Lidé jsou ve válce! Jak v ní přestat bojovat?

Každý z nás je schopen čas od času přepnout do „bojového módu“. Mnoho z nás tak učinilo už dávno a teď bohužel neumí přepnout zpět. A tak trávíme v bojovém módu dlouhé měsíce a roky, někdy i do druhého či třetího psychosomatického onemocnění. V bojovém módu jsme silnější, pohotovější a zákeřně vynalézavější. To však platí jen krátkodobě. Při delším trvání začíná páchat na našem organismu i našich nejbližších fatální škody. Jak tedy přestat bojovat?

Doba bojová

DSC_4981_editedLidstvo má širokou plejádu názvů pro různá období v pravěku, starověku, středověku, ba i v novověku. Od století páry nám ale názvy tak nějak došly. Je to možná proto, že bychom si na rovinu museli přiznat, že moderní doba je dobou bojovou, kdy velká část lidstva tráví svůj život ve válce. Tím, bohužel, nemám na mysli Sýrii ani Afghánistán. Ne, myslím tím daleko zákeřnější a rozměrnější válečný konflikt, konflikt, který probíhá uvnitř nás. Válku, jejíž projevy můžete dnes a denně vidět na silnicích, ve frontách, na sociálních sítích i za zdmi manželských příbytků. Válku nás proti sobě samotným, proti našim blízkým i proti všem. Nejvíc obětí totiž nemají otevřené válečné konflikty ani děsivý konflikt v Sýrii. Ani náhodou! Zdaleka nejvíc obětí má válka uvnitř našeho mozku. Říká se jí stres. Tím však nemám na mysli jen stres, o kterém víme, protože se nám zrovna dějí v životě nepěkné věci, ale hlavně stres, o kterém nemáme vědomé potuchy. Stres, který se projevuje třeba naší podrážděností, „nasraností,“ či chcete-li „blbou náladou“. Stres, který je pro nás doslova a do písmene životu nebezpečný a který se zejména v posledních letech snaží různé mocnosti i politici co nejvíce rozdmýchat.

Válka pod svícnem

Právě latentní stres, o kterém na vědomé úrovni často vůbec netušíme, je pro nás nejzákeřnější. Protože o něm vlastně nevíme, nedává nám ani žádnou možnost zvolit k celé stresující situaci pozitivní postoj, a tím zvrátit nějaké trauma ve svůj osobní růst. Latentní stres totiž často brnká na naše traumata z dětství, často již vytěsněná a na nevědomé úrovni. Jediný, kdo je tak schopen rozpoznat, o co jde, mohou být naši přátelé či naše rodina.

Nám jsou totiž projevy latentního stresu obvykle nejasné, pro nás nevýrazné a hlavně dlouhodobé. Často to můžeme vnímat jen tak, že to prostě teď stojí „nějak za hovno,“ nebo „máme depku“, nebo, že „to není nic extra“. Zkrátka, že v životě nejsme zrovna moc šťastní nebo spokojení, a to ani přesto, že zrovna nemáme žádné zdravotní ani finanční problémy a vlastně „máme všechny důvody být spokojení a nestěžovat si“. O to je to pak horší. Příčina je nám totiž nejasná.

Přesto tu jeden i pro nás viditelný projev latentního stresu přeci jen je. Ten psychosomatický – často je to totiž skutečně doslova „na hovno“. To díky tomu, že naše psychika skrze autonomní nervový systém, jeden ze dvou hlavních psychosomatických mechanismů v našem těle, ovlivňuje činnost celé řady orgánů, včetně žaludku a střev. Máte problémy se zažíváním? Možná za to nemůže jen kvalita českých potravin…

Válka s největším počtem obětí

SmrtUž před dvaceti lety ve Spojených státech v důsledku stresu umíral každý šestý člověk [Razali Salleh, Life Event, Stress and Illness, 2008]. To je, jen na území USA, třikrát více než za celý válečný konflikt v Jugoslávii. Jak je to možné? Protože existuje přímá souvislost mezi stresem a kardiovaskulárními onemocněními (v ČR 49 % zemřelých) i rakovinou (v ČR 26 % zemřelých) [ČSÚ, 2015]. Stres, konkrétně kortizol, totiž při dlouhodobějším působení potlačuje tvorbu tzv. přirozených zabijáků, speciálního typu bílých krvinek, které dokáží zlikvidovat rakovinotvorné buňky, které se v našem těle v zanedbatelném množství běžně pravidelně vytvářejí a za normálních okolností jsou ihned likvidovány těmito bílými krvinkami [Razali Salleh, Life Event, Stress and Illness, 2008]. Kde se onen „vražedný“ kortizol v krvi bere?

