Co udělat před smrtí

Přesně tenhle dotaz jsem nalezl v seznamu výrazů, které lidé hledali, když přišli v červenci na můj blog. Rozhodl jsem se na něj tedy sepsat odpověď. Smrt je naše jediná jistota. Přesto je to v Evropě a Severní Americe v podstatě tabu (ne tak v JV Asii). A já ignoruju tabu moc rád 🙂 Co tedy udělat před smrtí a jaká smrt vlastně je?

Smrt přichází, vlastně už s ní žijete teď

LebkaVšichni jednou umřeme. A to i přesto, že psychologie dokázala popsat hned 12 různých strategií vyhýbání se faktu o vlastní smrtelnosti. Satanisté říkají, že nejlepším přítelem Boha je právě Satan, že Bůh (myšleno v křesťanství) by bez Satana nikdy nezískal svoji moc. Se smrtí a životem je to vlastně podobné. Smrt je nejlepším přítelem života, dává mu jeho hodnotu. Tím, že činí náš čas tady vzácným i tím, že nejde předvídat, kdy přijde. Dá se vlastně říci, že bez smrti by náš život nezískal takovou moc a nedal by nám schopnost dosahovat i „nemožného“. Ne, čas nejsou peníze. Čas je život, přátelé!

Podle thanatologie (věda o umírání a smrti), existenciální psychologie i filosofie smrt bezprostředně ovlivňuje náš každodenní život. Martin Heidegger říká, že „Smrt je neoddělitelná, neúprosná, nesmiřitelná podmínka lidské existence, je to hraniční situace, ze které nelze uniknout.“ Základním předpokladem je, že každý člověk má strach ze smrti (vždy existují výjimky). Existenciální filozof Paul Johannes Tillich identifikoval tři dominantní vzorce chování podle toho, jakou formu tento náš strach má a jak k němu přistupujeme:

  • Prázdnota a nesmyslnost se týká těch, kteří se bojí, že po smrti přijde prázdnota a že jejich celý život bude postrádat smysl, že po nich nic nezůstane. Jedna z nejpodstatnějších životních otázek a potřeb podle Ericha Fromma je přitom právě smysl života. „Prach jsi a v prach se navrátíš (Genesis 3, 19),“ jak stojí psáno v Bibli. Tito lidé si snaží svůj život co nejvíce zaplnit. Hledají neustálé intenzivní prožitky a zážitky, často sklouzávají k sebezničujícímu chování ve smyslu závislosti na alkoholu, drogách, sexu, zkrátka čemkoliv, co zintenzivní a zrychlí jejich prožívání. Mají také velký problém odpočívat. A ano, obvykle netuší, proč tohle všechno dělají.
  • Vina a zatracení je strašákem těch, kteří věří, že spolu se smrtí přijde zúčtování. Obvykle jsou to lidé věřící v jedno z dominantních monoteistických náboženství (judaismus, křesťanství, islám), ale stejně tak se to může týkat i „ateistů,“ kteří jsou ve skutečnosti spíše věřícími agnostiky. „A kdo nevěří v Boha a Jeho anděly a Jeho Písma a Jeho posly a v den soudný, ten zbloudil zblouděním dalekým (Al-Nisa’, 136); … pro ně je připraven trest bolestný (Al-Nisa’, 138).“ versus „Avšak těm z nich, kdož ve vědění jsou pevní a věřící a uvěřili v to, co bylo tobě sesláno, a v to, co bylo sesláno před tebou, a dodržují modlitbu a rozdávají almužnu a věří v Boha a v den soudný, těm věru dáme odměnu nesmírnou (Al-Nisa’, 162),“ jak praví například Korán. Strach ze smrti se pak v jejich životě promítá strachem z chyb, perfekcionalismem, puntičkářstvím, zkrátka důrazem na to, aby vše za všech okolností bylo uděláno tak, aby v den posledního soudu získali odměnu nesmírnou a nikoliv trest bolestný. Problém je, že když si zakazujete chyby, připravujete se zároveň o velice cenný zdroj učení, poznání a sebeaktualizace či chcete-li vlastního rozvoje (viz článek o tom, jak je důležité oslavovat své neúspěchy).
  • Smrt a osud je posledním typem reakce, kdy lidé ani tak neřeší to, co přijde po smrti, jako spíš to, aby smrt vůbec nepřišla. Smrt je pro ně pevně daná osudem. Přesto se ze všech sil snaží zastavit čas, zmrazit ho, všechno si domluvit předem, zabezpečit se před všemi možnými i nemožnými variantami. Zkrátka a dobře, vyzrát nad smrtí, skoro jako pan Hlavsa nad Smrťákem v cimrmanovské hře Posel z Liptákova.

