Jak (ne)zničit svým dětem život

Velká část problémů v našem životě pramení z našeho dětství. To je jeden ze základních postulátů psychoanalýzy už od dob Freuda. A popravdě, dětství se více či méně dotýkají při práci s klienty či pacienty všechny psychoterapeutické směry. A víte co? Ono na tom něco je. Klíčovou úlohu v dětství přitom hrají naši rodiče. Právě oni jsou pověstnými sudičkami, které vytyčí směr, kterým se bude ubírat celý náš další život – v dobrém i ve zlém. Jak tedy (ne)zničit svým dětem život a jak se s tím pak vyrovnat z pohledu dítěte i rodiče?

Netradiční předmluva

Úvodem bych vás chtěl varovat. Tenhle text bude pro některé z vás asi hodně tvrdý. Tak tvrdý, že ve vás bude vzbuzovat emoce, a to ne nutně pozitivní. Vím, co dokáže udělat byť jen jeden z těch výroků níže s plnou posluchárnou v zásadě vyrovnaných lidí, často psychoterapeutů, avšak rodičů. A tady těch výroků bude opravdu mnoho. Dlouho jsem přemýšlel, jestli ho napsat nebo ne, ale poptávka po něm od lidí kolem mě nakonec převážila argumenty, proč ne. Nečtěte tento článek prosím v době, kdy se necítíte dobře nebo máte depresi. A pokud se vás, rodičů, tento článek dotkne natolik, že ve vás vzbudí pocity ohrožení, hoďte ho klidně za hlavu s tím, že „co o tom ten cucák ví, vždyť sám nemá děti.“ Přesto se budu snažit o to, abych měl vaši plnou pozornost co možná nejdéle.

Dítě je jednoduché, potřebuje „jen“ bezpodmínečnou lásku a přijetí

Pokud chcete pro své dítě to nejlepší, existuje v podstatě „jednoduchý“ návod – dejte mu bezpodmínečnou lásku a bezpodmínečné přijetí. Co to znamená? Milujte ho, ať je hodné, nebo zlobí, ať nosí jedničky, nebo pětky, ať vystuduje vysokou, nebo s bídou základní školu. Nic jiného od vás dítě nepotřebuje. Ve skutečnosti je tohle pro něj cennější než iPhone, iPad, anebo bezva fotky na Instagramu, a to bez ohledu na to, jak hrubě by se mnou teď třeba vaše dítě nesouhlasilo. Jenže bezpodmínečná láska neznamená, že mu dovolíte a koupíte cokoliv, co si zrovna umane. A to ani tehdy, máte-li výčitky, že ho vidíte jen o víkendech a přes den až pozdě večer, a to ještě spící v posteli. Ne, láska není v penězích, láska se kupuje časem a vašim jednáním.

text13Přijímejte a respektujte své dítě i s jeho snovým světem. Když vám ve čtyřech letech na pískovišti přinese „zmrzlinu,“ když se v šesti chce stát princeznou, když ve dvanácti chce jít studovat umění. Přijetí ale automaticky neznamená, že s ním budete souhlasit a rozhodně to neznamená, že budete sdílet jeho názory (ne, bábovičku plnou písku nemusíte sníst jen proto, že je to zrovna teď zmrzlina). To od vás to dítě vlastně ani nečeká. Respekt to je to, oč tu jde. Říct mu: „Co to meleš? Vždyť je to jen nějakej písek pochcanej od psů a žádná zmrzlina!“ či případně „Co to meleš, studovat umění je úplná hloupost, na práva půjdeš! Uměním by ses nikdy neuživil a skončil by si pod mostem jako bezďák, to chceš?“ je ale v podstatě totéž.

Váš čas definuje budoucnost vašeho dítěte

Asi je vám už po přečtení řádků výše naprosto jasné, že pro bezpodmínečnou lásku a přijetí je potřeba věnovat dítěti čas, moře času. Každá jedna minuta vaší plné přítomnosti, coby rodiče, se vašemu dítěti v životě několikanásobně zúročí. A není to o tom trávit s dítětem všechen čas od rána do večera a u toho si číst noviny anebo psát si s kamarádkami na Facebooku. Je to o tom být s vaším dítětem tady a teď – milující a přítomný. To je ten čas, který se počítá. „Rozvoj dítěte je možný jenom skrze lidský vztah,“ říká doc. Šturma, přední český psycholog, ředitel Dětského centra Paprsek a otec čtyř dětí.

