Jak přijmout svůj stín a mít se zase rád

Každá mince má dvě strany, a stejně tak i my. Existuje naše navenek budovaná fazóna, kterou znají cizí lidé, kolegové, přátelé a naši nejbližší. Už ta se může často dost odlišovat a tak, jak nás zná náš partner, nás naši přátelé třeba neznají. No a pak existuje ještě ta část, kterou známe jenom my. A ta obsahuje často velmi temná zákoutí. Agresivita, nenávist, pomstychtivost, sobeckost, nejrůznější sexuální touhy, a spousta dalších myšlenek, za které se nemáme občas rádi. Zbytečně. Jsou totiž normální.

Ďábel v nás

shadow2Ve středověku, v dobách největšího rozkvětu křesťanství u nás, jsme všechny tyto myšlenky přičítali ďáblu, bylo to o něco snazší než připustit, že to my jsme takoví, že to byly naše myšlenky. Ba ne! To ďábel se o nás pokoušel a jediným správným způsobem bylo obrátit se k Bohu a „ďábelské myšlenky“ zcela potlačit, umlčet, vytěsnit. A to doslova, vytěsnit je přímo do našeho nevědomí. Což mimochodem vedlo k tomu, že „ďábel“ v nás byl den ode dne silnější. Pak nezbylo než v kostele říci „Vyznávám se všemohoucímu Bohu a vám všem, že často hřeším myšlením, slovy i skutky,“ a cítit se do příští mše svaté zase o něco líp. Ano, hřešit myšlením, to je to, o co tu jde…

Moderní psychologie se na celou věc dívá maličko jinak než středověké křesťanství. Je totiž obrovský rozdíl, jestli hřešíte myšlením – když byste nejraději „dali přes držku“ řidiči, co vám hodil myšku před auto, a ještě vás na dálnici vybrzdil – a mezi tím, když to pak skutečně uděláte. Velká část našeho „hřešení myšlením“ přitom jen zřídka kdy dojde až ke skutkům. To se stává obvykle až tehdy, kdy jste svůj stín, svého „ďábla“ až příliš dlouho a často živili tím, že jste se ho snažili vytěsnit.

A ano, někdy se i dostane na slova, když třeba stáhnete okénko a zařvete na něj, že je to „hovado.“ Ale jste kvůli tomu špatným člověkem? Mluví z vás skutečně ďábel biblických rozměrů, nebo jen stresová reakce na bezprostřední ohrožení vašeho života, kdy jste si místo ustrnutí, či obrany zvolili útok, přičemž i za touto konkrétní volbou, řekněme si to otevřeně, stál váš stín, či chcete-li nevědomá automatizovaná reakce. Ano, hřešit myšlením je pro člověka naprosto normální…

Když i vaše já vrhá stín

Nuže dobrá, možná vždycky nejsme takoví beránci, za které nás ostatní, včetně našich rodičů, dětí či partnerů považují. Možná vždycky nejsme ti slušní a spořádání chlapečci a holčičky. Vlastně jsme dost možná občas i pěkně „zkažení“. Závidíme ostatním, nepřejeme jim úspěch, zlobíme se na ty, na které se „musíme“ usmívat, neříkáme, co bychom chtěli, atd., atd. Ale proč vlastně? A je to opravdu „špatně“? Máme povinnost se za to nenávidět nebo se můžeme i přesto, či dokonce právě proto, mít rádi?

Psychoanalýza tento fenomén definuje jako stín, naše „temné“ já. Tím je vše to, co na sobě nemáme rádi a snažíme se to před ostatními skrýt. Něco, s čím se sami často nedokážeme smířit. I když to „sami“ není tak úplně pravda. My jsme s tím vlastně byli původně v pohodě, to někdo jiný nás naučil, že takoví nesmíme být.

stínVelká část stínu se totiž skrývá v našem nevědomí. Jak se tam ocitla? Vytlačili jsme ji tam my, obvykle už v raném dětství. Proč? Inu, protože za její projevy jsme nebyly rodiči, či jinými pro nás tehdy důležitými lidmi, přijímání. Takoví jsme zkrátka nesměli být! Čím více viny v nás dotyční vyvolali, tím hlouběji jsme se daný „ďábelský“ projev pokoušeli zasunout. A čím více nevědomě vytlačených složek náš stín obsahuje, tím je onen „ďábel“ v nás silnější a tím víc se nesnášíme za to, když se znenadání a zcela mimo naši vědomou kontrolu občas projeví. Přitom kontrolovat své nevědomí, které řídí drtivou většinu našeho života, nedokáže nikdo. Tento úkol je neurofyziologicky naprosto nemožné splnit. Snad možná po silné medikaci psychofarmaky… Vědomě ovládat totiž můžeme jen své vědomí a své uvědomované projevy ne to, co děláme nevědomě, tedy bezděky. Nicméně, o to více se aspoň za svůj stín můžeme vědomě nenávidět a tím víc ho pak přiživit. Tohle dokáže každý z nás bez problémů až do sytosti…

