Štěstí na dosah aneb ověřený způsob, jak najít svoji cestu ke štěstí

Máme štěstí skutečně na dosah? Je to s ním tak jednoduché, jak to říkají někteří ezoterici? Ano, máme. A ne, není. Faktem ovšem je, že od šťastnějšího života nás obvykle dělí jedna jediná změna, jedno jediné rozhodnutí, které nám změní život k lepšímu. Ten zásadní problém spočívá ovšem v tom, že nevíme, jaká konkrétně změna by to měla být… Kupodivu však existuje vědecky ověřená cesta ke štěstí. A ne, nebude vás to teď v akci stát 4 999 Kč, nestojí to vlastně nic!

Kdo není šťastný, je špatný člověk!

Nejsi šťastný? Jsi špatný člověk! Jak to vím? Úplně stejně jako Ty – z pohádek. Tam přeci ti hodní, pokud neumřeli, tak žijí šťastně až dodnes. No a Ty nejsi šťastný člověk, takže nemůžeš být ten hodný člověk, takže logicky… A pohádky bohužel nejsou jediným místem, kde se spojuje štěstí a bytí dobrým člověkem. Stačí se podívat do Bible, na příběh Kaina a Ábela. Kainovu zápalnou oběť Bůh nepřijal, Kain byl nespokojený a hle, hned se potvrdilo, jak špatným je člověkem, když kvůli tomu svého bratra Ábela zabil. Ale my už jsme přeci dospělí! My na pohádky a většina z nás Čechů ani na Bibli nevěříme!

Jistě, a proto někdo vymyslel sociální sítě. Novodobé masové náboženství, kde velká část lidí věří, že štěstí prezentované v útržkovitých fotografiích a statusech, obvykle ne-šťastnými lidmi, je realita. Oč jednodušší to bylo, dokud člověk věřil na draky a hejkaly. Z toho se totiž dalo vyrůst mnohem snáz a rychleji. Člověk se jich bál pár let a pak zjistil, že to stejně jako čert s Mikulášem byla jenom iluze. Jenže u „štěstím sršících“ fotek a statusů od často ne-přátel a naprosto neznámých instagramových celebrit je to těžší. A když někdo z nich náhodou veřejně prohlásí, že to vše byla lež, jako naposledy před měsícem Elyse Taylor, bývalá modelka Victoria’s Secret, beztak jí to nikdo nevěří. Lidé si totiž svoji víru v sociální sítě nechtějí nechat vzít!

Fuck FacebookNo a pak tu máme reklamy! Stačí jedna lahev Sprite, sprej na vlasy Taft a nejnovější model BMW a musíte být prostě šťastní! V reklamě to přeci jasně ukazovali! Všichni se tam vlastně neustále smějí a jsou šťastní. Jako jo, něco to stojí, ale co – dvě tři Frisca, ideálně každý večer, a až ze mě bude alkoholik, tak budu určitě šťastný!

Mno jo, jenže Ty pořád šťastný/á nejsi. Co s tím? Je to jasné, je to všechno Tvoje vina! Ty jsi špatně! Elyse Taylor přeci podle Instagramu může být neustále šťastná a hubená, modelce v reklamě na Taft účes i úsměv stále drží a Tvoje kamarádka ze střední je taky tuze šťastná a furt si to líta někde po exotických dovolených. Sice tedy sama, protože její o 25 let starší manžel už o ní nestojí ani jako o parťáka na pokec, natož jako o ženu, ale podle Facebooku je taaaak spokojená! Jo, jo, to jen Ty jsi špatně!

Tak takhle tedy ne přátelé! Tohle všechno je jeden velký bullshit, jak by řekli Američané. Jsou to kecy, lež, naleštěná bída. A jsou to zároveň impulsy, které nám ve skutečnosti velice efektivně brání v našem štěstí, jak si vzápětí řekneme. Teď je tedy čas vykročit z onoho imaginárního světa pohádek a možná, že třeba právě tenhle krok bude tím, který vás navede na cestu ke štěstí. A že v pohádkách nežijete a tohle všechno už víte? Vědět a uvěřit bývá občas rozdíl, ale i tak se vyplatí číst dál. Existuje totiž vědecky ověřený recept na šťastnější život.