TIP: O obecném vlivu strachu na náš život a způsobech, jak se s ním vyrovnat, se více dočtete zde.

Proč se zajímat o smrt

DSCN3455_editedJsou v zásadě tři typy lidí, co si pokládají tuto otázku:

  • Lidé, kteří jsou vážně nemocní a vědí, že smrt přijde již brzy – jsou paradoxně ve „výhodě.“ Mene tekel. Jejich dny jsou sečteny. Pakliže se lékaři nespletli (a že i to se stává), mají omezený čas, který je jim na rozdíl od ostatních smrtelníků aspoň rámcově předem znám. Paradoxně to bývá jeden z největších a nejúčinnějších impulsů začít se věnovat tomu, co je pro ně v životě skutečně důležité. Občas se svými klienty dělám existenciální cvičení, které jim během chvilky umožní nahlédnout právě na tuhle část jejich já. Já, které ví, co chce a co je v životě podstatné. I vaše já to ví, aniž byste museli být nemocní, natož pak umírat. Jenže řídit se tím pod tíhou běžných „banálních“ provozních starostí není až tak jednoduché. Vše je však otázkou priorit.
  • Lidé, kteří se chystají na lékařský zákrok, u kterého je reálná šance, že v případě nezdaru skončí jejich smrtí – pokud to přežijí, čeká je často transformující zážitek. Už nikdy nemusí být jako dřív. Jde o to, jak moc si možnost své smrti připustí. Jsou lidé, kterým se to podaří překonat i bez toho. Ostatně tím, že se budete před operací mozku trápit starostmi o to, jestli umřete, výkon operatéra absolutně neovlivníte. Třeba pro mě však bylo posledních pár dní před mou operací srdce, v mých 25 letech, hodně poučných. Z workoholika a kariéristy se pak náhle stal člověk, pro kterého zdraví bylo důležitější.
  • Lidé, kteří uvažují o tom, že by svůj život ukončili sami. Těm bych chtěl vzkázat následující – jednou jsi dole, jednou nahoře. Není to jen písnička. To je život sám. Někdy to dole trvá pekelně dlouho a je to nesnesitelné. Dobře to znám, to mi věřte. Je mnoho důvodů, proč se nezabít. Většinu z nich nemá absolutně žádný smysl tu říkat. Dám vám proto jiné. Každé dno vám může mnoho dát, z každé bezvýchodné situace se jde dostat a i v pekle si jde opéct pár buřtů, když už tam člověk je. Pokud spadáte do této kategorie, mám na vás otázku – dali jste světu ze sebe to nejlepší, co jste mohli dát? Skutečně ano? Můžete upřímně říct, že z vás už nemůže být lepší člověk, který by mohl světu dát ještě něco lepšího? Kdybyste byli buddhisté, a rozhodli se jít touhle cestou, byli byste vlastně na nejlepší cestě stát se bódhisattvou, člověkem, těsně před stavem osvícení. Lidí, kteří umí a dokáží ze sebe dát to nejlepší je jako šafránu. Vy teď máte jedinečnou šanci být jedním z nich. Navíc, kdybyste tedy opravdu byli buddhisté a spáchali jste sebevraždu, paradoxně byste si zajistili další reinkaranci a vše by začalo nanovo. To může být pro člověka, co chce skončit se životem ten nejhorší trest. A řeknu vám ještě jeden důvod – osobně znám dívku, co byla rozhodnutá se zabít. Její život, i z mého pohledu nezaujaté osoby, stál tehdy opravdu za houby. Vlastně jsem tu její potřebu tehdy i chápal, jakkoli jsem měl proti tomu pár věcných námitek. Jedna z nich zabrala. Bývala by se zabila 2 měsíce před tím, než se vše otočilo o 180 stupňů a ona po dlouhých letech strádání konečně začala zažívat své nejšťastnější životní období. To trvá už řadu let v kuse. Jestli jste ve fázi, kdy uvažujete právě o tomto, zkuste nejdřív zavolat na číslo +420 222 514 040 (soscentrum.cz). Třeba ještě získáte trochu jiný pohled na celou věc. Jsou tam v pracovní dny od 9 do 20 hodin, je to anonymní a bezplatné a jsou opravdu dobří. Kontakty na další, i nonstop dostupnou pomoc, najdete taky v mém článku, Proč nespáchat sebevražduNa nic nikdy nemusíte být sami, dokud na to sami skutečně nebudete chtít být. 

