Proč a jak se naučit bojovat

„Nikdy nevíte, jak jste silní, dokud být silný není jedinou možností, která vám zůstala,“ říkával Bob Marley. Téměř 4 roky bojoval s rakovinou, na kterou nakonec i zemřel. Když se ve svém životě dostaneme na pomyslné dno, jsme postaveni před existenciální volbu – buď zkusit vše nějak pasivně strpět a přežít s tím, že „se to“ nějak snad možná změní, anebo začít sami bojovat a obrátit životní ránu v to, čemu psychologové říkají posttraumatický růst. To, co uděláme, je pouze a jen otázkou naší vlastní vědomé volby. Jenže, jak k tomu najít sílu a jak se naučit bojovat?

Umění boje

Boj v sobě obsahuje prvky umění. Je v něm přítomno cosi spirituálního, nepopsatelného, zničujícího a přitom krásného. Jeho největší kouzlo spočívá v nejistotě výsledku. To proto je tam obsaženo ono spirituálno, ona víra ve vítězství, víra v sebe. Je to právě tahle víra, odvaha, která vyhrává války. O víkendu jsem si četl článek o Zimní válce a o tom, jak pár Finů na lyžích, se samopaly a lehkými děly, porazilo 48 tisíc rudoarmějců, kteří napadli jejich zemi. Bez víry, že zvítězí, by v těch obrovských mrazech asi těžko jen bojovali. Odvaha je ústřední téma pro angažovanost, k překonání vlastního obranného postoje vůči vlastním překážkám. A jsou to právě odvážní lidé, kteří mají větší naději žít tak, jak chtějí.

Velkou část svého vlastního života jsem strávil bojem. Vybojoval jsem mnoho bitev, s nemocemi, životními okolnostmi, se systémem, který mi nevyhovoval i tenhle blog je vlastně jen nástrojem boje. Boje za to, aby aspoň 100 tisíc lidí v této zemi bylo v životě šťastnějších, protože pak věřím, že by z naší společnosti vymizelo to, co na ni mnohdy až nenávidím. V loňském roce jsem těch bitev svedl nejvíc a nejzásadnějších. Proto možná nadešel čas se podělit o nejen své „bojové zkušenosti“.

Pěsti„Znáš-li nepřítele i sám sebe, můžeš bez obav svést sto bitev. Pokud znáš sebe a nikoliv nepřítele, jednou vyhraješ a podruhé prohraješ. Jestliže neznáš ani sebe ani nepřítele, prohraješ v každé bitvě,“ napsal před dvěma a půl tisíci lety jistý vojenský poradce Sun-c’ v dnes již notoricky známé knize Umění války. „Zvítězí ten, kdo ví, kdy je vhodné bojovat a kdy je lepší nebojovat. Zvítězí ten, kdo si dokáže poradit s přesilou i oslabením. Zvítězí ten, v jehož vojsku od velitele až k poslednímu vojáku panuje jedna vůle.“ Pojďme se tedy pustit do toho, proč a jak bojovat.

Hledat sílu nestačí

První, co v boji potřebujete, je najít sílu. Když „se nám nechce“ vstát ani z postele, těžko budeme moci bojovat. Pamatuju si svůj první den, kdy naplno propukly všechny symptomy spalniček, které jsem si přivezl z jedné z cest po Evropě. Bylo mi 30, ležel jsem už hodinu a čtvrt nehnutě na posteli, neměl jsem sílu vstát a začínal jsem mít ukrutnou žízeň. Potupně jsem zavolal tátovi, který byl tou dobou nedaleko, jestli by ke mně nemohl dojet a přinést mi sklenici vody. I zvednout telefon stálo spoustu sil a zabralo mi to pět minut. Dovezl i teploměr, teplota byla 40,5 °C. Ne, bez síly se nedá bojovat. Vždy však existuje mechanismus, jak síly znovu nabrat. Na skutečném pokraji psychických sil se nazývá psychofarmaka. Ta slouží k tomu, aby pacient měl sílu na psychoterapii. Sama o sobě nic neřeší, pakliže daný problém nemá ryze fyziologickou příčinu, což je málokdy.