Jenže na to, abyste mohli trávit čas se svým dítětem, být plně přítomní a poskytovat mu onen lidský vztah, však zase potřebujete být odpočinutí. A odpočinutí neznamená jen vyspalí, byť v prvním roce jeho života to tak zdánlivě může vypadat. Jenže, jak si odpočinout, když dítě často znamená brutální zásah do ekonomiky domácnosti, zejména v okamžiku, kdy na něj jeden z rodičů z libovolného důvodu zůstane sám. A co do ekonomiky domácnosti, je to vlastně brutální zásah do každého aspektu vašeho života. Brutální proto, že ať jste si to malovali jakkoliv, je to teď úplně jiné a nikdo vás na to nepřipravil.

TIP: Přečtěte si, proč žijete v Matrixu, a jak moc vaše současné vnímání světa kolem vás ovlivnili rodiče i další lidé ve vašem životě.

Předurčeni k selhání

Pokud nejste zrovna superman nebo Chuck Norris, asi vám je teď naprosto jasné, že tohle prostě nejde zvládnout. Že to nejde udržet donekonečna – být fyzicky i psychicky přítomni, bezpodmínečně milovat své dítě i s tím jeho neustálým brekem, křikem, žvatláním a „A proč? A co je to xxxx?“ či s jeho průšvihy, atd., bezpodmínečně ho přijímat a do toho samozřejmě být ještě milujícím partnerem, synem/dcerou, vzorným zaměstnancem, atd. Zkuste si to vydržet byť 14 dní v kuse…

Rodičovství je těžká práce, ba co víc, je to poslání. Celoživotní. Ne, tohle nikdy neskončí. Tím, že děti vylétnou z hnízda, se o ně nepřestanete bát. Tím, že se stanou dospělí, nepřestanete mít dojem, že na ně musíte dávat pozor a že víte, co je pro ně nejlepší. Jen ti osvícenější to přestanou říkat svým dětem nahlas, ti nejosvícenější jim to pak ani nenaznačí. Smíření přichází podle vývojové psychologie až ve stáří. A to ještě nevíte, že právě z pohledu vývojové psychologie je v každém z vývojových období dítěte tisíce a jedna věc, kterou mu můžete v podstatě „zničit život.“ Často stačí skutečně málo a vaše dítě si jako nemilosrdný trestající soudce vyryje váš prohřešek navždy do svého nevědomí, a to i přesto, že se druhý den bude usmívat a vy budete ta nejlepší maminečka nebo tatínek na světě.

Proč nás děti někdy rozžhaví do běla

Untitled-2 copyNe, bezpodmínečně milovat vašeho andílka, co právě pomaloval lihovým fixem koženou sedačku za čtvrt milionu, není jednoduché. Bezpodmínečně přijímat své dítě, které přijde s tím, že právě propadlo, je ještě těžší. A co teprve dítě, které něco ukradlo nebo někoho slabšího zbilo. Všechno je to frontální útok na naše vlastní sebevědomí, naše ego, na náš vlastní pocit selhání. Když nám pak totéž vyčte i náš partner, či ideálně ještě navíc tchýně, je ten tlak obrovský. Pokud se i v takovém okamžiku udržíte a své dítě neseřvete, a budete to s ním v poklidu konstruktivně rozebírat a trpělivě vysvětlovat, co je špatně na tom, co provedlo, máte můj nehynoucí obdiv. Děti sice nemám, ale nedokážu si představit, že bych po tolika letech snahy o výchovu tohle dokázal ustát s ledovým klidem.

Snad každý rodič do své role vstupuje se strachem, jestli svoji novou roli zvládne. Dřív nebo později se pak stane něco, kdy pochopí, že jeho strach se naplnil. Jeho nejhorší noční můra ho dožene, ať už v raném dětství dítěte z chronického nevyspání, či při případném rozpadu manželství, což dnes bohužel není žádnou výjimkou, anebo jednoho dne, kdy ho jeho vlastní dítě překvapí, a to nikoliv v tom pozitivním slova smyslu. Rodičovská role je nevděčná a je předurčena k selhání. Pro přežití druhu a naplnění základní pudové potřeby rozmnožování je však nezbytná.

Rodiče nám mají tak trochu zničit život

„Učit se znamená narážet na to, co neumím,“ říká Dana Holubová, přední česká psychoanalytička. A rodičovství je něco, co neumíme. Ve škole se to neučí, k dítěti manuál z dělohy nevypadne a naši vlastní rodiče? Schválně, kdo jste je měli bez chyby. To, že rozhodně nechceme dělat svým dětem něco, co nám dělali naši vlastní rodiče, totiž neznamená, že jsme stejně dobře okoukali to, co pro ně vlastně dělat chceme a jak.