Na co se připravit před smrtí

DSCN5002_editedSlovy Martina Heideggera Smrt je naše vnitřní záležitost. Je vždy jen naše, nelze ji sdílet. Jsme v ní sami. Pokud máme ten luxus a víme o ní dopředu, můžeme udělat aspoň pár kroků, které náš odchod usnadní našim milovaným.

  1. Usmiřte se s lidmi, na kterých vám záleží – pokud odejdete ve stavu, kdy mezi vámi bude přetrvávat hněv, budou se s tím vyrovnávat roky, desetiletí, pokud se vůbec kdy s tím vyrovnají. Nadcházející smrt je okamžikem, kdy je na čase přehodnotit stará nepřátelství, hlavně v rodině, a zkusit spolknout třeba kus osobní hrdosti, abyste tím zlepšili život těch, na kterých vám ve skrytu duše záleží, na další desítky let.
  2. Sepište závěť a připravte všechny dokumenty – i bez závěti tu máme zákony, které vše vyřeší. Nicméně, se závětí je to rychlejší, transparentnější a navíc spolu s ní lze nechat dědicům i vzkaz. Stejně tak je dobré připravit na jedno místo všechny dokumenty k majetku, bankovním účtům, pojistkám apod., ušetříte tím pozůstalým práci v době, kdy budou truchlit a ocitnou se třeba i na svém dně.
  3. Připravte se na svůj pohřeb. Ne, není to morbidní. V rámci thanatologického semináře jsme si také třeba chystali vlastní epitaf i hudbu na pohřeb. Ne, nemusíte si teď nutně skládat epitaf na svůj náhrobek. Je ale dobré zamyslet se nad tím, jestli třeba chcete pohřbít žehem, co se má udělat s popelem a kde chcete být pohřbeni. Když to neuděláte, je také možné, že skončíte v kredenci svých dětí, které budou dnes a denně koukat na vaši urnu, až do konce svého života. A je otázka, jestli byste si to tak přáli. K tomu právě slouží tenhle krok – zamyslet se nad tím, jak byste chtěli být pohřbeni. A ten playlist na pohřeb také není od věci. Tenhle krok si můžete udělat klidně teď hned, bez ohledu na to, jestli umíráte či nikoliv.