I každý stín má dvě strany

Je ale náš stín skutečně tak strašný a hrozný, že je lepší o něm nevědět? Jung, na rozdíl od Freuda, věřil, že náš stín není jen negativní, že i náš stín má dvě strany. Že kupříkladu naplno projevit svou agresivitu, dát průchod svým nízkým ničivým pudům a emocím, může přijít poměrně vhod, když kupříkladu bojujete o život, či bráníte před násilníkem ženu, kterou chce znásilnit. Oč přínosnější to pak je, než tam stát jen jako tvrdé Y a dělat, že nevidíte, co se děje, protože vy jste přeci ten hodný a nekonfliktní typ, co se rozhodně nepere, protože mu maminka ve třech letech říkala, že hodní chlapečci/holčičky se rozhodně neperou a že pokud hodlá ještě někdy někoho bouchnout, že ho rozhodně nebude mít ráda a nebude ho chtít (abych rovnou připomněl jeden z hříchů rodičovství).

Ale stín zdaleka nemusí být jen o agresivitě či sexuálních potřebách. „Já prostě nedokážudown být sobecký. Pro mě je důležité, aby se všichni ostatní kolem mě cítili dobře. To proto pro ně dělám první, poslední.“ „No a jak se pak cítíte Vy? Dělá Vás to šťastným?“ „Ne, vyčerpává mě to. Už bych si chtěl taky odpočinout,“ říkal nedávno jeden můj klient a nebyl jediný. Být také někdy sobecký je totiž něco, co zakryl jeho vlastní stín. A ano, i zde to patrně bylo výchovou rodičů a některými dalšími hříchy rodičovství. „Starat se o sebe“ zkrátka nebylo žádoucí, bylo s tím projeveno vyvolávání viny – ať už cílené, či nevědomé. A tak se sobeckost, pro velkou část z nás, to si řekněme na rovinu, stala součástí našeho stínu. „Hodné děti“ se totiž starají především o to, aby ostatním bylo dobře, a to bez ohledu na to, jak se samy cítí. Oč méně ďábelský je však předstíraný až zcela neupřímný altruismus, který v nás navíc vyvolává pocit, že ten druhý nám teď „něco dluží“?

Přitom být někdy sobecký je prostě potřeba. Třeba v letadle, když dojde v kabině k dekompresi. Pamatujete na bezpečnostní instruktáž? Nejprve nasaďte masku sobě, teprve pak těm ostatním. Protože až budete udušení, už ji nikomu nenasadíte. I proto prý docent Skála říkával: „Nejdřív ber a potom dávej.“ Ono těžko se rozdává něco, čeho se vám samotným nedostává. A teď není řeč jen o chlebu a o soli, ale také třeba o „obyčejné“ lásce.

Stejně tak jako dovolit si být občas sobecký však může být důležité si někdy vybít svou agresivitu, své sexuální potřeby, své cokoliv, co ukrývá náš stín. Je však vybití a vybití – jedno může být skutečně ďábelské a destruktivní, zatímco jiné nemusí nikomu ublížit, a přitom může naplnit svůj účel. Vyvolat hospodskou rvačku totiž není totéž jako jít si zaboxovat do pytle do tělocvičny, stejně jako znásilnit nějakou ženu není totéž jako vybít si své „tajné“ (nebo spíš ty, které nechceme nikomu sdělit) sexuální choutky a potřeby třeba při sledování pornografie. Aby naše volba však mohla být vědomá, je potřeba umět přijmout svůj stín, aspoň jeho část. Protože nechat dlouhodobě hořet oheň pod papiňákem s uzavřeným ventilem, to nikdy nekončívá dobře…

Když nás začne zabíjet náš stín

Přesto přese všechno je však pro řadu z nás náš stín zcela nepřijatelný. Je tak „špatný“, že ani nedestruktivní vybití či nedejbože třeba jen podrobnější prozkoumávání vlastního stínu nepřipadá v úvahu. Tito lidé pak musí chtě nechtě (a tudíž opět z velké části nevědomě) sebemenší projev „ďábla“ ve své hlavě důsledně odmítnout. A třeba i potrestat. Kupříkladu říznutím se do vlastní ruky za to, „jací jsou špatní.“ Ano, i to se bohužel občas stává. A řezání do ruky může být ještě tím mírumilovnějším způsobem. V záloze jsou pak totiž ještě poruchy příjmu potravy či autoimunní onemocnění. Síla nevědomí, kam se snažíme zahnat a uzamknout svůj stín, je totiž mnohem větší, než si vědomě dokážeme představit. A naprosté nepřijetí svého stínu může mít i jiné než fyzické dopady. Krajním případem bývají i depresivní onemocnění či dokonce disociativní porucha osobnosti – kdy onen stín občas zcela ovládne tělo i mysl a z uctivého doktora Jekylla se rázem stane pan Hyde.

