Proč nespáchat sebevraždu

Občas se to tak v životě sejde, že si člověk méně či více vážně začne klást tuhle otázku. Obvykle to není v dobách nejšťastnějších, spíše naopak. Neřešitelné situace, trýznivé ztráty, šokující lékařské diagnózy, (kyber)šikana, pocity naprostého selhání, zcela „bezvýchodné“ situace – důvodů může být bezpočet a někdy i víc najednou. Tenhle článek je tu ale proto, aby se vám pokusil nastínit, proč to nedělat. Proč se nezabít. Proč nespáchat sebevraždu.

Upozornění: Tento článek je určen těm, kteří si kladou otázku Proč nespáchat sebevraždu, pro ně je i psán. Nečekejte proto příliš politické korektnosti.

Když je to prostě na hovno

Tak jo. Asi je důvod, proč si tenhle článek čteš. Možná si se zeptal(a) na Googlu nebo Seznamu, možná Ti to někdo jen poslal mailem nebo sdílel na Facebooku, to je teď tak nějak celkem fuk. Pokud se zajímáš o to, proč nespáchat sebevraždu, znamená to patrně, že to teď máš v životě asi dost na hovno, eufemisticky řečeno. Někdy se to tak holt prostě sejde. Spousta lidí, co někdy myslela na sebevraždu si to pak časem vyčítá, stydí se za to, vůbec o tom nemluví. A tak to může vypadat, že to nikdo kolem neprožil. Není to tak. Jen v Česku lidi radši mluví o tom, že byli v bordelu, podvedly manžela, ojebali zákony. Smrt je tu tabu. Vlastně by ses divil(a) jak moc jsou tyhle myšlenky ve skutečnosti „normální.“

downCo ale s tím. Vyčerpání, smutek, zoufalství, gigantická vina a strach z toho, co bude dál. Svět se člověku najednou bortí jak domeček z karet a „všechno je špatně“. Nezřídka si pak připadá, že „je úplně k ničemu a všechno v životě zvoral.“ A pak jsou tu ti, co měli celý život na hovno. Třeba i objektivně. Rodiče alkoholici, co Ti tvrdí, že chlastají kvůli tomu, jaká jsi, ve škole šikana, trenér tak trochu psychopat. Měl jsem jednu takovou klientku. Ale dala to a teď má manžela, se kterym se i po víc jak 20 letech miluje jako puberťačka. Panta rhei, vše plyne, jak říkal Platón. Jenže teď je teď, co Ti je co potom, že za pár let to může bejt jinak.

Občas fakt může sebevražda vypadat jako jistota, jako ta „lepší“ varianta, a to bez ohledu na to, co si myslíš, že nebo jestli bude po smrti. Taky to znám. Když člověk neví kudy kam, může tohle vypadat jako jedinej možnej únik od všeho, od všech, od sebe. Klíčový je ale to slovní spojení „může vypadat.“ Ne, nechystám se Ti teď začít říkat, co máš a nemáš dělat. Takovejch lidí znáš asi víc než dost, to možná i kvůli nim teď čteš tenhle článek. Existuje jen jedinej člověk na světě, co rozhoduje o tom, jestli spácháš sebevraždu, nebo ne. Jsi to Ty. Když už ale čteš tyhle řádky, dovol mi prosím dát Ti pár informací, které třeba nemusíš mít teď k dispozici.

Proč si myslím, že si mohl něco přehlédnout? Znám to. Taky byly okamžiky, kdy jsem spoustu věcí neviděl a ty, co jsem viděl, jsem vnímal sakra černě. Hlavně představy o sobě. Nebyly to ale moje představy. Měl jsem je implantovaný od cizích lidí, kterejm jsem byl ale u prdele. A navíc jsem měl v životě dvakrát příležitost osobně mluvit s dvěma lidma, co to taky chtěli ukončit. Zrovna v době, kdy se na to chystali. I těmhle dvěma chybělo pár informací. Nemohli za to. Ve chvílích, kdy je všechno na hovno, za to může ten kus sádla, co máme všichni v hlavě (no jo, mozek je ze 60 % tuková tkáň). To je, nejen v tuhle chvíli, náš skutečnej největší nepřítel. Ten chemickej koktejl, co teď způsobuje, že se máš tak na hovno, totiž mění naše vnímání. A to dost brutálně! „Už nikdy nebude líp!“ nalhává nám tahle malá „vnitřní potvora“. A do toho nám do krve pere další a další hormony tak brutálně, že je problém se i na něco soustředit, nebo přestat brečet. Občas na to pomáhá zavřít oči, začít zhluboka dejchat jen nosem a napočítat třeba do deseti. Jseš ready? Tak teď mám pro Tebe ty informace, co si myslím, že by bylo fakt dobrý znát. Protože jestli je něco fakt na hovno, tak je to udělat unáhlený rozhodnutí, který nejde vzít zpět. Zejména v tomhle případě.

Životu nebezpečnej špek

MozekTak nejdřív k tý malý potvoře uvnitř naší hlavy, která Ti teď jde doslova po krku! Představ si, že i lidi, co jsou totálně „v pohodě“, nejsou občas schopný vidět některý souvislosti nezkreslenou optikou. Natož pak lidi, co jsou totálně ve sračkách jako jsi množná teď Ty. Ta tíha je fakt neuvěřitelná. A je tak velká, že Tvůj mozek teď všechno vnímání ještě o to víc zkresluje. Konkrétně za to může část, co se jmenuje limbický systém. Tuhle část mozku máme v podstatě stejnou jako šimpanzi. Nutí nás se tak občas i chovat. Však si vzpomeň, kdy si viděl(a) naposledy někoho chovat se doslova jako idiot. Kamaráde/ko, bojovat proti hormonům, to není žádná prdel. Vlastně je docela možný, že právě to, že si tenhle boj v minulosti nevyhrával(a), Tě dovedlo právě teď a právě sem. Zkrátka „mozkem“ „srdce“ nepřebiješ.

Jenže fyziologická realita je taková, že oním „mozkem“ myslíme jen jeho malinkou část – čelní lalok, kde je naše racionální část myšlení, empatie, zodpovědnost, vědomé rozhodování a prožívání. No a „srdcem“, případně se u chlapů někdy taky říká „poklopcem“, myslíme mezimozek, limbický systém, což je naše továrna na hormony a často i kardinální průsery. Oběma pak sekunduje ještě temenní lalok, kde je paměť a automatizovaný programy. Ty řídí velkou část našeho života a my o tom přitom celou dobu vůbec nevíme. Chůzi, řízení, ale i všechny sračky, co se nám v životě tak nějak furt vracej a nevíme proč. V psychologii se tomu říká nevědomí. Ovlivňuje prej 60 až 95 % našeho života. Je to tak, většinu toho, co v životě děláme, vlastně zas až tak úplně neřídíme. A co hůř, ani o tom nevíme! Teda dokud si nezajdeme k psychoterapeutovi nebo si třeba neprojdeme peklem tak jako si právě teď procházíš Ty teď.

Je prokázaný, že všechno kolem sebe vnímáme zkresleně, a to i když jsme úplně v pohodě. Popisuje to kognitivní psychologie. To, co je nejdůležitější teď zkusit přes ten všechen hormonální koktejl pochopit, je fakt, že život nás všech ovlivňujou kognitivní zkreslení (angl. cognitive bias). A to nejzrůdnější z nich teď pro Tebe může bejt potvrzující zkreslení (angl. confirmation bias). Od okamžiku, kdy si dospěl k názoru, že sebevražda by mohla bejt to správný řešení, zařídí to ta Tvoje malá potvora v hlavě tak, že najednou se Ti začne „objevovat“ pořád víc a víc důkazů o tom, že tohle je jakože to „správný“ a „jediný možný“ řešení.

Ty vole, není to tak! To jen ten kus sádla Ti bezostyšně lže, protože se zuby nehty drží nějaký hypotézy, která ale vlastně asi není ani Tvoje. Úplně stejně jako když si holka, kvůli reklamě a fotkám v lifestylech, chce koupit novou drahou kabelku a najednou „se“ jí začne potvrzovat, že ji prostě „potřebuje“ – mám k ní boty, sukni, šaty, má jí i ta či ona celebrita a co já vím co všechno! Nebo když si chlap chce koupit novou technickou hračičku, co zná z reklam a skrytejch PR článků, a najednou „pořád vidí,“ při čem všem ji „potřebuje“ – s novym mobilem bych nemusel tahat foťák, stejně jsem si chtěl koupit videokameru a s tim novym mobilem bych jí nepotřeboval, beztak potřebuju diktafon a ten bych takhle nemusel kupovat a bla bla bla. Nenech ten kus sádla nad Tebou vyhrát! Tady nejde o kabelku ani o mobil, tady jde o kejhák!

A víš co ještě? Ty automatizovaný programy uložený v Tvý hlavě, který Tě k tomu dost možná taky nutěj, totiž nejsou vůbec Tvoje! Psychologie má přesně tohle popsaný už přes 50 let. Naše nevědomí nám naprogramovali rodiče, prarodiče, sourozenci, učitelé, trenéři, ty šmejdi, co nás šikanovali, naši partneři, „kamarádi“ a někdy i filmový a knižní hrdinové. A dnes se o to snaží reklama a média. Tam se krásně dozvíš, „jak máš přeci žít“ a když tak nežiješ, „tak jsi prostě divnej!“ Nasrat!

Nenech ty sráče, ať Tě ubijou!

DSCF05772_editedCo si budeme nalhávat. Jsme v Česku, takže kdybys to teď fakt vzdal, spoustě lidí tím asi uděláš radost. Jo, některejm by sice možná došlo, že to je jejich vina a možná by ses tím i někomu „pomstil,“ ale za jakou cenu?!? Každej kolem sebe máme pár sráčů, co se sice na nás třeba i usmívají, ale přejou nám jen to nejhorší. Nenech ty sráče, ať Tě ubijou!

Kdysi jsem byl v rezidenci americkýho velvyslance na předávání nějakejch cen. Byl tam takovej skromnej postarší chlapík, a předával nějakou důležitou cenu za svýho kámoše, ještě staršího a skromnějšího chlapíka, co nemohl přes oceán dorazit. Ten jeho kámoš měl životní motto „Illegitimi non carborundum“, což znamená: „Don’t let the bastards to grind you down!“ neboli „Nenech ty sráče, ať Tě ubijou!“ Jen co to tenhle pán dořekl, hned mi byl ten jeho kámoš sympatickej! Stál jsem tam totiž zrovna v době, kdy mi nebylo nejlíp, a přesně tohle mě chytlo za srdce. Tohle motto bylo údajně poprvé použitý na začátku 2. světový války – britskym vojenskym zpravodajstvím. Holt přijít o barák, svý nejbližší, o pocit jistoty a choulit se v metru někde na špinavý zemi před německým bombardováním, přijdu na to asi taky.

Ten jeho kámoš se jmenoval Alfred Robert Bader, tehdy majitel jedný gigantický kanadský chemičky, teď už důchodce a filantrop, však mu je taky 92. Je to syn českýho Žida a maďarský šlechtičny. I když mu táta umřel, když mu byly 2 týdny, takže ho v životě nepoznal, cejtí se bejt tak trochu Čech. Nikdy tu ale nežil. Jeho rodiče bydleli ve Vídni. A bejt napůl Žid v Rakousku nebyla v roce 1938 úplně výhra, takže musel ve 14 zdrhnout do Londýna, dětským transportem. Tam už to bylo o něco lepší. Pokračoval ve studiu na střední, ale když ho vzali na technickou školu v Brightonu, tak ho najednou sebrali a poslali do uprchlickýho tábora v Kanadě. O rok pozdějc se ho tam pak ujal Martin Wolff jako náhradní otec. Ten ho podpořil v tom, aby šel studovat na vejšku chemii, na prestižní McGill University. Tam ho ale nevzali, protože – a teď se podrž – byl Žid a oni už měli naplněnou „židovskou kvótu.“ A nechtěli ho ani v Torontu. Tak nakonec vystudoval na nic moc škole v Kingstonu, chemii a historii. V chemii byl ale tak dobrej, že ho nakonec vzali na Harvard. Díky tomu začal pracovat v Pitsburghu pro jednu chemickou firmu, kde vymyslel nekatalytickou transesterifikaci, kterou tak trochu posunul celosvětovou chemii, získal spoustu patentů a taky balík peněz, za kterej rozjel svoji vlastní firmu. A jeho podnikání byla taky jízda. Nakonec vybudoval jeden z největších chemických koncernů na světě – Sigma Aldrich Corporation.

Jeho kámoš říkal, že k tomu mottu si prej došel už při studiích. V Rakousku to sice bylo peklo, ale v Anglii a Kanadě prej nebylo tehdy o moc líp. 14 respektive 16 letej židovskej uprchlík prej nebyl mezi domorodci moc populární. Často přemejšlel, že to vzdá. Pak se ale rozhodnul, že všem těm sráčům ukáže a bude úspěšnej. Dostal se na Harvard, tvrdě pracoval a pak vybudoval svoji firmu. Tu spolu s dalšími akcionáři v roce 2014 odprodal německé společnosti Merck, za 17 miliard dolarů.

Já ale nejsem Bader, ty vole…

IMG_7757_editedJá vím, ukázat těm sráčům, že mě nezlomí, to není tak snadný. Ne, když je člověk dole a sráči kolem do něj ještě kopou. Jo, tohle taky znám. Tohle je dno kamaráde/ko, ale věř mi, nemusí to bejt konečná. A jo, já taky nejsem Bader. A keců o tom, že všichni můžeme bejt miliardáři, mám plný zuby. Rozhodně nejsem ten, kdo by Ti teď začal valit do hlavy nějaký motivační sračky. Osobně si myslím, že ty píčoviny typu: „co dělají úspěšní lidé“ lidem spíš ubližujou.

Sám jsem si zažil okamžiky, kdy všechno bylo totálně na hovno… A pak se to ještě doopravdy posralo. Ale víš co. Pak bylo líp. Mnohem líp. Vlastně nejlíp do tý doby. A víš proč? Lidi si myslej, že sebevraždu páchají jen slaboši. Kecy! My dva víme, že to, že o tom člověk přemejšlí, vyžaduje kurva hodně síly a odvahy. Jen to možná není na první pohled vidět. Skutečnost je ale taková, že se Ti podařilo něco strašně vzácnýho. Vyhrát nad tím nejsilnějším lidským strachem – strachem ze smrti. Daseinsanalýza věří, že právě strach ze smrti radikálně ovlivňuje celej Tvůj život, teda ten Tvůj už ne. Jsi svobodnej. Kdyby teď byla válka a Ty voják/vojanda, nepřítel je v hajzlu. Nad člověkem, co se nebojí smrti, nejde vyhrát. Věděj to a náležitě využívaj i ty zkurvený teroristi a věděli to i Sparťani v bitvě u Thermopyl. Dodnes se o tom učíme v dějepise. No a Ty právě tady a právě teď stojíš před rozhodnutím, co s tou veškerou nabitou sílou a odvahou, kterou si asi ještě plně neuvědomuješ, udělat. Kterým směrem ji obrátit a zda ji investovat, nebo jednou pro vždy a definitivně zahodit.

Víš, jak jsem na začátku říkal, že jsem měl možnost mluvit s těma dvěma lidma, co chtěli spáchat sebevraždu v době, kdy už byli skoro rozhodnutí? Přeju jim teď každej rok k narozeninám. A po očku sleduju, jak se jim daří. Pro mě osobně je mnohem silnější než ten Baderův příběh, příběh jednoho z nich – holčiny, která měla už před hodně lety safra dobrej důvod to zabalit. Vlastně jsem se jí tehdy ani nedivil. Celej její život byl prostě na píču, už od dětství. A přítel, co jí mlátil a pak zahnul a odešel s nejlepší kámoškou, tomu dal doslova korunu. Byla na dně, a jakože fakt až tam dole, na „ground zero.“ Všechny její dosavadní vztahy – na hovno, s rozvedenejma rodičema to taky nebyla žádná hitparáda, nejbližší kamarádky často očividně pěkný svině, atd.