Rodič je od začátku předurčen k selhání. Buď se s tím smíří anebo ne. Ti, kteří se nesmíří a začnou si „extempore“ svého dítěte brát osobně, to často ale zhoršují. Z jejich rodičovství se totiž pozvolna začne vytrácet láska, přijetí i důvěra. A jak říká doc. Růžička, přední český psychoterapeut: „Pokud chybí láska, nastupují nenávist, zloba, nepřátelství, nedůvěra, atd.,“ tentokrát u vašeho dítěte vůči vám. Vzteklé či revoltující dítě si tak často neříká ani tak moc o pozornost, jako ve skutečnosti o lásku, tu pravou, bezpodmínečnou, které se mu podle jeho subjektivního pohledu v té chvíli nedostává. V raném dětství od rodičů, v pubertě třeba i od ostatních.

Je to tak, tomu drobečkovi, kterého nade všechno milujete a který teď možná leží někde vedle vás v postýlce, jednoho dne ublížíte. A co hůř, pokud ho skutečně nade všechno milujete, dost pravděpodobně o tom nebudete vědět. Jenže tak to má být! Každá výchova nějakým způsobem ohrožuje duševní zdraví jedince a nějakým jiným způsobem ho rozvíjí,“ říká na tohle téma doktor Holeyšovský, Rogerián a zakladatel PCA institutu. Věnujte přitom prosím pozornost slovíčku každý.  „Kdo neprojde duševním průšvihem, tak moc neví o životě,“ říkává zase daseinsanalytik doc. Růžička. A doc. Šturma, absolvent SUR, k tomu tématu dodává následující podobenství: „Zlomená kost, která dobře sroste, na tom místě zesílí.“ A pro milovníky cynismu – oblíbená věta doktorky Holubové, psychoanalytičky, je: „Ještě se nenarodilo dítě, které by si na své rodiče nemohlo stěžovat u psychoterapeuta,“ tak to berte trochu sportovně 😉 A věřte, že na světě jen velice málo věcí, na kterých se psychoanalytik, Rogerián, absolvent SUR a daseinsanalytik shodnou.

TIP: Přečtěte si, proč jsou zranění lidé krásnější a jak nám trauma pomáhá růst.

12 tipů, jak zničit vlastnímu dítěti život

534782_10151042706647969_1639915269_nAby to ale nevypadalo zas až jako taková legrace. Jsou přeci jen fauly, kterých by se rodiče dopouštět neměli. A že tohle už nejsou jen příklady z knížek, přednášek a terapeutické praxe výše zmiňovaných dam a pánů, kterých si hluboce vážím. Bohužel jsem měl tu možnost potkat osobně dospělé lidi, jejichž rodiče jim některou z níže uvedených věcí dělali. Mnohdy jim to sice nebránilo dosáhnout úspěchu, ale za to jim to efektivně bránilo dosáhnout štěstí a vyrovnanosti. Pokud své vlastní děti aspoň maličko milujete, tak jím prosím nic z níže uvedeného nedělejte. Pokud jim to přesto děláte, zvažte vlastní terapii, je možné, že v dobré víře opakujete „jen“ vzorce z vlastního dětství. Přesně tak, jak to možná budou jednou dělat vaše vlastní děti.

Jak tedy zničit vlastnímu dítěti život?

1) Říkejte mu: „Jestli neuděláš to či ono, nebudu tě mít rád!“ – za tuhle větu by doc. Šturma nechával děti rodičům na místě odebrat z péče. Působí to dítěti devastující psychické zranění, zejména jeho sebevědomí i sebe-vědomí. Je to exemplární příklad explicitní vyjádřené výlučně podmínečné lásky a naprostého nepřijetí. „Jsem tvůj rodič a nepřijímám tě takového, jaký jsi. Buď budeš takový, jaký ti řeknu, že budeš, anebo tě navíc nebudu ani milovat.“ To je to, co tím tomu dítěti říkáte. V dospělosti se pak bude chtít každému zavděčit, nebude umět říkat ne a bude žít v neustálé nejistotě, jestli je dostatečně taková/takový, jakou ji/jakého ho chtějí ostatní mít. Dnem, kdy tohle vyslovíte a kdy to to dítě emocionálně zasáhne, ztratí vaše dítě samo sebe.

2) Bijte ho (podrobněji v článku na Marianne.cz) – druhá nejhorší věc, kterou můžete podle doc. Šturmy dítěti udělat. Je ale bití a bití. Pokud vám ujedou nervy a vlepíte dítěti ve vyhraněné diskusi facku, je to špatně, hodně špatně, no ale může se to stát. Můžete to zkusit zachránit. Doc. Šturma říká, že na každý negativní prožitek by s vámi dítě mělo mít ještě ten den pět pozitivních. Pokud ho bijete častěji, než výjimečně při ujetí nervů, jděte se léčit. To myslím naprosto vážně.

