Proč nespáchat sebevraždu

Občas se to tak v životě sejde, že si člověk méně či více vážně začne klást tuhle otázku. Obvykle to není v dobách nejšťastnějších, spíše naopak. Neřešitelné situace, trýznivé ztráty, šokující lékařské diagnózy, (kyber)šikana, pocity naprostého selhání, zcela „bezvýchodné“ situace – důvodů může být bezpočet a někdy i víc najednou. Tenhle článek je tu ale proto, aby se vám pokusil nastínit, proč to nedělat. Proč se nezabít. Proč nespáchat sebevraždu.

Upozornění: Tento článek je určen těm, kteří si kladou otázku Proč nespáchat sebevraždu, pro ně je i psán. Nečekejte proto příliš politické korektnosti.

Když je to prostě na hovno

Tak jo. Asi je důvod, proč si tenhle článek čteš. Možná si se zeptal(a) na Googlu nebo Seznamu, možná Ti to někdo jen poslal mailem nebo sdílel na Facebooku, to je teď tak nějak celkem fuk. Pokud se zajímáš o to, proč nespáchat sebevraždu, znamená to patrně, že to teď máš v životě asi dost na hovno, eufemisticky řečeno. Někdy se to tak holt prostě sejde. Spousta lidí, co někdy myslela na sebevraždu si to pak časem vyčítá, stydí se za to, vůbec o tom nemluví. A tak to může vypadat, že to nikdo kolem neprožil. Není to tak. Jen v Česku lidi radši mluví o tom, že byli v bordelu, podvedly manžela, ojebali zákony. Smrt je tu tabu. Vlastně by ses divil(a) jak moc jsou tyhle myšlenky ve skutečnosti „normální.“

downCo ale s tím. Vyčerpání, smutek, zoufalství, gigantická vina a strach z toho, co bude dál. Svět se člověku najednou bortí jak domeček z karet a „všechno je špatně“. Nezřídka si pak připadá, že „je úplně k ničemu a všechno v životě zvoral.“ A pak jsou tu ti, co měli celý život na hovno. Třeba i objektivně. Rodiče alkoholici, co Ti tvrdí, že chlastají kvůli tomu, jaká jsi, ve škole šikana, trenér tak trochu psychopat. Měl jsem jednu takovou klientku. Ale dala to a teď má manžela, se kterym se i po víc jak 20 letech miluje jako puberťačka. Panta rhei, vše plyne, jak říkal Platón. Jenže teď je teď, co Ti je co potom, že za pár let to může bejt jinak.

Občas fakt může sebevražda vypadat jako jistota, jako ta „lepší“ varianta, a to bez ohledu na to, co si myslíš, že nebo jestli bude po smrti. Taky to znám. Když člověk neví kudy kam, může tohle vypadat jako jedinej možnej únik od všeho, od všech, od sebe. Klíčový je ale to slovní spojení „může vypadat.“ Ne, nechystám se Ti teď začít říkat, co máš a nemáš dělat. Takovejch lidí znáš asi víc než dost, to možná i kvůli nim teď čteš tenhle článek. Existuje jen jedinej člověk na světě, co rozhoduje o tom, jestli spácháš sebevraždu, nebo ne. Jsi to Ty. Když už ale čteš tyhle řádky, dovol mi prosím dát Ti pár informací, které třeba nemusíš mít teď k dispozici.

Proč si myslím, že si mohl něco přehlédnout? Znám to. Taky byly okamžiky, kdy jsem spoustu věcí neviděl a ty, co jsem viděl, jsem vnímal sakra černě. Hlavně představy o sobě. Nebyly to ale moje představy. Měl jsem je implantovaný od cizích lidí, kterejm jsem byl ale u prdele. A navíc jsem měl v životě dvakrát příležitost osobně mluvit s dvěma lidma, co to taky chtěli ukončit. Zrovna v době, kdy se na to chystali. I těmhle dvěma chybělo pár informací. Nemohli za to. Ve chvílích, kdy je všechno na hovno, za to může ten kus sádla, co máme všichni v hlavě (no jo, mozek je ze 60 % tuková tkáň). To je, nejen v tuhle chvíli, náš skutečnej největší nepřítel. Ten chemickej koktejl, co teď způsobuje, že se máš tak na hovno, totiž mění naše vnímání. A to dost brutálně! „Už nikdy nebude líp!“ nalhává nám tahle malá „vnitřní potvora“. A do toho nám do krve pere další a další hormony tak brutálně, že je problém se i na něco soustředit, nebo přestat brečet. Občas na to pomáhá zavřít oči, začít zhluboka dejchat jen nosem a napočítat třeba do deseti. Jseš ready? Tak teď mám pro Tebe ty informace, co si myslím, že by bylo fakt dobrý znát. Protože jestli je něco fakt na hovno, tak je to udělat unáhlený rozhodnutí, který nejde vzít zpět. Zejména v tomhle případě.