Když vidíme odraz svého stínu v ostatních

DSCN2954_editedDobrým ukazatelem toho, že náš stín až příliš uniká naší pozornosti, může být fenomén zrcadlení. Když nás někteří lidé neuvěřitelně štvou a my vlastně ani nevíme proč. O to silnější pocit však máme, že i když nám řeknou jen „dobrý den,“ tak to dělají prostě jen proto, že nás chtějí nasrat. Skutečnost je ale taková, že to my jsme v tu chvíli ti, kdo je naštvaný, ne oni. Že to naštvání je o nás, a co víc, že je dokonce na nás samotné. Že jsme prostě sami na sebe naštvaní, a to proto, že onen člověk dělá něco, co nám bylo zakázáno, co skrývá náš vlastní stín.

„Obléká se a chová se jako coura!“ tak může být obyčejným projevem toho, že my máme zakázáno promiskuitní a vyzývavé oblékání a chování. Oč víc bychom si ale přáli se také občas obléct vyzývavě a holt se občas s někým vyspat jen na jednu noc, či se v posteli konečně vzdát vědomé kontroly nad tím, abychom náhodou nedejbože nedělali to, co hodní chlapečci a holčičky rozhodně nedělají!

Zrcadlení v nás zkrátka vzbuzuje vztek, naštvání na náš stín, na to, že bychom tohle chtěli také dělat, ale náš stín nám to nedovolí. A abych nedělal radost jen nebožtíku Freudovi, tak uveďme i jiné příklady: „Stejně je to jen posera…“ = náš stín (či spíše rodiče v hlavě) nám často říká: „Tohle nedělej! Je to nebezpečné!“; „To nikdy nedokáže…/Stejně při tom podváděl…“ = náš stín (či spíše rodiče v hlavě) nám často říká: „Tohle nikdy nedokážeš!“; „No a co, to bych uměl taky!“ = náš stín (či spíše rodiče v hlavě) nám často říká: „To, co chceš, není důležité, dělej to, co po tobě chce někdo jiný,“ atd., atd. Ne, závist není „typicky česká vlastnost,“ závist je typická lidská vlastnost, kterou mají ti, kteří nejsou se svým stínem smíření.

Projevy proti stínu jako základní lidská motivace

OK, takže se budeme nenávidět za to, že nedokážeme přijmout svůj stín a chováme se občas holt jako pitomci? Ne! Abraham Maslow, spoluzakladatel humanitní psychologie, se už v počátcích své teorie lidské motivace, kdy dal vzniknout své pověstné pyramidě potřeb, zabýval tím, jaké vlastně lidé mají potřeby a jak se jim daří je naplňovat. Všímal si ale třeba i toho, proč se lidé navzájem ponižují.

IMG_7904-1 smallMaslow popsal první čtyři potřeby ve své pyramidě jako tzv. deficitní. Pojmenoval je tak proto, že jejich deficit nás motivuje k jejich uspokojení, motivuje nás tedy k nějaké akci. Přitom připojil i své odhady (dlužno dodat, že výzkumem naprosto nepodložené) toho, kolika lidem se jednotlivé stupně pyramidy daří naplňovat. Své fyziologické potřeby podle něj naplňovalo 85 % Američanů. Tři čtvrtiny pak mělo naplněno potřeby pocitu bezpečí, rovná polovina své sociální potřeby lásky a sounáležitosti a jen čtyři Američané z deseti dokázali uspokojit své potřeby (sebe)úcty.

Ty se přitom skládají ze dvou velkých podmnožin – tzv. reputace neboli toho, jak vás vnímají ostatní, a seberespektu, tj. toho, jak vnímáte sami sebe, což mimochodem silně odráží to, jak moc bezpodmínečně vás přijímali a milovali vaši rodiče. No a Maslow prokázal, že shazování a ponižování ostatních vede u lidí, kteří tohle dělají, k většímu seberespektu. Pomáhá jim to naplnit tedy čtvrtou, nejvyšší deficitní potřebu, která je posledním předstupínkem k osobnímu rozvoji. Ne, není to hezké pomlouvat ostatní. Jenže 60 % populace podle něj nemá naplněno právě tyto potřeby, často kvůli vytěsněným traumatům z dětství. To proto stín některých z nich obsahuje závist a jejich nevědomí je pak neustále porovnává s ostatními. A dokud svůj stín blíže nepoznají, je právě snížení hodnoty ostatních způsobem, jak svoji hodnotu zvýšit a doslova zoufalou deficitní potřebu seberespektu naplnit.