Jak smrt probíhá

A teď co nás všechny čeká a nemine. Poslední stádia života člověka (podle thanatologů) vypadají následovně:

  1. Stažení z vnějšího světa – člověk odchází do ústraní a chce být sám. Začíná cítit, že smrt přichází.DSCN5111_edited
  2. Vize a halucinace – pár dní před smrtí se objevují mohutné vize a halucinace. Začíná to pozvolna a těsně kolem spánku, pak se ale začínají objevovat i přes den. Lidé v této fázi mají často horečky, není jim dobře, trpí velkými bolestmi. Často je tahle fáze cestou úlevy. Ve vizích a halucinacích se mohou objevovat úryvky z předešlého života, opětovné setkání s dříve zemřelými i rozsáhlé spirituální obrazy. Umírající nepotřebují, abyste jim je vyvraceli, je jen fajn, když jim ve stavech úlevy pomůžete odlišit skutečnou realitu od těchto obrazů, které jsou pro ně úplně stejně reálné.
  3. Změny ve funkcích střev a močového měchýře – celý život si děláme srandu z toho, že až budeme staří, zase budeme potřebovat plínky. Ve fázi umírání je to realitou. Ano, umírání není estetické a umírající smrdí. Stejně jako miminka si však v těchto okamžicích budou nade všechno cenit vaší přítomnosti a lásky.
  4. Zmatení, napětí, rozrušení – tyto pocity se začnou dostavovat nečekaně, nelogicky, nezávisle na vnějších okolnostech. Umírající lidé často nepoznávají ani své vlastní děti či příbuzné, pletou si je s dávno zesnulými (např. svými rodiči) apod. Nevynášejte ale nad nimi prosím hned psychiatrické diagnózy, při umírání je to úplně normální.
  5. Změny dýchaní, zadržování dechu – můj mistr, který mě kdysi inicioval do Kryia Yogy, staré formy meditace pracující s dechem, říká, že každý máme předurčen konečný počet dechů, že dech je zdrojem všeho života, že první, co v životě uděláme je, že se nadechneme, a to poslední, že vydechneme. Bez ohledu na to, jak to je doopravdy, u umírajících jsou právě změny v dechu naprosto zřejmé a výrazné.
  6. Změny barvy kůže, teploty – kůže umírajících může chvíli před smrtí změnit barvu a i teplota se může výrazně snížit či zvýšit. Mohou být „studení jako by na ně sáhla sama smrt“ (ano, odtud to je) ale stejně tak mohou mít vysoké horečky.
  7. Říci na shledanou – překvapivé množství umírajících lidí se těsně před smrtí probere do takové příčetnosti, že jsou schopni svým blízkým u svého lůžka říci na shledanou anebo se rozloučit aspoň pohledem či dotekem. Pro pozůstalé, kteří tento okamžik mohli s umírajícími prožít, to často bývá velice silný zážitek, jeden z nejsilnějších v jejich životě. Pár takových lidí jsem už osobně slyšel o tom vyprávět.

Když smrti hledíte do očí

DSCN1446_editedDo téhle chvíle se jednalo o víceméně objektivní a vědecky podložený popis. Jak bylo však řečeno výše, smrt je naše vnitřní záležitost a nelze ji sdílet. Smrt je vysoce subjektivní. Ostatně když umíráte, tak vy sice umřete, ale všichni kolem žijí dál. V téhle fázi se tedy můžu opřít už jen o vlastní prožitky. Narodil jsem se totiž s diagnózou de facto neslučitelnou se životem, což znamená, že se smrtí jsem se důvěrně seznámil už jako malé dítě. Popíšu tedy jen vlastní prožitky, které se od těch vašich mohou dosti odlišovat. Byť se fenoménem NDE (Near-death Experience) současná psychologie intenzivně zabývá.

Umírání je jedna z nejhorších věcí, co vás v životě může potkat. Panika, bezmoc, strach, zoufalství, obrovská chuť bojovat, při současné ztrátě všech sil. Umírání je obrazem osobní apokalypsy. Postupná ztráta kontroly nad tělem a postupná ztráta smyslů. Tak vypadá vaše konečná, tak vypadá „smrt na jazyku.“ Nikdy si nepřejete víc žít než v okamžiku, kdy se díváte smrti do očí.