„Ale vždyť to nemohlo bejt tak zlý, vždyť jsi určitě někdy byla i šťastná?“ ptal jsem se jí, když u mě seděla na gauči. „No, maximálně tak tejden a pak jsem zase zjistila, že je to lež,“ opáčila. Byla to ode mě dementní otázka. Ale je to už spoustu let. O tom, co bylo nebo nebylo to totiž vůbec není! Je to totiž o tom, co bude teď, když je všechno jinak, když jsi mnohem silnější! Povídali jsme si tehdy tři hodiny. Nakonec to neudělala. A víš co? Tři měsíce na to potkala kluka. Prej naprosto úžasnýho, milujícího, konečně i věrnýho, atd., atd. Upřímně, moc jsem tomu po tom všem vyprávění zezačátku nevěřil. Ale tentokrát to bylo fakt jiný. Díky tomu, že vzala veškerou sebranou sílu a odvahu a investovala ji do toho, aby se zbavila všech sráčů kolem, bylo to jiný! A abych to zkrátil – už pár let je to její manžel a otec jejích dětí. Až na „provozní únavu,“ co znají asi všechny matky, je konečně šťastná, každej jeden den.

Na to já seru, já to budu mít určitě jinak, a navíc sebevražda je moje věc!

Hele, jako jo. Je možný, že to budeš mít jinak. Kdybych byl jasnovidec, jdu si vsadit sportku a jsem v pohodě, že jo. Jsou třeba holky nebo chlapi, co jsou neplodný, lidi, co si chtěj vzít život třeba kvůli svojí homosexuální orientaci, lidi, co se nedokážou sami srovnat s tím, že třeba přišli o nohy, atd. Jsou zkrátka věci, co jinak nebudou. Ale když Viktor Frankl, posléze slavnej psychoterapeut a tehdy ještě Žid v koncentráku, zjišťoval, v čem je rozdíl mezi těma, co to přežili a těma, co to nedali, zjistil, že to bylo v jejich postoji k tý věci. Všichni totiž byli ve stejnejch sračkách, ale ty, co v těch sračkách dokázali najít novej smysl života, ty se dočkali vysvobození. U Tebe je to jiný v tom, že žádná spojenecká armáda nepřijde, ale Ty zároveň sám/sama můžeš z toho pekla odejít. A pak je tu ještě jeden další „drobnej“ rozdíl – ne, sebevražda rozhodně není jenom Tvoje věc! Navždy změní život spousty lidí kolem Tebe a hned Ti ukážu jak a proč!

„Svoji smrtí nikomu neublížím“

DSCF0555_editedByl horkej jarní den, venku svítilo slunce, voněly kytky, ptáci zpívali a já se proháněl v rychlym kabrioletu se staženou střechou se svojí kámoškou horskejma serpentýnama. Úsměv jsem měl od ucha k uchu, protože fakt miluju řízení, ale kámoška byla ve zlomku sekundy nějaká sešlá nebo co. „Umřelo mi dítě!“ řekla a začala brečet. Znali jsme se teprve krátce a já věděl, že má tři děti. V životě by mě nenapadlo, že byly původně čtyři. Bylo to už mnoho let. Dodnes na to myslí každej jeden den. Vyčítá si to. A vlastně to bere jako svoji vinu. Otec dítěte na tom není o moc líp. Na ostatní sourozence jsem neměl ani po třech letech odvahu se zeptat. A přitom to nebyla sebevražda, co vzalo jejímu dítěti život.

„Stěhujeme se teď na Moravu a svatbu odkládáme,“ sdělil mi kámoš. Bylo to jako blesk z čistýho nebe. Zejména, když měl teď novou super práci v Praze. „Snoubence se zabil bratr, chce teď být pohromadě se svými rodiči. Ti to taky nenesou moc dobře,“ dodal tehdy smutně. Teď bydlí spolu na Moravě, u jejích rodičů. Po nějaké době se nakonec vzali a přišlo i kýžené miminko, i když později. Stín smrti manželčina bratra je tam ale pořád. A to ani nespáchal sebevraždu, stalo se to při lyžování.

„Martine, potřebuju se s Tebou sejít,“ řekl asi ten nejpozitivněji naladěný člověk, kterého jsem v životě potkal a neznělo to jako, že půjde o přátelskej pokec nad pivem. „Víš, jak se mi před rokem zastřelil ten kámoš? Já to nějak nemůžu furt vstřebat. Zkoušel jsem kde co, ale nemůžu to ze sebe setřást. Jsem vlastně v podobný situaci… No a teď přemejšlím nad tím samým… To mě děsí, já takhle nechci skončit!“ Pokračoval a mě to taky trochu děsilo. I když to tak nevypadá, tak očividně existujou lidi, byť třeba ne Tvoji nejbližší, které může Tvoje sebevražda zasáhnout natolik, že je stáhne do podobných hlubin. Tohle byl třeba táta od rodiny.

Anebo jiná kámoška. Někdy v pubertě si její táta prostřelil hlavu venku na trávníku před jejich panelákem. Pozdějc se s mámou dozvěděly, že měl už dva roky nádor na mozku, o kterym s mámou nevěděly. Ale to, co udělal, s tím se ani po 20 letech nesrovnala. Nakonec si vzala chlápka ve věku svýho otce.

No a pak tu máme prarodiče. Nedávno Jiřina Šiklová, jedna česká socioložka, vyprávěla o průzkumu, co dělali mezi seniorama. Ptali se jich – kdybyste teď vyhrál(a) milion, co byste s ním dělal(a). 100 % důchodců by dalo něco vnoučatům. Většina dokonce všechno, menšina by poplatila nějaké opravy na baráku, vyrazila na nějakou menší dovolenou a pak by většinu dala vnoučatům. I když to tak možná nevypadá, babička s dědečkem, dokud jsou ještě naživu, žijou právě pro vnoučata.

„Však oni se s tou sebevraždou ostatní nějak srovnají…“

„…a určitě jim to zas tolik neublíží. Možná, že někteří budou ještě rádi,“ říká si spousta lidí, co zvažuje sebevraždu. Hele, ty vole, sice jsem si to taky kdysi myslel, ale není to tak. Když ti umře dítě nebo sourozenec, navždycky zemře i část tebe. Natož, kdyby to bylo vnouče. Když se ti zabije kámoš, ta vina, že si mohl a měl nějak zasáhnout, se s tebou potáhne. A možná, že tě nakonec stáhne dolů natolik, že i ty budeš zírat do hlavně svojí pistole. Lidi si vyčítaj, i když umře jejich blízký na rakovinu, při dopravní nehodě nebo prostě jakkoliv jinak. Sebevražda, ta je ale horší. Mnohem horší. S tou se někteří nesrovnají ani po smrti. Jak to můžu kurva vědět?

Prošel jsem se párkrát po místním hřbitově a četl náhrobky. Tady je to, co tam lidi psali:

hrob2„Odešels drahý bez slůvka rozloučení tak náhle, že těžko k uvěření,“ – Josef K., 12 let. Pepův táta umřel za 21 let, jeho matka za 36.

„Odešlo jsi dítě zlaté od nás do dáli, kdybychom Tě nastokráte zpátky volali, nevrátíš se andílku – Bůh Tě dal jen na chvilku. Krátká radost, žalost dlouhá, bylas jeho půjčka pouhá.“ – Milan J., 9 let. Jeho matka to asi moc dobře nenesla. Zemřela 4 roky na to, ve svých 47 letech. Otec Milana přežil o 23 let, umřel v 69.

A v Praze, v Prokopáku, je v lese u železnice schovanej náhrobek. Jeho „držiteli“ bylo 25 let, když se rozhodl skočit pod vlak. Takhle udržovanej a věncema, plyšákama, vzkazama a svíčkama ověnčenej hrob nenajdeš ani na žádnym hřbitově, natož uprostřed lesa. Je tomu už 8 let, co se ten kluk zabil…

Nemusíš to zvládnout sám!

Chci Ti říct jednu věc. Kája Gott nazpíval jednu písničku, za kterou bych ho nakopal do prdele. I od svejch klientů jsem to slyšel hodněkrát: „To musím zvládnout sám, na to snad sílu mám!“ Hele, nemusíš! Vlastně si nikdy nemusel. A víš co, teď zrovna je docela dobře možný, že v tuhle chvíli, kdy jsi na dně, to prostě třeba ani sám zvládnout nemůžeš. Kvůli tomu posranýmu kusu sádla, co teď řídí všechny Tvoje hormony a doslova Tě drží pod krkem.

Ale mám pro Tebe dobrou zprávu! V týhle zemi je spousta lidí, co jsou připravený Ti pomoct. A zadarmo! A jsou tam pro Tebe třeba i teď hned! A ať jsi z kterýkoliv části republiky. Mám na Tebe teď jednu obrovskou prosbu – vezmi prosím svůj telefon a na jedno z těch čísel TEĎ HNED zavolej. Na spoustě z nich jsou nonstop, takže ne, nevadí, že jsou třeba tři hodiny ráno.

V současné koronavirové krizi lze okamžitě využít tyto kontakty na pomoc

Kromě nich jsou vám k dispozici také:

Kontakty na osobní pomoc v krizi najdete v databázi obecně prospěšné společnosti REMEDIUM Praha – na tomto odkazu. Přímá osobní krizová pomoc je dostupná ve 40 městech ČR.

Spoustu těch lidí, co tam dělají znám i osobně. Jsou to super týpci, se kterýma bys klidně mohl(a) zajít i na pivo. A jo, sice bych to asi neměl prozrazovat, protože s nima občas na to pivo chodím, ale věř tomu, že tyhle lidi Ti budou rozumět!

TransformaceKromě okamžité telefonické pomoci a podpory je Ti v Česku (i na Slovensku) k dispozici i bezplatná lékařská pomoc. Obvykle se v těchto případech používá kombinace intenzivní individuální psychoterapie a skupinové terapie, kde Ti pomůžou najít ty příčiny problémů, které třeba v tuhle chvíli nevidíš a odstranit některý ty automatizovaný programy, co Tě ničej. No a obvykle je to doplněný i o farmakologickou léčbu, která utiší tu malou potvoru v Tvý hlavě, co se Tě snaží zabít hormonama, který teď v nesmyslnym množství produkuje. Budeš se tak moct doslova nadechnout, vyspat a soustředit svoji nově získanou sílu a odvahu na to, aby ses pohnul(a) ve svým životě tak moc a tak rychle jako nikdy dřív. A věř tomu, že až se dostaneš z nejhoršího, tak to bude safra jízda! Stejně jako to měla ta holčina, o který jsem mluvil. Tuhle pomoc – krizovou intervenci – poskytují všechny krajské psychiatrické nemocnice.

Pár odkazů na závěr

Normálně dávám odkazy do textu. Teď pro mě ale bylo důležitý, aby si to dočetl(a) v kuse až do konce. Budu Ti držet palce, aby ses dokázal(a) z těch sraček vyhrabat. Jsi silnější a odvážnější, než si teď možná myslíš. Vlastně je docela možný, že byť si to třeba neuvědomuješ, nikdy dřív si nebyl(a) silnější než právě teď. A právě to Ti pomůže dosáhnout štěstí a spokojenosti v Tvym životě! Teď už je to na Tobě, pomoc je Ti k dispozici na číslech výše 24 hodin denně 7 dní v týdnu. A je jedno, kolik Ti je let. Tvůj život je teď ve Tvejch rukou. Budu Ti držet palce, abys to nevzdal(a) právě teď, když konečně stojíš na novym začátku.

Tady jsou odkazy na vysvětlivky pojmů z textu:

A tady na články, co stojí za to si přečíst:

79 komentářů: „Proč nespáchat sebevraždu

  1. Děkuji za tohle čtení, dnes mi to pomohlo. Byla jsem rozhodnutá, ale přemluvil jste mě. Je fajn najít alespoň jednoho člověka co tohle chápe, respektive chápe jak se cítím. Ještě jednou díky 😊

    Líbí se 1 osoba

    1. Krásný večer Markéto, jsem moc rád, že Vám ten článek pomohl změnit Vaše rozhodnutí! Dala jste mi tím vlastně ten nejlepší dárek k svátku. A i když jste dívka, tak za mě „máte koule“, že jste se rozhodla to nezabalit! Klobouk dolů!

      A nebojte se využít třeba některou z těch linek pomoci (v SOS centru jsou třeba naprosto super lidi), jsou anonymní a mohla byste to s nimi ještě lépe rozebrat. Nemusíte v tom být sama a zároveň tahle anonymní linka Vás k ničemu nijak nezavazuje. Můžete tam volat klidně i opakovaně a získat podporu třeba během dalších kroků, jak se z té současné situace dostat ven, které mohou být pro Vás třeba občas náročné nebo unavující.

      Někdy není ani špatné zajet si na pár týdnů odpočinout do toho Centra krizové intervence v Praze (případně obdobného zařízení ve Vašem kraji). Jeden člověk, kterého jsem znal, kterému se v zahraničí zhroutil život před očima, to nakonec tak udělal (a to se musel nejprve dopravit zpět do ČR) a do teď je tam chválí, kudy chodí. Podzim a Vánoce jsou vůbec nejtěžším obdobím v roce. V tomhle období myslí na sebevraždu mnoho lidí, mnohem více, než to na první pohled vypadá, protože o tomhle se na veřejnosti fakt nemluví. Stejně jako nikdo z nich pak logicky neříká, že když to neudělali, tak po pár letech, měsících, neřku-li třeba jen týdnech se jejich život výrazně zlepšil. Obvykle i jejich vlastním přičiněním, protože najednou v sobě objevili tu sílu, kterou předtím neznali.

      Budu Vám moc držet palce, abyste se už nikdy nedostala do podobné situace, kdy byste uvažovala o ukončení vlastního života!

      Z celého srdce Vám přeji, ať se Vám v životě daří a ať jste co nejvíc šťastná!

      Martin Z.

      To se mi líbí

      1. Zdravím, nevím jestli to bude někdo číst, ale musím to ze sebe dostat. Prožívám třetí období krachu a opravdu nevím jestli se ještě zvednu, tlačí mě na hrudníku jako by mi ho někdo drtil železnou botou. Po prvním krachu jsem si kladla otázku proč jsem se vlatně narodila, že to nebyla moje volba, po druhém, jsem se chtěla zabít a byla od toho kousek. Jen odpovědnost k dětem mě vrátila na nohy, ale teď po třetí už mi dochází síly. Vzala jsem si prášek na uklidnění, ale nepomáhá to, tečou mi potoky a nevidím světlo, nevidím důvod, už 14 dní jsem nepromluvila, nechodim mezi lidi, nechci nikoho vidět, ale on mě taky nikdo nehledá. Když člověk umře je to jako když hodíš kamínek do vody, jednoduché, byl a není. Nic jsem nedokázala, všechno jsem zkazila. Ještě zbývá pár kroků abych po sobě zametla a zmizela z týhle podělaný planety. Jsem nic a nic tu po mě zůstane. Není co napravit není co pro koho měnit. Člověk umírá se ztrátou poslední iluzí , nadějí, snem. Třeba bude někde tam nahoře klub těch, co měli dost odvahy se rozhodnout a mají tam pořádnej mejdan na oslavu, že to maj za sebou.

