Anatomie změny

„Vše plyne!“ hlásal Platón už 400 let před naším letopočtem. Parafrázoval tím myšlenku Hérakleita z Efesu. Změny se dějí neustále kolem nás, ať chceme, nebo ne. Jednou se změní úplně vše a čím lépe se naučíme změny zvládat a iniciovat, tím snáze se nám bude žít. Na to je ale důležité znát jejich anatomii, nebo vlastně spíš svoji. A přesně o tom tenhle článek je.

Změna je život

Staré české přísloví říká, že: „Změna je život.“ Naráží tím de facto na ono Platónovo „Vše plyne,“ či Hérakleitovu poznámku o tom, že pokud vstoupíte do řeky, vystoupíte z ní a vstoupíte na stejné místo znovu, je to již jiná řeka (minimálně ty molekuly vody jsou). Přesto nám uvědomění si této tisíce let staré pravdy nijak nepomáhá se se změnami vypořádávat. Zatímco někdy změny vítáme, jindy pořádně bolí. O případech, kdy takové změny musíme učinit sami ani nemluvě. Proč?

Co s námi změny dělají

Změny narušují náš status quo. Dějí se buď u věcí, u kterých nám je to naprosto jedno (např. změny tras autobusů, kterými stejně nejezdíme) – a pak s námi nedělají v zásadě nic moc, nebo se dějí u věcí, na kterých nám nějak záleží, a pak vedou k nevyhnutelné otázce – Je pro mě tato změna ohrožující? Problém je, že tato otázka není pokládána vědomě, vlastně ani nevíme, že si ji klademe.

Tuto otázku si v případě změny (dle prof. Peterse) klade jedna z našich evolučně nejstarších částí mozku – mezimozek, konkrétně limbický systém. Ten je zodpovědný za naše emoce i za náš pud sebezáchovy. Pokud máme představu, že něco má nějak být, aby to pro nás bylo bezpečné, a ono se to změní, nevyhnutelně to vybudí limbický systém k tomu, aby začal zkoumat, zda je pro nás nové nastavení bezpečné. Pokud je, nic se neděje, zůstáváme v klidu a ke slovu se dostává čelní lalok s veškerým racionálním a logickým myšlením. Pokud není, máme problém – změna vyvolá negativní emoce a na racionální a logické myšlení můžeme v prvních chvílích zcela zapomenout.

Sebenaplňující se poselství

Opravdový průšvih nastává v okamžiku, kdy emocionální reakce na změnu je tak silná, že vede k vybuzení naší kreativity a představivosti na maximální úroveň. To nám totiž v danou chvíli zrovna moc nepomáhá. William Isaac Thomas, slavný americký sociolog, totiž zjistil, že: „Jestliže je určitá situace lidmi definovaná jako reálná, stává se reálnou ve svých důsledcích.“ Tomuto zjištění se říká Thomasův teorém.

Thomas se tím snaží říct, že pokud nějaké naší „vlastní“ představě o něčem uvěříme, začneme se chovat jako by byla reálná, čímž dříve či později nevyhnutelně dospějeme k tomu, že se reálnou stane. Reagovat na změny slovy: „Můj život je teď v troskách! Už nikdy si nikoho nenajdu! Já na tu nemoc určitě umřu!“ tak nejen že není moudré, ale pokud tomu začneme sami věřit, může se to dokonce stát naší zhoubou. Ano, je to tak. Náš vlastní mozek, ten „hloupý“ kus převážně tuku, je náš největší nepřítel.

A život v zajetí předpokladů se rozhodně nevztahuje jen na naše reakce na změny. Každý z nás totiž žijeme ve svém soukromém Matrixu.

TIP: Přečtěte si také o tom, jak dosahovat nemožného.

Za svůj mozek si tak úplně nemůžeme sami

Náš limbický systém není na posuzování „ohrožení změnou“ sám. Zdatně mu asistuje koncový mozek, zejména jeho temenní lalok, kde je uložena paměť a to, co kanadský psychiatr Eric Berne pojmenoval jako scénáře, tedy naše automatizované programy. Ty máme uloženy na cokoliv od chůze přes řízení auta až po řešení partnerských sporů.

Temenní lalok koncového mozku je přitom při zpracování informací ještě násobně rychlejší než limbický systém, proto ho také limbický systém používá při zajišťování našeho přežití. „Drobná“ nevýhoda spočívá v tom, že tak jako při chůzi vědomě neříkáme svalům na levé a pravé noze, co mají dělat, tak i u dalších automatizovaných programů provádíme vše na nevědomé úrovni. Někteří z nás přitom mají v mozku uloženy automatizované programy, za něž by se nemuseli stydět ani scénáristé těch největších psychodramat. A mají je tam obvykle uloženy díky svým rodičům, prarodičům, sourozencům, učitelům, trenérům, filmovým či knižním hrdinům, nebo třeba díky šikanujícím spolužákům.

