Co potřebujete k životu, abyste byli spokojení

To, že dům, auto, chata a dovolená v Jugoslávii ke štěstí nestačí, ba dokonce ani není potřeba, zjišťuje stále více lidí. Dokonce existuje i mnoho psychologických průzkumů, které to potvrdily. Co ale ve skutečnosti ke štěstí potřebujeme a kde to vzít a nekrást?

Co lidé potřebují

Otázkou, co lidé v životě potřebují se už pár desítek let zabývá humanistická (tj. na člověka zaměřená) psychologie a psychoterapie. Jejími otci zakladateli byli Carl Ransom Rogers, Eugene Gendlin a Abraham Harold Maslow. Jeho stěžejní dílo, vědecký článek A Theory of Human Motivation (Teorie lidské motivace), z Psychological Review ročník 1943, obletěl svět a v mnoha částech světa se stále cituje a vyučuje i dnes – hovoří se v něm o tzv. Maslowově „pyramidě“ potřeb (ve skutečnosti je to hiearchie). Jenže Maslow svou vědeckou kariéru nezakončil ve svých 35 letech, kdy mu tento článek byl publikován. Pokračoval v ní až do své smrti v roce 1970. A tak s přibývajícími lety, znalostmi i moudrostí svou teorii neustále rozšiřoval, upřesňoval a doplňoval. Poslední a nejvyšší potřebu doplnil až pár měsíců před smrtí. O tom ale až za chvíli.

Čtyři dimenze života

V Česku nepříliš známý terapeutický směr zvaný Person-Centered Experiential Therapy (na člověka zaměřená prožitková terapie), za kterým stojí Eugene Gendlin, staví na pojetí člověka jako bytosti zakořeněné ve čtyřech dimenzích najednou – fyzické, sociální, psychologické (či někdy také osobní) a spirituální.

Fyzická dimenze zahrnuje vše, co má co do činění s hmotnými statky, které můžeme vnímat našimi smysly. Je to dimenze těla a věcí. Jsem dvoumetrový muž s hnědýma očima, je mi 36 let, jezdím tím a tím autem, jezdím na kolečkových bruslích. To je fyzická dimenze.

Sociální dimenze se zaměřuje na vztahy s ostatními lidmi a pozici ve společnosti. Jsem single, rád trávím čas s přáteli, často si povídám se svojí babičkou, jsem studentem té a té školy. To je to, oč tu běží.

Psychologická či osobní dimenze si všímá osobnostních charakteristik, názorů, intelektuálních schopností, a to primárně ve vztahu k sobě. Jsem upřímný, citlivý, rád si čtu odborné knihy, miluju poslech hudby.

PSX_20180514_182356A konečně spirituální dimenze se věnuje tomu, co nás přesahuje, a to nejen ve smyslu našeho chápání zákonitostí tohoto světa, ale i ve smyslu našeho ega. Gendlin třeba hovořil o „energii k dalšímu životu“, někdo jiný hovoří o Bohu (či arabsky Allahovi), Jung zase o kolektivním nevědomí, řada pozitivních psychologů jako např. Dacher Keltner zase hovoří např. o úžasu z přírody. Zkrátka je to dimenze, která přesahuje nás samotné, ale patří do našeho života, pocit, že existuje něco víc.

No a tyto čtyři dimenze by měly být v rovnováze, protože když v rovnováze nejsou, může se snadno stát, že jedna z nich převáží. A tak pak můžeme vše přepočítávat na peníze, veškerou pozornost soustředit jen na svůj fyzický vzhled, svůj svět začít stavět čistě okolo existence konkrétních vztahů („obětovala jsem Ti celý svůj život“), být zahledění výlučně do sebe a pro prožitky ve svém nitru doslova nevidět trávu růst, anebo skončit odtrženi od fyzického světa, přátel i sebe samotných jen zahleděni do víry, která nemusí být nutně původně ani naše, ale v jejímž jménu klidně sami sebe obětujeme. Zkrátka stát se doslova nevyrovnanými.

Do rovnováhy či ještě lépe harmonie, která je podmínkou nutnou pro spokojený a naplněný život, je můžeme dostat jedině my sami. Stejně jako je sami můžeme dostat mimo rovnovážný stav – ať už vědomě, či nevědomě. Co ale pro rovnoměrné naplnění všech těchto čtyř dimenzí můžeme udělat?

