Umění lásky

V Africe pracuje jeden americký kněz, který učí dívky jejichž vlastní rodiče je v raném věku nutili k prostituci, nebo je prodali jako manželky bohatým lidem z jiných kmenů, umění lásky. Učí je znovu milovat sebe a učí je získat zpět schopnost milovat i ostatní. Většina z nás nikdy takto silným traumatem neprošla. Přesto se láska v současné době tak trochu vytrácí. Mnoho párů spolu sice žije, ale lásku mezi nimi již není vidno. Je láska opravdu až takové umění?

Láska jako umění

Příběh o americkém knězi z Afriky je vlastně příběh, který stál za prapůvodem tohoto blogu. Vyslechl jsem si ho jedné noci v Budapešti u Filozófiai kert (zahrada filozofů) od jedné polské dívky, kterou jsem náhodou potkal při své procházce kolem Citadelly. Ewa, jak se ona analytička jedné nadnárodní korporace jmenovala, vyprávěla o lásce dlouhé hodiny. Tehdy jsem na ní jen nevěřícně koukal. Učit někoho lásce? Ona mě však přesvědčila o tom, jak hluboký smysl to má. Zejména pro ty dívky s jejich děsivým osudem. To právě ten večer vznikla myšlenka na tento blog, který právě čtete. A nejen na blog.

Budapest dawnOstatně i ono sousoší, u kterého jsme seděli a sledovali, jak slunce zapadá nad Dunajem, bylo vlastně o lásce. Nándor Wagner, slavný maďarský sochař, který po krvavém potlačení revoluce v roce 1956 emigroval do Japonska, jej daroval Maďarsku, z lásky ke své vlasti, hned po pádu komunismu.

Láska odjakživa byla jedním z hlavních motivátorů a ústředních témat malířů, sochařů, básníků, spisovatelů, skladatelů a vůbec všech umělců všech národností i vyznání. Z lásky v minulosti vzniklo mnoho krásného, ale i ničivého. O tom psal už Homér před více než 2,5 tisíci let. Láska bývá nejryzejším odrazem našeho vlastního nitra. Je tím nejniternějším a nejvzácnějším pocitem, který podle Maslowa může přijít až tehdy, jsou-li naplněny naše fyzické potřeby a cítíme-li se v bezpečí. Slovy, hudbou, sousoším, tancem ani obrazem však lásku stejně nelze plně vyjádřit.

Jenže láska není „zadarmo.“ Stejně jako naše nitro potřebuje péči, úsilí i čas se rozvíjet. Ani Michelangelo nevymaloval Sixtinskou kapli za jediný večer. Jaké tedy je ono umění lásky? A proč se tolik partnerství dnes rozvádí?

Láska není cesta ke štěstí

„Chceš být šťastný?“ ptává se farář z jedné slovenské farnosti, odkud pochází má kamarádka, pravidelně párů na tzv. manželské přípravě (před křesťanským sňatkem jí musí projít všechny páry). Odpověď na tuto otázku je více než záludná, avšak o to více vypovídající.

Nedávno jeden nastávající manžel, podobně jako většina lidí před ním, vyhrkl, že ano. Manžel kamarádky, který pomáhá faráři při manželské přípravě, se na něj dlouze podíval a řekl mu: „Pak se tedy nežeň!“ Sálem se rozhostilo hrobové ticho a pohledy přítomných spočinuly právě na mé kamarádce. Neprávem.

Poděkování na lavičce„Co potřebuješ, abys byl šťastný?“ pokračoval farář v té nejzáludnější části manželské přípravy. „Potřebuji, aby se ona stala mojí ženou, pak budu šťastný!“ zní asi nejčastější, dlužno říci že chybná a zhoubná, odpověď. Vstupovat do manželství, či obecně partnerského svazku, s tím, že naše štěstí je přímo závislé na přítomnosti druhého totiž celý vztah zatíží. Jako by se nad oběma objevil těžký kámen, který však podpírá hlavně druhý z partnerů. Byť zpočátku nesení takového kamene zas tak těžké být nemusí, po pár letech už může být tíha kamene pořádně znát. Však si zkuste zvednout oblázek na cestě a držet ho v ruce týdny, měsíce a roky. Nemluvě o tom, že se může objevit někdo jiný, kdo dotyčnému nabídne ještě větší „štěstí z přítomnosti“. Že byste panu faráři odpověděli podobně? Nic si z toho nedělejte, i já jsem v takové situaci kdysi byl.

