Nejdřív jsem JÁ, a potom teprve ostatní!

„Nejdřív ber, a potom dávej!“ říkával svým studentům doc. Jaroslav Skála, zakladatel adiktologie v Československu. Nebyl první ani poslední, kdo to říkal. Pokud chcete, aby lidé kolem vás byli šťastní a spokojení, a hlavně, abyste takoví byli i vy, musíte začít právě tímhle, zkrátka začít myslet na sebe. Zdá se vám to sobecké? Opak je pravdou.

Žijeme v kleci

Viděli jste někdy divoká zvířata v zoologické zahradě? Hlavně šelmy? Někdy se ke svým spolubydlícím, partnerům, či dokonce vlastním mláďatům chovají dosti agresivně. Stává se to zejména tehdy, kdy někdo dlouhodobě narušuje jejich už tak výrazně omezený prostor. Cítí se totiž ohroženi, a tak reagují, stejně jako lidé, jednou z možných stresových reakcí. Protože útěk ani ustrnutí jim nezbytný prostor nezajistí, zbývá už jen útok. Jsou k němu donuceni, nedělají to, protože je to baví, ani protože by chtěli. Stojí je to síly. A tak se původně „roztomilá, hravá a mírumilovná kočička“ rázem nedobrovolně změní v děsivého lva, který klidně kousne do vlastních mláďat, jen aby měl kousek prostoru pro sebe.

Ostatně své o tom by mohli vyprávět v pražské ZOO. V roce 2002 při povodních zde museli utratit slona Kadíru. Ne proto, že by neexistoval nezatopený prostor, kam by se nedal přesunout jako ti ostatní sloni. Bylo to proto, že kdokoliv, kdo vlezl do jeho výběhu, do jeho prostoru, se stal okamžitě obětí jeho útoku. Ani veterinář se k němu za bdělého stavu (toho slona) neodvážil vstoupit, aspoň tak mi to tehdy vyprávěli jeho ošetřovatelé.DSC_0984_edited

Proč pořád mluvím o zvířatech v ZOO? I my jsme jen zvířata. Stále máme své zvířecí instinkty, náš limbický systém není od primitivnějších savců až tak moc odlišný a také my na stres reagujeme primárně čistě nevědomě a hormonálně – útěkem, útokem či ustrnutím. A my velkou část života strávíme v kleci – ve škole či práci, která nás třeba tak úplně nenaplňuje a/nebo nebaví, ve vztahu, který má pro nás mnohdy také nějaká svá „omezení“, v představách o tom, co „musíme“/„nesmíme“ dělat a jací „musíme“/„nesmíme“ být. A když do té naší klece někdo vleze a začne nám brát osobní prostor, umíme být jako onen lev – naštvaní a útoční. A trpíme-li narušováním našeho prostoru a hranic dlouhodobě, může se z nás snadno stát i Kadíra – někdo, kdo je vyloženě nebezpečný pro kohokoliv, kdo se objeví. Však kolikrát jste někdy v životě slyšeli, že jste v jeho domě, jeho autě, žijete za jeho peníze…

Co to znamená být sobecký

„Nechci být sobec!“ říká spousta lidí, když slyší, že by pro sebe měli být na prvním místě. „Sobec“ je totiž něco ošklivého, něco, co nechceme být. Jenže co to přesně znamená? Jaká je definice sobectví? Velká část lidí pod tím překvapivě rozumí to, že sobec je každý, kdo myslí nejdříve na sebe. Držme jim tedy palce, aby nikdy neletěli v letadle, kde dojde k dekompresi v kabině. V takovém případě totiž instrukce znějí jasně – masku nejdřív dát sobě, a pak řešit ostatní, včetně vlastních dětí. Udušení už totiž nikomu nepomůžete…

Přiznám se, že mě samotného zajímalo, jak vypadá nějaká „oficiální“ definice sobectví. Při hledání na internetu v češtině jsem úplně neuspěl. Zkusil jsem tedy angličtinu a Oxford Dictionary. Ten sobectví definuje jako „nedostatek myšlení na ostatní lidi“. Česká Wikipedie se pak přidává jen s definicí egoismu, a to jako: „(přílišného) sledování vlastního prospěchu a zájmu, případně i na úkor druhých.“ Paradoxně ani jedna z definic neříká, že sobcem je ten, kdo myslí v první řadě na své potřeby. Všechny definice řeší pouze to, zda myslí i na ostatní, či případně nakolik jedná na úkor těch ostatních. Zkrátka je to o míře a hranicích. A o hranicích tu ještě bude řeč.

