Jak včas poznat, že tohle už sami nezvládnete

„To musím zvládnout sám, na to snad sílu mám,“ kdo by tuhle písničku od Karla Gotta známou i díky Básníkům neznal. No, přesto se nám občas v životě může stát, že tu sílu na to už prostě nemáme. V tu chvíli je však až příliš pozdě a veškeré řešení daného problému je teď pořádně komplikované, protože jsme promarnili spoustu sil i času a třeba i obdrželi příliš mnoho ran. Jak tedy včas poznat, že tohle už fakt sami nezvládnete? Jak si říct včas o pomoc nebo to včas vzdát?

Strach ze selhání jako zrádný nepřítel

PSX_20180707_222846 edgePřiznat si, že něco sami nezvládneme, to není nikdy jednoduché, řekněme si to na rovinu. Sami sebe totiž celou dobu přesvědčujeme, že tohle ještě zvládneme. Hodiny, dny, týdny, měsíce, někdy i roky – že zvládneme ještě tenhle toxický vztah, že zvládneme ještě svoji nadměrnou konzumaci alkoholu, že zvládneme to, že nás náš partner bije, že zvládneme to, že nás práce ničí, že zvládneme ještě pečovat o své nejbližší, aniž bychom měli sílu a prostor pečovat o sebe. To musím zvládnout sám…

Něco nezvládnout totiž většina z nás má spojené s velmi nepříjemnými pocity a slovem, které spoustě lidí ani nejde vyslovit – se selháním. Však si to klidně říct: „Selhal jsem.“ To už rozhodně nezní tak dobře jako Karel Gott. Ve společnosti nastavené na „facebookovou“ – tj. lživou a nereálnou a za spousty hodin ve Photoshopu upravenou – dokonalost se totiž selhání přeci neodpouští! Na Instagramu máte mít přeci vystajlované fotky z dovolené, s vystajlovanou blondýnkou, vystajlovaným luxusním autem a hodinkami s dost velkým logem na to, aby nikoho nenechali na pochybách, že jste „lepší“ člověk než všichni ostatní. To, že někdo zklamal své děti, manželku, zaměstnance, či dokonce sám sebe, to si tam (téměř) nikdo nedává. Myslíte si, že je to proto, že nikdo jiný nikdy neselhal? Vážně?

Hlavně neselhat!

Před pár lety jsem o tomhle fenoménu honby za dokonalostí napsal článek. Jmenoval se: Jak je důležité oslavovat neúspěchy a 4 kroky, jak na to. Nicméně, neúspěch a selhání, to jsou dvě různé věci. Když neuspěju, něco se mi nepovedlo, a zní to dost vyřešeně. Když selžu, vyřešené to není, ale já sám to nezvládnu. Když se mi to stane poprvé, může se dostavit bezmoc – nejlepší přítelkyně traumatu v tom psychologickém slova smyslu. Roznětka pořádné krize, do které můžeme zahučet. Něco, za co se budeme o to víc stydět.

Selhat bývá pro nás chlapy občas možná ještě o trochu citlivější téma, zejména pro ty, co cítí obrovskou míru zodpovědnosti v tom, že „musí“ zabezpečit rodinu, firmu apod. Tím pádem totiž často mají tak trochu pocit, že jim ještě několik dalších lidí věří, že oni přeci vždycky všechno zvládnou sami. V takovém případě by pak vlastně selhali nejen ve svých očích, ale i v očích ostatních, kdyby potřebovali pomoc. Možná vám teď problesklo hlavou, když mluvím o selhání a chlapech také selhání chlapa v posteli – erektilní dysfunkce, jak tomu říkají sexuologové. No, ta skutečně často může být důsledkem právě těchto psychických pocitů selhání. Nicméně, tedy až na tu erektilní dysfunkci, ten strach až odpor k selhání není na pohlaví příliš závislý. Stejně nepříjemný tlak mohou pociťovat klidně i ženy, zejména pokud sami vychovávají děti nebo zastávají v práci řídicí funkci.

PSX_20180331_223011Jsem už přeci dospělý/á, takže to musím zvládnout! Ten či onen řešil mnohem horší problémy, a taky se z toho vyhrabal sám! Což je popravdě řečeno taková obdoba oblíbené věty nejen z Troškova filmu: „Co by za to dali děti v Africe?“ Těžko říct, protože o nich víte úplné kulové, stejně jako o tom, co všechno zvládnul sám. Třeba to totiž vůbec sám nezvládnul. Ano, naprosto chápu, proč je pro vás, stejně tak jako mnohdy i pro mě, těžké říct si třeba o pomoc, přiznat si, že s tímhle se už nedokážete poprat sami. A je fuk, jestli jde o tabulku v Excelu, závažné onemocnění, či snahu vyrovnat se s ranami života. Je v pořádku mít strach. Jen pokud něco „musíme“, tedy i něco „musíme“ zvládnout sami, málokdy v tom býváme svobodní, že…

Jak se s tím vším poprat?