Životu nebezpečnej špek

MozekTak nejdřív k tý malý potvoře uvnitř naší hlavy, která Ti teď jde doslova po krku! Představ si, že i lidi, co jsou totálně „v pohodě“, nejsou občas schopný vidět některý souvislosti nezkreslenou optikou. Natož pak lidi, co jsou totálně ve sračkách jako jsi množná teď Ty. Ta tíha je fakt neuvěřitelná. A je tak velká, že Tvůj mozek teď všechno vnímání ještě o to víc zkresluje. Konkrétně za to může část, co se jmenuje limbický systém. Tuhle část mozku máme v podstatě stejnou jako šimpanzi. Nutí nás se tak občas i chovat. Však si vzpomeň, kdy si viděl(a) naposledy někoho chovat se doslova jako idiot. Kamaráde/ko, bojovat proti hormonům, to není žádná prdel. Vlastně je docela možný, že právě to, že si tenhle boj v minulosti nevyhrával(a), Tě dovedlo právě teď a právě sem. Zkrátka „mozkem“ „srdce“ nepřebiješ.

Jenže fyziologická realita je taková, že oním „mozkem“ myslíme jen jeho malinkou část – čelní lalok, kde je naše racionální část myšlení, empatie, zodpovědnost, vědomé rozhodování a prožívání. No a „srdcem“, případně se u chlapů někdy taky říká „poklopcem“, myslíme mezimozek, limbický systém, což je naše továrna na hormony a často i kardinální průsery. Oběma pak sekunduje ještě temenní lalok, kde je paměť a automatizovaný programy. Ty řídí velkou část našeho života a my o tom přitom celou dobu vůbec nevíme. Chůzi, řízení, ale i všechny sračky, co se nám v životě tak nějak furt vracej a nevíme proč. V psychologii se tomu říká nevědomí. Ovlivňuje prej 60 až 95 % našeho života. Je to tak, většinu toho, co v životě děláme, vlastně zas až tak úplně neřídíme. A co hůř, ani o tom nevíme! Teda dokud si nezajdeme k psychoterapeutovi nebo si třeba neprojdeme peklem tak jako si právě teď procházíš Ty teď.

Je prokázaný, že všechno kolem sebe vnímáme zkresleně, a to i když jsme úplně v pohodě. Popisuje to kognitivní psychologie. To, co je nejdůležitější teď zkusit přes ten všechen hormonální koktejl pochopit, je fakt, že život nás všech ovlivňujou kognitivní zkreslení (angl. cognitive bias). A to nejzrůdnější z nich teď pro Tebe může bejt potvrzující zkreslení (angl. confirmation bias). Od okamžiku, kdy si dospěl k názoru, že sebevražda by mohla bejt to správný řešení, zařídí to ta Tvoje malá potvora v hlavě tak, že najednou se Ti začne „objevovat“ pořád víc a víc důkazů o tom, že tohle je jakože to „správný“ a „jediný možný“ řešení.

Ty vole, není to tak! To jen ten kus sádla Ti bezostyšně lže, protože se zuby nehty drží nějaký hypotézy, která ale vlastně asi není ani Tvoje. Úplně stejně jako když si holka, kvůli reklamě a fotkám v lifestylech, chce koupit novou drahou kabelku a najednou „se“ jí začne potvrzovat, že ji prostě „potřebuje“ – mám k ní boty, sukni, šaty, má jí i ta či ona celebrita a co já vím co všechno! Nebo když si chlap chce koupit novou technickou hračičku, co zná z reklam a skrytejch PR článků, a najednou „pořád vidí,“ při čem všem ji „potřebuje“ – s novym mobilem bych nemusel tahat foťák, stejně jsem si chtěl koupit videokameru a s tim novym mobilem bych jí nepotřeboval, beztak potřebuju diktafon a ten bych takhle nemusel kupovat a bla bla bla. Nenech ten kus sádla nad Tebou vyhrát! Tady nejde o kabelku ani o mobil, tady jde o kejhák!