Proč přijmout svůj stín

 „Stín patří k tomu objektu, který jej vrhá, je jeho součástí,“ říká doktorka Dana Holubová, přední česká psychoanalytička. „Člověk je utkán z protikladů. Integrace je o tom, že člověk tyto protiklady propojuje, a přesto pak dávají význam. Nejde o to, aby člověk ulpíval buď na tom, co se mu povedlo, kolik vydělával apod., ani o tom, aby ulpíval na tom, čeho nedosáhl, co zvoral, co zkazil.“

Praděda1Nikoliv, cílem je naopak harmonie. Přijetí svých doslova a do písmene stinných stránek, integrace stínu do svojí osobnosti. Přijetí i toho, co na sobě zkrátka nemáme rádi. To vše nejprve musíme dostat z nevědomí, abychom na tom následně mohli pracovat a třeba to i změnit. Dokud ale o něčem nevíme, nemůžeme to nijak řešit. Proto je důležité poznat a přijmout svůj stín.

„Když se to takhle povede, tak to člověku dává kvality, které charakterizují člověka moudrého. A to přesto, že už není třeba chytrej, že zapomíná a že tělo už mu třeba neslouží. Takový člověk totiž nepřikládá význam jednotlivostem, ale vnímá celek,“ dodává doktorka Holubová s tím, že k integraci stínu, bohužel, dochází až v posledních stádiích života, a to i podle vývojové psychologie a teorie Erika Eriksona. Vy ale nemusíte čekat až někdy do 65, abyste svůj stín přijali. Můžete s tím začít třeba hned teď.

Přijměte svůj stín

Jak tedy přijmout svůj stín? Seznamte se s ním, poznejte ho, třeba si i pište deník, do kterého si zapíšete pokaždé, když se projeví, pokaždé, když se budete chovat tak, že se za sebe následně budete stydět. Tedy jinými slovy pokaždé, když se projeví nějaká „temná“ část vašeho nevědomí, nějaký hluboce uložený a zakořeněný automatický program, který, pokud zároveň vede k emocionálnímu vypětí, vytahujeme tehdy, když se cítíme ohroženi. Třeba jako když nás někdo na dálnici vybrzdí.

„Co to ve vás ohrožuje?“  To je ta klíčová otázka, kterou si pak položit. A ptát se PROČ? Několikrát za sebou, dokud se nedoberete pravé příčiny vašeho strachu či úzkosti. Protože právě strachem a úzkostí ze ztráty lásky rodičů a jejich ochrany se v raném dětství rodí a buduje váš stín. Ten stín, který se však pohledem 30, 40, 50, či 60 let starého a dospělého já už může zdát být poněkud jiný, než když jste si ho ve třech či pěti letech nechtěně budovali. A tak snad jedna rada na závěr – mějte rádi svůj stín, protože jak řekl ke konci svého života Abraham Maslow: „Neexistují žádná perfektní lidská stvoření.“ A až svůj stín lépe přijmete a poznáte, naučte se využívat toho dobrého, co přináší, jak radil Jung.

EU6A7512_edited2A to je vše, co jsem vám chtěl dnes říct, nebo spíše napsat. Jmenuju se Martin a ani já nejsem perfektní. Dokážu být velice agresivní, stejně jako umím být milý a laskavý, dokážu být nesmírně pomstychtivý, stejně jako umím být velkorysý, a umím z celého srdce nenávidět, stejně jako z celého srdce milovat. To jsem já a jsem kým jsem. A takhle se mám rád. Jsem prostě člověkem. Člověkem, který se vědomě snaží o to, co podle Rogerse chce každý živý organismus na této planetě, o sebeaktualizace – snažím se dosáhnout nejlepší verze sama sebe. Někdy mi to jde líp a někdy hůř. Lidem kolem sebe se snažím pomáhat a ano, občas jim i ublížím. Ubližuji už ale jen nechtěně, a přesto, že agresivitu, závist, pomstychtivost a další složky svého stínu občas bytostně pocítím, nemám už potřebu je měnit ve slova, natož činy. Tedy až na to řízení. Za volantem, zejména v Česku, prostě pořád občas nadávám. I já na přijetí svého stínu neustále pracuji… 🙂

PohledO autorovi

Martin Zikmund je průvodce lidí a firem klíčovými změnami, vede semináře a workshopy pro veřejnost i pro firmy zaměřené na témata osobního rozvoje, zvládání stresu, životní harmonie, sebevědomí a hlavně sebe-vědomí. Více se o něm dozvíte na Nekouč.cz.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s