Proč nespáchat sebevraždu

Občas se to tak v životě sejde, že si člověk méně či více vážně začne klást tuhle otázku. Obvykle to není v dobách nejšťastnějších, spíše naopak. Neřešitelné situace, trýznivé ztráty, šokující lékařské diagnózy, (kyber)šikana, pocity naprostého selhání, zcela „bezvýchodné“ situace – důvodů může být bezpočet a někdy i víc najednou. Tenhle článek je tu ale proto, aby se vám pokusil nastínit, proč to nedělat. Proč se nezabít. Proč nespáchat sebevraždu.

Upozornění: Tento článek je určen těm, kteří si kladou otázku Proč nespáchat sebevraždu, pro ně je i psán. Nečekejte proto příliš politické korektnosti.

Když je to prostě na hovno

Tak jo. Asi je důvod, proč si tenhle článek čteš. Možná si se zeptal(a) na Googlu nebo Seznamu, možná Ti to někdo jen poslal mailem nebo sdílel na Facebooku, to je teď tak nějak celkem fuk. Pokud se zajímáš o to, proč nespáchat sebevraždu, znamená to patrně, že to teď máš v životě asi dost na hovno, eufemisticky řečeno. Někdy se to tak holt prostě sejde. Spousta lidí, co někdy myslela na sebevraždu si to pak časem vyčítá, stydí se za to, vůbec o tom nemluví. A tak to může vypadat, že to nikdo kolem neprožil. Není to tak. Jen v Česku lidi radši mluví o tom, že byli v bordelu, podvedly manžela, ojebali zákony. Smrt je tu tabu. Vlastně by ses divil(a) jak moc jsou tyhle myšlenky ve skutečnosti „normální.“

downCo ale s tím. Vyčerpání, smutek, zoufalství, gigantická vina a strach z toho, co bude dál. Svět se člověku najednou bortí jak domeček z karet a „všechno je špatně“. Nezřídka si pak připadá, že „je úplně k ničemu a všechno v životě zvoral.“ A pak jsou tu ti, co měli celý život na hovno. Třeba i objektivně. Rodiče alkoholici, co Ti tvrdí, že chlastají kvůli tomu, jaká jsi, ve škole šikana, trenér tak trochu psychopat. Měl jsem jednu takovou klientku. Ale dala to a teď má manžela, se kterym se i po víc jak 20 letech miluje jako puberťačka. Panta rhei, vše plyne, jak říkal Platón. Jenže teď je teď, co Ti je co potom, že za pár let to může bejt jinak.

Občas fakt může sebevražda vypadat jako jistota, jako ta „lepší“ varianta, a to bez ohledu na to, co si myslíš, že nebo jestli bude po smrti. Taky to znám. Když člověk neví kudy kam, může tohle vypadat jako jedinej možnej únik od všeho, od všech, od sebe. Klíčový je ale to slovní spojení „může vypadat.“ Ne, nechystám se Ti teď začít říkat, co máš a nemáš dělat. Takovejch lidí znáš asi víc než dost, to možná i kvůli nim teď čteš tenhle článek. Existuje jen jedinej člověk na světě, co rozhoduje o tom, jestli spácháš sebevraždu, nebo ne. Jsi to Ty. Když už ale čteš tyhle řádky, dovol mi prosím dát Ti pár informací, které třeba nemusíš mít teď k dispozici.

Proč si myslím, že si mohl něco přehlédnout? Znám to. Taky byly okamžiky, kdy jsem spoustu věcí neviděl a ty, co jsem viděl, jsem vnímal sakra černě. Hlavně představy o sobě. Nebyly to ale moje představy. Měl jsem je implantovaný od cizích lidí, kterejm jsem byl ale u prdele. A navíc jsem měl v životě dvakrát příležitost osobně mluvit s dvěma lidma, co to taky chtěli ukončit. Zrovna v době, kdy se na to chystali. I těmhle dvěma chybělo pár informací. Nemohli za to. Ve chvílích, kdy je všechno na hovno, za to může ten kus sádla, co máme všichni v hlavě (no jo, mozek je ze 60 % tuková tkáň). To je, nejen v tuhle chvíli, náš skutečnej největší nepřítel. Ten chemickej koktejl, co teď způsobuje, že se máš tak na hovno, totiž mění naše vnímání. A to dost brutálně! „Už nikdy nebude líp!“ nalhává nám tahle malá „vnitřní potvora“. A do toho nám do krve pere další a další hormony tak brutálně, že je problém se i na něco soustředit, nebo přestat brečet. Občas na to pomáhá zavřít oči, začít zhluboka dejchat jen nosem a napočítat třeba do deseti. Jseš ready? Tak teď mám pro Tebe ty informace, co si myslím, že by bylo fakt dobrý znát. Protože jestli je něco fakt na hovno, tak je to udělat unáhlený rozhodnutí, který nejde vzít zpět. Zejména v tomhle případě.

Životu nebezpečnej špek

MozekTak nejdřív k tý malý potvoře uvnitř naší hlavy, která Ti teď jde doslova po krku! Představ si, že i lidi, co jsou totálně „v pohodě“, nejsou občas schopný vidět některý souvislosti nezkreslenou optikou. Natož pak lidi, co jsou totálně ve sračkách jako jsi množná teď Ty. Ta tíha je fakt neuvěřitelná. A je tak velká, že Tvůj mozek teď všechno vnímání ještě o to víc zkresluje. Konkrétně za to může část, co se jmenuje limbický systém. Tuhle část mozku máme v podstatě stejnou jako šimpanzi. Nutí nás se tak občas i chovat. Však si vzpomeň, kdy si viděl(a) naposledy někoho chovat se doslova jako idiot. Kamaráde/ko, bojovat proti hormonům, to není žádná prdel. Vlastně je docela možný, že právě to, že si tenhle boj v minulosti nevyhrával(a), Tě dovedlo právě teď a právě sem. Zkrátka „mozkem“ „srdce“ nepřebiješ.

Jenže fyziologická realita je taková, že oním „mozkem“ myslíme jen jeho malinkou část – čelní lalok, kde je naše racionální část myšlení, empatie, zodpovědnost, vědomé rozhodování a prožívání. No a „srdcem“, případně se u chlapů někdy taky říká „poklopcem“, myslíme mezimozek, limbický systém, což je naše továrna na hormony a často i kardinální průsery. Oběma pak sekunduje ještě temenní lalok, kde je paměť a automatizovaný programy. Ty řídí velkou část našeho života a my o tom přitom celou dobu vůbec nevíme. Chůzi, řízení, ale i všechny sračky, co se nám v životě tak nějak furt vracej a nevíme proč. V psychologii se tomu říká nevědomí. Ovlivňuje prej 60 až 95 % našeho života. Je to tak, většinu toho, co v životě děláme, vlastně zas až tak úplně neřídíme. A co hůř, ani o tom nevíme! Teda dokud si nezajdeme k psychoterapeutovi nebo si třeba neprojdeme peklem tak jako si právě teď procházíš Ty teď.

Je prokázaný, že všechno kolem sebe vnímáme zkresleně, a to i když jsme úplně v pohodě. Popisuje to kognitivní psychologie. To, co je nejdůležitější teď zkusit přes ten všechen hormonální koktejl pochopit, je fakt, že život nás všech ovlivňujou kognitivní zkreslení (angl. cognitive bias). A to nejzrůdnější z nich teď pro Tebe může bejt potvrzující zkreslení (angl. confirmation bias). Od okamžiku, kdy si dospěl k názoru, že sebevražda by mohla bejt to správný řešení, zařídí to ta Tvoje malá potvora v hlavě tak, že najednou se Ti začne „objevovat“ pořád víc a víc důkazů o tom, že tohle je jakože to „správný“ a „jediný možný“ řešení.

