Cesta jako učitel

Tenhle víkend jsem si dal pauzu, protože už jsem potřeboval pár dní pryč od práce i od lidí, abych mohl v klidu přemýšlet. Potřeboval jsem si srovnat myšlenky a něco nového se naučit. Vždycky, když se vydávám sám někam na cestu, je to proto, abych se také něco nového naučil. Funguje mi to. A dnes jsem se naučil něco, o co bych se s vámi rád podělil.

Škola přítomného okamžiku

Tenhle článek je v podstatě o naprosto banální dvou a půl hodinové procházce v zimním nepříznivém počasí. V podstatě by se to dalo vnímat i jako taková naprosto nepochopitelná kravina. Jenže pro mě v ten okamžik, když to bylo tady a teď, tahle „kravina“ měla dost zásadní význam i přínos. Něco nového jsem se totiž při ní naučil. A o tom tenhle článek, který měl být původně jen post na Facebook, právě je. Původně to bylo vlastně jen něco pro mě, ale řekl jsem si, že se o to přesto podělím se čtenáři svého blogu, protože by to třeba někoho mohlo inspirovat.

Čekání na ideální okamžik

Když jsem se chystal na tenhle víkend, věděl jsem, že kolem hotelu bude spousta sněhu (pojem „spousta“ se výrazně upřesnil už během cesty autem, kdy jsem musel objíždět zavřenou nesjízdnou silnici, kterou ucpal kamion). Jasným cílem tudíž bylo jít se konečně po letech projít do skutečného sněhu. Díky tomu, že nelyžuji, tak na hory v zimě totiž nejezdím. Sníh znám jen z televize a ze vzpomínek z dětství.

Plán na onu procházku sněhem vyšel na sobotu. Někdy na odpoledne, až bude hezky sluníčko. Probudil jsem se v 7:15 po víceméně probdělé noci. Venku hustě sněžilo a foukal vítr. Super, vylezu tedy z postele a jde se ven teď! Nasnídal jsem se tedy a šel ven. Hned. Protože pokud někam chceme dojít, nemůžeme jen pořád čekat na „nejvýhodnější okamžik“ ani se úzkostlivě držet plánu. Je třeba se prostě sebrat a jít.

Příprava je důležitá, nejdůležitější je ale první krok

20170114_083651_hdr_editedKdyž chcete někam dojít, nejdůležitější je první krok. Já jich ušel tak 30, když tu jsem si uvědomil, že jsem si doma zapomněl lahev s pitím. Chvíli jsem přemýšlel, jestli se vrátit. Rozhodl jsem se jít okruh cca. 8 km. To není přeci tak daleko! Ale vrátil jsem se. Zkušenost říkala, že to chce mít s sebou lahev s vodou, i přesto, že všude bylo sněhu hromady a určitě by se daly tekutiny získat tím, že by si ho člověk prostě nacpal do pusy. Jenže sníh není voda, a navíc by byl zbytečně moc studený. Nakonec jsem se vrátil. O hodinu a půl později se ukázalo, že to byla ta nejlepší věc, co jsem mohl udělat. Vypil jsem úplně všechno. Někdy je prostě lepší uznat chybu, vrátit se a začít znova a správně. Navíc nikdy nevíte, jestli se vám nakonec jedna chyba, kterou vědomě necháte být a nenapravíte, v budoucnu nevymstí.

Cesta někdy překvapí

20170114_084150_editedMoje cesta začínala výstupem na místní nejvyšší kopec. Nahoru vedly stopy. Dalo se jimi pohodlně stoupat. Najednou turistickou stezku křižovala lesní cesta, stopy pokračovaly po ní. Nahoru na vrchol vedla jen neprošlapaná cesta zavátá sněhem a závěje po kolena. Šel jsem. Bylo to sice náročné, ale na vrchol jsem se dostal rychle. Jenže první vrchol není vždycky ten cíl.