Moje smrt přicházela vždy v souvislosti s nedostatkem kyslíku v krvi. Dusil jsem se na vzduchu. Trochu ironické, že? 🙂 Zkoušíte se nadechnout a najednou to nejde. Zkusíte to znovu a pořád to nejde. Zkoušíte to o to víc a pořád to nefunguje. V tu chvíli končí legrace. Kyslík vám začíná rychle docházet a vy si uvědomujete, co se začíná dít. Ztrácíte stabilitu, chytáte se všeho kolem. Chce se vám brečet (aspoň jako dítěti), ale to by to celé ještě zhoršilo. Navíc brečení potřebuje pořádný nádech a to je jediné, čeho se vám teď skutečně nedostává, takže to ani nejde. Začnete ztrácet cit v prstech, pak se vám definitivně podlomí nohy. Ležíte na zemi a chcete se někam plazit, ale tahle úloha nemá řešení. Vaše rty už jsou modré, následují je tváře. Z očí vám vyhrknou slzy. Tohle je konečná. Ten okamžik zlomu přijde ještě při vašem vědomí. Někdy v období, kdy zrovna váš mozek začne vypínat jednotlivé smysly – chuť, čich už jsou dávno pryč, hmat zmizel po brnění v konečcích, pak následuje sluch, a když už začne vypadávat vidění, máte posledních pár sekund života. Tedy pokud vám zoufalí rodiče nedají umělé dýchání a nepřímou masáž srdce. Pak máte třeba zase na měsíc pokoj. Podtrženo a sečteno – umírání je dost nepříjemné, ale naštěstí to trvá jen pár minut. Nic, co by se nedalo přežít. 🙂

Co je po smrti

Měl jsem tu čest si projít i klinickou smrtí. Pokud je něco, co není vhodné kombinovat s kardiologickým onemocněním, pak je to meningitida. Doporučuji to tedy nezkoušet. Můj NDE (Near-death Experience) se vcelku vejde do mantinelů popsaných současnou psychologií. Byť třeba není tak divácky atraktivní jako některé popisy, co jsem četl v knihách. Vlastně jsem viděl jen tunel se světlem. Až do vzestupu Moodyho knih v tehdejším Československu na počátku 90. let minulého století jsem žil dojmem, že to bylo stropní světlo sanitky (Škoda 1203) potom, co vjela na kruhový objezd v okresním městě. Jenže ten tam jaksi postavili až 10 let poté.

Moje smrt byla krátká. Pamatuji si jen ztrátu všech smyslů (probíhající +/- viz výše), která najednou přinesla absolutní ticho a klid. Věřte, že v okamžiku, kdy se vám mozek nemůže ani po lumbální punkci vejít do hlavy, nemáte kyslík a vaše srdce selhává, je to pocit neuvěřitelné úlevy. Tíha celého umírajícího těla byla pryč. Poslední, co byste si v tu chvíli přáli je, aby vás někdo vrátil zpět do vašeho těla.DSCN2954_edited

Možná vám to tak nepřijde, ale tíha těla je neuvěřitelná, i když je zrovna naprosto zdravé. A teď nemluvím jen o té fyzikální veličině, ale o pocitu tíhy končetin, páteře, srdce, myšlenek, vzpomínek, strachů a pocitů viny, prostě všeho. Po smrti je vše o dost lehčí, doslova. A do toho tam bylo to světlo obklopené tím rotujícím tmavým tunelem (proto jsem myslel, že to byl kruhový objezd). Zdroj naprostého klidu a snad i lásky. Namísto horeček se zimnicí mi najednou bylo příjemně teplo. No a pak jsem se pár týdnů na to probudil ne zrovna do ideálního okamžiku.