        To se mi líbí

      2. Dobré odpoledne Dášo,

        byť pro Vás zrovna moc jako dobré bohužel nevypadá 😦 Z toho, co píšete si popravdě nemyslím, že byste teď reflektovala skutečnou realitu, že byste byla ve stavu, kdy dokážete vnímat všechny alternativy a možnosti, uplatnit to všechno, co jste se naučila a prožila a využít to k tomu, abyste se byla schopná postavit téhle šílené situaci.

        Přijde mi, že teď jste pod vlivem silné emoční reakce, která ale spoustu věcí zkresluje, jak vysvětluju právě v tomhle článku, a to rozhodně ne ve Váš prospěch. „Nic jsem nedokázala, všechno jsem zkazila,“ zcela jistě nebude pravda. Dokázala jste toho v životě už hodně stejně jako se Vám řada věcí dozajista podařila. Dostudovat třeba základní školu, porodit a patrně i vychovat děti, dokázala jste se kdysi jako mladá žena postavit na vlastní nohy, atd. Je toho pravděpodobně opravdu hodně, ale není to teď podstatné, co všechno to bylo. Spíš tím chci ukázat, že to, co teď z Vás promlouvá, není odrazem reality.

        Zkuste prosím využít služeb SOS centra. Teď právě tam jsou k dispozici velmi šikovní a empatičtí terapeuti, kteří Vám pomohou touto těžkou situací projít. Stačí zavolat na linky 222 514 040, 777 734 173 nebo 608 004 444. Nemusíte vůbec nikam chodit ani nikoho vidět. Případně Vám tam i doporučí, kde ve Vaší lokalitě můžete vyhledat odbornou pomoc a třeba i materiální či jinou podporu, abyste to dokázala vše zvládnout co nejlépe.

        Sama píšete, že jste už v podobné situaci byla v minulosti dvakrát a dvakrát jste dokázala nakonec najít cestu ven a zase se postavit (když už jsme u věcí, co jste v životě určitě dokázala). A jestli jste v této nelehké situaci už potřetí v životě, tím spíš by stálo za to to teď zkusit udělat jinak a nechat si třeba i pomoci, abyste mohla začít žít život, ve kterém budete moci být šťastnější, a to třeba i za vnějších okolností, které některé nebudou úplně ideální a nepůjde je změnit.

        Moc Vám přeji, abyste v sobě našla tu odvahu nebýt v té situaci sama a udělat první krok směrem k tomu to změnit a využít pomoci ostatních.

        Martin Z.

        To se mi líbí

    2. Děkuji autorovi za jeho článek. Je až úžasné, jak jste dokázal popsat pocity, které proživam prave teď. Vlastně jste odpověděl i na moje argumenty, které jsem v hlavě měla. Proste fajn článek, co mě donutil se zamyslet nad tím, co se ve mě děje, když jsem tak zmatená svým životem. Díky i za ta telefonní čísla, ikdyz zavolat na tuto linku bude asi těžší, než si objednat jídlo z restaurace. 🙂

      To se mi líbí

      1. Někdy ty nejtěžší telefonáty v životě jsou ty nejdůležitější. A jistý rozdíl je i v tom, že tady, na rozdíl od rozvozu jídla, můžete ovlivnit, co nakonec dostanete 😉 Tak hodně štěstí na Vaší cestě Lenko! Jak říkali ve Star Wars, ať Vás síla provází 🙂

        To se mi líbí

  2. Díky, Martine. Jeden z nejlepších článků na českém netu. Je z něho cítit, že jsi si s tím dal opravdu práci a že jsi chtěl lidem upřímně pomoci. A to se daří 😎. Díky díky díky.

    To se mi líbí

  3. Je skoro půl druhé ráno. Dá se zavolat jenom na linku, ale jak, když mám panickou hrůzu z telefonování? A z kontaktu s cizími lidmi.

    To se mi líbí

    1. Chápu, že telefonování může být někdy velký problém. Vypadá to, že napsat to je pro Vás ale snazší a že by to možná mohlo fungovat. Linka bezpečí provozuje online chat. Najdete ho na adrese http://www.elinka.iporadna.cz/linka-duvery. Dnes bude v provozu mezi 15. a 19. hodinou. Zítra a v neděli skoro celý den. Můžete vyzkoušet ten. Případně je možné zajet osobně i do nejbližšího krizového centra. V Praze doporučuji např. RIAPS – http://www.csspraha.cz/24829-krizove-centrum-riaps.

      To se mi líbí

      1. Psát je vždycky jednodušší. Bojím se, že když na linku zavolám, nezvládnu nic říct a oni si budou myslet, že si z nich jenom někdo dělá legraci a budou nepříjemní. Nebo že si budou myslet, že si vymýšlím a že mi nic není a že jenom otravuju ve tři ráno… Obzvláště když formulovat problém je často hodně složité a hlavně ten problém není jen jeden a člověk to ze sebe nedokáže hned vysypat…
        Na stránky centra Riaps jsem v noci taky koukala, ale vyděsily mě recenze na seznamu, lidi tam psali, že tam na ně byli nepříjemní. Nedovedu si představit, že tam jenom tak přijdu a budu muset cizím lidem říkat, proč jsem v takovém stavu v jakém jsem, co mi je a tak… Navíc mám obavy z toho, že to nepochopí, protože teoreticky je zbytek věcí v mém životě v pořádku a nemám žádný akutní existenciální problém, kvůli kterému bych se měla takhle cítit…

        To se mi líbí

      2. Tak jestli jste z Prahy, zkuste zajít do SOS centra (www.soscentrum.cz). Je to plně anonymní, můžete tam mít tuším až 12 terapií zdarma se stejným terapeutem a pokud Vám nevadí třeba chvilku počkat, není nutné tam ani dopředu volat. V SOS centru pracují super lidé.

        To se mi líbí

  4. Musím říct, že mě tenhle článek poměrně dost zklamal, šetřil jsem si ho, až budu mít nadnesenou náladu, ale asi se mi to nepodařilo, takže se omlouvám, pokud jsem přehnaně kritický. Hádám, že jsem a zdá se, že mi chybí nadhled nejen nad článkem, ale i ve vlastní životě. Tuhle lytanii sem píšu spíš proto, že bych rád poznal další lidi, co jsou na tom podobně a hledají východisko, a třeba v článkuúplně nenašli to, co od něj čekali.
    PNK – politicky nekorektní podle mě totiž neznamená, že budu psát o sračkách, o tom jak hluboko jsem ve sračkách a jak mě sráči kolem serou, a že je nemám nechat mě sejmout na dno, i když můj život je na hovno. Nebo o chemickým koktejlu z půl kila sádla, co mi straší v hlavě.
    PNK podle mě znamená, že otevřeně řeknu, že se chci zabít. Tedy nechci, protože kdyby jo, tak už jsem to udělal, stejně jako ostatní tady. A přišel bych o to vše skvělé utrpení, které si vychutnávám v představení jménem „můj život“.
    Takže jen otevřeně řeknu, že život je na nic, neumím si s ním poradit a že se mi nelíbí systém ve kterém mám žít, aktivně se prosadit a podílet se na jeho spoluutváření, i když se mi nelíbí jeho fungování. A pokud se vyjádřím, že s ním nesouhlasím, tak mi ostatní poradí, ať držím hubu a krok, protože se mám dobře. Nehrozí mi válka, ani koncentrák, mám co jíst a mám počítač a protože náklady na jeden můj den jsou vyšší než jeden dolar, tak patřím k 20% nejbohatších lidí na světě. A tak se cítím ještě provinile za to, že si toho nevážím. Uvažuju nad pobytem v jeskyni a o dovolený v přírodě. Ale i to, tenhle únik znamená moc organizace a námahy, a na to nemám energii a navíc se na mě valí akutnější problémy, které mám řešit a tak svou existenci přesouvám na později. Existenční problémy mě tak zasahují na toaletě, ve sprše, při jídle, na cestě – obzvlášť blbý, když jedu sám.
    O sebevraždě průběžně uvažuji několik let, vždy jsem to bral jako únik. Únik z šuplíku, na jehož dně se hrabu a nevím kudy ven. Jistota že, až nic jiného nepůjde, tak se zabiju… Dávalo mi to pocit klidu, když jsem byl nejzoufalejší. Nemusím trpět, můžu to skončit, vždyť se stačí zabít. Pohoda. V klidu. Přemýšlel jsem nad variantama jak, ale ne tím způsobem, že si budu schánět věci, a psát dopisy, ale prostě „just in case“, abych byl připraven, řádně jako skautík. Třeba bych získal mrtvýho bobříka sebevraždy in memorian, nebo co já vím. I když asi spíš ne, protože za opravdu originální sebevraždy-nehody se dává Darwinova cena, jejímž symbolem je bobr, o jeho příběhu si přečtěte jinde, je to rozhodně povzbudivé čtení a v dramatech mého života mě to několikrát rozveselilo. Podobně jako Deep dark fears – naprosto mě fascinuje, že jako populace máme stejné strachy.
    Takže krom tohodle a jiných fíglů na rozveselní, jsem si četl něco od V. Frankla, což mi nepomohlo před lety a neoslovilo mě to ani teď. Naopak mě to přivedlo na myšlenku, že existuje možnost, že ani po smrti nebudu mít klid. Nejsem věřící, ale ani striktní materialista (hádám, že kdybych materialista byl, tak už jsem to dávno skončil….anebo se naopak prosadil a stal se úspěšným podnikatelem v marketingu). Tákže představa duše, co se drtí v očistci, než si projde svůj život a odtrpí si své skutky, mi připadá, jako něco, co by se mi při mém „bezchybném úniku“ dozajista stalo.
    Zdá se, že dno šuplíku bylo falešné, a já klesám dál. Tentokrát na zcela novou rovinu zoufalství, které by už ani sebevražda nevyřešila. Takže kam dál?
    Hádám, že přechod na materialismus a uznání konzumu jako jediné správné víry/filosofie/životního stylu, by většinu problémů vyřešilo, zvláště ty, které samy způsobují.

    To se mi líbí

    1. Krásný dne Benjamine,

      mrzí mě, že Vás ten můj článek zklamal, ale na druhou stranu sám píšete, že vlastně není určený pro Vás, což s tím patrně bude mít souvislost.

      Píšete o Franklovi, který léčil lidi hledáním smyslu. No, měl i žáka – Alfrieda Längleho, který jeho terapii smyslem (logoterapie) posunul trochu jiným směrem, a to do existenciální analýzy. Analýzy, která se zabývá stavem čtyř existenciálních motivací, motivací k tomu zde být. Ta hledá odpovědi na otázky: Mohu tady být? Což asi můžete. Přál bych si žít? Což je ta existenciální motivace, která by nemusela být u Vás příliš silná. Smím být sám sebou? Což těžko z Vašeho příspěvku posuzovat. A mám pro co žít? Což je to, co zkoumal Frankl a to, u čeho by také mohl být u Vás nějaký deficit.

      Stejně tak by se zde dalo hovořit o Daseinsanalýze, která je ještě více než existenciální analýza zaměřena na zkoumání přítomnosti a trhliny bytí, která, když stojíme na jejím okraji, nebo do ní do konce spadneme, způsobuje pocity, že naše bytí za nic nestojí, že „život je na nic“.

      O těchto dvou terapeutických směrech píšu proto, že se domnívám, že to, co by Vám teď mohlo pomoci, je právě psychoterapie. Existenciální analýza, zaměřená více na řešení, a Daseinsanalýza zaměřená více na filozofické otázky spojené s bytím a analýzu tady a teď by byly myslím zrovna ty dva směry, které by mohly u Vás přinášet ovoce rychleji než ty ostatní. Zkuste svému životu říci ano v tom smyslu, že si dopřejete zkušeného terapeuta, se kterým na tomto aspektu svého života zkusíte pracovat. Jestli už delší dobu Váš život „stojí za nic“ a samotnému se Vám to nedaří změnit, je možná tohle ta cesta. Čtení článků a knížek totiž samo o sobě obvykle nic nezmění, a jak už sám víte, je úplně jedno, jestli je napíšu já, nebo třeba Viktor Frankl.

      Budu Vám držet palce, aby se Vám podařilo Váš život změnit tak, aby za něco stál!

      Martin Z.

      To se mi líbí

      1. Zdravím Martine,
        musím říct, že jste mě dost vystihl, klobouk dolů. Takhle přesný popis jsem nedostal od žádného (jednoho) psychologa ani dvou terapeutů, se kterými jsem se setkával od doby rok a půl po tři roky. Ale ani jsme moc otevřeně nemluvili o důvodech nebo nutkáních vedoucích k myšlenkám na sebevraždu. Měl jsem mezi nimi dost velké prostoje, protože jsem nakonec měl vždy pocit, že to nemá smysl (mé staronové motto? asi si to nechám vytetovat…) anebo to po ukončení sezení vedlo zas zpět, kde jem teď.
        A tím se dostávám k tomu, proč to píšu, chtěl jsem se zeptat, jak takového filosofického – terapeuta najdu, mají nějaký „spolek“ sdružení? Protože, co jsem hledal před lety i před rokem, tak většina má na webu napsáno, čemu se věnují, ale na logoterapii jsem nenarazil. Nebo jsem nevěděl po čem se dívat. Protože o Daseinsanalýze i o Existenciální analýze slyším prvně, děkuji za odkazy na ně, jinak bych i nadále nevěděl, co hledat. Stejně tak jsem netušil, že měl Frankl následovníka.
        Podlední dva dny jsem strávil tím, že přemýšlím, do jaké životní situace se dostali ostatní lidé, pro které byl ten článek trefný. Tak kdyby se někdo z nich ozval a objasnil mi to, velmi bych to ocenil.
        Děkuji.
        Přeji příjemný den.
        Ben.

        To se mi líbí

      2. Krásné odpoledne Bene,

        s psychoterapií je to jako s jídlem. Chvilku trvá, než člověk narazí na ten správný přístup a toho správného člověka, který mu dokonale sedne. Někdy to tedy bohužel vyžaduje více pokusů.

        Každopádně, ohledně existenciálně analytických psychoterapeutů v ČR – jejich seznam najdete zde http://www.slea.cz/index.php?m=6&show=adresar. Jen SLEA řeší i výcviky v Logoterapii, tak hledejte ty, u kterých je zkratka EA. I když jsou si oba přístupy velmi blízké, mezi jejich zastánci často panují diametrálně odlišné pohledy na věc 🙂

        U Daseinsanalýzy najdete seznam terapeutů zde http://www.daseinsanalyza.cz/seznam-da-psychoterapeutu/. Kdyby se Vám podařilo dostat se třeba k Jakubovi Zlámanému, pokud jste z Prahy, ten by pro Vás mohl být super.

        Těch terapeutů v obou směrech je více, bohužel ani jedna společnost nemá kontakty bůh ví jak aktuální a úplné, ale je to asi snazší, než pátrat na Googlu.

        Co se té poslední otázky týče – každý případ je výrazně odlišný a bytostně individuální. Obecná geneze je však popsaná – člověk, který reálně uvažuje o okamžité sebevraždě se obvykle delší dobu nachází v krizové situaci (např. rozchod, úmrtí blízkého člověka, vyhazov z práce, trestní stíhání, atd.), kdy selhaly všechny jeho doposud známé a ověřené vyrovnávací mechanismy a delší dobu se mu nedaří nalézt nový vyrovnávací mechanismus a teď už prostě neví jak jinak dál a už má vyčerpané veškeré své zdroje, takže ani moc dál nemůže. Sebevraždu pak, díky silným kognitivním zkreslením popsaným výše, navíc přiživeným dlouhodobější stresovou reakcí organismu související s tzv. General Adaptation Syndrome (stručně a hezky popsáno např. zde http://www.med.muni.cz/patfyz/powerpnt/0607/zl_gas.pdf) nezřídka se projevující i somatickými potížemi (např. problémy se zažíváním, nespavost, nejrůznější bolesti apod.), tak náhle vnímá jako jediné možné „racionální“ východisko.

