Interní komunikace aneb nevědomý scénář na cestu do pekla i zpět

sMluvíte někdy sami k sobě? Třeba jen v duchu, potichu? A jste na sebe hodní? Dopad „interní komunikaci“ na náš život může být zničující, stejně tak nás však dokáže katapultovat směrem k úspěchu. Jenže je tu jedna zrada – způsob, jakým spolu mluvíme, nám byl naprogramován z vnějšku. Ještě před naším narozením. Dobrá zpráva je, že to jde změnit.

V managementu to vymysleli dobře

Pohled vzhůruPojem „interní komunikace“ jsem v názvu článku zvolil záměrně. Pochází totiž z managementu, kde má (ne)dobře zvládnutá interní komunikace fatální dopady na psychické rozpoložení (a posléze i produktivitu) zaměstnanců. Když se dělá dobře, zaměstnanci svou firmu milují, pociťují s ní sounáležitost, jsou na ni hrdí a pracují pro ni rádi. Když se dělá špatně, zaměstnanci si svých nadřízených ani kolegů neváží, práce je nebaví a snaží se to buď pro ně co nejsnáze přežít, anebo prostě odejdou.

Světe div se, pro interní komunikaci v nás samých platí naprosto totéž! Jen my nemáme kam odejít. Ovšem stejně jako v korporaci – nejsme to my, kdo interní komunikaci nastavil a má ji pod kontrolou. Ale můžeme být.

Proč na vnitřní komunikaci záleží

S „interní komunikací“ a její silou jsem se poprvé naplno setkal u sportu, více jak 10 let nazpět. Na hranici sil totiž dokáže interní komunikace pomoci, nebo také zradit, nejvíc. Rozdíl výsledného sportovního výkonu mezi „už nemůžu“ a „zaber, ty vole!“ je propastný. Ve sportu se to ví už desítky let a s úspěchem se toho využívá. Přitom právě ve sportu více než kde jinde si jde snadno „sáhnout“ na to, že naše interní „nemůžu“ velmi často znamená „nechci“.

No limitsKdyž jsem ještě chodíval veslovat na trenažeru, vždycky hodinku v kuse, za kterou jsem uvesloval něco přes 16 kilometrů, tak jsem se s tímto fenoménem důvěrně seznámil. Během té hodinky přišla nejméně jedna, ale velice často dvě, „krize,“ kdy už jsem „nemohl“ dál. To, jestli těch 16 km uvesluju, nebo ne, nakonec rozhodovala hlava, ne svaly či mozoly na rukou, ne bolest čehokoliv. Jen hlava. Přitom bez ohledu na počet „krizí“ v posledních dvou minutách (cca. 500 metrech) vždycky zbylo dost sil na sprint. A tohle, bohužel, zdaleka neplatí jen při sportu.

Proč se sebou mluvíme tak, jak mluvíme

No tak dobrá, tak se sebou začneme mluvit lépe a život bude radostnější! Jenže tak snadné to obvykle není. Každý, kdo se rozhodne změnit svoji „interní komunikaci“ si časem všimne, že to nejde moc snadno. Existuje totiž důvod, proč se sebou mluvíme zrovna tak, jak se sebou mluvíme – jedno, jestli hezky, nebo ošklivě. A ten je ukryt v našem nevědomí. Nevědomí řídí většinu našeho jednání.  Vědci se dohadují o 60 až 95 % našeho života, podle toho, kdo co do toho započítává. Klíčové na nevědomí je však to, že o něm nevíme. Nalézá se totiž v jiné, výrazně rychlejší, části mozku než naše racionální a logické myšlení.

