Život jako úniková hra

Únikové hry se staly v Česku v posledních letech velmi populární. Aspoň na hodinku se stát někým jiným a snažit se ze zinscenované životní situace uniknout. To je jejich náplní. Jenže pro mnohé je pravou únikovou hrou jejich život – alkohol, nestandardní a mimopartnerské sexuální prožitky, psychedelika, exotické dovolené v Jihovýchodní Asii či na Zanzibaru. Hrát se to dá různě, stejně jako v té únikovce to jde hrát ale jen na omezenou dobu, zaplatíte za to svou cenu a budete se muset vrátit do reality. Jak uniknout z únikovky?

Život na hovno

Proč ale hovořím o únikové hře? Proč vlastně má tolik lidí potřebu uniknout od každodenní reality, uniknout od svého života? Tím důvodem je, že mnoho z nás má prostě život na hovno. Co to znamená? To je bytostně individuální. Není na to žádná objektivní stupnice. I ve vědě se při výzkumech štěstí a tzv. well-being používají subjektivní hodnotící škály. Však si svoje skóre můžete zjistit hned teď – kolik bodů si udělíte na stupnici, kde 10 je naprosto super život a 1 je život naprosto na hovno?

rhdrPokud vaše skóre je pod 4, je celkem jasné, že budete hledat nějaké způsoby, jak si aspoň na pár hodin týdně „zahrát únikovou hru“, s čímž vám výrobci alkoholu rádi pomohou. Když budete mít řekněme 4 až 6 bodů, budete s únikovou hrou určitě aspoň občas koketovat. Vždyť tolik lidí má, aspoň podle Facebooku a Instagramu tak super život a jsou „úspěšní“, tak proč ne vy! Budete patrně hledat nějakou zkratku – týden v klášteře v Indii, nějaké to psychedelikum se „šamanem“ nebo v lepším případě šamanem, či nějakou tu „čarodejnici“, se kterými se v „ateistickém“ Česku roztrhl na přelomu století pytel.

To nás ovšem přivádí k druhé dimenzi rozhodující pro únikové hry. Na stupnici, kde 10 znamená: „jsem naprosto úspěšný“, a 1 znamená: „jsem totální looser“, budete mít kolik bodů? A jak moc stabilní bude ta hodnota? Bude se měnit s pohledem na Facebook? Při setkání s rodiči? A sourozenci? A co při rozhovorech s partnerem či partnerkou? A kterým směrem se bude posouvat…?

Život není med

Už v době, kdy neexistovaly sociální sítě, jsem žil v naivní až dětinské představě, že životy drtivé většiny lidí vypadají jako směs pohádek a amerických seriálů. Ano, znal jsem i výjimky, které prezentovaly životy jako komplikované, mnohdy bolestné, s řadou nečekaných a nežádoucích zvratů, kde happy end nenastává mávnutím kouzelného proutku, políbením žáby (byť k tomu se zrovna teď, zejména od dob natočení jednoho hluboce nekorektního a nepravdivého filmu, spousta únikářů uchyluje), nebo poražením draka. Ale považoval jsem je za výjimky i v reálném světě.

DSCN3455_editedVíra v to, že nastane osudový okamžik O, který stačí ustát, a bude následovat „lived happily ever after“ (tedy žily šťastní až na věky), byla až příliš lákavá. Navíc pozlátko sociálních lží, kdy se mnozí lidé navenek prezentují tak, jak by ve skutečnosti v naprosto ideálním a pro ně nedosažitelném stavu chtěli žít (a to nejen na sociálních sítích), mi říkalo, že stačí to, či ono – zhubnout, mít peníze, mít S-Klasse Mercedes, mít vlastní firmu, mít krásnou partnerku, mít rodinu, atd. – a všechno bude super a dokonalé. Tohle je mimochodem dost bolestivý přístup, protože s tím, jak stárnete, tak najednou vidíte, co všechno byste už „v tomhle věku“ měli, či neměli mít, být, dělat, nedělat, zažívat, atd.

Ironií osudu ovšem je, že ony dlouhé americké seriály, které náhle skončí často happy endem – však vzpomeňte např. na Přátele – ve skutečnosti končí buď proto, že jejich sledovanost klesla natolik, že televize už odmítla zaplatit další sérii, nebo že herci už chtěli tolik, že se seriál stal nerentabilním. Tedy přesným opakem, než byl onen prezentovaný happy end.