Proč potřebujete prostor pro sebe

Al Pesso, spoluzakladatel u nás vcelku populární Pesso-Boyden psychomotorické terapie ve své Teorii základních vývojových potřeb definoval celkem pět potřeb, bez kterých se v životě neobejdeme, pokud chceme být šťastní, spokojení a rozvíjet se v nejlepší možnou verzi sebe sama. Tyto potřeby nám dřív zajišťovaly naši rodiče, pokud jsme měli to štěstí. Teď, když už nejsme mimina, je to ale na nás samotných, abychom si je zajistili. No, přesto se ale někteří jako mimina i v dospělosti chovají a pokrytí těchto potřeb ignorují, či požadují od ostatních. To však ve svém důsledku naplňuje definici sobectví mnohem víc, než kdyby mysleli v první řadě na sebe a na naplnění těchto pěti elementárních a esenciálních neboli základních a podstatných potřeb. Jaké to jsou?

cofPrvní takovou potřebou je už výše zmíněná potřeba pro place neboli prostor, či místo. Al Pesso o potřebě prostoru hovoří v tom nejširším možném slova smyslu – prostoru pro sebe, místa ve společnosti, místa v životě, místa, které považuji za domov, i místa ve svém vlastním těle – sebepřijetí. Tohle místo či prostor si musíme hledat, budovat a rozvíjet sami. Třeba tím, že si ve svém bytě uděláme koutek jen pro sebe, svoji „jeskyni“, ve svém kalendáři čas jen pro sebe, prostor pro svoji spiritualitu a svoje rituály, zkrátka pro prostor, kde budeme sami sebou a třeba i sami se sebou.

Hlídejte si své hranice

Jen pozor! Jednotlivé potřeby podle Ala Pessa nejsou hierarchizované jako třeba u Maslowa, ale jsou úzce propojeny. Všechny spolu souvisí a všechny je potřeba obsáhnout rovnoměrně. Jakákoliv nerovnováha způsobuje i nerovnováhu ve vašem životě. A zkuste si stát měsíc na jedné noze… Nebude vám v tom dobře. Není to tedy o naplnění nejdřív jedné, a pak těch ostatních.

cof

A tak druhou potřebou, bez které by ostatně pokrytí žádné další, včetně potřeby prostoru, nebylo možné, je potřeba hranic. Pokud si nechráníte své hranice, dopadne to s vámi špatně. Historie Československa budiž vám příkladem. Německo si nejdřív ukouslo, a pak půlku „sežralo“ a druhou využilo. Sovětský svaz a další „spojenci“ nebyl o nic lepší. A tak, jak už víme, lidé, kteří si své hranice nehlídají, záhy zjišťují, že se k nim na několik jednotek nebo i desítek let nastěhovali „okupanti“. Věty jako: „Obětoval(a) jsem ti celý život“ už jste možná od partnerů či rodičů slyšeli, a to nejen ve filmech. A prosili jste se snad o něco takového? A co věty „Od té doby, co jsem sám(a), můžu být konečně sám sebou!“ To jste měli ale být, dokud jste byli s někým. Takhle jste ty druhé dost možná o něco ochudili, či dokonce okradli. Ano, také jsem v tomto vinen. Tím spíš vím, že hranice je potřeba budovat, střežit a opečovávat. Jen není vždy úplně přínosné stavět si železnou oponu. Snadno pak můžete zjistit, že rozdíl mezi plotem a klecí se zas tolik neliší.

Péče o sebe jako indikátor přežití

Viktor Frankl, rakouský psychiatr, zakladatel Logoterapie, a židovský vězeň v několika koncentračních táborech si při své internaci všiml něčeho, co popisovali i ostatní přeživší jako např. filozofka Hannah Arendtová – lidé, kteří o sebe v koncentračním táboře přestali pečovat, velice záhy umírali. Také Al Pesso self-care neboli péči o sebe, kterou čeští Pesso-Boyden terapeuté někdy překládají jako potřebu sycení, považoval za jednu z těch základních. Matky čerstvě na mateřské, které nemají často ani prostor se najíst, napít, natož učesat a v klidu vykoupat by o tom mohly vyprávět.

rhdrPesso však potřebou péče o sebe měl na mysli i potřebu být v kontaktu sám se sebou, mít prostor naslouchat svému nitru, i mít dostatek nových podnětů a emocionálního sycení z vnějšku, od ostatních. Člověk je v tomhle jako květina – pokud nebude dostatečně sycena potřeba slunečního svitu, vody a živin v půdě, květina začne velmi rychle uvadat a podle Frankla i Arendtové velice rychle zemře. V koncentračním táboře na to stačilo pár dnů. To, kolik daný člověk jedl nebo pracoval, ani to, kolik měl před válkou peněz, přitom nehrálo už roli.

