DSCF05772_edited

Jak být sám sebou a proč

„Být sám sebou ve světě, který se neustále snaží učinit Tě někým jiným, je ten největší úspěch,“ říkával americký básník a filosof Ralph Waldo Emerson, už před rokem 1882, kdy zemřel. Je to tak, být sám sebou nebylo nikdy snadné. Teď je to ale těžší, než kdy dřív, i díky internetu a sociálním sítím. Proč je vlastně tak těžké být sám sebou, co a kdo nám v tom brání a co pro to můžeme udělat? A jak tuhle naši dovednost ovlivnili naši rodiče?

Ten největší úspěch…

Autor známého výroku: „Buď sám sebou, všichni ostatní už jsou zabraní,“ Oscar Wilde věděl, co říká. Za to, že byl sám sebou, přesněji za homosexuální pohlavní styk, se v roce 1895 ocitl na dva roky v těžkém žaláři. Když po propuštění z vězení žádal jezuity o možnost u nich půl roku kontemplovat, tvrdě ho odmítli (však se dopustil sodomie!), což ho psychicky zlomilo. Nakonec emigroval do Francie, změnil si jméno na Sebastian Melmoth (po Sv. Šebestiánovi, který byl odsouzen k smrti za svou víru a za to, že pomáhal chudým) a tři roky na to zemřel na meningitidu.

No, dnes se do žaláře pro bytí sami sebou obvykle nedostanete, naštěstí. O to více však můžete být biti, hlavně na sociálních sítích a na internetu, a to i od zcela neznámých a anonymních lidí, kteří vás sice neznají, ale o to lépe „vědí“, jací jste. Zatímco Wilda za sodomii odsoudili „jen“ členové poroty u soudu a čtenáři tehdejšího tisku, díky sociálním sítím a internetu vás mohou odsoudit lidé z celého světa kdykoliv a za cokoliv.

dscn4650_editedSvé by o tom mohly vyprávět třeba celebrity, ale také překvapivě velké množství dospívajících dívek. Právě reakce často úplně cizích lidí nás nezřídka uvrhnou do našeho vlastního žaláře. Mnohdy bohužel na doživotí! „Podívejte, jak je v tom tlustá!“ „Vždyť v tom vypadá jako nějaká buzna!“ „Tohle může tvrdit, jen zakomplexovanej ubožák!“ atd. O tom, jak vypadá život poté, co vás za bytí sami sebou odsoudí celý svět, si můžete poslechnout i vynikající přednášku Moniky Lewinsky.

Ano, existuje mnoho důvodů, proč nebýt sám sebou a jen přebírat vaším okolím akceptovaná stanoviska např. na to, jestli uprchlíci jsou hodní nebo zlí, prezidentem USA má být Hillary Clinton nebo Donald Trump, se má nebo nemá rodit doma apod. Ano, to v jistém smysli i pohodlnější a bezpečnější souhlasit s většinou a být na straně silnějších. Aktivní odpůrci komunistického režimu (nejen) v Československu by vám o tom mohli jistě vyprávět. Jenže pokud je takového „souznění“ dosaženo jen na za cenu potlačení sebe sama, pokud vám ve finále přináší negativní pocity, je to ve svém důsledku sebedestruktivní akt. Je to jen další krok na cestě ke ztrátě sebe sama. A jakmile jednou přestaneme být sami sebou, cesta k nápravě bude velice dlouhá a složitá. Pokud však už takové kroky nechcete dál dělat, pak tento článek jsem psal právě pro vás.

Co to vlastně je být sám sebou

SebevědomíNěkdy jsou nejtěžší ty odpovědi, které odpovídají na ty zdánlivě nejsnazší otázky. Být sám sebou podle mě znamená být schopen jednat podle svého vlastního přesvědčení, vlastních hodnot a vlastních priorit za jakýchkoliv okolností, tedy i tehdy, kdy je to pro nás nějakým způsobem nevýhodné. A to je kurevsky těžká věc. (Ano, jsem si vědom toho, že používání sprostých slov je nevýhodné, protože to někoho uráží. Já to ale jako urážku nemyslel, a nejsem zodpovědný za to, jak si to někdo druhý pro sebe vyloží. A teď už pojďme k tomu bytí sám sebou.)

