Jak se vydat na cestu k sebevědomí?

Sebevědomí je pro náš spokojený, šťastný a úspěšný život mnohem důležitější, než se může na první pohled zdát. Dokonce důležitější než nové BMW X5, hodinky Patek Philippe nebo než kabelka od Vuittona a známé lodičky s červenou podrážkou. Za peníze si ho totiž člověk nekoupí. Ani nemůže, je ukryté uvnitř. Jak se k němu ale dopracovat a proč se nám bez něj tak těžko žije?

Není sebevědomí jako sebevědomí

Cambridge English Dictionary slovo sebevědomí (self-esteem) definuje jako víru a jistotu ve vlastní schopnosti a hodnotu. A skutečně, sebevědomí je stejně jako víra a jistota pouze pocit, který buď máme, nebo ne. Osobně si myslím, že existují dva dost odlišné druhy sebevědomí. A když už byla v definici řeč o víře, pro popis rozdílu mezi nimi použiju právě víru, třeba tu křesťanskou. Existují totiž i dva druhy křesťanů. Rozdíl mezi nimi ale nepoznáte v kostele, nýbrž mimo něj. Jedni žijí víru jen v neděli při mši svaté, kdy před eucharistií padají na kolena, kají se a hořečnatě přejí pokoj všem lidem v kostele, ale v pondělí byste u nich duch Desatera hledali podobně úspěšně jako známý Peroutkův článek. Ti druzí žijí víru, tečka – jedno kdy, jedno kde. Se sebevědomím je to podobné. Existuje řekněme „dočasné sebevědomí“, které se dostaví jen tehdy, když je ta správná konstelace, a třeba jsme chváleni a milováni ostatními, a tudíž o něj můžeme také přijít, a pak existuje sebevědomí. Sebevědomí, které vychází z našeho středu.

Jste sebevědomí?

Jak poznáme sebevědomí? Čím lépe dokážeme naslouchat svému tělu a čím úplnější máme přístup ke svým emocím, tím snáz a rychleji ho dokážeme poznat a tím víc se v tomto ohledu můžeme spolehnout sami na sebe, a ne na to, co o našem sebevědomí říkají jiní. To je totiž zcela irelevantní.

IMG_7864-1mlsqVíra je hluboce individuální a niternou záležitostí a stejně tak jistota je jen naším vlastním pocitem. Proto v otázkách sebevědomí musíte vždy pátrat ve svém nitru, nikoliv v nějakých motivačních knihách, a popravdě ani v tomto článku. Když si položíte otázku, zda jste sebevědomí, dostaví se určitý pocit, někdy i tělesný. Ten je vaší odpovědí. Máte jistotu ve své schopnosti? Jste si jistí svou hodnotou? Věříte, že máte jako člověk hodnotu? A věříte svým schopnostem? Dokážete se na ně spolehnout? To jsou ty klíčové otázky, na které, když si umíme opakovaně a s jistotou odpovědět ano, tak jsme sebevědomí. Někdy nám tyto otázky mohou naše sebevědomí i připomenout.

Asi už správně tušíte, že k plnému sebevědomí se lidé dopracovávají dlouhá desetiletí, protože od chvíle, kdy jsme opustili mateřské lůno se nacházíme ve světě plném nejistoty. Zejména teď, v době internetu, sociálních sítí a všudypřítomných manipulací. A víte, jak se s člověkem nejsnáze manipuluje? Přes jeho pocity viny. Čím víc sebevědomí jsme, tím méně takových pocitů máme, tím méně jsme manipulovatelní. Ne, že bychom však dělali méně chyb a ubližovali méně lidem. Tak to vůbec být nemusí. Stejně tak není pravda, že bychom nutně museli být méně empatičtí či více egocentričtí. Ne, jen se sebevědomím se dostavuje i seberespekt a uvědomění si, že chyby jsou běžnou součástí života a že důležité je snažit se je napravit a poučit se z nich, ne se jim úzkostně vyhýbat.