Ne, nabrání sil samo o sobě nic neřeší. Napil jsem se, vzal si Paralen, no horečky a zimnice nezmizely. Trvaly dalších 20 dní, nepřetržitě. Aby to přestalo, musel můj imunitní systém proti tomuto viru bojovat a vyhrát, k čemuž jsem mu pomáhal konzumací ovoce a klidovým režimem. Meditace, sport, relaxace, exotická dovolená, bouřlivý sex, adrenalinové zážitky, alkohol, drogy, anebo i ona psychofarmaka, je mnoho způsobů, jak lidé hledají v životě sílu – některé z nich ji doplní, jiné si velice záhy začnou vybírat krutou daň.

DSCF1310_editedK čemu je však doplňování sil dobré, když se hned druhý den vracíme zpět do pekla, které nás o ni znovu připraví. A řekněme si to otevřeně, mnoho lidí v tom pekle žije zcela dobrovolně. Nikdo je tam nedrží, nikdo jen jejich vlastní strach, obvykle ze selhání a z nového a neznámého. Strach ze sebe sama a svých nedostatečných schopností. Dysfunkční partnerství či manželství, zničující zaměstnání, odmítání vlastní sexuality, život podle cizích představ, atd. Peklo má mnoho podob, dokonce tolik, kolik si jich jen člověk dokáže vymyslet. A do mnoha z nich nás dovádí naše vlastní nízké sebevědomí, které podporují a kterému zdatně sekundují naše vlastní nevědomé vzorce, které si neseme jako břímě na svých zádech, a to ne zcela dobrovolně. „Za nic nestojíš! Všechno pokazíš! Jsi naprosto neschopný!“ Je tolik lidí, co si tyhle lži nabrané od rodičů, učitelů, trenérů, spolužáků, či lidí, kteří je dříve šikanovali, bere za svá celoživotní motta!

Když se vlastní síla obrací proti nám

Je to tak, bez aktivních kroků ke změně může být síla a její neustálé doplňování velmi efektivním nástrojem k prodlužování vlastního utrpení. Status quo něco stojí, v pojetí existenciální analýzy za něj platíme právě svými silami, a to díky tzv. noodynamickému napětí – rozporu v člověku mezi tím, co v jeho životě reálně je, a mezi tím, jak vnímá, že by to v jeho životě mělo být. Zatímco v „přiměřené míře“ nás noodynamické napětí může hnát kupředu, když překročí určitou mez, může být pro naši psychiku a hlavně sebevědomí zcela devastující. Ze samostatných, svobodných a šťastných bytostí se pak stávají otroci a oběti, oběti své vlastní nerozhodnosti a neschopnosti provést nutnou změnu. Možná to také znáte, v případě pracovních záležitostí tomu říkáme syndrom vyhoření.

zvonAno, kráčení po cizí cestě má vysokou cenu a konečné vyúčtování dostáváme až těsně před smrtí. Věřím tomu, že pro spoustu lidí, kteří jsou donuceni na své „životní vyúčtování“ nahlédnout, je pak smrt doslova vysvobozením. Ti, co svou smrt náhodou přežijí, pak vycházejí ze svého prožitku často transformovaní, silnější, mnohem více sami sebou. Až v životě potkáte někoho, kdo „utekl hrobníkovi z lopaty,“ třeba po onkologickém onemocnění, transplantaci orgánů, nebo těžké nehodě, budete vědět, o čem teď mluvím.

Boj je někdy nezbytný

Ono otálení s tím postavit se proaktivně svému rostoucímu až neúnosnému noodynamickému napětí – prostě životu na hovno – elegantně popsal Sun-c’: „Ačkoliv unáhlenost se v boji nevyplácí, nelze uvážlivost zaměňovat s otálením. Neznám zemi, která by měla prospěch z prodlužování války.“ Nevyhovující či dokonce zničující situaci, ve které se nacházíte, je zkrátka třeba se postavit. Je proti ní doslova potřeba bojovat! Proč? Protože jinak vás jednoho dne ten status quo zničí. A to nikoliv jen obrazně, stres je totiž v 21. století jedním z největších původců nemocí.

Boj je otázkou vědomé volby

Slavný rakouský psycholog a lékař Alfried Längle rozděluje náš život na dvě základní oblasti. Osudová oblast představuje všechny skutečnosti v našem životě, které jsme si nemohli zvolit – rodiče, místo, kde jsme prožívali dětství, tělesnou konstituci, dědičné znaky, počasí, jaké venku zrovna panuje, atd. Druhá, oblast svobody, pak jednoznačně a otevřeně popírá u nás zejména v ezoterických kruzích vcelku oblíbený determinismus.