Ty vole, není to tak! To jen ten kus sádla Ti bezostyšně lže, protože se zuby nehty drží nějaký hypotézy, která ale vlastně asi není ani Tvoje. Úplně stejně jako když si holka, kvůli reklamě a fotkám v lifestylech, chce koupit novou drahou kabelku a najednou „se“ jí začne potvrzovat, že ji prostě „potřebuje“ – mám k ní boty, sukni, šaty, má jí i ta či ona celebrita a co já vím co všechno! Nebo když si chlap chce koupit novou technickou hračičku, co zná z reklam a skrytejch PR článků, a najednou „pořád vidí,“ při čem všem ji „potřebuje“ – s novym mobilem bych nemusel tahat foťák, stejně jsem si chtěl koupit videokameru a s tim novym mobilem bych jí nepotřeboval, beztak potřebuju diktafon a ten bych takhle nemusel kupovat a bla bla bla. Nenech ten kus sádla nad Tebou vyhrát! Tady nejde o kabelku ani o mobil, tady jde o kejhák!

A víš co ještě? Ty automatizovaný programy uložený v Tvý hlavě, který Tě k tomu dost možná taky nutěj, totiž nejsou vůbec Tvoje! Psychologie má přesně tohle popsaný už přes 50 let. Naše nevědomí nám naprogramovali rodiče, prarodiče, sourozenci, učitelé, trenéři, ty šmejdi, co nás šikanovali, naši partneři, „kamarádi“ a někdy i filmový a knižní hrdinové. A dnes se o to snaží reklama a média. Tam se krásně dozvíš, „jak máš přeci žít“ a když tak nežiješ, „tak jsi prostě divnej!“ Nasrat!

Nenech ty sráče, ať Tě ubijou!

DSCF05772_editedCo si budeme nalhávat. Jsme v Česku, takže kdybys to teď fakt vzdal, spoustě lidí tím asi uděláš radost. Jo, některejm by sice možná došlo, že to je jejich vina a možná by ses tím i někomu „pomstil,“ ale za jakou cenu?!? Každej kolem sebe máme pár sráčů, co se sice na nás třeba i usmívají, ale přejou nám jen to nejhorší. Nenech ty sráče, ať Tě ubijou!

Kdysi jsem byl v rezidenci americkýho velvyslance na předávání nějakejch cen. Byl tam takovej skromnej postarší chlapík, a předával nějakou důležitou cenu za svýho kámoše, ještě staršího a skromnějšího chlapíka, co nemohl přes oceán dorazit. Ten jeho kámoš měl životní motto „Illegitimi non carborundum“, což znamená: „Don’t let the bastards to grind you down!“ neboli „Nenech ty sráče, ať Tě ubijou!“ Jen co to tenhle pán dořekl, hned mi byl ten jeho kámoš sympatickej! Stál jsem tam totiž zrovna v době, kdy mi nebylo nejlíp, a přesně tohle mě chytlo za srdce. Tohle motto bylo údajně poprvé použitý na začátku 2. světový války – britskym vojenskym zpravodajstvím. Holt přijít o barák, svý nejbližší, o pocit jistoty a choulit se v metru někde na špinavý zemi před německým bombardováním, přijdu na to asi taky.

Ten jeho kámoš se jmenoval Alfred Robert Bader, tehdy majitel jedný gigantický kanadský chemičky, teď už důchodce a filantrop, však mu je taky 92. Je to syn českýho Žida a maďarský šlechtičny. I když mu táta umřel, když mu byly 2 týdny, takže ho v životě nepoznal, cejtí se bejt tak trochu Čech. Nikdy tu ale nežil. Jeho rodiče bydleli ve Vídni. A bejt napůl Žid v Rakousku nebyla v roce 1938 úplně výhra, takže musel ve 14 zdrhnout do Londýna, dětským transportem. Tam už to bylo o něco lepší. Pokračoval ve studiu na střední, ale když ho vzali na technickou školu v Brightonu, tak ho najednou sebrali a poslali do uprchlickýho tábora v Kanadě. O rok pozdějc se ho tam pak ujal Martin Wolff jako náhradní otec. Ten ho podpořil v tom, aby šel studovat na vejšku chemii, na prestižní McGill University. Tam ho ale nevzali, protože – a teď se podrž – byl Žid a oni už měli naplněnou „židovskou kvótu.“ A nechtěli ho ani v Torontu. Tak nakonec vystudoval na nic moc škole v Kingstonu, chemii a historii. V chemii byl ale tak dobrej, že ho nakonec vzali na Harvard. Díky tomu začal pracovat v Pitsburghu pro jednu chemickou firmu, kde vymyslel nekatalytickou transesterifikaci, kterou tak trochu posunul celosvětovou chemii, získal spoustu patentů a taky balík peněz, za kterej rozjel svoji vlastní firmu. A jeho podnikání byla taky jízda. Nakonec vybudoval jeden z největších chemických koncernů na světě – Sigma Aldrich Corporation.

Jeho kámoš říkal, že k tomu mottu si prej došel už při studiích. V Rakousku to sice bylo peklo, ale v Anglii a Kanadě prej nebylo tehdy o moc líp. 14 respektive 16 letej židovskej uprchlík prej nebyl mezi domorodci moc populární. Často přemejšlel, že to vzdá. Pak se ale rozhodnul, že všem těm sráčům ukáže a bude úspěšnej. Dostal se na Harvard, tvrdě pracoval a pak vybudoval svoji firmu. Tu spolu s dalšími akcionáři v roce 2014 odprodal německé společnosti Merck, za 17 miliard dolarů.

Já ale nejsem Bader, ty vole…

IMG_7757_editedJá vím, ukázat těm sráčům, že mě nezlomí, to není tak snadný. Ne, když je člověk dole a sráči kolem do něj ještě kopou. Jo, tohle taky znám. Tohle je dno kamaráde/ko, ale věř mi, nemusí to bejt konečná. A jo, já taky nejsem Bader. A keců o tom, že všichni můžeme bejt miliardáři, mám plný zuby. Rozhodně nejsem ten, kdo by Ti teď začal valit do hlavy nějaký motivační sračky. Osobně si myslím, že ty píčoviny typu: „co dělají úspěšní lidé“ lidem spíš ubližujou.

Sám jsem si zažil okamžiky, kdy všechno bylo totálně na hovno… A pak se to ještě doopravdy posralo. Ale víš co. Pak bylo líp. Mnohem líp. Vlastně nejlíp do tý doby. A víš proč? Lidi si myslej, že sebevraždu páchají jen slaboši. Kecy! My dva víme, že to, že o tom člověk přemejšlí, vyžaduje kurva hodně síly a odvahy. Jen to možná není na první pohled vidět. Skutečnost je ale taková, že se Ti podařilo něco strašně vzácnýho. Vyhrát nad tím nejsilnějším lidským strachem – strachem ze smrti. Daseinsanalýza věří, že právě strach ze smrti radikálně ovlivňuje celej Tvůj život, teda ten Tvůj už ne. Jsi svobodnej. Kdyby teď byla válka a Ty voják/vojanda, nepřítel je v hajzlu. Nad člověkem, co se nebojí smrti, nejde vyhrát. Věděj to a náležitě využívaj i ty zkurvený teroristi a věděli to i Sparťani v bitvě u Thermopyl. Dodnes se o tom učíme v dějepise. No a Ty právě tady a právě teď stojíš před rozhodnutím, co s tou veškerou nabitou sílou a odvahou, kterou si asi ještě plně neuvědomuješ, udělat. Kterým směrem ji obrátit a zda ji investovat, nebo jednou pro vždy a definitivně zahodit.