MozekTato část mozku obsahuje paměť a jakési automatizované programy, transakční analýza jim říká scénáře – životní plány, které jsme si vytvořili v raném dětství (do 5 – 6 let). Tyto scénáře vznikly za podpory rodičů a uložili jsme si je do mozku proto, že jsme si ověřili jejich funkčnost následnými událostmi. Jen dodávám, ověřili optikou pětiletého dítěte. Tyto scénáře určují nejdůležitější aspekty našeho života, nejen to, jak se sebou jednáme. Pokud se vám zdá, že něco děláte podobně jako vaši rodiče a nevíte ani proč, nebo se sebou občas mluvíte jako váš bývalý trenér plavání nebo učitel houslí, pak se vám to nezdá, je to váš scénář. Aspoň tedy podle Erica Berneho. Přišel na to v roce 1972.

Erskine o deset let později dodal velice důležitou věc, a to že scénáře se dále vyvíjejí a zahrnují rozhodnutí, která byla učiněna během jakéhokoliv vývojového období lidského života, kdy byl jednotlivec pod tlakem, který omezoval vnímání výběru a možností pro bytí a chování. Takže hurá, jde to změnit. Ostatně i Eric Berne říkával, že změna je vždy možná.

Zdá se vám tahle teorie postavená na vodě? Hypotéza existence scénářů byla kromě psychologů a psychoterapeutů dostatečně potvrzena i psychiatry a neurofyziology. Jde jen o názvosloví – scénáře (Berne, Erskine), emoční programy (Eckman, LeDoux), schémata (Beck), automatizované programy (Peters). No a v ČR ještě najdete i jednoho „kouče“, který to samé čtyřicet let po Bernem „úplně sám vymyslel“ a dal tomu ještě jiný název, na který si dal dokonce trademark.

Proč vznikají zhoubné scénáře

Psychoterapeuti a manželé Robert a Mary Gouldingovi v roce 1975 popsali něco, co jsme do té doby znali jen z říše pohádek – základní poselství. Jedná se o pevná vnitřní přesvědčení člověka o tom, jaký je nebo jaký by měl být, o jakýsi pramen naší vnitřní síly, nebo také našeho vnitřního neštěstí. Tato poselství dostáváme od rodičů, už v prenatálním období. Vlastně se s některými z nich už se rodíme. Rodiče nám je předávají svým chováním k nám.

Právě základní poselství vzniklá ještě na preverbální úrovni, kdy dítě nechápe řeč, nám nastavují naši interní komunikaci. Gouldingovi popsali celkem 12 omezujících a podpůrných poselství, které ukazují na to, jak moc je pro dítě důležité, aby ho rodiče měli rádi. Dobře popsány je najdete v knize Transakční analýza od Godruna Henniga a Georga Pelze. Je docela možné, že některé z nich budete důvěrně znát:

  • Nebuď! Neexistuj! (u „nechtěných“ dětí) Těší nás, že jsi tady! Máš právo tu být!
  • Neměj vlastní pocity! Nebuď, kým jsi! (u rodičů, co chtěli jiné pohlaví dítěte) vs. Jsem rád, že jsi kluk/holčička! Zkus a zjisti, kdo skutečně jsi!
  • Nebuď důležitý! (u rodičů, kteří nemají čas na děti) vs. Tvoje bytí tady, tvoje potřeby, tvoje pocity, tvoje myšlení, tvůj postoj a zkušenosti jsou pro nás důležité!
  • Nebuď blízký! Nikomu nevěř! Nepatři nikam! (u rodičů, kteří měli sami dost problémů) vs. Je pěkné držet tě, hladit tě, být ti nablízku!
  • Neměj žádné vlastní potřeby! Nebuď dítě! Nebuď dospělý! Tvoje potřeby jsou v pořádku! Vem si tolik času, kolik potřebuješ! Mám radost, že rosteš!
  • Neměj žádné vlastní pocity! Věř svým pocitům jako dříve!
  • Nemysli! Můžeš být zvědavý a něco vyzkoušej! Můžeš při pocitech myslet a při myšlení cítit! Můžeš myslet sám za sebe!
  • Nedosahuj toho, co chceš! To nedělej! Objevuj svůj svět a něco vyzkoušej! Můžeš něco podniknout, máš naši podporu! Je dobré převzít odpovědnost za vlastní potřeby, pocity a jednání!
  • Nebuď zdravý! Nebuď normální! Starej se o sebe! Ať se ti dobře daří!
  • A základní poselství vůbec nejhorší Nebuď šťastný Nebuď spokojený! Je v pořádku být samostatný.