TIP: Přečtěte si také článek o tom, proč byste na první místo měli stavět sebe.

Podmínky nutné ke spokojenému životu

Tady si pomůžeme dalším otcem zakladatelem – Abrahamem Maslowem. Ten se na naše potřeby díval poněkud z jiného úhlu pohledu než Gendlin a viděl v nich jistou hierarchii. Ze všeho nejdůležitější je podle něj zajištění biologických a fyziologických potřeb – dýchání, spánku, jídla, pití, sexu a řadil sem i fyzickou bezpečnost. Zejména spánek je extrémně důležitý pro naši fyzickou i psychickou kondici. Přitom spánku se čím dál tím více lidem nedostává. Však si sami odpovězte – spíte aspoň těch 6,5 až 8 hodin denně? Někteří se dnes dokonce chlubí tím, že spí jen 4 hodiny denně. Málokdy však uslyšíte říkat tohle někoho, kdo je v životě šťastný. A samozřejmě nejen „vyspinkání dorůžova“ je potřeba ke štěstí. Kdo občas býváte hladoví, tak asi víte, že je lepší vás nechat nejdřív najíst. Aspoň u mě to platí dosyta!

Mimochodem, některé větší organizace, například Google, či americká armáda, věnují nemalé prostředky právě tomu, aby jejich zaměstnanci měli kdykoliv k dispozici dostatek chutného a zdravého jídla i pití přímo na pracovišti, případně, aby si měli kde dát šlofíka. No a v některých firmách dojde v případě primárních potřeb i na ten sex, byť začít si s někým na pracovišti nebývá někdy zrovna nejlepší nápad.

O stupínek výše se nachází potřeba bezpečí. Tím je myšlen hlavně psychický pocit bezpečí. Každý z nás potřebuje mít nějaké útočiště. Pomyslný domeček. Mimochodem, „pocitu domova“ (angl. homing) se dnes věnuje také řada studií a rozhodně to není tak jednoduché, jak by se mohlo na první pohled zdát. Pocit bezpečí někdo získává doma, no někdo ho může mít i v práci. Ideální je, abychom ho měli všude. Firmy by proto měly dbát zejména na tzv. psychologickou bezpečnost, protože bez ní může být pocit bezpečí v práci narušen. A ani doma bohužel nebývá tento pocit podmínkou. Fyzicky či psychicky týrané osoby, ti, co žijí s manipulátory, a spoluzávislí, neboli lidé žijící s alkoholiky, by o tom mohli vyprávět.

oznorPak tu máme potřebu sounáležitosti a lásky. I tohle je něco, co v dnešní době lidé naneštěstí často postrádají. Ve skutečnosti jsou to potřeby dvě. Sounáležitost je naprosto esenciální potřebou naší psychiky, kvůli oxytocinu, jednomu z „hormonů štěstí“, který je zodpovědný za to, že člověk na rozdíl od např. levharta je stádové zvíře. Už Husserl říkal, že člověk je rozhovorem vedeným s druhými i se sebou, jinými slovy, že skrze interakce s ostatními lidmi zjišťujeme, kdo vlastně jsme. Proto máme i silnou potřebu někam patřit. Je to vlastně svým způsobem náhrada přijetí, které nám v raném dětství dávala matka. Pocit sounáležitosti přitom začíná být v dnešní době čím dál vzácnější. Někdy nám ho může pomoci získat práce. Zejména Japonci by se na tohle téma mohli rozpovídat. Přijetí do firmy se tam často vnímá jako přijetí do „rodiny“, kde pak strávíte celou svou pracovní kariéru. Když zavzpomínáte na 90. léta v Československu, tak totéž se týkalo třeba zaměstnanců Poldi Kladno, Škodovky, havířů v dolech apod. Byla to „rodina“ pociťující silnou sounáležitost. Dnes to můžeme vidět např. v týmových sportech, někdy, ale také třeba mezi fanoušky sportovních týmů, zpěváků či politických stran. Potřeba srocovat se do společenství je deficitní, je silnější než my a silnější než „obsah“, který společenství spojuje. Toho také zneužívají mnohé diktatury, náboženští fanatici či nedemokratické politické strany.