Bojový mód

Může za něj náš „bojový mód“. Do něj se naše tělo přepíná v okamžiku, kdy amygdala, malá součást našeho limbického systému v mozku, identifikuje nějaké nebezpečí. Za každý boj tedy vlastně může nějaký strach, i když třeba neuvědomovaný. Boj v tom neurobiologickém slova smyslu ale nemá vždy formu agrese – tedy útoku. Velice často jím bývá i útěk, nebo ustrnutí. To, kterou formu boje náš mozek zvolí, záleží na našich předchozích zkušenostech a prožitcích v situacích, kdy jsme prožívali podobné emoce.

Když na vás tatínek kvůli něčemu křičel, tak jste jen mlčky seděli a klopili zrak? Stejnou bojovou reakci ustrnutí možná použijete i když na vás bude křičet šéf, ideálně muž o generaci starší. Prožívali jste jako děti často situaci, kdy se vám někde ale vůbec nelíbilo a řešením bylo obvykle opuštění takového prostředí – na fotbale to bylo na houby, tak jste tam po pár týdnech přestali chodit, klavír jakbysmet, a první základní škola? Ještě, že jste z ní mohli po prvních dvou letech odejít! No, asi i v dospělosti se budete snažit z podobných nepříjemných situacích nějak utéct. A pak tu máme útok. Rvali jste se s dětmi, které vám brali vaše hračky? Hádali jste se s rodiči, když vám narušovali vaše plány? A jak reagujete na narušení svého „osobního prostoru“ nyní, v dospělosti?

dscn0375Bojový mód se navenek projevuje různě. Uvnitř těla jde ale vždy o bouřlivou hormonální reakci, ze které se tělo pak potřebuje vzpamatovat, odpočinout si a načerpat nové síly. Jenže ty tam jsou doby, kdy jsme se dostali do bojového módu maximálně tak jednou za týden, při střetu se šavlozubým tygrem uprostřed pravěké džungle. Teď je doba bojová, a tak jsou v něm mnozí z nás přepnuti 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, až do vyčerpání respektive propuknutí nějaké vážnější nemoci.

Cesta z pravěku

Za bojový mód je zodpovědná tzv. HPA osa, druhý, silnější a pohotovější, mechanismus propojení mezi naším tělem a „duší“. Zkratka HPA je z anglického Hypothalamic-pituitary-adrenal neboli hypothalamus, hypofýza a adrenalin, za jehož produkci jsou zodpovědné nadledvinky. V praxi zde hraje však klíčovou roli i další výše zmíněný hormon nadledvinek – kortizol. Jako osa se označuje proto, že se jedná o celou kaskádu hormonů, které se, nejen při pocitu ohrožení, začnou produkovat, a to v chronologickém pořadí nejprve v hypothalamu, pak v adenohypofýze a pak v nadledvinkách a jejich kůře.

K čemu tato HPA osa slouží? Vlastně jen řídí reakce našeho organismu na stres. Její původním smyslem bylo zajistit naše přežití – vidíš šavlozubého tygra a můžeš utéct? Zvedneme krevní tlak, zvýšíme tepovku, zahřejeme a prokrvíme svaly na nohách, zajistíme vyšší úroveň pozornosti a už upaluj! Nemůžeš nebo dokonce nechceš utéct? Nevadí! Zvedneme krevní tlak, zvýšíme tepovku, prokrvíme svaly na rukou, do mozku ti pustíme koktejl, že se budeš chovat tak, že pro změnu tygr bude chtít začít zdrhat, a jako bonus, nebudeš nějakou dobu téměř cítit bolest! Nejde zdrhnout a na boj to není dobrý nápad? Nevadí! Zařídíme, že budeš stát jako solný sloup. Splyneš s okolím a třeba si tě tygr nevšimne! Jenže co když vidíš šavlozubého tygra neustále? Doma, po cestě do práce, v práci, v televizi, na sociálních sítích…?!