Štěstí, co je štěstí…

Když se řekne štěstí, asi se většině z nás vybaví slavný verš Adolfa Heyduka z jeho epické básně Dědův odkaz: „Štěstí, co je štěstí, muška jenom zlatá,“ který proslul díky filmu Škola základ života. „Patent na štěstí“ však už dlouhá staletí patří učencům a vědcům, konkrétně filozofům. První vědec, který se o jeho empirickou definici pokusil, byl Aristotelés, před více než 2 300 lety. Je až zarážející, jak málo se pohled vědy na tuto definici za poslední dva tisíce let změnila.

Aristotelés říkal, že štěstí je kombinací dvou fundamentálních prvků ­- hedonie, tj. slastných prožitků, o kterých o staletí později mluvil hlavně Freud, a eudaimonie, tedy dobrého ducha, v doslovném překladu – stavu, kdy pociťujeme vnitřní spokojenost, kdy žijeme „dobrý život.“ K oné tajemné eudaimonii měl své definice už pár desítek let před Aristotelém i Platón – „dobro složeno ze všech dober; schopnost postačující pro dobrý život; dokonalý respekt k mravnosti; zdroje postačující pro žijící bytost“ – můžete si vybrat, všechno zní zhruba podobně jednoduše jako definice štěstí samotného. Nicméně to, co se asi Platón snažil mezi řádky říct, je, že pro eudaimonii je potřeba něco udělat. Něco víc, než si dát lahev vína, rozdat si to s nádhernou a vášnivou ženou/mužem, nebo než si dát šťavnatý steak – tedy než to, co stačí pro získání hedonie.

20161019_153948_editedA své k tomu před necelým stoletím řekl i Martin Heidegger, který razil heslo, že je důležité naučit se „žít pěkně“ i v nejistotě. Nejistota je přitom to, co většina lidí nechce a snaží se proti tomu, marně, bojovat. Lidé chtějí mít možnost předpovídat budoucnost, což je však i z neurofyziologického pohledu, aspoň podle britského psychiatra Mortena Kringelbacha, dost problém. Tedy problém pro ty, kteří chtějí být šťastní. Přivádí nás to totiž ke slastem, které nám ubližují, a odvádí nás to od slastí, které máme rádi.

Štěstí pohledem mikroskopů, nebo spíš funkční magnetické rezonance

Moderní psychologové právě onu eudaimonii v posledních sto letech maličko rozvedli. Viktor Frankl, zakladatel logoterapie (=terapie smyslem) ji rozšířil o pocit smyslu v životě (dlužno dodat že trochu po vzoru japonského konceptu ikigai), a Seligman, jeden z nejvýznačnějších soudobých protagonistů pozitivní psychologie, o angažovanost vyvolávající pocity odhodlání a účasti na životě.

MRIOba dva se však shodují na tom, co už možná tehdy říkal v definici eudaimonie mezi řádky Platón – že štěstí je často otázkou postoje. Že rozdíl mezi posttraumatickou stresovou poruchou a mnohem častějším posttraumatickým růstem není v traumatu samotném, ale v postoji, který k němu dotyčný zaujme. Že onen Franklův smysl, který pomáhal přežít židům uvězněným v koncentračních táborech jim nebyl dán shůry, že si ho prostě a jednoduše sami našli. Mimochodem, právě ti se smyslem výrazně častěji koncentrační tábor přežili. Toto zjištění bylo pro Frankla tak zásadní, že se tento původně psychiatr a neurolog začal místo toho věnovat psychoterapii. Své poznatky z koncentračního tábora pak shrnul ve své knize A přesto říci životu ano i v celé své logoterapii.

A jak popisuje štěstí moderní psychiatrie? Docent Morten Kringelbach z Oxfordu přímo navazuje na Aristotela a říká, že štěstí je stavem, kdy naše chtění, naše potřeba slasti, naše hedonie je v souladu s tím, co se nám líbí. Zkrátka, když toužíme po tom, co nám následně dělá dobře a také to dostáváme. A hedonií se v tomto psychiatrickém slova smyslu rozumí třeba i „vyšší“ slasti jako je požitek z dobrého jídla, hudby, tance, hry či pocitu flow. A když psychiatr a neurovědec něco říká, vězte, že musel dát hodně lidem (a myším) hlavy do funkční magnetické rezonance, aby si to troufl říct.

