9 životních pravidel, co mě naučilo cestování

Často se dočtete, že je dobré cestovat, protože zážitky jsou to jediné, co vám nikdo nevezme. S tím nelze než nesouhlasit. Jenže cestování je dobré i z jiného důvodu, mně konkrétně dalo do života mnoho důležitých zjištění i nový pohled na věci, se kterým se na tomto blogu setkáváte už déle než rok. A o to bych se s vámi chtěl dnes podělit. 9 životních pravidel a 13 krátkých příběhů z mých cest.

Jak jsem se dostal k cestování sám

Není to náhodou, že právě teď píšu tento článek. K touze po náhodném cestování, navíc o samotě, jsem se dostal před 5 lety, na Čarodějnice 2011. Byla to „náhoda,“ která mi změnila život. Díky jedné noci, která místo nákupem v Kika v Průhonicích skončila v Norimberku na Hlavním trhu (Hauptmarkt), jsem kompletně přehodnotil svůj přístup (nejen) k cestování. Od té doby jsem zavedl koncept tzv. Eurosingletripů – 1 kufr, 1 člověk, 1 auto, 1 pravidlo = 1 země, 1 den. Jak se to událo?

Na benzínce na Brněnské ulici jsem narazil na dvě stopařky, které u dálnice na Brno stopovaly s cedulí Plzeň. Byly to dvě sestry, studentky univerzity ve Wroclawi, které se spolu s šesti stovkami dalších studentů vydali ten den ráno na závod stopem Wroclaw – Barcelona. Nakonec jsem je vzal, a mnohem dál než do Plzně, a změnilo mi to život. Pamatuju si to jako dnes, slova, se kterými se se mnou ta starší loučila: „You have to do one crazy thing per week“ (Musíš udělat jednu bláznivou věc týdně). Byla tak mladá a přeci v něčem moudrá. A teď už k tomu, co jsem se při svých cestách naučil.

Pravidlo č. 1 – To, kde jsi dnes, může být na hony vzdálené tomu, kde budeš zítra


DSC_8965To se mi potvrdilo mnohokrát. A nejen díky tomu, že jsem jel před pěti lety na Čarodejnice vybírat obývací stěnu do Kika (kam jsem nedojel) a přes soukromou prohlídku zavřeného Křivoklátu při západu slunce jsem skončil na italských slavnostech v centru Norimberku s dvěma polskými stopařkami. Byly dny, kdy jsem se před obědem brodil sněhem ve 3500 m. n. m. ve Švýcarsku a večer popíjel Prosecco na břehu italského jezera. Dny, kdy jsem po odpoledni stráveném poleháváním v opuštěné části rozlehlé zahrady italského zámku Miramare po cestě zpět do hotelu ve slovinské Portoroži skončil ve starém městě v Lublani s Kolumbijkou, Brazilkou a jedním Slovincem.


To, že se dnes brodíte sněhem (nebo něčím horším), neznamená, že zítra nemůžete sledovat západ slunce na opuštěné pláži. Je to jen na vás, jestli tam, co jste, chcete zůstat, nebo ne.

Pravidlo č. 2 – Když se soustředíš na cíl, je těžké užívat si cestu, zejména když cíl nevyjde


Můj vůbec první „roadtrip“ byla cesta s bývalou přítelkyní skrz Skandinávii. Zejména Norsko je nádherná země. Pokud vám ovšem vyjde počasí. Pokud pak uprostřed léta začne na severu padat sníh, s letními pneumatikami tam nakonec nedojedete, aspoň já jsem to nechtěl riskovat. Dřív jsem vše detailně plánoval, nejen ohledně cestování. Moc mi to popravdě nefungovalo. Pak jsem ze dne na den přešel do druhého extrému – nechal jsem se řídit výlučně intuicí. Ráno jsem se probudil, vybral zemi, vybral místo a jel. Druhý den ráno pak totéž. To, co jsem během cest prožil, by vydalo na knihu, ne-li dvě. Za jediný den cesty do Brém, jsem prožil celou řadu nezapomenutelných zážitků a setkání – v Lübecku, Hamburku a konec konců i v komunisty trochu zprofanovaném Warnemünde. To, že jsem večer v cílových Brémách „náhodou“ zažil nejlepší rockový koncert svého života, byla jen třešnička na dortu.


