O silných a slabých lidech aneb co vám v motivačních článcích neřekli

Možná jste už někdy v životě četli nějaký článek o 5, 10, 15 zvycích „silných lidí“. Dost možná jste se v některých těch charakteristikách našli, což vám trošičku pohladilo ego. No a u jiných jste si zase možná říkali, že takhle byste to chtěli mít, a nemáte, což vám to ego zase trochu zranilo. Podtrženo a sečteno, žádná výhra. Jenže oni vám lhali. Jak to? Žádní silní lidé totiž neexistují…

Kdo je silný a kdo slabý člověk

Síla je fyzikální veličina, její jednotkou je Newton. Jako taková lze jasně změřit, a tudíž i porovnávat. Tím, že toto slovo používáme i v jiném než fyzikálním kontextu, to může navozovat pocit, že i u lidí lze ta „nefyzická“ síla měřit, a tudíž i porovnávat. Člověk, který dokáže dokončit triatlonový závod po těžké nehodě na kole a s krvácejícími zády má v sobě větší sílu než člověk, který závod vzdá uprostřed, protože se prostě cítí unavený. To je fakt. Síla potřebná k tažení kočárku s ročním dítětem je menší než síla potřebná k tažení nákladní lokomotivy. To je fakt.

No a představte si, že není. Nejen, že to není fakt, ale dokonce to vůbec není pravda. Síla potřebná k tažení kočárku s ročním miminem může být tisícinásobně větší než síla potřebná k tažení nákladní lokomotivy s hmotností 22 tun. Stačí, aby kočárek s dítětem byl na Zemi a lokomotiva ve vesmíru. A úplně stejné je to s porovnáváním síly u lidí. Nikdy nemáte celý obraz, abyste mohli jejich sílu „objektivně“ porovnat. A co hůř – ten, co tahá jednu lokomotivu ve vesmíru, může tu druhou tahat na Zemi. Ten, kdo doběhne triatlonový závod s otevřenou ranou přes celá záda, která ho v závodu nedokáže zastavit, může mít jiné, méně viditelné, rány jinde, které ho v mnohém zbrzdí či dokonce zastaví hned na začátku.

Každý je jen člověk

IMG_20170919_204925_326To, co se tu snažím říct je, abychom se nesoustředili na nějaká nesmyslná zdánlivě porovnávající adjektiva – silný člověk, slabý člověk, vysoký člověk, malý člověk, bílý člověk, černý člověk, ale na to doslova podstatné – tedy člověk.

A začít se má u sebe. Řadu adjektiv, která si přisuzujeme, jsme totiž přejali od ostatních, nejsou naše. „Hodná holčička“, „chytrý chlapeček“, „šikovné dítě, ze kterého jednou něco určitě bude“… Člověk je jen rozhovorem, jak říká paní profesorka Hogenová. Rozhovorem vedeným s druhými, ale i rozhovorem vedeným se sebou. Náš vnitřní kritik však často ta slova druhých přejímá. Jako by se představy druhých o nás měli stát realitou. Ti druzí to přitom s námi ani zdaleka nemyslí vždy dobře – mohou nás šikanovat, týrat, zneužívat, anebo si do nás vkládat své nenaplněné sny a naděje. Zkrátka a dobře mohou často mluvit o sobě. Ne, nemusíte být „Blbá tlusťoška!“ Neschopnej idiot!“ „Naše nejšikovnější pracovnice, bez které by ta firma vůbec nefungovala, a na kterou se vždycky se vším můžeme spolehnout“ ani „ta největší fotbalová naděje Česka“!

Víte, jak zjistí dítě, že je v něčem dobré? Podle odezvy okolí. Víte, jak zjistí kuchař, že uvařil výtečné jídlo? Podle odezvy strávníků. A víte, jak jste o sobě zjistili, že jste silní nebo slabí…? Popravdě, málokdo našel tuto odpověď ve své podstatě, svém středu, v posvátné nebo spíše spirituální hloubi svého nitra – tedy ve své duši.

Nebuďte „slabými lidmi“

William Isaac Thomas, slavný sociální psycholog, prokázal, že jestliže lidé definují situace jako reálné, pak jsou reálné i ve svých důsledcích. Když na základě odezvy okolí nebo čtení nějakých s odpuštěním stupidních motivačních článků a knih dospějete k závěru, že jste vlastně slabí, důsledkem toho se slabými stanete. Vaše zcela evidentní slabost se stane centrem vaší pozornosti a vy se budete snažit, aby to hlavně nikdo nezjistil.