Ale co je vlastně po smrti, která dojde až ke svému „úspěšnému konci?“ Nevím. Nedokážu to říct. Neviděl jsem Ježíše, ani své mrtvé příbuzné jako někteří jiní. Jsem příliš racionální na to, abych z jednoho svého prožitku dělal nějaké větší závěry než to, že mohlo jít o spirituální prožitek se stejnou pravděpodobností, jako se mohlo jednat jen o pouhou reakci mozku vyvolanou reziduálními vzruchy nervových vláken či absencí kyslíku a cukrů potom, co srdce přestalo bít.

To, co je po smrti, vždy bylo, je a bude především otázkou individuální víry. Ať už věříme, že po smrti je nic, Nebe/Peklo/Očistec, či třeba reinkarnace (pokud bych shrnul tři nejčastější teorie), neměli bychom svůj život obětovat strachu z toho a vlastně ani přemýšlení o tom. Žijeme a žijme tady a teď. A pokud jste tento článek dočetli až sem a přemýšlíte teď, co byste třeba dělali, kdybyste věděli, že vám už zbývá třeba jen týden života, zkuste zapřemýšlet i o tom, co vám brání to udělat už teď. Žijte tak, abyste před smrtí nelitovali.

Mimochodem, můj vlastní pohřební playlist bude jednoznačně začínat touhle písničkou 🙂

PohledO autorovi

Martin Zikmund je lektor firemních workshopů a seminářů a průvodce lidí a firem klíčovými změnami. Je také autorem všech textů a většiny fotografií na tomto blogu. Více se o něm dozvíte na Nekouč.cz.

DSCN4946_edited

Tento článek je věnován Sáře, úžasné dívce a tomu nejpozitivnějšímu člověku, kterého jsem měl tu nesmírnou čest ve svém životě potkat. Sára zahynula před rokem, 9. srpna 2015, v rakouských Alpách, ve svém oblíbeném jezeře. Drž mi místo na druhém břehu Sáro!

11 comments

  1. Popsal jste to krásně ale je to těžké pro me jako pro příbuzného kterému umírá v současné době babička na rakovinu žaludku….také se ptam co bude dal??
    Preboli to??? Pak odmitam a rikam si,ne nechci to …chci aby babička byla zdravá a byla tu s námi ještě dlouho.
    Jenže ma bohužel max. Rok života ……jr jasné ze bude řešit závěť atd . ale pro me jako pro milující vnučku je to nesnesitelné, navíc vidět vlastni mamku jak pláče zoufalstvím ze ještě nechce přijít o mámu je naprostá bezmoc …nepřejí to nikomu je mi z toho desne zle 😦

    To se mi líbí

    1. Věřím, že to pro Vás musí být teď nesmírně těžké Hanko. Kromě toho, že Vám umírá babička, kterou patrně máte hodně ráda, najednou Vy musíte opečovávat svoji maminku, což je poměrně nezvyklá role, i kdyby Vám bylo třeba 30, a s každým rokem namíň je o to těžší. A ještě těžší je ta situace pro Vaši maminku, protože hádám, že tím že jste nemluvila o dědečkovi, tak Vaše maminka už bude mít asi jen tu babičku/maminku. Terminální stádium rakoviny je nesmírně těžká záležitost, jak pro nemocného, tak i pro jeho rodinu. A těsně před smrtí navíc často přichází stádium částečné úlevy, které může v blízkých vyvolat dojem, že se to nakonec přeci jen podaří vyřešit. Rozhodně nebude lehké dívat se na babičku, jak postupně prohrává souboj s nemocí, protože to bude zároveň přímý pohled do očí vlastní smrtelnosti. Pro Vaši maminku to bude navíc ztráta jednoho z pilířů. na kterém stojí její pocit bezpečí. Na druhou stranu, ať to zní možná jakkoli krutě, pro nemocného bývá smrt při této diagnóze často úlevou a vysvobozením. A věřte mi, coby člověku, co se byl podívat tam a zpět, ta úleva je nevyslovitelná, byť jsem se ji tu pokusil slovy vyjádřit.

