Právo si stěžovat

„Ty nemáš právo si stěžovat! Co by pak měli říkat ti či oni! Navíc se podívej, co všechno máš! Jsi zdravej? Jsi!“ Kdo z nás by tohle už někdy neslyšel. Z úst svých nejbližších, svých přátel, z úst svých vlastních… Vlastně jsou lidé, co si tohle říkají dnes a denně. Tak dlouho, dokud nepřijde konečně „objektivní“ důvod, kdy si budou moci stěžovat – rozchod, ztráta, nebo nějaká nemoc. Je to ale opravdu tak? Kvůli tomu, že nejsme upoutáni na vozíček uprostřed válkou zmítané středoafrické země postižené hladomorem a nemocemi, tak jsou naše starosti a strasti automaticky banální a nezaslouží si pozornost nás, natož pak ostatních? A k čemu všemu vede naše ne-moc nad prožíváním našich emocí?

Právo se nějak cítit

Právo si stěžovat vlastně bytostně souvisí s jiným, mnohem důležitějším právem, které podobně jako základní lidská práva nebo právo autorské je rétorikou zákonodárců nezadatelné a nezcizitelné – právem cítit a prožívat svoje emoce, v případě stěžování ty negativní, společností méně přijímané. Bohužel, podobně jako právo autorské, toto právo patří k těm nejporušovanějším. A tak už odmalička nám bývá vtloukáno do hlavy, že bychom se měli cítit jinak, než se v té či oné situaci cítíme. „Však to není tak hrozný!“

FotoSchválně, slyšeli jste někdy jednu z těchto vět? „Nemáš co být naštvaný, protože…“ „Buď taky trochu vděčný!“ „Netrap se!“ „Přestaň tady blbnout a nesměj se furt. Se taky raduješ z každý kraviny!“ Je to tak, zkrátka pozvolna a nenápadně vyrůstáme s dojmem, že když dáváme neregulovaný průchod svým emocím, nejsme v pořádku takoví jací jsme, protože s našimi emocemi nás společnost nepřijme, neboť nebudeme tím správným chlapem, nebo tou správnou ženou. „Když se budeš pořád tvářit jako kakabus, nikdo se s tebou nebude kamarádit!“ Jo jo, je to tak. Emoce nebo život. Drž své emoce na uzdě, protože jedině pak budeš přijímán a milován. Zní to hrozně, co?

A tak je nám nenápadně, ale o to systematičtěji už odmalička kousek po kousku odebíráno právo cítit a prožívat svoje emoce. Vlastně se jedná o jakýsi štafetový sport, ve kterém se nám dostalo té „cti“ být oním štafetovým kolíkem. A tak poté, co nám vysvětlí naši rodiče, jak a co (ne)máme cítit – viz legendární „Chlapi nepláčou!“ nebo „Když se budeš takhle mračit, nebudeš se žádnýmu klukovi líbit a budeš mít vrásky!“ – přichází na řadu učitelé: „No, moc se neraduj. Jsem na tebe moc zvědavá u pololetní písemky!“ případně „Přestaňte se hihňat, nebo zůstanete po škole!“ a spolužáci, často bohužel i ve formě až šikany: „Podívejte se na toho sraba, jak brečí!“ event. „Jeee, Vonásková je zamilovaná do Nováka! Ha ha!“

No a v dospívání a dospělosti pak štafetu narušování našeho práva cítit se a prožívat tak, jak se zrovna cítíme a prožíváme, přebírají trenéři „Nefňukejte, jak nějaký slečinky a koukejte makat!“, životní partneři „Ale miláčku, však ono to není tak hrozný!“ a šéfové „Na nějaký vaše názory a emoce tu nemám ani čas ani náladu, prostě to udělejte a hotovo!“

K tomu si ještě přičtěte, že někdo kolem vás – třeba i váš nemocný sourozenec – může „akutněji“ vyžadovat pozornost či péči, protože on je třeba ten „slabý“, zatímco vy jste přeci ti „silní“ a „zvládnete to“ a máte ještě o důvod víc, proč „to tak neprožívat“.

Zdá se vám to až chorobné? Nejste daleko od pravdy. Nejhorší na tom ale je to, že to samé děláme i my. Automaticky. Ostatní nás to totiž za ty roky naučili.