Když instinktivně chceme i věci, které nám ubližují

Častý a zcela zásadní problém, kterého s Kringelbach samozřejmě také všímá a detailně ho rozepisuje, je ten, že lidé často touží a získávají slast z věcí, které se jim nelíbí a které vlastně ani nechtějí. Tuto strategii přitom Kringelbach zároveň pojmenovává jako přímo zamezující štěstí. Štěstí je totiž podle něj stavem, kdy toužíme po slastech, jejichž průběh i následky se nám líbí. Jakákoliv jiná situace naopak pocitům štěstí efektivně zamezuje.

A proč chceme něco, co se nám nelíbí nebo co nám dokonce následně vadí? V mozku za to může dopamin, který je vedle žádoucích slastných pocitů zodpovědný za všechny druhy závislostí – alkohol, drogy, automaty, počítačové hry, sex, konkrétní lidé, nebo třeba práce. Tento stav, kdy je hedonie způsobená věcmi, které nám až ubližují, pak dokonce mnohdy vede až k psychickým onemocněním, například klinické depresi.

IMG_7750_editedCo takovou hedonií myslím? Kromě škodlivého užívání alkoholu (v ČR 451 000 nemocných starších 15 let, z toho 230 000 závislých), o kterém už tak trochu byla řeč, a problémovému užívání ilegálních drog (v ČR 49 000 nemocných; zdroj obou čísel Karel Nešpor), které jsou víceméně zjevné, je to třeba i závislost žen na mužích, kteří je fyzicky či psychicky týrají, závislost lidí na práci, která ničí jejich zdraví i soukromý život, ale přináší jim pocity slasti, atd.

Do těchto až sebedestruktivních slastí nás kromě dopaminu, který nás nutí je prožívat stále častěji, ženou jednak naše základní potřeby, či chcete-li pudy, a pak také nevědomé vzorce, které máme spojené třeba s tím, jak jsme tyto základní potřeby dostávali a prožívali v raném dětství. O tom ostatně Freud popsal stovky stran textu, protože hedonie byla jeho parketou. A to, proč nás slast žene do nefunkčních a škodlivých vzorců řeší psychoanalýza už od svého založení.

John Bowlby, který i přes odpor britských psychoanalytiků přišel s teorií vztahové vazby (attachementu) pak tvrdí, že za velkou část tohoto chování zodpovídá i nejistý typ vztahové vazby. Ta se vytváří v raném dětství a z velké části se, bohužel, přenáší z generace na generaci.

A svůj pohled na tohle nepřínosné jednání má i filozofie. Profesorka Hogenová, přední česká fenomenoložka, to staví do souvislosti právě s absencí smyslu v životě: „Pokud člověk v životě nemá smysl, tak často hledá drogy, aby to nějak přežil do doby, než zemře,“ říká a opět drogami nemyslí nutně narkotika. „Ale ten smysl, to musí být něco, co je důstojné, ale to nemůže být jen pragmatický smysl, ty peníze, to musí být něco vznešenějšího. Peníze jsou strašně důležitý pro život, ale člověku ke štěstí nestačí,“ dodává.

Tak trochu začarovaný kruh

Jenže vymanit se z tohoto kolotoče moderní společnosti, kdy sebezničující hedonie je tak jednoduše dostupná, je velmi těžké. A neurověda i psychiatrie je v téhle oblasti zatím relativně slabá. Na magickou pilulku štěstí si tedy budeme muset počkat. V tuto chvíli jsme totiž jen pár let od objevení tzv. hédonických hotspotů – zhruba centimetr krychlový velkých oblastí mozku rozmístěných v různých jeho částech, které jsou zodpovědné právě za pocity slasti a toužení po ní. Jediné, co dokážeme z vnějšího pozorování říct je, že u opravdu silných závislostí to vyvolá i abstinenční příznaky. A ne, ani teď nemluvím jen o alkoholu a drogách.