        Přitom při hladině kortizolu, kterou v tu chvíli má v krvi, není z biochemické podstaty fungování našeho těla možné vidět věci v širším kontextu, a vnímat tak některé pro jiné zcela evidentní souvislosti a možnosti. Navíc, díky často obvyklým poruchám spánku, vyčerpání a únavě není člověk už ani schopen to v danou chvíli sám zlepšit. S oporou v terapeutickém vztahu a případně i s nějakými léky potlačujícími projevy psychosomatické reakce jeho těla to přitom často během pár měsíců dokáže vyřešit. Je třeba prokázané, že po libovolně silné krizové situaci, včetně např. toho, že se zdravý člověk náhle ocitne na vozíku, se po relativně krátkém čase člověk navrací k jeho původní hladině subjektivně vnímaného štěstí, stejně jako když třeba vyhraje v loterii.

        Tak snad Vám má odpověď bude nějak nápomocná a budu moc držet palce při volbě terapeuta. A nenechte se odradit tím, když Vám nějaký nesedne. Jinak, aby se dopady tradiční psychoterapie vůbec mohly nějak projevit, je potřeba absolvovat aspoň pět, šest sezení. Na samotném sezení se toho totiž moc neděje, k posunu dochází až mezi sezeními.

        Mějte se krásně a budu Vám moc držet palce!

        Martin Z.

        P.S.: Něco málo o existenciální analýze jsem psal i vtěchto dvou článcích:
        https://jecasnazmenu.cz/2017/01/08/proc-a-jak-se-naucit-bojovat/
        https://jecasnazmenu.cz/2018/04/17/jak-se-vydat-na-cestu-k-sebevedomi/

        To se mi líbí

      3. Děkuji Vám Martine za velmi obsáhlou odpověď.
        Zvláště si cením seznamů s terapeuty.
        Zažil jsem i pár opravdu průlomových sezení, ale jinak souhlasím, že obvykle se toho více dělo a vyvíjelo a vyvěralo mimo sezeními, kde jsem to pak zpracovával.
        Ještě jednou děkuji za Váš čas.
        Přeji ať se Vám daří.
        Ben

        To se mi líbí

  5. Díky. Myšlenky na sebevraždu jsou mou součástí už od puberty. Možná mě ovlivnilo (jak píšeš), že to není v mým životě nic novýho. Sebevražda v rodině, u přátel… Nejsem člověk, co by patřil do tohoto světa a těžko se vyrovnávám s každodenní realitou (resp. nevyrovnávám). Podělám, na co sáhnu. Zítra mám dvě zkoušky a nejdu tam, protože…nemůžu. Chodívala jsem několikrát na psychiatrii, terapie. Brala jsem léky. Nic mi nepomohlo, spíš jsem se nenáviděla ještě víc. Odmítám mluvit s lidma, co mi nerozumí a brát léky, který ze mě dělají něco, co nejsem a nechci být. Ponocuju, protože nechci další den. Je mi jasný, že to bude akorát solidní frustrace a víc nic. Před rokem jsem ztratila téměř všechny přátele (komunitu), přítele po sedmi letech, dosavadní smysl života a nedokážu se s tím vyrovnat a začít žít …znovu a jinak, lépe. ALE… bydlím s úžasnejma lidma, kteří mě nabíjí. Šíleně miluju novýho spolubydlícího, jako nikdy nikoho v celým svým životě (Přece se nevzdám naděje, že by z toho něco mohlo být? Ačkoli se spíš bojím, že to bude další rána do srdce, kterou stěží rozdýchám, jestli vůbec), vidím krásu v maličkostech kolem sebe a užívám si jí. Ačkoli nepatřím do tohoto světa, tak v něm chci setrvat do té doby, dokud to jen půjde. Přece neopustím všechny ty, co to vnímají stejně? Svět nezměníme, ale můžeme si vytvořit vlastní mikrosvět, ve kterým budem žít. Všechno je lepší než ta díra, která se objeví, když se někdo zabije. A nikdy se nezacelí…. kamarád se mi zabil před 6 lety. Doteď kvůli tomu pláču. A i kdyby měl po mně zůstat jen jediný člověk, který by mou ztrátu těžce nesl, tak ne… nikdy nechci nikomu způsobit takovou bolest. Alespoň do té doby, dokud budu alespoň trošku schopná tu být.

    To se mi líbí

    1. Díky moc za Tvůj komentář Gust a hlavně za Tvoji otevřenost a upřímnost. Myslím si, že by mohl pomoct i mnoha dalším, kteří si ho tu přečtou, až tenhle článek budou číst v dost možná nejtěžší chvíli svého života. Jsi odvážná mladá žena. A jo, píšu to i přesto, nebo možná právě proto, co si řekla, že zítra na ty zkoušky nejdeš. Víš, „nemůžu“ je někdy dostatečný důvod. Jen ne každý si ho dovolí poslechnout. Však určitě můžeš jít i jindy, zejména, když je začátek zkouškového.

      A to, že si chceš dovolit milovat i potom, co si po sedmi letech vztahu přišla o přítele, a i přesto, že si říkáš, že to možná bude bolet – to je opravdová odvaha. Tu takhle rychle najde málokdo. Vlastně i pro mě by si v mnohém mohla být inspirací. S touhle odvahou můžeš dokázat vybudovat krásný „mikrosvět“ dost velký na to, aby pojal i další lidi kolem Tebe.

      Budu Ti moc držet palce, u zkoušek, u spolubydlícího i v Tvém dalším životě. A to s tím pocitem, že nepatříš do tohoto světa… Existují skupiny lidí, které ho také mají. Je jich hodně, bohužel opravdu hodně. Něco málo jsem o tom psal třeba v tomhle článku https://jecasnazmenu.cz/2017/03/08/interni-komunikace-aneb-nevedomy-scenar-na-cestu-do-pekla-i-zpet/. Manželé Gouldingovi tomu říkali zhoubné životní schéma Nebuď (Don’t be/Don’t exist), a protože oba byli pravověrní transakční analytici věrni Berneho (zakladatel transakční analýzy) mottu: „Změna je vždy možná,“ tak i vymysleli, jak to jde změnit 🙂 A tak Ti na závěr chci popřát, aby i Tobě se to podařilo. Máš recht, změnit svět tak úplně nejde. Změnit svůj náhled na něj určitě ano, i ten, co pramení v nevědomí. Hodně štěstí!

      To se mi líbí

  6. Dobry vecer, zajimavy clanek, hlavne tedy nazev 🙂 vice me presvedcily diskuze pod nim. Stavy, kdy jsem myslela na unik uz mam za sebou, par smesnych pokusu tez a myslim, ze jsem ten typ jako vyse pisici Benjamin. Vzdy to pro me byly zadni vratka, kdyz uz pujde fakt do tuheho. Pak jsem zacala pochybovat – opravdu se tim vse vyresi? Jak je to s nasi dusi? Co bude potom? A nebudu si to muset odzit znovu a nedejboze v jeste nalehavejsi forme?
    Vlastne si nepamatuju jake to je byt stastna. Tezko se mi to hleda. Prislo obdobi odlehceni, kdy vse vypadalo v poradku, ze laska vse vyleci a vse zvladneme, kdyz jsme na to dva… No jen pro ty, kteri zatim nemaji zkusenost – sundejte ruzove bryle. Novy vztah vas nezachrani naveky. Musite se uzdravit sami! Pokud si Benjamin sahnul na uplne dno supliku a jeste hloub, musim rict ze jsem klesla jeste o nekolik pater nize, a to s prichodem deti. Neni unik, samotne pomysleni na unik zpusobuje depresi, dohani me tiha zodpovednosti za jejich zivot a stesti a neschopnost sama sebe resit…
    Tot me poselstvi – dokud se sami se sebou nevyporadate, nedovolte, aby k vam prisly deti! Ne jen kvuli vam, ale hlavne kvuli nim. Oni si v takovem prostredi nezaslouzi vyrustat.

    To se mi líbí

    1. Krásný večer, z Vašeho komentáře cítím mnoho smutku, ale životní moudrosti a zkušeností. Ano, partnerský vztah nás našeho vnitřního trápení nezbaví. Ten terapeutický nám ale může poskytnout podmínky pro zahojení našeho nitra, aspoň to kdysi tradičními vědeckými postupy prokázali Rogers s Gendlinem. Myslím si, že u Vás je na čem stavět, protože mezi řádky tam vidím cestu k vlastní spiritualitě. Přemýšlíte o tom, že existuje možná něco, co náš život přesahuje. Teď je to už tak silné, že sebevražda pro Vás není plánem B.

      Co když ale to, co nás přesahuje, nám může poskytovat i něco víc pro život tady a teď. Co když právě to může být zdroj naší síly, soucitu a úžasu (dvou klíčových emocí pro štěstí, aspoň podle současných vědeckých zjištění) a třeba i smyslu v životě, jak to mívají někteří hluboce věřící buddhisté či muslimové (v obou těchto vírách je „Bůh“ součástí úplně všeho a je vždy přítomen). Spiritualita se používá k léčení duše i v kulturách indiánů Jižní Ameriky, nebo velice brzy i v Národním ústavu duševního zdraví, aspoň co se výzkumu vlivu psychedelik na endogenní deprese týče. Nicméně, i bez psychoaktivních látek, které mohou fungovat jako jakási „zkratka“ se lze myslím dopracovat právě k těm dvěma emocím, o kterých jsem mluvil, které na hormonální úrovni významně snižují stres neboli strach a otevírají nám tak doširoka oči (díky poklesu hladiny kortizolu dokonce doslova), abychom mohli vnímat i to krásné. O cestě za poznáním vlastní spirituality jsem se zkusil rozepsat zde https://jecasnazmenu.cz/2018/04/30/zapomenuta-sila-ritualu-aneb-jak-zit-ve-svete-kde-jste-v-poradku/. Stejně tak jistou cestu ke štěstí mohou představovat i meditaci – ať už ty prosté spirituálního obsahu (tj. klinické), nebo ty spirituální. Něco málo o meditacích jsem se pokusil shrnout zde https://jecasnazmenu.cz/2018/03/18/proc-zacit-meditovat-aneb-vse-co-jste-chteli-vedet-o-meditaci-a-bali-jste-se-zeptat/, byť ne příliš o těch spirituálních z různých náboženství.

      Z Vašich slov se zdá, že máte velmi silnou vnitřní existenciální motivaci změnit svůj dosavadní život k lepšímu, bez ohledu na to, zda vedle sebe máte partnera, či nikoliv. Věřím, že psychoterapie, hledání vlastní spirituality (jen si, prosím, nenechte nikým žádnou „cizí“ vnutit) a třeba i nalezení širšího smyslu v životě, což Vás soudě dle zmínky o Benjaminovi asi také aktuálně zajímá, zase budete moct zažívat krásná a šťastná období. Možná, že bych Vám i doporučil web Dr. Kristin Neff – http://www.self-compassion.org, který obsahuje i celou řadu cvičení (včetně meditací), které si můžete zkusit sama udělat. Pokud by pro Vás byla angličtina problém, tak např. Google Chrome nabízí možnost přímého překladu webových stránek. A ještě mě napadla jedna, taková relativně jednoduchá metoda od Paula Ekmana – emoční deník. Prostě si zapisujte do deníku každou pozitivní emoci, pokaždé si pojmenujte, jaká emoce to je (Vaším názvoslovím) a co přesně se v posledních minutách dělo, že ji prožíváte. Po pár záznamech odhalíte vzorec, který té emoci předchází, což Vám usnadní cestu k jejímu opakovanému a častějšímu prožívání. Martin Seligman také doporučuje si na konci dne sednout a sepsat si 3 pozitivní věci, které se Vám ten den přihodili. Každý den vždycky musíte nalézt právě tři. Po 14 dnech se významné procento praktikujících cítilo lépe, než v kontrolní skupině lidí, která si takové záznamy nevedla.

      Zkrátka a dobře – jde to krůček po krůčku. Ale jak říká jedno české přísloví: „Všechno jde, když se chce.“ A u Vás mi přijde, že chcete… To je základní předpoklad pro to, aby se Vám to povedlo, i pro případnou efektivní psychoterapeutickou pomoc (která může být i zdarma, pokud jde o SOS centrum, psychologické poradny v některých krajích, či psychoterapeuty na zdravotní pojišťovnu. Tak Vám budu moc držet palce, abyste na té své cestě udělala první krok, kterým každá cesta začíná.

      To se mi líbí

      1. Dobry den, dekuji za rychlou odpoved.. Mate pravdu, myslenky na sebevrazdu uz me dnes netrapi. Kde jsou ty „krasne casy“, kdy to mohl byt plan B. Dnes jsem zodpovedna za 2 malinke bytosti a nemuzu si dovolit je tu nechat.
        Nejsem zrovna znalec psychologie, ale u dvou psychoterapeutu jsem uz byla a dalsi jsem potkala a mam pocit, ze vetsina jejich prace je postavena na tom, zda si clovek vybavi stastny nebo aspon pozitivni okamzik, a pak se snazit ho nachazet cim dal casteji. Cele je to o posuzovani (napr. Metoda NLP, s kterou jsem se setkala, vyuziva posouzeni miry strachu/stesti/jineho pocitu na stupnici 1-10) , coz v mem pripade neni vhodne. Nepripada mi tak jednoduche rict, dnes se citim stastna na 4ku. Stejne je to s hledanim pozitivnich veci – jak muzete srovnavat to, ze jste se nadychal cerstveho vzduchu a citil vuni stromu, s tim, ze vam hned rano z nevyspani ruply nervy a kricel jste na deti?
        Nicmene dekuji za priblizeni pocitu stesti – toto mi jeste nikdo nepriblizil a je to pro me mnohem srozumitelnejsi. Na clanky a cviceni se tez rada podivam. Zrovna meditace je neco, co mi opravdu ted chybi – vypnout a zklidnit mysl se mi nedari od narozeni prvniho syna. Dekuji mnohokrat za podnety a nejvic za vyslyseni.

        To se mi líbí

      2. Krásný den,

        no, to s těmi vzpomínkami na pozitivní okamžiky se používá hlavně při tzv. krizové intervenci, tedy zjednodušeně řečeno na hašení požáru. Psychoterapie je úplně o něčem jiném a NLP vůbec není psychoterapeutickou technikou, a to ani tehdy, kdy ho někdo dělá správně a pro psychoterapii by se neměla používat. Tohle „škálování“ pocitů používá jen systemický přístup a je to tak jak píšete – hodnotící. A coby Rogerián to za přínosné rozhodně nepovažuji, ale zároveň vím, že jsou lidé, kterým to dokáže pomoci. No, Vy mezi ně myslím nepatříte.

        Když čtu Vaše slova, tak Vám bych asi doporučil spíš Rogeriánskou (PCA) nebo Daseinsanalytickou psychoterapii, určitě by nemusela být na škodu ani Taneční a pohybová terapie, která občas dokáže „zázraky“. Jungiánská terapie by Vám možná také sedla, ale je šíleně časově (a tudíž i finančně) náročná. Škoda, že tu v Česku není zastoupená Experiental-Existential Therapy, ta kombinuje meditaci s nehodnotícím přístupem zaměřeným na člověka a řešením smyslu v životě. Jinak k tomu tématu štěstí v životě by Vás mohl zaujmout i tenhle článek https://jecasnazmenu.cz/2017/07/20/stesti-na-dosah-aneb-overeny-zpusob-jak-najit-svoji-cestu-ke-stesti/.