A víš co ještě? Ty automatizovaný programy uložený v Tvý hlavě, který Tě k tomu dost možná taky nutěj, totiž nejsou vůbec Tvoje! Psychologie má přesně tohle popsaný už přes 50 let. Naše nevědomí nám naprogramovali rodiče, prarodiče, sourozenci, učitelé, trenéři, ty šmejdi, co nás šikanovali, naši partneři, „kamarádi“ a někdy i filmový a knižní hrdinové. A dnes se o to snaží reklama a média. Tam se krásně dozvíš, „jak máš přeci žít“ a když tak nežiješ, „tak jsi prostě divnej!“ Nasrat!

Nenech ty sráče, ať Tě ubijou!

DSCF05772_editedCo si budeme nalhávat. Jsme v Česku, takže kdybys to teď fakt vzdal, spoustě lidí tím asi uděláš radost. Jo, některejm by sice možná došlo, že to je jejich vina a možná by ses tím i někomu „pomstil,“ ale za jakou cenu?!? Každej kolem sebe máme pár sráčů, co se sice na nás třeba i usmívají, ale přejou nám jen to nejhorší. Nenech ty sráče, ať Tě ubijou!

Kdysi jsem byl v rezidenci americkýho velvyslance na předávání nějakejch cen. Byl tam takovej skromnej postarší chlapík, a předával nějakou důležitou cenu za svýho kámoše, ještě staršího a skromnějšího chlapíka, co nemohl přes oceán dorazit. Ten jeho kámoš měl životní motto „Illegitimi non carborundum“, což znamená: „Don’t let the bastards to grind you down!“ neboli „Nenech ty sráče, ať Tě ubijou!“ Jen co to tenhle pán dořekl, hned mi byl ten jeho kámoš sympatickej! Stál jsem tam totiž zrovna v době, kdy mi nebylo nejlíp, a přesně tohle mě chytlo za srdce. Tohle motto bylo údajně poprvé použitý na začátku 2. světový války – britskym vojenskym zpravodajstvím. Holt přijít o barák, svý nejbližší, o pocit jistoty a choulit se v metru někde na špinavý zemi před německým bombardováním, přijdu na to asi taky.

Ten jeho kámoš se jmenoval Alfred Robert Bader, tehdy majitel jedný gigantický kanadský chemičky, teď už důchodce a filantrop, však mu je taky 92. Je to syn českýho Žida a maďarský šlechtičny. I když mu táta umřel, když mu byly 2 týdny, takže ho v životě nepoznal, cejtí se bejt tak trochu Čech. Nikdy tu ale nežil. Jeho rodiče bydleli ve Vídni. A bejt napůl Žid v Rakousku nebyla v roce 1938 úplně výhra, takže musel ve 14 zdrhnout do Londýna, dětským transportem. Tam už to bylo o něco lepší. Pokračoval ve studiu na střední, ale když ho vzali na technickou školu v Brightonu, tak ho najednou sebrali a poslali do uprchlickýho tábora v Kanadě. O rok pozdějc se ho tam pak ujal Martin Wolff jako náhradní otec. Ten ho podpořil v tom, aby šel studovat na vejšku chemii, na prestižní McGill University. Tam ho ale nevzali, protože – a teď se podrž – byl Žid a oni už měli naplněnou „židovskou kvótu.“ A nechtěli ho ani v Torontu. Tak nakonec vystudoval na nic moc škole v Kingstonu, chemii a historii. V chemii byl ale tak dobrej, že ho nakonec vzali na Harvard. Díky tomu začal pracovat v Pitsburghu pro jednu chemickou firmu, kde vymyslel nekatalytickou transesterifikaci, kterou tak trochu posunul celosvětovou chemii, získal spoustu patentů a taky balík peněz, za kterej rozjel svoji vlastní firmu. A jeho podnikání byla taky jízda. Nakonec vybudoval jeden z největších chemických koncernů na světě – Sigma Aldrich Corporation.