Bojujte za svoje emoce

uFoto 27Tato nebezpečná hra o naše emoce přitom začíná už krátce po našem narození. Jako první ji rozehrávají už naši v té době často zoufalí a vyčerpaní rodiče. Začíná to oním nevinným „No tak už neplakej!“, které ve skutečnosti mnohem více vyjadřuje frustraci nevyspalého rodiče, než nějaký rozkaz dítěti. Jenže pláč dítěte je plně autonomní stresová reakce na nějaký konkrétní ohrožující tělesný podnět, což v kontextu šestiměsíčního miminka je třeba hlad či mokrá plínka. Naštěstí v téhle době ještě dítě slovům nerozumí, řečová centra se v mozku vyvíjejí až kolem 10. až 11. měsíce věku, spolu s čelním mozkovým lalokem, který nám postupně umožní naše emoce kontrolovat, ovládat a ano, postupně i potlačovat a vytěsňovat do našeho nevědomí, kde budou sice o dost méně znatelné, ale o to více silnější, zejména pak při tělesnění neboli somatizaci.

Mimochodem, oč lepší by bylo (nejen) plačícímu (nejen) dítěti říkat: „Už jsem u Tebe, všechno je v pořádku, mám tě rád(a)“, protože to je ve finále to, co ho (i díky dávce oxytocinu, kterou mu v tu chvíli jeho mozek dopřeje) uklidní. Jenže nemusíme zůstávat jen u unavených nevyspalých rodičů často zaskočených tím, že rodičovství vypadá jinak než v amerických filmech, nebo tím, že nedokáží být těmi rodiči, kterými si tajně vysnili, že budou.

Vydržet něčí emoce, obzvláště pokud jsou negativní není lehké ani u dospělých, kteří už mají v mozku dovyvinuté všechny mechanismy pro jejich zvládání. Zejména, pokud je to někdo, kdo nám je blízký. Muži obvykle hned obratem hledají co nejjednodušší a nejrychlejší řešení daného problému, ženy zase cestu, jak dotyčného podpořit, žel bohu často v podobě vyprávění vlastního příběhu o tom, že: „To musí být hrozný! To já, když se mi stalo tohle, tak…“ A tak jsme v tom (zase) sami, protože v ani jednom z těch případů nás ten druhý vlastně nevidí.

A protože nám ostatní vysvětlují, že se takhle cítit nemáme, tak ono „nezcizitelné právo“ pomalu ale jistě opět mizí. Naše pocity se pod tíhou toho, že je ostatní nepřijímají a pod tíhou naší niterné až pudové potřeby být přijímáni ostatními a někam patřit (tedy dostat opět dávku velmi žádoucího oxytocinu), smršťují do jakéhosi emočně plochého pocitu nepochopení a opuštění.

Potlačené emoce jako cesta k psychosomatickým onemocněním

Stejně jako za porušení jiných práv, i za porušení práva cítit se tak, jak se cítím, a dávat emocím volný průchod, se platí. A tresty jsou to vysoké – trest odnětí svobody v tom být sám sebou, trest domácího vězení v podobě hlubokých pocitů osamění i uprostřed lidí či ještě hůř ve vztahu, nebo tělesné tresty plynoucí z toho, že naše tělo nám náležitě některé emoce ztělesní, když se je pokoušíme neprožít psychicky. Však kdo z nás se někdy neměl doslova a do písmene na hovno…

„Tělesné reakce poukazují na něco, co bychom rádi nevnímali, někdy lze dokonce hovořit o moudrosti těla. V každém případě je tělesná reakce něco podstatného, něco přirozenějšího a spontánnějšího než duševní reakce na určité situace, které podléhají daleko většímu vlivu okolí, hlavně modifikacím pod výchovnými vlivy,“ říká na adresu somatického vyjádření potlačovaných emocí jeden z mých učitelů, doc. MUDr. PhDr. Jan Poněšický, Ph. D., česko-německý odborník na psychosomatiku, ve své knize Psychosomatika pro lékaře, psychoterapeuty i laiky. Ano, projevy emocí jsou tělu vlastní. A pokud některé projevy emocí tělu zakážete – jako například pláč nebo smích – najde si jiné způsoby.

Až se tedy příště budete vnitřně rozhodovat, jestli máte právo cítit se tak, jak se cítíte, a vyjadřovat to třeba i formou „stěžování si“, dobře to zvažte. Zažívací potíže samozřejmě nejsou jedinou formou vyjádření potlačovaných emocí. Máme tu i velmi populární bolesti zad a celou plejádu dalších často čistě psychosomatických onemocnění.

MRINavíc je důležité si uvědomit, že opakované vědomé potlačování stejných emocí ve stejných situacích funguje stejně jako opakované učení se jezdit na kole, nebo odpalovat golfový míček – stačí párkrát zajít na driving a jednoho dne se to zkrátka naučíme, a celé se nám to zautomatizujeme. To znamená, že už na to nebudeme myslet a bude se to dít už samo, bez našeho vědomí, automaticky. To ovšem neznamená, že ty emoce přestaneme mít. Jen je budeme zametat pod pomyslný koberec tak dlouho, než se tam objeví pomyslná boule a už to nebudeme moci dál ignorovat.