VztekRealita života, kterou jsem si začal naplno uvědomovat, až když jsem ve větší míře začal sám cestovat po Evropě a setkávat se náhodně s lidmi, byla ta, že ve skutečnosti žádný neustále šťastný život neexistuje (což mimochodem podle vědeckých zjištění vede k tomu, že nebudete šťastní) a co hůř, že drtivá většina z nás zažívá opakovaná silná příkoří, rány osudu, nespravedlnost, bolest, zoufalství a hlavně ne-štěstí. Velký dík v tomto patří Ewě, mladé Polce, kterou jsem kdysi potkal v Budapešti na Gellértu, a která vlastně může za tenhle blog. Ještě větší dík pak patří kolegům z psychoterapeutického výcviku, kdy jsem konečně naplno mohl nahlédnout do šíře a forem lidského utrpení tak, jak o něm hovoří buddhismus. Ten mimochodem celý ten pohádkový předpoklad otáčí o 180 stupňů, kdy de facto hledá okamžiky vnitřního klidu v neustálém utrpení. Co je ovšem to důležité je fakt, že zdůrazňuje to, že onen vnitřní klid je až výsledkem osobního a kontinuálního úsilí každého z nás. V Indii na něj mají ostatně i přesný recept, říkají mu Dinacharya. Jo, a není vůbec snadné podle něj žít 😉

Existenciální tíseň

Aby toho však nebylo na nás málo, existuje v životě i něco, čemu psychoterapie říká existenciální tíseň – stav, kdy naplno pociťujeme někdy až nesnesitelnou „tíhu bytí“. Ta se může dostavit v různém věku a fázi života. Často jsem se s ní setkal u těch, kteří „by už měli být šťastní“, protože to, od čeho odvíjeli své budoucí štěstí – peníze, „úspěch“, vlastní rodina, atd. už všechno mají a mají i to, co přišlo až druhé, třetí, čtvrté… Přesto jakoby jim v životě něco scházelo, pocit naplnění.

cofA tak stojí ve své mramorem vykládané koupelně nad designovým umyvadlem za 50 tisíc a zírají do neméně drahého zrcadla na svůj odraz, ve kterém se naplno odráží trhlina jejich bytí. Ta samá trhlina, na kterou narazí i bezdomovec pod mostem, když mu dojde v láhvi pití a on začne střízlivět, pachatel nedbalostního trestného činu či činu ze zoufalství, když se „ubytuje“ ve své cele, člověk, kterému zkrachovalo manželství… Mělo to všechno vůbec smysl? Kdo vlastně jsem? Co se to děje s mým životem? Žiju život, který jsem chtěl žít? A to je to jako všechno? Nic víc v životě není?

Bytí není pro každého. Kdyby bylo, nepáchá tolik lidí sebevraždy, nesnaží se upít k smrti, nepěstuje adrenalinové sporty na hranici bezpečnosti, anebo nepěstuje jiné sebepoškozující chování, ať už poškozující schránku tělesnou – alkohol, drogy, řezání se, extrémní sportování, atd. – nebo tu psychickou – promiskuitní sexuální chování, setrvávání v toxických vztazích, práce beze smyslu a bez radosti, pěstování „přátelství“, která nás vysávají. A mimochodem, toto sebepoškozování, stejně jako pro lidi s hraniční poruchou osobnosti, není ničím jiným než další formou úniku. Proč se hraničáři řežou, nebo pálí cigaretami? Protože pak na chvíli ustává ta neuvěřitelná bolest z bytí a nahrazuje ji bolest čistě fyzická.

A jak čelit existenciální tísni? Už Aristotelés znal recept na štěstí, a moderní věda ho jen upřesnila. Doplnit onu občasnou hédonii o život, který stojí za to žít, eudaimonii. Tu však nejde získat mávnutím kouzelného proutku. Je až výsledkem dlouhodobého úsilí a ano, i na tu existuje prověřený recept.

Absence spirituality

IMG_20170921_194533_777Paradoxem doby, zejména u nás v Česku, je pak to, že to, co našemu životu prokazatelně pomáhá činit ho celistvým, zde považuje většina lidí za únik, a ano obvykle jsou to únikáři. Řeč je o spiritualitě. Spirituální (což není nutně náboženská) dimenze života má tu moc měnit významy zbylých třech našich dimenzí – fyzické, sociální a psychologické, či chcete-li osobní. Spiritualita nejen, že činí nesnesitelné snesitelným, ale i smysluplným.

Ani zde však neexistují zkratky. V Česku tak populární „všechno je tak, jak má být“ – neboli determinismus – může velice snadno sklouznout k mylnému pocitu, že nic není ve vaší moci, a zejména ne váš život ani vaše štěstí a že nicnedělání vás nakonec dovede ke štěstí. No, pokud „je vám souzeno“ vyhrát jackpot ve sportce, můžete ho skutečně vyhrát. Jen si musíte jaksi nejdřív aspoň jednou vsadit.

Celoživotní běžci

„Jsem uhoněný/á,“ „Furt se za něčím honím,“ „Cítím, že život mi uniká mezi prsty,“ „Musel(a) jsem z toho/odtamtud utéct,“ však kolikrát jste tuhle nebo podobnou větu v životě slyšeli a kolikrát jste ji také možná sami pronesli? Běh je zajímavý a stále populárnější sport. Jen není zrovna vůbec zdravý (na klouby a páteř, zejména pokud jste těžší a běháte na asfaltu) a zcela určitě je náročný a někdy až vyčerpávající. Honit se za něčím, nebo před něčím utíkat je součástí hry. Únik na ničem jiném nestojí. A unikat se dá i před během – na Bali, k prostitutkám, do nemoci.

