Nepřítel jménem „tenhle věk“

Vypadá to, že „tenhle věk“ je jakési nikdy nekončící magické období, které jasně definuje, co bychom měli nebo neměli a co všechno jsme udělali špatně. V „tomhle věku“ bychom se už neměli bát čerta, měli se umět rozhodovat, neměli bychom bydlet u rodičů, měli bychom mít děti, neměli bychom se chovat jako děti, měli bychom mít tak a tak vysoký příjem, neměli bychom zpívat nahlas na ulici, měli bychom mít vlastní bydlení, neměli bychom pracovat na juniorních pozicích, měli bychom být už vyzrálí, neměli bychom se už tolik rozčilovat, měli bychom být smíření se smrtí, atd. A to nás trápí. Tedy pokud se tím trápit chceme…

Život v krabičce

DSCN2954_edited„Tenhle věk“ vlastně říká, že patříte do určité škatulky s jasně definovanými rozměry. A musíte tam patřit, ať se vám to líbí, nebo ne, protože jste v „tomhle věku“ a škatulka pro ženy po třicítce je právě pro vás. A až ji otevřete, najdete v ní další škatulky „vdané bezdětné“, „svobodné matky,“ „singles“, „rozvedené“, atd. A až se konečně dostanete do té správné škatulky, stačí si otevřít Google, a tam najdete podrobný návod na to, jak má vypadat každý váš den, co si máte myslet, co máte dělat, co rozhodně dělat nemáte a co ostatní v této škatulce zaručeně dělají, nebo to aspoň vehementně tvrdí prostřednictvím vyretušovaných fotek na Instagramu a Facebooku.

Jasně, vždyť vy to vlastně už ani hledat nemusíte. Ženy v krabičce 30+ totiž všechny samozřejmě každý den cvičí, zdravě jí, u toho samozřejmě pečou a vaří, perfektně vypadají, rozhodně nemají vrásky a všechny mají bohaté manžely nebo aspoň milence, co je nejméně čtyřikrát do roka berou na luxusní dovolené. To jenom vy ne. Prostě co čert nechtěl, zrovna vám se tohle neděje, a to ani přesto, že v „tomhle věku“ je to přeci „normální“. Díky internetu totiž najednou všichni tak nějak víme, co je v tom kterém věku „normální“, a tak se náhle ocitáme v situaci, kdy bychom to v „tomhle věku“ měli mít jinak. A „tenhle věk“ samozřejmě není jen pro ženy 30+. Mají ho i ostatní, včetně chlapů, nebojte. A aby ne, když zrovna o tom, jak to v „tomhle věku“ je správně nedávno někdo mluvil v televizi nebo psal v časopise nějaký odborník a říkají nám to dnes a denně i lidé kolem nás. A tak se stane, že my jsme prostě špatně, nejsme totiž „normální“.

Když chcete být „normální“

promoceNormální, normální, co to vlastně znamená normální? „Normální“ je totiž další takový ten chytlavý rozšířený pojem. „Normu“ bychom při nejlepší vůli mohli definovat jako způsob chování, kterým se řídí většina společnosti. Povšimněte si slůvka většina, protože vždycky existují nějaké výjimky. Ale nebudeme se bavit abstraktně, ukažme si to na konkrétním příkladu.

Patrně se shodneme na tom, že „normální“ sexuální orientace u člověka je heterosexualita (a to asi i s homosexuály). Většina lidí jsou totiž podle nejrůznějších průzkumů heterosexuálové. Proč mluvím o průzkumech, když přeci i bez nich „všichni“ kolem „vědí“, že se žení muži se ženami, že spolu bydlí muži se ženami a že venku na ulici se častěji líbají a drží se za ruce muži se ženami? Protože nikdo z nás vlastně neví, jestli spolu i spí a jestli je lidé opačného pohlaví přitahují. Aspoň to tedy z vlastní zkušenosti nevíme u té většiny populace. A tak prostě předpokládáme, že heterosexualita je „norma“, zejména, když my sami jsme sexuálně přitahováni k osobám opačného pohlaví a s jedním takovým člověkem i žijeme. To už to musí být tuplem „norma“!

No, a protože je zároveň v partnerství „normální“ mít sex 3× týdně, tak ten můj, když to chce zrovna maximálně tak jednou za týden, tak není „normální“, nebo ještě lépe – já ho asi už nepřitahuji, takže já nejsem ta „normální“. Tak logicky, na sex jsou přeci dva a „normální“ je, že žena přitahuje muže tak, že se už nemůže udržet a prostě ji ohne někde přes koleno a ten můj to dělá nejvýše jednou týdně, a to se ještě musím snažit. No jo, chyba je ve mně… Teda on si říká možná totéž, protože „normální“ je, že chlap může mít sex přeci kdykoliv, a já jsem tudíž logicky ten divnej, protože se mi zrovna nechce častěji než jednou týdně.

Mít konečně klid!