Ještě poněkud komplikovanější je to s láskou. Maslow sám nespecifikoval, o jakou konkrétní lásku má jít. Spadá sem láska rodičovská, partnerská, přátelská, a ano, i sebeláska. Pokud se nám lásky nedostává v osobním životě, ani od přátel, či rodiny, tak i v tomhle nám může překvapivě pomoci škola či práce, a to hned ve dvou aspektech – můžeme tam mít kolegy, kteří nás budou mít rádi, a můžeme tam nalézt to, co potřebujeme k tomu, abychom se i my sami měli rádi. Ani jedno není přítomné vždy, stejně jako sounáležitost ne, ale věřte, že i práce je místem, kde obojího může být do sytosti.

Zajímavá je také čtvrtá příčka Maslowovy hierarchie potřeb, která se v originále nazývá esteem needs. Do češtiny to kdysi někdo poměrně nešťastně a nesprávně přeložil jako potřeba uznání a úcty. Slovo esteem je v moderní angličtině už poněkud zastaralé. V historickém kontextu neslo dva významy – hodnota, respektive reputace, a hodnocení (ve smyslu porovnání s očekáváním). Ve skutečnosti jde o potřebu získávat pozitivní zpětnou vazbu od ostatních, jakési potvrzení své hodnoty a hodnocení v souladu s naším očekáváním. Pokrytí této potřeby je vlastně o dosažení pocitu, že to, co děláte a jací jste, je „v pořádku“. Když, tedy máme tuto potřebu pokrytou, víme, že se rozhodujeme správně a že jsme „dobrým“ člověkem. A mimochodem, pokud to vztáhneme stejně jako lásku i na sebe, tak self-esteem znamená v angličtině sebevědomí. Právě to s touto potřebou také bytostně souvisí.

Proč tohle vše potřebujeme k životu

Tyto první čtyři potřeby Maslow pojmenovává jako deficitní. Je to hlavně proto, že u těchto potřeb máme neustálou nevědomou motivaci tyto potřeby naplňovat. Však se zkuste bez dýchacích přístrojů na půl hodiny potopit pod mořskou hladinu a uvidíte sami. Během pár desítek sekund, maximálně minut, začnete mít silnou potřebu se nadechnout, ať se děje cokoliv. I kdybyste měli prohrát sázku, i kdybyste při své cestě za vzduchem měli někoho utopit.

Maslow2Čím výše přitom v pomyslné hierarchii (jejíž hierarchičnost v oblasti uspokojování jednotlivých potřeb byla později ovšem poněkud zpochybněna) daná potřeba stojí, tím je hledání jejího uspokojení méně urgentní. A tak bez lásky, pocitu sounáležitosti či sebevědomí klidně přežijete i mnohem déle než pár minut nebo dnů, ale dobře, dobře vám rozhodně nebude. Maslow také říká, že dokud neuspokojíte deficitní potřeby, nebudete mít prostor se naplno rozvíjet. Nebudete moci „využít svůj potenciál“, jak říkají někteří marketingoví mágové. O to víc jim za to údajné „odemknutí potenciálu“ budete ochotni zaplatit. Však cena vody na poušti je také o dost vyšší než uprostřed oázy. Jenže sklenice vody poušť neodstraní… A Gendlin by dodal, že velké riziko je také v tom, že si začnete tyto potřeby naplňovat třeba jen v některých dimenzích svého života.

Nevědomé naplňování deficitních potřeb jako cesta k ne-štěstí

Možná si říkáte, že jste už v životě měli všechny deficitní potřeby víceméně naplněny, a přesto jste nebyli příliš šťastní. To se bohužel stává. Čím méně vědomé je naplňování těchto potřeb, tím větším průšvihem to může skončit, protože naše nevědomí se řídí jen zažitými vzorci obvykle z dětství.

Nevědomé jednání tedy není svobodné jednání, je to konání na základě toho, čemu Eric Berne říkal životní schémata, Paul Ekman emoční programy a Steve Peters automatizované programy – jinými slovy na základě shluků buněk v temenním laloku našeho mozku, které zde vznikly na základě velmi starých emocionálních prožitků a našich reakcí na ně. Třeba na základě reakcí na pocity viny z dob, kdy nám byli tři roky, nebo na základě našich reakcí na kritiku od našich rodičů, či na šikanu od spolužáků na základní škole. Ano, často je to jednání na základě bolístek z dětství.

