Sbohem šikano aneb jizva na celý život

Zažívali jste v dětství šikanu? Pak je dost možné, že vás ovlivňuje i dnes, aniž byste o tom věděli. Šikana zažitá v dětství či rané dospělosti dokáže hluboce ovlivňovat váš život i desítky let poté, co tohle peklo na zemi pro vás skončilo. A to i tehdy, když vy jste byli těmi, kdo šikanovali. O to víc by měli zbystřit rodiče dětí. Ty totiž právě teď mohou procházet stejným peklem jako třeba kdysi vy. Pojďme se tedy podívat, jak zásadní to může být problém a jak se ho pokusit zpracovat u sebe nebo svých dětí.

Veřejné tabu

Šikana je nebezpečná „hra“ pro dva a více „hráčů“. Negativní následky si do života paradoxně odnášejí obvykle všichni zúčastnění. Nejčastěji se šikana odehrává u dětí, což mívá katastrofální a někdy dokonce i fatální důsledky. V dnešní době sociálních sítí a rozvoje kyberšikany je přitom šikana ještě častější, než když jsme byli dětmi my. Přitom už tehdy byla šikana, klidně si to řekněme na rovinu, extrémně častá. Ano, tak jako jste šikanu zažili v nějaké formě třeba vy, zažili ji i ostatní. O šikaně se nemluví a není to dobře. Žijeme ve společnosti, kde je společensky přijatelnější říct, že jste alkoholik, drogově závislý nebo třeba prostitutka, než říct, že vás zrovna někdo šikanuje. To se musí změnit!

Tabuizaci tohoto tématu pomáhá i fakt, že šikanovaní bývají často považováni za „slabé,“ kteří si neumějí vyřešit své problémy sami – a řekněme si to na rovinu – často k nim učitelé takto přistupují. No a „šikanující“ zase často považujeme „nevychované spratky,“ kterými by mělo být opovrhováno. Jenže ono je to všechno maličko složitější.

TIP: Vřele doporučuji pročíst si Bakalářskou práci Lucie Ďurkovové na téma Dětská šikana z pohledu sociálního pracovníka ve vybraných zařízeních a poněkud nezvykle také stránky Policie České republiky věnované problematice dětské šikany. Oba dva materiály dobře systematicky zpracovávají celou problematiku. Policie ČR se navíc zevrubně věnuje i aktuálnímu tématu kyberšikany.

Osoby a obsazení

IMG_7904-1 smallExistuje pět různých rolí v oblasti šikany. Protagonisté každé z nich si do života odnášejí jiné šrámy. Na první pohled by se mohlo zdát, že nejhorší následky si odnese šikanovaný. Ne vždycky to tak je. Šikanovanému se děje zcela nepochopitelné bezpráví. Šikana není racionální a není logická. Její příčinou může být třeba barva kůže, staromódní školní aktovka, starý mobilní telefon, nadváha, přílišná či nedostatečná výška, prostě cokoliv. A dětský mozek nemá šanci ji zpracovat ani se jí bránit. Proto také často dochází k vytěsnění těch nejhorších zážitků do nevědomí, kde pak sedí desítky let a někdy nám doslova ničí život. Šikana zcela narušuje základní potřebu bezpečí, čímž automaticky brání dosahování vyšších potřeb Maslowovy pyramidy. Šikanovaným ze života mizí láska, přijetí, sounáležitost, uznání, úcta a samozřejmě i seberealizace. Situace je o to horší, že k šikaně dochází někde, kam nás rodiče (školka, škola, kroužky), situace (zaměstnání) či stát (dříve základní vojenská služba, vězení) nutí chodit. Je to naše osobní peklo, ze kterého není úniku, a naši nejbližší nás „zrazují“, protože nás do toho pekla sami rádi odvezou. O šikaně, zejména u dětí, se totiž obvykle nedozví. A tak máme pocit, že jsme na to úplně sami.