Jeho kámoš říkal, že k tomu mottu si prej došel už při studiích. V Rakousku to sice bylo peklo, ale v Anglii a Kanadě prej nebylo tehdy o moc líp. 14 respektive 16 letej židovskej uprchlík prej nebyl mezi domorodci moc populární. Často přemejšlel, že to vzdá. Pak se ale rozhodnul, že všem těm sráčům ukáže a bude úspěšnej. Dostal se na Harvard, tvrdě pracoval a pak vybudoval svoji firmu. Tu spolu s dalšími akcionáři v roce 2014 odprodal německé společnosti Merck, za 17 miliard dolarů.

Já ale nejsem Bader, ty vole…

IMG_7757_editedJá vím, ukázat těm sráčům, že mě nezlomí, to není tak snadný. Ne, když je člověk dole a sráči kolem do něj ještě kopou. Jo, tohle taky znám. Tohle je dno kamaráde/ko, ale věř mi, nemusí to bejt konečná. A jo, já taky nejsem Bader. A keců o tom, že všichni můžeme bejt miliardáři, mám plný zuby. Rozhodně nejsem ten, kdo by Ti teď začal valit do hlavy nějaký motivační sračky. Osobně si myslím, že ty píčoviny typu: „co dělají úspěšní lidé“ lidem spíš ubližujou.

Sám jsem si zažil okamžiky, kdy všechno bylo totálně na hovno… A pak se to ještě doopravdy posralo. Ale víš co. Pak bylo líp. Mnohem líp. Vlastně nejlíp do tý doby. A víš proč? Lidi si myslej, že sebevraždu páchají jen slaboši. Kecy! My dva víme, že to, že o tom člověk přemejšlí, vyžaduje kurva hodně síly a odvahy. Jen to možná není na první pohled vidět. Skutečnost je ale taková, že se Ti podařilo něco strašně vzácnýho. Vyhrát nad tím nejsilnějším lidským strachem – strachem ze smrti. Daseinsanalýza věří, že právě strach ze smrti radikálně ovlivňuje celej Tvůj život, teda ten Tvůj už ne. Jsi svobodnej. Kdyby teď byla válka a Ty voják/vojanda, nepřítel je v hajzlu. Nad člověkem, co se nebojí smrti, nejde vyhrát. Věděj to a náležitě využívaj i ty zkurvený teroristi a věděli to i Sparťani v bitvě u Thermopyl. Dodnes se o tom učíme v dějepise. No a Ty právě tady a právě teď stojíš před rozhodnutím, co s tou veškerou nabitou sílou a odvahou, kterou si asi ještě plně neuvědomuješ, udělat. Kterým směrem ji obrátit a zda ji investovat, nebo jednou pro vždy a definitivně zahodit.

Víš, jak jsem na začátku říkal, že jsem měl možnost mluvit s těma dvěma lidma, co chtěli spáchat sebevraždu v době, kdy už byli skoro rozhodnutí? Přeju jim teď každej rok k narozeninám. A po očku sleduju, jak se jim daří. Pro mě osobně je mnohem silnější než ten Baderův příběh, příběh jednoho z nich – holčiny, která měla už před hodně lety safra dobrej důvod to zabalit. Vlastně jsem se jí tehdy ani nedivil. Celej její život byl prostě na píču, už od dětství. A přítel, co jí mlátil a pak zahnul a odešel s nejlepší kámoškou, tomu dal doslova korunu. Byla na dně, a jakože fakt až tam dole, na „ground zero.“ Všechny její dosavadní vztahy – na hovno, s rozvedenejma rodičema to taky nebyla žádná hitparáda, nejbližší kamarádky často očividně pěkný svině, atd.

„Ale vždyť to nemohlo bejt tak zlý, vždyť jsi určitě někdy byla i šťastná?“ ptal jsem se jí, když u mě seděla na gauči. „No, maximálně tak tejden a pak jsem zase zjistila, že je to lež,“ opáčila. Byla to ode mě dementní otázka. Ale je to už spoustu let. O tom, co bylo nebo nebylo to totiž vůbec není! Je to totiž o tom, co bude teď, když je všechno jinak, když jsi mnohem silnější! Povídali jsme si tehdy tři hodiny. Nakonec to neudělala. A víš co? Tři měsíce na to potkala kluka. Prej naprosto úžasnýho, milujícího, konečně i věrnýho, atd., atd. Upřímně, moc jsem tomu po tom všem vyprávění zezačátku nevěřil. Ale tentokrát to bylo fakt jiný. Díky tomu, že vzala veškerou sebranou sílu a odvahu a investovala ji do toho, aby se zbavila všech sráčů kolem, bylo to jiný! A abych to zkrátil – už pár let je to její manžel a otec jejích dětí. Až na „provozní únavu,“ co znají asi všechny matky, je konečně šťastná, každej jeden den.