Längle totiž říká, že člověk si může vědomě vybrat, že to, jak se vyrovnáváme s ranami osudu, s tím, co se v osudové oblasti našeho života děje, je otázkou našeho vlastního vědomého postoje. A Längle, coby ústřední představitel existenciální analýzy, není jediný, kdo v tohle věří. Kanadský psychiatr Eric Berne, zakladatel transakční analýzy, rovněž říká, že změna je vždy možná. Jen pro ni musíme něco udělat. Psychologie je vlastně plná vědeckých důkazů, že tomu tak je!

Každý v sobě máme sílu bojovat

Jenže kde vzít sílu k boji a nekrást? Humanistická psychologie si v tomto ohledu vypomáhá biologií. Ostatně Carl Ransom Rogers, její spoluzakladatel, byl vzděláním zemědělec. K tomu, aby vysvětlil biologický mechanismus popisující naši neuvěřitelnou až bezbřehou sílu, která se v nás, v našem nitru nachází, využíval příklad brambory. I když ji dáte do sklepa, kde nesvítí slunce, není tam potřebná teplota, půda, ba dokonce ani vlhkost, stejně nakonec jednou vyklíčí. Může za to její pudový mechanismus společný všemu živému, lidem, zvířatům, i rostlinám – sebeaktualizace. Ten, jak to popisuje jeho kolega a přítel Abraham Maslow, představuje: „touhu stát se více a více tím, čím člověk je, aby se mohl stát vším, čeho je schopný se stát.“

TransformacePtáte se proč bojovat? Právě kvůli tomu, co říkával Maslow – kvůli tomu, abyste se mohli stát vším, čeho jste schopni se stát, abyste mohli kráčet svou vlastní cestou. A vy na to máte! Stejně jako každý jeden žijící organismus. Navíc vy, na rozdíl od brambory nebo stromu, máte tu jedinečnou možnost změnit své prostředí, ve kterém se nacházíte. Vždyť už nemusíte být bramborou v tmavém sklepě bez oken, můžete být bramborou na tom nejúrodnějším poli.

Proč? Proč se hnát z tmavého sklepa, když to bude stát tolik sil a když to bude „nepohodlné“? Proč chtít vykročit ze své komfortní zóny? Protože tehdy, kdy dojde k naplnění sebeaktualizace, k nalezení smyslu vašeho života, k nalezení ikigai neboli důvodu, proč ráno vstát, tak tehdy budete šťastní. Budete ve svém životě svobodní, mocní a budete ho plně ovládat. A přesně o to, podle Alfreda Adlera, zakladatele individuální psychologie, jde v životě každému jednomu člověku. To je ten smysl bytí, po kterém odpradávna pátrá filozofie.

TIP: Jste žena a bojujete za svoji ženskost? Přijďte na seminář Ukradená ženskost.

Jak bojovat a vyhrát

„Tvým cílem má být vítězství, ne zdlouhavé tažení,“ říkal Sun-c’. Bojujte tak, abyste chtěli vyhrát, ne bojovat. Boj je jen prostředek, ne životní postoj! Längle této vůli zvítězit říká vnitřní angažovanost. Bez ní: „Člověk může vědět jak zvítězit, ale přesto vítězství nedosáhne,“ jak říká Sun-c’. A právě Längle nabízí jednoduchý recept, jak bojovat a vyhrát s využitím pouhé změny svého postoje.

Klíčovou roli v něm hraje tzv. sebeodstup. Snažte se trochu poodstoupit od sebe a reflektovat svůj stav. V manažerské hantýrce se tomu říká „Bird’s-eye view“ neboli pohled z ptačí perspektivy. Länglemu jde ale hlavně o to, abyste dokázali vidět sami sebe méně závisle na svém momentálním psychickém rozpoložení. Vaše síly a schopnosti jsou totiž „objektivně“ obvykle mnohem větší, než si v okamžiku, kdy jste zatlačeni do kouta, myslíte. Máte k dispozici celý arzenál zbraní, které vám pomohou bojovat a vyhrát. Dokud k nimi ale budete stát zády a zírat na spálenou zemi, nikdy je v oji nedokážete využít.