        Každopádně, budu Vám moc a moc držet palce, protože i Vy si zasloužíte být v životě šťastná. Každý si to zaslouží. A ti dva malí caparti, co Vás sice (jako každou jinou matku) asi občas dokáží rozžhavit doběla, by mohly být paradoxně i takovým vodítkem ke štěstí. Dokud jsou malí, tak svoji maminku totiž bezpodmínečně milují. V pubertě se to sice „maličko“ obvykle změní, ale právě ta bezpodmínečná láska a přijetí mívá velmi zásadní léčivý efekt, jak prokázal už Rogers. 30 % psychoterapeutických klientů plně postačí mít pouze a jen to – nehodnotící, přijímající a empatický terapeutický vztah. To proto si myslím, že by Vám psychoterapie mohla být přínosem, ale rozhodně ne taková, která se Vás snaží přeprogramovat. Vy jste v pořádku taková jaká jste, máte vše, co potřebujete k tomu, abyste našla svou vlastní jedinečnou cestu ke štěstí, jen by to možná chtělo mít pro to hledání optimálnější podmínky. A to je právě úkolem toho terapeutického vztahu, aby Vám je poskytl.

        Jsme „skupinová zviřátka“, jak s oblibou říkávám já i evoluční biologové. Náš mozek je fyziologicky navržen tak, že nemůžeme být sami (k tomu máme onen oxytocin, který je ale možné produkovat i při té meditaci sebesoucitu či při loving-kindness meditation (metta)). Někdy je ale těžké znovu najít důvěru v jiného člověka, chce to vlastně obrovskou dávku odvahy. Stejně jako chtělo najít odvahu zamítnout Váš plán B. I proto věřím, že Vy v sobě nakonec najdete všechny zdroje, které potřebujete k tomu, abyste začala být v životě šťastná. Však Vám není 80, máte spoustu let před sebou, a ty by stálo za to si konečně pořádně užít 😉

        Tak hodně štěstí, doslova!

        Martin Z.

        To se mi líbí

  7. Hezky napsané, ale přesto se domnívám, že ten kdo se opravdu rozhodne odejít z tohoto světa, tak to prostě udělá i přes to, že chodil do nějakého centra pomoci apod. Je to jen můj osobní názor. Omlouvám se, ale moc na pomoc psychologů apod. nevěřím.

    To se mi líbí

    1. No, ve skutečnosti je velmi ošemetná otázka toho, jak poznat, kdo se „opravdu rozhodne odejít“. Nejúspěšnější bývají v sebevraždách pacienti s hraniční poruchou osobnosti. U nich 10 % sebevražedných pokusů končí skutečně sebevraždou.

      Jenže na „vědomé“ úrovni se „opravdu rozhodne odejít“ každý, kdo pokus o sebevraždu vykoná. Lidé s hraniční poruchou osobnosti ale mají s ohledem na svoji diagnózu méně funkční až dysfunkční některé nevědomé sebezáchovné mechanismy, proto je u nich tak vysoké procento (ano 10 % je skutečně hodně) dokonaných sebevražd.

      A krizová intervence, coby terapeutický směr, ve kterém jsou vyškoleni všichni ti terapeuté v SOS centru, na Lince důvěry apod., bývá velice účinná (ročně jsou to snad jednotky případů, kdy se nepovede volajícímu život zachránit) i u těch, kteří se „opravdu rozhodnou odejít“ a zavolají tam. Takže tak…

      To se mi líbí

    1. To by Vás dost pravděpodobně velmi rychle dostalo do vězení, Lukáši. Můžete se ale obrátit na zkušeného psychoterapeuta, pokud je ve Vás z nějakého důvodu nahromaděno tolik agresivity, že byste na protest proti něčemu chtěl začít mlátit lidi. Případně se můžete obrátit na kontakty uvedené v článku, např. SOS centrum, kde Vám také ochotně a anonymně pomohou.

      To se mi líbí

  8. Asi nejvíc mě dostala slova (nenapíšu to přesně), že člověk, co překonal strach ze smrti je vlastně silnější. Vůbec mě to nenapadlo. Spíš jsem se cítila jako troska… Paradoxně to dodá víc síly k boji, než pocitu: „Joo, asi bych to měla udělat.“ Jedna z mých motivací, které jsem použila nejednou, když jsem se taky snažila dostat kamaráda z chutě se zabít (ano, dokážu pomoci druhým, sobě ne, ale asi to tak má většina z nás), byla: „Představ si, že když to uděláš, už nikdy si nepustíš svou oblíbenou písničku… už nikdy si nedáš své oblíbené jídlo, už nikdy neobejmeš lidi, co máš rád… stojí ti to za to? Představ si vězně, co je odsouzen k smrti. V ten den si může vybrat své nejoblíbenější jídlo… představ si být v té situaci… co by sis vybral?“ Rozbrečel se mi na rameni. Řekl, že ho ta slova bolí… (No co, nejsem ten typ, co nasadí člověku růžový brýle na oči, to se z pravdy stane iluze a já ráda vím, na čem jsem, raději bolestivou pravdu než uspokojivou lež a tak to nedělám ani druhým) Po chvíli si utřel nos a řekl: „Máš pravdu… Nestojí mi to za to.. mám Tebe a ještě (vyjmenoval pár lidí)…“ Pomyslela jsem na sebevraždu nejednou. Dvakrát se o to pokusila… ale vlastně jsem ráda, že to nevyšlo, i když je mi fakt na hovno (slabá slova)… už dřív jsem měla antidepresiva… vzala jsem si jeden prášek a bylo to šílený. Zpomalený reflexy, totálně zamlžený myšlení. Řekla jsem si, že už nikdy. Došlo mi, že když má člověk například depresi (kterou jsem si už prošla) a nemám na mysli takovou tu depku, že venku prší a lidem z toho hrabe, ale tu skutečnou, kdy člověk nějak moc nic neprožívá, nic ho nebaví, přichází to zničehonic a člověk jediné, co cítí, je bezmoc a touhu se zabít, je řešením změna. Velká změna v životě. Taky jsem měla vztah, kdy mě kluk, co jsem milovala, zbil… taky jsem si prošla nevěrou z druhé strany atd. atd., každý si něčem prošel. Neočekávám lítost, ani jí nechci. Ale pomohl mi rozchod a odchod z domova. Žít někde jinde a jinak. Změna. Prostě jsem se s tím poprala sama, ale bez té změny bych to asi nedala tak… jak to jen říct? Prostě bych to nedala… Neříkám, že by tu byl další pokus, ale ani, že nebyl. Hodně blbý je, když je člověk ve fázi (momentálně já, díky živote, jsi fakt milý), kdy se nemůže hnout. Musí jen stagnovat a čekat než se okolí pohne. (Trochu složitější, rozebírat to nechci, ale ano, i to se stává). Hrozně mě sere, jak lidi odsuzují druhé kvůli věku v tomto. Že: „Vole je ti 20, co TY můžeš mít za problém..“ „Lidi jako ty no… páčko..“ Pikantnější je, když toto přichází od rodiny, která patří nebo patřila mezi nejbližší, myslí si, že tohle se může dít jenom jim a vlastně se z nich stávají toxický lidé. Naštěstí mi došlo, že rodinu nemusí tvořit pokrevní příbuzní, ale klidně kámoš, se kterým jste se poznali třeba přes internet. Proč ne?.. Děkuji za Tvá slova. Upřímně těžko se mi takto přirozeně komunikuje o mých rádoby problémech (občas se naskytne tendence srovnávat můj život třeba s chudákem holkou, co byla hromadně znásilněná… už jen když to píšu, tak je mi zle, jací lidé dokážou bejt hovada (velmi slabé slovo, ale jsem žena, nechci úplně ukázat své ovládání slovníku o sprostých slovech). Jenže i tohle srovnávání je špatně. Každý jsme tu sám za sebe. A jak se říká, život, popřípadě (pro některé) Bůh, nám nenaloží víc, než kolik zvládneme. Takže technicky vzato, myšlení, že to nezvládneme, jsou skutečně jen iluze, lhaní. Když člověk něco nezvládne, mozek si to zapamatuje a pak když jsme postaveni před tu samou situaci, tak nám říká: „To nedáš, jsi k ničemu, nedalas to předtím, nedáš to teď, vzdej to… jsi slabá..“ a to je teda pěkná blbost… Když už jsme u toho špeku, sádla nebo čeho, asi mám chuť mozek urazit, že je tlustej a to že mě vzhled nezajímá a takovým věcem se nevysmívám ani nepoužívám jako kritiku (dávám přednost kritice konstruktivní). Příležitosti nám nepadají do klína sami od sebe. Tvoříme si je my… je třeba tu příležitost chytit za šunky a pořádně ji využít. Vím, že to někdy nejde… nebo ne tak snadno. Ale můj velmi dobrý kamarád mi řekl: „Součástí volby je, že se vzdáme něčeho, co chceme, pro něco, po čem toužíme více…“ Je taky fajn vědět, že v tom nejsme sami. Nejsme. Ani já, ani Ty, ani Ty, co čteš můj komentář. No, asi jsem tak nějak vypsala, co jsem chtěla a typicky mě to nejlepší napadne, až to odešlu a půjdu si po svých. Děkuji za Tvá slova, dal sis s tím práci. Přeji hodně štěstí v životě i ve smrti (čert ví, co je pak, jestli něco).

    To se mi líbí

    1. Krásné ráno, Aničko.

      Kdybyste byla troska, nedokážete zachraňovat životy – ani kamarádům, a zejména ne sobě. Máte v sobě ukryto mnohem víc síly, než si možná myslíte. Jen je často zašlapaná tlakem od jiných. O tom tlaku jsem teď nedávno psal https://jecasnazmenu.cz/2019/10/01/under-pressure-aneb-o-tlaku-co-nas-nici/. A i kdyby Vám bylo pět, tak Váš život pro Vás může být až příliš těžký a nikdo nemá právo to rozporovat, nikdo nemá právo Vám říkat, jak se máte nebo nemáte cítit, natož, jak se cítíte nebo ne. Vaše pocity jsou Vaše, ať už někomu přijdou v dané situaci či věku adekvátní, nebo ne. Vaše pocity mají svou příčinu a proto jsou takové, jaké jsou. Máte právo si stěžovat, jak jsem kdysi psal zde https://jecasnazmenu.cz/2018/10/22/pravo-si-stezovat/. A stejně tak máte právo být sama sebou, byť to často vyžaduje velké úsilí. A k tomu se právě hodí ta odvaha, kterou získá člověk, když se rozhodne postavit se smrti.

      Tak ať se Vám daří a žijte, jak nejlépe to v danou chvíli dokážete. Hodně štěstí! Doslova.

      To se mi líbí

    2. Děkuji za tento komentář. Někdo chápe to, co cítím já. Blízkým to vysvětlit nedokážu a oni to nechápou. Nemají s tím zkušenost. Není to jejich vina, ale ani moje.
      Vím, co myslíte tou stagnací, taky to zažívám. Ale Vás komentář mi dodává naději, a tak bych chtěla poslat nějakou naději a podporu zpátky. Dokázala jste zachránit život a mně jste dnes večer dodala naději, kterou jsem potřebovala. To vůbec není špatné ;). Dle Vašeho komentáře jsem pochopila, že Vám není dobře. Chtěla bych, abyste věděla, že všechno, co chcete, si zasloužíte. Že všechno, co chcete, dokážete. Na Vašem názoru záleží a obdivuji Vás za sílu udělat změnu ve Vašem životě. Přeji mnoho štěstí!
      Samozřejmě je ode mě nezdvořilé a necitlivé předpokládat, že vím, jak se cítíte, ale píšu, co by mě samotnou potěšilo :).
      Autorovi děkuji za článek, který jsem si momentálně moc potřebovala přečíst!

      Líbí se 1 osoba

  9. Dobrý den, nejsem nějak zvlášť gramarnazzi, ale článek je evidentně psán pro mladé, podle stylu psaní. Asi jsem ho měla dočíst celý, ale nešlo mi to, vzhledem ke stylu. Abych to vysvětlila přesněji – jako by osoba středního věku (což jsem) hledala nápovědu v Bravíčku. Ostatní články jsou skvělé, tak budu pátrat dál. Za sebe, jako osobu nad 45 let musím napsat, že je velmi nepříjemné žít s pocitem, že je tu vždy „šance“, „únik“.. tohle všechno ukončit. Je to jako když máte velkou chuť na zmrzlinu a víte, že „nesmíte“. Zjednodušeně napsáno. Ale rozhodně fandím Vaší práci a neměla jsem v úmyslu tenhle článek znevažovat, jen mi nesedl.Hezký den

    To se mi líbí

    1. Hezký den, Katko, tenhle článek je psán pro lidi, kteří v dané chvíli, kdy ho čtou, uvažují o sebevraždě a pro ně je určen.

      Teď k tomu Vašemu pocitu, že sebevražda je pro Vás vždy jedna z možných alternativ řešení, který je pro Vás nepříjemný – to by bylo výborné téma třeba na terapii. Pokud Vám tenhle pocit je nepříjemný, bude to mít nějaký svůj důvod. Stejně tak se bude dát pracovat na tom, abyste se od téhle formy myšlenek na sebevraždu dokázala oprostit. Určitě zkuste nějakého psychoterapeuta ve Vašem městě. Je docela dobře možné, že v té terapii narazíte i na nějaké mechanismy uvnitř sebe, které budete moci pak zúročit pro svůj vlastní prospěch. Tak Vám držím moc palce!

      To se mi líbí

      1. Děkuji za rychlou odpověď. Budu ve své snaze pokračovat dál. Přeji Vám hodně síly v tom co děláte.

        To se mi líbí

  10. Hezky napsané, konečně něco jiného ty tupé žvásty, jak se mám sebrat atd. Jenže pro mě je život strašné utrpení. Každý den, každá hodina života neskutečně BOLÍ. S tím se prostě nedá normálně žít. I vycvičení vojáci po několika dnech mučení podlehnou, a já trpím roky a roky. Potupně jsem přišel na to, že už vlatně mrtvý jsem a že jsem v pekle. Že všichni okolo jsou herci v rolích přidělených satanem, aby mě mohli jen víc a víc mučit. A také fakt, že už mrtvý jsem, je důvod, proč se nedokážu zabít. Zkusil jsem už všechno, doktory, terapie, hospitalizace…. nic. Kéž by mě něco zabilo, rakovina…. Kéž by nastal konec světa. To by byla pomsta všem těm šťastným hajzlům. Jo, začínám nenávidět lidi okolo a jejich šťastné životy. Krásný holky, co každým pohrdají. Manekýny co je jebou a pak mlátí. Vlastně nevím, proč to tady píšu. Možná tam někde uvnitř mě udržuje satan jiskřičku naděje, aby mě zabránil to všechno skončit. Bylo by líp tu jiskru nemít a všechno skončit. Vykašlat se úplně na všechno. Jenže já si to svý peklo budu užívat dál a dál. Nebo mi rupne v bedně? Nevím. Nevím nic. Vím jen, že neskutečně trpím.

    To se mi líbí

    1. Ahoj Vláďo, mrzí mě, že si zrovna procházíš peklem a že tak moc trpíš 😦 A ano, je to tak, jak píšeš – člověk si potřebuje vždycky aspoň na chvíli oddechnout, i když je vojákem. Co k tomu oddechnutí pomáhá třeba Tobě? Co je to hezké, co si můžeš sám přinést do života, i kdyby ho to mělo zlepšit třeba jen na pár minut? Někdy pro úlevu stačí opravdu málo, třeba se dobře vyspat, projít se chvilku v přírodě, pustit si oblíbený film apod. A někdy v tom člověku mohou pomoct třeba i léky proti depresi.