3) Nemějte na dítě čas – to povede ke dvěma věcem. Zaprvé, vaše dítě se bude rozvíjet neúměrně pomalu, a tím nemyslím nutně známky ve škole či osobní rekord, často jediné to měřítko rodičovského úspěchu u těch, kteří se dětem nevěnují. A zadruhé, když vaše dítě bude mít kliku, najde své vzory ve svých prarodičích, učitelích, trenérech apod. a bude se rozvíjet skrze vztah s nimi. Pak se ale nedivte, až vám nebude mít dohromady co říct a co bude následovat, až budete staří.

4) Říkejte mu, co všechno neumí a v čem je špatné – krásně tím zničíte jeho sebevědomí. Dospělý život pak stráví v nejistotě jako „kazisvět,“ co přeci všechno vždycky zkazí. Z vašeho hodnocení se stane sebenaplňující se proroctví, protože „přeci vaše dítě takové je“ a díky vám jiné být neumí.

5) Nezapomínejte mu vyjmenovat, co všechno v životě nemá šanci zvládnout – krásně tím zničíte jeho sebevědomí i sny. Celý život pak bude vědět, co má rádo a co by chtělo zkusit, ale nikdy to neudělá. Díky vám! Tedy pokud nepotká někoho, kdo ho z toho pracně nevyléčí a nepomůže mu ex post dospět v samostatného plnohodnotného dospělého člověka.

6) Nechte ho co nejdřív převzít roli dospělého (podrobněji v článku na Marianne.cz) – vždyť už je takové „velké a rozumné“ a mělo by tudíž vědět, jak se věci mají. A ideálně by ještě mělo vyzvedávat mladší sourozence ze školky a školy, nakupovat, vařit jim a dělat s nimi úkoly. Pokud hledáte definici „zničeného“ či ztraceného dětství, právě jste ji našli.

7) Nezapomeňte hlavně holčičkám říct, jak jsou tlusté, zejména pokud jste tatínek (podrobněji v článku na Marianne.cz) – kdybyste jim náhodou nezpůsobili anorexii či bulimii rovnou, opakujte aspoň dvakrát. Pak se začnou třeba nenávidět za to, jak vypadají, a to i přesto, že budou mít tělo modelky. A ano, tahle latentní sebenenávist jim zůstane i v dospělosti, klidně i do dob, kdy už budou samy v roly maminek či dokonce babiček.

8) Ještě před pubertou dítěti co nejvíc znechuťte pohlavní život – zaručeně tím usnadníte celý jeho nadcházející partnerský život a jeho manželství bude předurčeno minimálně k vážným potížím v této oblasti. Doporučuju ještě přidat, jak je to strašně nechutné, nehygienické, bolestivé, atd.

9) Chovejte se k sobě s partnerem/partnerkou co nejvíc „hnusně“ a neuctivě – to ocení zejména budoucí životní partner vaší ratolesti. A začít můžete hned od 3 měsíců věku dítěte, netřeba čekat až bude mluvit. Vztahový systém dítěte totiž vzniká už v této době, a to tak, že maminka citlivě reaguje na tatínka a obráceně, což vy samozřejmě nehodláte dělat.

10) Udělejte si ze svého dítěte důvěrníka a ještě lépe terapeuta – to je bohužel populární volba zejména rozvádějících se rodičů a rodičů, jejichž manželství se ocitlo v krizi. Ideálně si ještě vyprávěním o tom, jak je tatínek respektive maminka hrozná, připravujte půdu pro následnou přetahovanou o dítě. Dítě, protože je to dítě, situaci nezvládne, bude mít celoživotní výčitky a pocity viny, ideálně ještě nevědomé, a když se vám skutečně zadaří, mohla by se u něj rozvinout i nějaká depresivní porucha.

A na závěr dva nejčastější favoriti:

11) Buďte perfekcionisti (podrobněji v článku na Marianne.cz) – vaše dítě pak bude mít na sebe, a tím pádem i na ostatní, v dospělosti přehnané nároky a bude mít problém začít něco nového, včetně vztahu, protože vše bude muset být přeci podle vás – tedy perfektní. Jo a mimochodem, ty přehnané nároky bude mít v dospělosti i na vás, hlavně ve vašem stáří.

12) Buďte ultraprotektivní a nic mu nedovolte, aby se mu náhodou něco nestalo (podrobněji v článku na Marianne.cz)  – to je vlastně inverzní postup k tomu, co říká doc. Růžička: „Kdo neprojde duševním průšvihem, tak moc neví o životě.“ V dospělosti pak své bezstarostné dítě z bezstarostné rodiny vrhněte hladovým lvům do chřtánu. Až do poslední chvíle si o nich bude myslet, že jsou to jen velké roztomilé žluté kočičky. A psychické následky, které to na něj bude mít, nebudou od toho setkání se lvy příliš vzdálené.

