Jdete svou cestou?

Po čí cestě vlastně kráčíte? To je otázka, kterou je lepší si položit dříve nežli později. To mi věřte. Velká část lidí kráčí cestou, kterou si sami nezvolili a která se jim ani nezamlouvá. Jenže o tom nevědí. Čím déle po ní jdou, tím více jsou nespokojení. A ta nespokojenost se jednoho dne projeví. V lepším případě zjevným způsobem, v tom horším somaticky. Jak ale poznat, že jdeme svou cestou? A jak svoji cestu nalézt?

O cestách, které nejsou naše

Minulý týden jsem strávil dva dny na semináři o umírání. S ohledem na to, že smrt je podle daseinsanalýzy faktorem, který od základu ovlivňuje náš život (což zní takhle napsáno jako fajn černý humor, ale bohužel to jde až na úroveň našeho každodenního rozhodování a jednání), tak došlo i na zajímavou diskusi o tom, jak moc jsme ovlivnění svým okolím a jak moc přejímáme cizí tvrzení a myšlenky za vlastní. Podobnou otázku si prý kladla i jedna americká psycholožka, která se rozhodla si jeden den psát všechny nápady, které jí problesknou hlavou – od toho, co si vzít na sebe, až po to, kde a co si dát k večeři. Druhý den si pak sedla a poctivě se zamyslela nad tím, který z těch nápadů byl její vlastní. Pokud tipujete, že ani jeden, je to správně. Žijeme ve světě, kde nás neustále někdo nebo něco ovlivňuje. A internet i sociální sítě tohle všechno ještě umocnily. Schválně – jak jste vybírali své poslední nové místo pro dovolenou anebo poslední novou restauraci?

Kráčet cizí cestou se vlastně stalo novou „normou.“ Děláme to vlastně všichni. Dnes a denně. Pokaždé, když někdo z marketingového oddělení či reklamní agentury odvedl dobře svoji práci. Bohužel se to však netýká jen našeho nákupního rozhodování…

„Výchozím bodem je samozřejmě svatba. No a potom už jsou jenom samá pozitiva a sociální jistoty. První dovolená v Jugoslávii, následuje první dítě, pak již výše zmíněný automobil, zde se stávám zástupcem ředitele, druhá dovolená v Jugoslávii, druhé dítě,“ říká pan učitel Hájek ve slavném filmu Jak básníkům chutná život. Je ale naším vlastním výchozím bodem vůbec svatba? Nebo ji od nás partner/ka jen čekala? A je na naší vlastní cestě vůbec rodina? Anebo „se to tak jen má po svatbě dělat?“ A práce, kterou děláme? A dovolená v Jugoslávii? Na kolik jsou to naše vlastní cíle a na kolik od nás vlastně jen někdo předpokládá, že přesně touhle cestou půjdeme a my mu tento předpoklad vědomě či nevědomky plníme? Mimochodem, o životě v zajetí předpokladů jsem psal už dříve zde.

O dětských snech a dospělosti

Následující řádky jsou jen takovou vlastní retrospektivou, klidně můžete přeskočit o podkapitolu dál 😉

534782_10151042706647969_1639915269_nJako malý jsem chtěl vystudovat ČVUT. Věděl jsem to už v první třídě. Zamiloval jsem se do techniky a později i do počítačů (v roce 1988 to nebylo ještě tak úplně běžné jako dnes, znal jsem je jen z televize a knížek) a vystudovat techniku bylo logickým krokem. Jak malé dítě přijde zrovna na ČVUT? Tatínek ho má vystudované. Nakonec jsem „nevědomky“ vystudoval nejen, že úplně stejnou fakultu, ale také katedru a obor jako můj otec. A jsem za to rád, hodně mi to dalo, a to zdaleka nemyslím jen znalosti. Jen mi zůstala v hlavě pachuť otázky, jestli jsem si tuhle cestu zvolil skutečně sám. A to i přesto, že mí osvícení rodiče mi NIKDY nemluvili do výběru škol, už od základní školy, kdy jsem se rozhodl jít ve druhé třídě ZŠ na jazykovku, protože tam šla má tajná láska Míša. Ano, ani tohle vlastně nebylo moje rozhodnutí.

Pak jsem chtěl být stíhacím pilotem. Miloval jsem letadla, později i film Top Gun a stíhací pilot byla jasná volba. Bohužel pro stíhací piloty platí několik vstupních kritérií. Jednak je fajn, když armáda země, ve které má sloužit, má stíhací letectvo. A jednak je zde výškové omezení. Takže bohužel…

Musel jsem si najít náhradní sen, a tím byl generální ředitel velké firmy. Bylo to patrně proto, že mi imponoval můj první „šéf,“ Němec, který byl členem představenstva jedné finanční instituce u nás, a kterému jsem dělal poradce. Nabídky na manažerské posty ve středním managementu se ke mně od mých 21 let jen hrnuly, ale mělo to jeden háček. Ještě jsem studoval to ČVUT, tak jsem je všechny odmítal. Škola byla vyšší prioritou. Na konci školy jsem si ale vydělával víc než slušné peníze sám na sebe a svoboda původní „sen“ převážila. Navíc i ty nabídky přestaly chodit, když jsem je roky odmítal.