SchodyZ tohohle nikdy nekončícího koloběhu nás tak dokáže obvykle vymanit jen velmi silný impuls, vytrvalost a důslednost, zkrátka odhodlání – onen Seligmanův doplněk eudaimonie. A odhodlání žít lepší a šťastnější život patří k těm nejsilnějším. Podle profesorky Hogenové (a současného dalajlámy) však k tomu může vést i cestování, což ze své zkušenosti můžu jen potvrdit. „Člověk je při cestování vystaven riziku, a to riziko ho otevírá novým horizontům. Jedině pak se v tom člověku zrodí „domov“ – fenomén, kde je naprosto všechno, co je pro toho člověka podstatné, kde je všechno, co mělo být u toho táty a mámy,“ říká prof. Hogenová. Cestování je totiž způsobem, jak se naučit přijímat onu nejistotu i jak akceptovat budoucnost, zejména pak to o samotě. K té dodává Martin Heidegger následující: „Samota je podmínkou pro autentický život, protože jen v této samotě je člověk schopen nechávat k sobě přicházet budoucnost tak, jak ta budoucnost sama chce.“

Jak být v životě šťastnější

Proč nepíšu šťastný, ale šťastnější? Udělal jsem to záměrně. V češtině bohužel úvahy o štěstí automaticky svádí k určitému bipolárnímu vidění světa. Máme totiž definovaný stav štěstí a máme i jeho opak, neštěstí. Jenže jak se jmenuje to mezi tím? Tam totiž trávíme většinu našeho života. Náš život je žit v ne-štěstí respektive ne-neštěstí. Při zanedbání některých extrémů – tedy právě oněch pocitů štěstí a neštěstí – je právě tohle ten život. Vždyť život bez neštěstí je dobrý život. Když neprožíváme neštěstí, ve formě různých osobních tragedií a ne(-)mocí, jsme svobodní. Můžeme si dělat co chceme. Můžeme dělat věci, které nás naplňují a baví, což vede právě k oné eudaimonii.

A když budeme chtít, můžeme dělat i věci, které vedou ke slasti – buď té vyšší, tj. poslechu hudby, hraní, zpěvu, tanci, vydělávání peněz (pro ty, pro které je samotné nabývání finančního majetku slastí), altruismu, nebo třeba ke spirituálnímu jednání – meditacím, provádění různých (náboženských) rituálů, cvičení apod., nebo k té základní, tj. jídlu a sexu, budu-li se držet definic pánů Kringelbacha a Berridge. A pokud se vyvarujeme těch slastí, které se nám nelíbí, nebo nám dokonce škodí, dosáhneme pocitu štěstí, i neurofyziologicky. Jakmile pak slast pomine, budeme dál žít „jen“ v eudaimonii, tedy ten náš „dobrý život“ s doslova dobrým duchem.

Ne, skutečně nemusíme: „Po celý svůj život … jíst v trápení,“ jak nám určil Bůh dle Genesis 3-17, ale také nemusíme žít celý život ve štěstí, jak nám určila nedělní reklama na tampóny.

Proč „afirmace“ fungují

Různé ezoterické směry a motivační knihy pracují s tzv. afirmacemi, jakousi autosugescí pozitivní reality. A jakýkoliv ezoterický přístup řadu lidí odrazuje. Faktem ovšem je, že ezoterici zde jen tiše parafrázují vědecké poznatky amerického sociologa Williama Isaaca Thomase z roku 1928. Tehdy ve svém díle Dítě v Americe postuloval a prokázal platnost tzv. Thomasova teorému, který říká, že: „Jestliže je určitá situace lidmi definovaná jako reálná, stává se reálnou ve svých důsledcích.“ To přitom vypozoroval desítky let předtím, než kognitivní psychologie zjistila, že mozek má tendenci potvrzovat si prožívanou emoci i v nových vjemech. Když jste nešťastní, tak venku je zkrátka vždycky „hnusně“, a to bez ohledu na počasí, a když jste „happy“, tak venku je krásně i uprostřed sněhové bouře. Však už tolik let nesněžilo a teď si aspoň budete moct postavit sněhuláka!

DSCN3179_editedCo tohle zjištění ale znamená v praxi? Pokud budu považovat za reálné, že jsem „looser,“ začnu se, nevědomě, tak i chovat, a co hůř, brzy se jím skutečně stanu. Když budu věřit, že tu těžkou zkoušku z matematiky zvládnu, budu se moct lépe soustředit na učení, při písemné zkoušce si zachovám chladnou hlavu, takže budu moct (i z neurofyziologického pohledu) naplno uplatnit své logické a racionální myšlení a při ústní části budu sebevědoměji odpovídat a, kupodivu, zkouškou projdu úspěšně. No a když budu věřit, že můžu být šťastnější, a budu mít konkrétní představu, jak bude můj šťastnější život vypadat, vědomě i nevědomě budu podnikat kroky k tomu, aby se tak stalo. A hádejte co? Ono to tak skutečně dopadne.

