Jak se naučit dosahovat nemožného

V životě se občas vyskytnou věci, které považujeme za nemožné. Přesto jich ale z nějakého důvodu chceme dosáhnout. U mě to bylo třeba jednou pro vždy zhubnout anebo bez předchozího tréninku dokončit brutální dvouměsíční Výzvu. Obojí se mi povedlo. A existuje recept, jak se něco podobného může podařit i vám.

Všechno je jen v hlavě

Odpověď na to, jestli dokážete něco „nemožného“ anebo něco, co si zatím ani neumíte představit, je z největší části skryta ve vaší hlavě. Jistě, jsou věci, co jsou opravdu nemožné – třeba vydržet bez dechu pod vodou 14 dní a přitom zůstat naživu – ale řeč je teď o tom, co možné technicky vzato je, jen vám se to doposud nikdy nepovedlo a v tuhle chvíli se vám to zdá prostě jako nemožné.

Když si budete myslet, že je naprosto nemožné, abyste uběhli maraton pod 3 hodiny, klidně se s vámi vsadím, že to nikdy v životě nedokážete. Ona „magie“ se začne dít až tehdy, kdy si definujete cíl (podle metodiky SMART) a řeknete si, že i když jste třeba maraton v životě neběželi, takže ho prostě pod ty tři hodiny do roka a do dne dáte. Prvním krokem je tedy říct si, že to dokážete a mít samozřejmě definované co přesně a kdy.

TIP: Chcete pomoci svým zaměstnancům efektivněji a rychleji dosahovat svých cílů? Možná vás zaujme můj nový workshop na téma motivace.

Odhodlání versus motivace

Jakmile tohle dokážete, prostoupí vás nadšení a vůle to dokázat. Bohužel jen dočasně. V psychologii se tomu říká motivace od slova motiv neboli pohnutka. Motiv je příčina našeho jednání, která nám dává subjektivní smysl a může obsahovat vědomou, ale i nevědomou složku (pak je motiv silnější). Bohužel se však jedná o věc emoční a z toho důvodu také pomíjivou v čase. K dosažení nemožného proto potřebujeme něco jiného – odhodlání – tedy dlouhodobý racionální záměr dosáhnout nějakého cíle. To považuje britských psychiatr prof. Steve Peters za první součást jeho receptu na plnění úkolů postaveného na výsledcích jeho výzkumu lidského mozku pomocí zobrazovacích metod magnetické rezonance (MRI) zvaného C. O. R. E. – Commitment (odhodlání), Ownership (vlastnictví), Responsibility (zodpovědnost) a Excellence (dokonalost).

výzvaV září 2013 jsem se víceméně ze srandy přihlásil do Výzvy II, kterou organizoval můj kamarád trenér. Ta čítala ujet na kole 333 km, uběhnout 111 km, uveslovat 111 km, nastoupat 8848 výškových metrů (např. na tom kole), zvednout celkem 55 tun na benchpressu, dát 1000 shybů, 1000 kliků a 3333 cviků na břicho v období od 1. 9. 2013 do 11. 11. 2013. Moji motivací bylo zjistit, jak na tom jsem rok po spalničkách, které se celkem brutálně podepsaly na mojí fyzičce (v dospělosti to není moc legrace je dostat), a jestli na „stará kolena“ a pět let po operaci srdce dokážu ze sebe vytáhnout to, co ve svých 22. Tato motivaci mi vydržela asi tak týden, než se dostavila únava a dílčí zranění.

Bylo 7. října ráno, Výzva II byla tedy přesně v polovině. Doléčoval jsem si zranění z veslování a všechno mě bolelo. Přitom jsem měl nastoupáno 56 % z cíle, v kole jsem byl na 18 %, v běhu na 46 %, ve veslech na 36 %, v benchpressu na 17 %, ve shybech na 13 %, v klicích na 45 % a ve cvicích na břicho ve 34 %. Bylo jasné, že je nemožné to dokázat. Proto jsem se rozhodl, že to dokážu, tj. získal jsem odhodlání to dokázat. Výzvu II jsem dokončil 1. 11. 2013, jako první. Celkem ji zvládlo dokončit 7 lidí ze 39.

Bez plánu ani ránu

Moment, kdy jsem se rozhodl, že to dokážu, byl pro můj úspěch to nejdůležitější. Věděl jsem ale, že aby to bylo možné, budu muset začít postupovat jinak, systematicky. To ráno jsem sedl k Excelu a udělal si nejen přehled, jak na tom tedy vlastně jsem, ale i denní plán, co musím vlastně kdy stihnout. Právě plán považuje prof. Peters za jeden z klíčů k úspěchu. Plán by měl zahrnovat nezbytné, žádoucí a podstatné faktory potřebné k úspěchu. Nezbytné v tomto případě byly čas na cvičení každý den, veslařský trenažer a kolo/rotoped. Bez toho by dosažení cíle nebylo možné. Podstatným faktorem byla rekonvalescence svalů a hojení zranění. Stačilo zvolit nevhodné rozložení zátěže v jednotlivých dnech a už by se to nemuselo dát stihnout. Žádoucím faktorem pak bylo mít k dispozici fitcentrum, případně oblečení na běhání v dešti, aby se dalo plánovat bez ohledu na počasí. Tuhle fázi jsem si v duchu prošel ještě předtím, než jsem se na Výzvu II přihlásil.

Pak je podle Peterse potřeba pojmenovat si překážky – věci, které nejdou obejít a bude je třeba překonat (čas, únava), zátarasy – věci, kterým se jde vyhnout (přílišné namožení svalů, některá zranění) a jámy – věci, které by mohly naše úsilí překazit, když si na ně nedáme pozor (v tomto případě vážnější zranění).