Na to já seru, já to budu mít určitě jinak, a navíc sebevražda je moje věc!

Hele, jako jo. Je možný, že to budeš mít jinak. Kdybych byl jasnovidec, jdu si vsadit sportku a jsem v pohodě, že jo. Jsou třeba holky nebo chlapi, co jsou neplodný, lidi, co si chtěj vzít život třeba kvůli svojí homosexuální orientaci, lidi, co se nedokážou sami srovnat s tím, že třeba přišli o nohy, atd. Jsou zkrátka věci, co jinak nebudou. Ale když Viktor Frankl, posléze slavnej psychoterapeut a tehdy ještě Žid v koncentráku, zjišťoval, v čem je rozdíl mezi těma, co to přežili a těma, co to nedali, zjistil, že to bylo v jejich postoji k tý věci. Všichni totiž byli ve stejnejch sračkách, ale ty, co v těch sračkách dokázali najít novej smysl života, ty se dočkali vysvobození. U Tebe je to jiný v tom, že žádná spojenecká armáda nepřijde, ale Ty zároveň sám/sama můžeš z toho pekla odejít. A pak je tu ještě jeden další „drobnej“ rozdíl – ne, sebevražda rozhodně není jenom Tvoje věc! Navždy změní život spousty lidí kolem Tebe a hned Ti ukážu jak a proč!

„Svoji smrtí nikomu neublížím“

DSCF0555_editedByl horkej jarní den, venku svítilo slunce, voněly kytky, ptáci zpívaly a já se proháněl v rychlym kabrioletu se staženou střechou se svojí kámoškou horskejma serpentýnama. Úsměv jsem měl od ucha k uchu, protože fakt miluju řízení, ale kámoška byla ve zlomku sekundy nějaká sešlá nebo co. „Umřelo mi dítě!“ řekla a začala brečet. Znali jsme se teprve krátce a já věděl, že má tři děti. V životě by mě nenapadlo, že byly původně čtyři. Bylo to už mnoho let. Dodnes na to myslí každej jeden den. Vyčítá si to. A vlastně to bere jako svoji vinu. Otec dítěte na tom není o moc líp. Na ostatní sourozence jsem neměl ani po třech letech odvahu se zeptat. A přitom to nebyla sebevražda, co vzalo jejímu dítěti život.

„Stěhujeme se teď na Moravu a svatbu odkládáme,“ sdělil mi kámoš. Bylo to jako blesk z čistýho nebe. Zejména, když měl teď novou super práci v Praze. „Snoubence se zabil bratr, chce teď být pohromadě se svými rodiči. Ti to taky nenesou moc dobře,“ dodal tehdy smutně. Teď bydlí spolu na Moravě, u jejích rodičů. Po nějaké době se nakonec vzali a přišlo i kýžené miminko, i když později. Stín smrti manželčina bratra je tam ale pořád. A to ani nespáchal sebevraždu, stalo se to při lyžování.

„Martine, potřebuju se s Tebou sejít,“ řekl asi ten nejpozitivněji naladěný člověk, kterého jsem v životě potkal a neznělo to jako, že půjde o přátelskej pokec nad pivem. „Víš, jak se mi před rokem zastřelil ten kámoš? Já to nějak nemůžu furt vstřebat. Zkoušel jsem kde co, ale nemůžu to ze sebe setřást. Jsem vlastně v podobný situaci… No a teď přemejšlím nad tím samým… To mě děsí, já takhle nechci skončit!“ Pokračoval a mě to taky trochu děsilo. I když to tak nevypadá, tak očividně existujou lidi, byť třeba ne Tvoji nejbližší, které může Tvoje sebevražda zasáhnout natolik, že je stáhne do podobných hlubin. Tohle byl třeba táta od rodiny.

Anebo jiná kámoška. Někdy v pubertě si její táta prostřelil hlavu venku na trávníku před jejich panelákem. Pozdějc se s mámou dozvěděly, že měl už dva roky nádor na mozku, o kterym s mámou nevěděly. Ale to, co udělal, s tím se ani po 20 letech nesrovnala. Nakonec si vzala chlápka ve věku svýho otce.