Pojďme ale chvilku ještě zůstat v poněkud bezpečnějších vodách, do kterých ještě nemusí nutně zasahovat naše egoobranné mechanismy, které tak rádi mění naši schopnost nezkresleného vnímání reality prostřednictvím tzv. kognitivní zkreslení. Tedy přesně tu schopnost, která by nám bez těchto zkreslení dostatečně včas řekla: „Hele, neblbni, tohle už prostě sami nedáme!“.

Jedním, a popravdě tím nejosvědčenějším, způsobem, jak překonat svůj strach, je postavit proti němu silné racionální důvody, „objektivní“ fakta. Britský psychiatr profesor Steve Peters tomu říká vybudovat si odhodlání k něčemu, umlčet „šimpanze“, jak říká limbickému systému, tedy emocionální části mozku, kterou ovládá převážně nevědomí. Vážně může pomoct obyčejná racionalita?

Však si vzpomeňte, když jste se jako děti učili plavat nebo jezdit na kole či bruslích, to bylo racionálního udolávání – Neboj, budu tě držet. Dostaneš kruh a rukávky. Začneme na mělčině! Nejdřív si vyzkoušíš tempa tady na suchu, atd. Samozřejmě, ne všem to pomohlo. Někdo neumí plavat dodnes a třeba se za to i stydí, úplně zbytečně. Většina z nás ale přeci jen nakonec plave. Jo, a ještě jedna drobnost – nebyli jsme na to překonávání strachu z vody a učení se sami…

A funguje vám to?

Jak zapojit racionálno, abychom si dokázali včas všimnout, že máme rozbitý padák, a že ta skupinka parašutistů, co teď letí vedle nás, nám ještě stále může relativně snadno pomoci bezpečně přistát, možná i zachránit život? Postačí jedna velmi jednoduchá otázka – A funguje vám to?

PSX_20180401_213426Kdysi jste si vytyčili nějaký cíl – najít si konečně normálního chlapa, naučit se bruslit na kolečkových bruslích, přestat být zaměstnancem, naučit se hrát na kytaru, začít podnikat, být konečně šťastná/ý, zkrátka cokoliv. Nějakou dobu se o to snažíte sami. Menší zradou bývá, že jste si třeba nestanovili dostatečně přesný cíl, natož pak konkrétní termín jeho splnění, na což se dá teď krásně vymluvit, ale také to ihned můžete napravit. Já se ale teď ptám – Dokázali jste se dostat tam, kam jste chtěli? Pokud ano, moc gratuluju a vlastně asi nemáte moc důvod, proč tenhle článek číst dál. Pokud ne, mám ještě jednu otázku – Jste teď ve svém životě, za tohoto nedokončeného stavu věcí, šťastní a spokojení? Pokud ano, docela dobře se mohlo stát, že původní cíl pro vaše štěstí (už) není až tak podstatný. Že je to takový ten „really nice to have“ (bylo by ho opravdu krásné mít) cíl, takový ten – až jednou budu mít čas a chuť. Vlastně už vám na něm třeba ani tolik nezáleží. No, pokud tomu tak ale není, je na čase zbystřit.

Co s tím?

Kdybychom to měli shrnout, tak něco vám v životě delší dobu nevyhovuje a snažíte se to sami změnit. Je to tak? To samo o sobě si zaslouží poklonu. Divili byste se, kolik lidí umí jen na všechno nadávat, ale pro změnu neudělá vůbec nic. O něco horší zprávou je, že se vám to zatím nepodařilo a že vás to stojí nějaké úsilí a energii. Nevadí, třeba to potřebuje ještě čas. I když, kolik že času se o to už snažíte sami? Jste v pohodě s tím, jak dlouho už trvá? Kolik energie vás to každý den stojí?

