je čas na chvilku se zastavit a bilancovat.

První krok, jak si odpustit naše viny, je uvědomit si následující: „Udělal jsem to tehdy, jak nejlépe jsem dovedl.“ Těžko vinit žáka první třídy základní školy, že zvoral triviální písemku z jednoduchých integrálů v prostoru reálných čísel pro čtvrté ročníky gymnázií. Naše současné zkušenosti a znalosti nestačí na vyřešení všech situací, kterým v současné době čelíme. To je prostě fakt, který nám nezbývá než přijmout. Vždyť v mnoha jiných oblastech jako je třeba škola nám to přijde zcela přirozené.

Tuto poučku však nemůžeme vztáhnout na všechny případy naší viny, a proto tu máme druhý krok, jak si odpustit: „Chybovat je lidské, důležité je se ze svých chyb poučit.“ I ten prvňák může pokazit písemku z matematiky pro první třídu. Je pak na něm, aby se chybějící látku doučil a příště byl schopný tutéž písemku napsat za pro něj uspokojující známku (zcela záměrně nepíšu „jedničku“ a zcela záměrně píšu „pro něj“ a ne „pro jeho rodiče“).

Odpuštění a sebeláska

Schopnost (ne)odpuštění sobě má i přímé dopady na to, jak sami sebe (ne)máme rádi. A právě sebeláska je něco, čeho je v současné společnosti často velmi poskrovnu, i když velká část toho jde v současné době na vrub fyzickému vzhledu a jeho nesouladu s Photoshopem respektive s jeho výstupy prezentovanými v časopisech. Ukazuje se ale, že sebeláska může být provázaná i s naší obecnou schopností odpouštět vinu, tedy i odpouštět vinu ostatním, kteří se provinili na nás. Pokud neumíme odpustit ostatním, neumíme odpustit ani sobě.

DSCN3455_editedKatolíci (i evangelíci) se při nedělní bohoslužbě modlí Modlitbu páně, ve které se v jednom okamžiku (Bohu) říká: „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům,“ (Mt 6,12). Trvalo mi to pár týdnů, než jsem se právě nad touto větou pozastavil. Jak jsem se přesvědčil z Googlu, nejsem zdaleka jediný, koho tato část modlitby zaujala. Našel jsem dokonce i katechezi (teologický výklad) od Centra pro katechezi Arcibiskupství olomouckého, která se přesně této větě věnuje. Její autor dochází k závěru, že: „Pokud nebudeme schopni odpustit, tak Boží láska nemůže proniknout do našeho srdce,“ přičemž odpuštění bližnímu dále popisuje jako zásadní pro život křesťana. Pro nás ostatní, nekřesťany, však bude možná podstatnější jiný závěr, který katecheze zmiňuje, a to: „Pokud sami nedokážeme odpouštět, tak nikdy neobjevíme skutečnou lásku vůči sobě,“ což je, bohužel, velká pravda.

Co z toho pro nás plyne? Krok číslo tři: „Všichni jsme lidé a všichni děláme chyby. Tak, jako máte vy právo na chybu, mají ho i ostatní. Tak jako vy máte právo nemít pro své jednání dostatek zkušeností a znalostí, mají ho i ostatní. A tak jako vy svým jednáním můžete někomu nechtěně ublížit, mohou i ostatní nechtěně ublížit vám. Pochopení těch, co vám ublížili, je cestou k odpuštění…“

Co je to odpuštění

Poměrně dobrou a legitimní otázkou však je, co je to vlastně ono odpuštění. Zkoušel jsem pátrat po nějaké formální definici odpuštění. Česká Wikipedia říká, že: „Odpuštění znamená vědomé, dobrovolné a jednostranné zrušení závazku či povinnosti. Ten, kdo odpouští, zbavuje toho, kdo je mu dlužen nebo kdo mu ublížil, závazků, které tím vznikly.“ Jaký nám však vzniká závazek z toho, že se proviníme sami proti sobě? Je to právě onen „plášť viny,“ zátěž, kterou pak sami musíme nebo ještě přesněji vlastně chceme nést. Nikdo nás totiž k tomu, abychom tento plášť nesli, nenutí. Vyjma případů, kdy máte ve svém okolí lidi, kteří vám záměrně vaši vinu připomínají, čímž vám fakticky ubližují.

DSCF0555_editedCentrum pro katechezi Arcibiskupství olomouckého na téma odpuštění dále dodává: „Odpuštění je samozřejmě něco jiného, než že zapomenu. Odpuštění je, že ze své paměti něco odstraňuji, maži, a toto si nemůžu poručit. Odpuštění není projevem zapomnění nebo slabé paměti. Je to čin, který vychází z mého svobodného rozhodnutí. Pro odpuštění se musím rozhodnout svobodně.“

To, jestli odložíte svůj „plášť viny“ je jen a jen na vás. Někdo bude schopný odložit ho hned, jiný se jím bude trýznit dlouhé týdny, měsíce, roky… Co to ale vlastně je odpuštění. Do značné míry je jeho předstupněm vlastně smíření se s nastalou realitou. S tím, co se stalo a beztak se to nemůže odestát. Krok číslo čtyři proto zní: „Smiřte se s tím, co už není možné změnit.“ Osobně právě k tomuto kroku často se svými klienty používám názornou pomůcku od mého učitele relativistické fyziky z vysoké školy, doc. Jelena, kterou najdete v tomto článku o boji se stresem, v kroku číslo 3.