Jenže tohle je na hony vzdálené tomu, že si budu představovat zámek s 50 ložnicemi, který mi patří, budu to dělat pět minut denně ráno a pět minut denně večer a za 10 let je ten zámek můj. Ne, není! A jestli tomu věříte, zkuste si to, a věřte mi, že budu moc rád, když mě na něj za těch 10 let pozvete J Ne, je to o tom, že pokud si představíte, že zítřejší obchodní jednání bude bez problémů a uvěříte tomu, tak se na tom zítřejším jednání budete zkrátka chovat úplně jinak, než když si budete myslet, že to bude „průser“. V obou případech ale vaše chování povede k tomu, že to s největší pravděpodobností právě tak dopadne.

Kudy ke štěstí

Velká část lidí se bohužel soustředí na to, jak by to v životě mít nechtěla. A velice často k tomu pak dospějí. Vy se proto tedy raději zkuste soustředit na to, jak byste to mít chtěli. Co byste chtěli zažívat a možná i s kým. Klidně si to i sepište. A ke každému bodu si rovnou můžete napsat i to, co k tomu potřebujete a co vám v tom brání. Takový malý plán. A mimochodem, neurověda má i recept na to, jak ho dosáhnout, jak jsem popsal ve svém článku Jak dosahovat nemožného. A až se vám podaří situaci vašeho šťastného života definovat jako reálnou, stane se pro vás postupně reálnou i ve svých důsledcích. Přesně, jak říkal Thomas.

pampeliškaA na cestě ke štěstí existuje ještě jeden „fígl.“ Důležitá věc, na kterou ostatně upozorňuje i onen článek Funkční neuroanatomie slasti a štěstí. Jeho autoři – Morten Kringelbach spolu americkým psychologem Kentem Berridgem – totiž dospěli k hypotéze, že pro naše štěstí hrají klíčovou roli vztahy. Dokonce je označují za jeden z nejdůležitějších faktorů. „Sociální slasti“ totiž zahrnují senzorické vstupy ve formě doteků i sociální odměny (sounáležitost, uznání od ostatních), které v mozku aktivují právě ony hedonické sítě a hotspoty. A Kringelbach s Berridgem se domnívají, že sociální vazby jsou důležité i pro eudeimonickou část štěstí. A mimochodem, do sociálních vazeb respektive vztahů zahrnují vedle vztahů s přáteli, kolegy, sousedy, rodiči, sourozenci a dětmi i vztah člověka k sobě samému. Je to tak, mít rád sám sebe, je podle současné vědy podmínkou nutnou ke štěstí.

Tak, od šťastnějšího života vás teď dělí jedna jediná změna, jedno rozhodnutí. Možná už pro vás nastal čas zjistit, které to je…

PohledO autorovi

Martin Zikmund je průvodce lidí a firem klíčovými změnami, vede semináře a workshopy pro veřejnost i pro firmy zaměřené na témata osobního rozvoje, zvládání stresu, životní harmonie, sebevědomí a hlavně sebe-vědomí. Je autorem všech textů a většiny fotografií na tomto blogu. Více se o něm dozvíte na Nekouč.cz.

4 comments

  1. Martine, děkuji za výborný článek. Nasadil mi pár brouků do hlavy. A teď se mi vybavila píseň Michala Davida: „Je to blízko, ale jak mám za tím jít? Je to blízko, kdo mi může poradit?“… Lenka

    To se mi líbí

    1. Díky moc 🙂 Tak ono obecně platí, že když se člověku něco delší dobu nedaří změnit samotnému, pak se hodí vzít si k tomu někoho na pomoc. Ne, že by to člověk nezvládnul nakonec změnit sám, ale občas to chce změnit trochu rychleji.

      Liked by 1 osoba

      1. Mno… pro začátek budiž řečeno, že jsem se (skoro přesně 3 roky poté, co jsem od Vás dostala kontakt) spojila s R.D. a domluvily jsme se na schůzce.

        To se mi líbí

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s