Kráčel jsem dolů do údolí. Po cestě, která nebyla vidět. Sem tam mi ujela noha, až mě to málem srazilo na kolena. Vždycky jsem ji co nejrychleji zase vytáhl ze závěje, aby se sníh nedostal do bot. Jakmile cítíte, že sklouzáváte někam, kam nechcete, vraťte se co nejrychleji na svoji cestu. Jinak vás to srazí na kolena.

Jít svou cestou

20170114_084906_editedKdyž jsem došel na další rozcestí, objevilo se mnoho stop. Zvířecích i lidských a dokonce i stopa od skútru. Všechny šly jedním směrem, tak jsem tam šel i já. Foukal silný vítr, ledové krystalky mě bodaly do tváří, tak jsem sledoval jen ty stopy. Když najednou modrá značka nikde. Cizí stopy mě svedly z mojí cesty. Když jsem to s hrůzou zjistil, nezbylo než se vrátit zpět, do kopce. Moje cesta ve skutečnosti vedla tam, kde byla jen jedna stará napůl zavátá lidská stopa. Když půjdete cestou, kterou kráčí všichni, sklopíte hlavu a budete jen sledovat kroky ostatních, snadno sejdete ze své vlastní cesty. Návrat na ni potrvá a vždy bude náročný.

TIP: Přečtěte si článek o kráčení svou cestou.

Když jsem konečně došel na další navazující stezku, skončil les. Přede mnou bylo kilometr a půl po polní cestě, která nebyla v hlubokém sněhu vidět. Větve keřů, které ukazovaly, kudy asi cesta vede, se ohýbaly pod tíhou sněhu a kymácely se ve větru. Snažil jsem se držet mezi dvěma příkopy. Sněhu bylo po kotníky, v navátých sněhových jazycích až téměř po kolena. Stopa, kterou jsem sledoval, zmizela. I přes několik vrstev oblečení mi vítr profukoval skrz na zpocené tělo. Každý krok proti větru byl těžší a těžší, ale po rovince se šlo o poznání lépe než předtím do kopce. Hlavně jít dál a nezastavovat se! Zastavit se by znamenalo zbytečně prochladnout. Jsou prostě okamžiky, kdy není čas na přestávky.

Nikdy se nevzdávej

Nasadil jsem rychlé tempo a došel do nedaleké vesnice. Konečně mě čekala odhrnutá silnice, kde jsem mohl jít rychle. Nohy se nebořily, podklad neklouzal, prostě krása. Teď už to bude hračka! Už mi chybí jen poslední 1,5 kilometru. Za chvilku jsem v chatě, před přednáškou stihnu možná zajít i do sauny. Prostě bomba. A pak přišla odbočka turistické trasy ze silnice. Ukazovala na něco, co asi tak metr pod sněhem byla polní cesta stoupající kamsi do lesa na kopci. Žádné stopy, žádné prohlubně podél cesty, podle kterých by se dalo orientovat, vlastně ani žádná cesta. Červená značka byla vidět jen na stromě u odbočky. Asi byla značena u patníků podél cesty, kdesi pod sněhem. Nechval dne před večeří (se svoji láskou k jídlu jsem si tohle staré české přísloví trochu adaptoval), jak často říkávám. Nikdy neoslavuj vítězství, dokud nejsi v cíli. Jsem blbec, v životě se tím vesměs řídím, no, tady jsem se pod tíhou únavy a počasí nechal trochu zlákat.

20170114_095036_editedUdělal jsem první krok „po červené“. Noha zapadla až po koleno. Druhý krok nebyl o nic lepší. Když už to desátý krok bylo to samé, začal jsem přemýšlet, jestli by to třeba nešlo nějak obejít. Nešlo. Nejkratší „zkratka“ byla jít těch 6 km zase zpátky. To bych nestihl na jedenáctou tu přednášku, kam jsem chtěl jít, a popravdě, nevím, jestli bych to bez přestávky došel. Rozhodl jsem se jít dál. Po dalších 10 krocích jsem šlápl asi do nějaké prohlubně, svezla se mi noha a já se svalil do sněhu. Na malinkou chvilku jsem přemýšlel, jak by bylo krásné si tu prostě na chvíli lehnout a nikam nechodit. No, v zimě by to nebyl moc dobrý nápad. Když spadneš, hlavně znovu vstaň! Zůstávat na kolenou znamená to vzdát.

