Rok sobě aneb jak přestat být sobečtí

Vánoce už jsou úspěšně víc jak měsíc za námi a s nimi i Nový rok, a popravdě i většina novoročních předsevzetí. Jaký největší dárek jste kdy k Vánocům dostali? A jaký jste kdy dali, třeba i sobě? A co kdybyste si místo nového mobilu, auta či kabelky nadělili rok života? Rok, kdy budete naslouchat sobě a žít ze svého středu, rok, kdy věnujete pozornost svým skutečným potřebám a jejich naplnění? Rok, kdy nebudete sobečtí, a zaměříte se konečně na sebe!

Kdo je a není sobec

Už delší dobu nejen u svých klientů pozoruji, že z nějakého ne zcela zřejmého důvodu máme zejména u nás v Česku spojenou péči o sebe se sobectvím. Nemůžu se starat o svoje potřeby, protože bych byl(a) sobec. Nejdřív musím uspokojit potřeby ostatních, abych nebyl(a) sobec. To jsou velmi časté a velmi paradoxní představy o tom, co je a není vlastně sobectví.

Přiznám se, že sám jsem pro jistotu začal pátrat po tom, jak je vůbec sobectví definované. Ve Slovníku spisovného jazyka českého, zjistíte, že je to: „starost jen o vlastní prospěch“, něco chladného a necitelného. Cambridge Dictionary zase definuje sobectví jako: „způsob myšlení pouze na svůj vlastní prospěch“. Také vám to do těch vět řečených výše poněkud nesedí?

Proč jsou sobci i ti, co jakoby nemyslí na sebe

Víte, co by udělal sobec při stavu dekomprese v letadle? Existují v zásadě dvě možnosti. Nasadil by si kyslíkovou masku, aby se sám zachránil, ale o nikoho dalšího by se už nestaral, protože by mu šlo pouze o jeho vlastní prospěch (stav paralýzy strachem zde neřešíme, sobec by byl v klidu). Druhou možností je, že by sobec začal vehementně nasazovat kyslíkové masky nejprve všem okolo, jen ne sobě. Dělal by to pro svůj vlastní prospěch z dobrého pocitu, že pomohl ostatním, a tudíž je hrdinou a dobrým člověkem. Vlastně by se pro ně „obětoval“, protože by se patrně sám záhy dostal do stavu bezvědomí a bez cizí pomoci by se pak časem udusil. Dalším vedlejším efektem by pak mohlo být i to, že by ve skutečnosti některým lidem nasazení masky spíš zkomplikoval a prodloužil, než jim pomohl. Resumé celého jeho snaží by pak bylo takové, že díky svému sobeckému chování by vyžadoval pomoc od někoho dalšího, přičemž tato pomoc by byla daleko časově náročnější, neřku-li dražší, než kdyby tu kyslíkovou masku nasadil nejprve sobě, a teprve pak pomáhal ostatním tak, jak by to udělal každý, kdo by nebyl sobec, protože mu to tak bylo nařízeno před vzletem stevardy v rámci bezpečnostní instruktáže.

dscn3569_editedA úplně stejné je to i mimo letadlo. Sobci buď myslí jen na sebe a libovolné interakce s ostatními, a to včetně blízkých vztahů, provádějí pouze tehdy, když z nich budou mít vlastní prospěch. Tyto lidi obvykle medicína častuje nálepkou F60.2, neboli disociální porucha osobnosti. Četnost výskytu této choroby je sice relativně vysoká – různé odhady se pohybují mezi 1 až 5 procenty – ale mnohem častější je ve společnosti onen druhý způsob sobectví.

Ten je záludný v tom, že ani v psychiatrickém slova smyslu zdravému člověku často neumožní na jeho sobeckost nahlédnout. Díky kognitivním zkreslením je dotyčný naopak přesvědčen, že je vzorem nesobeckosti. I proto, že celá ta sobecká motivace se obvykle odehrává na nevědomé úrovni. Pokud je totiž vědomá, tak už to často hraničí spíš s manipulací. Celé je to smutnější o to, že tento druh sobce často mívá i v jádru dobré srdce. Ona převážně nevědomá sobeckost obvykle pramení z absence pokrytí většiny svých potřeb – tedy vyjma potřeby „pomáhat“ a být vnímán ostatními jako „dobrý člověk“. Díky tomu je takový člověk také často nešťastný a vyčerpaný, protože nemá jak svoje zdroje doplnit, stejně jako ten sobec v letadle už nemá dostatek kyslíku. Od tohoto druhu sobců pak často slýcháme věty jako: „Obětoval jsem týhle firmě celej život!“ „Obětovala jsem dětem celej život!“ „Dělám tu pro tebe první poslední, zatímco ty…!“ atd.