Naše automatizované programy a paměť přitom mají zcela zásadní vliv na to, jaká bude emocionální reakce limbického systému na vnímanou změnu. Tygr vedle vás se zrovna probudil a začal mručet? V ZOO víte, že se vám nic nestane, tak tuto změnu budete vnímat bez emocí, maximálně se v první chvíli leknete, než limbický systém zpracuje všechny informace z temenního laloku. Uprostřed africké savany a bez pušky však na stejnou změnu patrně zareagujete změnu zcela odlišně.

Když logika nefunguje

Limbický systém není nijak extra sofistikovaný. Rozhodně ne tak jako náš čelní lalok, kde máme k dispozici ono roky pracně budované logické a racionální myšlení, které rovněž má přístup k temennímu laloku. Ty samé informace z něj však zpracovává poněkud jiným, bezemočním, způsobem. Jestli jste někdy slyšeli, že „po bitvě je každý generál,“ tak teď víte proč.

Žel bohu čelní lalok je z doposud jmenovaných částí mozku ten vůbec nejpomalejší. Navíc limbický systém si s ním umí, aspoň na čas, elegantně poradit, aby ho „nerušil“ v jedné z jeho třech emocionálních reakcích. Jakmile se rozjedou emoce, není pro racionální myšlení prostor ani čas ani dostatek krve v příslušné části mozku.

Když ve vás změna vyvolá silné negativní emoce, máte tak na výběr jen ze tří evolučně odzkoušených možností – útok, útěk a ustrnutí (viděli jste už někdy chameleona, jak reaguje na nebezpečí? Snaží se být neviditelný a ani se nehnout). Jejich výběr vedle hormonů ovlivňují i vaše automatizované programy.

Útok a útěk mají u člověka své fyziologicky pozorovatelné projevy. Ty bývají tak silné, že si je můžete dokonce dokázat i uvědomit. Zatímco při útoku máme hezky prokrvené ruce a někdy až ledové nohy, protože se prostě budeme prát, takže je potřeba mít prokrvené příslušné svaly, u útěku je to naopak. Ledové ruce tak často prozrazují, že se nám děje něco, z čeho bychom na nevědomé úrovni nejraději utekli, protože je to pro nás ohrožující.

Jak je to se změnami a ohrožením?

Změny můžeme rozdělit v zásadě na dvě podkategorie – změny aktivní, které sami vědomě iniciujeme, a změny pasivní, o kterých jsme přesvědčeni, že je inicioval někdo nebo něco jiného. To samozřejmě může být pravda (např. ochlazení venku, povodně, smrt našich blízkých, atd.), ale někdy také nemusí (např. rozvod, vyhazov z práce, nějaká nemoc). V tom je právě ten Thomasův teorém tak zrádný. Na některých pasivních změnách zkrátka můžeme mít svůj podíl.

To, že je změna aktivní, nemusí nutně znamenat, že je to změna dobrovolná. Někdy jsme ke změnám totiž donuceni okolnostmi (např. šéfem, manželkou, lékaři, ekonomickou situací, atd.). U aktivních změn ale máme tu jedinečnou možnost definovat si, k čemu tyto změny povedou – ne ve smyslu akčního plánu, ale ve smyslu našich pocitů a emocí. Přesně v duchu zrádného Thomasova teorému.

Doba na definici toho, jestli nová práce „bude strašná a nebude mě bavit“, nebo „bude super a naučím se v ní něco nového“ není nijak dlouhá. Obávám se, že ve skutečnosti se první volba provede na základě dat z předchozích zkušeností uložených v temenním laloku vašeho koncového mozku, a pak už je těžké takovou nevědomou volbu změnit. Ale jde to. Jen si musíte pracně racionálně vědomě vytvořit v hlavě novou „reálnou situaci,“ o které se budete systematicky a pravidelně utvrzovat. Tak dlouho, než ji tak začnete i vnímat.

Změny nás nutí čelit našemu dětství

Změny v nás tedy mohou vyvolávat emoce, někdy i velice silné. Emoce nás pak mohou snadno dovést ke vzorcům chování – scénářům – třeba až z raného dětství. A chovat se ve 40 jako pětileté dítě nemusí být vždy zrovna přínosné. Někdy se přitom ani žádné změny nemusí udát. Bohatě nám postačí, že by se dít mohly.