Naše bytí sebou přirozeně naráží a bude narážet na bytí těch ostatních, jako třeba u používání sprostých slov (viz výše). Představa, že budeme sami sebou, všichni nás tak budou respektovat a mít rádi je naprosto naivní a zcela nereálná. Přesto se obávám, že ji mnoho lidí má, což jim následně při konfrontaci s realitou všedního dne způsobuje při nejmenším zklamání, v horším případě inkongruenci, se kterou se pak musí nějak vyrovnat.

Když nejsme sami sebou…

Autorem pojmu inkongruence je Carl Ransom Rogers, jeden z otců humanistické psychoterapie. Inkongruence je rozpor mezi naším prožíváním a sebepojetím. Nastává i tehdy, když naše vlastní přesvědčení, hodnoty a priority nejsou v souladu. To pak samozřejmě vyvolává i neochotu být tím, kým jsme, neotevřenost vlastním prožitkům i jejich popírání či zkreslování.

Inkongruenci podle Rogerse nechceme prožívat. Proto se také sami nevědomě snažíme najít mechanismus, jak se s ní vyrovnat. Vytěsnění, racionalizace, kognitivní zkreslení, či jakékoliv další obranné mechanismy, které ochrání naše self (Já) před tímto vnitřním rozporem (jak se inkongruence někdy nazývá), nám přijdou vhod. Svádíme tak neustálý vnitřní boj mezi naším sebepojetím a našimi smysly, které nám ukazují, že něco na tom sebepojetí by nemuselo být v pořádku. A boj vysiluje. Lékařsky se tomuto vysilování říká stres. Čím větší a více inkongruence, tím více stresu. Čím více stresu tím jsme nervóznější a méně spokojení a tím spíše se může objevit i klinická deprese a další psychické a psychosomatické obtíže.

DSCN3470_editedVšichni, kdo nejsou sami sebou, z definice trpí (a to v pravém smyslu toho slova) inkongruencí. A když se jim nedaří být sami sebou, potkají někoho, kdo sám sebou je, a navrch mají potřebu se s ním srovnávat, jejich self bije na poplach. Ten poplach je tím hlasitější, čím více jsou tito lidé sami nespokojení. Taková situace je pro ně ohrožující. „Jak to, že on si dovoluje být sám sebou, když já si to dovolit nesmím?!?“ Jejich mezimozek proto zvažuje, kterou ze tří taktik emocionální reakce – útěk, útok či ustrnutí – proti zdroji této inkongruence použít. Právě proto jsou lidé, kteří jsou sami sebou často terčem útoků či pohrdání ostatních.

Paul Ekman tomuto procesu říká snaha potvrdit si stávající emoci, kdy v nových podnětech hledáme jen emoční potvrzení již prožívaných emocí. K nenávistným útočným projevům může notně přispět i projekce, či zrcadlení si vlastních prožitků do dané situace. Zkrátka a dobře – existuje mnoho důvodů, proč vás někdo může nenávidět za to, že jste sami sebou. Povětšinou však ani jeden z nich nebude souviset s vámi.

Jak nalézt cestu k bytí sám sebou

Tak předně je potřeba přijmout fakt, že vás spousta lidí nebude mít ráda. To znamená, že prvním krokem je zbavit se tzv. vnějšího centra hodnocení, pakliže ho máte. Vnější centrum hodnocení, jak říkával Rogers, znamená, že svoji hodnotu odvíjíte od hodnocení ostatních. Je to něco, čím trpí (a to slovo je opět na místě) velká část populace. Bohužel, tenhle krok je pro velkou část lidí vůbec nejtěžší a za chvíli si řekneme proč. Pokud však budete chtít, rád vám s ním pomohu.

Dále bude potřeba si položit některé existenciální otázky ohledně vlastních přesvědčení (o tom, co je „správné“ a „špatné“), hodnot a priorit. Obvykle není od věci si je sepsat na papír. A až je budete mít sepsané a budete si na 100 % jisti, že takhle je to správně, nastává čas na další krok.

