Umění opravy aneb proč zranění lidé jsou krásnější

Kintsukuroi či Kintsugi, přes 500 let staré japonské umění opravy keramiky. Z původně tuctové a následně na kusy rozbité keramiky dělá jedinečné kousky, které svou nelehkou historii dávají na odiv. Ta je právě důvodem jejich krásy, hodnoty a jejich jedinečnosti. A s lidmi je to stejné. Proto nemusí být špatně, když svým dětem přese všechnu snahu ublížíte, proto nemusí být špatně, když se ocitnete na dně. Jak ale na to, abychom po krizi byli krásnější?

Miska v úvodní fotce je vypůjčena z Wikipedie, vlastní takovou misku bohužel nevlastním 😦

Krása skrytá v jizvách

Když se zraníte, objeví se vám po čase na místě rány jizva. „Než se oženíš, tak se ti to zahojí,“ slýchával jsem od babičky jako malý kluk. A skutečně. Tak jako zmizela po pár týdnech rána, po letech mizely i jizvy a já na své rány zapomněl, a tak jsem některé dostával znovu a znovu, třeba každé jaro, když jsem začal jezdit na kole. Jenže nezmizely všechny jizvy. Mé tělo je dnes plné jizev – flek na páteři, po lumbální punkci gigantickou jehlou, když jsem v necelých třech letech umíral na meningitidu, popraskaná kůže na ramenou jako památka na to, když jsem se navzdory nemocnému srdci rozhodl z nuly přejít na dvoufázový trénink 3 až 6 hodin denně, 6 dní v týdnu, anebo velká jizva na pravém koleni, potom, co jsem se úspěšně, avšak za cenu nehody, vyhnul na kole jedné malé holčičce, co mi na silnici vběhla nečekaně do cesty. Těch jizev je mnohem víc a všechny je mám vlastně rád. Všechny jsou totiž připomínkou těžkostí, které jsem překonal, ale i chyb, za které jsem zaplatil.

ÚnavaS psychikou je to úplně stejné. Jen psychické jizvy je mnohem těžší milovat, stály nás totiž naše srdce a náš čas. Navíc trvá mnohem déle, než se vůbec jizva vytvoří. Psychické rány totiž často dlouho krvácejí, mokvají a hnisají. Proč? Protože se v nich také neustále šťouráme. V psychologii pro tohle „šťourání“ dokonce od roku 1998 existuje i termín – rumination – chorobné či nutkavé zaměření pozornosti na symptomy vlastního distresu (negativního stresu) a na jeho možné příčiny a následky, místo na jeho řešení.

Moje největší jizva je ta na tom koleni, chybí mi tam kus tkáně, který navždy zůstal na oné silnici. Ránu jsem nejdřív léčil konvenčně, protože můj tehdejší ortoped ve svém vývoji zatvrdnul v polovině minulého století. Vlastně to bylo spíš takové samoléčení. Ránu jsem musel denně převazovat a dezinfikovat, každý jeden pohyb nohy bolel a noha byla díky obvazům v podstatě neohebná. Pak mi můj úžasný spolužák z vysoké, farmaceut, lékař a ekonom v jedné osobě doporučil hydrokoloidní náplasti. Bolest byla rázem pryč, nohou šlo hýbat, vešla se do kalhot a nebyl problém ani se sprchováním. Rána se hojila rychleji. Jak dobré je nebýt na to někdy sám a narazit na toho správného člověka!

A když to vypadalo tak růžově, řekl jsem si, že nakonec přeci jen ještě to léto vyrazím za poznáváním nových zážitků. Jednoho krásného rána, poslední den jedné z mých cest po Evropě, po projížďce na Halstattském jezeru, jsem vystupoval ze člunu a strhl jsem si křehký strup o čelní okno. Vše mohlo začít nanovo, vlastně to bylo ještě horší. Jak je jen důležité nechat ránu nejdřív pořádně zahojit… Dodnes si pamatuju, jak jsem šel Halstattem od přístaviště k autu, z nohy mi tekly provazy krve. Dodnes si pamatuju všechny psychické rány, které se obnovily dřív, než se vůbec stihly zahojit.

Kouzlo jménem posttraumatický růst

SebevědomíNe, nejsou to jen čínské misky opravované japonskými mistry pomocí speciálního tmelu smíchaného se zlatým (odtud Kintsukoroi – zlaté opravování), stříbrným či platinovým prachem, které jsou po zdrcujícím pádu a následném opravení krásnější. Jsou to i lidé. Díky psychologickému fenoménu zvanému posttraumatický růst, který je mimochodem podstatně častější než posttraumatická stresová porucha.