Zvednul jsem se, vytáhnul energetickou tyčinku, co jsem si vzal pro případ nouze, a snědl ji. Mezitím se mi tepová frekvence zklidnila natolik, abych mohl popadnout dech. Přede mnou byla sněhová pláň, červená značka nikde, navigace (díky Bohu za Mapy.cz) byla v té vánici taky trochu rozpačitá. Bylo ale jasné, že je třeba jít, nahoru do kopce. Brodil jsem se po kolena ve sněhu přes pole, kde nebyla jediná, byť jen zvířecí stopa. Každých pár desítek metrů jsem kontroloval navigaci, jestli jdu správně. Když jsem vylezl nad pole ke krmelci, našel jsem prošlapanou a projetou cestu. Šel jsem kus po ní. Tušíte správně, nebyla to moje cesta. Byl jsem 100 metrů vzdušnou čarou doleva od té červené. Pustil jsem se tedy přes les přímo za červenou. Nohy už pořádně těžkly. Sněhu už začalo být lehce nad kolena. Dávno jsem ho měl v botech. Cítil jsem, že nohy mám úplně mokré a začaly promrzávat. Teď šlo hlavně o to rychle dojít do cíle. Pamatuju si, že když jsem se rozhodl jednou pro vždy zhubnout čtvrt metráku, často jsem býval na pokraji sil. Tehdy jsem razil motto z jednoho amerického teenage filmu – nemůžu dál, půjdu dál (I can’t go on, I will go on).

TIP: Přečtěte si článek o tom Jak se naučit dosahovat nemožného.

Cíl vyléčí všechny rány

20170114_083643_editedTak jsem šel. Konečně jsem narazil na červenou značku. Byla tam prošlapaná stopa. Nohy se skoro nebořily a stačilo jen vylézt nahoru na kopec. Šlo to rychle. Na kopci přišla další pláň. Stopa nikde a sněhu po kolena. Pro jistotu jsem se podíval na mobil, jestli jdu správně. Ukazoval, že zbývá posledních 250 metrů. Stačí vylézt na vrchol kopce a seběhnout dolů. Probrodil jsem se sněhem a už přede mnou byla příjezdová silnice k hotelu. Jakmile jsem na ni vstoupil, najednou všechno strádání, zima a vlhko v botech bylo tak nějak lehčí. V cílové rovince jsou strasti cesty zapomenuty.

Tak toť vše přátelé. Tohle jsem se dnes za dopoledne naučil. Jo, a pak teda ještě to, že je fajn vysypat sníh z bot a kalhot ideálně ještě venku a ne až na pokoji…

PohledO autorovi

Martin Zikmund je průvodce lidí a firem klíčovými změnami, vede semináře a workshopy pro veřejnost i pro firmy zaměřené na témata osobního rozvoje, zvládání stresu, životní harmonie, sebevědomí a hlavně sebe-vědomí. Je autorem všech textů a většiny fotografií na tomto blogu. Více se o něm dozvíte na Nekouč.cz.

One comment

  1. Moc pěkná procházka! Díky, že jste se podělil o zážitky. Já dneska vytáhla sebe, osmiletou dcerku a sousedovic labradorku a vyrazily jsme na „náš“ kopec. Z plánované hodinovky bylo nakonec 2,5h, sem tam sněžilo, potkaly jsme skupinu turistů s hůlkami a o kus dál jsme zase byly v lese jediné… Nepojala jsem to filozoficky jako Vy, ale každopádně to bylo moc fajn (kdyby ten pes tolik netáhl, možná bych si to i krapet víc vychutnávala :). Přeji příjemný zbytek víkendu a pěkné zážitky nejen na výletech!

    To se mi líbí

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s