Tou ale, popravdě, úplně nejblbější zprávou je, že vám v tom stavu, kdy se vám to delší dobu nedaří samotným změnit, není dobře. Jak dlouho a jak moc? Lidský život není zas tak dlouhý. Je proto velká škoda, když v něm dlouhodobě převažují spíš negativní pocity. Chcete se s tím vším přesto dál prát sami? V pořádku. Jen možná už je trochu na čase definovat si nějaký jasně formulovaný cíl a pevný termín, do kdy to chcete vyřešit a dát dohromady přesný plán co a jak. Zkrátka s tím konečně viditelně pohnout. S tím vám může pomoci třeba i tento článek. Samotná změna dostupného času pro řešení totiž často může změnit i náš dosavadní přístup směrem k tomu, abychom problém konečně vyřešili. Kdo někdy psal diplomovou práci, moc dobře tenhle fenomén zná.

DSCN3179_editedJenže ne vždy je to v našich silách, respektive ne vždy je to vůbec možné. Můžete si nakrásně stanovit termín, že si sami vyvrtáte sedmičku vpravo dole nebo vyndáte zanícený apendix do příští neděle do 14 hodin. No, ani jedno však nejde provést. Takže buď budete prostě s bolavým zubem či zaníceným slepým střevem trpět dál – Jak dlouho ještě?!? – navíc s pocitem vlastního selhání, nebo se obrátíte na někoho, kdo vám s tím pomůže. Jenže ono mnohem častěji nejde o somatické potíže, ale o ty psychické – závislost na alkoholu, poruchy příjmu potravy, pozice týraného člověka ve vztahu, narušené vnímání sebe sama, díky ranám z dětství či předchozích vztahů, deprese v klinickém slova smyslu, atd. Je zvláštní, že u těchto psychických problémů, na rozdíl od onoho bolavého zubu, obvykle trpíme, a to doslova, přesvědčením, že tohle „musíme“ zvládnout sami.

A tak se nám bohužel stává, že se prostě točíme dokola – rok, dva, tři, deset, dvacet – vztah, dva, tři, nebo čtyři, v začarovaném, nebo spíše už trochu prokletém, kruhu. Kolik bolavých rozchodů, kolik zklamání, kolik život ohrožujících situací ještě ale dokážete a chcete zvládnout sami? To, že si myslíte, že „musíte“, totiž už jednoho dne nebude dost možná stačit. I ten zanícený apendix totiž jednou může prasknout a pak už jde o hodiny, ne-li minuty.

Jak si říct o pomoc?

Popravdě, nejdříve si tu možnost musíme vůbec připustit. Pro mnoho z nás to může být vůbec poprvé, kdy si o pomoc řekneme, zejména někomu „cizímu“. Každá nová zkušenost je těžká a můžeme z ní mít strach. Však vzpomeňte na to plavání. Podruhé, potřetí, popadesáté už to je o dost snazší. Pomoc od druhých je však zkušeností velice cennou. Už to samo o sobě spoustě lidem třeba naruší jejich často pokřivený sebeobraz, že jsou jakýmisi „lidmi druhé kategorie“, že všichni ostatní jsou „lepší“, „úspěšnější“, „dokonalejší“ a oni sami si přeci ani nezaslouží jejich pozornost. Hloupost. Všichni ostatní na záchodě vyprodukují totéž, co vy. Dokonce i psychoterapeuti a psychiatři 😊 Jsme si víc rovni, než nám to připadá.

cof

V druhém kroku je důležité pochopit a někdy si i osvojit, že i vy máte právo cítit se v životě dobře, že i vy jste měli právo na hodné a milující rodiče, kteří vám budou věnovat dostatek své pozornosti, což se ne každému poštěstí, že i vy máte právo na milujícího partnera nebo partnerku, že i vy máte právo na štěstí. A protože i pro zajištění některých dalších našich práv je potřeba umět se za sebe postavit a požádat nějakého odborníka o pomoc, tak i teď bude potřeba si, možná i poprvé v životě, o tu pomoc říct. Ne-muset to zvládnout sami.

A pak si jednoho dne možná uvědomíte, že nikdy jste to nemuseli zvládnout sami, že jste to vlastně ani sami zvládat nechtěli. A i když to někdy trvá a i když se člověk může spálit, vždy se nějaká pomoc najde. Jsme totiž „skupinová zvířátka“ aspoň z pohledu evoluční biologie a přizpůsobení našeho mozku, takže máme hormon oxytocin, který nás motivuje si navzájem pomáhat. No ne každého a ne všem. Vždycky se ale najde někdo, kdo je ochoten pomoci. Jen někdy je potřeba víc hledat. Ne každá pomoc nám taky musí vyhovovat, a je to tak v pořádku.