Za všechno mohou hormony, tedy napůl nebo spíš načtvrt

Když se posuneme z pravěku o pár milionů let dopředu, je naprosto zřejmé, že naše HPA osa byl fenomenální „vynález“, který nám umožnil přežít nejen ony šavlozubé tygry a mamuty, ale dokonce nám dovolil získat na naší planetě pozici dominantního živočišného druhu, který už se žádných zvířat bát nemusí. Tedy žádných kromě lidí.

HPA osa ale zůstala i nadále funkční. Ba co víc, adaptovala se na hrozby nového typu – „Někdo mi řekne, že mi to nesluší“; „Moje fotka na Instagramu nebude mít dost lajků“; „V práci mi nedopadne prezentace“; „Když (ne)udělám to či ono, tak se se mnou přítelkyně určitě rozejde“; atd. atd. A tak dnes na ulici potkáváme čím dál tím víc lidí s doslova vražedným hormonálním koktejlem v krvi.

MRIA mimochodem, tento koktejl má samozřejmě zásadní vliv i na náš mozek, i jeho důležitou součást – autonomní nervový systém. Ten, který ovlivňuje třeba zažívání. Vliv stresu na činnost mozku přitom, bohužel, ani zdaleka nespočívá jen v tom, že v krizové situaci jsme často schopni mít lepší postřeh, rychleji reagovat, či např. při dopravní nehodě vnímat všechno jakoby zpomaleně a provést bleskurychlou korekci. Vedlejším efektem je totiž i to, že naše procesně nejpomalejší část mozku, čelní lalok, kde sídlí naše empatie, logika a vlastně celé naše „lidství“, se pak nemůže dostat ke slovu. Ono, když vás honí šavlozubý tygr, tak nějak nepotřebujete přemítat nad tím, jak krásnou má srst a jak ladně skáče přes pařezy. Když vám ale váš šéf dává konstruktivní kritiku, nebo partnerka sděluje, s čím není spokojená a proč, přišlo by vhod mít v tu chvíli schopnost seberflexe, empatie i naslouchání k dispozici. Bohužel…

Americká neuroanatomka Jill Taylorová dokonce tvrdí, že v prvních 90 sekundách hormonální stresové reakce na ony „lidské funkce“ mozku nemůže z neurofyziologického pohledu vůbec dojít. A co se děje po uplynutí těch 90 sekund, kdy jsme v podstatě jen shlukem primitivních hormonálních reakcí v těle dospělého člověka?

Nastupují automatizované vzorce uložené v temenním laloku našeho mozku. Vzorce, které nám tam však uložili často jiní, ještě během našeho dětství – rodiče, prarodiče, sourozenci, učitelé, trenéři, nebo třeba ti, co nás šikanovali. Tyto vzorce nám pak říkají, jak se máme vztahovat ke světu, k ostatním i k sobě, jak máme reagovat v určitých situacích, atd.

A pak? Pak nastoupí tzv. vnitřní kritik. Části naší levé mozkové hemisféry zodpovědné za tvorbu a porozumění řeči, které s námi vedou vnitřní dialog. Ten často stres či dokonce úzkost (iracionální vystupňovaný strach) ještě více podpoří.

Mohou tedy za náš bojový mód jen hormony? Rozhodně ne. Za to, jak dobře se v životě cítíme, může z 10 % to, co se nám skutečně děje, ze 40 % to, co každý den děláme a z poloviny naše geny. Ty do jisté míry určují třeba i citlivost naší amygdaly na ohrožení. Potenciál pro změnu tu tedy určitě je!

Jak tedy přestat bojovat?

Západní psychologie cílí na oněch 40 %, co můžeme dělat každý den, a má na to i jednoduchý, stručný, vědecky ověřený a rychlý recept – východní filozofii, respektive meditaci. Ta při dlouhodobé aplikaci vede k prokazatelným strukturálním změnám v mozku a k lepšímu zvládání stresu. Nechcete meditovat?