Ani tohle nakonec ještě nebylo to nejhorší, kdyby ono „pomáhání“ nebylo výsledkem projektivního výtvoru, jak říkají kolegové psychoanalytici – tedy, kdyby dotyčný sobec nedělal pro ostatní obvykle zejména to, co by si sám přál pro sebe a svůj vlastní prospěch. V té nejnevinnější formě to možná znáte jako „Vezmi si bundu, ať ti není zima!“ (čti, kdybych měl(a) na sobě to, co ty, bude mi zima)  „Ještě si dej knedlíček, ať nemáš hlad!“ (čti mám často hlad, protože svoji porci obvykle rozdám ostatním) V té o něco bolestnější jste to možná zažili na Vánoce – „Na miláčku, tady máš ten elektrický šroubovák, co sis tak přála!“ (čti super šroubovák, takovej bych chtěl pro sebe!) „Na miláčku, tady máš nový parfém!“ (čti jako moc mi nevoníš, no) No, ve skutečnosti existují mnohem bolestnější formy, které jsou podobně časté jako ta bunda a knedlíček. Jen dotyčný sobec se o nich obvykle nedozví.

Jak nebýt sobec

První typ sobců, ten s poruchou osobnosti, se popravdě jen těžko změní. Psychiatrická diagnóza disociální poruchy osobnosti je obvykle provázena abnormalitami v mozku, díky kterým dotyčnému chybí některé procesy, které my zdraví máme. Řada z těchto nemocných se však dokáže naučit ve společnosti fungovat, a to dokonce takovým způsobem, že ve finále nemusí být už ani tolik sobečtí. Obvykle na to zabírá psychoterapie, často ale i filmy a knihy, ze kterých se tito lidé učí o nesobeckém lidském chování a jeho projevech.

Druhá skupina sobců to má paradoxně mnohem snazší. I zde pomůže psychoterapie, protože sobecké chování u neurofyziologicky zdravých lidí nikdy nevychází z podstaty člověka, ale je výsledkem předchozích prožitků, které nyní působí v nevědomí. I zde je velmi efektivní cestou k tomu, jak přestat být sobečtí a naučit se pečovat sami o sebe psychoterapie. Jsou zde však i jiné možnosti.

Začněte u sebe

foto3_editedCo jste v posledním týdnu udělali pro sebe? Pro to, aby vám bylo lépe? Pro to, abyste mohli potěšit i ty, kteří vás milují, nebo mají rádi, protože takovým lidem obvykle záleží na tom, abyste se měli dobře a vaši radost s vámi rádi sdílí, stejně jako to dělají u vašich starostí. Pro to, abyste mohli svou spokojeností, radostí a úsměvem projasnit lidem, se kterými jste se setkali?

Co pro sebe uděláte dnes? Zítra? Příští týden? Co pro sebe uděláte tento rok?

Ano, nebýt sobec, znamená dát sebe na první místo, abyste načerpali dostatek sil, energie a radosti pro ty, co se nacházejí na těch dalších místech – partnera, děti, přátele, kolegy, úplně cizí lidi kolem vás. Protože je docela dobře možné, že někdo z nich se dusí a nemůže se nadechnout a když vy budete moci volně dýchat, můžete mu poskytnout vaši pozornost, péči, podporu a třeba i pomoc.

Nejdřív ber, a potom teprve dávej!“ jak říkával docent Skála, slavný psychoterapeut a zakladatel československé adiktologie. Mimochodem, člověk, který si musel jako bývalý běžec jít každé ráno zaběhat ještě v osmdesáti, protože chtěl pečovat o své zdraví. A protože byl v začátcích adiktologické kliniky hodně v práci, běhali její pacienti s ním. I jim to prospělo a dodnes je tak ranní běh a rozcvička U Apolináře součástí léčebného režimu.