Odpusťte si svoje viny

Možná si pamatujete z oblíbeného českého filmu Sněženky a machři na citaci z knihy Françoise de La Rochefoucaulda Krutá kniha aforismů s lehkými úvahami o těžkém životě: „Čeho se na nás dopustili druzí, s tím už se nějak vyrovnáme. Horší je to s tím, čeho jsme se na sobě dopustili sami.“ A je to tak. To, že si neseme svůj „plášť viny“ je naše forma dobrovolného trestu. Trestu, který jde často daleko za hranice toho, jak by nás kdy vůbec chtěli trestat ti, na kterých jsme se provinili. Je to ono poklepání si na hrudník, kterým křesťané provázejí při úkonu kajícnosti ona slova: „Je to má vina, má veliká vina.“ Jenže tohle není jen symbolické, tohle nás skutečně bolí. Mnoho z nás nese svou vinu s hrdostí. Kají se nahlas a přede všemi, i proto aby sami sebe slyšeli se kát, přesto jim takové pokání nepomáhá.

V knihách, které jsem přečetl, se často objevují povzdechy autorů nad tím, že lidem současnosti pro některé oblasti života zoufale chybějí rituály. Zejména těm nevěřícím anebo agnostikům. Nemáme rituál pro vstup do dospělosti, nemáme rituál pro oslavu zrození dítěte a i naše rituály pro loučení se se zesnulými už nám často skutečné rozloučení nepřinášejí. Stejné je to i s vinou. Rituály nám pomáhají vytvořit ostrou hranu mezi tím, co bylo, a tím co je a bude od teď dál.

Křesťané mají pro odpuštění viny rituál – svátost smíření, nebo chcete-li zpověď. My takový rituál bohužel nemáme. Za hříchy, které jsme spáchali na jiných, můžeme prosit o odpuštění přímo ty, na kterých jsme je spáchali. A omluva i její velkorysé přijetí nám často skutečně pomůže. Jenže za to, čeho jsme se na sobě dopustili sami, jsme to my a jenom my, kdo nám musí odpustit naše viny.

Rituál odpuštění

OheňA proto, pokud vás už dlouhé týdny, měsíce či dokonce roky trápí vaše vina za to, co jste (si) provedli. Je nejvyšší čas si najít nějaký vlastní rituál pro odpuštění. Něco, co jednou pro vždy pro vás a ve váš vytvoří předěl mezi tím, co bylo – vaše provinění a pokání, které jste činili, když jste nesli svůj „plášť viny“ – a tím, co je a bude od teď dál.

Celou dobu jsem zde hovořil o „plášti viny.“ Tenhle předobraz jsem popravdě nevymyslel sám. Půjčil jsem si ho z Bible, konkrétně z knihy proroka Bárucha, kde se říká: „Svlékni ze sebe, Jeruzaléme, roucho své žalosti a soužení a oblékni se v ozdobu věčné slávy, kterou ti dává Bůh.“ (Bar 5, 1). V Bibli je ale ještě jedna pasáž, která se k našemu tématu hodí možná i o něco lépe – Mk 10, 46-52:

„Přišli do Jericha. A když vycházel s učedníky a s velkým zástupem z Jericha, seděl u cesty syn Timaiův, Bartimaios, slepý žebrák. Když uslyšel, že je to Ježíš Nazaretský, dal se do křiku: „Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Mnozí ho napomínali, aby mlčel. On však tím více křičel: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Ježíš se zastavil a řekl: „Zavolejte ho!“ I zavolali toho slepého a řekli mu: „Vzchop se, vstaň, volá tě!“ Odhodil svůj plášť, vyskočil a přišel k Ježíšovi. Ježíš mu řekl: „Co chceš, abych pro tebe učinil?“ Slepý odpověděl: „Pane, ať vidím!“ Ježíš mu řekl: „Jdi, tvá víra tě zachránila.“ Hned prohlédl a šel tou cestou za ním.“

Pomiňme teď to, jestli je Bible jen pohádková knížka, nebo popis historie. Důležitá je zde pointa – kdyby Bartimaios neodhodil svůj plášť, nemohl by vyskočit a přijít k Ježíšovi, který jej vyléčil.

Krok číslo 5 proto zní: „Odhoďte svůj plášť viny v dál, abyste znovu mohli prohlédnout a vidět svět kolem sebe bez jeho kápě, která vám bránila ve výhledu.“ K tomu, aby se vám to povedlo, bude vhodné vymyslet si nějaký vlastní rituál. Tento „trik“ využívá i řada terapeutů u nás i v zahraničí. Může jít čistě i vizualizaci, kdy v jezeře anebo třeba ve sprše ze sebe jednou pro vždy smyjete svoji vinu. Nebo si můžete ze starého ručníku udělat plášť, který jednou pro vždy zahodíte a třeba i spálíte. Prostě cokoliv, co vám umožní vytvořit jasný předěl mezi tím, co bylo – kdy jste si neustále připomínali svoji vinu – a tím, co je a bude – novou etapou života, kdy minulost sice zůstala stejná, ale už vás netíží na cestě kupředu, protože jste s ní smířeni.

Trenčianský hradA protože do konce roku 2015 nám zbývá už jen posledních pár dní, přeji vám z celého srdce, aby se vám povedlo do nového roku vstoupit už bez vašeho starého pláště.

A pokud byste náhodou potřebovali s odhozením vašeho „pláště viny“ pomoci, neváhejte mě kontaktovat.

6 comments

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s