Dělejte vše, jak nejlépe umíte

OK, bylo by tedy fér říct také, co vlastně dělat, pokud chcete, aby vaše děti měly život co nejlepší. Kromě toho, že se důsledně vyvarujete všeho z předchozí subkapitoly, a toho „triku“ s tím, že prožitek vašeho dítěte z každého dne by měl být co možná nejvíce pozitivní, je to následující rada. Ganbatte kudasai, jak říkají Japonci, dělejte to, jak nejlépe umíte. Svým dětem vždycky nějak ublížíte. A je to tak správně. To je evoluce. Vaše děti se díky vám naučí překonávat životní těžkosti, zdokonalí se, budou v mnoha věcech lepší, než jste vy. Ať děláte, co děláte, ony to většinou nějak zvládnou. Důležité je, aby vy sami jste byli „v pohodě,“ abyste věděli, že v danou chvíli jste vždy dělali to nejlepší a že líp jste to neuměli. Jasně, že uděláte spoustu chyb. A co vaše čtvrtletní slohová práce ze 3. třídy ZŠ? Napsali byste ji stejně? Asi těžko. Napsali jste ji nejlépe, jak jste tehdy uměli? To už je otázka jen a jen na vás. „Učit se znamená narážet na to, co neumím,“ pamatujete?

Odpusťte svým rodičům

Trenčianský hradJe mi naprosto jasné, že pokud jste to dočetli až sem, vaše rodiče vám pravděpodobně něco z těch negativních věcí zmíněných v tomhle článku prostě dělali. I rodiče jsou ale jen lidé. Jste dospělí. Už víte, že váš tatínek není nejsilnější na světě a že maminka není ta nejlepší kuchařka na světě. Ne, jsou to úplně obyčejní lidé jako vy a já. Mají své světlé i stinné stránky, své silnější i slabší chvilky, své úspěchy i neúspěchy, své strachy a pocity viny, třeba za to, že svou rodičovskou úlohu nezvládli tak, jak možná chtěli nebo jak si to představovali. A dost možná v tom hráli roli i jejich rodiče a rodiče jejich rodičů.

Ano, rodiče jsou jen lidé, ale mají s námi přeci jen něco společného – polovinu chromozomů, to jak vypadáme, jak se pohybujeme, jak jednáme, jak jsme silní a nezdolní. „Když hodíme rodiče přes palubu, podřízneme si větev pod zadkem,“ říká doc. Růžička. Neřezejte si větev pod vlastním zadkem. Je to nepraktické. A paradoxně jen pro vás. Vaše rodiče z toho zadek bolet nebude, maximálně tak srdce, protože přesto přese všechno jsou to pořád vaši rodiče a vy jejich děti, které přeci jen vždy nějakým, byť ne vždy vysloveným či vyslovitelným způsobem milují. A i vy, v roli dětí, můžete zkusit udělat to nejlepší, co umíte.

PohledO autorovi

Martin Zikmund je průvodce lidí a firem klíčovými změnami, vede semináře a workshopy pro veřejnost i pro firmy zaměřené na témata osobního rozvoje, zvládání stresu, životní harmonie, sebevědomí a hlavně sebe-vědomí. Je autorem všech textů a většiny fotografií na tomto blogu. Více se o něm dozvíte na Nekouč.cz.

35 comments

  1. Martine, je to nádherné – výstižné, opravdové , Skoro se nechce věřit, že jsi tak mladý a bez zkušenosti. Mohu s nadhledem svých let všechno „podepsat“. Žádný rodič se opravdu nevvaruje výchovných chyb, ale je fajn a život sám to ukáže, když převládají hezké okamžiky, porozumění, chce se mi napsat jedním slovem DOMOV. A ještě jedna věc: Je neuvěřitelné, že sis zapsal stejné výroky našich přednášejících , kterých si moc vážím. Celá škola je fajn a smekám, že zaujme mladé lidi / zejména obdiv mužům/. Každý z nás něco prožil a to, že hledáme, proč se to děje, jak to vlastně s tím světem , láskou, pravdou je, dokazujeme hlavně sami sobě, že o svých chybách víme a nechceme je opakovat – vůči sobě, rodičům , okolí a zejména svým dětem. Velká hvězdička za tento blog. Věra

    To se mi líbí

  2. Nejvíc mě zasáhlo konstatování: „To, že rozhodně nechceme dělat svým dětem něco, co nám dělali naši vlastní rodiče, totiž neznamená, že jsme stejně dobře okoukali to, co pro ně vlastně dělat chceme a jak.“ Asi proto, že vzhledem ke svému dětství vím, co nedělat – ale plavu v tom, co dělat, to jsem neměla moc možností okoukat. Tak se prostě snažím nedělat to, co mi jako dítěti ubližovalo a vadilo, a snažím se dělat to, co jsem si přála, aby rodiče dělali a jak bych si přála, aby se chovali. Uvidíme za pár let, jestli to stačilo…

    To se mi líbí

  3. Díky za hodně, hodně dobrý článek. Mám čtyři děti a dělám spoustu chyb. Jsem netrpělivá a … no mohla bych pokračovat … Ale snažím se:) Díky i za zmíněny citací doc. Růžičky, mám tu čest studovat (teď jdu do druháku) na jeho vysoké škole a jsem za to velmi vděčná, za výcvik, kterým tam procházím a především za lidi, které tam potkávám.