Jak změnit svůj postoj

Právě k tomuto pomyslnému otočení se dá využít Längleho Metoda nalézání osobního postoje. Není nijak složitá. Možná byste ji vymysleli i sami. Já si na ni také kdysi přišel, během zkoušek, zejména z matematiky, na FEL ČVUT. Přesto je tato metoda vysoce a prokazatelně účinná! (ostatně mám doma pár diplomů se lvíčkem s kružítkem, které to potvrzují)

  1. Postoj navenek – když jsme dostali pokyn otočit zadání testu a začít pracovat, čímž se zároveň začal odpočítávat čas 90 minut, průběh byl skoro pokaždé stejný. „Tak, a je to v prdeli! Ty vole, vždyť já neumím spočítat ani jeden příklad!?! Jak je to možný? Vždyť já neumím z tý matiky vůbec nic!“
    Längle říká, že v tuto chvíli je třeba ptát se sám sebe, jaká je skutečnost? Je to skutečně tak, jak to vidím? Co je realita a co už je moje vlastní interpretace?
    Jak to vypadalo v praxi? „No tak tu přece nebudu 90 minut sedět a čumět do zdi. A už vůbec přece neudělám to, co tady ty dva, že odevzdám zadání, prázdnej papír a půjdu domu! To jsem sem přeci vůbec nemusel chodit. Vždyť to nějak přeci musí jít, ty vole! Ses na to tejden učil, přeci něco muší umět, ne? …. Ty jo, no hele, ale tak ten třetí příklad, to je podobný jako to, co jsem počítal při přípravě na zkoušku, to by mohlo jít třeba per partes. A tu pětku bych to mohl nějak vymyslet. To už jsou dva příklady z pěti!“
  2. Postoj dovnitř„Ty vole, vždyť jsi úplně blbej! Tohle bys měl přece umět! Všichni ostatní už přeci taky počítají! Vždyť ty na týhle škole nemáš vůbec co dělat!“
    Längle v tomhle případě radí zaměřit se na vlastní síly a schopnosti a získat odstup od vlastních nároků. Zkouší také celou situaci změkčit, když pobízí klienta, aby si představil, co by se tedy tak strašného mohlo stát, kdyby to protentokrát jednou nevyšlo. Obojí pak vede k vnitřnímu uvolnění.
    V praxi to vypadalo asi takhle: „Ty vole ser na ostatní a zkus se soustředit. Jen v domácích úkolech máš napočítáno skoro dva tisíce příkladů! Vždyť tohle umíš. Se zkus zklidnit, vyber to nejsnazší a prostě začni počítat. To se nějak poddá! No a když ne, máš ještě dva pokusy.“
  3. Postoj k pozitivnímu„Hele, máš dost bodů ze semestru. Když dáš 50 %, tak dostaneš trojku a jsi za vodou i bez ústní zkoušky! Potřebuješ dostat těch 50 %. Stačí ti vlastně ty vole jen spočítat polovinu! Nebo třeba jen někde začít se správným postupem, za to jsou taky body!“
    Längle říká, že je třeba se ptát, oč vám vlastně jde, co chcete, co je pro vás důležité? Já chtěl dostat aspoň trojku, protože mě během následujících pár týdnů čekalo dalších 7 zkoušek. Když bojujete, je nezbytné vědět proč, a co vám to přinese!

dsc_5066_editedMimochodem, čím více těch úspěšně absolvovaných zkoušek bylo, tím úspěšnější jsem byl u těch dalších. To je jeden ze základních popsaných fenoménů pozitivní psychologie, která říká, že čím více úkolů máte úspěšně za sebou, tím vyšší je pravděpodobnost, že úspěšně dosáhnete něčeho dalšího. Přesně proto si také vojáci ve výcviku u U. S. Navy Seals musí důsledně každý den stlát postel, jak jsem popisoval již v tomto článku. Čím více bitev tedy vyhrajete, tím budete zkušenější a silnější! Jedna drobná nevinná vyhraná bitva, např. proti kamarádům, kteří po vás chtějí, abyste s nimi v pátek večer šli někam, kam sami nechcete, vám tak ve svém důsledku může dodat „munici“ na daleko zásadnější bitvy.

Každý boj musí mít svůj smysl!

„Zvítězí ten, v jehož vojsku od velitele až k poslednímu vojáku panuje jedna vůle,“ říká Sun-c’. Viktor Frankl, zakladatel existenciální analýzy, říká, že každý je motivován tím, aby to, co dělá, mělo nějaký smysl. Ten budete muset najít. Bojovat beze smyslu je ne-smysl. Frankl ještě říká, že smyslu-plný je pak takový postoj, kdy v současné době příjemné a dobré bude dobré ještě k něčemu dalšímu do budoucna. Za takovou věc pak má smysl opravdu bojovat!