Dalším logickým snem byla rodina. Jen to jaksi nebyl můj sen. Cítil jsem, že v mém věku „by to asi tak mělo být“ a viděl ty hordy spolužáků ze střední, jak se jim rodí jeden potomek za druhým. Prostě takový Emil Nádeníček. Byl to sen, který do mého života zanesl prázdnotu a pocity marnosti. Takové čekání na Godota. Když se sen o rodině z minuty na minutu rozplynul, sjezdil jsem sám půlku Evropy, abych konečně nejen našel svůj sen, ale začal ho i žít…

Kdy jsme ztratili svoji svobodu

VztekSlavná maďarská psycholožka Margaret Mahlerová říká, že to, jakou cestou chceme jít, si definujeme už v tzv. praktikující subfázi našeho vývoje – ve věku 9 až 18 měsíců. Je to fáze, kdy trpíme doslova mánií z okolního světa. Jsme nadšení z nekončícího přísunu nových vjemů, věcí, schopností a dovedností. První vystřízlivění přichází velice záhy. Ve věku 18 až 24 měsíců následuje znovusbližovací fáze, ve které dítě náhle pochopí, že spoustu věcí vlastně nezvládne, že jeho vlastní přežití bytostně závisí na rodičích, že bez nich by tu nedokázalo přežít. To je pro něj velice zraňující. Mánii z nového a nepoznaného tak střídá deprese z nesvobody. Dítě se ocitá v existenciálním konfliktu být svůj a dělat vše po svém vs mít rodiče a dělat to, co a jak oni chtějí. Přesně tady se tak láme chléb. Tady nám rodiče (či jiné blízké pečující osoby) buď vštípí svoji představu o naší cestě anebo nás začnou učit, jak kráčet po cestě vlastní. Tady se učíme, jak být sami sebou i když jsme s druhými. Tato fáze přitom někdy trvá až do 3 či 4 let věku.

Když cesta nemá cíl

Spousta lidí, zejména ve středním věku, čelí „problémům prvního světa,“ jak říká jeden můj kamarád, a řeší, že mají vlastně vše, po čem toužili, a teď si dnes a denně kladou otázkou, jestli je tohle skutečně „TO ONO.“ Problémem prvního světa jsem to nazval proto, že čas na tuhle reflexi většinou získáváte až tehdy, kdy jsou naplněny všechny základní i „základní“ potřeby a tužby z mládí – rodina, auto, dům, chata, případně jachta, Rolls Royce, vlastní zámeček, letadlo… Nejde o to, kolik a jak drahých tužeb to bylo, ale o to, že najednou vznikl čas položit si onu otázku: „Po čí cestě vlastně kráčím?“ Jen velká část lidí si tuto otázku nepoloží a místo toho jen tápe. Řeší, že jim „něco“ v životě možná chybí a že jsou „tak nějak“ nepokojeni a postupně je sžírá deprese. Nevědí proč, nespokojenost přitom dál narůstá a je o to větší, že více peněz na účtu ani dražší auto problém neřeší. Častým projevem „bezcílnosti“ a kráčení po cizí cestě bývá únava ze života, acedie.

Rozpoznat, že nekráčíme po své cestě, není jednoduché. Často se to ale pozná podle toho, že zjistíme, že naše cesta nemá jasný cíl anebo že na tom cíli, kam směřuje, nám vlastně zase tak moc nesejde. Aby taky sešlo, když není náš… To se týkalo i mě osobně. A to dokonce víckrát za život. S tímto uvědoměním se samozřejmě vytrácí i motivace a odhodlání takového cíle dosáhnout a původní naplněnost života – cestou k onomu cíli – nezadržitelně nahrazuje prázdnota.

SmrtThanatologové říkají, že tyto pocity navíc souvisí i s rostoucím věkem a uvědomováním si vlastní smrtelnosti. To většinu z nás pak podle německého teologa a filozofa Paula Tillicha žene do jednoho ze tří hlavních vzorců chování. Podle toho, jestli pociťujeme prázdnotu a nesmyslnost (neustále si užíváme, hledáme intenzivní prožitky a nedokážeme odpočívat), bojíme se rány osudu, která přinese smrt (snažíme se zmrazit čas, všechno promyslet, zabezpečit, mít domluvené dopředu) anebo se v souvislosti se svojí smrtelností bojíme viny a zatracení (máme strach udělat něco špatně, jsme perfekcionisté, puntičkáři a postrádají možnost být svobodní).

Proč se vrháme na cizí cesty?