Dlužno dodat, že rodiče, kteří svým dětem uštědří jedno z těchto 12 omezujících základních poselství to obvykle nedělají schválně. Spíš měli děti v době, kdy na to nebyli dostatečně zralí, a kdy se sami ještě prali s některými základními poselstvími od svých vlastních rodičů. Je zbytečné jim to mít za zlé. Co se stalo v minulosti už se stejně neodstane. Teď je potřeba soustředit se na to, co s tím.

Slova, která nám ničí život

1452525_10152027183097969_1423338663_nScénáře si však netvoříme jen na základě toho, jak se k nám rodiče a další blízké osoby chovají. Důležitá jsou i slova. Ta někdy dokáží ledasco napravit, ale někdy také zhoršit. Taibi Kahler, americký psycholog, který připravoval astronauty v NASA a politické projevy pro Billa Clintona, dal dohromady pět nejzhoubnějších vět, které si lidé často říkají. Nazval je jako tzv. popoháněče (drivers). Ian Stewart a Vann Joines k nim pak dali dohromady pět povolovačů (allowers), kterými je dobré je nahradit, pakliže takový popoháněč máme ve svém „scénáři.“

Buď dokonalý! je jedním z nejčastějších popoháněčů. Vidím to i u řady svých klientů. Tohle je hlavní kořen zhoubného perfekcionismu, který jde velice často na vrub jednoho z 12 hříchů rodičovství. Stewart s Joinesem k tomu říkají, že na tento popoháněč je potřeba naučit se povolovač, který říká: Jsi OK takový, jaký jsi.

Zavděč se ostatním! neboli dej všechny, kdo půjdou kolem, před sebe, před svoje zájmy, tužby, potřeby. Vždycky když vidím tento popoháněč, nemůžu si nevzpomenout na seriál Zoufalé manželky. Ne kvůli jeho obsahu, kvůli jeho názvu. Jsou to právě matky, které v době po narození dětí občas sklouznou k tomu, že sebe postaví až na poslední místo, což se nevyhnutelně projeví i na jejich štěstí, ženskosti a ve finále i rodinných vztazích. Stewart s Joinesem kontrují povolovačem Buď spokojen se sebou! Byť to tak na první pohled nemusí vypadat, spokojenost se sebou nás ochrání před tím, abychom na sebe zapomínali.

PěstiBuď silný!/Vydrž! nemusí být vždy na škodu. Když vám řeknu zvedněte tuhle padesátikilovou činku, většina z vás bude silných a dá to. Když řeknu vydrž a drž ji následujících 60 hodin, asi už to tak veselé nebude. Navíc ti silní všechno zvládnou přeci sami a bez pomoci… Buď otevřený a sděluj co potřebuješ, to je podle Stewart s Van Joinesem cesta ze zakletého království, kde „si všechno musíte dělat sami“ a „nikdo vám s ničím nepomůže.“

Snaž se! Paní doktorka Čepická, výborná česká transakční analytička, říká, že „Snažit se je nejlepší způsob, jak věci nedělat.“ „Příště přijď prosím včas!“ „Budu se snažit.“ Jak to asi dopadne? Povolovač je zde paradoxně přísnější než popoháněč – Prostě to udělej!

Spěchej! „Musíš dosáhnout to či ono co nejdřív, abys…“ Na nic neměj čas, klid, možnost si to vychutnat. Tohle je zaručená cesta při nejmenším k žaludečním vředům. Je to ale ještě mnohem horší, je to způsob, jak si nechat život protéct mezi prsty. Odpovědí na to je Dej si na čas! A za sebe dodávám žij přítomným okamžikem.

Co s tím?

