O životě, neživotě a smrti

Už nějakou dobu projíždím Alpy. Aby to ale nevypadalo, že moje cestování natož život jsou jen procházka růžovou zahradou, tak dnes byl pro mě velkým dnem loučení. Babička se loučila s mým nevlastním dědou, kterému jsem říkal dědo skoro celý život, a já, o tisíc kilometrů dál, se loučil s jednou úžasnou mladou dívkou, Sárou, která zemřela už před třemi lety. Od té doby jsem neměl nejdřív prostředky, pak čas a pak odvahu zajet se s ní rozloučit na místo, na kterém jsem ji poznal.

Její smrt jsem tehdy cítil. Velmi jasně a zřetelně. Ležel jsem na terase, z reproduktorů mi hrálo cello, skladba, kterou Sára milovala. Byl to zvláštní den, cítil jsem silnou únavu a vyčerpání. Asi jako v dobách, kdy jsem míval ještě nemocné srdce. A v jednu chvíli jsem pronesl: „Dnes by bylo tak krásné zemřít.“ Pro Sáru snad bylo. Někdy v té době, co jsem to řekl, dostala uprostřed koupání v jedné rakouské řece infarkt a utopila se. Dodnes je pro mne tou nejvroucnější nejupřímnější a uvnitř nejkrásnější bytostí, kterou jsem ve svém životě potkal.

Naše setkání bylo dílem náhody, nebo osudu chcete-li. Při jedné cestě do Alp jsem se omylem dostal na meditační retreat do Rakouska. Tam začala má cesta směrem k meditaci, ale i k psychoterapii. Rok na to jsem nastupoval svůj výcvik. Sára mi byla velmi blízko. A to hlavně díky jednomu kouzelnému odpoledni, které jsme strávili spolu u jednoho alpského jezera. Bylo to na Čarodejnice 2014, den předtím, než napadl sníh. Odpoledne jsem se chtěl jet koupat do místního jezera. Byly 4 stupně nad nulou a i když ještě u oběda velká část osazenstva (pokud si zrovna neklepala na hlavu teda) říkala, že pojedou se mnou, když došlo na věc a já stál ve dveřích s plavkami a ručníkem a s tím, že kdo se mnou teda jede, najednou všichni byli pryč. Všichni až na Sáru. Nejdřív se zeptala, cofjestli to myslím opravdu vážně, a když jsem řekl, že jo, tak mě poprosila, ať na ni počkám.

Sára přiběhla za chvilku. Nakonec mě zavedla k jednomu soukromému jezeru ukrytému uprostřed lesa. Jeli jsme tam úzkou lesní cestou, bylo úplně opuštěné. Jen, co jsme zaparkovali, začala velmi silná bouřka. Řekli jsme si, že do toho jdeme. Doběhli jsme k boudě, kde majitel má zaparkovanou loď. Její střecha měla menší převis, kam si šlo schovat věci, aby nepromokly. A pak jsme skočili do té ledové vody. Všude byly vidět blesky, déšť se sněhem nás šlehal do tváří. Jestli někdy někdo viděl ryzí štěstí, pak jsem to byl já, když jsem se podíval Sáře do tváře. Nepřestávala mi děkovat. Bylo to její první koupání v ledové vodě. Byla nadšená, mnohem víc než já, dokonce i víc než já tenkrát na břehu Baltského moře, kdy jsem zažil svoje první koupání v ledové vodě. Oči jí zářili štěstím a nadšením. Ještě víc než jindy, ještě víc než při ranní józe, kterou mistr vždy končil smíchem. Po koupání jsme se rychle oblékli a běželi v tom šíleném dešti do auta. Pustil jsem naplno topení i vyhřívání sedaček a na cédéčku zrovna začala hrát skladba Falling Slowly od Prague Cello Quartet. Ta samá skladba, co jsem poslouchal to odpoledne, co zemřela. Sára hrála také na cello. A kromě toho měla také nemocné srdce, což jsem netušil. Chodila totiž každé odpoledne běhat několik kilometrů k jednomu jezeru a zpátky. Převýšení bylo asi tak 400 metrů. Sára byla vlastně jako já. I s nemocným srdcem dělala vše jako zdraví lidé. To koupání v ledové vodě ji ale tehdy mohlo být osudné. Naštěstí nebylo.