Kde hledat pomoc

informaceKde tedy hledat? Samotné hledání a samozřejmě i zkoušení už může být někdy těžší. Pokud cítíte, že se nezvládnete sami naučit na kolečkových bruslích (a víte, což pro mě byla novinka, že na to existují trenéři), postačí Google. Pokud cítíte, že potřebujete pomoc např. s péčí o děti nebo někoho blízkého, často mohou pomoci sourozenci, rodiče, přátelé. Existuje také neskutečně široká plejáda podpůrných neziskových či příspěvkových (státem zřízených) organizací, o kterých vůbec nemusíte vědět, kteří poskytují sociální služby pro ty, kteří se o sebe v danou chvíli nedokáží postarat. Existuje profesionální bezplatná pomoc pro umírající a jejich blízké v podobě Cesty domů. Existují dokonce i podpůrné skupiny jako např. Al-Anon pro příbuzné a přátele alkoholiků, podpůrné skupiny pro rodiče postižených dětí, atd.

Když potřebujete pomoci s vlastní duší

Co, když ale potřebujete pomoc třeba s nějakými psychickými problémy? Depresí, vztahy, strachy, úzkostmi? Tonoucí se stébla chytá a toho spousta lidí neváhá zneužít. Místo stébla se tak klidně můžete chytit nějakého hada. Ať ještě před začátkem hledání nějakého pana Dokonalého, který vás konečně zachrání, nebo nějakého šarlatána, který po vás bude chtít vykadit rakovinu, kterou nemáte a nikdy jste neměli. I proto je lepší začít hledat pomoc raději dřív, nežli později, abyste nemuseli hned vsadit vše na první kartu, udrželi si odstup a ostražitost, byli schopni najít takovou pomoc, která vám vyhovuje a abyste na to zkrátka měli čas!

cofS psychickými problémy se vždy obracejte primárně na psychoterapeuty. Ty skutečné, kteří na svých stránkách mají uvedeno, v jakém směru (Gestalt, Daseinsanalýza, psychoanalýza, Jungiánská analýza, PCA respektive Rogeriánská psychoterapie, psychodynamika, systemika, atd.) mají svůj psychoterapeutický výcvik. Pokud je psychoterapeut i vystudovaný psycholog, super! Pokud je zároveň vystudovaný atestovaný psychiatr, také to určitě není na škodu. Proto je nejlepší obracet se s pomocí na prověřená specializovaná pracoviště. Ne, není to garancí, že tam pracují jen výlučně skvělí a dokonalí lidé (jako bychom byli zpět u Facebooku a Instagramu, že?), ale nenarazíte tam na podvodníky.

Kde taková pracoviště hledat? Pro akutní pomoc v nejhorším můžete telefonicky kontaktovat např. SOS centrum, mladší z nás Linku Bezpečí, starší zase Linku seniorů. Osobně pak můžete navštívit některou z psychologických poraden, které obvykle zřizuje krajský úřad a nabízejí pomoc i zdarma. Bezplatnou pomoc, hrazenou ze zdravotního pojištění, nabízí i klinická psychologie. Tam si budete muset asi chvilku ale počkat na volný termín. A pak tu máme samozřejmě soukromé psychoterapeuty, které si musíte platit ze svého, ale bývají dobří a někdy i relativně časově flexibilní. Seznam psychoterapeutů najdete často i přímo na stránkách jednotlivých psychoterapeutických společností (podle jednotlivých směrů). Obecně se vyplatí ale dát na doporučení někoho, komu důvěřujete. U psychoterapeuta si dejte aspoň 3 sezení, abyste zjistili, jestli vám sedne. Pokud to stále nebudete cítit, změňte ho. Však ani váš obvodní lékař nebo gynekolog vám nemusí prostě sednout, i když může být sebelepší. To se prostě stává, jsme jen lidi 😊 Každý skutečný psychoterapeut vám je v takovém případě schopen doporučit nějakého svého kolegu, o kterém si myslí, že byste si mohli sednout lépe.

Přeji vám hodně štěstí při cestě za pomocí, cestě za tím, abyste na své problémy už nemuseli být sami!

PohledO autorovi

Martin Zikmund je průvodce lidí a firem klíčovými změnami, vede semináře a workshopy pro veřejnost i pro firmy zaměřené na témata osobního rozvoje, zvládání stresu, životní harmonie, sebevědomí a hlavně sebe-vědomí. Je autorem všech textů a většiny fotografií na tomto blogu. Více se o něm dozvíte na Nekouč.cz.

 

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s