Když se soustředíme na cíl, krása přítomného okamžiku nám často uniká. Přitom to, co se děje na naší cestě, je často pro náš život důležitější než to, co nás čeká v cíli.

Pravidlo č. 3 – to, že si něco nepřipouštíš, neznamená, že se to nemůže stát


To platí jak pro negativní, tak i pro pozitivní věci. Bylo to pár týdnů po mém návratu z cesty Německem. Nebylo mi nějak dobře, byl jsem slabý. Tak slabý, že se mi už hodinu a čtvrt nedařilo vstát z postele, abych se mohl napít. Měl jsem fakt žízeň. Vstát ale nešlo, nemohl jsem se pohnout, přesto jsem si nepřipouštěl, že bych byl třeba nemocný. Nakonec jsem zvedl telefon a zavolal tátovi, jestli by nemohl přijet ke mně domů a donést mi něco k pití. A aby s sebou vzal teploměr (doma jsem ho nevedl, nemocný jsem byl předtím někdy koncem 20. století), že se mi zdá, že možná mám teplotu. Kupodivu mě táta neposlal někam. Do teď je mi to divné. Dorazil během chvilky, i s teploměrem. Měl jsem 40,7. Z Hamburku jsem si přivezl totiž spalničky. I přesto, že jsem byl samozřejmě jako dítě očkovaný. Ta vakcína, podle Státního zdravotního ústavu, fungovala jen prvních 15 let. No co, 3 týdny jsem měl neustále horečky a bylo vyřešeno.

DSCF0939_editedAle fungovalo to i obráceně. Ve Švýcarsku jsem poněkud podcenil letní vycházku po ledovci. Nad 3,5 km je vzduch už opravdu řídký. Oproti 3 000 m je to diametrální rozdíl. No a do toho začala sněhová bouře, nebylo vidět na víc jak 2 metry. Byl jsem unavený, začalo to navíc klouzat a já na tohle už neměl ani boty ani oblečení. Místo čepice jsem měl hlavu obmotanou náhradním tričkem. Nádraží bylo 40 minut pěšky po v tu chvíli ne zrovna dobře viditelné cestě. Kolem jel chlapík na sněžné čtyřkolce. Přišlo mi to jako nesmysl, ale přesto jsem zkusil mávat rukou se vztyčeným palcem, že si ho jako stopnu. Zastavil a vzal mě až dolů k vlaku. Jeli jsme 65 km/h na čtyřkolce bez čelního skla uprostřed sněhové bouře. Během chvilky jsem byl v teple a suchu u vlaku. Že si u opuštěné chatky na ledovci někoho stopnu, mě fakt nenapadlo.


Nejde se připravit na vše. O to důležitější je ale třeba brát věci tak, jak jsou a rozhodovat se s chladnou hlavou – ať už máte přes 40 stupňů horečky anebo jste v -15 stupních na ledovci a ta hlava je opravdu chladná.

Pravidlo č. 4 – Dokážeš mnohem víc, než si připouštíš


DSCN1456_editedBylo to chladné ráno v Graal-Müritz, německé vesničce na pobřeží Baltského moře. Teploměr ukazoval pouhých 6 stupňů nad nulou. Vzbudil jsem se před východem slunce a nemohl usnout. Tak jsem se šel na ten východ slunce podívat. Byly vlny, aspoň metrové, a foukal studený vítr. Mořská voda, jak narážela na pláž, tvořila pěnu. Objevily se první paprsky slunce. A v tu chvíli z té pěny vystoupila ona – milá, krásná, asi tak čtyřicetiletá Němka. Byla úplně nahá. Koupala se v moři za rozbřesku. Stál jsem před ní v zimní bundě, šále a s napůl otevřenou pusou. Nenapadlo mě nic chytřejšího, než pozdravit a zeptat se, jaká je voda. Prý není tak studená, mám to jít zkusit sám, jestli jí nevěřím. Tak jsem to zkusil. Hlavou mi sice problesklo, jak příšerně studená byla voda na koupališti v Divoké Šárce, kde v létě mívá běžně „jen“ kolem 22 stupňů, ale pokud se v tom dokáže koupat tady paní, proč bych to nedokázal já. A ono to šlo. Nebylo to absolutně tak hrozné, jak jsem si představoval. Naopak, ty partie, které se ostýcháte ve „studené“ vodě namočit, byly tady zcela bez problémů. Užíval jsem si každou vlnu, každé uplavané tempo. Během dvou minut jsem ale musel ven. V opravdu studené vodě vám začnou tuhnout svaly, přestáváte cítit a kontrolovat nohy a pak ruce a to není dobré. Od té doby jsem plaval ve studené vodě ještě hodněkrát. Třeba na konci zimy uprostřed opuštěného ledovcového jezera v Alpách při nádherné bouřce. Věděl jsem, že když jsem to dokázal jednou, dokážu to kdykoliv znovu. Bez příprav, bez ničeho. Nepotřeboval jsem se roky otužovat, potřeboval jsem si věřit…


