Jak a kde nalézt své ikigai

Loni v listopadu jsem psal článek o ikigai, důvodu, proč ráno vstát z postele. Tento japonský koncept  nebo spíš mindset (nastavení mysli) prokazatelně prodlužující život a zlepšující zdraví je mezi čtenáři tohoto blogu i mezi mými klienty velmi populární. Teď je ale na čase podívat se na to, jak to s ikigai v praxi je a co za ním stojí. A recept na ikigai není zdaleka tak jednoduchý, jak vypadá, a to ani v Japonsku.

Co je a není ikigai

ikigaiNa úvod ve stručnosti shrnu, co je to vlastně ono ikigai – je to stav, který se dostaví, když vykonáváte činnost, která vás zároveň baví, jste v ní dobří, svět ji podle vás potřebuje a vy za ni můžete dostat zaplaceno. Stav, kdy ráno s nadšením vstáváte a radujete se, že je další nový den, kdy máte možnost dělat právě tohle. Stav, kdy se vám i mnohé nemoci těla, zejména rakovina a kardiovaskulární onemocnění, vyhýbají. Stav, kdy i po sedmdesátce máte chuť a sílu slézat ledovce všude po světě. Tak jako jeden pan profesor z tokijské univerzity, kterého jsem kdysi potkal na ledovci ve Švýcarsku s jeho vnučkou.

Typickým českým představitelem člověka s ikigai je třeba Tomáš Klus. Zpívání ho baví, je v něm dobrý (jinak by nebyl tak populární), svět jeho zpěv zjevně potřebuje, jinak by jeho koncerty nebyly tak narvané k prasknutí, a za svůj zpěv očividně může dostat i zaplaceno. Navíc podle toho, co sám říká v rozhovorech, zpěv ho naplňuje, protože jím rozdává radost, případně i naději na změnu, atd. Jeho práce, zpěv, se pozitivně prolíná celým jeho životem a on je rád, že ji může dělat. Ano, tohle JE ikigai!

Typická představa o ikigai, se kterou se ale kolem sebe setkávám, je zcela odlišná. Je to představa  inspirovaná ne-li vyvolaná některými médii a „kouči“ a neustále se opakuje – práce z pláže a pohodový rodinný život na Bali (dokonce i ta destinace je obvykle táž), kde jak v pohádce „žijí šťastně až dodnes.“ „Až budu žít na Bali/v Thajsku/Srí Lance klidně i na Sibiři, všechno bude konečně v pořádku a všichni budeme šťastní, protože tam je to úplně jiné!“ Ano je, to jen vy budete ti stejní. Tím, že utečete od současných problémů na Bali apod., se tyto problémy nevyřeší a dříve či později vás zase doženou. Ne, tohle bohužel NENÍ ikigai… Ikigai totiž není jen činnost, natož spjatá s místem. Je to hluboký vše prostupující vnitřní pocit. Váš motor. To, co vás žene kupředu i když fyzicky nemůžete dál, jak si ukážeme vzápětí právě na Japoncích, kteří s ním přišli.

TIP: Zajímá vás koncept ikigai a hatarakigai (viz níže)? V mém workshopu Jak být šťastnější aneb jak dosáhnout životní harmonie se o něm dozvíte víc. 

Ikigai není pro každého

LinieGordon Mathews ve své knize What Makes Life Worth Living popisuje, že Kobayashi Tsukasa, který de facto ikigai představil západnímu světu, popisuje, že ikigai je možné pocítit až teprve poté, co dospějete k osobní zralosti, uspokojíte nejrůznější potřeby, včetně lásky a štěstí, budete se potkávat s ostatními, pocítíte, že váš život má smysl a dosáhnete pocitu seberealizace. Právě ten si vyhradil americký psycholog a jeden z hlavních představitelů humanistické psychologie Abraham Harold Maslow pro nejvyšší patro své známé pyramidy potřeb. Podle Tsukasy stojí ikigai ještě o stupínek výš. Je to přímý důsledek naplnění všech stupínků Maslowovy pyramidy potřeb a právě proto nemůže být pro každého. Nejde ho dosáhnout na povel. Je to vyústění někdy i velmi dlouhé cest, přičemž každý tu cestu máme jinak dlouhou a jinak komplikovanou. Tedy v dospělosti. V dětství je cesta ikigai jednoduchá.

Nejde však jen o to, že pokud máte silný hlad a chce se vám čůrat, že logicky nemůžete pociťovat pocit seberealizace, jak říká Maslow, a tím pádem ani ikigai. Tenhle pohled má daleko hlubší implikace, na které se svými klienty často narážím. A ty se dají odhalit už při samotném pokusu sepsat si všechny ty čtyři pilíře ikigai.