Šikanující neboli agresor je člověk, který má vážný psychický problém. Agresoři se v dětském věku často rekrutují z dětí psychicky a fyzicky týraných vlastními rodiči, z pohlavně zneužívaných, ale také z psychicky nemocných dětí. Ostatně existuje také termín agresivní oběť, což je oběť šikany, která se sama stává agresorem nad těmi, kteří jsou slabší než ona. Zarazil vás apel doc. Šturmy, předního českého psychologa a ředitele Dětského centra Paprsek, že za žádnou cenu byste neměli bít své děti, který jsem zmiňoval v článku Jak (ne)zničit dětem život? Tohle je jeden z těch důvodů. Profesor Bendl z Pedagogické fakulty UK ve své knize Prevence a řešení šikany ve škole navíc přímo uvádí, že agresoři se často rekrutují z dětí, které jejich rodiče bijí a kterým se nedostává citového zázemí. Šikaně ze strany silnějších rodičů, kteří dítě bijí anebo shazují jeho úspěchy, se dítě bránit nedokáže, a tak si svou zlost vůči rodičům kompenzuje ve škole, na slabších.  Profesorka Vágnerová, přední česká psycholožka, také varuje, že šikanujícím může být i ten, kdo své agresivní vlastnosti odmítá, kdo se (obvykle na popud rodičů či učitelů) musí chovat vždy vzorně a nesmí se vztekat. Následně pak dochází k přenosu a dítě jen u ostatních trestá to, co v sobě nuceně potlačuje.

Ten, který pomáhá šikanovat, se často za své jednání později (a tím nemyslím třeba jen pár hodin poté, ale zejména v dospělosti) hluboce stydí. Ba dokonce se často začne nenávidět. Být tím, který pomáhá šikanovat, přitom dokáže být každý jeden z nás. To už prokázal Philip Zimbardo ve svém ne zrovna etickém Stanfordském vězeňském experimentu. Tito lidé jsou často fyzicky či psychicky slabší než hlavní agresor a šikanováním se snaží naplnit svoji potřebu sounáležitosti (šikanujících je obvykle více než šikanovaných) i zajistit si bezpečí (být na straně silnějších je bezpečné). Vliv jejich jednání na nevědomí může být často devastující, protože se své jednání, které je nezřídka v přímém rozporu s jejich přesvědčením a výchovou, snaží racionalizovat a vytěsnit. Navíc u nich dochází k tzv. kognitivní disonanci – rozporu mezi jejich morálními postoji a chováním – která je bohužel příčinou permanentního stresu, který může vést k depresím či dalším onemocněním.

Ten, který dělá, že šikanu nevidí, je z pohledu kognitivní disonance často ve stejném postavení. I on se může setkat s negativními důsledky stresu. V daný okamžik ho obvykle paralyzuje strach. Strach z toho, že by i on mohl být terčem šikany. Často tuto roli přitom hraje blízký přítel šikanovaného, který jen stojí ve třídě a kouká, co se jeho kamarádovi/kamarádce děje za příkoří. A tak tento člověk dnes a denně zrazuje své nejbližší a kouká se na to, jak jsou týráni, a nic nedělá. I tady dochází k racionalizaci, ale ta ne vždy obstojí. Pocity viny jsou obrovské a snaha vytěsnit je do nevědomí o to větší. Nenávist vůči sobě samému: „Co jsem to proboha za kamaráda, když se za něj nedokážu postavit,“ pak roste s každou další šikanou.

Ten, který se zastává šikanovaných, pro mnohé hrdina, ctnostný jako Old Shatterhand, na tom také nemusí být kdoví jak dobře. Tento hrdina totiž riskuje, riskuje své bezpečí i přijetí silnějšími, ba často paradoxně i nespravedlivý postih od vyučujících či rodičů (váš syn se ve škole pral!). Je to tak, za jeho nebo její hrdinství obvykle přijde zasloužený trest. Altruismus je z definice sebezničující chování, jehož podstatu se do teď nepodařilo zcela objasnit. Děti tak mohou jednat na popud knížek a filmů, z narcistních důvodů, ale i aby je jejich rodiče konečně bezpodmínečně milovali anebo si na ně udělali aspoň trochu času, který jim tak dlouho slibují. Bohužel s tou rodičovskou láskou to díky zvýšené pravděpodobnosti, že dítě obdrží nějakou poznámku, málokdy vyjde.