      Zkuste se obrátit na organizaci Cesta domů, klidně i sama, protože pro Vás ta situace paradoxně teď bude snazší než pro maminku. Pokud jste náhodou z Prahy, či dokonce se Vaše babička léčí v Thomayerově nemocnici, určitě bych doporučil obrátit se i na tamního nemoničního kaplana Michala. Je to člověk, kterého si nesmírně vážím, je naprostý profesionál a s náboženstvím to paradoxně nemá nic do činění. Má v této oblasti nesmírně mnoho zkušeností – blíže poznat ho můžete v tomhle rozhovoru pro ČRo http://www.rozhlas.cz/dvojka/jejakaje/_zprava/nekdy-jsou-to-sportovni-vysledky-a-nekdy-strasne-veci-az-jsem-brecel-nemocnicni-kaplan-neobraci-na-viru-nabizi-jen-ucho–1641658.

      Nebojte se také vyhledat Vy, či maminka (každá zvlášť) odbornou terapeutickou pomoc, která Vám pomůže současné a hlavně nadcházející období projít co možná nejméně bolestně. V nejtěžších chvílích můžete využít služeb SOS centra (www.soscentrum.cz), které funguje i po telefonu. A existují i podpůrné skupiny pro pečující o těžce nemocné. Jedna moje kamarádka terapeutka, která se specializuje na smrt a umírání, jednu vedla v Praze, zkusím Vám do zítra zjistit, jestli ta skupina ještě existuje.

      Jinak i pro příbuzné umírajících existuje jakýsi návod, jak se s touto situací postupně vyrovnat. Zkusím ho zařadit brzy do programu témat, o kterých zde budu psát, takže pokud zůstanete věrnou čtenářkou blogu, tak se k němu určitě do měsíce dostaneme. A samozřejmě, i já jsem Vám i Vaší mamince případně k dispozici.

      To se mi líbí

    2. Tak jak jsem slíbil, tak dodávám. Skupina pro pečující o své blízké stále existuje a schází se v Praze ve Verdunské (http://www.ostotum.cz/podpurne-skupiny). Už ji jen vede někdo jiný. Kdybyste chtěla, můžu Vám na ni dát ale kontakt (nechci ho sem psát ale veřejně, tak se mi kdyžtak ozvěte, kontakt na mě je zde https://jecasnazmenu.cz/kontakt/). Ta terapeutka se jmenuje Květa Surová a je to daseinsanalytička, vedla kdysi i semináře o smrti. Empatičtějšího člověka jsem osobně nikdy nepotkal, takže ji mohu vřele doporučit. Já jsem Vám samozřejmě také v případě zájmu k dispozici.

      To se mi líbí

  2. Dobrý den, rada bych se Vas na něco zeptala, Martine. Ve svém okolí, mám přátele, kterym se stalo, ze jim již umřel 1 z rodičů. Toto se odehrálo bud již v jejich dětství (např.ještě na ZŠ nebo na SŠ) nebo v dospělosti (např.ve věku 20-30let). Nikdy jsem vlastně nevedela, jak jim pomoct. Vždycky se jednalo pouze o slova lítosti a soustrasti, ale tím to vlastně končilo.
    Vim, ze si tím musí každý projít sam (a prožít si tu bolest) a hlavne kazdy se s tím vyrovnává jinak. Své přátele moc obdivuji, jak to dokázali i treba sami bez odborné pomoci. Říkám si ale, zda např.toto všechno „dostatečně zpracovali“ a neprojeví se to později jinde např.ve formě nemoci apod…
    Ale i tak bych rada byla oporou, pokud by me požádali o pomoc…Vim, ze jsou „obecne fráze“ a ze se asi musejí přizpůsobit konkrétně. Existuji ale nějaké „psychologické postupy“ v tomto směru?
    Děkuji za Vas čas a tesim se na případnou odpověď.