Proč u nás ikigai moc nefunguje

Nejčastějším kamenem úrazu u mých klientů je pilíř „V čem jsem dobrý“. V Japonsku poznáte, že jste dobří tak, že jste schopni provádět práci podle návodu a plnit normu. Ty tam mají de facto na cokoliv (návody i normy). „Být dobrý“ je v Japonsku odosobněno a objektivizováno. Skoro každý si obratem může zkontrolovat, jestli je v něčem „dobrý“. Dobrý strojvůdce třeba dojede vždy na čas a mačká tlačítka a ovladače v pořadí a v čase podle návodu, nad kterým nemusí a nemůže přemýšlet. U nás do „být dobrý“ mícháme sebevědomí, sebehodnocení, srovnávání s ostatními a ještě častěji bohužel hodnocení od ostatních. Slepé následování návodů naopak odsuzujeme a návody obecně spíš nečteme. Jenže díky absenci norem a přesných postupů u nás nemůže „být dobrý“ pomalu ani mistr světa v hokeji. Rozhodně ne déle než pár desítek minut po získání zlaté medaile. Běda mu totiž, jakmile poté prohraje nějaký zápas!

DSCN4558_editedJenže i „Co mě baví“ je často problém. Co třeba baví vás? Opravdu vás. Ne vaše rodiče, kteří vás od pěti let nutili hrát na klavír/hrát fotbal, dokud vás to „nezačalo bavit.“ Jak to poznáte? Když nás a opravdu nás něco baví, přináší nám to pocity radosti, štěstí, euforie, naplnění, či chcete-li slyšet jedno ze soudobých „koučovsky in“ marketingových hyperslovíček ­- co nás dostane do flow. Existuje poměrně velké množství lidí, kteří na tuhle otázku nedokáží odpovědět. A není to špatně nebo dobře. Je to prostě tak. Cesta k ikigai je dlouhá a trnitá. Není to tak, že si přečtete článek o české rodině, co se přestěhovala na Bali, a 10 minut na to je vaše ikigai právě tam. Není. Ostatně, kolik Japonců žije v Japonsku a kolik na Bali? A co hůř, možná vaše ikigai není ani v jiné práci, možná je přesně tam, kde pracujete právě teď…

Kde Japonci vzali ikigai

Japonská cesta k ikigai leží úplně jinde. Japonci jsou velice tvrdě pracující národ. Dokonce tak tvrdě, že se pro práci vzdali i svého spánku. Lidé místo toho spí v dopravních prostředcích, v podchodu na zemi anebo v práci při poradě. V Japonsku to není neslušné, je to považováno za důkaz toho, že člověk tvrdě pracuje. Tomuto spánku se říká inemuri. A ano, lidé praktikující inemuri velice často mají své ikigai, právě proto jsou schopni tak tvrdě pracovat. Koncept ikigai totiž skrývá další háček, kterému řada evropských čtenářů ne zcela správně rozumí – konkrétně „co svět podle mě potřebuje.“

Japonci mají velmi rozvinutý smysl pro čest a národní hrdost. Zlatá éra inemuri tak byla v 80. letech minulého století, kdy se z původně vysoce zaostalé země během pár let stalo to, čím je Japonsko dnes – technologická velmoc, výstavní skříň nejpokročilejších technologií. Do té doby se Japonsko učilo od světa, od té doby svět od Japonska. Zejména v průmyslu, kde tzv. Toyota Production System došel rozsáhlé adaptace ve výrobních podnicích de facto všech zemí a kontinentů. Právě tento systém řízení zavedl normy a návody na vše, čímž objektivizoval a kvantifikoval další pilíř ikigai – „být v něčem dobrý“. Japonci vnímali a část z nich určitě doposud vnímá, že to, co svět (pro ně přesněji Japonsko) potřebuje, je, aby ze sebe vydali to nejlepší a tím posunuli celé Japonsko kupředu a aspoň částečně smyly ostudu z prohrané války. Kapitulací totiž přišli o čest jako národ, jako celek. Právě tohle narcistní zranění, jak by řekli vývojoví psychologové, bylo po válce jejich motorem.

Kouzlo jménem ganbatte kudasai

DSCF0933_editedK dosažení ikigai je nezbytné se nejprve dopracovat k pocitu seberealizace – tj. pocitu plného využití schopností a vloh jedince, jak říká česká Wikipedie. Mnozí Japonci právě tohle dělají automaticky. Není to dáno jen narcistním zraněním z 2. světové války, ani to není dědictví samurajů, kteří podle japonských filmů i s useknutou rukou bojovali za svého pána dál. Ne, je to mnohem hlouběji. Dokonce je to zakódováno i v samotném jazyku. V té nejintenzivnější možné formě, v jednom z pozdravů na rozloučenou. Většina cizinců se domnívá, že japonsky se na shledanou řekne sayonara. Není tomu tak. To je spíše sbohem. Japonci mají mnoho různých pozdravů na rozloučenou. Jedním  z nich, který si přejí před dlouhou cestou, nebo když se delší dobu neuvidí, je ganbatte kudasai – vydejte ze sebe to nejlepší. A skutečně to tak myslí. Mimochodem, u kamaráda v práci (díky za pomoc s japonštinou Tome(!)) se zase každý den loučí slovy: „otsukaresama desu,“ což se dá prý přeložit jako: „To jsme si dnes ale mákli!“ Důraz na dobře odvedenou práci už v pozdravu je tedy zřejmý.