    Článek jsem si vytiskla. Perfektní shrnutí i když se mi leckdy lehce nečetl.

    A ten závěr … Děkuju 🙂

    To se mi líbí

      1. Martine, to asi ne, ja jsem na VŠ kombinované studium soc. práce a aplikovaná psychoterapie a přednášky PPF uz s rodinou a dalším nestíhám , ale dekuju 🙂

        To se mi líbí

      2. dakujem,že ste muž,že napriek tomu že nie ste zatiaľ otcom vašich detí,verejne ste povedali to o čom veľa ľudí vie,pozná to v skrytosti svojich duší,srdc a rozumu,ale..mám dve úžasne deti,21 a 3ročné,som na ne sama,ale nielenže viem ,ale predovšetkým svojím srdiečkom cítim čo deti práve potrebujú nielen po materiálnej stránke,ale hlavne tej emočnej,vždy s deťmi o všetkom úprimne a otvorene rozprávam.a viem že ak ste úprimný a jednáte s deťmi na rovinu, budú deti spätne úprimne k vám,nepísaný posvätný zákon,že deti potrebujú nekonečne lásky,bezpodmienečného prijatia už od počatia,trpezlivosť a dôveru zo strán rodičov.k dieťaťu sa treba skloniť na jeho úroveň,vcítiť sa do toho čo nám rozpráva.deti sú to najkrajšie a najvzácnejšie čo dostávame veľa krát nezaslúžené,za odmenu,oni nás majú niečomu naučiť.dávame im život,my dospelí“mama a tatino“my sme ich dlžníkmi.predovšetkým v emočnom svete.každé dieťa ktoré stretnem v obchode,v škôlke,na ulici má všetko napísané v očiach na tvári,v jeho gestách,jasne a zreteľne vidím čo prežívajú,aké sú typy.a bolí ma ak vidím ako sú na ne rodičia prísni,požadovační,manipulatívni aťd,dávajú im podmienky,lebo..a takto nás čaká generácia frustrovaných egocentrikov,bez empatie,schopnosti načúvať iným.

        Liked by 1 person

    1. Tak jedině někdy na nějakém semináři 😉 A s tou netrpělivostí se netrapte, od toho děláte ten výcvik, abyste se s ní naučila vyrovnat 😉 Tak ať se Vám daří!

      To se mi líbí

  4. Martine jste ranař!!!! To se mi líbí. Vše je naprostá pravda, za kterou se, ale neobviňujme, my rodiče. Jen si ji chtějme uvědomit. Vím, že je to běh na dlouhou trať, ale stojí za to.
    Krásný příspěvek o práci a našich hodnotách je také pecka.
    Přeji Vám ať se Vaše srdíčko rozsvítí a zažijete vše co potřebujete.
    Objímám.

    Liked by 1 person

  5. Nechápu, jak by toto mohl napsat člověk bez zkušenosti s vlastními dětmi. To bude ta abstraktní sféra filosofie. 🙂
    Máme 3 „odchované“ a skoro již samostatné děti. Takže to už máme skoro za sebou.
    Ačkoliv jsem článek začal číst s despektem „to zase budou bludy..“, musím s většinou souhlasit.
    Dejme jim prostor, podporujme používání vlastního mozku.
    Hlavně: dejme jim najevo, že tu pro ně vždy budeme. I když je opustí celý svět. 🙂
    Mimochodem: ten nejdůležitější základ žebříčku hodnot lze dítěti „zapsat“ tak do 5-6 roků věku. Pak už je pozdě. A dobrý žebříček hodnot je milionkrát lepší než jakékoli zákazy. Ty nefungují, spíše naopak.
    PS: skoro vždy se děti chovají přesně opačně než jejich rodiče. Ale s tím počítáme… 🙂

    Liked by 1 person

    1. Tak to máte můj obdiv, že jste ten článek tedy dočetl až do konce, protože není úplně krátký.
      Jinak britský psychiatr prof. Steve Peters říká, že s těmi hodnotami ve smyslu opravdu zažitých vzorců, kterými se pak děti budou řídit zcela automaticky, je „v průměru“ čas až do osmi let. Souvisí to podle něj s fyziologickým vývojem mozku, konkrétně temenního laloku.