Všechny tyto role mají paradoxně jedno společné – obrovský pocit viny, který si dotyčný do života odnáší. Viny za to, že jsem se nevzepřel, že jsem šikanoval, že jsem nepomohl slabším anebo že jsem se slabších zastával, i když jsem třeba nechtěl, prostě proto, že „jsem tak vychovaný“.

TIP: Přečtěte si můj článek o 5 krocích, jak si odpustit své viny.

Jak rozeznat šikanu u dětí

text13Těžko. Vím, že byste mě za tuhle odpověď teď asi nejraději praštili, ale je pravdivá a upřímná. Šikanu má největší šanci rozeznat třetí osoba, které dítě věří. Prarodiče, trenér (pakliže se šikana odehrává jinde), sourozenec, oblíbený učitel, dětský psycholog, dětský lékař, policista či psycholog, který přijde na školu dělat osvětu o šikaně, anebo třeba i úplně cizí člověk, se kterým se vaše dítě dá do řeči. V podstatě kdokoliv jiný než vy, rodiče. Rodiče tento fakt často vnímají jako „zradu“ a velice těžce ho nesou. Přitom dítě se o tom rodičům stydí říct, protože má strach, že by mohlo ztratit bezpečný přístav v podobě rodiny, když je tak „neschopné“ a neumí si s tímto problémem poradit samo, i když už je „velké“ (aspoň pro sebe).

To, že se dítě svěří někomu „cizímu“ si rodiče pro sebe přeloží jako své vlastní selhání, zejména pokud tím „cizím“ jsou prarodiče, kteří jim to následně neopomenou náležitě vytknout. Častou a pochopitelnou reakcí rodičů pak bývá sprška výčitek typu „Proč si nám proboha nic neřekl?!“ „Proč to vyprávíš cizím lidem a my se to dozvíme jako poslední?!“ apod. Dítěti tak pro jistotu uštědří kromě šikany ještě zdrcující ránu, kterou si dítě přeloží jako „Zklamal jsi nás! Jsi přesně tak k ničemu, jak říká ten, co tě furt šikanuje! A až se ti bude zase něco dít, tak to nesmíš nikomu říct!“ Pokud hodláte učinit totéž, raději se domluvte s tím agresorem, jestli by vašemu zlatíčku nemohl příště strčit hlavu do záchodu i za vás. Pro vaše dítě to bude méně bolestné.

Nejhorší situace pak nastává v okamžiku, kdy se rodiče rozhodnou celou situaci rázně (tj. impulsivně) vyřešit, často ovšem z egoistických důvodů „napravení vlastního selhání.“ Jestli existuje někdo, kdo obvykle tuhle situaci nemůže sám vyřešit, jsou to právě rodiče šikanovaného nebo šikanujícího dítěte. Navíc řešení šikany je všechno jen ne rychlé. Pokud se dozvíte, že vaše dítě hraje jednu z pěti výše popsaných rolí (což bohužel asi hraje, jde jen o to, v jaké míře), je lepší obrátit se na místní pedagogicko-psychologickou poradnu. Jsou tam vyškolení psychologové a terapeuti, kteří s takovou situací mají zkušenosti, a pro dítě to není tak ohrožující, protože tito lidé nejsou nijak spojeni s jeho školou či kroužky.

Častým řešením šikany bývá odejmutí dítěte z takového prostředí, tedy obvykle změna školy či kroužku. Ne vždy tohle řešení musí být funkční a ne vždy je pro dítě prospěšné. Agresor bude agresorem i v nové škole a šikanovaný, paradoxně, může být opět šikanovaný. Existuje totiž fenomén zvaný mentalita oběti (victim mentality), který může vést k osočujícímu chování, které nakonec ve svém důsledku v novém prostředí opětovnou šikanu podpoří. Navíc situace, kdy je problém řešen útěkem, také nemusí být ve všech případech pro dítě úplně ideální. Proto je lepší vše řešit s vyškoleným dětským psychologem a ideálně psychoterapeutem.