Michaela Haasová, která o posttraumatickém růstu vydala vloni knihu Bouncing Forward, Tranforming Bad Breaks into Breakthroughs, na tohle téma říká: „Růst je o odražení se kupředu, nalezení nové formy, o využití krize coby startovací rampy k nalezení smyslu ve vašem životě (toho smyslu, o jehož nezbytnosti nalezení hovoří Fromm, smyslu, který nás zavede na naši cestu). Je o využití toho, co jsme se v našich nejtemnějších okamžicích dokázali naučit, abychom vyrostli.“ A dokud není krize, je těžké najít takto intenzivní růst. I proto doc. Růžička říká, že: „Kdo neprojde duševním průšvihem, tak moc neví o životě.“ Jenže vy, kteří jste dočetli až sem, už o životě, hádám, něco víte. Jde jen o to, jak to využít ve svůj prospěch, jak se třeba i dopracovat k onomu posttraumatickému růstu. Jak se naučit být pyšní na svoje psychické jizvy, ať už je ostatní vidí, či nikoliv, a jak být za ně třeba i vděční.

Proč už neopravujeme rozbité

Když se počátkem 90. let začali vracet někteří naši emigranti zpět do Československa, byl to pro ně kulturní šok. Pamatuji si jednoho česko-rakouského lékaře, jak nechápal, že Češi neustále něco opravují. V Rakousku, když se něco rozbije, tak se to prostě vyhodí a koupí se to nové. Jestli jsme za to čtvrt století Rakousko v něčem dohnali, je to právě tohle. My už nic neopravujeme, co se rozbije, tak se toho chceme zbavit – je jedno jestli ledničky, mobilu, manželství nebo třeba vztahu s rodiči nebo dětmi.

Pro žádné Kintsukuroi, umění zlaté opravy, není v naší společnosti orientované na výkon už místo. My chceme jít často rychle kupředu, co nejrychleji, vlastně ideálně úplně nejrychleji ze všech. Opravy zdržují, vyžadují energii, spoustu času, je to umění, a stejně opravená věc už není jako dřív. To novou věc máme hned, často je to otázka jen pár kliknutí, a to nejen v případě toho mobilu. Dělat, že se nic nerozbilo, je tak snadné, téměř nic to po nás nevyžaduje. Rozbitého nás to však nezbaví.

Tady a teďJeden vztah nevyšel, honem do nového, časomíra běží a my máme pocit, že nám něco utíká. A tak pro samý spěch někdy nevidíme, že kárka plná naši minulosti, kterou za sebou chtě nechtě táhneme, nejen, že se povážlivě naplňuje a těžkne, ale že její kola jsou hranatá. Naši blízcí na nás sice třeba křičí, že by možná bylo fajn, využít aspoň místo hranatých kola kulatá, která by nám třeba i dali, ale my je neslyšíme. Vlastně je ani nechceme slyšet.

Jedna má kamarádka, vysoce postavená manažerka, má na zápěstí vytetovaný nápis. Je anglicky a říká: „The winner stands alone,“ neboli vítěz stojí osamocen. Otázka za milion je ta, co je to vlastně za závod, který běžíme. Za závod, kde rozbité už nechceme ani vidět, a to i tehdy, je-li přímo naší součástí.

O umění se zastavit

Zastavte se. Na minutu přestaňte číst, koukat u toho do mobilu na Facebook anebo na televizi, zkuste na nic nemyslet. Soustřeďte se jen na svůj dech. Stalo se vám toho v životě tolik, ale dech je tu pořád s vámi. Je jen váš. A bude s vámi až do úplného konce. Byl s vámi vlastně celý život, u všech vašich úspěchů i všech životních proher, u všech hádek, i když jste stáli na kraji propasti. Tady a teď začíná cesta k posttraumatickému růstu.

DSCF1310_editedTím druhým krokem je podle Richard G. Tedeschiho z Posttraumatic Growth Research Group na University of North Carolina at Charlotte proces akceptace toho, co nemůžete změnit. Někdo blízký vám zemřel? Nemůžete s tím nic dělat. Váš milovaný člověk vás opustil a žije s někým jiným? Nemůžete s tím nic dělat. Udělali jste něco, čeho teď hořce litujete? Už to nevrátíte. Vše plyne, a teď jsou tu s vámi už jen následky.

Teď je na pořadu dne pouze akceptace nové, pro nás nepříjemné situace, která nastala. Růst nepřichází v době, kdy jsme zraněni, růst přichází až v okamžiku hojení, než se vytvoří jizva. Těžko se může začít hojit rána, ve které máte zabodnutý prst, či v horším případě nůž. Přijmout věci tak, jak jsou tady a teď a zaměřit se na to, co s tím můžeme dělat, na to, jak v nové realitě budeme dál existovat. To je ona odpalovací rampa, o které mluví Haasová. To je to, co si můžeme vzít ze svého dna napořád, to je ten zlatý tmel, který nás dá dohromady, učiní jednou pro vždy krásnější a z našich jizev udělá naše přednosti. Tohle je to Kintsukuroi, umění zlaté opravy.