Víš, jak jsem na začátku říkal, že jsem měl možnost mluvit s těma dvěma lidma, co chtěli spáchat sebevraždu v době, kdy už byli skoro rozhodnutí? Přeju jim teď každej rok k narozeninám. A po očku sleduju, jak se jim daří. Pro mě osobně je mnohem silnější než ten Baderův příběh, příběh jednoho z nich – holčiny, která měla už před hodně lety safra dobrej důvod to zabalit. Vlastně jsem se jí tehdy ani nedivil. Celej její život byl prostě na píču, už od dětství. A přítel, co jí mlátil a pak zahnul a odešel s nejlepší kámoškou, tomu dal doslova korunu. Byla na dně, a jakože fakt až tam dole, na „ground zero.“ Všechny její dosavadní vztahy – na hovno, s rozvedenejma rodičema to taky nebyla žádná hitparáda, nejbližší kamarádky často očividně pěkný svině, atd.

„Ale vždyť to nemohlo bejt tak zlý, vždyť jsi určitě někdy byla i šťastná?“ ptal jsem se jí, když u mě seděla na gauči. „No, maximálně tak tejden a pak jsem zase zjistila, že je to lež,“ opáčila. Byla to ode mě dementní otázka. Ale je to už spoustu let. O tom, co bylo nebo nebylo to totiž vůbec není! Je to totiž o tom, co bude teď, když je všechno jinak, když jsi mnohem silnější! Povídali jsme si tehdy tři hodiny. Nakonec to neudělala. A víš co? Tři měsíce na to potkala kluka. Prej naprosto úžasnýho, milujícího, konečně i věrnýho, atd., atd. Upřímně, moc jsem tomu po tom všem vyprávění zezačátku nevěřil. Ale tentokrát to bylo fakt jiný. Díky tomu, že vzala veškerou sebranou sílu a odvahu a investovala ji do toho, aby se zbavila všech sráčů kolem, bylo to jiný! A abych to zkrátil – už pár let je to její manžel a otec jejích dětí. Až na „provozní únavu,“ co znají asi všechny matky, je konečně šťastná, každej jeden den.

Na to já seru, já to budu mít určitě jinak, a navíc sebevražda je moje věc!

Hele, jako jo. Je možný, že to budeš mít jinak. Kdybych byl jasnovidec, jdu si vsadit sportku a jsem v pohodě, že jo. Jsou třeba holky nebo chlapi, co jsou neplodný, lidi, co si chtěj vzít život třeba kvůli svojí homosexuální orientaci, lidi, co se nedokážou sami srovnat s tím, že třeba přišli o nohy, atd. Jsou zkrátka věci, co jinak nebudou. Ale když Viktor Frankl, posléze slavnej psychoterapeut a tehdy ještě Žid v koncentráku, zjišťoval, v čem je rozdíl mezi těma, co to přežili a těma, co to nedali, zjistil, že to bylo v jejich postoji k tý věci. Všichni totiž byli ve stejnejch sračkách, ale ty, co v těch sračkách dokázali najít novej smysl života, ty se dočkali vysvobození. U Tebe je to jiný v tom, že žádná spojenecká armáda nepřijde, ale Ty zároveň sám/sama můžeš z toho pekla odejít. A pak je tu ještě jeden další „drobnej“ rozdíl – ne, sebevražda rozhodně není jenom Tvoje věc! Navždy změní život spousty lidí kolem Tebe a hned Ti ukážu jak a proč!

„Svoji smrtí nikomu neublížím“

DSCF0555_editedByl horkej jarní den, venku svítilo slunce, voněly kytky, ptáci zpívali a já se proháněl v rychlym kabrioletu se staženou střechou se svojí kámoškou horskejma serpentýnama. Úsměv jsem měl od ucha k uchu, protože fakt miluju řízení, ale kámoška byla ve zlomku sekundy nějaká sešlá nebo co. „Umřelo mi dítě!“ řekla a začala brečet. Znali jsme se teprve krátce a já věděl, že má tři děti. V životě by mě nenapadlo, že byly původně čtyři. Bylo to už mnoho let. Dodnes na to myslí každej jeden den. Vyčítá si to. A vlastně to bere jako svoji vinu. Otec dítěte na tom není o moc líp. Na ostatní sourozence jsem neměl ani po třech letech odvahu se zeptat. A přitom to nebyla sebevražda, co vzalo jejímu dítěti život.

„Stěhujeme se teď na Moravu a svatbu odkládáme,“ sdělil mi kámoš. Bylo to jako blesk z čistýho nebe. Zejména, když měl teď novou super práci v Praze. „Snoubence se zabil bratr, chce teď být pohromadě se svými rodiči. Ti to taky nenesou moc dobře,“ dodal tehdy smutně. Teď bydlí spolu na Moravě, u jejích rodičů. Po nějaké době se nakonec vzali a přišlo i kýžené miminko, i když později. Stín smrti manželčina bratra je tam ale pořád. A to ani nespáchal sebevraždu, stalo se to při lyžování.

„Martine, potřebuju se s Tebou sejít,“ řekl asi ten nejpozitivněji naladěný člověk, kterého jsem v životě potkal a neznělo to jako, že půjde o přátelskej pokec nad pivem. „Víš, jak se mi před rokem zastřelil ten kámoš? Já to nějak nemůžu furt vstřebat. Zkoušel jsem kde co, ale nemůžu to ze sebe setřást. Jsem vlastně v podobný situaci… No a teď přemejšlím nad tím samým… To mě děsí, já takhle nechci skončit!“ Pokračoval a mě to taky trochu děsilo. I když to tak nevypadá, tak očividně existujou lidi, byť třeba ne Tvoji nejbližší, které může Tvoje sebevražda zasáhnout natolik, že je stáhne do podobných hlubin. Tohle byl třeba táta od rodiny.

Anebo jiná kámoška. Někdy v pubertě si její táta prostřelil hlavu venku na trávníku před jejich panelákem. Pozdějc se s mámou dozvěděly, že měl už dva roky nádor na mozku, o kterym s mámou nevěděly. Ale to, co udělal, s tím se ani po 20 letech nesrovnala. Nakonec si vzala chlápka ve věku svýho otce.

No a pak tu máme prarodiče. Nedávno Jiřina Šiklová, jedna česká socioložka, vyprávěla o průzkumu, co dělali mezi seniorama. Ptali se jich – kdybyste teď vyhrál(a) milion, co byste s ním dělal(a). 100 % důchodců by dalo něco vnoučatům. Většina dokonce všechno, menšina by poplatila nějaké opravy na baráku, vyrazila na nějakou menší dovolenou a pak by většinu dala vnoučatům. I když to tak možná nevypadá, babička s dědečkem, dokud jsou ještě naživu, žijou právě pro vnoučata.

„Však oni se s tou sebevraždou ostatní nějak srovnají…“

„…a určitě jim to zas tolik neublíží. Možná, že někteří budou ještě rádi,“ říká si spousta lidí, co zvažuje sebevraždu. Hele, ty vole, sice jsem si to taky kdysi myslel, ale není to tak. Když ti umře dítě nebo sourozenec, navždycky zemře i část tebe. Natož, kdyby to bylo vnouče. Když se ti zabije kámoš, ta vina, že si mohl a měl nějak zasáhnout, se s tebou potáhne. A možná, že tě nakonec stáhne dolů natolik, že i ty budeš zírat do hlavně svojí pistole. Lidi si vyčítaj, i když umře jejich blízký na rakovinu, při dopravní nehodě nebo prostě jakkoliv jinak. Sebevražda, ta je ale horší. Mnohem horší. S tou se někteří nesrovnají ani po smrti. Jak to můžu kurva vědět?

Prošel jsem se párkrát po místním hřbitově a četl náhrobky. Tady je to, co tam lidi psali:

hrob2„Odešels drahý bez slůvka rozloučení tak náhle, že těžko k uvěření,“ – Josef K., 12 let. Pepův táta umřel za 21 let, jeho matka za 36.