      Ad P.S.: Nenechte se zmást 😉 Když jsou děti samy, tak se pak v dospělosti naopak často chovají právě jako rodiče. Zejména třeba v partnerských vztazích. Proto je také prokázána vyšší rozvodovost u dětí z rozvedených rodin. A čím víc pak dítě nechce být v nějakém aspektu svého chování „jako ten či onen rodič,“ tím spíše k tomu dospěje…

      To se mi líbí

      1. PS bych opravil: „chtějí“ se chovat opačně. Ale jen dělají jiné chyby. Stejně, jako je to dělali my, ve vztahu k našim rodičům. 🙂

        To se mi líbí

      2. Mých 5-6 roků souvisí s obdobím, kdy ovlivní dítě jen rodiče. Než si rozšíří obzory nástupem do školky/školy. Pak už mohou rodiče ztratit majoritu. Dítě se vyvíjí dále, ale již méně vlivem rodičů. 🙂

        To se mi líbí

      3. Jo s tou školou to dává smysl. Ta dětem někdy také dokáže zkomplikovat život. Tomu se ještě určitě budu na blogu věnovat 🙂

        To se mi líbí

  6. Ahoj Martine, teď jsem dočetla celý článek opravdu slovo po slově. Je skvěle napsaný!!! Moc se mi líbil. Jsem zrovna těhotná a čekáme naše první dítě. Šíleně se těšíme a oba dva víme, že dítě co opravdu potřebuje je skutečně láska obou rodičů a pohoda v domácnosti. Můj parnter říká „vyrostl jsem v prostředí, kde mě všichni moc milovali a byl jsem zahrnut obrovskou láskou a podívej co ze mě je“. A je to ten nejlepší milující člověk na světě. Naše miminko chceme vychovat i když v tomto dosti uspěchaném světě, plném techniky atd, tak, aby jsme vždy na něj měli dostatek času a plně se mu věnovali a myslím, že to zvládneme i kvůli našim zaměstnáním co nám to dovolí. Moc ti děkuji za tento článek. A myslím, že na to, aby jsi takový článek napsal, nepotřebuješ mít vlastní děti, jelikož sám si dítětem svých rodičů a víš v čem jsi vyrůstal a jak a i okolí člověku dá poznat jak se rodiče ke svým vlastním dětem chovají a selský rozum má napovědět, že opravdu vražením do ruky tabletu nebo mobilu se nemůže říkat „trávením čas dětem“ jak sám jsi psal v článku.

    Přeji mnoho úspěchů v pracovním i osobním životě

    Jana

    Liked by 1 person

    1. Díky moc Jani a přeju všechno nej do nadcházející životní etapy a gratuluju (k) manželovi! 🙂 Každá minuta, kterou do prcka investujete, se vám oběma určitě vrátí, tak směle do toho!

      Tak všechno nej! Do mateřství, do manželství i do života! 🙂

      To se mi líbí

  7. Ze své zkušenosti si myslím, že „jen“ odpuštění rodičům nestačí. Rány z dětství jsou někdy hluboko v podvědomí zakořeněné a může jich být několik. Za následek jsou stále se opakující schémata během života a i když vědomě si toto vše můžeme uvědomit,
    je to stálá práce na sobě.

    To se mi líbí

  8. Dobrý den Martine, vždy mě skutečně potěší, když si přečtu smysluplný text a uvědomím si, že to je v podstatě to co chci a snažím se podle toho vychovávat mé děti, i když ne vždy 100% 😊. Žiji s dětmi a mými rodiči, které mám velmi ráda..ale denodenně poslouchám, jak „špatně“ je vychovavam, měla bych je přece víc bít a být na ně přísnější, že jednou na to doplatím, protoze mi přerostou přes hlavu, přece prý bych je měla vychovávat tak, jak mě vychovávali oni, apod..jsem opravdu na sebe pyšná ze to v podstatě nedělám a mám svůj vlastní přístup bez násilí,protože to je podle mě to nejhorší, čeho se na dětech můžeme dopustit. Děkuji za Váš článek, bylo pro mě potěšením si jej přečíst a tímto se stávám Vaší čitatelkou😉

    Liked by 1 person

    1. Jsme lidé Veroniko, proto to neumíme v podstatě nic na 100 % a to je na tom to nejkrásnější 😉 Navíc Vy máte být na co pyšná, zejména, jestli jste na děti sama. A ty chybějící desetinky k dokonalosti? Dávají nám prostor pro naši zranitelnost a lidskost i pro náš další rozvoj. Mějte se za své chyby ráda, protože konec konců jsou Vaše 🙂 To naše chyby a neúspěchy nás dělají tím, kým jsme (viz https://jecasnazmenu.cz/2015/06/23/jak-je-dulezite-oslavovat-neuspechy-a-4-kroky-jak-na-to/) a dělají nás krásnější a silnější než kdy dřív, jak jsem psal v zatím posledním článku https://jecasnazmenu.cz/2016/08/26/umeni-opravy-aneb-proc-zraneni-lide-jsou-krasnejsi/.