No a pak tu máme prarodiče. Nedávno Jiřina Šiklová, jedna česká socioložka, vyprávěla o průzkumu, co dělali mezi seniorama. Ptali se jich – kdybyste teď vyhrál(a) milion, co byste s ním dělal(a). 100 % důchodců by dalo něco vnoučatům. Většina dokonce všechno, menšina by poplatila nějaké opravy na baráku, vyrazila na nějakou menší dovolenou a pak by většinu dala vnoučatům. I když to tak možná nevypadá, babička s dědečkem, dokud jsou ještě naživu, žijou právě pro vnoučata.

„Však oni se s tou sebevraždou ostatní nějak srovnají…“

„…a určitě jim to zas tolik neublíží. Možná, že někteří budou ještě rádi,“ říká si spousta lidí, co zvažuje sebevraždu. Hele, ty vole, sice jsem si to taky kdysi myslel, ale není to tak. Když ti umře dítě nebo sourozenec, navždycky zemře i část tebe. Natož, kdyby to bylo vnouče. Když se ti zabije kámoš, ta vina, že si mohl a měl nějak zasáhnout, se s tebou potáhne. A možná, že tě nakonec stáhne dolů natolik, že i ty budeš zírat do hlavně svojí pistole. Lidi si vyčítaj, i když umře jejich blízký na rakovinu, při dopravní nehodě nebo prostě jakkoliv jinak. Sebevražda, ta je ale horší. Mnohem horší. S tou se někteří nesrovnají ani po smrti. Jak to můžu kurva vědět?

Prošel jsem se párkrát po místním hřbitově a četl náhrobky. Tady je to, co tam lidi psali:

hrob2„Odešels drahý bez slůvka rozloučení tak náhle, že těžko k uvěření,“ – Josef K., 12 let. Pepův táta umřel za 21 let, jeho matka za 36.

„Odešlo jsi dítě zlaté od nás do dáli, kdybychom Tě nastokráte zpátky volali, nevrátíš se andílku – Bůh Tě dal jen na chvilku. Krátká radost, žalost dlouhá, bylas jeho půjčka pouhá.“ – Milan J., 9 let. Jeho matka to asi moc dobře nenesla. Zemřela 4 roky na to, ve svých 47 letech. Otec Milana přežil o 23 let, umřel v 69.

A v Praze, v Prokopáku, je v lese u železnice schovanej náhrobek. Jeho „držiteli“ bylo 25 let, když se rozhodl skočit pod vlak. Takhle udržovanej a věncema, plyšákama, vzkazama a svíčkama ověnčenej hrob nenajdeš ani na žádnym hřbitově, natož uprostřed lesa. Je tomu už 8 let, co se ten kluk zabil…

Nemusíš to zvládnout sám!

Chci Ti říct jednu věc. Kája Gott nazpíval jednu písničku, za kterou bych ho nakopal do prdele. I od svejch klientů jsem to slyšel hodněkrát: „To musím zvládnout sám, na to snad sílu mám!“ Hele, nemusíš! Vlastně si nikdy nemusel. A víš co, teď zrovna je docela dobře možný, že v tuhle chvíli, kdy jsi na dně, to prostě třeba ani sám zvládnout nemůžeš. Kvůli tomu posranýmu kusu sádla, co teď řídí všechny Tvoje hormony a doslova Tě drží pod krkem.

Ale mám pro Tebe dobrou zprávu! V týhle zemi je spousta lidí, co jsou připravený Ti pomoct. A zadarmo! A jsou tam pro Tebe třeba i teď hned! A ať jsi z kterýkoliv části republiky. Mám na Tebe teď jednu obrovskou prosbu – vezmi prosím svůj telefon a na jedno z těch čísel TEĎ HNED zavolej. Na spoustě z nich jsou nonstop, takže ne, nevadí, že jsou třeba tři hodiny ráno.

 

Spoustu těch lidí, co tam dělají znám i osobně. Jsou to super týpci, se kterýma bys klidně mohl(a) zajít i na pivo. A jo, sice bych to asi neměl prozrazovat, protože s nima občas na to pivo chodím, ale věř tomu, že tyhle lidi Ti budou rozumět!