Následky šikany v dospělosti

Americký psycholog Paul Ekman říká, že čím dříve dítě projde silným emocionálním zážitkem, jakým šikana (v libovolné roli) beze sporu je, tím hlouběji si zažije s ním spojený vzorec chování, který bude následně o to těžší odstranit. Nejhůře odstranitelné následky má tak šikana ve školce a na prvním stupni ZŠ. Jaké jsou tedy účty, které skládají protagonisté jednotlivých rolí ve své dospělosti? Níže najdete příklady z kazuistik i mé vlastní praxe. Šikana je totiž překvapivě častou příčinou problémů, se kterými za mnou lidé přicházejí.

StresŠikanovaný Jennifer Mackewn ve své knize Gestalt psychoterapie popisuje kazuistiku otce, který znenadání a bezdůvodně poprvé v životě prudce uhodil svého pětiletého syna při nedělním obědě. Stalo se tak poté, co otcovi upadla na zem vidlička a jeho syn na něj ukázal prstem, zasmál se, a řekl: „Táta je čuně.“ Problém byl v tom, že otec ho vůbec uhodit nechtěl a nechápal, proč to udělal. V terapii se následně ukázalo, že otec byl obětí dvouleté šikany ve svých 6 až 7 letech, kdy se agresor smál úplně stejným způsobem, jako se zasmál jeho syn. Celé toto období však vytěsnil. Ona facka byla nevědomá reakce na staré příkoří, kdy nevědomí vyhodnotilo, že tentokrát otec souboj vyhraje a může si dovolit se šikaně bránit. Pokud se vám tento příklad zdá poněkud šokující, vězte, že naše nevědomé reakce způsobené šikanou jsou často ještě mnohem horší, protože neskončí jen u jedné facky. Kromě výše popsané mentality oběti, to může být klasická posttraumatická stresová porucha, narcistní osobnostní porucha, různé sociální fobie, narušené sebevědomí apod. Některé oběti šikany si však dokážou z celé situace vzít i posttraumatický růst, kterému jsem věnoval samostatný článek.

Šikanující – Ti na tom také nejsou nijak zvlášť dobře. Dříve či později si totiž své jednání uvědomí, což nevyhnutelně povede k tomu, že si jednotlivé mezníky své agresorské kariéry prožijí s empatií vůči obětem. Pokud se rovnou nepokusí o sebevraždu, budou je obrovským způsobem tížit pocity viny a absence sebelásky. Tito lidé se také často obrací k náboženstvím, která umožňují odpuštění všech hříchů jako je např. křesťanství (formou křtu), a stávají se z nich hluboce věřící lidé. Pro některé agresory je uvědomění si svých vin transformujícím zážitkem, díky kterému se z nich stanou „dobří“ lidé pomáhající ostatním. Otázkou zní, nakolik v této v podstatě nedobrovolně přijaté roli budou spokojení.

Na tento fenomén v minulosti poukázal další nepříliš etický psychologický experiment Stanleyho Milgrama. Ten řekl lidem, že se účastní experimentu vlivu elektrošoků na učení. Účastníci měli při chybných odpovědích dávat najatému herci, který seděl za sklem v druhé místnosti (oni si mysleli, že je to pokusný subjekt připojený k elektrodám a dostávající elektrošoky), při špatných odpovědí elektrický šok podle vlastního uvážení – od „lehkého šoku“ až po „těžkou ránu“ a úroveň označenou jen třemi křížky. Velká část účastníků se byla schopna dostat postupně až na ony tři křížky a dát dotyčnému šok i když vypadal, že je mrtvý. „Žádná odpověď = špatná odpověď, takže dostane šok.“ Lauren Slater několik účastníků původního experimentu mnoho let poté vyhledala. Člověka, který odmítl lidem dávat silnější šoky i přes naléhání „vedoucího výzkumu“ našla ve vězení, byl to psychopat ignorující autority. Člověka, který dal elektrošok nehybnému tělu, našla v neziskové organizaci, kterou založil. Byl natolik šokován tím, „co je ve skutečnosti zač,“ že dal výpověď v práci a celý svůj život zasvětil pomáhání ostatním, aby svou „vinu“ odčinil.