    To se mi líbí

    1. Hezký den Hanko, je moc hezké, že chcete svým přátelům takhle pomáhat a není to úplně obvyklé. V dnešní době, kdy se velká část lidí stará hlavně o sebe je to svým způsobem osvěžující.

      Někdo se může se smrtí svých rodičů vyrovnávat velice těžce. Smrtí rodiče ztrácíte jednu z velkých životních jistot, protože už od dětství víte, že maminka/tatínek tam pro Vás vždycky jsou. Těm, kteří se s tím hodně trápí, nejvíc pomůžete, když jim dáte kontakt třeba na SOS centrum (www.soscentrum.cz) anebo jim pomůžete najít odvahu zajít k psychoterapeutovi. Pomůžete tím i sobě, protože pro neškoleného člověka může být situace, která se ho de facto týká (ano, každému z nás zemřou rodiče) velice zatěžující.

      Jinak k nějakým univerzálním návodům:
      Podle Kübela a Rossové je pět fází stádia umírání u pozůstalých, kterým si musí projít:
      1) odmítání a izolace,
      2) vztek,
      3) smlouvání,
      4) deprese a
      5) pak teprve přijetí.
      To znamená, že podle nich si každý pozůstalý prochází depresí.

      Daseinsanalýza (psychoterapeutický směr) má trochu optimističtější přístup:
      1) Vznikne trhlina ve vztahových sítích
      2) Musíme trhlinu opouzdřit, tj. identifikovat, kdy se nám objevuje deprese, neboli úzkost ze ztráty dané osoby)
      3) Je třeba si vybudovat náhled – tj. podívat se na svoji úzkost, co nejlépe ji popsat, pochopit, co je její skutečnou příčinou
      4) Vytvořit si pouto s terapeutem a s ním opatrně tuto trhlinu zkoumat, až přestane být trhlinou

      Nicméně, opravdu existuje jeden univerzální prokazatelně přínosný přístup (byť u daného konkrétního člověka nemusí být nejefektivnější) – Rogersovská psychoterapie. Ten ale vyžaduje trénink. Nicméně, citlivý člověk dokáže ty klíčové podmínky vytvoření terapeutického vztahu naplnit. Jsou jimi bezpodmínečné:
      1) kongruence nebo autenticita, chcete-li – jste sama sebou, soustředíte se na to, jaké pocity ve Vás klient vyvolává a jednáte v souladu s nimi (ano, v zásadě se dá i rozbrečet, jen to pak svádí k tomu, že by klient mohl chtít začít opečovávat terapeuta. Lepší je říct třeba – je mi z toho všeho smutno, cítím obrovskou tíhu, atd.)
      2) pozitivní přijetí (přijímáte klienta takový, jaký je) – nadává? Je to v pořádku. Brečí? Je to v pořádku. Chce se mu všechno rozmlátit (např. ve fázi vztek)? Je to v pořádku.
      3) empatie – tady je to hezky popsáno tak, že si představte, že máte zavázané oči, dáte klientovi ruku na rameno a jdete krok za ním, zatímco on Vás provádí svoji krajinou, kterou Vám popisuje.

      Je ale potřeba si říct, že terapeutizovat přítele není nejlepší nápad. Jsou s tím spojena určitá rizika. „Lezete“ mu třeba moc blízko do jeho osobního prostoru. Může ho to vyděsit a Vy o něj můžete jako o přítele přijít. U lidé opačného pohlaví (případně homosexuálně orientovaných stejného pohlaví) pak takováto péče může být velice snadno zaměněna za lásku apod. Proto si myslím, že nejvíc byste jim, pokud se opravdu trápí, pomohla tím, kdybyste je „dovedla“ k terapeutovi.

      Tak se držte!

      Martin Z.

      To se mi líbí

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s