A tak se stává, že třeba dívky, které přišly jako malé o otce, se při naplňování svých deficitních potřeb vrhají častěji do pro ně zhoubných vztahů s muži, že děti rodičů, kteří si jich příliš nevšímali, se pro pocit sounáležitosti a přijetí klidně upracují až k smrti, nebo že někdo pro vlastní pocit bezpečí je připraven omezovat bezpečí těch ostatních, čímž ve svém důsledku omezí i své potřeby sounáležitosti a nakonec i toho bezpečí.

Co potřebujeme ke štěstí

Nad deficitními potřebami stojí pak čtyři potřeby rozvojové. Ty nahradily původně (v roce 1943) uváděnou jednu jedinou potřebu vedoucí k osobnímu růstu. Maslow, stejně jako Rogers, bytostně věřil v to, že každý žijící organismus má niternou pudovou potřebu dosáhnout nejlepší verze sebe sama – potřebu sebeaktualizace. Právě ta stála na vrcholku tehdejší pyramidy. Bohužel, i zde opět někdo zvoral překlad do češtiny, takže v 90. letech minulého století jste se v Česku a na Slovensku mohli dočíst cosi o seberealizaci, což je něco zcela jiného a Maslow ani Rogers o tom neutrousili ani slova.

Rvětvičkaogers, coby bývalý zemědělec, sebeaktualizaci s oblibou vysvětloval na bramborách. Když bramboru zapomenete ve špajzu, za pár týdnů vyklíčí, začne z ní růst malá kytička. Dokáže to i bez slunce, bez vláhy, hnojiva i půdy. A mimochodem, nikdo jí nemusí říkat, co má dělat, kytička doslova vyjde z jejího nitra. Kdybyste ale stejnou bramboru dali do úrodné půdy, zalévali ji, hnojili a svítilo by na ni slunce, rázem by z ní vyrostla výrazně větší kytička. A ne, ani v tomto případě byste nemuseli bramboru instruovat k tomu, co má dělat. Sama to ví nejlépe.

Právě tyto „podmínky prostředí“ vytvářejí rozdíl mezi někým, kdo má naplněny deficitní potřeby a někým, kdo je naplněny nemá, mezi někým, kdo vyrostl s bezpodmínečně milujícími, bezpodmínečně přijímajícími a podporujícími rodiči a mezi někým, kdo vyrostl v jiných podmínkách. Rogers přitom bytostně věřil v to, že tyto podmínky dokáže naplnit i terapeutický vztah, prostřednictvím kterého se klient stane „plně fungujícím člověkem“ (viz dále), jak to Rogers označil.

Aby to však bylo možné, musí být takový terapeutický vztah i v něčem specifický. Především klient musí být někdo, kdo vůbec takový terapeutický vztah potřebuje. Někdo, kdo není schopen jednat v souladu se sebou (je inkongruentní), ale chce toho dosáhnout. Dále pak terapeut musí být bezpodmínečně pozitivně přijímající, empatický a neustále jednat v souladu sám se sebou (být kongruentní). A konečně, v terapeutickém vztahu musí dojít ke kontaktu mezi klientem a terapeutem a klient musí být schopen terapeuta a projevování výše řečených třech podmínek vnímat. Přičemž kontaktem může být samozřejmě i mlčení. Ono totiž i mlčení může nést hluboký obsah.

Jak se rozvíjet

V okamžiku, kdy máte naplněny deficitní potřeby, dochází podle Maslowa na ty tzv. rozvojové, které jsou podmínkou nutnou k naplněnému a šťastnému životu. K tomu, co Aristotelés nazval eudaimonií a současná neurověda to považuje za jednu z dvou klíčových podmínek ke štěstí. Tou druhou jsou hédonické prožitky – prožitky způsobující okamžitou slast (např. dobré jídlo, sex, tanec, zábava apod.), na které i po jejich prožití vzpomínáte rádi.

První takovou rozvojovou potřebou jsou kognitivní potřeby. Každý člověk se podle Maslowa potřebuje neustále učit nové věci. Právě z toho těží dnešní fenomén „infotainmentu“, tedy kombinace informací a zábavy. Mimochodem, kognitivní potřeby jsou také důvodem, proč čtete tenhle článek. A ano, i zde vám práce může velice efektivně posloužit. Můžete se v ní totiž neustále učit nové věci.