Tuhle otázku jsem si kladl poměrně dlouho. Univerzální odpověď neexistuje. Můžu vám však poskytnout ty nejčastější, které jsem viděl u sebe a svých klientů:

  • potřeba peněz (zabezpečit rodinu, hypotéka, náročná přítelkyně/manželka/milenka, nároční kamarádi, atd.),
  • potřeba někomu něco dokázat (rodičům, šéfovi, spolužákům ze školy, co se mi kdysi posmívali, atd.),
  • pocity viny (když jsem udělal něco tak „strašného,“ tak teď musím trpět tím, že budu dělat to či ono),
  • absence sebevědomí a sebe-vědomí (někdo mi řekl, ať to dělám, tak to dělám),
  • manipulace (někdo mi vysvětlil, že to vlastně chci dělat, ale já si myslím, že jsem si na to přišel sám),
  • řešení následků (něco se stalo (např. se narodilo dítě) a nezbývala jiná volba).

Těch důvodů bude ve skutečnosti asi mnohem více. Důležité je si však uvědomit, že vždy existuje alternativní řešení. Někdy ho však sami nevidíme a někdy také nejde aplikovat hned, ze dne na den. Důležitá je však jedna věc: „Člověk nesmí ztrácet naději. Ztratit naději je totéž, jako zemřít dvacet let před vlastní smrtí,“ jak říkával ruský básník Ilja Grigorjevič Erenburg.

Jak najít svou cestu

Odpověď na tuto otázku není až tak jednoduchá. Tak jako cesta každého z nás je v životě odlišná, tak i cesta k této cestě se bude lišit. Začal bych proto oklikou – jak poznat, že jdete po své cestě. Tady bych si vypůjčil další filmový citát, od vědmy z The Matrix: „Being the one is like being in love, noone can tell you that you’re in love, you just know it!“ (Být vyvolený je jako být zamilovaný, nikdo Ti nemůže říct, že jsi zamilovaný, prostě to víš.“ Když jdete po své vlastní cestě, tak to prostě víte. Cítíte to každý den, každé ráno, když vstáváte. Máte obrovský vliv na to, jak vnímáte neúspěchy a jak překonáváte překážky. To mi věřte. Dokonce se vám čas od času stává, že z vnějšku přicházejí ujištění o tom, že vaše cesta je správná.

Jak se ale na tu vlastní cestu dostat? Jednou možností, kterou jsem použil sám pro sebe, je najít své ikigai a držet se ho. Pokud si opravdu dokážete dát upřímnou odpověď na otázky: „V čem jste dobří? Za co vám lidé mohou platit? Co vás baví? Co podle vás svět potřebuje?“ máte vyhráno. Problém je, že velká část lidí nedokáže na první dvě otázky poskytnout upřímnou odpověď. Jsou to ti, co mají problém se sebevědomím. Další překážkou může být fakt, že změnit svou cestu vyžaduje notnou dávku odvahy a ta se ve vás nevezme ze dne na den. Někdy to trvá měsíce i roky, než tu odvahu najdete a další měsíce a roky, než najdete i sílu po vlastní cestě kráčet. Vlastní cesta je totiž obvykle cesta neprošlapaná. Je náročnější než ta, po které kráčejí všichni ostatní. Navíc každý, kdo se rozhodne kráčet po své cestě, se musí předchozí cesty vzdát. A to je bolestný proces, který vyžaduje čas.

Další, trochu šalamounskou, alternativou je zvolit buddhistický přístup a soustředit se na přítomný okamžik, žít prostě tady a teď. Vaše cesta je tak velmi krátká a zároveň každý den nová, protože cílem je prožívat naplno tady a teď. Z osobní zkušenosti ale vím, že v našich podmínkách má důsledná a výlučná aplikace tohoto přístupu jistá úskalí. V Evropě jsme prostě až příliš závislí na penězích, příliš svázáni pravidly, která je potřeba dodržovat, a příliš zvyklí kráčet po nějakých cestách. Znám ale pár lidí, kteří se o to i v Evropě snaží.

5 kroků, jak jít svou cestu

HledáníNe, univerzální „návod“ neexistuje. Jen onen proces hledání se dá generalizovat:

  1. Uvědomit si, jestli opravdu jdu SVOU cestou.
  2. Pokud ne, pak se ptát proč po té cestě jdu a čí ta cesta je?
  3. Začít pátrat po tom, jak by měla vypadat ta má cesta.
  4. Začít sbírat odvahu a síly k tomu vydat se jednoho dne na svou cestu.
  5. Jít svou cestou

Cesta k tomu je ale pro každého jiná, ne každý ji najde a ne každý ji najde dostatečně včas… A ještě jedna věc – nejít svou cestou nemusí být vždy „špatně.“ Existuje velké procent lidí, kterým tento koncept plně vyhovuje. A o tom to je – žít tak, jak vám osobně doopravdy vyhovuje. Je to vlastně jako v tom Matrixu – život v Matrixu velké části lidí vyhovuje a nejsou připraveni ho opustit.

PohledO autorovi

Martin Zikmund je lektor firemních workshopů a seminářů a průvodce lidí a firem klíčovými změnami. Je také autorem všech textů a většiny fotografií na tomto blogu. Více se o něm dozvíte na Nekouč.cz.

6 comments

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s