A tak si tu žijeme ve společností plné „normálních“ lidí, kteří se v „tomhle věku“ nějak chovají, přičemž velká část z nich si myslí, že vlastně není „normální“, protože v „tomhle věku“ by to přeci měli mít jinak. Ale protože o tom, když je někdo ne-„normální“, či chcete-li odchýlený od „normy“, no takže vlastně „úchyl“, tak o tom nemluví, protože od té doby, co prý nějaký Adam sežral nějaké to zkažené jablko, co mu dala nějaká ta Eva (abychom zde rozhodně vůbec nezaváděli žádná „krabičkoidní“ klišé), tak tu máme jeden z nejnepříjemnějších pocitů, o kterém se prostě nemluví, protože není „normální“ ho mít, a to je stud.

Jenže lidé už se dávno nestydí za to, že jsou nazí. Stydí se za to, že v mládí pili a fetovali více než bylo „normální“, za to, že díky ne zrovna šťastným rozhodnutím teď mají spoustu dluhů, což není „normální“, za to, že ani ve 20 nemají maturitu, a to i přesto, že je to „normální“, za to, že si vzali manžela, co je závislý na automatech, nebo manželku, která je podvádí, takže nemají „normální“ vztah, atd. A ano, najdou se i tací, co se stydí za své blízké, protože oni prostě nejsou „normální“.

ÚnavaA tak se prostě stane, že se lidé stydí za to, jací vlastně jsou. A protože nejsou „normální“, snaží se, aby na jejich „úchylku“ nikdo nepřišel. Naštěstí jsou tu krabičky, kde je napsané, jak se „normální“ lidé v „tomhle věku“ chovají. A není nic snazšího, než se tak začít chovat také a mít klid. Prostě si pořídit dítě, postavit dům, zasadit strom, první dovolená v Jugoslávii, povýšení, však to znáte.

Ale musím se vám k něčemu přiznat. Já jsem vám lhal. Právě tohle, tohle je to vůbec nejtěžší. Zašlapat do země sám sebe, abych mohl konečně žít onen „normální“ život, se kterým všichni kolem konečně budou souhlasit. Najít si „normálního“ kluka nebo holku, „normální“ práci, „normální“ přátele a trávit svůj volný čas tak nějak „normálně“ – třeba před televizí. A že začnu postupně být tak nějak nespokojený? No však jo! To je přeci „normální“!

Tak takhle ne!

Ano, „normální“ život se dá nějakou dobu vydržet, ba dokonce i „normální“ manželství. Jenže pak jednoho dne přijde to, co naštosujeme do „normální“ krabičky „krize středního věku“, kdy začneme zjišťovat, že to, jak jsme doposud žili nebylo ale vůbec „normální“, že při nejlepším a nejhorším zároveň to bylo jen podle norem. Cizích norem. Norem, které dávno už nikdo neplní. Norem, které jsou důsledkem předpokladů, falše a přetvářky. A teď to vůbec nejhorší – našich vlastních předpokladů, naší vlastně falše a naší vlastní přetvářky! To my jsme nebyli ti, kteří šli svoji cestou. Mea culpa, mea maxima culpa – je to má vina, má veliká vina.

A tak přichází fáze výčitek. Nejdřív vůči ostatním, kteří za to mohou, rodiči počínaje a pak vůči sobě. „Zničil(a) jsem si život“ – tuhle větu jsem slyšel už hodněkrát. No, nikdo z těch, kdo mi ji říkal, ho ve skutečnosti neměl až tak moc zničený. Jen to v danou chvíli neměli zrovna jednoduché a někdy si museli nést následky svých předchozích činů. Nevěděli přitom, že drží v ruce všechny trumfy ve hře, které se říká posttraumatický růst. Teď se však hrálo o to, jestli budou bojovat, nebo jestli se budou ve svých předchozích činech (ano, záměrně neříkám chybách, protože náhled na to, co byla či nebyla chyba v průběhu života obvykle měníme) dál utápět. Anglicky se tomuto „utápění“ či „nimrání se“ říká rumination a to jak moc to budeme dělat je dáno naším EQ – emoční inteligencí, která je podobně jako IQ z části vrozená, takže ji můžeme vyčítat maximálně tak naším biologickým rodičům.

DSCN3179_editedMimochodem, nebudete věřit, k čemu všemu takovéhle nimrání vede. Člověk se začne za své předchozí činy stydět, pak se začne stydět za to, že se v tom neustále nimrá a pak… Nechce se mi to znovu psát, prostě si odrolujte nahoru a čtěte znova. Pořád dokola. Dokud nepřijde taková „krize středního věku“, která vás dovede k druhé z možností. Pokud se jí teda dožijete, jinak byste (se) také mohli litovat ještě před smrtí. EQ, zejména ta část týkající se rumination (nimrání se), či chcete-li zvládání emocí, se totiž v čase může vyvíjet. Mimochodem, dost tomu může pomoct psychoterapie či meditace.

TIP: Chcete se během jediného dne pohnout z místa? Navštivte můj seminář Jak být šťastnější.

Vy jste OK!