„Budu šťastný, až svoji manželku učiním šťastnou!“ zní často další z možných odpovědí budoucích manželů. Jak romantické, řekne si řada z přísedících. Ano, je to nesobecké tak, jak by asi láska měla být. Jenže i tohle může být zhoubná past, co dotyčného během následujících měsíců a let partnerského svazku zahubí. Štěstí totiž nemůžete druhému dát, cestu ke štěstí si musí vyšlapat každý sám. Štěstí se nebere ani nedává, dá se jen spoluprožívat, sdílet. Vydat se touto cestou závislosti vlastního štěstí na štěstí někoho jiného znamená dát všanc nejen své štěstí, ale i svou energii a v neposlední řadě sebe sama. Ani pro mě to nebyla moc funkční cesta, právě naopak.

A tak správnou odpovědí záludnému faráři na jeho dotaz: „Chceš být šťastný?“ je vlastně: „Já už šťastný jsem.“ Teprve až když je člověk sám šťastný, může své štěstí s jinými šťastnými lidmi sdílet a násobit. Podmiňovat své štěstí přítomností či pocity druhého je však cesta do pekel, cesta k ne-štěstí… Jenže být šťastný není vůbec jednoduché, zejména pak ještě ve věku, který je příznivý pro rození a výchovu dětí. Blahoslaveni budiž ti, kteří měli málo chybující rodiče.

O partnerstvích bez lásky

Velká část partnerství je dnes bohužel vlastně bez lásky. V lepším případě je to „win-win řešení,“ partnerství z rozumu, a ne od srdce. Ona muži nabídne něco, co on od ní v tu chvíli chce, a on ji na oplátku zase dá něco, co chce v tu chvíli ona. Namísto lásky se tak rozehrává hra na „Má dáti“ a „Dal“. Muži se tak často mění ve „sponzory“ a ženy v „reprezentativní doplňky,“ či případně na „dárce spermatu“ a „produkční linky na prvorozené syny“, a tak dále a tak dále… A asi nemá smysl také zdůrazňovat, že momentální potřeby se časem mění. Kupříkladu potřeba peněz, coby potenciálního zdroje štěstí, časem slábne, když člověk zjišťuje, že ani peníze mu štěstí nepřinesly.

DSCN3179_editedMnoho partnerství z rozumu však z letargie a potenciálního rozpadu vytrhne narození dětí. A hraje se dál! Ve druhém levelu této hry to pak začíná být o „chůvách, uklízečkách a pradlenách,“ „servisních organizačních jednotkách“, „živitelích,“ „vychovatelích“ a „továrně na zážitky.“ Ve věku sociálních sítích pak navíc ještě bují soutěž v tom, která rodina je na Facebooku a Instagramu „šťastnější,“ která má šikovnější děti, hezčí dům, auta a dovolenou a která maminka toho dokáže víc stihnout za jediný den. A láska? Ta se vytrácí. Často tam vlastně ani nebyla.

Hlavně nebuďte moc vybíraví!

Radí často „přátelé“, tatínkové a maminky. Babičky a dědečkové už zas tolik ne. Co to ale je ona „vybíravost“? U ne-šťastných lidí je to lpění na majetku a společenském postavení druhého, na jeho nebo jejím fyzickém vzhledu či dovednostech a schopnostech za zdmi ložnice. Když na těchto věcech násilně, tedy z „donucení“, přestanou lpět a „vezmou zadobře“ někým „horším“, štěstí jim to nepřinese. Ba naopak. Jejich lpění se jim může časem připomenout, s někým jiným – novou kolegyní, učitelem ze školy, či tou skvělou a chápající kamarádkou na Facebooku. Tedy pokud náhodou v mezičase sami nenajdou cestu ke štěstí. Ne-šťastní lidé však nemají vyhráno ani když zakusí, jaké to je potkat někoho, kdo ono vše „potřebné“ má. Časem totiž zjistí, že to zas tak moc potřebné nebylo a přestanou na tom lpět. Každému prostě vyhovuje jiná z cest.