Jak už jsem psal v článku o posttraumatickém růstu – vše je o tom, jaký k tomu zaujmeme postoj. Už jsme dospělí. Je na nás, jak se sebou budeme mluvit. Je na nás, co si dokážeme vzít z toho, co jsme si prožili. Výbornou zprávou je, že slova dokáží ledasco změnit. A v dospělosti to ani zdaleka nemusí být slova našich rodičů. Může to být právě naše vlastní pozitivní interní komunikace. A největší sílu, co si budeme povídat, má pochvala. A nikdo vás nepochválí tak dobře jako vy sami. Jen i chválit je potřeba se naučit „správně“ respektive přínosně.

Timothy Gallwey, bývalý kapitán tenisového týmu Harvardské univerzity, a autor knihy Vnitřní hra tenisu říká, že zatímco hodnocení nás vede na scestí (tohle už nikdy nedělej, protože je to „špatně“/dělej to výlučně takhle, protože je to „správně“), popis a pozorování nás podněcuje k zdokonalování se a učení. A já k tomu ještě s oblibou dodávám, že to, co je „dobře“ nebo „špatně“ se v čase mění. V tenisu samozřejmě tolik ne, přeci jen aut je aut a zůstane autem, ale v životě už to takhle jednoduše nefunguje. Osobně si proto myslím, že je mnohem přínosnější chválit (se) za proces a úsilí, které jsme mu věnovali, než za výsledek našeho snažení.

A funguje je i „sebeukliďnování“ a samozřejmě sebeláska. Slova jako „Vedeš si dobře! Jsi v pořádku takový, jaký jsi!“ nebo „Já jsem OK!“, jeden z hlavních postulátů transakční analýzy. To je, oč tu běží. Hodně pomáhá také sledovat vlastní pocity a pátrat po jejich původu. To je cesta k zvědomování našich nevědomých vzorců, cesta k sebepoznání.

Poznej sám sebe

„Gnóthi seauton,“ stálo napsáno na nádvoří chrámu boha Apolla v Delfách. Populární jsou i latinské překlady nosce te ipsum či temet nosce, neboli poznej sám sebe. Výrok, který je přičítán Sokratovi má patrně mnohem starší kořeny v Egyptě. Jde však o to, že v něm je schována hluboká pravda. Když poznáte sebe, i své nevědomé vzorce, pak se teprve můžete změnit. Těžko se opravuje „porucha“, o které nevíte. Majitelé aut, kteří jednoho dne zůstali najednou stát uprostřed silnice, o tom vědí své.

IMG_7864-1mlsqA cestou k tomu je právě vědomá a cílená změna interní komunikace. Pochvaly, nekritické popisné vnitřní rozhovory, méně „musů“ (ne, nemusíte skutečně nic) a více „mohů“, či chcete-li povolovačů. Krůček po krůčku. Je to proces. Životní scénáře jde změnit, pracuji na tom dennodenně se svými klienty. Jen je třeba je znát a mít chuť je změnit (a ne se jen snažit). A když vám to nepůjde, i přesto, že budete chtít, nebojte se zajít k nějakému psychoterapeutovi (nebo psychoterapeutce), od toho tu psychoterapie je. Ostatně celý tento článek hodně čerpá z jednoho z psychoterapeutických směrů – transakční analýzy. A když nebudete chtít k psychoterapeutovi, rád vám pomohu já. A nebojte, i vy jste OK a jste OK takoví, jací jste. A díky sebeaktualizačnímu mechanismu můžete a budete den ode dne lepší.

PohledO autorovi

Martin Zikmund je průvodce lidí a firem klíčovými změnami, vede semináře a workshopy pro veřejnost i pro firmy zaměřené na témata osobního rozvoje, zvládání stresu, životní harmonie, sebevědomí a hlavně sebe-vědomí. Je autorem všech textů a většiny fotografií na tomto blogu. Více se o něm dozvíte na Nekouč.cz.

4 comments

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s