Na závěr bych chtěl připomenout výrok, nebo ve skutečnosti spíš název transakčně analytické bible, od Thomase Anthonyho Harrise – I’m OK, You’re OK. Vy, přesně teď, v tomhle věku jste OK, jste normální, jste pro sebe normou. Když budete chtít, budete jiní, protože jak říkal Harrisův učitel Eric Berne: „Změna je vždy možná!“ Než ale nějakou změnu budete chtít udělat, ujistěte se, že víte proč, a že jste to skutečně vy, kdo danou změnu chce provést. Zkrátka, že jdete svou cestou, protože jedině ta vede pryč z „krabiček“ a „těchhle věků“

Pár tipů na závěr

Pokud patříte mezi ty, kteří se už nechtějí točit v kruhu, pak kromě meditace a/nebo psychoterapie existuje pár věcí, které vám třeba pomohou.

  • Bránit se „společenskému tlaku“. „Společenský tlak“ je eufemistické označení pro naši vlastní často sebedestruktivní potřebu být „normální“. Ta je pro nás dost zásadní, Maslow ji ve své hierarchii potřeb posadil hned na třetí místo spolu s láskou a nazval ji sounáležitostí. Právě proto, že je tato potřeba velice silná, snažíme se jí vyhovět mnohdy i na úkor sebe. Ostatně vědomí, včetně sebe-vědomí, přichází až po dosažení pocitu sounáležitosti, což následně způsobuje další problémy. Pokud však máme kolem sebe přátele a intimní (ne nutně v sexuálním slova smyslu) vztahy, je naše potřeba být „normální“ o to menší.
  • Nehodnotit (se). My lidé máme často sklon věci hodnotit. Ideálně na binární úrovni – špatné/dobré, a to bez ohledu na to, že při tom kolik kognitivních zkreslení postihuje naše subjektivní vnímání reality, takové hodnocení vyznívá naprosto směšně. Abych to ukázal, často využívám příběhů některých cestujících sestřeleného letu Malaysian Airlines MH17. Vezměme si třeba rodinu Simových. Barry a Izzy Sim chtěli odletět z Amsterdamu do Malajsie i se svým malým synem. Když se ale chystali vstoupit na palubu, řekli jim, že už pro ně nezbyla sedadla. Přijít na takhle dlouhý let s malým miminem a dozvědět se, že ztvrdnou na letišti bůhví kolik hodin, než budou moci letět jiným letadlem, to bylo asi hodně špatně. No, ne nadlouho. Když se dozvěděli, že let MH17 byl sestřelen, asi dost změnili názor.
  • Přijímat (se). Právě proto třeba buddhisté zastávají názor, že je lepší věci spíše přijímat. Vše je takové, jaké je, a je na nás, jak se k tomu tady a teď postavíme a co s tím budeme dělat. Pokud si zlomíme třeba nohu, určitě to pro nás bude znamenat řadu komplikací a určitě se dalo udělat něco pro to, abychom si ji třeba nezlomili. No, ale teď je zlomená. Došlo ke karmě (v překladu činu) a vše, co se s tím teď rozhodneme dělat, bude jeho důsledkem. Ano, zítra asi nepůjdeme tancovat. Ale asi budeme dělat něco jiného a co, to je právě na nás.
  • Řiďte se svým srdcem. Tahle rada není tak „ezoterická,“ jak se může zdát. Ve skutečnosti tím chci jen říct, abyste byli sami sebou, což samozřejmě není jednoduché, jak jsem psal v tomto článku. Autentické bytí vám ale proti, co je „normální“ v „tomhle věku“ dost pomůže, to mi věřte.
  • DSCN0375Ve skutečnosti ale na začátku postačí, když zapomenete na „škatulky“ a „normy“, abyste se onou „normou“ pro sebe samé stali vy. Co to znamená? Dám vám příklad: Podle Armády ČR měřím 202 cm. Velice často se mi stává, že když někoho nového potkám, tak krátce po představení padne věta: „Jééé, Vy jste ale vysokej.“ Odpovídám vždycky stejně: „Já nejsem vysokej, já jsem normální.“
    A u škatulek? Před měsícem k nám na školu přijel přednášet slavný německý profesor Jürgen Körner, spoluzakladatel Mezinárodní psychoanalytické univerzity v Berlíně. Když jsem se paní Maťové, naší 92 leté studijní asistentky ptal, jestli dnes dorazí ten člověk z Německa, tak se zarazila. „To se mi moc líbí!“ „Co?“ „No, že jste řekl člověk, ne psycholog, nebo Němec, nebo psychoanalytik, ale prostě člověk.“ „No ale vždyť je to člověk, ne?“ Nakonec se ukázalo, že narážela právě na ony krabičky, se kterými jsou ale vždy spojeny ony předpoklady o „normě“.

No a když byla řeč o tom buddhismu. Zkuste zkrátka žít tady a teď a to pokud možno už tady a teď.

PohledO autorovi

Martin Zikmund je lektor firemních workshopů a seminářů a průvodce lidí a firem klíčovými změnami. Je také autorem všech textů a většiny fotografií na tomto blogu. Více se o něm dozvíte na Nekouč.cz.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s