Sny„Vybíravost“ však může mít i jinou formu. Formu lpění na hezkém a láskyplném zacházení od druhého, lpění na vlastním prožitku lásky k druhému, lpění na krásných pocitech, které s druhým zažívám bez jakýchkoliv podmínek. Zkrátka lpění na lásce. I toho se samozřejmě dá vzdát. „No co, je na mě hodný, dokáže mě zajistit, hezky se o mě stará, tak proč ne,“ řekla si kdysi jedna překrásná žena, kterou jsem potkal na jedné party. Toho času už se svým manželem měla pětiletou dcerku a zrovna se rozváděla. Podle ní byl pro ni totiž „moc hodný,“ zatímco ona potřebovala v životě vzrušení. Faktem však je, že ho nikdy nemilovala.

Ne, rezignace na lásku nepřináší nic dobrého. Je totiž vždy na úkor sebe. A pak se jednoho dne může stát, že potkáte pana Dokonalého či slečnu Dokonalou. V tu chvíli se otřese váš svět. A s ním i svět vašeho případného Nedokonalého partnera. I kdyby jím měl být sám Bůh, pakliže jste veškerou svou lásku zasvětili službě.

Jistě, nemusíte být moc „vybíraví“ a můžete postavit své lásce hráz. A když pak uvidíte trhlinku, v podobě toho, jak vaše láskyplné soužití nikdy nemělo vypadat, pak ji klidně zpevněte. Nebo rovnou vybudujte další zeď. S postupem času se však ocitnete ve světě za vysokými tlustými pevnými stěnami, přes které ani není vidět na Slunce. A jednou, když budete mít štěstí, přijde třeba i povodeň, která tu hráz protrhne.

Láska není vlastnictví

On: „Pokusila se o sebevraždu, prý to bylo kvůli němu.“
Ona: „Ty si to nemyslíš?“
On: „Když se někdo chce zabít, nějaký důvod si vždycky najde. Ale já, když jsem zamilovaný, chce se mi žít víc než kdy jindy.“
Ona: „I když víš, že nikdy nemůžeš mít toho, koho miluješ?“
On: „To záleží na tom, jestli chceš někoho milovat, nebo někoho vlastnit…“

Věřte nebo ne, tohle je replika z jednoho amerického seriálu. Byť by bylo určitě strašně super vymyslet si nějakou historku o tom, kdy a při čem a s kým jsem to vlastně zaslechl a že já byl ten On. Ale ne, ani v lásce žádné lži nefungují. Ty vůbec největší lži přitom v lásce říkáme sami sobě, třeba když lásku zaměňujeme za touhu toho druhého vlastnit.

Že se vám zdá vyhrožování až spíš vydírání sebevraždou ve vztahu jako nereálné? Kéž by. Znám osobně čtyři klienty, kteří si to prožili. Dvě ženy a dva muže. Touha vlastnit má však často mnohem mírnější podoby. „Začínám být alergická na to, když mi manžel neustále říká, co mám a nemám dělat,“ řekla mi nedávno jedna klientka. Není jediná. Lidé se občas snaží svého partnera předělat k obrazu svému. Je to pro ně bezpečnější. Mají to tak pod kontrolou. „Nemůže“ se pak tedy stát, že by je zase jejich milovaná osoba nečekaně ranila tak jako dříve předchozí partneři, nebo třeba rodiče. No, asi tušíte, že to takhle asi nefunguje. Vlastně to často právě k takovému ranění vede. V tu chvíli to ale dotyčný nevidí.