PSX_20180402_204445Nad nimi stojí estetické potřeby, tedy potřeby vytvářet, nebo také vnímat krásu. Sem spadá kreslení i dívání se na obrazy, hraní či poslech hudby, tancování či sledování tance, atd. Maslow nikdy nerozlišoval v tom, zda je podstatnější aktivní či pasivní stránka estetických potřeb. Jisté je jen to, že přítomnost obojího v různých oblastech neuškodí.

Pak přichází na řadu sebeaktualizace, kterou bychom mohli zjednodušeně nazvat také potřebou se rozvíjet, osobnostně růst, být lepším člověkem.

Nad ní pak na sklonku svého života Maslow postavil transcendenci, tedy potřebu dělat něco, co nás přesahuje – pomáhat ostatním, pečovat o ostatní, vytvářet něco pro ostatní, atd. Tedy další potřebu, která nám dodává oxytocin, ale na rozdíl od lásky a sounáležitosti, nám také může zajistit „nesmrtelnost“ – vytvořit něco, co tu po nás zůstane.

TIP: Přečtěte si také článek o tom, proč byste na první místo měli stavět sebe.

Být plně fungujícím člověkem

A co má být ten kýžený stav? Carl Ransom Rogers ho pojmenoval jako „plně fungující člověk“. Člověk, který je otevřený prožitkům, a to jak pozitivním, tak negativním emocím, přičemž ty negativní nepotlačuje, ale zpracovává a není tolik defenzivní. Člověk, který věří svým pocitům, instinktům, intuici a vlastnímu pohledu na svět. Zkrátka člověk, který si věří i v tom, že je schopen se „správně“ rozhodnout. Plně fungující člověk je také v kontaktu s žitím a se všemi prožitky ve svém životě, ke kterým přistupuje bez předpojatostí a okamžitého hodnocení. Je v kontaktu s tady a teď, a nežije v minulosti a svých vinách, ani v budoucnosti a s ním spojeném strachu. Plně fungující člověk je také kreativní, kreativně přemýšlí, zkouší nové věci, podstupuje přiměřená rizika, či vykračuje mimo svoji komfortní zónu, chcete-li. Je zkrátka připraven se měnit. A konečně poslední charakteristikou je naplněnost života, stav, kdy je člověk spokojený se svým životem i se sebou a ve větší míře pozitivně sám sebe přijímá (ano, sebeláska je nejen podle Maslowa nutností).

Možná jste si povšimli, že Rogers nemluví o výlučně šťastném životě bez negativních emocí. To je mimochodem prokázaná cesta k ne-štěstí. On vlastně v žádném hodnocení není příliš extrémní. Plně fungující člověk je stále jen člověk. Občas má blbou náladu, občas se mu nedaří, občas se rozlobí, a to někdy i na sebe, a občas něco neodhadne, když ho třeba zklame jeho intuice. Nedělá z toho však fatální závěry a tím, že žije co nejvíc tady a teď, tak si dokáže života užívat. A tak se každý den, týden a měsíc snaží naplňovat všech osm svých potřeb a naplňovat všechny své čtyři dimenze, ve kterých žije. Vlastně jde o takový zdravý duch ve zdravém těle se zdravými vztahy a zdravou spiritualitou. Je to práce, která nikdy nekončí, ale pokud se vymaníte ze zajetí mnohdy dysfunkčních nevědomých vzorců, můžete k takovém naplněnému životu, životu s pocitem ikigai, jak říkají Japonci, dospět. Není to snadná cesta, ne každý ji zvládne projít sám, ale je to cesta, po které, když kráčíte, tak víte, že je vaše.

PohledO autorovi

Martin Zikmund je průvodce lidí a firem klíčovými změnami, vede semináře a workshopy pro veřejnost i pro firmy zaměřené na témata osobního rozvoje, zvládání stresu, životní harmonie, sebevědomí a hlavně sebe-vědomí. Je autorem všech textů a většiny fotografií na tomto blogu. Více se o něm dozvíte na Nekouč.cz.

 

2 komentáře: „Co potřebujete k životu, abyste byli spokojení

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s