Přitom sami si tím děláme dost medvědí službu. Naše emoce jsou pro nás přitom velmi důležitým kompasem a vodítkem. Plní totiž důležitou signální funkci v otázce, co je a není pro nás ohrožující. Naučte se je potlačovat, zatracovat, devalvovat či vytěsňovat a ztratíte s nimi schopnost vycítit nebezpečí, i „intuici“. Na(ne)štěstí, tělo se jen tak nedá, a tak ty opravdu důležité emoce a signály si vždy najdou cestu, jak vám dát o sobě vědět. Třeba, když vaše tělo potřebuje zpomalit. Ano, řeč je i o dlouhodobém stresu, což je mimochodem z definice pocit ohrožení. Jen vás nehoní zrovna tygr, ale třeba svědomí nebo vnitřní rozpor mezi realitou a vašimi hodnotami.

Hlavně si nestěžuj a koukej bejt happy!

„Je mnohem lepší plakat na sedadle svého Mercedesu, než někde v tramvaji“, slyšel jsem už mnohokrát. No není to pravda. Na sedadle v tramvaji se vám mnohem spíše dostane pomoci, pokud vás emoce přemůžou. Na sedadle Mercedesu pláčete často sami (nebo také s dětmi na zadních sedadlech) a ještě si říkáte, že nemáte právo si stěžovat, protože…

A tím se dostáváme zpět na začátek. Máte právo se cítit tak, jak se cítíte. Máte právo si stěžovat, bez ohledu na zdravotní a majetkový stav. Máte právo plakat bez ohledu na to, co máte mezi nohama. A když se vám děje něco hrozného, co vás třeba štve, tak máte do prdele i právo si sprostě zanadávat! Mimochodem, řada studií např. z oblasti psychoonkologie poukazuje na to, jak moc je to úlevné.

Neexistuje povinnost se usmívat (snad vyjma několika málo zaměstnání, přičemž ČR má očividně nějakou výjimku), neexistuje povinnost být „happy“, a to zejména proto, že #YOLO, jak You Live Only Once (žijete jen jednou). Ano, právě proto, že žijete jen jednou, je na čase si ten život prožít, a to se všemi emocemi, které k němu patří i s jejich projevy – jako je i stěžování si, když vás něco trápí.

Foto2Chcete být sami sebou? Buďte. Se vším všudy! Radujte se, smějte se, rozčilujte se i plačte, pokud to tak cítíte. Ano, někteří vás za to možná odsoudí, některé jiné tím ale třeba inspirujete. Například svoje děti nebo partnera. Mnohem důležitější však je to, že se vyhnete celé řadě nepříjemností, např. v podobě psychosomatických onemocnění způsobených potlačováním emocí, např. v podobě odpojení se od svého těla a tím pádem i otupěním přirozených signálu varujících před nebezpečím, např. před doslova necitlivostí, ve všech smyslech toho slova.

Je čas na sebesoucit

„No jo, jenže já se nechci litovat, nechci sklouznout k sebelítosti!“ V pořádku, tak k ní nesklouzávejte. Tím, že budete nad tím, co vás trápí plakat půl roku nonstop, se v ní toho asi moc nezmění. Mimochodem, takováhle situace, která skutečně občas nastává, by dost pravděpodobně nebyla projevem sebelítosti, ale těžké formy velmi závažné nemoci – deprese – se kterou je na místě dojít k lékaři léčícímu psychiku, tj. k psychiatrovi. Jenže je asi trošičku jiná situace, když strávíte pár týdnů pláčem, opakováním toho, jak je všechno na houby a jak je k vám svět nespravedlivý, než když propláčete (nebo také pronadáváte, prostěžujete si někomu) jeden nebo dva večery párkrát ročně, protože to prostě tak cítíte.

StresTěžké emoce se nejmenují „těžké“ pro nic za nic. Je těžké je nést, je těžké s nimi být. Pokud si od nich ulevíme, budeme to mít lehčí. Bude se nám tedy daná situace o to snáze řešit. Navíc projevy zranitelnosti před ostatními vedou s mnohem větší pravděpodobností k tomu, že se nám dostane podpory, jak ostatně prokázala (mimo jiné) i prof. Brené Brown z University of Houston. Je to vlastně často přesně opačně, než nám říkali – když budeme brečet, nebo jinak dávat najevo, že si procházíme těžkostmi, nebudeme na ně sami. Když se budeme stydět dát najevo svou slabost, budeme pro ostatní „ti silní“ a nikdo nám nepomůže. Ne stěžovat si, poplakat si, nebo projevit zranitelnost není totéž jako utápět se v sebelítosti.