„Odešlo jsi dítě zlaté od nás do dáli, kdybychom Tě nastokráte zpátky volali, nevrátíš se andílku – Bůh Tě dal jen na chvilku. Krátká radost, žalost dlouhá, bylas jeho půjčka pouhá.“ – Milan J., 9 let. Jeho matka to asi moc dobře nenesla. Zemřela 4 roky na to, ve svých 47 letech. Otec Milana přežil o 23 let, umřel v 69.

A v Praze, v Prokopáku, je v lese u železnice schovanej náhrobek. Jeho „držiteli“ bylo 25 let, když se rozhodl skočit pod vlak. Takhle udržovanej a věncema, plyšákama, vzkazama a svíčkama ověnčenej hrob nenajdeš ani na žádnym hřbitově, natož uprostřed lesa. Je tomu už 8 let, co se ten kluk zabil…

Nemusíš to zvládnout sám!

Chci Ti říct jednu věc. Kája Gott nazpíval jednu písničku, za kterou bych ho nakopal do prdele. I od svejch klientů jsem to slyšel hodněkrát: „To musím zvládnout sám, na to snad sílu mám!“ Hele, nemusíš! Vlastně si nikdy nemusel. A víš co, teď zrovna je docela dobře možný, že v tuhle chvíli, kdy jsi na dně, to prostě třeba ani sám zvládnout nemůžeš. Kvůli tomu posranýmu kusu sádla, co teď řídí všechny Tvoje hormony a doslova Tě drží pod krkem.

Ale mám pro Tebe dobrou zprávu! V týhle zemi je spousta lidí, co jsou připravený Ti pomoct. A zadarmo! A jsou tam pro Tebe třeba i teď hned! A ať jsi z kterýkoliv části republiky. Mám na Tebe teď jednu obrovskou prosbu – vezmi prosím svůj telefon a na jedno z těch čísel TEĎ HNED zavolej. Na spoustě z nich jsou nonstop, takže ne, nevadí, že jsou třeba tři hodiny ráno.

Kontakty na osobní pomoc v krizi najdete v databázi obecně prospěšné společnosti REMEDIUM Praha – na tomto odkazu. Přímá osobní krizová pomoc je dostupná ve 40 městech ČR.

Spoustu těch lidí, co tam dělají znám i osobně. Jsou to super týpci, se kterýma bys klidně mohl(a) zajít i na pivo. A jo, sice bych to asi neměl prozrazovat, protože s nima občas na to pivo chodím, ale věř tomu, že tyhle lidi Ti budou rozumět!

TransformaceKromě okamžité telefonické pomoci a podpory je Ti v Česku (i na Slovensku) k dispozici i bezplatná lékařská pomoc. Obvykle se v těchto případech používá kombinace intenzivní individuální psychoterapie a skupinové terapie, kde Ti pomůžou najít ty příčiny problémů, které třeba v tuhle chvíli nevidíš a odstranit některý ty automatizovaný programy, co Tě ničej. No a obvykle je to doplněný i o farmakologickou léčbu, která utiší tu malou potvoru v Tvý hlavě, co se Tě snaží zabít hormonama, který teď v nesmyslnym množství produkuje. Budeš se tak moct doslova nadechnout, vyspat a soustředit svoji nově získanou sílu a odvahu na to, aby ses pohnul(a) ve svým životě tak moc a tak rychle jako nikdy dřív. A věř tomu, že až se dostaneš z nejhoršího, tak to bude safra jízda! Stejně jako to měla ta holčina, o který jsem mluvil. Tuhle pomoc – krizovou intervenci – poskytují všechny krajské psychiatrické nemocnice.

Pár odkazů na závěr

Normálně dávám odkazy do textu. Teď pro mě ale bylo důležitý, aby si to dočetl(a) v kuse až do konce. Budu Ti držet palce, aby ses dokázal(a) z těch sraček vyhrabat. Jsi silnější a odvážnější, než si teď možná myslíš. Vlastně je docela možný, že byť si to třeba neuvědomuješ, nikdy dřív si nebyl(a) silnější než právě teď. A právě to Ti pomůže dosáhnout štěstí a spokojenosti v Tvym životě! Teď už je to na Tobě, pomoc je Ti k dispozici na číslech výše 24 hodin denně 7 dní v týdnu. A je jedno, kolik Ti je let. Tvůj život je teď ve Tvejch rukou. Budu Ti držet palce, abys to nevzdal(a) právě teď, když konečně stojíš na novym začátku.

Tady jsou odkazy na vysvětlivky pojmů z textu:

A tady na články, co stojí za to si přečíst:

PohledO autorovi

Martin Zikmund je lektor firemních workshopů a seminářů a průvodce lidí a firem klíčovými změnami. Je také autorem všech textů a většiny fotografií na tomto blogu. Více se o něm dozvíte na Nekouč.cz.

26 thoughts on “Proč nespáchat sebevraždu

  1. Děkuji za tohle čtení, dnes mi to pomohlo. Byla jsem rozhodnutá, ale přemluvil jste mě. Je fajn najít alespoň jednoho člověka co tohle chápe, respektive chápe jak se cítím. Ještě jednou díky 😊

    Liked by 1 osoba

    1. Krásný večer Markéto, jsem moc rád, že Vám ten článek pomohl změnit Vaše rozhodnutí! Dala jste mi tím vlastně ten nejlepší dárek k svátku. A i když jste dívka, tak za mě „máte koule“, že jste se rozhodla to nezabalit! Klobouk dolů!

      A nebojte se využít třeba některou z těch linek pomoci (v SOS centru jsou třeba naprosto super lidi), jsou anonymní a mohla byste to s nimi ještě lépe rozebrat. Nemusíte v tom být sama a zároveň tahle anonymní linka Vás k ničemu nijak nezavazuje. Můžete tam volat klidně i opakovaně a získat podporu třeba během dalších kroků, jak se z té současné situace dostat ven, které mohou být pro Vás třeba občas náročné nebo unavující.

      Někdy není ani špatné zajet si na pár týdnů odpočinout do toho Centra krizové intervence v Praze (případně obdobného zařízení ve Vašem kraji). Jeden člověk, kterého jsem znal, kterému se v zahraničí zhroutil život před očima, to nakonec tak udělal (a to se musel nejprve dopravit zpět do ČR) a do teď je tam chválí, kudy chodí. Podzim a Vánoce jsou vůbec nejtěžším obdobím v roce. V tomhle období myslí na sebevraždu mnoho lidí, mnohem více, než to na první pohled vypadá, protože o tomhle se na veřejnosti fakt nemluví. Stejně jako nikdo z nich pak logicky neříká, že když to neudělali, tak po pár letech, měsících, neřku-li třeba jen týdnech se jejich život výrazně zlepšil. Obvykle i jejich vlastním přičiněním, protože najednou v sobě objevili tu sílu, kterou předtím neznali.

      Budu Vám moc držet palce, abyste se už nikdy nedostala do podobné situace, kdy byste uvažovala o ukončení vlastního života!

      Z celého srdce Vám přeji, ať se Vám v životě daří a ať jste co nejvíc šťastná!

      Martin Z.

      To se mi líbí

  2. Díky, Martine. Jeden z nejlepších článků na českém netu. Je z něho cítit, že jsi si s tím dal opravdu práci a že jsi chtěl lidem upřímně pomoci. A to se daří 😎. Díky díky díky.

    To se mi líbí

    1. Chápu, že telefonování může být někdy velký problém. Vypadá to, že napsat to je pro Vás ale snazší a že by to možná mohlo fungovat. Linka bezpečí provozuje online chat. Najdete ho na adrese http://www.elinka.iporadna.cz/linka-duvery. Dnes bude v provozu mezi 15. a 19. hodinou. Zítra a v neděli skoro celý den. Můžete vyzkoušet ten. Případně je možné zajet osobně i do nejbližšího krizového centra. V Praze doporučuji např. RIAPS – http://www.csspraha.cz/24829-krizove-centrum-riaps.