Nebýt na všechno sám

Člověk je „skupinové zvířátko“, jak s oblibou říkám já i evoluční biologové. Abychom přežili, museli jsme žít spolu s ostatními lidmi. Lovit mamuta v jednom je totiž dost otrava. A co teprve v jednom zdrhat před šavlozubým tygrem…

O naši skupinovost se usilovně na zcela nevědomé úrovni stará hormon oxytocin (ano, ten, co se podává před porodem, protože mimo jiné ovlivňuje kontrakce dělohy). A tak se stalo, že jednou z našich základních rozvojových potřeb je i potřeba podpory (support) od ostatních. Podporu potřebujeme pro získání samostatnosti (jako třeba malé dítě, když se začíná učit samo chodit nebo jezdit na kole) a sebevědomí. Bez rodiny, přátel, kolegů a někdy třeba i náhodných kolemjdoucích jsme nahraní. Mnohé vědecké výzkumy navíc potvrdily i souvislost mezi sociální podporou a léčbou nemocí, včetně rakoviny.

„V ulmské studii u pacientů po transplantaci kostní dřeně byla strategie zvládání „sociální opora“ jednou z nejdůležitějších: pouze pacienti, kteří spontánně hovořili o zažívané „emocionální opoře“ ještě před nástupem léčebných opatření, se vyskytovali ve skupině těch, kteří dlouhodobě přežili. Proti tomu nestojí ani jediný pacient z této skupiny, který by během několika let po transplantaci kostní dřeně zemřel (Grulke et atl., 1998),“ píše prof. Volker Tschuschke ve své knize Psychoonkologie. Až takovou roli hraje podpora.

Používejte ochranu

Poslední základní potřebou podle Ala Pessa je potřeba ochrany (protection). Hranice Československo mělo poměrně jasně vytyčené, což se o spoustě lidí nedá tak úplně říct. Bez ochrany nám však byly zcela k ničemu. Bez instruktora v autoškole s druhými pedály bychom se těžko učili řídit, bez zkušeného horolezce a lana, bychom se těžko učili lozit na vysoké skály. Ochrana nám pomáhá dělat věci, které chceme, aniž bychom hazardovali. Ochrana je něco, co nám umožňuje bezpečně si naplno užívat spousty příjemných zážitků. Výrobci kondomů by ostatně mohli vyprávět.

PSX_20180330_195335A tak je na nás naučit se chránit sebe sama, zejména před vnějšími vlivy. Pro účely ochrany nejčastěji můžeme využívat své znalosti a životní zkušenosti. Ty nás chrání před nepředvídatelnými a nečekanými situacemi, ty nás však někdy mohou znovu a znovu dostávat do těch samých nechtěných situací. Ano tzv. ego-obranné mechanismy mohou chránit integritu naší psychiky, stejně jako nám bránit ve štěstí.

Tak jako je třeba hledat rovnováhu mezi zájmem o sebe a o ostatní, je třeba hledat rovnováhu mezi ochranou a zranitelností. Zranitelnost je totiž zodpovědná za produkci oxytocinu, a za naši cestu k podpoře. To proto Al Pesso nemá mezi potřebami žádnou hierarchii, proto ochrana není důležitější než hranice nebo než podpora. V životě i v základních potřebách je zkrátka třeba hledat rovnováhu a ideálně harmonii.

Jak nebýt Kadírou

slonPokud si přejete být v životě šťastní, a totéž přejete i lidem kolem vás, budete pro to muset něco udělat. Budete muset začít myslet na sebe a své potřeby. Tedy pokud se náhodou nechcete stát oním Kadírou, kterého nakonec museli zastřelit, protože, na rozdíl od ostatních slonů, odmítal podporu zaměstnanců ZOO, kteří se ho snažili zachránit před utopením. Kadíra byl odloven a umístěn do zajetí. Nebyl svobodný, on tuhle volbu pečovat o sebe neměl. Vy ji máte. Stačí, když začnete pracovat na zajištění svých základních potřeb. Na tom, abyste měli prostor, pečovali o sebe, měli hranice, podporu i ochranu. A nemusíte to zvládnout sami. Pokud vám to nebude fungovat, vždy můžete najít pomoc, v podobě psychoterapeuta, nebo třeba pomoc přímo ode mě. Najít si svoji podporu…

PohledO autorovi

Martin Zikmund je průvodce lidí a firem klíčovými změnami, vede semináře a workshopy pro veřejnost i pro firmy zaměřené na témata osobního rozvoje, zvládání stresu, životní harmonie, sebevědomí a hlavně sebe-vědomí. Je autorem všech textů a většiny fotografií na tomto blogu. Více se o něm dozvíte na Nekouč.cz.

 

2 thoughts on “Nejdřív jsem JÁ, a potom teprve ostatní!

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s