Jak se buduje sebevědomí

Naše jistota ve vlastní schopnosti hodně staví na našich předchozích zkušenostech, zejména z krizových situací. Čím více posttraumatického růstu, tím vyšší sebejistota. Jistotu totiž získáváme zkušenostmi. Abyste mohli s jistotou říct, že při skoku do dálky skočíte aspoň 2 metry daleko, budete si to muset párkrát vyzkoušet. Pak i ve stresové situaci budete vědět, že 2 metry skočíte s přehledem. Čím jistější si jsme, tím horší ranou pro naše sebevědomí může být, když jednou se nám skočit nepodaří. Čím více pokusů se nám nezdaří, tím více jich pak budeme muset podniknout, abychom tu jistotu získali zpět. A jak už možná tušíte, teď už se dávno nebavíme jen o skákání do dálky. Skutečné sebevědomí se však tak snadno neztratí. Jeho základ je totiž spirituální – je v naší duši, hluboko uvnitř.

K čemu je nám sebevědomí

KompasSebevědomí funguje jako náš kompas. Dává nám odpověď na otázku, jestli to, co děláme, je „správně“. Jestli jsme „správný“ otec/matka, „správný“ partner, „správný“ manažer, jestli jsme „správný“ člověk. Je základem toho, čemu Aristotelés říkal eudaimonie – zdrojům postačujícím pro dobrý život – což je podle něj i současné vědy jedna ze dvou základní podmínek pro to, abychom byli v životě šťastní.

Abraham Maslow, spoluzakladatel humanistické psychoterapie věřil, že mít sebevědomí je podmínkou nutnou k našemu rozvoji – k tomu, abychom se mohli naplno učit novým věcem, dokázali tvořit a vnímat estetično, byli schopni dosáhnout nejlepší verze sebe sama a uměli vytvářet něco, co nás přesahuje. Dal ho proto na čtvrtou příčku své osmistupňové hierarchie potřeb, jako poslední deficitní potřebu. Potřebu, kterou si nutně potřebujeme v životě naplnit a dokud si ji nenaplníme nedojdeme ke štěstí. Jenže sebevědomí bohužel není máslo, abychom místo něj mohli použít margarín s pár éčky a chutnalo to tak nějak podobně.

Sebevědomí a spiritualita

Sebevědomí je víra a jistota ve vlastní schopnosti a hodnotu. Zatímco jistotu nám dává naše vlastní pozorování a opakování určitých prožitků a skutečností, víra, ta je ukryta hluboko uvnitř a nezbývá nám než se za ní vydat na cestu do hlubin naší duše. Složku víry totiž bohužel nenajdeme na Facebooku, Instagramu, v obchodním domě ani na vizitce s nápisem „manager“.

Abychom mohli najít něco, co je ukryté uvnitř nás, budeme si na sebe nejprve muset udělat čas. Čas proto, abychom byli sami se sebou. Jedině tak skutečně poznáme sebe. Sebevědomí se zkrátka neobejde bez sebe-vědomí. Sebevědomí je o tom dokázat být sám sebou mezi ostatními. Velká část z nás je ale mezi ostatními tak často, že ztrácí kontakt se sebou, natož pak s nějakou vnitřní vírou.

PSX_20180401_091944Když jsme sami, nemusíme si na nic hrát, nemusíme se s nikým bavit a naše nitro je slyšet o to víc. Navíc, když získáme jistotu sami před sebou, snáz si ji udržíme i s ostatními. O samotě je náš vnitřní kritik a soudce slyšet mnohem jasněji a zřetelněji. Je pak na nás, abychom se mu dokázali postavit a budovali tak víru ve své schopnosti a hlavně hodnotu. „Samota je podmínkou pro autentický život, protože jen v této samotě je člověk schopen nechávat k sobě přicházet budoucnost tak, jak ta budoucnost sama chce,“ říkal Martin Heidegger. Nechat budoucnost přicházet tak, jak sama chce, je totiž o vzdání se kontroly, což bez víry a jistoty v sebe sama je jen těžko možné. O samotě je to ale snazší.

Pro mnoho lidí je zkušenost samoty, setkání se sebou, však přímo děsivá. Nedokáží a ani nechtějí být o samotě, a tak raději přecházejí ze vztahu do vztahu, z party na aferparty, z alkoholu ke drogám. Paní profesorka Hogenová, známá česká filozofka, říká, že člověk je člověkem noci i člověkem dne. Je to tak, každý člověk má svůj stín, jak říkali pánové Freud a Jung. S tím stínem je potřeba se důvěrně seznámit a začít ho mít rád, přijmout ho, respektovat. Ostatně sebe-respekt se v sémantických definicích sebevědomí velice často také objevuje.