      To se mi líbí

      1. Psát je vždycky jednodušší. Bojím se, že když na linku zavolám, nezvládnu nic říct a oni si budou myslet, že si z nich jenom někdo dělá legraci a budou nepříjemní. Nebo že si budou myslet, že si vymýšlím a že mi nic není a že jenom otravuju ve tři ráno… Obzvláště když formulovat problém je často hodně složité a hlavně ten problém není jen jeden a člověk to ze sebe nedokáže hned vysypat…
        Na stránky centra Riaps jsem v noci taky koukala, ale vyděsily mě recenze na seznamu, lidi tam psali, že tam na ně byli nepříjemní. Nedovedu si představit, že tam jenom tak přijdu a budu muset cizím lidem říkat, proč jsem v takovém stavu v jakém jsem, co mi je a tak… Navíc mám obavy z toho, že to nepochopí, protože teoreticky je zbytek věcí v mém životě v pořádku a nemám žádný akutní existenciální problém, kvůli kterému bych se měla takhle cítit…

        To se mi líbí

      2. Tak jestli jste z Prahy, zkuste zajít do SOS centra (www.soscentrum.cz). Je to plně anonymní, můžete tam mít tuším až 12 terapií zdarma se stejným terapeutem a pokud Vám nevadí třeba chvilku počkat, není nutné tam ani dopředu volat. V SOS centru pracují super lidé.

        To se mi líbí

  3. Musím říct, že mě tenhle článek poměrně dost zklamal, šetřil jsem si ho, až budu mít nadnesenou náladu, ale asi se mi to nepodařilo, takže se omlouvám, pokud jsem přehnaně kritický. Hádám, že jsem a zdá se, že mi chybí nadhled nejen nad článkem, ale i ve vlastní životě. Tuhle lytanii sem píšu spíš proto, že bych rád poznal další lidi, co jsou na tom podobně a hledají východisko, a třeba v článkuúplně nenašli to, co od něj čekali.
    PNK – politicky nekorektní podle mě totiž neznamená, že budu psát o sračkách, o tom jak hluboko jsem ve sračkách a jak mě sráči kolem serou, a že je nemám nechat mě sejmout na dno, i když můj život je na hovno. Nebo o chemickým koktejlu z půl kila sádla, co mi straší v hlavě.
    PNK podle mě znamená, že otevřeně řeknu, že se chci zabít. Tedy nechci, protože kdyby jo, tak už jsem to udělal, stejně jako ostatní tady. A přišel bych o to vše skvělé utrpení, které si vychutnávám v představení jménem „můj život“.
    Takže jen otevřeně řeknu, že život je na nic, neumím si s ním poradit a že se mi nelíbí systém ve kterém mám žít, aktivně se prosadit a podílet se na jeho spoluutváření, i když se mi nelíbí jeho fungování. A pokud se vyjádřím, že s ním nesouhlasím, tak mi ostatní poradí, ať držím hubu a krok, protože se mám dobře. Nehrozí mi válka, ani koncentrák, mám co jíst a mám počítač a protože náklady na jeden můj den jsou vyšší než jeden dolar, tak patřím k 20% nejbohatších lidí na světě. A tak se cítím ještě provinile za to, že si toho nevážím. Uvažuju nad pobytem v jeskyni a o dovolený v přírodě. Ale i to, tenhle únik znamená moc organizace a námahy, a na to nemám energii a navíc se na mě valí akutnější problémy, které mám řešit a tak svou existenci přesouvám na později. Existenční problémy mě tak zasahují na toaletě, ve sprše, při jídle, na cestě – obzvlášť blbý, když jedu sám.
    O sebevraždě průběžně uvažuji několik let, vždy jsem to bral jako únik. Únik z šuplíku, na jehož dně se hrabu a nevím kudy ven. Jistota že, až nic jiného nepůjde, tak se zabiju… Dávalo mi to pocit klidu, když jsem byl nejzoufalejší. Nemusím trpět, můžu to skončit, vždyť se stačí zabít. Pohoda. V klidu. Přemýšlel jsem nad variantama jak, ale ne tím způsobem, že si budu schánět věci, a psát dopisy, ale prostě „just in case“, abych byl připraven, řádně jako skautík. Třeba bych získal mrtvýho bobříka sebevraždy in memorian, nebo co já vím. I když asi spíš ne, protože za opravdu originální sebevraždy-nehody se dává Darwinova cena, jejímž symbolem je bobr, o jeho příběhu si přečtěte jinde, je to rozhodně povzbudivé čtení a v dramatech mého života mě to několikrát rozveselilo. Podobně jako Deep dark fears – naprosto mě fascinuje, že jako populace máme stejné strachy.
    Takže krom tohodle a jiných fíglů na rozveselní, jsem si četl něco od V. Frankla, což mi nepomohlo před lety a neoslovilo mě to ani teď. Naopak mě to přivedlo na myšlenku, že existuje možnost, že ani po smrti nebudu mít klid. Nejsem věřící, ale ani striktní materialista (hádám, že kdybych materialista byl, tak už jsem to dávno skončil….anebo se naopak prosadil a stal se úspěšným podnikatelem v marketingu). Tákže představa duše, co se drtí v očistci, než si projde svůj život a odtrpí si své skutky, mi připadá, jako něco, co by se mi při mém „bezchybném úniku“ dozajista stalo.
    Zdá se, že dno šuplíku bylo falešné, a já klesám dál. Tentokrát na zcela novou rovinu zoufalství, které by už ani sebevražda nevyřešila. Takže kam dál?
    Hádám, že přechod na materialismus a uznání konzumu jako jediné správné víry/filosofie/životního stylu, by většinu problémů vyřešilo, zvláště ty, které samy způsobují.

    To se mi líbí

    1. Krásný dne Benjamine,

      mrzí mě, že Vás ten můj článek zklamal, ale na druhou stranu sám píšete, že vlastně není určený pro Vás, což s tím patrně bude mít souvislost.

      Píšete o Franklovi, který léčil lidi hledáním smyslu. No, měl i žáka – Alfrieda Längleho, který jeho terapii smyslem (logoterapie) posunul trochu jiným směrem, a to do existenciální analýzy. Analýzy, která se zabývá stavem čtyř existenciálních motivací, motivací k tomu zde být. Ta hledá odpovědi na otázky: Mohu tady být? Což asi můžete. Přál bych si žít? Což je ta existenciální motivace, která by nemusela být u Vás příliš silná. Smím být sám sebou? Což těžko z Vašeho příspěvku posuzovat. A mám pro co žít? Což je to, co zkoumal Frankl a to, u čeho by také mohl být u Vás nějaký deficit.

      Stejně tak by se zde dalo hovořit o Daseinsanalýze, která je ještě více než existenciální analýza zaměřena na zkoumání přítomnosti a trhliny bytí, která, když stojíme na jejím okraji, nebo do ní do konce spadneme, způsobuje pocity, že naše bytí za nic nestojí, že „život je na nic“.

      O těchto dvou terapeutických směrech píšu proto, že se domnívám, že to, co by Vám teď mohlo pomoci, je právě psychoterapie. Existenciální analýza, zaměřená více na řešení, a Daseinsanalýza zaměřená více na filozofické otázky spojené s bytím a analýzu tady a teď by byly myslím zrovna ty dva směry, které by mohly u Vás přinášet ovoce rychleji než ty ostatní. Zkuste svému životu říci ano v tom smyslu, že si dopřejete zkušeného terapeuta, se kterým na tomto aspektu svého života zkusíte pracovat. Jestli už delší dobu Váš život „stojí za nic“ a samotnému se Vám to nedaří změnit, je možná tohle ta cesta. Čtení článků a knížek totiž samo o sobě obvykle nic nezmění, a jak už sám víte, je úplně jedno, jestli je napíšu já, nebo třeba Viktor Frankl.