Co víc, pro jakýkoliv projev síly – z pohledu ostatních – pak použijete racionalizaci, že to „byla náhoda“ „no, ono to zas až tak úplně nebylo“, „to nestálo za řeč“, „to by dokázal každý“, „to by na mém místě udělal každý“, atd. Říká se tomu racionalizace, jeden z tzv. egoobranných mechanismů, který se v tomto případě postará o to, aby nebylo narušeno vaše „slabé“ sebepojetí.

PSX_20170923_083917Přesně to samé slabé sebepojetí, které pak přiživuje vaši nízkou sebeúctu a sebehodnotu, vaše nízké sebevědomí. Jenže právě sebeúcta, potažmo i sebeláska, jsou podle Abrahama Maslowa deficitní potřeby, bez jejichž naplnění není možné dojít k rozvoji tzv. rozvojových potřeb – kognitivních (poznávacích), estetických, sebeaktualizace – potřeby dosáhnout nejlepší verze sebe sama – a transcendence – potřeby tvořit a dělat něco, co vás přesahuje, např. pomáhat svým bližním.

Jsou to potřeby, které zkrátka neustále nezbytně nutně a nutkavě potřebujeme naplnit, podobně jako ty dvě nižší potřeby – bezpečí a fyziologické. A dokud nedojdeme jejich naplnění, nedojdeme ani klidu ani štěstí, ke kterému vede právě naplňování oněch rozvojových potřeb.

Nebuďte „silnými lidmi“

Co když ale žijete v tom, že vy jste ti silní? Odpovím vám otázkou, nebo spíše úkolem. Vezměte si papír a napište si na něj aspoň pět charakteristik silného člověka. Teď přestaňte číst a další odstavec čtěte, až budete mít úkol hotový.

A dám vám teď ještě dvě otázky – jak moc se vám ty charakteristiky daří naplňovat? Upřímně. A jste v tom spokojení? Přináší Vám to radost? A jsme u toho. Když přijmeme, že to my jsme ti „silní lidé“ z článků a knih, automaticky se nám k tomu vybaví určité závazky. Silní lidé nepláčou, vědí si vždy rady, umí se rychle rozhodovat, nepotřebují od nikoho radu ani pomoc, bla bla bla.

Najednou tu máme přesný popis toho, co a jak máme dělat. Problém nastává v okamžiku, kdy to tak neděláme, ať už z jakýchkoliv důvodů. Tomu problému se v humanistické psychologii říká vnitřní rozpor, inkongruence. Pokud bych měl shrnout obsah toho článku, na který se odkazuji – k ničemu dobrému to nevede, ba právě naopak. Často je to příčinou dlouhodobého stresu, a tím pádem při delším trvání i vyčerpání a psychosomatických onemocnění.

Buďme lidmi

„Taky jsem jenom člověk!“ je konstatování, které nejen v češtině existuje pravděpodobně už po staletí, ne-li déle. Používáme ho tehdy, kdy chceme vyjádřit, že máme právo na chyby. Že nemusíme být dokonalí, že třeba nemusíme být vždy ti silní. Znamená to však i to, že když nejsme dokonalí, když jsme jenom lidmi, tak to nutně neimplikuje, že jsme slabí. Ve skutečnosti jsme totiž v různých situacích a obdobích různí.

DSCN1701_editedI drsná manažerka z tvrdého byznysu pár hodin po tvrdém jednání, kdy si prosadila svou, může být najednou „slabá“ a potřebovat obejmout. To, když třeba ten samý den večer drží v náručí svou umírající matku. A není sebemenší důvod, proč by si to měla nějak vyčítat, proč by se za to měla kát či dokonce nenávidět, nebo proč by na takové obětí či podporu neměla mít „nárok“. Je to totiž naprosto normální! A rád bych zdůraznil, že nejen u žen, prostě u lidí.

Je normální něco nezvládnout, je normální být slabý a vyčerpaný, je normální být silný a rozhodný, je normální vším tímhle projít třeba za jediné odpoledne a třeba i několikrát. Silní ani slabí lidé zkrátka neexistují. Jsou jen lidé. Lidé, se svými stíny a nedokonalostmi, svoji bojovností, svoji láskou a lidé se svoji zranitelností.