Ostatně přesně tímto fenoménem – představě o tom, že připustit si, že mi není dobře, se automaticky rovná přílišné sebelítosti – se dlouhodobě zabývá americká psycholožka a profesorka na University of Texas, Austin, Kristin Neff. Pojmenovává to jako sebesoucit (self-compassion) a doslova říká, že: „se sebesoucitem k sobě přistupujeme se stejnou vlídností a péčí jakou bychom v dané situaci věnovali blízkému příteli.“ Samozřejmě, pokud vám například zavolá vaše nejbližší kamarádka a celá rozrušená vám řekne, že ji dlouholetý přítel opouští, protože už měsíce chodí s jejich společnou kamarádkou a vy ji řeknete: „To bude dobrý, hlavně se nelituj,“ bude to pro vás asi trochu oříšek. Ale všechno se dá naučit. A právě proto, že sebesoucit je doslova pole neorané, vytvořila Kristin Neff i celou řadu cvičení, které vám s tím učením se sebesoucitu mohou pomoci. Jedním z nich je i upravená forma meditace se soucitem, kterou v češtině a namluvenou ode mě můžete najít zde.

Cítíte potřebu si postěžovat? Postěžujte si!

Na závěr bych chtěl dodat jen jediné. Dělejte jak cítíte. Nezakazujte si prožívat emoce jen proto, že vám někdo říká či naznačuje, že na to nemáte právo. Nezakazujte si je prožívat ani proto, že si to říkáte sami. Právo cítit co cítím je nezadatelné a nezcizitelné. Má ho každý jeden člověk a nikdo nemá právo, ba ani možnost vám ho vzít.

To, že se nějak cítím, navíc neznamená, že nějak hodnotím své okolí. Mrzí vás, že jste se pohádali se svým partnerem a chce se vám plakat? Máte na to právo. To neříká přeci vůbec nic o tom, jak moc a jestli ho i nadále milujete, nebo ne, ani o tom, jestli na vzniklé situace nesete nějaký díl viny. Stejně jako když máte radost, protože je zrovna krásný podzimní den a svítí sluníčko, tak se radujte. Nemusíte nejdřív vysázet sad listnatých stromů, počkat si 30 až 40 let až povyrostou, a pak rozprášit z letadla po okolí jodid stříbrný, abyste rozehnali mraky a dočkali se sluníčka a „měli právo“ se z toho radovat. Navíc od svobodného a plného prožívání emocí vede často jen krůček k tomu naučit se je pojmenovávat a hovořit o nich se svými nejbližšími.

DSCN1758A že vám některé emoce naplno prožít nejde? Nevadí, naučíte se to. Stejně jako jste se postupně odnaučili je prožívat. Je to proces. Pokud se ale cokoliv nového učíte, je potřeba chtít vyvinout nezbytné úsilí a také si uvědomit, že tak jako se malé dítě neučí chodit s myšlenkou, že druhý den zaběhne maraton za dvě a půl hodiny, i vám to učení nějakou dobu zabere a třeba ani nikdy nebudete běhat maraton. Nejde ale ani tak o vnější projevy emocí, které třeba introverti až tak moc nemají, jako o jejich vnitřní prožití, což je něco, co se dokáže postupem času naučit téměř každý.

A pokud máte strach z toho, že vás projevené emoce přemůžou či dokonce paralyzují, nemusíte na ně být sami. Najděte si třeba nějakého psychoterapeuta ve vašem okolí, zavolejte na některou z linek psychické pomoci – např. do SOS centra. Příliš silné a nezvladatelné emoce jsou velmi výjimečné a obvykle bývají buď projevy bezprostředního silného traumatu, nebo nějakého psychického onemocnění – např. deprese či emočně nestabilní poruchy osobnosti. Což je mimochodem o důvod víc, proč vyhledat pomoc psychoterapeuta.

Prožijte svůj život, protože #YOLO, protože žijete jen jednou.

PohledO autorovi

Martin Zikmund je průvodce lidí a firem klíčovými změnami, vede semináře a workshopy pro veřejnost i pro firmy zaměřené na témata osobního rozvoje, zvládání stresu, životní harmonie, sebevědomí a hlavně sebe-vědomí. Je autorem všech textů a většiny fotografií na tomto blogu. Více se o něm dozvíte na Nekouč.cz.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s