„Jestli tu nehodláš pracovat zadarmo přesčas, tak se můžeš rovnou sbalit a vypadnout,“ je jeden z takových typických příkladů, jak rodičovským tónem donutit někoho „dobrovolně“ dělat něco, co ve skutečnosti vůbec nechce, jen proto, že se mu v paměti vybaví vzpomínky na to, jak moc špatné to bylo, když se tatínek zlobil, že něco není hotové. Je to tak – změny nás často nutí čelit traumatům z našeho dětství a z minulosti. A, bohužel, pod tíhou emocí v tu chvíli ani z neurofyziologického pohledu nemůžeme jednat jinak než kdysi. Přitom některá traumata, kterým pak čelíme, pramení z minulosti nikoliv naší, ale našich rodičů, prarodičů, praprarodičů, atd.

Jak lépe pro-/přežívat změny

Recept na to, jak efektivněji zvládat své emocionální reakce na změny přináší buddhismus, i současná psychologie. Meditace a „vědomé bytí“ je cestou, jak vnímat své okolí více bez pocitů ohrožení, a tím pádem i bez negativních emocí. Cestou do pekel je naopak lpění. Čím víc je pro nás něco nebo někdo důležité, tím větší v nás vyvolávají pocit ohrožení libovolné související změny, někdy dokonce i ty pozitivní.

Současný Dalajláma říká, že existují dva způsoby, jak najít štěstí. Prvních z nich je vnější. Získáním lepšího bydlení, lepšího oblečení, či lepších přátel člověk může získat určitou míru spokojenosti. Druhý přístup spočívá v zaměření na duchovní rozvoj, který přináší štěstí zevnitř. Ve své knize Cesta k smysluplnému životu pak dodává, že: „Štěstí vyvolané vnějšími podněty nemůže vydržet dlouho bez štěstí vnitřního. Člověk se může obklopit přepychem, ale když něco chybí v jeho pohledu na svět, když něco chybí v jeho srdci, potom je touha po vnitřní harmonii marná. Když má člověk klidnou mysl, dokáže nacházet štěstí dokonce i v těch nejtěžších životních podmínkách.“

Klíčovou součástí vnitřního štěstí a schopnosti vyrovnávat se se změnami je přitom umění „nechat být“, neboli umění vzdát se kontroly. To je však skutečným uměním a je tedy třeba se mu naučit, trénovat ho a neustále se v něm zdokonalovat. A stejně jako hra na housle se dá i snadno zapomenout.

TIP: Přečtěte si také o tom, jak dosahovat nemožného.

Život za nejistoty

Jednou ze základních tezí tzv. manažerského rozhodování (matematicko-ekonomická disciplína) je teze, že každé rozhodování je rozhodováním za nejistoty. Každá změna, která se vám děje, ale dokonce i každá změna, kterou sami dobrovolně, či vynuceně iniciujete, vede k něčemu, co s jistotou nevíte. Máte v hlavě pouze předpoklady o tom, jak by to mohlo dopadnout. Čím pozitivnější ty předpoklady, kterým budete věřit, budou, tím pozitivněji to dle Thomasova teorému dopadne.

K efektivnímu zvládání změn nesmírně pomáhá sebevědomí. K němu podle principů pozitivní psychologie pomáhá co nejvíce úspěšně dokončených projektů, kdy „projektem“ dle vzoru amerických speciálních jednotek Navy SEAL může být i obyčejné ustlání si postele. Člověk, co má v pořádku sebevědomí ví, že není ani tak moc důležité, s jakou pravděpodobností se co stane, nebo jestli to vyjde, či nevyjde, ale že je klíčové, že ví, že on to zvládne. K lepšímu zvládání změn, a samozřejmě i k vyššímu sebevědomí, přispívá samozřejmě i to, když dokážete být sami sebou. Když jste autentičtí, a to i k sobě.

A až příště začnete pociťovat negativní emoce v souvislosti s nějakými, byť jen potenciálními, změnami. Zeptejte se sami sebe: „Čeho se bojím? Co mě ohrožuje?“ Poznejte svůj strach, a naučte se nad ním zvítězit.

Tento článek jsem začal přes 2 000 let starým citátem a přes 2 000 let starým citátem ho také skončím. Tentokrát od Sókrata: „Tajemstvím změny je soustředit veškerou svou energii nikoliv na boj se starým, ale na budování nového.“

PohledO autorovi

Martin Zikmund je průvodce lidí a firem klíčovými změnami, vede semináře a workshopy pro veřejnost i pro firmy zaměřené na témata osobního rozvoje, zvládání stresu, životní harmonie, sebevědomí a hlavně sebe-vědomí. Je autorem všech textů a většiny fotografií na tomto blogu. Více se o něm dozvíte na Nekouč.cz.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s