Věřte, že dokážete mnohem mnohem víc, než jste si ochotni připustit! Třeba i vám podá někdo pomocnou ruku, abyste tu sebe-důvěru v sobě našli. Anebo vám ji mohu podat já

Pravidlo č. 5 – Někdy máš být sám


Buchenwald editedNa nebi se honily velké černé mraky. Foukal silný vítr a mrholilo. Ponurá hudba, co zrovna hrála z reproduktorů mého auta, dokonale podtrhovala genius loci silnice linoucí se hustým lesem, po které jsem pozvolným tempem jel. Jmenovala se Blutstraße, silnice vedoucí ke koncentračnímu táboru Buchenwald. Dorazil jsem tam ke konci otevírací doby. Z brány s pověstným nápisem „Arbeit macht frei“ zrovna vycházela poslední německá školní výprava. Prošel jsem dovnitř. Na obrovském prostranství bylo slyšet jen kvílení větru a tlukot padajících dešťových kapek na plechovou střechu bývalé strážní věže. Stál jsem tam úplně sám, uprostřed koncentračního tábora. Stejně jako na budapešťském Gellértu při západu slunce, stejně jako jednoho mlhavého mrazivého dopoledne na břehu Eibsee uprostřed Alp, stejně jako ještě v mnoha zemích, na mnoha místech a v mnohých okamžicích mnohokrát.


Jsou okamžiky i místa, kde a kdy máte být sami, kdy přítomnost kohokoliv jiného by kouzlo místa či okamžiku změnila či zcela zničila. Okamžiky, kdy samota není osamění a kdy mít čas pro sebe je klíčovým katalyzátorem změny.

Pravidlo č. 6 – Naslouchej své intuici


DSC_2048_editedZrovna jsem přejel hranice zpět do ČR. Měl jsem před sebou do Prahy ještě 300 km cesty. Byl jsem unavený, bylo vedro a potřeboval jsem sprchu. Najednou mi problesklo hlavou, že jsem jen kousek od místa ze svého dětství, které jsem miloval. Hodil jsem to do mapy. Byla to zajížďka 100 km tam a 100 km zpět. Bylo naprosto nelogické tam jet. Ale něco mě tam táhlo. Sedl jsem do auta a šlápl na to, abych tam stihl dojet ještě před sedmou, do jednoho kostela, co se v sedm zavírá. Dorazil jsem v 18:50. Večerní bohoslužba před chvílí skončila a kostelník už se chystal, že kostel zamkne. Minutu před sedmou, když už jsem byl na odchodu a slunce vstoupilo přesně do dveří kostela, se tam objevila ONA. Její silueta zakryla střed zapadajícího slunce. Povídali jsme si do dvou do rána. Ona byla tím, koho jsem tam měl potkat. Stejně jako jeden Němec, majitel stavební firmy z Karlsruhe, kterého jsem potkal na břehu Königssee uprostřed lesa, anebo jeden japonský profesor, se kterým jsme se potkali ve švýcarských Alpách, anebo i spousta dalších, kteří se mnou sdíleli svou životní moudrost, radost i příběhy.