Možná jste četli můj článek o tom, jak Česko přichází o chlapy. Jedna jeho část je věnovaná srovnávání se. Faktem je, že my, a teď myslím i ženy, často neporovnáváme jen sebe. Ba naopak, porovnáváme i své nejbližší – své manžely, manželky, děti, ba i rodiče. Jen u dětí a životních partnerů máme dojem, že je můžeme nějak předělat. „Chtěla jsem velký krásný byt s velkou terasou, tak jsem pracovala na tom, aby na sobě manžel pracoval a dostal se tam, kde je teď. A podařilo se! Mám teď ten byt, co jsem si vysnila,“ řekla mi kdysi jedna, teď už rozvedená, žena. Proč se rozvedla? Z jejich vztahu se tak nějak vytratila láska. Nakonec si manžel do toho krásného velkého bytu s velkou terasou přivedl jinou. Ne, někoho vlastnit a někoho milovat není totéž…

Co je to vlastně ta láska?

Doma mám jeden obraz. Namalovala mi ho jedna tatérka a čarodějka. Kreslila ho několik měsíců, jen na základě krátkého popisu a tří hudebních skladeb plných emocí. A dokázala ho nakreslit přesně tak, jak jsem to cítil. Kouzlo toho obrazu je skryto v neuvěřitelné hloubce detailu a zároveň v oněch emocích, které jsou v něm ukryty a které na první pohled vzbuzuje. Je to skutečný odraz niterných pocitů, který dokáže perem zachytit snad jen umění.

Ona malířka ten termín dokončení několikrát posouvala. Ty emoce totiž byly příliš silné a znovu jsou, když při sledování obrazu zazní ony tři skladby, které její ruka dokonale zastihla. Působily zatím na každého, kdo se na ten obraz zadíval a ty skladby k němu si poslechl. Ten obraz měl zobrazovat lásku, hlubokou jak ten nejhlubší les, a tak silnou, že přesahuje člověka i celý pár. Přesto ten obraz však nakonec není o lásce, kterou bych nyní chtěl prožívat. Je otiskem lásky minulé, mementem a varováním zároveň. Název, který tomu obrazu ona tajuplná dívka, která jej kreslila, dala sama pro sebe to vystihuje nejlépe – temná strana lásky.

Praděda1Ale jaká je ta druhá, světlá strana? Byly mi dva roky, když jsem se poprvé setkal s tím, co bych pro sebe pojmenoval jako ryzí láska. Bylo to na hřbitově, snad proto pro mě dodnes mají takové kouzlo. Bylo to v den pohřbu mojí prababičky. Tehdy jsem ještě úplně nechápal, co je to smrt a rodiče nechtěli, abych se účastnil obřadu. Čekal jsem tak s babiččinou sousedkou a kamarádkou u místa nadcházejícího spočinutí mé prababičky. Povídali jsme si o tom, tak, jak si asi mrňavé děti a dospělí o smrti povídají­ – že prababička teď odešla do nebíčka a už se nevrátí. Bylo mi smutno. Za pradědu i za úžasné bramborové placky, co mi prababička vždycky dělávala. V tu chvíli vyšel smuteční průvod s rakví. Vedl ho praděda. V ruce měl svoji dirigentskou hůlku a za ním šla jeho kapela. Všichni v černém, dobrých 20 hudebníků s trubkami, fagoty a heligony. Praděda měl přivřené oči, myšlenkami byl dílem ve vzpomínkách a dílem ponořen v hudbě. Bylo vidět, že z očí mu stékají slzy, ale přesto se vlastně usmíval. V tu chvíli hrál jen pro ni, z lásky. Lásky, kterou kdysi vyjadřoval svými básněmi a dopisy z fronty, z 2. světové války. Dostal jsem je pár let na to, po jeho smrti. Bez prababičky už nedokázal dlouho žít.

Když přemýšlím o lásce, napadají mě spousty adjektiv – bezpodmínečná, nesvazující, podporující, vášnivá, atd. Asi nejsnáze však svůj pohled na lásku dokážu vyjádřit právě skrze umění. Nejbližší je mi tanec. Jednou v noci jsem měl možnost potkat ženu, která mi pomohla podstatu lásky pochopit. Bylo to právě tancem. Velmi nadaná zpěvačka se totiž ukázala býti ještě nadanější tanečnicí.