Nebýt sobec znamená převzít zodpovědnost za svůj vlastní život a nenechávat ji na ostatních, jako v našem příkladu z letadla. Sám pečovat o všechny svoje základní potřeby, najít si dostatek času, na rozvíjení všech čtyř dimenzí svého bytí, na naplňování toho, co potřebuju a co chci.

Jaký je váš sen? A co pro něj děláte? Co pro něj uděláte zítra, příští týden, tento rok? Co děláte pro to, abyste nepřišly o ty sny, které se vám už splnily? O partnerku, rodinu, práci, koníčky? Máte na ně dost prostoru?

Jak zjistit, co vlastně chci

Foto 27Někdy je popravdě dost problém na všechny ty otázky výše odpovědět. Ono totiž není vůbec jednoduché zjistit, jaké jsou ty naše potřeby a sny. Jako malé děti jsme to všechno věděli, naprosto přesně. Úplně na začátku nám to řeklo naše tělo. Než se kolem 11. měsíce našeho života dovyvinula řečová centra, věděli jsme naprosto přesně, kdy a co potřebujeme, jen jsme to vždy vyjadřovali stejně – pláčem. Hlad, chlad, horko, vlhkost, potřeba obětí – kdykoliv jsme cokoliv z toho cítili, okamžitě jsme to dali najevo a některým z nás se poštěstilo, že to od svých rodičů – toho času polovičních jasnovidců – také velmi rychle dostali. Podle výsledků průzkumu typu vztahové vazby (attachmentu) se to v USA poštěstilo zhruba 60 % lidí. Zbylých 40 % takové štěstí nemělo. Jejich rodiče buď nebyli jasnovidci, nebo také byli často sobečtí, a místo svého vlastního života řešili životy ostatních, zatímco ty své utápěli v alkoholu, drogách, práci, herních automatech, prostitutkách, zkrátka jinde. Dnes nejčastěji v e-mailu a displeji chytrého telefonu.

No, malé děti už nejsme. S nástupem řeči a rozvoje čelního mozkového laloku jsme proto začali rychle chápat (zejména mezi druhým a třetím rokem života), že naše potřeby jsou často sekundární, méně podstatné. Proč? Protože jako malé děti jsme zjistili, že se neobejdeme bez péče rodičů – nenajíme se, nedojdeme si na procházku, neoblékneme se, nezavážeme si tkaničky a vlastně si ani sami neutřeme zadek. A tak jsme povětšinou nevědomě začali své potřeby filtrovat a potlačovat, protože jsme chtěli, aby ti vysocí staří polobohové, co všechno dokážou, můžou a kamkoliv dosáhnou (čti rodiče), se o nás i nadále starali a dopřávali nám to, co potřebujeme, nebo chceme – jídlo, péči, bezpečí a hlavně lásku. A tak, když přišel příkaz: „Přestaň brečet!“, tak jsme přestali, i přesto, že jsme k pláči měli důvod a chtělo se nám plakat. Když přišel příkaz: „Vydrž ještě chvilku!“, tak jsme vydrželi, i přesto, že už jsme vydržet nemohli a nechtěli, a ještě před pár měsíci jsme vydržet nemuseli.

No a pak přišly jesle, školka, škola, šikana, společenské normy, kolektiv, práce, média, sociální sítě, atd. až jsme najednou na naše potřeby úspěšně zapomněli a naučili jsme se „být jako ostatní“, zapadnout. Co ale dělat, když jsme zapadli? Nezbyde, než se z toho sami vyhrabat, nebo si říci někomu o pomoc. Úplně stejně jako když někde zapadnete s autem.

Jak žít ze svého středu dřív než ve stáří?

oznor

Staří lidé, slovy Erika Eriksona, zakladatele vývojové psychologie, lidé ve věku nad 65 let, často už zase znají své potřeby a umí si o ně říct. Během života si totiž prošly jejich hledáním. Životními pokusy i životními omyly. A stáří jim dalo ten „luxus“, že energie už je pomálu, a tak se s ní chtě nechtě museli naučit hospodařit. A tak, když volám svojí 82 leté babičce, abych si s ní popovídal – tu je u kadeřnice, tu na kosmetice, tu na kafíčku s přáteli, tu je na procházce, nebo cvičí, tu má zrovna rozkoukaný seriál. Takže buď prostě zkusím jí zavolat, jestli náhodou nemá čas – což, když ho má, tak si se mnou ráda popovídá – nebo ji zavolám v době, kdy vím, že ho každý den má.