Jak říkává pan doktor Šavlík, tak „Tam, kde si myslíte, že jste pánem, vždy poroučí vaše nevědomí.“ Je proto na místě vědomě podrobit náš pohled na svět kritickému pohledu, abychom zjistili, na kolik je vlastně náš a ne našich rodičů, prarodičů, učitelů, trenérů, kamarádů, životních partnerů, kolegů, nadřízených, filmových a knižních hrdinů, či jiných vzorů nebo také manipulátorů. Jak to udělat? Je „vaším“ přesvědčením, že bez práce nejsou koláče? Proč? Je „vaší“ hodnotou pravdomluvnost? Proč? Je vaší prioritou zdraví? Proč? „Bez práce není možné vydělat peníze, a bez peněz si není možné koupit koláče.“ „Pravdomluvnost je pro mě důležitá, protože mluvit pravdu je podle mě čestné.“ „Zdraví je pro mne prioritou, protože nechci být nemocný.“ A pak s tou otázkou PROČ pokračujte dál. Pokud dokážete pětkrát za sebou odpovědět na otázku proč, nevzbudí to ve vás žádné negativní emoce a budete stále přesvědčeni, že je to vaše vlastní přesvědčení/hodnota/priorita, pak to tak skutečně asi bude. Pokud zjistíte ve svých odpovědích náznak nějakých rozporů – např. že je možné vydělávat peníze, aniž by bylo nutné pracovat – bude na místě některá vaše původní stanoviska přehodnotit. Výsledkem tohoto „cvičení“ bude, že budete vědět, jak to ve svém životě chcete mít nastaveno a pochopíte i proč. Tohle je cesta, jak poznat karty, se kterými hrajete svou životní hru.

dscn2982_editedZároveň je to ale cesta k tomu, jak si připravit skálopevnou argumentaci pro okamžiky, kdy naše bytí sám/sama sebou pro nás bude nevýhodné. Okamžiky, kdy budeme zvažovat, na kolik nám „stojí za to“ být sami sebou. Jakmile budeme vědět, jací jsme, jací chceme být a proč, se nám bude mnohem lépe a rychleji rozhodovat, a budeme mít mnohem menší pravděpodobnost, že za negativní důsledky svých rozhodnutí přijdou pocity viny. Takže když pak napíšete článek plný nespisovných a sprostých slov, třeba o potlačené mužnosti, a dozvíte se od úplně cizích lidí, že jste: gay, feministka, sráč, hovno, žvanil, atd., nijak se vás to nebude dotýkat, protože budete přesně vědět, proč jste ten text psali, proč jste ho napsali zrovna takhle a proč to podle vás samotných bylo takhle správně.

A až to všechno budete mít, je na místě podívat se také na to, jestli mezi těmi jednotlivými přesvědčeními, hodnotami a prioritami nejsou náhodou nějaké rozpory. Něco, co by vás mohlo následně odrazovat od bytí sám/sama sebou, protože by to způsobovalo inkongruenci, neboli vnitřní rozpor. Pokud náhodou na nějaký takový rozpor narazíte, nebude od věci vrátit se o jeden až dva kroky zpět.

No a pak už zbývá „jen“ krok poslední – začít jednat podle svých vlastních přesvědčení, hodnot a priorit a snažit se v tom být co nejvíce důsledný. Při každé zjištěné odchylce je pak na místě ptát se, proč k ní došlo, a zdali to tak bylo podle vás „správné.“ Pokud to podle vás bylo „správné“, bude na místě přehodnotit své dosavadní postoje, hodnoty a priority. Pokud to nebylo „správné“, otázka za milion zní, proč jste tedy nejednali v souladu se sebou. Odpověď na ni vám umožní se posunout kupředu.

V tento okamžik také narážíme na jednu klíčovou věc – naše self (Já), naše bytí sami sebou se v čase jaksi vyvíjí, ba dokonce se někdy i diametrálně mění. A to je v pořádku! Je to přirozená součást sebeaktualizace. Schválně – kdo chcete být ještě ve svém věku princeznou nebo rytířem?

Že vám to celé zní moc složitě až nedostižně? „Být sám sebou ve světě, který se neustále snaží učinit Tě někým jiným, je ten největší úspěch.“

Proč je pro nás tak těžké být sami sebou?

Někteří lidé mají pro bytí sami sebou značně horší výchozí podmínky než jiní. Možná jste četli článek o tom, jak (ne)zničit svým dětem život, kde jste se dočetli, že pro náš zdravý rozvoj a osobní růst potřebujeme, aby nás v dětství rodiče bezpodmínečně milovali a bezpodmínečně přijímali. To je i podle Rogerse základem zdravého sebevědomí. Teď je na čase říct si trochu podrobněji, proč je to tak důležité a co se v dospělosti stane, když to tak třeba nebylo.