V boji je zkrátka potřeba odhodlání, ale i plán. Jak obojí získat, jsem kdysi podrobně rozepsal v článku Jak dosahovat nemožného. Ten vám pomůže připravit si i plán, dát svému boji řád a uklidnit svůj mezimozek citlivý na ohrožení. Odhodlání, vlastnictví, zodpovědnost a dokonalost. To jsou podle profesora Steva Peterse klíčové aspekty vedoucí k naplnění vašich plánů. „Nejlepší vojevůdce dbá o mravní řád a neodchyluje se v ničem od metody a kázně. Tak je v jeho silách dosáhnout vítězství,“ říká de facto totéž a jen o 2,5 tisíce let dříve Sun-c’.

Vy to dokážete!

Umění boje je otázkou víry. Když se kdysi jedna mladá maminka na mateřské, kterou znám, rozhodla odejít od svého velice bohatého manžela se dvěma malými dětmi, často prožívala stavy, kdy byla totálně vyčerpaná a navíc neměla peníze ani na jídlo. Z té nejvyšší společnosti ve své zemi se propadla na úroveň tomu, čemu statistici říkají income poverty, neboli příjmová chudoba. Každý nájem v jejím novém miniaturním bytě ji pak naháněl doslova hrůzu. V noci, když obě děti usnuly, chodila meditovat do svého auta. To jí pomáhalo nabrat síly na nový den. Dnes je uznávanou právničkou na evropské úrovni, která ve své zemi vyučuje právo na té nejlepší univerzitě, má vlastní byt v centru metropole a finančně pomáhá i svým rodičům.

SebevědomíOd „ground zero“, okamžiku, kdy bez peněz meditovala a brečela a zase meditovala ve svém autě, uplynuly tři roky. Co jí pomohlo vyhrát tento boj? Víra ve výhru, víra v sebe a právě onen sebeodstup a také sebepřesah (schopnost na své potřeby v nějaké situaci zapomenout a věnovat se někomu nebo něčemu jinému, co je pro mě v tu chvíli hodnotnější než moje potřeby), o kterém mluví Längle. I vy svůj boj můžete vyhrát! „Změna je vždy možná,“ jak říká Berne. A pokud ve svém boji budete potřebovat rádce či podporu, rád vám s tím pomohu.

Jen mi dovolte říct vám ještě jednu věc, předat vám i svoji vlastní zkušenost. Až budete bojovat, bojujte čestně. Bojujte, jak nejlépe umíte a tak, abyste se třeba jednou, v budoucnu, mohli svému „nepříteli“ podívat do tváře. Ve svém životě jsem vybojoval mnoho bitev. Ne všechny ale byly moje, ne vždy byl boj smysluplný natož smyslu-plný a ne vždy jsem to byl schopen hned v začátku vidět. Často jsem tak bojoval v cizích bitvách a v bitvách, ve kterých jsem bojovat nemusel. Přitom každá jedna bitva z vás udělá ještě zkušenějšího válečníka. Viděl jsem to i u svých přátel vojáků. Jenže válečníci jsou tvrdí a mnozí z nich mívají problém zvládnout přechod do civilu. Snažte se proto nebojovat bitvy, které nejsou vaše, a když už se rozhodnete v nějaké bitvě bojovat, poznejte a uvěřte v její smysl a bojujte ze všech sil a až do konce a mějte na paměti, že: „Tvým cílem má být vítězství, ne zdlouhavé tažení.“ Vy to dokážete!

Poděkování: Na závěr článku bych chtěl poděkovat docentu Karlu Balcarovi, který věnuje nemalé úsilí, aby přibližoval logoterapii a existenciální analýzu, s jejímiž poznatky tento článek často pracuje, českým čtenářům, studentům a v neposlední řadě i mně samotnému!

PohledO autorovi

Martin Zikmund je průvodce lidí a firem klíčovými změnami, vede semináře a workshopy pro veřejnost i pro firmy zaměřené na témata osobního rozvoje, zvládání stresu, životní harmonie, sebevědomí a hlavně sebe-vědomí. Je autorem všech textů a většiny fotografií na tomto blogu. Více se o něm dozvíte na Nekouč.cz.

3 comments

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s