      Zaujala mě ale ta myšlenka, že tohle je peklo a všechny ostatní Ti přidělil Satan. V Satanské Bibli se píše, že Satan je nejlepším přítelem Boha, že bez něj by Bůh nikdy nemohl existovat a byl by bezmocný. Tam, kde je tedy Satan, je vždy přítomen i Bůh. Je to polarita, která nemusí být vždy vidět, ale která je přítomna. Když Ježíš putoval 40 dní pouští a trpěl, tak s ním promlouval jen Satan. Bůh jakoby tam nebyl. Přesto v jeho životě byl ale více než přítomen, dával mu naději, že to utrpení skončí a pomohl mu to utrpení překonat a vykročit z něj. Co když ta jiskřička naděje, že zase bude líp, není od Satana, ale od Boha?

      Obě bible – satanská i křesťanská – píšou, že Satan/Bůh za lidi nerozhoduje, ale dává jim možnost svobodné volby. Že utrpení, které prožívají ve svém životě se Satanem/Bohem je to, ke kterému je dovádí jejich rozhodnutí a postoje. Je nějaký postoj, který bys mohl k současné situace zaujmout, ve kterém by mohl být přítomen kromě Satana i Bůh? I buddhisté mají z koloběhu utrpení osmidílnou stezku, která vede ven. I Dante Alighieri ve své Božské komedii, která se stala předobrazem křesťanského ztvárnění pekla, popsal cestu z pekla ven. Jen někdy je k ní potřeba právě ona druhá polarita, nebo aspoň víra v ni.

      Možná právě ta spirituální stránka, o které píšeš, může být tou chybějící dimenzí, která by Ti mohla takovou cestu poskytnout. O dimenzích našeho života jsem se rozepsal kdysi v tomto článku https://jecasnazmenu.cz/2018/12/14/proc-zijeme-ploche-zivoty-a-proc-ani-3d-nestaci/. Spirituální dimenze je unikátní v tom, že dokáže měnit význam všech těch ostatních, aniž by musela měnit jejich průběh. Není nutné změnit celý svět, aby se z pekla stal ráj. Někdy stačí získat pohled z jiné dimenze. Vím, že si už psal, že si zkoušel psychoterapii. Kdybych Ti ale mohl přeci jen dát nějakou radu, možná by Ti mohl pomoct nějaký existenciální terapeut (adresář zde http://www.slea.cz/wp/?page_id=20), možná bych zkusil i třeba psychiatra a antidepresiva, pokud se Ti třeba nedaří spát aspoň 7 hodin a cítíš se vyčerpaný, a kdybys chtěl rozvíjet třeba i svou spiritualitu tímhle křesťanským směrem, sem tam se v církvi najdou opravdu citliví kněží, kteří dokáží člověku na jeho spirituální cestě pomoci, a to i když není věřící.

      Tak to zvládni, jak nejlíp umíš! A věř mi, kdyby tohle bylo peklo ti, co Tě trápí byli Satanem najatými herci, nic víc ho nenase*e, než že mu to najednou přestane fungovat a Ty budeš schopný si i přesto všechno užívat svého života podle sebe.

      Martin Z.

      To se mi líbí

      1. Děkuji Vám Martine za odpověď. Vězte, že i to je pro mne trochu vzácnost. Že si někdo udělá čas a tu práci. Takže ještě jednou dík.
        Jinak k psychiatrovi chodím, léky jsem vyzkoušel snad všechny – přijde mi ale, že mají JEN ty vedlejší účinky. Co jsem nezkusil, je elektrokonvulzní terapie, protože bych musel být minimálně měsíc hospitalizovaný na psychiatrii, a já nemocnice nesnáším. Kdybych měl aspoň PROČ to podstoupit, ale já ten důvod nevidím.
        Máte pravdu v tom, že nemám žádnou víru. V nic. Nevěřím, že život má nějaký smysl. Měl jsem rodinu a měl aspoň to proč. Teď už nemám a samo žití, když k němu není žádný důvod, je velmi těžké. Proč ráno vstát, proč jít do práce, proč dělat to či ono…
        Po rozchodu s ex jsem zkusil někoho si najít. Půl roku na seznamkách mi zničilo poslední zbytky sebevědomí a iluze o ženách.
        Takže jediné co mám, je že se nebojím smrti. Bojím se jen umírání. Ale smrt je pro mne jediná milosrdná náruč na tomhle světě. Taky mne nemůže odmítnout, že se jí nelíbím, je to vlastně velmi přitažlivá soucitná žena. Až přijde, snad se budu konečně usmívat. Ona mne obejme, pohladí po vlasech a řekne: „Já vím, já vím, už to bude dobrý.“
        No, na tom se toho moc postavit nedá, to uznávám.

        To se mi líbí

      2. Popravdě jsem si říkal, jestli jste náhodou neztratil v životě smysl. To je vždycky obrovský průšvih. Přesně proto si myslím, že existenciální terapie (logoterapie či existenciální analýza) by Vám mohla pomoci. Ta totiž doslova léčí smyslem, což je prostý překlad slova logoterapie. Kdysi jsem o tomhle stavu existenciální krize také napsal jeden článek https://jecasnazmenu.cz/2019/11/12/kdyz-prijde-existencialni-krize/. Každopádně, změna je vždycky možná, jak říkával Eric Berne, a vypadá to, že Vy k ní očividně máte motivaci. Tak Vám budu moc držet palce!

        To se mi líbí

      3. Ahoj, tohle asi bude oříšek a možná delší prosba o pomoc. Bojím se ale, že toho máte tolik a jste možná lidmi tak otrávený, že na moje přečtení ani nedojde. Ani nevím, kde začít. Stalo se toho tolik a já nemám přátele, abych se s tím svěřila, navíc ctím soukromí osob kolem mě a cítila bych se provinile, proto je fajn, že tu lze být anonymní. Před nějakým časem jsem žila ve městě, kde jsem se narodila. Ani nevím, jak se mi povedlo vychytat vše správně – levný nájem, krásný, střešní byt, levné energie, internet, dobře placená práce, která mě bavila, skvělý kolektiv, spousta výhod a to vše navíc kousek od mého bytu. Žila jsem sama, a navíc kousek od lesa. Mohla jsem tam chodit venčit svého psího parťáka, kterého jsem brala jako své dítě. Mohla jsem se v lese dobíjet energií. Byla jsem zvyklá poslouchat hudbu skoro při každé příležitosti. Popravdě umění všemi směry, bylo můj koníček (hudba, kresby, psaní,). Našla jsem si přítele, který žil na úplně opačném konci ČR. To znamenalo vztah na dálku. Bylo to těžké, ale nějak jsme to zvládali. Oba jsme našli něco, co jsme hledali. Zlomení světem, svými ex, zlomeni sami sebou. Oba máme pro toho druhého kombinaci vlastností, o jakých se nám ani nesnilo. Tam, kde se máme shodnout, máme shodu. Tam, kde se máme doplnit, se doplňujeme, jako Yin a Yang. Dokonce jsme začali mluvit o svatbě – což mě překvapilo, protože on je jinak obecně dost odtažitý typ, ženský ho ani moc nezajímaly a já se mu dostala pod kůži, tak snadno – jen tím, že jsem sama sebou. No není to sen? A pak přišlo to datum, které mi zůstane v paměti asi navždy. 1.10.2020… Ten den jsem byla v práci, byli jsme strašlivě zamilovaní, už jsme za sebou měli i různá setkání – kdy za mnou dojížděl a já jeden jeho odjezd – po 5ti dnech návštěvy, dokonce obrečela. Stýskalo se mi. To se mi ještě nestalo a upřímně to byla tak čistá bolest, až byla krásná. Byla jiná, než ty, které znám. Každopádně zpět k tomu datu. Ten den jsem psala své lásce, že si neumím představit, bez něj být. Bez něj a mého psa. Že by mě to asi zabilo. (Ano vážně, měla jsem nejednu psychickou poruchu, sebepoškozování – a to žádné tenké žebříčky, co si někteří dělají pro pozornost, já měla záchvaty, kdy jsem do sebe řezala hlava nehlava a dodnes mám ošklivě zjizvené ruce a nohy, kéž by jizvy zmizely). Ještě ten den jsme se k večeru pohádali (jak jinak než přes psaní). Přišla jsem domů a začali jsme problém řešit. No, dost mě to překvapilo. Protože napsal, že mi nevěří. Nevěří mi věrnost, mou lásku. Psal, že tohle všechno je tak dokonalé, že to nemůže být pravda. Já měla srdce až v krku, možná jsem ho vyzvracela na stůl. Zároveň na to napsal: „Já Tě tak moc miluji, ale nevěřím Ti..“ Je pravda, že jeho bývalé přítelkyně mu byly nevěrné a on má z toho jakési trauma. I má minulost se odráží v mé přítomnosti. Proto jsem pro něj měla vždy pochopení a on pro mě. Psal, že to už nezvládá, že už nemůže. A pak ta zpráva, která mě málem oddělala : „Mrzí mě, že nám to nevyšlo…“ Nechápala jsem, jak se to stalo. Jak se z „Vezmeme se“ může změnit „Mrzí mě, že nám to nevyšlo…“ Jak se z lásky tak šílené, pravé, bez manipulace, může stát konec. Ještě k tomu ve stejný den. A ano, byla to láska, žádná závislost, opravdu myšlení toho nejlepšího pro toho druhého, byť my sami z toho neměli nic nebo si naopak přáli něco jiného. Podpora v koníčcích, byť máme o toho druhého obavy (například bojové sporty). Prostě vím, že to byla (je) láska. Začala jsem zoufale prosit, aby si to ještě rozmyslel. Nežádala jsem, ať není konec. Jen, ať si to promyslí. Posílala jsem mu to v hlasových zprávách a to ho dostalo: „Máš tak nádherný hlas…“ Ani popravdě už nevím, co vše jsem řekla. Vím jen, že jsem byla tak upřímná a otevřená, jako nikdy. Cítila jsem se až nahá a bezbranná, ale stálo mi to za to. Nakonec z něj vypadla slova: „Musíme se co nejdříve vidět..“ Souhlasila jsem atd. Vztah pokračoval dále a já šla spát. Uprostřed noci jsem se probudila a dostala tak silný záchvat pláče. Brečela jsem až do budíku do práce. Můj věrný přítel, pejsek, mi celou dobu dělal společnost. Došla jsem tedy do práce a jak jsem nad tím tak přemýšlela, zamilovanost byla pryč. On to ve mně zabil. Psal stylem, jako by se nic nestalo, smějící se smajlíky atp. (Ale dnes myslím, že mu prostě už jen ze všeho hrabalo). Já v něm začala vidět nepřítele. Strašlivě mi ublížil. Tak, že to ve mně zabil. Přesto, že ve mně něco umřelo, jsem probrečela den. Asi bych měla zmínit, že nejsem uplakaný typ. Tehdy mi bylo jedno, že mě vidí kolegyně, šéfka, šéf. Ale postupem času se to začalo nějak rovnat. Popravdě mi do hlavy lezly špatné věci ve smyslu, že možná má jinou, protože jeho bývalá, první láska, začala chodit do klubu, kam on (klub pro bojové sporty). Už asi týden před tím 1. říjnem. No řekněme, že čas se snažil rány hojit a já byla vyplá. Moje emoce nefungovaly. Několik dní. Pak zase přicházely návaly pláče. Já v sobě měla takovou ránu. Srdce mě fyzicky bolelo. Moc jsem ani nejedla. Nespala. Začala jsem opět aktivně kouřit cigarety (jsem odnaučený kuřák). A vracely se mi vzpomínky, kdy se ke mně choval kolikrát nehezky – ve smyslu ignorace, lhostejnosti. Takový byl dost ze začátku. Bál se ale nejspíš, že bych ho měla jistého. Myslela jsem ale i na to, jak jsme šli na túru, když u mě byl na 5 dní, že mi koupil kytaru, aby mi splnil sen – dodnes nechápu, jak se mu to povedlo – řekl, že si jde pro něco do krámu a přišel s kytarou (Ano vím, objednal to telefonicky dopředu, ale stejně, já byla v úžasu a nepochopení). Že mi dal svůj prsten, který pro něj má stále velkou hodnotu a já ho stále mám a nosila jsem ho, abych ho měla stále na blízku – teda jen doma, je moc velký, nechtěla bych jej ztratit. Nakonec jsem se postupně dávala dohromady, až ke mně přijel. Ten víkend byl krásný. Popravdě i milování bylo jiné, oba jsme cítili souznění. Bylo to dost emocionální, pro oba. Já zase začala pomalu cítit zamilovanost nebo něco tomu podobné. Pak přišla další nařízení vlády o uzavření restaurací atp. a já jakožto kuchařka, byla bez práce. S přítelem jsme si chyběli. A já si řekla, že když už bych měla hledat novou práci, proč ne rovnou někde u něj? On mluvil o společném bydlení taky už nějakou dobu. Měla jsem našetřeno dost peněz, daly se vrazit do kauce, nájmu atd. Myslela jsem na to, že jsem nechtěla, aby kvůli mně opouštěl klub, právě proto, že to byl jeho sen, takže stěhovat se někam tam k němu, byl rozumnější nápad. A tak jsme tak učinili, někdy v půlce listopadu. Opustila jsem všechen ten komfort kvůli své lásce, která mi před nedávnem dupla na srdce. Nepíšu to kvůli lítosti. Každopádně jsme si našli byt v jiném městě, kvůli pejskovi. On tedy beztak opustil klub a začali jsme společně žít. První týdny byly hrozné. Navíc jsme se dost hádali, byl ke mně kolikrát agresivní. Neuhodil mě, ale to, jak se mnou mluvil, co dělal, to mě zraňovalo. Opět tu pro mě byl ten pes. Jenže ten tu šťastný nebyl. Našla jsem si práci a pes doma plakal, při čemž obtěžoval sousedy. Chodila jsem do práce na 5 ranní, přítel odcházel do své v 6 a od té chvíle pes kňučel, ale nahlas. Asi 2 hodiny s přestávkami. Dům plný důchodců. Tak mě napadlo dát pejskovi více pohybu, ale tady nebylo kam jít. Hledala jsem místa, až jsem našla menší cestu lesíkem a delší cesty mezi poli. Bohužel nic nepomohlo, pejsek byl ve stresu čím dál více a já taky. Nakonec jsem se rozhodla, že jej dám k adopci. Vím, že jsem tu o něm moc nepsala, vlastně je to ona, fena, ale pro mě to ani nebyl pes. Pro mě to byla bytost, moje dítě, parťák, přítel, miláček. Někdo, kdo mě chránil (větší plemeno), kdo mě uklidňoval, kdo mě pobavil, když viděl, že jsem smutná. Zkrátka někdo víc, moje rodina. Jenže nebyla šťastná… a já věděla, že musím více hledět na její štěstí, než na moje city k ní. Naštěstí se mi povedlo sehnat paní, která má zahrádku, další psy z útulku, dům a koně. Věděla jsem, že tam by byla šťastná. No, už to bude skoro měsíc 8.2.2021 si jí odvezli… je šťastná. Popravdě od sestěhování jsem cítila odcizení, takže to, že se jí po mně ani nestýskalo, mě nepřekvapilo, ale zamrzelo to. (Na druhou stranu, jí psi tak zaměstnali, že se prostě není čemu divit). Každopádně mi strašně chybí. Nejen ona. Chybí mi ten byt, chybí mi ty lesy, můj starý život. Až jsem se i přestala věnovat koníčkům. Dokonce nemůžu poslouchat hudbu, jinak ve mně vyvolává špatné pocity. Nemám nic. S přítelem jsme si bližší, ale to ostatní mi prostě ke štěstí chybí. Žiji ze dne na den. Dělám práci, co mě nebaví. Jen ztrácím čas tím, že nevím, co dělat. Doopravdy. Hledám si činnosti, abych na to nemyslela, ale nebaví mě. Nemůžu spát. Moc jsem toho nesnědla. Stále kouřím. Mám pocit, jako bych občas upadala zpátky do depresí – ano, měla jsem je potvrzené doktory. Každé ráno, nebo dopoledne, když se probudím, je mi do pláče. Myslím na to, že sebevražda to vyřeší – a zároveň je tu obava z toho, že co je po smrti? Co když tu začnu bloudit, jako duch. Jo, vím, pro skeptiky to zní šíleně, já nejsem ani na jedné straně, ale co kdyby? Věčné utrpení? Ne, díky. A čím dál víc na mě útočí vzpomínky z 1.10.2020 a i jiné křivdy. Jsem si vědoma toho, že nikdo není dokonalý, že chyby ve vztahu bývají na obou stranách. Jsem si vědoma toho, že jsem mu i já někdy ublížila a chápu na jednu stranu jeho tehdejší pocity. Jen, kdyby mi nechybělo to okolo, kdybych jen neztrácela čas sledováním seriálů, abych vypla – a to u toho ještě hraju na mobilu, abych byla fakt co nejvíc zaměstnaná, možná bych dokázala zapomenout rychleji. Proto se teď ptám, jak se prosím smířit s tou ztrátou všeho? Jak umlčet ten pocit, že možná těch kroků lituji? Že jsem se všeho vzdala pro někoho, kdo to vzdal se mnou, byť dočasně? Jak ulevit srdci, své hlavě. Je mi 22, našla jsem si dva bílé vlasy. První jsem našla v 18. Vím, že je to ze stresu. Mám pocit, že rychle stárnu. V obličeji je tolik únavy, i přítel mi to říká – že vypadám ustaraně – a ne, není to urážka, on mi stále říká, jak jsem nádherná. Nutí mě to k úsměvu. Já jen, mně už z toho hrabe, takovou dobu. Zdraví je špatný (vím, kouřením tomu moc nepomáhám), koníčky mě nebaví, přátele nemám, žít tady mě nebaví, chybí mi příroda, můj pes, někdy i rodina a jediné, co tu mám (ale jsem za to ráda), je můj přítel. Přesto nejsem tak šťastná, jak bych chtěla. Asi tu některé věci omílám dokola, že? Píšu totiž přirozeně, tak, jako bych mluvila. No, je to venku. Tento web je první, co ví o 1.10.2020… neřekla jsem to ani vzdálenému kamarádovi – jen si píšeme, ale nevídáme a neříkám mu vše. Dělám rozdíly mezi slovem „kamarád“ a „přítel“. Budu ráda za jakoukoliv odezvu. Být sama pro sebe jedinou osobou k mluvení, je nebezpečné. Nepoznám totiž vždycky, že scházím z cesty a Vy jste osoba, která má objektivní, tedy nezaujatý pohled. Moc děkuji za jakoukoliv odezvu. Anna