IMG_7864-1mlsqNevadí, západní psychologové blahořečí i jeden z hlavních principů meditace – neposuzování a akceptaci – a to nejen myšlenek, jak je při meditaci obvyklé, ale hlavně životních událostí, toho, co se nám v životě děje. Hodnocení, co je pro nás „dobré“ a co „špatné“, se totiž v čase poměrně dost výrazně mění, někdy dokonce i o 180 stupňů. Američtí psychoterapeuti občas pro podporu odklonu od jejich hodnotících potřeb pomáhají svým klientům jednoduchou otázkou – „Jaké dopady bude mít tato událost na váš život za pět/deset let?“ Dlužno dodat, že ne vždy je tato otázka nápomocná, a proto ji ne vždy pokládají. Pokud se ale budeme bavit o výše zmiňovaném počtu lajků u fotky na Instagramu, pak patrně pomůže si ji položit.

Bohužel, u nás na „východě“ je postoj k západní psychologii a k meditaci často spíše vlahý. Nicméně, existují i další funkční recepty na to, jak se dostat z bojového módu, potažmo ze spárů jeho psychosomatických projevů. Přináší ho v Česku mnohem více akceptovaná indická medicína, Ajurvéda. Její zaručený recept se nazývá Dinacharya, každodenní rutina. Ta přispívá ke zklidnění negativních emocí a stresu, a tím i ke zlepšení fyzického zdraví. Dinacharya je poměrně striktní. Lidem v bojovém naladění však půjde o to snáz dodržovat. Klíčem k úspěchu i z pohledu západní psychologie je zde dostatek spánku (8 hodin), pevný denní režim zvyšující pro amygdalu klíčový pocit bezpečí, pravidelná meditace i každodenní pravidelné procházky, které kupříkladu NHS (systém státního britského zdravotnictví) vnímá jako klíčový nástroj pro prevenci stresu. I když tak někdo nedodržuje ani zdaleka celý režim, pozitivní dopady na jeho fyzické i psychické zdraví se určitě projeví.

Svůj zaručený recept mají i Japonci. Jedno jejich přísloví prý říká, že samuraj po boji strká svůj meč zpátky do pochvy. A skutečně, sexuální aktivita, ale i ta nesexuální spočívající v lidském doteku či objímání, má vědecky ověřené pozitivní dopady na naše psychické i fyzické zdraví. Jde to dokonce tak daleko, že pokud lékař poplácá svého pacienta před odchodem z ordinace po zádech a řekne mu, že to bude dobré, tak se jeho šance na uzdravení z komplexních onemocnění rapidně zvýší. Za všechno může hlavně produkce oxytocinu, jednoho z hormonů štěstí, který potlačuje tvorbu stresových hormonů v mozku, a tím i v nadledvinkách.

Klíčové je také změnit svůj přístup k životním událostem, které se nám dějí. Ty sice mají „jen“ 10 % podíl na našem celkovém psychickém stavu, ale přesto někdy může být právě těchto deset procent klíčových. Pár principů pozitivní psychologie, které zde můžete uplatnit, jsem kdysi sepsal v tomto článku.

TIP: Chcete pomoci přestat bojovat? Přihlaste se na můj seminář Jak být šťastnější

Nejste náhodou ve válce?

970876_10151628444452969_702898873_nStává se vám, že se občas necítíte psychicky či fyzicky dobře, a přitom nevíte vlastně proč? Možná je teď na čase položit si otázku, zda se náhodou nenacházíte ve válce. Zkuste nejprve minimalizovat situace, o kterých víte, že vám působí negativní emoce. Navíc si můžete začít vést i emoční deník, jak doporučuje slavný psycholog Paul Ekman, kam si budete psát každou silnou negativní či pozitivní emoci, včetně toho, co jí přesně předcházelo a s kým jste ji zažili. Když se k deníku po nějaké době vrátíte, třeba v něm najdete pár vzorců, které se opakují. Třeba negativní emoce po čtení zpráv či sledování sociálních sítí. A pokud ani tohle nepomůže, vždy můžete zkusit jeden z receptů výše, které vám pomohou přestat bojovat a být psychicky i fyzicky zdravější.

 

 

PohledO autorovi

Martin Zikmund je průvodce lidí a firem klíčovými změnami, vede semináře a workshopy pro veřejnost i pro firmy zaměřené na témata osobního rozvoje, zvládání stresu, životní harmonie, sebevědomí a hlavně sebe-vědomí. Je autorem všech textů a většiny fotografií na tomto blogu. Více se o něm dozvíte na Nekouč.cz.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s