Pokud ale nechce už utíkat a ani únikové hry vás už nebaví, je na čase se zastavit. Být sami se sebou, abyste mohli být sami sebou. Ocitnout se v bytostném tázání, v bytostném rozhovoru se sebou samým, jak to označují fenomenologové. Mně osobně k tomu nejlépe fungovalo cestování o samotě. Často se tak neděje v okamžicích, které si dáte na Instagram, ale v okamžicích ne zrovna příjemných a co je důležité si říci na rovinu – je to proces, který nikdy nekončí. A kdo ví, zda skončí aspoň po naší smrti.

PSX_20180331_220418Letos mě to dostihlo třeba při noční vichřici na ostrově Rømø, kdy jsem se oblečený ve všem teplém, co jsem měl s sebou snažil usnout (nebo spíš přežít noc) v malé dřevěné chatce ve 12 stupních nad nulou, při procházce po opuštěném pobřeží u Skagenu, kdy mě přepadl pocit osamění, při celodenní osamocené túře v horách, která začínala hustou mlhou, kde bylo vidět maximálně tak na pár kroků před sebe, při odpolední kávě na břehu Bodensee a pohledu na scenérii několika velmi odlišných životních příběhů, která se mi tam naskytla, a naposledy včera při túře, nebo spíš trailrunu, po Vysočině, kdy navzdory datům z meteoradaru a předpovědi počasí mě dostihl hustý dvouhodinový déšť a já nakonec našel krmelec, ve kterém jsem na sebe mohl navléct aspoň suché termoprádlo, co jsem měl v batohu. Ne, nebyly to takové ty typické facebookové a instagramové okamžiky, ani okamžiky štěstí z reklamy, ale přesně takováto usebrání, jak říkají fenomenologové, dokáží onu prázdnotu bytí zaplnit.

Jak už neunikat

Vipassanā, ale i tzv. Existential Well-being Therapy, neboli terapie zaměřená na existenciální „dobré bytí“ (neboli eudaimonii), jak by se anglický pojem well-being dal asi nejtrefnější přeložit, věří, že klíčovým aspektem cesty z únikových her je kontakt se svým vlastním tělem a s tělesným prožíváním a pocity. Někdy tomu říkáme intuice, v angličtině zase doslova „gut feeling,“ což v kontextu novodobých neurologických zjištění a rozsáhlých neuronových sítích v oblasti zažívacího traktu a tzv. gut-brain axis (osy střeva-mozek) začíná dostávat i velmi konkrétní vědecké kontury.

IMG_7864-1Naše tělo je moudřejší, než by se mohlo zdát. Myslí si to i řada psychoterapeutických směrů v čele s taneční a pohybovou terapií. A my se celý život učíme dělat všechno proto, abychom ho neslyšeli. Však kolik z vás má v kabelce „růžového kamaráda“ (tedy analgetikum, lék tlumící tělesné projevy), kolik lidí bere antidepresiva (tedy léky potlačující tělesnou reakci na stres, který třeba ani nevidíme), kolik lidí užívá alkohol (toxické sedativum tlumící tělesné projevy)… Být ve válce s vlastním tělem je definicí unikání, unikání z vlastního těla, toho, co nás drží při a v našem životě.

Chcete přestat hrát únikové hry? Naslouchejte svému tělu, věnujte se svému tělu, dělejte něco pro své tělo a žijte se sebou v souladu. Ostatně vnitřní rozpor, inkongruenci, definoval Rogers jako jednu z hlavních příčin ne-štěstí, ne-li rovnou psychické ne-moci. Ne-moci nad svým vlastním životem, i když „vlastním“… To je v takové situaci poněkud optimistické vyjádření.

A tak vám přeji, aby se rok 2019 stal pro vás rokem, kdy „tvá ztracená vláda věcí tvých zpět se k tobě navrátí,“ jak zpívala Marta Kubišová. Rokem, kdy najdete cestu k sobě, abyste mohli najít nové cesty k ostatním, rokem, kdy se váš život stane plnější a kdy únikových her bude míň a míň.


Zaujal vás tento článek? Pokud máte zájem, můžete využít také individuální konzultaci. A dokážeme pomoci i vaší firmě a zaměstnancům.

PohledO autorovi

Martin Zikmund je průvodce lidí a firem klíčovými změnami, vede semináře a workshopy pro veřejnost i pro firmy zaměřené na témata zvládání stresu, meditace, spokojenost v práci i mimo ni a osobního rozvoje. Je autorem všech textů a většiny fotografií na tomto blogu. Více se o něm dozvíte na www.martinzikmund.cz.

 

1 komentář: „Život jako úniková hra

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s