Cesta do středu duše

PSX_20180330_193735Cesta k sebevědomí je cesta spirituální, cesta k vlastní duši. „Jen ten člověk, který má v sobě bytostné tázání, má v sobě duši,“ říká paní profesorka Hogenová. Co to takové bytostné tázání je, ptáte se? Nic příjemného. Je to stav, kdy vystavujete účet vlastní existenci, kdy zpochybňujete vnější jistoty, abyste kdesi za těm zdánlivými jistotami nenaplněných vztahů a ždímajících korporací konečně našli sebe. Stav, kdy čelíte prázdnotě tváří v tvář, abyste ono prázdno mohli vyplnit sebou samým, abyste se stali sebevědomí. Jean-Paul Sartre říkával, že člověk je díra v bytí, že je prázdný a hledá něco, čím by se vyplnil. Dokud to nedokáže, nežije bezprostředně, jen zprostředkovaně. Jinými slovy není autentický ani sebevědomý. Vyplňování hédonickými prožitky a hmotnými statky ale nefunguje, ne pro dosažení sebevědomí, natož pak štěstí. Ne, pro sebevědomí musíme ono prázdno vyplnit vírou ve své schopnosti a hodnotu.

Mně osobně, i některým mým přátelům, na to nejlépe fungovalo cestování. Cestoval jsem sám po Evropě, abych našel ani ne tak cestu k horám, jezerům, mořím a památkám jako k sobě samému. „Člověk je při cestování vystaven riziku, a to riziko ho otevírá novým horizontům. Jedině pak se v tom člověku zrodí „domov“ – fenomén, kde je naprosto všechno, co je pro toho člověka podstatné, kde je všechno, co měl u táty a mámy,“ říká paní profesorka Hogenová. Zrodí se v něm právě ona vnitřní víra ve svoji hodnotu a svoje schopnosti, vnitřní pocit bezpečí, pocit, že vše je v pořádku, pomyslný „domeček“ ve hře na životní honěnou. Ostatně vzpomeňte si, když se vám jako dítěti zdálo něco ošklivého, za kým jste v noci běželi? Obvykle za rodiči. A náhle bylo vše v pořádku. Tak o tomhle pocitu mluvím.

PSX_20180402_205144Právě s „cestováním dovnitř sebe sama“ hodně pracovala pohanská náboženství a šamané. Ti vám pomáhali objevovat bohatost vnitřního světa, stejně jako o tisíce let později Carl Gustav Jung a jeho imaginativní techniky. Silová zvířata, silové předměty, silová místa, vnitřní učitelé – to vše vám ve svém důsledku může dodávat sebevědomí v rovině víry ve své schopnosti a hodnotu.

S cestou hluboko do svého nitra, jak uváděl můj mistr každou meditaci, pracuje však i buddhismus a z něj pocházející meditační techniky. Osobně mi meditace se sebevědomím také pomohla. Narazil jsem na ni náhodou, při cestování. Stejně jako na svoji vůbec první bohoslužbu na břehu jednoho německého jezera, stejně jako na všechny silnější spirituální zážitky, včetně toho nejčerstvějšího na rozmezí dvou moří na severu Dánska.

Jenže víra ve svoji hodnotu a své schopnosti je víra jako každá jiná. Bez jejího žití se vytrácí. A jak říká paní profesorka Hogenová: „Pravá víra je nad rozumem a musí se o ni každý den bojovat, je to velice těžký životní úkol.“ I když tak sebevědomí jednou dosáhnete, musíte o něj pravidelně pečovat, o samotě.