Ten, který pomáhá šikanovat – Tito lidé si na rozdíl od agresora svoji vinu uvědomují téměř ihned a s jejími následky se tak vypořádávají dřív. Často tak, že se z nich stanou ti, kteří se zastávají šikanovaných a slabších. Někdy dokonce těch samých, které šikanovali. Snaží se svoji vinu odčinit a dělat to, co je „správné.“ Za své činy se hluboce stydí a tuto „temnou“ stránku si jako strašáka táhnou až do dospělosti. Pokud jste někdy od někoho slyšeli říkat: „Kdyby si jen věděla, co já jsem ve skutečnosti zač. To by ses se mnou vůbec nebavila,“ je docela dobře možné, že to říkal někdo, kdo v minulosti byl právě šikanujícím nebo jeho pomocníkem. I tito lidé by si však měli odpustit své viny, které si často nesou z raného dětství.

Ten, který dělá, že šikanu nevidí – Dotyčný se snaží své „selhání“ napravit jinde, jinak, u někoho zcela jiného a často, jak jinak, nevědomě. Třeba tím, že se i proti své vlastní vůli stará o dobro ostatních anebo se někdy až nepříjemně vyptává na detaily života svých nejbližších, aby případně tentokrát, když už je dospělý a silný, už mohl šikaně zabránit.

Ten, který se zastává šikanovaných – Tito lidé často mohou čelit vyhoření či problémům se svým altruismem. Může v nich také postupně růst nespokojenost s tím, že musí „zachraňovat celý svět“ a že na nich „leží tíha celého světa“. Často také čelí nadměrnému stresu a s ním souvisejícím onemocněním. Obvykle neradi také slyší chválu či poděkování za své altruistické činy, protože oni přeci „musí“ dělat to, co je správné. Otázka za milion dolarů však vždycky zní „PROČ?“

Jak bojovat proti šikaně

DSCF05772_editedŠikana je obrovský problém. Čím větší je tabu, tím větším problémem se stává. Jedinou efektivní prevencí těch nejhorších následků je své děti včas seznámit s tím, co to šikana je a že něco takového se může stát i jim anebo lidem kolem nich. Jak jste si všimli výše, i když vaše dítě není přímo aktérem šikany v roli šikanovaného či šikanujícího, šikana se ho může bytostně dotýkat a ovlivnit jeho život na desítky let dopředu. Zejména v případech moderní kyberšikany. S šikanou se setkal téměř každý, ale ne každý se s ní v dospělosti vyrovnal. Pokud byste s tím chtěli pomoci, neváhejte mě kontaktovat.

TIP: Pusťte si přednášku Moniky Lewinské o tom, jak veřejné zesměšnění změní váš život.

A co můžete dělat proti šikaně v roli rodiče? Zabránit tomu, aby se vaše dítě setkalo se šikanou je v dnešním světě bohužel zcela nemožné. Můžete ale na tvrdý svět kolem své dítě aspoň rámcově připravit, můžete předejít tomu, aby se nahé fotky vašeho dospívajícího dítěte ocitly na internetu, a můžete mu poskytnout bezpodmínečnou lásku a přijetí, když ji bude potřebovat, bez zbytečných otázek či výčitek. Pokud totiž šikanovaný něco ve svém životě opravdu potřebuje, je to bezpečné prostředí, kde mu žádná šikana, ostrakizace ani posměšky nehrozí. To je váš hlavní úkol v roli rodiče a to je to, co může pomoci vašemu dítku na cestě za posttraumatickým růstem, aby ze šikany nakonec vyšlo silnější.

PohledO autorovi

Martin Zikmund je lektor firemních workshopů a seminářů a průvodce lidí a firem klíčovými změnami. Je také autorem všech textů a většiny fotografií na tomto blogu. Více se o něm dozvíte na Nekouč.cz.

4 comments

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s