        To se mi líbí

      4. Hezký večer, Anno,

        ten příběh, který popisujete, musel pro Vás být asi hodně emocionálně náročný. Navíc ta ztráta zaměstnání, stěhování, nové zaměstnání a vzdání se milovaného psa, to vše představuje určitou zátěž, na kterou člověk pak musí mít také nějakou sílu a prostor se s ní vyrovnat. Ani se nedivím, že se teď cítíte vyčerpaná.

        Vnímám u Vás silnou potřebu podělit se o svůj příběh a sdílet s někým své trápení. K tomu můžete v těch nejtěžších chvílích využít i Linku bezpečí, kde je pro Vás nonstop k dispozici psychická podpora, a to jak v telefonické, tak i v písemné formě (mrkněte na https://www.linkabezpeci.cz/).

        Pak tu je ale ještě druhá rovina, o které píšete – problémy ve vztazích, předchozí zranění, nebo třeba to sebepoškozování, které je sice do značné míry v dospívání (zejména u dívek) časté, ale vždy je projevem nějakého hlubšího psychického zranění, od kterého se člověk fyzickou bolestí snaží utéct. Proto bych Vám určitě doporučil začít chodit někam na dlouhodobou psychoterapii. Ta je ve zdravotnických zařízeních hrazena ze zdravotního pojištění. Psychoterapie by Vám mohla pomoci nejen k většímu štěstí v životě, ale hlavně k větší svobodě, k odvaze být sama sebou i s ostatními, o které vlastně také píšete. Více o tom, jak funguje psychoterapie, a co člověku může do života přinést najdete v tomto mém článku https://jecasnazmenu.cz/2020/04/22/k-cemu-slouzi-psychoterapie-a-jak-vam-muze-pomoci/.

        Každopádně, čím dřív začnete problém řešit, tím spíš se dostanete z té dost možná počínající deprese. Z Vašeho příspěvku je zřejmé, že už jste se dřív patrně snažila obrátit na odbornou pomoc, jen vždy kromě psychiatrie, kde Vám mohou předepsat např. antidepresiva či jiné léky, je dobré zapojit i psychoterapii, která se snaží léčit duši a příčinu onoho utrpení, od kterého léky pomáhají.

        Budu Vám moc držet palce!

        Martin Z.

        To se mi líbí

  11. Perfektní článek. Jo, jsem ve sračkách, manželka mne už nemiluje, je to potvora, vystřídal mne někdo jiný. Trvá to už dlouho a místo toho, abych nacházel další smysly existence, tak je jich pořád míň a míň. Čím víc se bojím, že ani ty pravdy v článku nakonec stačit nebudou. Že ta sádelnatá svině prostě vyhraje…

    To se mi líbí

      1. jenže to je přesně to, čemu věřím rozumově, ale pocitově je pravý opak. Doslova se mi to bortí vše pod rukama a vlastně za chvíli nebude pro co žít. Teda zase, rozumově vím, že jo, pocitově ne. A dost se začínám bát, že v nějaký blbý okamžik pro souběhu nějakých dalších pocitů to už prostě může dopadnout blbě. Už jsem něco načetl, takže vím, že možný správný postup je psychoterapie – díky za seznamy – ale to je ten rozum. Pocit se čím dál blíží k tomu udělej to, udělej to, udělej to (zatím to neříká, ale já vím, že tam ta mrcha je a jednou to řekne, ať něco šíleného udělám). No alespoň dneska si začnu psát ten deník se třemi emočními pozitivy nebo jak to přesně bylo.

        asi bych chtěl všechno hned, protože když už to trvá hodně měsíců, tak nějak síly na boj o délce dalších mnoha měsíců už nejsou. Já se vlastně našel v hodně komentářích zde, včetně toho, že se i tak trochu bojím, že smrtí by to nemuselo skončit. Nejen pro mé blízké, ale i pro mne samotného. Navíc pokud by měl Raymond Moody pravdu, nechtěl bych prožít ty dopady na své okolí na vlastní kůži. Průser také je, že třeba dnes ráno jsem si sebevraždu jako východisko moc nepřipouštěl, ale zatímco ráno to byla naprostá volovina, teď už to pár procent má. Ach jo, tohle je nebo bude strašný průšvih. Jdu se projít, raději. Pilulku modrou nebo červenou? Ne, rychlé řešení není. Jenže já aktuálně nevidím, že by to mělo řešení vůbec nějaké (jo, kecy stylu že bude líp a že vztahy za to nestojí znám a nemyslím to nijak špatně, to je pro mne ten rozum).

        a Andrej – možná fakt jednou na všechny dojde. Jo a díky ještě jednou za texty zde, jsou fakt suprové.

        To se mi líbí

      2. Nemusí to být na pár měsíců. Třeba antidepresiva dokážou přinést úlevu poměrně rychle a dají člověku sílu to řešit dál. Mimo jiné i proto, že generují odstup od těch nejsilnějších emocí a taky umožní člověku správně spát. Fakt se toho neboj, dá se to zvládnout, když se rozhodneš, že to zvládneš.

        To se mi líbí

      3. Tak měsíc a něco uplynulo, antidepresiva nezabrala, stav se horší. Už na to ukončení myslím častěji a častěji. Rozum naštěstí pořád říká ty vole, za tohle ti to přece nestojí. Já se nebojím, že bych rozumově neustál to, že když mne to napadne a šel bych něco plánovat – to nepůjdu. Ale budu třeba čekat na přejezdu na vlak a prostě v ten blbej zlomek vteřiny si řeknu a dost a udělám krok v před. Jo, jsem tragéd, ale tragéd, který ztrácí sílu… Na psychoterapii dokonce od psychologa řeči ve smyslu „jo, s tímhle si možná nikdy neporadíte“ … Ale ono je to jedno, v kontextu celého vesmíru je jeden život naprosto zanedbatelná entita. V každém případě jsem ještě jednou chtěl poděkovat za článek, opět mne trochu dostal nahoru…

        To se mi líbí

      4. Ahoj Káčko, ono antidepresiva začínají zabírat za 4 až 6 týdnů, takže po měsíci jejich braní ta úleva ještě nemusí dorazit. A s tím zbytkem – někdy je důležité mít nějaký životní plán, dát životu nějaký smysl. Jak říkal Viktor Frankl – neptejte se, co vám život dluží, ale ptejte se, co vy dlužíte životu. A to, že něco vypadá jako nemožné? Někdy to může být jen zdání. Zkus třeba mrknout na tenhle článek https://jecasnazmenu.cz/2016/03/04/jak-se-naucit-dosahovat-nemozneho/. Možná, Ti pomůže při budování nového životního plánu. Tak se drž chlape!

        To se mi líbí

      5. Ahoj, díky moc, jo, já vím, že rozumově to dám. Ten případný zkrat mne ale děsí a děsí… Text pomáhají, díky.

        To se mi líbí

    1. Dobrý den, Zdeňku. Rozumím tomu, co píšete. Je z toho cítit ten tlak a vůle, aby konečně přestal. Pokud jste si ale vždycky nechával zadní vrátka, existuje očividně něco ve Vás, co má velmi silnou vůli k životu a doposud to bylo silnější než ta část Vás, která si přála zemřít.

      Svůj život máte ve svých rukou, ale možná, že by i pro Vás mohlo být zajímavé nejprve rozkrýt která část je která a také čí. Jestli třeba ta, co chce žít, není ve skutečnosti Vaše pravé já, které teď bojuje s tou částí, která chce zemřít, a možná ani není Vaše.

      Když zavoláte na bezplatnou Linku první psychické pomoci na 116 123, kde jsou nonstop, myslím, že by Vám s tím mohli pomoci. Případně existují i regionální centra, kde to můžete ještě dnes probrat s psychoterapeutem osobně. Telefonické kontakty na ně najdete zde https://www.mvcr.cz/clanek/telefonni-psychologicke-linky-pro-seniory-deti-a-dospele.aspx.

      Budu Vám držet palce, abyste si dopřál aspoň tenhle krok k sebepoznání, než se rozhodnete, jak dál.

      Martin Z.

      To se mi líbí

    2. Prosim, nedělejte to. Zavolejte na tu linku, jak radi autor článku. Věřím, že Vám pomůžou. Budu na Vás myslet, ať jste v pořádku.

      To se mi líbí

      1. Prošel jsem si sezeními a mne osobně nepomohly. Nepomohly ani psychofarmaka. Jo, svátky jsem přežil, byly nejhorší v dosavadním životě. Ale řečem bude líp už prostě nevěřím. Teda já osobně, jasně, spoustě lidí se život obrátí zase v dobré, ale kromě dětí, práce, bydlení jsem ztratil úplně všechno. Ne, tohle není protimluv a ignorování toho dobrého. Je to prostě v pr… sorry, nechci být sprostý, ale je to tak… Tím rozhodně nikoho neodrazuji od vyhledání pomoci, zkusit se to určitě má a je to dobrý začátek pro změnu. Já jen, že mne nepomohlo nic. A nic už nepomůže.

        To se mi líbí

      2. Mně osobně sezení také moc nepomohla, ale chtěla bych to ještě zkusit. Třeba jsme si jenom nesedli. Co mi naopak pomohlo hodně jsou vhodná psychofarmaka. Zabrala mi až nějaká třetí nebo čtvrtá. Nejsem odborník, ale myslím, že velký problém psychiatrie je, že zatím nemáme dostatek diagnostických metod, jak zjistit, co je v mozku špatně. Proto se ta léčba může někdy zdát beznadějná. Já jsem taky velmi vážně přemýšlela o sebevraždě, tak jsem konec konců našla tento článek. Dobře zvolené léky mi ale zlepšily kvalitu života natolik, že už o ní neuvažuji. Zkuste ještě vyhledat pomoc. Já vím, že to není jednoduché. Připadalo mi, že jen zvednout telefon a objednat se se rovná marathonskému běhu. Ale opravdu se mi to vyplatilo.

        To se mi líbí

      3. Zkusil jsem kontaktovat několik psychiatrů, ale nikdo nemá čas. Nebo až za hodně měsíců. Léky mám od obvoďáka. Psychologové fakt nepomohli, není co by mi pomohlo rozklíčovat problémy, já je znám. Prostě je to totálně na hovno, omlouvám se.

        To se mi líbí

      4. Nemáte se za co omlouvat. Zkoušela bych kontaktovat další a než Vás někdo vezme zkusit říct obvoďákovi, že Vám ty léky nevyhovují. Já teda vím, že mně se to snadno radí, ale opravdu si myslím, že to ještě má cenu zkoušet. Nebo zkuste kontaktovat tu doporučenou linku. Třeba Vás navedou na někoho, kdo Vás vezme rychleji.

        To se mi líbí

      5. Ale tak ony ty léky asi vyhovují, ale nepomohly tak, aby to problém řešilo. Vlastně nemůže to ani pomoci problém řešit. Ty myšlenky jsou důsledkem problému. Takže začarovaný kruh, kdy to prostě nemá smysl. Já už nikam volat ani nechci, už nechci někomu vysvětlovat, jaké to je a co se děje. To jsou jen obezličky, že možná bude líp. Dobře už bylo:(

        To se mi líbí

      6. Leky problem jako takový nevyřeší, ale mně dodaly sílu si moje problémy vyřešit. Ony se problémy špatně řeší, když člověk ani nemůže vylézt z postele. Já vím, že nemám ani ponětí, čím si procházíte vy. Tak nějak si ale myslím, že léky a terapie dost pomůžou v tom, abyste si zase zařídil život tak, aby Vás těšil. To, že se Vám to nikomu už nechce vysvětlovat naprosto chápu, to budu muset taky překonat.

        To se mi líbí

      7. Jenže já už to překonával několikrát a stejně nic z toho. Syrově řečeno. Nemá nic smysl, o opaku už mne nic nepřesvědčí. Já neříkám, že jdu skočit pod most, jen vím, že trpět budu až do konce života…

        To se mi líbí

      8. Ale to byste prave nemusel. Dejte tomu ještě šanci, zkuste tu linku. Nechci na Vas tlacit, ale myslim, ze za zkoušku by to mohlo stát.

        To se mi líbí

      9. Hezký večer, Káčko, jak psala Tereza, ne každá psychofarmaka Vám zrovna musí sednout, a určitě je lepší, když Vám je předepíše psychiatr, který je schopný s Vámi probrat trochu detailněji i psychickou stránku věci. A ano, psychofarmaka neodstraní příčinu, ale jen důsledky – tedy ty psychické stavy, kdy člověk bytostně pociťuje, že už nemůže jít dál, jakkoliv to odráží reálný stav či nikoliv.