A tak jsem si včera večer v Itálii řekl, že se zastavím se Sárou rozloučit. Ostatně hřbitovní svíčky a sirky vozím v autě furt, stejně jako termofolie, něco málo k jídlu nebo deku. Nejdřív jsem dojel pozdravit se s našimi společnými kamarády. Ve svém miniobchůdku s různými artefakty z Tibetu měli i něco od Sáry. Kdysi v Nepálu pomohla založit školu. Financovala ji z prodeje náramků, které vozila do Evropy a prodávala je tu. Na místě byly ještě poslední tři. Jeden z nich vidíte na fotce. Vlastně jsem nikdy nevěděl, co všechno Sára dělá. Její příběh jsem se začal po střípcích dozvídat až po její smrti.

oznorPo nákupu a čaji u přátel, jsem vyrazil dolů k jezeru, kde jsme se koupali. Jen, co jsem odbočil na příjezdovou cestu k jezeru, spustil se obrovský liják. Když jsem k němu dorazil, začala bouřka. Doběhl jsem k boudě. Byla úplně jiná, než jsem si ji pamatoval, nová. Schovával se pod ní mladý pár z Ukrajiny, motorkáři. Přemýšlel jsem, kam dát svíčku. V tom jsem si všiml, že dveře do doku uvnitř jsou otevřeny, že tam někdo je. Byl to místní rodák, 45ti letý přítel majitele jezera, instruktor surfování a paddleboardingu. Půl roku žije v Itálii u moře, půl roku doma v Rakousku. Řekl jsem mu, proč tam jsem, a jestli by mu nevadilo, kdybych tam zapálil za Sáru svíčku. Dali jsme se do řeči. Loni mu zemřel přítel a obchodní partner, na infarkt. Bral ve velkém kokain a pil hodně alkoholu. On to ale vůbec netušil. Po jeho smrti přestal pít alkohol. Dneska si dá dvě malá piva a je opilý, takže už nepije skoro vůbec. A tak jsme v té bouřce debatovali o životě a smrti, o jeho přístupu k životu, penězům a štěstí a setkali jsme se jako dva lidé. V tu chvíli se ozvalo jedno šplouchnutí, druhé šplouchnutí a motorkáři už plavali. Hodně mi to připomnělo nás se Sárou. Tentokrát jsem ale do vody neskočil. Dvakrát nevstoupíš do stejné řeky. Nakonec bouřka ustávala, tak já sedl do auta a Rakušan na svůj paddleboard. Naše cesty se rozešly.

Cesta s Ukrajinci však nikoliv. Zastavil jsem na vyhlídce u silnice nad jezerem. Dát si pozdní oběd a kafe na cestu. Ukrajinci tam také zastavili, ale jen na kafe. Po obědě jsem nakonec vyrazil směr hranice. V nedaleké zatáčce se ale doprava zastavila. Dvacet metrů přede mnou došlo k nehodě dvou osobních aut a motorky. Nebylo jasné, co se vlastně stalo, ani kdo nehodu způsobil. Policie zastavila komplet provoz v celém průsmyku asi na tři čtvrtě hodiny. Záchranka nejméně jednoho člověka, motorkáře, odvezla. Než policie pustila zpátky dopravu, vytvořila se kolona přes deset kilometrů (aspoň v protisměru). Když jsme se pomalu rozjeli, tak jsem se díval po registračních značkách těch dvou aut a té motorky. Kdyby někdo z nich byl třeba Čech a potřeboval pomoct s překladem tak jako ve středu motorkáři z Ostravy, kteří museli kamarádovi se zlomenou rukou volat doprostřed Alp záchranku. Auta byla místní, motorka patřila tomu páru z Ukrajiny… Doufám, že oba nakonec budou v pořádku.

„Nikdy nevíš, kdy si smrt vybere právě tebe. Důležité je žít tak, abys byl hlavně šťastný. Jo, peníze jsou potřeba, ale jen, aby tě drželi v oběhu, chápeš? Abys měl na zaplacení účtů a mohl rodinu vzít třeba občas do hezký restaurace na večeři. Však tam nechceš chodit pořád. Co bys tam dělal? Prošel by si celý menu a ztratilo by to pro tebe kouzlo. Ne, já nechci mít moc peněz. Chci bejt šťastnej, mít volnej čas na svoji rodinu, na sebe, a bejt co nejvíc venku. Já bych nemohl pracovat ve fabrice, nebo někde v kancelářích. Vždyť život je tak krátkej…,“ jak řekl dnes odpoledne onen surfař u jezera…

cof

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s