Nic vás neposune tak moc kupředu jako to, když ve správnou chvíli budete naslouchat své intuici. Náš mozek si zvykl ji umlčovat. Racionálno je hlavním důvodem, proč se z našeho života vytratilo kouzlo. Problém je ale v tom, že všechno krásné je vlastně iracionální – láska, umění, tanec i víra…

Pravidlo č. 7 – Přátelé ti mohou poradit, kudy dál


HledáníByl jsem na německé straně Bodensee a vychutnával si čerstvé ryby z jezera pod hradbami Meersburgu. Neměl jsem žádný plán. Jen, že druhý den chci někam do Švýcarska. Napadlo mě zeptat se spolužáka z vysoké, co tam byl nedávno. Doporučil mi kam jet, kudy jet a kam se podívat. Večer jsem dorazil do Grindelwaldu. Zrovna, když tam byly pouliční slavnosti. U večeře mi jódlovala místní skupina a večer jsem popíjel pivo na koncertu nějaké místní kapely. Druhý den jsem se vydal do Itálie, delší cestou, ale za to dvěma průsmyky, které stály za to vidět!

Vrátil jsem se po večeru v Heidelbergu, trochu rozladěný vzpomínkami na minulost, které jsem s tím městem měl spjaty. Nevěděl jsem, která země bude další den. Kamarád mi poradil francouzskou stranu Alsaska. Štrasburk jsem znal, a tak mi poradil nádherné vesničky opodál. Dodnes nosím pásek, co mi tam vlastnoručně vyrobila jedna milá Francouzka. Stálo to za to. I to ráno za rozbřesku v Ronchamp.


Opravdoví přátelé to s vámi myslí dobře. Jsou tam pro vás vždy, když je potřeba, i když je nevidíte třeba řadu let.

Pravidlo č. 8 – Neboj se překračovat hranice (komfortní zóny)


DSCN35032_editedOdvalil jsem se od neuvěřitelně skvělé večeře uprostřed ničeho v Lucembursku. Byl jsem zralý akorát tak do postele. Navíc se venku rychle zatáhlo a do Lucemburska se valila ničivá bouře, tak ničivá, že dostat se ráno autem do Lucemburku přes polámané stromy byl trochu oříšek. Bylo to v malinkaté vesničce zvané Wallendorf-Pond, jen přes řeku vzdálené od německého Wallendorfu. Zeptal jsem se proto recepčního, proč se ty dvě vesničky jmenují podobně. Vysvětlil mi celou tu historii, že původně to byla jedna vesnice patřící Lucembursku, a řekl mi i to, co se tam dělo za 2. světové války. I když se mi bytostně nechtělo nikam chodit, tím méně do prudkého kopce, tak jsem si nakonec vzal do kapsy občanku, do ruky lahev vody a šel se přeci jen projít přes most zbudovaný 352. Volksgrenadierdivison do Německa. V lesích na kopci byla lucembursko-německá naučná stezka, která mapovala krveprolití z konce války. Vysoko na kopci nad řekou se tyčily poničené bunkry a poslední zastávkou na cestě zpět před řeku Our byl hřbitov, kde ležely stovky vojáků Wehrmachtu. Byl to zajímavě strávený večer. První dešťové kapky mě naštěstí zastihly až na lucemburské straně mostu.

Večer hrála na pláži u Středozemního moře v místním baru, na který jsem náhodou narazil cestou z večeře, kubánská kapela. Tak jsem tam vyrazil tancovat. Kapela už chvíli hrála. Objednal jsem si pití, posadil se a sledoval, s kým bych tak mohl protancovat noc. Uprostřed parketu se mimo rytmus svíjela „prvoplánovitě sexy“ Rakušanka. Nešlo si nevšimnout, jak ji přítomní pánové hltají očima. Já ale hledal někoho na tancování. A v tu chvíli jsem si všiml opodál skupinky dívek, která evidentně patřila k hlavní hvězdě parketu. A v rohu u stolu, mezi nimi, tam stála taková nenápadná tak trochu schoulená a teprve osmnáctiletá dívenka z Rakouska. Taková zdánlivě šedá myš. Usrkávala své mojito, klopila zrak a přitom se pohupovala přesně do rytmu bonga. Mí přátelé Kubánci mě už kdysi dávno naučili, že přesně tak poznáte dívku, která chce a hlavně umí doopravdy tancovat. Bylo tedy vybráno, to ona se měla stát mou taneční partnerkou pro ten večer. A tak jsem za ní šel. Její kamarádka zpozorněla a čekala, že to s ní budu chtít tancovat. Obešel jsem jí, prošel hloučkem dalších rakouských dívek, šel přímo k ní a požádal ji o tanec. Zprvu nevěřila, že to s ní by chtěl někdo tancovat. Dokonce se ptala, jestli jsem nechtěl radši tancovat s tou její „kamarádkou.“ Nechtěl. Usmál jsem se na ní a zdvořile ji znovu požádal (už německy) o tanec. Souhlasila. Byla to jedna z nejlepších tanečnic, se kterými jsem měl tu čest a možnost tančit. Ten večer se z ní stala královna parketu! To jejímu tanci tleskali všichni přítomní, včetně kapely. Jmenovala se Karin a ten večer překročila svou hranici komfortní zóny a spolu s ní i hranici vlastního ostychu a stínu své „kamarádky.“