      Budu Vám držet palce, aby se Vám podařilo Váš život změnit tak, aby za něco stál!

      Martin Z.

      To se mi líbí

      1. Zdravím Martine,
        musím říct, že jste mě dost vystihl, klobouk dolů. Takhle přesný popis jsem nedostal od žádného (jednoho) psychologa ani dvou terapeutů, se kterými jsem se setkával od doby rok a půl po tři roky. Ale ani jsme moc otevřeně nemluvili o důvodech nebo nutkáních vedoucích k myšlenkám na sebevraždu. Měl jsem mezi nimi dost velké prostoje, protože jsem nakonec měl vždy pocit, že to nemá smysl (mé staronové motto? asi si to nechám vytetovat…) anebo to po ukončení sezení vedlo zas zpět, kde jem teď.
        A tím se dostávám k tomu, proč to píšu, chtěl jsem se zeptat, jak takového filosofického – terapeuta najdu, mají nějaký „spolek“ sdružení? Protože, co jsem hledal před lety i před rokem, tak většina má na webu napsáno, čemu se věnují, ale na logoterapii jsem nenarazil. Nebo jsem nevěděl po čem se dívat. Protože o Daseinsanalýze i o Existenciální analýze slyším prvně, děkuji za odkazy na ně, jinak bych i nadále nevěděl, co hledat. Stejně tak jsem netušil, že měl Frankl následovníka.
        Podlední dva dny jsem strávil tím, že přemýšlím, do jaké životní situace se dostali ostatní lidé, pro které byl ten článek trefný. Tak kdyby se někdo z nich ozval a objasnil mi to, velmi bych to ocenil.
        Děkuji.
        Přeji příjemný den.
        Ben.

        To se mi líbí

      2. Krásné odpoledne Bene,

        s psychoterapií je to jako s jídlem. Chvilku trvá, než člověk narazí na ten správný přístup a toho správného člověka, který mu dokonale sedne. Někdy to tedy bohužel vyžaduje více pokusů.

        Každopádně, ohledně existenciálně analytických psychoterapeutů v ČR – jejich seznam najdete zde http://www.slea.cz/index.php?m=6&show=adresar. Jen SLEA řeší i výcviky v Logoterapii, tak hledejte ty, u kterých je zkratka EA. I když jsou si oba přístupy velmi blízké, mezi jejich zastánci často panují diametrálně odlišné pohledy na věc 🙂

        U Daseinsanalýzy najdete seznam terapeutů zde http://www.daseinsanalyza.cz/seznam-da-psychoterapeutu/. Kdyby se Vám podařilo dostat se třeba k Jakubovi Zlámanému, pokud jste z Prahy, ten by pro Vás mohl být super.

        Těch terapeutů v obou směrech je více, bohužel ani jedna společnost nemá kontakty bůh ví jak aktuální a úplné, ale je to asi snazší, než pátrat na Googlu.

        Co se té poslední otázky týče – každý případ je výrazně odlišný a bytostně individuální. Obecná geneze je však popsaná – člověk, který reálně uvažuje o okamžité sebevraždě se obvykle delší dobu nachází v krizové situaci (např. rozchod, úmrtí blízkého člověka, vyhazov z práce, trestní stíhání, atd.), kdy selhaly všechny jeho doposud známé a ověřené vyrovnávací mechanismy a delší dobu se mu nedaří nalézt nový vyrovnávací mechanismus a teď už prostě neví jak jinak dál a už má vyčerpané veškeré své zdroje, takže ani moc dál nemůže. Sebevraždu pak, díky silným kognitivním zkreslením popsaným výše, navíc přiživeným dlouhodobější stresovou reakcí organismu související s tzv. General Adaptation Syndrome (stručně a hezky popsáno např. zde http://www.med.muni.cz/patfyz/powerpnt/0607/zl_gas.pdf) nezřídka se projevující i somatickými potížemi (např. problémy se zažíváním, nespavost, nejrůznější bolesti apod.), tak náhle vnímá jako jediné možné „racionální“ východisko.

        Přitom při hladině kortizolu, kterou v tu chvíli má v krvi, není z biochemické podstaty fungování našeho těla možné vidět věci v širším kontextu, a vnímat tak některé pro jiné zcela evidentní souvislosti a možnosti. Navíc, díky často obvyklým poruchám spánku, vyčerpání a únavě není člověk už ani schopen to v danou chvíli sám zlepšit. S oporou v terapeutickém vztahu a případně i s nějakými léky potlačujícími projevy psychosomatické reakce jeho těla to přitom často během pár měsíců dokáže vyřešit. Je třeba prokázané, že po libovolně silné krizové situaci, včetně např. toho, že se zdravý člověk náhle ocitne na vozíku, se po relativně krátkém čase člověk navrací k jeho původní hladině subjektivně vnímaného štěstí, stejně jako když třeba vyhraje v loterii.

        Tak snad Vám má odpověď bude nějak nápomocná a budu moc držet palce při volbě terapeuta. A nenechte se odradit tím, když Vám nějaký nesedne. Jinak, aby se dopady tradiční psychoterapie vůbec mohly nějak projevit, je potřeba absolvovat aspoň pět, šest sezení. Na samotném sezení se toho totiž moc neděje, k posunu dochází až mezi sezeními.

        Mějte se krásně a budu Vám moc držet palce!

        Martin Z.

        P.S.: Něco málo o existenciální analýze jsem psal i vtěchto dvou článcích:
        https://jecasnazmenu.cz/2017/01/08/proc-a-jak-se-naucit-bojovat/
        https://jecasnazmenu.cz/2018/04/17/jak-se-vydat-na-cestu-k-sebevedomi/

        To se mi líbí

      3. Děkuji Vám Martine za velmi obsáhlou odpověď.
        Zvláště si cením seznamů s terapeuty.
        Zažil jsem i pár opravdu průlomových sezení, ale jinak souhlasím, že obvykle se toho více dělo a vyvíjelo a vyvěralo mimo sezeními, kde jsem to pak zpracovával.
        Ještě jednou děkuji za Váš čas.
        Přeji ať se Vám daří.
        Ben

        To se mi líbí

  4. Díky. Myšlenky na sebevraždu jsou mou součástí už od puberty. Možná mě ovlivnilo (jak píšeš), že to není v mým životě nic novýho. Sebevražda v rodině, u přátel… Nejsem člověk, co by patřil do tohoto světa a těžko se vyrovnávám s každodenní realitou (resp. nevyrovnávám). Podělám, na co sáhnu. Zítra mám dvě zkoušky a nejdu tam, protože…nemůžu. Chodívala jsem několikrát na psychiatrii, terapie. Brala jsem léky. Nic mi nepomohlo, spíš jsem se nenáviděla ještě víc. Odmítám mluvit s lidma, co mi nerozumí a brát léky, který ze mě dělají něco, co nejsem a nechci být. Ponocuju, protože nechci další den. Je mi jasný, že to bude akorát solidní frustrace a víc nic. Před rokem jsem ztratila téměř všechny přátele (komunitu), přítele po sedmi letech, dosavadní smysl života a nedokážu se s tím vyrovnat a začít žít …znovu a jinak, lépe. ALE… bydlím s úžasnejma lidma, kteří mě nabíjí. Šíleně miluju novýho spolubydlícího, jako nikdy nikoho v celým svým životě (Přece se nevzdám naděje, že by z toho něco mohlo být? Ačkoli se spíš bojím, že to bude další rána do srdce, kterou stěží rozdýchám, jestli vůbec), vidím krásu v maličkostech kolem sebe a užívám si jí. Ačkoli nepatřím do tohoto světa, tak v něm chci setrvat do té doby, dokud to jen půjde. Přece neopustím všechny ty, co to vnímají stejně? Svět nezměníme, ale můžeme si vytvořit vlastní mikrosvět, ve kterým budem žít. Všechno je lepší než ta díra, která se objeví, když se někdo zabije. A nikdy se nezacelí…. kamarád se mi zabil před 6 lety. Doteď kvůli tomu pláču. A i kdyby měl po mně zůstat jen jediný člověk, který by mou ztrátu těžce nesl, tak ne… nikdy nechci nikomu způsobit takovou bolest. Alespoň do té doby, dokud budu alespoň trošku schopná tu být.