Podle egopsychologie a objektně-vztahového vývoje dle Margaret Mahlerové jsou pro naše bytí sami sebou klíčové dvě vývojové fáze z našeho raného dětství. První z nich je tzv. symbiotická, která probíhá od 3. do 4. měsíce věku dítěte, kdy dítě potřebuje velmi častý fyzický kontakt s primární pečující osobou (obvykle matkou). Pokud není kontakt pro dítě dostatečný, promítne se to v dospělosti do jeho potřeby hledat symbiotické vztahy, kde potlačí sebe sama, nebo naopak vznikne potřeba vyhýbat se vztahům, coby ochrana před dalším zraněním a opuštěním. Ano, fenomén singles i zoufale nespokojených životních partnerů, kteří se pro vás „obětovali“, aniž byste o tom cokoliv tušili, může mít příčinu i zde.

foto-66-vyrezDruhou klíčovou fází je tzv. separačně individuační. V ní je důležitá praktikující subfáze (9 až 18 měsíců), kdy se dítě „zmocňuje“ světa, je nadšené všemi novými podněty a vůbec poprvé získává sebevědomí (může samo chodit, může otevírat skříňky a šuplíky, může ovládat hračky, atd.), anebo taky ne…

A dále také znovusbližovací subfáze (18 až 24 měsíců, někdy ale až do 3 nebo 4 let), kdy dítě pochopí, že se o sebe nedokáže postarat a hledá ochranitele (obvykle v rodičích). Pravidelně tak běhá za rodiči a často potřebuje utěšovat. Dítě si v této subfázi často testuje hranice i to, zda se vztah, zejména s rodiči, obnoví do původní blízkosti, pokud dítě něco „špatného“ (někdy i zcela záměrně) provede. Úloha rodičů v této fázi vývoje dítěte je klíčová. Dospělí musí pomoci dítěti projít celé toto odvětví se ctí a nesmí ho vystavovat konfliktu mezi tím „být svůj a dělat to po svém“, anebo „mít rodiče, dělat to, jak oni chtějí, a potlačit sebe“. Dítě si tu totiž testuje, zda je bezpečné být sám sebou a s druhými. Úkol je to věru nelehký a obávám se, že na 100 % by ho nedokázal naplnit ani sám Dalajláma. Některými rodiči oblíbená věta: „Jestli neuděláš to či ono, nebudu tě mít rád!“ však může být v tomto období pro budoucí sebevědomí dítěte někdy i likvidační.

A co, že se může dítěti stát, když separačně individuační fází projde zraněné? Mimo jiné, bude čelit obtížím v rozlišení sebe od svých blízkých, bude mít problém rozlišit své potřeby od jejich potřeb a  své pocity od jejich pocitů. Zkrátka bude mít problém být samo sebou, už od dětství. Projití si třetím cvičením z předchozí podkapitoly tohoto článku pak pro něj bude velice složité až nemožné.

Být sám sebou a s ostatními

Ostatní lidi potřebujeme. Být sám sebou ale neznamená být sám a zcela nezávislý na ostatních, natož pak chovat se vůči nim arogantně a přehlíživě. „Většina z nás je závislá na blízkých lidech, ale neprožívá to negativně,“ říká Dana Holubová, přední česká psychoanalytička. „Pokud ale u dítěte ve znovusbližovací fázi vznikl problém, je v dospělosti buď samo, nebo závislé na ostatních, což pak snižuje jeho sebehodnotu.“ A to už je problém.

Člověk je společenské zvířátko a pocit sounáležitosti je v Maslowově hierarchii potřeb hned na třetí příčce, spolu s láskou, pod pocity uznání i sebevědomí, nad kterými však stojí pro nás klíčová sebeaktualizace – pudová potřeba dosáhnout nejlepší verze sebe sama. Proto také klidně obětujeme sebevědomí, pokud za něj dostaneme sounáležitost, ale osobní rozvoj ani štěstí nám to nikdy nepřinese.

Ne, být sám sebou není snadné, protože je to souboj, ve kterém nám ani náš vlastní mozek – po psychologické i neurofyziologické stránce – zrovna dvakrát nevychází vstříc. Je to ale klíčová schopnost na cestě k našemu vlastnímu rozvoji, spokojenosti a štěstí. To nepohodlí a úsilí tak za to stojí!

PohledO autorovi

Martin Zikmund je lektor firemních workshopů a seminářů a průvodce lidí a firem klíčovými změnami. Je také autorem všech textů a většiny fotografií na tomto blogu. Více se o něm dozvíte na Nekouč.cz.

One comment

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s