      Takže Vám budu držet palce, ať to se svišti i s rodiči vydržíte v co možná největším poklidu a ať i přes občasné neshody či nedostatky dokážete dál budovat a udržovat milující prostředí 😉 A díky moc za pochvalu! 🙂

      Krásný den!

      Martin Z.

      To se mi líbí

  9. Hezké čtení, jen mi to připadá trochu takové „mělobystické“. Dočetl jsem to celé, aniž bych si nesl nějaké zásadní šrámy od svých rodičů (jsem zvyklý dočítat do konce). Mé dceři je dnes dvacet jedna let, od desetil let jsem ji vychovával sám a bylo to to nejhezčí, co jsem v životě zažil. Ano, byly i těžké chvilky, ale máme se rádi a myslím, že to tak zůstane. Zdravím Vás a přeju, ať své děti zničíte co nejmíň :).

    To se mi líbí

    1. Tak je to článek o tom, co říká současná psychologie o výchově dětí 😉 A ono to není ani tak o tom, jestli se rodiče s dětmi mají nebo nemají rádi. Je to o tom, že když rodiče dělají některé věci, které by dělat ideálně neměli, že to pak bezprostředně ovlivní život dětí často na dlouhá desetiletí, aniž by si to rodiče či děti měli šanci za běžných okolností uvědomit.

      To se mi líbí

  10. Martine, jste pro mě objev! Fantasticky napsáno. Vyjadřujete „moje“ názory naprosto výstižným způsobem, kterým bych to já neuměla. Po dlouhé době někdo, kdo má grády! Díky za to!

    To se mi líbí

  11. Absolutně perfektní – jsem Vám nesmírně vděčný, že jste to napsal, a že jsem na článek narazil! Jako čtyřletému a tříměsíčnímu rodiči to je pro mne rozjasnění nad všemi těmi rozličnými názory co stále slýchávám – uričtě doporučím dále ;-).

    To se mi líbí

  12. Mám osmiletou dceru a desetiletého syna. Připadám si pořád jako začátečnice, co se výchovy a uvádění těchhle dvou bytostí do reálného života týká… ano, dělám chyby… ano, nejsem dokonalá… ano, občas mi rupnou nervy a pak mne to mrzí… ale: postupně jsem se naučila, že omluvit se dítěti mi nijak neublíží… že pohlazení, pomazlení, pusa, objetí umí dělat divy a stačí na ně kolikrát chvilička, třeba i s mokrýma rukama nebo umazanou pusou… že láska spolu s vědomou pozorností jsou alfa a omega… že věcmi se nedostatek výše uvedeného opravdu nenahradí (naše děti tablet či jiné elektronické vymoženosti vyžadují opravdu minimálně, prostě nemají potřebu, ne že jim je zakazujeme)… a že do postele nechodíme naštvaní… Můj nevlastní otec byl na mne (jakožto nejstarší) i mé sourozence dost přísný, vyžadoval kázeň, absolutní dochvilnost, co se řeklo (rozumějte, on řekl), platilo… těch facek, co padlo… dítěti se vryjí do paměti i drobnosti, které ho pak ovlivňují i v dospělosti… Díky za skvělý článek, přeji Vám, abyste se mohl potrénovat na vlastních potomcích 🙂

    To se mi líbí

  13. Dobry den, s vašim člankem souhlasim i nesouhlasim 🙂 ano čas je to nejcennější co rodiš díteti muže dat 🙂 moji rodiče sem nou travili dostatek času a jsem za to rada, už jen v tom že spolu mame sobry vztah ale na druhou věc jsem rada že jsem to dítě co ví jak bolí facka že se moji rodiče drželi hesla škoda každe rany která padne vedle ( toto budu taky praktikovat) ale abych přešla k tomu čemu jsem chtěla 🙂 stát by se měl zamyslet proč jsou děti dnešní takový jací jsou ale je to tim že jak jsou matky na mateřske tam dostavají směšné penize, a to neřeknu že předtim někteří robí jak diví a pak jim přijde 7000 tak co to je… ale na socialni davky mají pro nepracujici…. proto dnešní matky davaji děti rychleji do školek aby mohli jít vydělavat je to smutné ale je to tak, děti sama nemam ale vidim to kolem 🙂

    To se mi líbí

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s