A právě vydat ze sebe to nejlepší, to je ona cesta k seberealizaci. Seberealizaci nezávislé na výsledku snažení. Západní pozitivní psychologie se právě tohle snaží vštěpovat těm, které trápí pocity viny ze selhání a pocity strachu z možného selhání. Vývojoví psychologové tím zase uklidňují rodiče – své děti jste vychovávali, jak nejlépe jste uměli. Ganbatte kudasai neznamená nedělat chyby, znamená to dělat něco, jak nejlépe umíte, dát do toho všechno, a proto v tom být sám pro sebe „dobrý“. Udělali jste vše, co jste v danou chvíli mohli a vydali jste ze sebe maximum, abyste zachránili svůj vztah/zaběhli maraton/pomohli svým přátelům/zachránili svou umírající matku/otce? Pak jste dobří. Bez ohledu na výsledek! Jen je s tím potřeba umět pracovat, abyste se nedopracovali k inemuri anebo hůř ke karoshi, smrti z přepracování. Každá mince má totiž dvě strany!

Řidičem autobusu s ikigai

Jak už bylo řečeno výše, velká část Japonců má své ikigai, a to i přesto, že nežijí na Bali a nepracují z pláže. Ikigai můžete mít i vy. A mnozí z vás i tam, co jste teď. Jen je třeba odstranit bariéry, které vám brání v dosažení pocitu seberealizace, a pak se umět podívat na práci, kterou děláte. Nejsnáze nedosáhnete ikigai na Bali, nejsnáze se k němu dopracujete třeba jako řidič autobusu.

Řidič autobusu dělá práci, za kterou jsou lidi ochotní platit a kterou svět potřebuje, to je bez debat. Důležité je, aby ho řízení bavilo. Teď jen potřebujeme počeštělou metriku na to, jak zjistit, že je řidič autobusu v řízení „dobrý.“ To, že dodržuje jízdní řád a postupuje podle návodu, u nás nestačí. Co ale stačí, je zamyslet se nad tím, jak dělat svoji práci co nejlíp. Usmívat se na nastupující, řídit ohleduplně k cestujícím i k ostatním účastníkům silničního provozu, nebourat a nezavírat dobíhajícím lidem dveře před nosem. Přesně tak nějak by mohlo vypadat osobní pojetí ganbatte kudasai u řidiče autobusu. Je to sice výzva, ale je toho „navíc“ jen relativně málo, že? A přitom rozdíl v pocitu z práce může být obrovský.

ZrcadloK ikigai je však důležitá ještě jedna věc, takový předstupeň, hatarakigai – neboli práce, co vám dává smysl, což je jednou ze tří podmínek trvale udržitelné práce. Práce řidiče autobusu určitě smysl má, ale řidič ho musí být schopen také vidět. Musí vidět, že právě on je ten, kdo pomáhá dostat se lidem rychleji do práce, aby mohli finančně zabezpečit své rodiny, z práce domů, aby mohli být se svými milovanými, do nemocnice, aby se mohli uzdravit, atd. Japonské korporace na zviditelňování hatarakigai vynakládají nemalé úsilí. Být součástí „rodiny“ a podílet se na „něčem větším“ i na úspěších celku (a to jak coby firmy, tak coby Japonska). To je cesta k hrdosti na svou práci, k seberealizaci. Hatarakigai však existovalo a stále existuje i u nás. Sám jsem to zažil třeba ve Strojírnách Poldi, ale i řadě dalších strojírenských podniků. Lidé tu pracují s láskou a jsou pyšní a hrdí na to, že plody jejich práce používá celý svět.

Jak najít své ikigai

Chcete opravdu najít své ikigai? Nejdřív budete muset najít sebe. Pak se teprve touto nově získanou optikou můžete podívat na svoji současnou práci. Jestli v ní najdete hatarakigai, k ikigai to bude už jen krůček. Pokud ne, je čas na změnu. A kdo ví, třeba vás vaše ikigai čeká právě u práce z pláže na Bali. To se však bude týkat jen mizivého procenta z vás….

Chcete pomoci s hledáním sebe a ikigai? Neváhejte mě kontaktovat. Rád vám budu na této cestě průvodcem tak, jako jsem byl již mnohým před vámi.

PohledO autorovi

Martin Zikmund je průvodce lidí a firem klíčovými změnami, vede semináře a workshopy pro veřejnost i pro firmy zaměřené na témata osobního rozvoje, zvládání stresu, životní harmonie, sebevědomí a hlavně sebe-vědomí. Je autorem všech textů a většiny fotografií na tomto blogu. Více se o něm dozvíte na Nekouč.cz.

6 comments

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s