No, než jsem to začal mít v životě jako babička, chvilku to zabralo – tedy až na kadeřníka, kam už bez vlasů nemusím, a na kosmetiku, jejíž smysl mi zůstává i nadále zahalen tajemstvím, protože to prý dost bolí. Předtím jsem byl také druhým typem sobce, asi jako velká část populace. Nejsnazší cestou k nesobectví je přitom paradoxně vědomý kontakt s vlastním tělem. Tvrdí to Vipassaná, tvrdí to taneční a pohybová terapie a tvrdil to i Eugene Gendlin, který spolu s Carlem Rogersem spoluzaložil psychoterapii zaměřenou na člověka (PCA).

cofK lepšímu kontaktu s vlastním tělem velmi efektivně pomáhá meditace – vědí to na východ i na západ od nás. Evropskou cestou, jak říká paní profesorka Hogenová, je ale spíš péče o duši. Pro někoho to může být rozvoj spirituality coby čtvrté dimenze naší existence, pro někoho její praktikování ve formě různých rituálů a pro někoho je to třeba cestování bez předem daného plánu a cíle, které doporučoval už Komenský. „Rozumět sobě znamená pochopit své činy jako odpovědi na otázky, které neznám,“ jak říká paní profesorka Hogenová. Být v bytostném rozhovoru sám se sebou, na což ovšem potřebujete mít nejdřív čas a prostor, kdy budete aspoň na chvíli sami. Jedině tak dojdete k tomu, co vlastně chcete, jedině tak budete moci začít přemýšlet nad tím, co k tomu potřebujete, co by vám v tom pomohlo a kdy a jak s tím začnete a budete pokračovat.

Rok sobě

smartcapturePoložím vám teď stejnou otázku, jakou jsem dal své mladé klientce, která se poprvé ocitla na delší dobu mimo partnerský vztah a rozhodla se, že to tak chce ještě několik měsíců nechat, než se všechny rány z těch předchozích zahojí – co pro sebe tento rok uděláte? Vy, stejně jako ona, máte před sebou skoro celý rok, rok pro sebe. Ano, někteří z vás mají partnera, děti, rodiče, o které se musí starat. No, přesto máte před sebou dost pravděpodobně ještě celých 11 měsíců roku 2019 a každý jeden den, kdy můžete udělat něco pro sebe. Doplnit nějak energii, přiblížit se aspoň trochu svému snu, zkrátka „si to udělat hezký“, jak říká kamarádka. Máte před sebou ještě mnoho a mnoho dní, kdy můžete udělat něco pro to, aby se vám lépe dýchalo a abyste mohli pomoci s dýcháním i svým nejbližším, pakliže to budou potřebovat.

A ano, jsou situace, kdy jste po krk s odpuštěním ve sračkách, někdy dokonce ne vašich, ale skutečně není nikdo jiný, kdo by to vyřešil. Můžete mít třeba těžce nemocné dítě, partnera, nebo i vy můžete být těžce nemocní. Také jsem to zažil a trvalo to celý rok. No tím spíš je potřeba vybojovat si pro sebe každý den aspoň chvilinku, kdy uděláte něco pro sebe, pro svoji radost, pro svoje nadechnutí. Stačí třeba „jen“ pět minut denně a rozdíl může být obrovský. Já i spousta mých klientů bychom o tom mohli vyprávět, to mi věřte.


Zaujal vás tento článek? Pokud máte zájem, můžete využít také individuální konzultaci. A dokážeme pomoci i vaší firmě a zaměstnancům.

PohledO autorovi

Martin Zikmund je průvodce lidí a firem klíčovými změnami, vede semináře a workshopy pro veřejnost i pro firmy zaměřené na témata zvládání stresu, meditace, spokojenost v práci i mimo ni a osobního rozvoje. Je autorem všech textů a většiny fotografií na tomto blogu. Více se o něm dozvíte na www.martinzikmund.cz.

 

6 komentářů: „Rok sobě aneb jak přestat být sobečtí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s