Jak na vše nebýt sám

Právě zranitelnost je velmi zajímavým fenoménem, kterému se věnují psychologové i sociální pracovníci jako např. Brené Brown (mrkněte na její geniální přednášku na TED). Zajímavá je v tom, že naráží naše biologické nastavení. Ukazuje se totiž, že lidé byli evolučně přizpůsobeni tomu, aby si vzájemně pomáhali, podporovali se a pečovali o sebe. Za tímto účelem máme v mozku hormon oxytocin, který kromě porodních stahů u žen slouží zejména k tomu, abychom se měli rádi, doslova.

DSCN0375Když na ulici potkáte plačící pětileté dítě a rozhodnete se ho utišit, náhle se sami budete cítit lépe a šťastněji. To samé bude platit pro ono dítě. Oba dva dostanete od svých mozků stejnou dávku oxytocinu. Problém je v tom, že „silní“ lidé nepláčou, musí všechno zvládnout sami, a tak „nemají právo“ říct si o podporu. Také žádnou nedostanou. Když totiž na ulici potkáte stojící pětileté dítě, jak čučí do výlohy nebo do mobilu, tak si ho ani nevšimnete, natož abyste ho začali utěšovat. S dospělými je to stejné. Přitom tím, že nedáte najevo, že potřebujete podporu a pomoc, odpíráte ostatním dávku oxytocinu. Když to nedáte najevo svým nejbližším, odpíráte jim pak svůj vnitřní svět. Zavřete před nimi brány a vystavíte hradby. Jenže přes zavřenou bránu je pak těžké někoho milovat.

Buďte na sebe hodní

Americká psycholožka Kristin Neff výrazně inspirovaná buddhismem zjistila, že lidé, kteří na své vlastní nedostatky a prohry reagují se soucitem namísto sebeobviňování, jsou fyzicky i psychicky zdravější. Že neobviňovat se za to, že jsem příliš slabý nebo málo silný, ale naopak se pochválit a dát sami sobě podporu je mnohem přínosnější.

Kristin Neff svoji vědeckou kariéru pak postavila na masivní propagaci a prosazování sebe-soucitu (self-compassion). Část praktik zaměřených tímto směrem – zejména meditativní praktiku zvanou Metta či Maitre, v angličtině loving-kindness meditation (milující-vlídná meditace), ostatně propaguje i celá řada dalších vědců a psychologů, včetně např. přední představitelky pozitivní psychologie Barbary Fredrickson.

Sebe-soucit místo předsevzetí

Dnes je konec roku 2017. Spousta lidí bilancuje, řada dalších už má v plánu tisíce a jedno předsevzetí na rok 2018. Já mám pro vás lepší nápad, respektive Kristin Neff ho má. Říká tomu sebe-soucitný dopis.

Nejprve se zamyslete nad něčím, kvůli čemu se cítíte nedostatečně dobří, za co se stydíte, nebo co si vyčítáte. Může to být cokoliv – vaše skutky, vlastnosti, schopnosti, vztahy nebo osobnostní charakteristika. Napište si na papír, co to je, a napište si k tomu, jak se kvůli tomu cítíte.

psaci-strojA teď si napište dopis. Sami sobě. Dopis, ve kterém si vyjádříte sami sobě soucit, porozumění a přijetí pro tu část sebe, kterou nemáte rádi. Jak takový dopis napsat? Představte si, že někdo, kdo vás z celého srdce bez podmínečně miloval – i když už jste o něj třeba přišli. Co by vám takový člověk teď řekl? Připomeňte si přitom, že každý má nějaké nedostatky, každý je jen člověk a že spousta lidí na této planetě má dost možná podobný problém jako vy. Uvažte také všechny události, kterými jste si prošli, prostředí, ve kterém jste vyrůstali, nebo třeba vaše geny, které mohou přispívat k vašemu problému. A zkuste se sami sebe, s něhou a soucitem, zeptat, jestli třeba není ještě něco, co byste mohli udělat pro to, abyste se s tímhle negativním aspektem vyrovnali. A až to všechno sepíšete, vložte svůj dopis do obálky a druhý den ráno, stejně jako pokaždé, kdy si zase budete to samé vyčítat, si jej bedlivě přečtěte.

Ať je váš rok 2018 lepší než byl ten předchozí!

PohledO autorovi

Martin Zikmund je průvodce lidí a firem klíčovými změnami, vede semináře a workshopy pro veřejnost i pro firmy zaměřené na témata osobního rozvoje, zvládání stresu, životní harmonie, sebevědomí a hlavně sebe-vědomí. Je autorem všech textů a většiny fotografií na tomto blogu. Více se o něm dozvíte na Nekouč.cz.

 

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s