Nežije se vám nejlépe? Možná je na vině sebevědomí

V dnešní době se lidé stále častěji ptají na otázku: „Chci vlastně žít?“ Nemám teď ale na mysli jen ty, kteří zcela vážně uvažují o sebevraždě a třeba ji už i plánují. Ne, klást si tuto otázku je mnohem častější a mnohem normálnější, než by se mohlo zdát, a to i pro lidi, kteří se cítí psychicky v pohodě. Jen se o tom nemluví. Alfried Längle, zakladatel existenciální analýzy, právě tuto existenciální otázku považuje za jakousi pomyslnou desku stolu. Stolu, který je postaven na čtyřech nohách, čtyřech existenciálních motivacích, pro jejichž naplnění je skutečné sebevědomí esenciální. A stejně jako u stolu, když jedna z noh je kratší, stabilita desky je ta tam.

downJak to souvisí se sebevědomím? Pokud se nám ho nedostává, může se právě velice snadno stát, že jedna z noh našeho stolu se podlomí. Každá tato noha – existenciální motivace – je reprezentována jednou existenciální otázkou, kterou jste si možná i vy při vnitřním rozhovoru sami se sebou už někdy v životě kladli. První z nich hledá odpověď na otázku: „Mohu tady být?“ Lidé, u kterých je oslabena často trpí úzkostnými poruchami. Druhá nám klade otázku: „Přeji si vůbec žít?“ Pokud je odpověď spíše ne, často se objevují depresivní poruchy. Třetí noha stolu je o otázce: „Smím být takový, jaký jsem?“ Její nenaplnění pak může skončit histrionskou poruchou osobnosti a usilováním o to vytvářet navenek jiný obraz, než jaký je uvnitř. A konečně poslední existenciální motivace se zabývá otázkou smyslu – „Mám vůbec pro co žít?“ Pokud ne, objevují se závislosti.

Sebevědomí, jistota a víra v sebe sama, však jako pomyslná kouzelná hůlka všechny tyto pochybnosti rozptýlí. Najednou máme jistotu, že tu můžeme být, že smíme být takoví, jací jsme – respektive, že ustojíme to, jaké to může mít následky – a bude pro nás mnohem snazší najít onen smysl, pro který žít – onen pocit ikigai, jak říkají Japonci – a tím si i přát ho naplnit. Proto stojí za to na něm pracovat, proto stojí za to investovat do sebe svůj čas, protože tahle investice se vám na rozdíl od té do Bitcoinu zcela jistě a vždy vyplatí.

Jak udělat první krok

Každá cesta začíná prvním krůčkem. Před třemi lety jsem napsal článek 5 kroků, jak získat sebevědomí. Shrnoval v sobě poznatky pozitivní psychologie o tom, co pomáhá s tím, co dnes označuji jen jako dočasné sebevědomí. Předloni jsem připojil pohled současného dalajlámy, který pomáhá s tím skutečným sebevědomím, ale jde na to trochu oklikou. Teď věřím, že klíčová je ale právě ona víra pramenící zevnitř, protože ta jediná je na druhých zcela nezávislá.

DSCF1310_editedPrvním krůčkem k této víře je umění být sám. Vyrazit sám třeba do na procházku do přírody, na výlet, na dovolenou. Začít naslouchat svému tělu a svým pocitům a respektovat je. Dovolit si dělat něco čistě jen pro sebe a dovolit si zjišťovat, co je vlastně to, co já sám mám rád a co mě samotného naplňuje. Takhle napsané to možná zní jednoduše. Řada lidí však při pokusu to naplnit zjistí, že zas tak snadné to není. Často totiž zjistíme, že vlastně ani nevíme, co nás baví, a přiblížíme se tak k oné prázdnotě a bytostnému tázání. Ne, není to příjemné, ale to cesta k sebevědomí nikdy není. Sebevědomí je totiž jen pro ty nejodvážnější, stejně jako schopnost být a zůstat sám sebou s ostatními. Proto vám na vaší cestě přeju z celého srdce co nejvíce odvahy, vytrvalosti a taky trochu toho štěstí 😉

PohledO autorovi

Martin Zikmund je průvodce lidí a firem klíčovými změnami, vede semináře a workshopy pro veřejnost i pro firmy zaměřené na témata osobního rozvoje, zvládání stresu, životní harmonie, sebevědomí a hlavně sebe-vědomí. Je autorem všech textů a většiny fotografií na tomto blogu. Více se o něm dozvíte na Nekouč.cz.

 

3 thoughts on “Jak se vydat na cestu k sebevědomí?

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

w

Připojování k %s