TransformaceKromě okamžité telefonické pomoci a podpory je Ti v Česku (i na Slovensku) k dispozici i bezplatná lékařská pomoc. Obvykle se v těchto případech používá kombinace intenzivní individuální psychoterapie a skupinové terapie, kde Ti pomůžou najít ty příčiny problémů, které třeba v tuhle chvíli nevidíš a odstranit některý ty automatizovaný programy, co Tě ničej. No a obvykle je to doplněný i o farmakologickou léčbu, která utiší tu malou potvoru v Tvý hlavě, co se Tě snaží zabít hormonama, který teď v nesmyslnym množství produkuje. Budeš se tak moct doslova nadechnout, vyspat a soustředit svoji nově získanou sílu a odvahu na to, aby ses pohnul(a) ve svým životě tak moc a tak rychle jako nikdy dřív. A věř tomu, že až se dostaneš z nejhoršího, tak to bude safra jízda! Stejně jako to měla ta holčina, o který jsem mluvil. Tuhle pomoc – krizovou intervenci – poskytují všechny krajské psychiatrické nemocnice.

Pár odkazů na závěr

Normálně dávám odkazy do textu. Teď pro mě ale bylo důležitý, aby si to dočetl(a) v kuse až do konce. Budu Ti držet palce, aby ses dokázal(a) z těch sraček vyhrabat. Jsi silnější a odvážnější, než si teď možná myslíš. Vlastně je docela možný, že byť si to třeba neuvědomuješ, nikdy dřív si nebyl(a) silnější než právě teď. A právě to Ti pomůže dosáhnout štěstí a spokojenosti v Tvym životě! Teď už je to na Tobě, pomoc je Ti k dispozici na číslech výše 24 hodin denně 7 dní v týdnu. A je jedno, kolik Ti je let. Tvůj život je teď ve Tvejch rukou. Budu Ti držet palce, abys to nevzdal(a) právě teď, když konečně stojíš na novym začátku.

Tady jsou odkazy na vysvětlivky pojmů z textu:

A tady na články, co stojí za to si přečíst:

PohledO autorovi

Martin Zikmund je lektor firemních workshopů a seminářů a průvodce lidí a firem klíčovými změnami. Je také autorem všech textů a většiny fotografií na tomto blogu. Více se o něm dozvíte na Nekouč.cz.

5 comments

  1. Děkuji za tohle čtení, dnes mi to pomohlo. Byla jsem rozhodnutá, ale přemluvil jste mě. Je fajn najít alespoň jednoho člověka co tohle chápe, respektive chápe jak se cítím. Ještě jednou díky 😊

    Liked by 1 osoba

    1. Krásný večer Markéto, jsem moc rád, že Vám ten článek pomohl změnit Vaše rozhodnutí! Dala jste mi tím vlastně ten nejlepší dárek k svátku. A i když jste dívka, tak za mě „máte koule“, že jste se rozhodla to nezabalit! Klobouk dolů!

      A nebojte se využít třeba některou z těch linek pomoci (v SOS centru jsou třeba naprosto super lidi), jsou anonymní a mohla byste to s nimi ještě lépe rozebrat. Nemusíte v tom být sama a zároveň tahle anonymní linka Vás k ničemu nijak nezavazuje. Můžete tam volat klidně i opakovaně a získat podporu třeba během dalších kroků, jak se z té současné situace dostat ven, které mohou být pro Vás třeba občas náročné nebo unavující.

      Někdy není ani špatné zajet si na pár týdnů odpočinout do toho Centra krizové intervence v Praze (případně obdobného zařízení ve Vašem kraji). Jeden člověk, kterého jsem znal, kterému se v zahraničí zhroutil život před očima, to nakonec tak udělal (a to se musel nejprve dopravit zpět do ČR) a do teď je tam chválí, kudy chodí. Podzim a Vánoce jsou vůbec nejtěžším obdobím v roce. V tomhle období myslí na sebevraždu mnoho lidí, mnohem více, než to na první pohled vypadá, protože o tomhle se na veřejnosti fakt nemluví. Stejně jako nikdo z nich pak logicky neříká, že když to neudělali, tak po pár letech, měsících, neřku-li třeba jen týdnech se jejich život výrazně zlepšil. Obvykle i jejich vlastním přičiněním, protože najednou v sobě objevili tu sílu, kterou předtím neznali.

      Budu Vám moc držet palce, abyste se už nikdy nedostala do podobné situace, kdy byste uvažovala o ukončení vlastního života!

      Z celého srdce Vám přeji, ať se Vám v životě daří a ať jste co nejvíc šťastná!

      Martin Z.

      To se mi líbí

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s