    To se mi líbí

    1. Díky moc za Tvůj komentář Gust a hlavně za Tvoji otevřenost a upřímnost. Myslím si, že by mohl pomoct i mnoha dalším, kteří si ho tu přečtou, až tenhle článek budou číst v dost možná nejtěžší chvíli svého života. Jsi odvážná mladá žena. A jo, píšu to i přesto, nebo možná právě proto, co si řekla, že zítra na ty zkoušky nejdeš. Víš, „nemůžu“ je někdy dostatečný důvod. Jen ne každý si ho dovolí poslechnout. Však určitě můžeš jít i jindy, zejména, když je začátek zkouškového.

      A to, že si chceš dovolit milovat i potom, co si po sedmi letech vztahu přišla o přítele, a i přesto, že si říkáš, že to možná bude bolet – to je opravdová odvaha. Tu takhle rychle najde málokdo. Vlastně i pro mě by si v mnohém mohla být inspirací. S touhle odvahou můžeš dokázat vybudovat krásný „mikrosvět“ dost velký na to, aby pojal i další lidi kolem Tebe.

      Budu Ti moc držet palce, u zkoušek, u spolubydlícího i v Tvém dalším životě. A to s tím pocitem, že nepatříš do tohoto světa… Existují skupiny lidí, které ho také mají. Je jich hodně, bohužel opravdu hodně. Něco málo jsem o tom psal třeba v tomhle článku https://jecasnazmenu.cz/2017/03/08/interni-komunikace-aneb-nevedomy-scenar-na-cestu-do-pekla-i-zpet/. Manželé Gouldingovi tomu říkali zhoubné životní schéma Nebuď (Don’t be/Don’t exist), a protože oba byli pravověrní transakční analytici věrni Berneho (zakladatel transakční analýzy) mottu: „Změna je vždy možná,“ tak i vymysleli, jak to jde změnit 🙂 A tak Ti na závěr chci popřát, aby i Tobě se to podařilo. Máš recht, změnit svět tak úplně nejde. Změnit svůj náhled na něj určitě ano, i ten, co pramení v nevědomí. Hodně štěstí!

      To se mi líbí

  5. Dobry vecer, zajimavy clanek, hlavne tedy nazev 🙂 vice me presvedcily diskuze pod nim. Stavy, kdy jsem myslela na unik uz mam za sebou, par smesnych pokusu tez a myslim, ze jsem ten typ jako vyse pisici Benjamin. Vzdy to pro me byly zadni vratka, kdyz uz pujde fakt do tuheho. Pak jsem zacala pochybovat – opravdu se tim vse vyresi? Jak je to s nasi dusi? Co bude potom? A nebudu si to muset odzit znovu a nedejboze v jeste nalehavejsi forme?
    Vlastne si nepamatuju jake to je byt stastna. Tezko se mi to hleda. Prislo obdobi odlehceni, kdy vse vypadalo v poradku, ze laska vse vyleci a vse zvladneme, kdyz jsme na to dva… No jen pro ty, kteri zatim nemaji zkusenost – sundejte ruzove bryle. Novy vztah vas nezachrani naveky. Musite se uzdravit sami! Pokud si Benjamin sahnul na uplne dno supliku a jeste hloub, musim rict ze jsem klesla jeste o nekolik pater nize, a to s prichodem deti. Neni unik, samotne pomysleni na unik zpusobuje depresi, dohani me tiha zodpovednosti za jejich zivot a stesti a neschopnost sama sebe resit…
    Tot me poselstvi – dokud se sami se sebou nevyporadate, nedovolte, aby k vam prisly deti! Ne jen kvuli vam, ale hlavne kvuli nim. Oni si v takovem prostredi nezaslouzi vyrustat.

    To se mi líbí

    1. Krásný večer, z Vašeho komentáře cítím mnoho smutku, ale životní moudrosti a zkušeností. Ano, partnerský vztah nás našeho vnitřního trápení nezbaví. Ten terapeutický nám ale může poskytnout podmínky pro zahojení našeho nitra, aspoň to kdysi tradičními vědeckými postupy prokázali Rogers s Gendlinem. Myslím si, že u Vás je na čem stavět, protože mezi řádky tam vidím cestu k vlastní spiritualitě. Přemýšlíte o tom, že existuje možná něco, co náš život přesahuje. Teď je to už tak silné, že sebevražda pro Vás není plánem B.

      Co když ale to, co nás přesahuje, nám může poskytovat i něco víc pro život tady a teď. Co když právě to může být zdroj naší síly, soucitu a úžasu (dvou klíčových emocí pro štěstí, aspoň podle současných vědeckých zjištění) a třeba i smyslu v životě, jak to mívají někteří hluboce věřící buddhisté či muslimové (v obou těchto vírách je „Bůh“ součástí úplně všeho a je vždy přítomen). Spiritualita se používá k léčení duše i v kulturách indiánů Jižní Ameriky, nebo velice brzy i v Národním ústavu duševního zdraví, aspoň co se výzkumu vlivu psychedelik na endogenní deprese týče. Nicméně, i bez psychoaktivních látek, které mohou fungovat jako jakási „zkratka“ se lze myslím dopracovat právě k těm dvěma emocím, o kterých jsem mluvil, které na hormonální úrovni významně snižují stres neboli strach a otevírají nám tak doširoka oči (díky poklesu hladiny kortizolu dokonce doslova), abychom mohli vnímat i to krásné. O cestě za poznáním vlastní spirituality jsem se zkusil rozepsat zde https://jecasnazmenu.cz/2018/04/30/zapomenuta-sila-ritualu-aneb-jak-zit-ve-svete-kde-jste-v-poradku/. Stejně tak jistou cestu ke štěstí mohou představovat i meditaci – ať už ty prosté spirituálního obsahu (tj. klinické), nebo ty spirituální. Něco málo o meditacích jsem se pokusil shrnout zde https://jecasnazmenu.cz/2018/03/18/proc-zacit-meditovat-aneb-vse-co-jste-chteli-vedet-o-meditaci-a-bali-jste-se-zeptat/, byť ne příliš o těch spirituálních z různých náboženství.

      Z Vašich slov se zdá, že máte velmi silnou vnitřní existenciální motivaci změnit svůj dosavadní život k lepšímu, bez ohledu na to, zda vedle sebe máte partnera, či nikoliv. Věřím, že psychoterapie, hledání vlastní spirituality (jen si, prosím, nenechte nikým žádnou „cizí“ vnutit) a třeba i nalezení širšího smyslu v životě, což Vás soudě dle zmínky o Benjaminovi asi také aktuálně zajímá, zase budete moct zažívat krásná a šťastná období. Možná, že bych Vám i doporučil web Dr. Kristin Neff – http://www.self-compassion.org, který obsahuje i celou řadu cvičení (včetně meditací), které si můžete zkusit sama udělat. Pokud by pro Vás byla angličtina problém, tak např. Google Chrome nabízí možnost přímého překladu webových stránek. A ještě mě napadla jedna, taková relativně jednoduchá metoda od Paula Ekmana – emoční deník. Prostě si zapisujte do deníku každou pozitivní emoci, pokaždé si pojmenujte, jaká emoce to je (Vaším názvoslovím) a co přesně se v posledních minutách dělo, že ji prožíváte. Po pár záznamech odhalíte vzorec, který té emoci předchází, což Vám usnadní cestu k jejímu opakovanému a častějšímu prožívání. Martin Seligman také doporučuje si na konci dne sednout a sepsat si 3 pozitivní věci, které se Vám ten den přihodili. Každý den vždycky musíte nalézt právě tři. Po 14 dnech se významné procento praktikujících cítilo lépe, než v kontrolní skupině lidí, která si takové záznamy nevedla.