Hranice existují jen v našich hlavách, zejména v Schengenu. Je jen na nás, jestli se jimi chceme nechat omezovat…

Pravidlo č. 9 – Když se vám nelíbí, co se děje, jste to vy, kdo to musí změnit


DSCN1319„Čekám tu už hodinu! A čas utíká. To tam safra nemůžou dát do provozu ještě jeden trajekt?“ Rozčiloval jsem se při čekání na trajekt z Polska do Německa. Na mapě v mobilu o něčem podobném nebyla žádná zmínka. S takovým zdržením jsem nepočítal. Hodina byla pryč a ještě jedna zbývala. Ze tří trajektů jezdil jen jeden. Pán z auta za mnou byl už také zoufalý a jeho manželka otrávená. Byli jsme se totiž společně podívat, kolik aut nám ještě zbývá do nalodění a kolik aut jeden trajekt vlastně pobere. Přitom v Sczeczině to bylo tak pěkné odpoledne! „A dost!“ řekl jsem sám sobě. „Přeci si nebudu otravovat pěkné odpoledne a další hodinu sedět v autě, nadávat na polskou dopravu a koukat do auta před sebou!“ Stáhnul jsem tedy okýnka u auta, otevřel dveře, pustil naplno kubánskou salsu a vyzval jsem jeho manželku stojící opodál k tanci. Přímo tam na silnici, v těch 10 stupních nad nulou. Během pěti minut jsme měli uprostřed silnice vlastní street party. Postupně se přidávali další a další lidé – Němci, Poláci i jeden dánský pár. Tancoval jsem chvilku i s malou desetiletou holčičkou, která přiměla tatínka, že se tam chce jít podívat. Ten pohled lidí v okolo projíždějícím autobusu byl také k nezaplacení. 🙂 Je to jeden z mých nejhezčích zážitků z cest. A můžu si za něj sám. Stačilo změnit jen jednu jedinou věc.


Často nás v životě něco štve. Už nechceme, aby to tak pokračovalo dál a přitom je zjevné, že to dál bude pokračovat ještě týdny či měsíce. Jen my jsme ti, co to mohou změnit. My jsme ti, co z ubíjejícího čekání udělat třeba jednu velkou party.

5 let jinak

Trenčianský hradVěk je jen číslo, stejně jako teplota vzduchu nebo vody je jen číslo. Pokud si budete myslet, že při 6 nad nulou se nejde koupat v moři, pak to nepůjde. Pokud si budete myslet, že v 60 už nejde začít nový život, pak to nepůjde. Pokud si budete myslet, že ujet přes 800 km za večer je nesmysl, pak nikdy nepoznáte, jaký smysl to může mít. Vše je jen o úhlu pohledu. Vašem vlastním úhlu pohledu. A pokud je něco vaše vlastní, můžete to i vy sami kdykoliv změnit. Jen občas je dobré mít někoho, kdo vám ukáže, jakým směrem se máte kolem sebe rozhlédnout. Tak jako to bylo ukázáno i mně mnohými mnohokrát. Pokud byste s tím i vy chtěli pomoci, neváhejte mě kontaktovat.

 

PohledO autorovi

Martin Zikmund je lektor firemních workshopů a seminářů a průvodce lidí a firem klíčovými změnami. Je také autorem všech textů a většiny fotografií na tomto blogu. Více se o něm dozvíte na Nekouč.cz.

4 comments

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s