Neslepujme neslepitelné

Opravy nás stojí čas, i spoustu sil. Než začneme s Kintsukuroi nebo spíše na začátku s Kintsugi, zlatým slepováním, je na místě se podívat, co a proč vlastně chceme slepovat a jestli k tomu máme také všechny dílky. Někdy se totiž může stát, že se něco rozbije, nebo to dokonce rozbijeme i my sami, ale je to něco, co vlastně nikdy nefungovalo. Je to miska, které už od začátku chybělo dno, miska, která byla k ničemu. To jen z dálky a navenek vypadala jako miska, ze které by se dalo jíst, pít a hodovat. Zblízka však vždy zůstávala prázdná, ať jste do ní dávali cokoliv, v jakémkoliv množství a jakkoli dlouho. Neslepujte proto misky beze dna jen proto, že jste je měli rádi vcelku, protože byly třeba z dálky hezké na pohled. Kintsugi je umění, nádherné umění, do kterého ten, kdo slepuje, dává svou lásku i duši. Ani William Shakespeare, Claude Monet, François Villon či Antonín Dvořák svá nejlepší díla nekreslili nebo nepsali jen křídou na chodník…

Trhlina bytí, aneb když něco ztratíme či nikdy nemáme

DSCN3470_editedNe všechno jde slepit, ne všechno jde opravit. Někdy část sebe neodvratně ztratíme. I v mém koleni zůstane navždy díra po zmizelém kusu tkáně, i v mé duši navždy zůstane díra po těch jejích částech, které jsem třeba i neuvážlivě rozdal těm, kteří si je odnesli a neuměli ocenit. Tohle ale není chybějící dno, je to jen chybějící dílek na hraně misky, malá prohlubeň, o kterou si můžeme kdykoliv rozříznout rty, když nebudeme pozorní a budeme z té části pít.

Daseinsanalýza má pro to pojem, trhlina bytí. Když do ní spadneme, naše srdce i duše krvácí, tak jako rty rozříznuté o uštípnutou hranu misky. Trhliny bytí se mnohdy nedá zbavit. Někteří lidé, psychicky nemocní, se s takovou trhlinou dokonce už rodí a žijí s ní napořád. Jde ji ale zapouzdřit. Ohraničit policejní páskou jako hlubokou propast, která třeba není z dálky vidět. Udělat vše pro to, abychom do ní nespadli. A postupně, až budeme mít více sil a potřebný materiál, můžeme kolem postavit třeba zábradlí, a kdo ví, jednou možná zeď. Zeď, u které budeme vždy vědět, co se za ní nachází. Zeď, která spolu s trhlinou, bude navždy naší součástí. Nestavme však zdi kolem sebe, to nás před trhlinou neochrání, stavme kolem trhliny. Je to mnohem rychlejší, levnější a náš život pak tudíž bude bohatší.

Nebojme se spálit

OheňVíte, jak se dítě naučí nesahat na sklo rozehřáté trouby? Patrně ne tak, že mu to zakážete, ale tak, že se jednoho dne prostě spálí. Je to malá ranka, která se většinou zahojí, ani jizvu nenechá. To dítě se však spálit chce. I přesto, že zná velmi dobře všechna rizika i svou nulovou šanci se nespálit. Přesto do toho jde. U dospělých je to naopak. Vědomí, že se dá spálit o rozpálenou troubu, si mnohdy zobecníme na troubu jako takovou, vlastně na všechny trouby, třeba i kuchyňské spotřebiče, či na cokoliv souvisejícího s domácností. Na rozdíl od dítěte před rozehřátou troubou, rizika svých potenciálních činů neznáme, dokonce nám často nehrozí ani to spálení, ale přesto do toho nejdeme, abychom se nakonec ZASE nezranili.

Pesimista je jen poučený optimista, říkává se. Často se však oba dva nacházejí v jeden okamžik na tomtéž místě. Někdy se rozhodujeme na základě vlastního srdce a intuice, jindy zas na základě toho, co nám našeptávají lidé kolem nás: „Na tu pozici nemáš! Ten závod nikdy nevyhraješ! Už by sis měla najít kluka, jestli chceš mít děti!“ Šeptání kolem nás slyšíme čím dál víc, vlastně už to mnohdy není ani šeptání. Je to hlasitý neutuchající hysterický řev.

Skutečný stav svých jizev i hojících se zranění však známe jenom my, a to ještě ne vždy. Jsou to naše vlastní jizvy, co nás formují. Vezměme si z nich jen to nejlepší a nebojme se je třeba znovu opálit. Vždyť i ta samá ruka jde zlomit dvakrát a dvakrát se může zahojit. To, že jednou neskočíte při skoku do výšky přes laťku 160 cm a že jste se přitom třeba potloukli, neznamená, že to neskočíte podruhé či potřetí. To, že jednou spadnete na bruslích, když se učíte, neznamená, že budete na bruslích padat už napořád. To, že jednou v autě nabouráte, neznamená, že při každém řízení teď musíte nabourat. Ne, když si ze svých jizev vezmete to nejlepší – ponaučení. I ta dvakrát zlomená ruka se pokaždé totiž zlomí někde trochu jinde, i proto, že v místě, kde se už dříve zlomila, je dnes silnější…

Pěsti

PohledO autorovi

Martin Zikmund je průvodce lidí a firem klíčovými změnami, vede semináře a workshopy pro veřejnost i pro firmy zaměřené na témata osobního rozvoje, zvládání stresu, životní harmonie, sebevědomí a hlavně sebe-vědomí. Je autorem všech textů a většiny fotografií na tomto blogu. Více se o něm dozvíte na Nekouč.cz.

6 comments

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s