      Zkrátka a dobře – jde to krůček po krůčku. Ale jak říká jedno české přísloví: „Všechno jde, když se chce.“ A u Vás mi přijde, že chcete… To je základní předpoklad pro to, aby se Vám to povedlo, i pro případnou efektivní psychoterapeutickou pomoc (která může být i zdarma, pokud jde o SOS centrum, psychologické poradny v některých krajích, či psychoterapeuty na zdravotní pojišťovnu. Tak Vám budu moc držet palce, abyste na té své cestě udělala první krok, kterým každá cesta začíná.

      To se mi líbí

      1. Dobry den, dekuji za rychlou odpoved.. Mate pravdu, myslenky na sebevrazdu uz me dnes netrapi. Kde jsou ty „krasne casy“, kdy to mohl byt plan B. Dnes jsem zodpovedna za 2 malinke bytosti a nemuzu si dovolit je tu nechat.
        Nejsem zrovna znalec psychologie, ale u dvou psychoterapeutu jsem uz byla a dalsi jsem potkala a mam pocit, ze vetsina jejich prace je postavena na tom, zda si clovek vybavi stastny nebo aspon pozitivni okamzik, a pak se snazit ho nachazet cim dal casteji. Cele je to o posuzovani (napr. Metoda NLP, s kterou jsem se setkala, vyuziva posouzeni miry strachu/stesti/jineho pocitu na stupnici 1-10) , coz v mem pripade neni vhodne. Nepripada mi tak jednoduche rict, dnes se citim stastna na 4ku. Stejne je to s hledanim pozitivnich veci – jak muzete srovnavat to, ze jste se nadychal cerstveho vzduchu a citil vuni stromu, s tim, ze vam hned rano z nevyspani ruply nervy a kricel jste na deti?
        Nicmene dekuji za priblizeni pocitu stesti – toto mi jeste nikdo nepriblizil a je to pro me mnohem srozumitelnejsi. Na clanky a cviceni se tez rada podivam. Zrovna meditace je neco, co mi opravdu ted chybi – vypnout a zklidnit mysl se mi nedari od narozeni prvniho syna. Dekuji mnohokrat za podnety a nejvic za vyslyseni.

        To se mi líbí

      2. Krásný den,

        no, to s těmi vzpomínkami na pozitivní okamžiky se používá hlavně při tzv. krizové intervenci, tedy zjednodušeně řečeno na hašení požáru. Psychoterapie je úplně o něčem jiném a NLP vůbec není psychoterapeutickou technikou, a to ani tehdy, kdy ho někdo dělá správně a pro psychoterapii by se neměla používat. Tohle „škálování“ pocitů používá jen systemický přístup a je to tak jak píšete – hodnotící. A coby Rogerián to za přínosné rozhodně nepovažuji, ale zároveň vím, že jsou lidé, kterým to dokáže pomoci. No, Vy mezi ně myslím nepatříte.

        Když čtu Vaše slova, tak Vám bych asi doporučil spíš Rogeriánskou (PCA) nebo Daseinsanalytickou psychoterapii, určitě by nemusela být na škodu ani Taneční a pohybová terapie, která občas dokáže „zázraky“. Jungiánská terapie by Vám možná také sedla, ale je šíleně časově (a tudíž i finančně) náročná. Škoda, že tu v Česku není zastoupená Experiental-Existential Therapy, ta kombinuje meditaci s nehodnotícím přístupem zaměřeným na člověka a řešením smyslu v životě. Jinak k tomu tématu štěstí v životě by Vás mohl zaujmout i tenhle článek https://jecasnazmenu.cz/2017/07/20/stesti-na-dosah-aneb-overeny-zpusob-jak-najit-svoji-cestu-ke-stesti/.

        Každopádně, budu Vám moc a moc držet palce, protože i Vy si zasloužíte být v životě šťastná. Každý si to zaslouží. A ti dva malí caparti, co Vás sice (jako každou jinou matku) asi občas dokáží rozžhavit doběla, by mohly být paradoxně i takovým vodítkem ke štěstí. Dokud jsou malí, tak svoji maminku totiž bezpodmínečně milují. V pubertě se to sice „maličko“ obvykle změní, ale právě ta bezpodmínečná láska a přijetí mívá velmi zásadní léčivý efekt, jak prokázal už Rogers. 30 % psychoterapeutických klientů plně postačí mít pouze a jen to – nehodnotící, přijímající a empatický terapeutický vztah. To proto si myslím, že by Vám psychoterapie mohla být přínosem, ale rozhodně ne taková, která se Vás snaží přeprogramovat. Vy jste v pořádku taková jaká jste, máte vše, co potřebujete k tomu, abyste našla svou vlastní jedinečnou cestu ke štěstí, jen by to možná chtělo mít pro to hledání optimálnější podmínky. A to je právě úkolem toho terapeutického vztahu, aby Vám je poskytl.

        Jsme „skupinová zviřátka“, jak s oblibou říkávám já i evoluční biologové. Náš mozek je fyziologicky navržen tak, že nemůžeme být sami (k tomu máme onen oxytocin, který je ale možné produkovat i při té meditaci sebesoucitu či při loving-kindness meditation (metta)). Někdy je ale těžké znovu najít důvěru v jiného člověka, chce to vlastně obrovskou dávku odvahy. Stejně jako chtělo najít odvahu zamítnout Váš plán B. I proto věřím, že Vy v sobě nakonec najdete všechny zdroje, které potřebujete k tomu, abyste začala být v životě šťastná. Však Vám není 80, máte spoustu let před sebou, a ty by stálo za to si konečně pořádně užít 😉

        Tak hodně štěstí, doslova!

        Martin Z.

        To se mi líbí

  6. Hezky napsané, ale přesto se domnívám, že ten kdo se opravdu rozhodne odejít z tohoto světa, tak to prostě udělá i přes to, že chodil do nějakého centra pomoci apod. Je to jen můj osobní názor. Omlouvám se, ale moc na pomoc psychologů apod. nevěřím.

    To se mi líbí

    1. No, ve skutečnosti je velmi ošemetná otázka toho, jak poznat, kdo se „opravdu rozhodne odejít“. Nejúspěšnější bývají v sebevraždách pacienti s hraniční poruchou osobnosti. U nich 10 % sebevražedných pokusů končí skutečně sebevraždou.

      Jenže na „vědomé“ úrovni se „opravdu rozhodne odejít“ každý, kdo pokus o sebevraždu vykoná. Lidé s hraniční poruchou osobnosti ale mají s ohledem na svoji diagnózu méně funkční až dysfunkční některé nevědomé sebezáchovné mechanismy, proto je u nich tak vysoké procento (ano 10 % je skutečně hodně) dokonaných sebevražd.

      A krizová intervence, coby terapeutický směr, ve kterém jsou vyškoleni všichni ti terapeuté v SOS centru, na Lince důvěry apod., bývá velice účinná (ročně jsou to snad jednotky případů, kdy se nepovede volajícímu život zachránit) i u těch, kteří se „opravdu rozhodnou odejít“ a zavolají tam. Takže tak…

      To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s