DSC_8965Pro mě má tanec v sobě prvky magie. Když potkáte tu „pravou“ taneční partnerku, je to zkrátka spirituální prožitek. Tanec má jednu krásnou vlastnost – jsou v něm jasně definované role. Muž vede a musí vést. Emancipace v tanci rozhodně nefunguje. O to snazší je však pro každého z páru soustředit se na samotný prožitek. Žena se muži oddá a on ji na oplátku pevně přijme do svého náručí, ochrání ji před všemi riziky a často ji doslova na rukou nosí. V tu chvíli se však stane malý zázrak – dojde ke splynutí. Na parketu už nestojí jen žena a muž, stojí zde jeden pár. Jedno tělo, jedna duše, to vše v harmonickém pohybu v rytmu hudby, která hraje. Z pohybu, který muž začne vytvoří žena umění. Její ladnost, krása a vůně promění obyčejné natažení ruky v dokonalý obraz a prožitek. Pro něho, pro ni i pro všechny kolem. Sledovat totiž opravdovou lásku u druhých vzbuzuje lásku i v nás samotných.

To, že láska je skutečným uměním, jsem naplno projevil až na semináři z arteterapie. Na nácvik partnerské arteterapie jsem tehdy „vyfasoval“ překrásnou jemnou ženu. Byla spíše introvert. O to větší krásu však skrývala uvnitř. Úkol zněl jasně, namalovat společný obraz beze slov, formou rozhovoru. Nejprve nakreslí něco ona, potom on, pak zase ona. Existuje bezpočet možností, jak to udělat. Každý si kreslí na své polovině, někdo polovinu toho druhého nerespektuje a svoji si zvětší, lidé si vzájemně škrtají, co nakreslí, nebo se to snaží zesměšnit tím, že něco dokreslí, nebo… nebo to může být obraz o lásce jako byl ten náš.

Po prvních pár střídáních v našem kresleném dialogu se rozehrálo něco překrásného. Začalo vznikat něco, co by ani jeden z nás sám nedokázal vytvořit. Obraz dokonalého partnerství kde, když on nakreslí krb, ona nakreslí dřevo do krbu, kde, když ona nakreslí kytičku, on konev, která ji zalévá, kde, když on nakreslí okno, ona do něj dá květiny, aby bylo krásnější. Partnerství, jehož smyslem je společně vytvářet něco krásného, co by bez tohoto partnerství nikdy nemohlo vzniknout.

Umění hodné pilování

20161019_153948_editedAno, láska je o touze společně tvořit něco, co nás přesahuje. Ale ne na úkor naší svobody. Je o  neustálém překvapování se a podpoře, o rozvíjení nás samotných i nás jako páru. O malých zázracích, které se dějí, když muž zvedne ruku a žena dávajíce průchod své ženské energii uvnitř sebe se sama protočí až slunce zalije její kadeře, zatímco její úsměv rozzáří i ta místa, kam padá stín. Láska je o tom, že když se ji podvrtne podpatek, muž ji pevně chytí do náručí, nadzvedne, usměje se a políbí ji, a z původně nebezpečné situace tak vznikne jen další překrásná kreace.

Je to tak láska je prostě umění. Umění, které vyžaduje skutečné umělce s otevřenou hlavou i srdcem připravené dát do toho vše. Umělce, kteří mají přístup ke svým vnitřním pocitům a nebojí se je při své tvorbě zapojit, vyjádřit své emoce jak baletka svým tancem, jak houslista svým smyčcem, jak dva milenci dotyky svých těl. To je podle mě umění lásky. Popsat se nedá, ale prožít ho jde.

PohledO autorovi

Martin Zikmund je lektor firemních workshopů a seminářů a průvodce lidí a firem klíčovými změnami. Je také autorem všech textů a většiny fotografií na tomto blogu. Více se o něm dozvíte na Nekouč.cz.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s