Nemožné musíte chtít dokázat pro sebe a podle sebe

SnySteve Peters podmiňuje úspěch „vlastnictvím“ daného cíle – tedy, že cíle chcete dosáhnout vy a kvůli sobě a že plán k jeho dosažení jste si připravili vy sami. Tohoto mechanismu dnes mimochodem využívá celá řada korporací, která odvozuje část bonusů od splnění „vlastních cílů,“ tedy těch, které jste si sami definovali a následně odsouhlasili se svým nadřízeným. Je za tím skryta i určitá logika – v okamžiku, kdy vám plán začne připadat jako nesmyslný (a vězte, že při plnění Výzvy II se mi to stalo mnohokrát) si za jeho nesmyslnost můžete nadávat maximálně tak vy sami. A to se nedělá tak snadno. Rozhodně je mnohdy jednodušší jít a pokračovat podle plánu (a u toho si třeba nadávat), než nečinně sedět a říkat si, že jste hlupák, co si nedokáže ani naplánovat plnění toho, čeho chce sám dosáhnout.

Dosahování nemožného není pro každého

K tomu, abyste mohli dosáhnout nemožného, nepotřebujete jen po čertech dobrý plán, za který dáte ruku do ohně, ale hlavně i někoho, kdo ho bude realizovat – a totiž sebe. Tomu se říká odpovědnost, ve skutečnosti je ale pod tímto pojmem schovaná celá řada vlastností jako disciplinovanost, houževnatost, čest, tvrdost, atd. Bez těchto vlastností bude velice těžké uspět. „Nemožné“ tak mohou dokázat jen ti, kteří jsou zvyklí držet své slovo a dát do toho všechno. Někdo je takový od narození, někdo tak byl vychovávaný (typicky sportovci, lidé pod tvrdými manažery apod.) a někdo se to bude muset nejprve naučit. Právě onu klíčovou schopnost „dát do toho všechno“ označuje prof. Steve Peters za dokonalost.

IMG_7904-1 smallDokonalost jde podpořit metodou cukru a biče. Za cukr doporučuje Steve Peters různé formy odměn za dosažení dílčích cílů (jo, dal jsem si třeba i pizzu, když jsem dorovnal skluz), oslavy, uznání od lidí, kterých si vážíte (to přicházelo od kolegů z Výzvy II), povzbuzení, ať už sebe sama anebo od druhých (i toho se mi dostávalo) a podporu od lidí, co jsou s vámi na jedné lodi (ta u nás fungovala bezvadně, protože jsme měli vytvořenu událost na Facebooku, kde jsme si dodávali sil). Použití biče, neboli sebetrýznících technik, Steve Peters moc nedoporučuje. Bičem, který se mi opakovaně osvědčil, však může být i prosté oznámení cíle přátelům, třeba prostřednictvím sociálních sítí. Strach ze „ztrapnění“ či „ztráty tváře“ pak dokáže posloužit jako bič v rukou jezdce, který vás žene kupředu v době, kdy už „nemůžete“.

Další metodou, jak se povzbudit, je podle Steva Peterse tzv. otázka za milion: „Kdyby vám někdo dal milion za to, že splníte cíl, co máte pro dnešek, udělali byste to?“ Já používal její drsnější obdobu, když jsem si říkal, že musím cíl pro daný den splnit ať se děje, co se děje. O rok později, kdy jsem potřeboval rychle zhubnout nejméně dvacet kilo (což se mi povedlo za 3 měsíce), to pak vedlo k tomu, že jsem si zakázal jít spát, dokud nebude pro ten den odcvičeno. A vězte, že když párkrát skončíte s cvičením o půlnoci, což znamená, že další nejmíň hodinu neusnete a druhý den, kdy vás čeká další extrémní fyzické vypětí, budete ještě víc unavení, tak si příště dáte safra pozor na to, abyste neleželi v křesle zbytečně dlouho.

TIP: Chcete pomoci svým zaměstnancům efektivněji a rychleji dosahovat svých cílů? Možná vás zaujme můj nový workshop na téma motivace.

Dosahování nemožného je návykové

DSCN2954_editedPozitivní psychologie tvrdí, že čím víc a ambicióznějších cílů úspěšně dokončíte, tím lepší budete mít výchozí pozici pro dokončování těch dalších. Já mohu s čistým svědomím říct, že to tak skutečně je. Kdybych si v roce 2013 neprošel peklem, abych úspěšně dotáhnul Výzvu II, ve které v podstatě o nic nešlo, nepodařilo by se mi v roce 2014 projít podstatně větším peklem, abych trvale zhubnul 20 kilo a 25 cm přes pupík během pouhých 3 měsíců. Jakmile dokončíte první úkol, co se vám zdá být nemožný, budete připraveni dokončit další, ještě ambicióznější. Jen je třeba dát pozor na to, že někdy to může být až návykové, což by mohlo vést k tomu, že při stanovování nových cílů podceníme plánovací fázi anebo si rovnou stanovíme cíle skutečně nereálné – třeba uběhnout maraton pod 2 hodiny. To by pak mohlo mít pro naši psychiku zdrcující důsledky.

A kdybyste potřebovali třeba pomoci se stanovováním těchto cílů, či s dosahováním „nemožného,“ neváhejte mě kontaktovat.

PohledO autorovi

Martin Zikmund je průvodce lidí a firem klíčovými změnami, vede semináře a workshopy pro veřejnost i pro firmy zaměřené na témata osobního rozvoje, zvládání stresu, životní harmonie, sebevědomí a hlavně sebe-vědomí. Je autorem všech textů a většiny fotografií na tomto blogu. Více se o něm dozvíte na Nekouč.cz.

4 comments

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s