        Co se psychoterapie týče, tak tam také bohužel platí, že ta sama o sobě nic nevyřeší. Řešení i zodpovědnost za svůj život je vždy na klientovi. Psychoterapie ale dává člověku podmínky k tomu, aby v sobě našel nebo nechal vyrůst zdroje, které mu třeba v jeho životě nebo jen chvíli chybí. Trochu podrobněji jsem se o tom rozepsal v tomto článku https://jecasnazmenu.cz/2020/04/22/k-cemu-slouzi-psychoterapie-a-jak-vam-muze-pomoci/. A ano, i tady platí, že první psychoterapeut nemusí být vždy ten pro Vás nejlepší

        Ještě byste ale možná měl vědět, že kromě individuální psychoterapie jednou týdně, existují i velmi dobré několikatýdenní programy (vyhlášená je Psychiatrická léčebna Šternberk https://www.plstbk.cz), které pomohou člověku s depresí či jinými vážnými psychickými potížemi nejen dočerpat síly, ale také získat odstup od té situace, která ho v životě akutně zatěžuje, aby si mohl najít nový způsob, kterým by ji po konci obvykle několikatýdenní hospitalizace mohl řešit. Tím, že je zde kombinovaná skupinová i individuální psychoterapie a další terapeutické techniky (např. arteterapie, relaxační techniky apod.), tak je to asi nejkomplexnější péče o psychiku, kterou člověk v krizi může dostat. A podobné programy mají třeba i Bohnice v Praze, Národní ústav duševního zdraví a jiné psychiatrické nemocnice.

        Píšete, že máte děti. Někdy právě děti bývají dobrým důvodem, proč se pokusit udělat vše pro to se postavit na nohy. Děti se učí především tím, co vidí, ne tím, co kdo říká. Jen často dopady tohoto učení pocítí až v dospělosti a za ty dobré věci málokdy poděkují. Zažil jsem pár klientů, jejichž otec, nebo děda (v té rodině se to pak obvykle ještě nese na další generace) spáchal sebevraždu. Způsobovalo jim to nějaké větší či menší potíže, se kterými se pak také musely vyrovnat. Poznal jsem ale také pár lidí, kteří měli tátu, který se nikdy nevzdal, ani když všechno bylo v prdeli. I ti si to s sebou nesli do života. Jen jako velmi silný pozitivní vzor, který jim pomáhal se také jen tak nevzdat. Držím Vám palce, ať to zvládnete nejlépe, jak umíte!

        To se mi líbí

  12. Jsem rád, že jsem našel tuto stránku. Když píší a svěřují se, tak se mi dost uleví u srdce. Mnohokrát jsem uvažoval o ukončení svého života. Je to už dávno asi dvacet let kdy jsem byl úplně na konci svých sil. Dostal jsem se do vězení vlastně to ještě vládli komunisti . Kdysi jsem dělal zakázané kšefty a udali mě mojí kamarádi. Byla to hudební technika, bony a zakázané časopisy proti komunistům. Jenomže v této době jsem se chtěl rozvést s bývalou ženou ale nechtěla souhlasit. Do té doby jsem byl pro rodinu, byla mým vším ,nekouřil jsem, nepil alkohol a slušně vydělával. Jednoho dne se vše zhroutilo, manželku jsem našel na bytě s opilými Řeky a já jsem nad vším nějak zanevřel. Tím, že její otec a strýc byli vysocí kominičtí činitele a já chodil několik měsíců s jinou ,odsoudili mě na 10 let do nejpřísnějšího vězení Mírov. Manželka mi řekla na soudu “ když já tě nebudu mít tak nikdo“ Měla obrovskou moc. Asi po roce na Mírově jsem už to psychicky nevydržel, při nástupu do práce jsem se vymluvil, že mě bolí břicho ,nechali mě na pokojí . Jsou tam jedné hrubé železné dveře a železné mříže. Když za sebou zavřeli dveře, vzal jsem kožený pásek z kalhot ,přimontoval na mříž a pověsil se. Pamatují si, že pomalu jsem ztrácel vědomí a veškerá tíha se mě spadla. Cítil jsem se volný ,viděl jsem tunel a na konci bylo zářivé světlo. Najednou jsem byl mimo tunel a za ruku mě držel vysoký pán s vousy ,bílé jeho vousy a vlasy zářili oproti nebi , šli jsme v trávě a všude kolem nás bylo nádherně ,nádherní pávi a jiné ptactvo. Řekl mi“ tak to je nebe“ „vzal jsem tě tady abys věděl, že v nebi je krásně a nemusíš se bát smrti ale tvůj čas ještě nepřišel“ Probral jsem se na podlaze s utrhnutým páskem kolem krku. Byl jako přeřezaný nožem, přitom by udržel snad i koně. Uvědomil jsem si, že ještě nemám umřít. Možná proto aby následně pomohl druhým lidem ve vězení, možná proto abych měl s druhou manželkou dva syny. Uběhl hodně času, mám už dospělé syny . Jsou hodní a slušní. Po 26 letech ale z manželství se veškerá láska, tolerance vymizela. Manželka je mladší o jedenáct let ,postupně její zájmy a rychlost života byli úplně jiné než mé. Nejhorší ale je, že neustále jen slyším jak jsem neschopný, líný a dávám svým synům špatný příklad neschopnosti. Vše co je špatné, je moje vina. Jsou hádky, ale už nedávám se bránit. Syni jsou vždy za ní ale i tak jsem rád. Vždy jsem od malička jim kladl na srdce“ ať se stane cokoliv, buďte na straně své maminky“ Snad mají po mě, že nekouří a nepijí a jsou slušní to je asi tak všechno. Snažil jsem je učit hrát na bicí, opravovat auta ale nic se mi z toho nepodařilo. Mají své zájmy. Vím, že jsem neschopný, druzí jsou šikovnější a dovedou vydělávat více peněz ale přeci nejsem úplně k ničemu. Nikdy jsem na své dětí nebil ani náznakem ani svojí manželku a přesto jsem k ničemu. Před týdnem mi zemřela maminka, poslední člověk s kterým jsem si mohl promluvit a která přesto všechno byla na mě pyšná. Máme moderní dům, manželka jezdí v BMW , nevidím, že bychom žili špatně. Opět se mi vrátila myšlenka na sebevraždu a asi bych to už dávno spáchal ale vždy se mi vrátí to co jsem prožil na Mírově a byl by to hřích. Cítil bych to jako bych podvedl Boha který mi dal život.

    Líbí se 1 osoba

    1. Díky moc za sdílení Vašeho příběhu, Milane! Prošel jste si, zdá se, velmi nelehkým životem, ale vypadá to, že Vás to nepřipravilo o chuť žít, ani o schopnost nacházet si v něm aspoň občas i to krásné. Zážitky blízké smrti bývají občas takto intenzivní, a máte pravdu – někdy se zbytečně moc bojíme smrti, až to občas překryje i náš silný strach ze života…

      To se mi líbí

  13. Problém nejsou jednotlivé lidské osudy, ale samotný fakt, že žít ze dne na den z kořisti na kořist je dobré pro zvířátka, ale ne pro lidi, kteří jsou dost chytří na to, aby dohlédli, že život nemá smysl. Když pomineme nástrahy moderního světa, sociální a ekologickou situaci a krizi umění (současní umělci jsou banda „tlačenek“ nesahající předchozím generacím ani po kotníky) stále tu máme prostý fakt, že stejně jednou umřeme. Není to volba: buď se zabiju, nebo budu žít. Ne, je to takhle: buď zemřu jak a kdy budu chtít, nebo zemřu později. Nějak. Do té doby se mi stane spousta věcí (bohužel, statisticky vzato spíš špatných) A i když se mi náhodou stanou dobré, stejně zemřu a budu je muset opustit. Říká se, aby lidé nenechávali „vyhnít“ svoje problémy, aby je neodsouvali, aby je řešili: není tohle ten ultimátní problém? Když si představím staré a nemocné lidi, kterým prostě nezbývá, než umřít, vyvolává to ve mě představu chorobného lpění, jako když se nenáviděný kolega stále vzpírá opustit firmu… vlastně je to nedůstojné a nerozumné. Jediná překážka která nás dělí od masových sebevražd (inteligentních lidí, kterým nestačí jen bazálně přežívat) je idea „ceny života“. Jenže jaká ta cena skutečně je?

    To se mi líbí

    1. Hezké odpoledne, Anno, mluvíte o smyslu života. To je velmi důležitá otázka, kterou si vlastně kladli už antičtí filozofové a svým způsobem by si ji měl klást každý jeden člověk. Zásadní nedorozumění, které v této oblasti ale nastává je to, že život sám o sobě by měl mít už nějaký smysl. Tak to bohudík nebo bohužel není. To my sami musíme svůj život naplnit smyslem, a pak se pro nás stane smysluplným, a to i přesto, nebo právě proto, že jednoho dne zemřeme.

      Pokud se nám to nepodaří, smysl nebude mít. A ano, někteří senioři, kterým se nepodařilo život naplnit smyslem, nebo kteří doufali, že smysl přijde nějakým zázrakem sám, pak opravdu neprožívají hezké stáří. Viktor Frankl, zakladatel logoterapie, tedy terapie smyslem, v překladu z řečtiny, říkával: „Neptejte se, co vám ještě dluží život, ale ptejte se, co vy ještě dlužíte životu.“ Mimochodem, jeho tenká knížečka A přesto říci životu ano není vůbec špatná.

      To, oč tu běží je tzv. bytostné tázání, o kterém mluví fenomenologové (vřele doporučuji na YouTube shlédnout nějakou přednášku profesorky Anny Hogenové). Ptát se po smyslu života je vlastně velmi zdravé a velmi důležité období, které každému člověku umožní, pakliže toto bytostné tázání nevzdá, začít žít zcela nový způsob života, život naplněný smyslem. Mnohdy je pak takový život, aspoň po stránce vnitřních pocitů a prožívání, zcela odlišný od toho ne-života předtím.

      Zkuste se mrknout na můj článek o existenciální krizi https://jecasnazmenu.cz/2019/11/12/kdyz-prijde-existencialni-krize/. Ten se snaží trochu zevrubněji popsat situaci, o které píšete.

      Budu Vám moc držet palce, abyste své pátrání po životu naplněném smyslem nevzdala.

      Martin Z.

      To se mi líbí

  14. Pěkný článek, bohužel tam není důvod, proč chci odejít já. Příšerně se nudím, pořád všechno stejné a dokola. Už mne nic nebaví, takže sebevraždu beru jako jediný způsob, jak se tohoto pocitu zbavit. Ztratil jsem smysl života, mám se dobře, mám rodinu, ale k čemu to všechno je. Stejně jednou umřu a jestli to bude teď nebo zítra nebo za dvacet let, to je vesmíru úplně jedno. Všechno jsem viděl, všude jsem byl, to, co ne, dokáži si představit. Byl jsem na mizině, vydělával jsem miliony, k čemu to bylo. Nevím, proč jít dál. Blízcí se s tím asi vyrovnají stejně, jako jsme se vyrovnali s předčasnou smrtí mého táty. Vždycky říkám, že umřít má svá pozitiva, nemusíš do práce, nic tě nebolí, nikdo tě neštve, prostě paráda. Vždycky jsem se bál toho samotného aktu, že to bude náročné, ale teď jsem objevil metodu pomocí dusíku nebo hélia a je to údajně naprosto bezbolestné. Čekám už jen na to, až se čas naplní.

    To se mi líbí

    1. Hezký den, Gabrieli,

      ten stav, ve kterém se nacházíte, psychologie nazývá existenciální krizí. Věnoval jsem se tomu v samostatném článku https://jecasnazmenu.cz/2019/11/12/kdyz-prijde-existencialni-krize/. Ztráta nebo nenalezení smyslu v životě je velice zásadní problém, který se vyplatí řešit. Ani ne snad proto, že byste pak nezemřel, byť ano – něco po Vás pak může zůstat, ale zejména proto, že když už tu člověk je, může se naučit žít tzv. dobrý život neboli eudaimonii, jak tomu říkal Sókratés. Řada lidí smysl v životě také nenachází proto, že ve skutečnosti nekráčí tak úplně svoji cestou (viz https://jecasnazmenu.cz/2016/04/12/jdete-svou-cestou/), často i díky nedořešeným traumatům z dětství, čemuž jsem vlastně věnoval celý podcast 13 hříchů rodičovství (viz https://rodicovstvi.podbean.com).

      Právě eudaimonie je klíčovou podmínkou pro štěstí, věnují se tomu i některé současné vědecké studie (viz https://jecasnazmenu.cz/2017/07/20/stesti-na-dosah-aneb-overeny-zpusob-jak-najit-svoji-cestu-ke-stesti/). Už Viktor Frankl, zakladatel logoterapie (doslova terapie smyslem) říkával: „Neptejte se, co Vám dluží život, ale ptejte se, co Vy dlužíte životu.“ Taky sice už zemřel, ale něco po něm přeci jen zůstalo. A co mi říkal docent Balcar, který se s ním znal osobně, tak Frankl vypadal, že sám žije podle tohoto úsloví.

      Někdy je totiž mnohem snazší zemřít, než doopravdy žít. Najít odvahu žít však není tak úplně jednoduché. Často to znamená překonat spoustu starých bolestí a strachů. Jen ten život pak vypadá zcela odlišně a je naplněný nejen smyslem, ale i poměrně častými pocity štěstí. Odvahu zemřít jste už očividně nalezl, kdybyste ale v sobě chtěl najít i odvahu žít, určitě bych Vám doporučil nějakého existenciálně orientovaného psychoterapeuta (základní adresář je zde, ale je jich mnohem více http://www.slea.cz/wp/?page_id=20), který by Vám na Vaší cestě k eudaimonii a potažmo nalezení smyslu v životě dokázal pomoci. Koneckonců, sebevražda pro Vás vždy zůstane možností.

      Budu Vám moc držet palce, ať se zkusíte vydat touhle možná ne ještě zcela prozkoumanou cestou. A s psychoterapeuty je to jako se zubaři, ortopedy, fyzioterapeuty, zkrátka kýmkoliv jiným – ne každý Vám musí sednout, ale naštěstí jich je v ČR víc než jeden 🙂

      Martin Z.

      To se mi líbí

  15. Dobrý den, děkuji za tento článek, otevřel jste mi tím oči. Mám už několik let deprese a už několikrát jsem to chtěla vzdát. V životě se mi moc nedařilo, vždy jsem byla někým kritizována, ztratila jsem v životě tu nejdražší osobu a dost často jsem se vinila za něco, za co jsem nemohla. Dnes jsem to chtěla už skutečně vzdát. Ale partner mě od toho odradil…nicméně mám teď pocit, že jsem vše v našem vztahu pokazila. Po vašem článku jsem si ale více jistá, že svůj život nechci ukončit. Dokonce už 6 měsíců chodím na psychoterapii… máte pravdu, když už jsem se dokázala jednou postavit, tak to dokážu dál…když už jsem se konečně odhodlala chodit na psychoterapii a pracovat na sobě a svém sebevědomí, neměla bych toto své úsilí zahazovat…Miluji svého partnera a dokážu mu, že ve mě může mít důvěru, že mi může věřit, že můžu být vhodnou partnerkou do života. Opravdu chci bojovat dál a já věřím, že to dokážu…mám i spoustu lidí kolem sebe, které mám ráda…ani ty nechci opustit. Děkuji moc za tento váš článek. Dokázal mě usvědčit v tom, že sebevražda, není řešením a mnohým bych tím ublížila…možná bych ani potom nedošla klidu. Děkuji všem a hlavně vám, kteří tady jste pro nás…tyto osoby…a vysíláte nás na cestu světla, chápete nás a dokážete nás zvednout i z toho nejhoršího dna. A hlavně, že si nás dokážete vyslechnout.
    Piště dále tyto články…jsou totiž super

    Líbí se 1 osoba

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s