Historie psychosomatiky aneb kdy tělo přišlo o duši a jak se zase našly

O psychosomatice se v posledních letech velmi často hovoří. Věděli jste ale, že západní medicína psychosomatikou vlastně začínala, pak si prošla oddělením těla a duše, aby je v minulém století zase spojila dohromady? A kudy vlastně vedla v cesta od ezoteriky a náboženství k vědě a „objektivní medicíně“?

Kde se vzala psychosomatika

Samotný pojem psychosomatika je poměrně nový. Za vznik moderního pojetí psychosomatiky je vlastně zodpovědný rakouský lékař a Freudův školitel Josef Breuer, skutečný praotec psychoanalýzy, respektive terapie mluvením. Ten nade vší pochybnost prokázal, že somatické (tělesné) potíže, u kterých nelze najít somatickou příčinu, lze ovlivnit působením na psychiku. Ještě před ním přišel s podobnou myšlenkou německý lékař Franz Friedrich Anton Mesmer, de facto zakladatel hypnoterapie. Ten však nehovořil o působení na psychiku, ale na tělo, a to prostřednictvím „zvířecího magnetismu“. Sigmund Freud pak myšlenky svého učitele a přítele výrazně rozšířil. Významnou roli v rozvoji psychosomatiky hrál i psychoanalytik Freudova syna Franz Gabriel Alexander.

Lékařské předpisySamotné slovo psychosomatika či spojení psychosomatické onemocnění, se začalo používat až ve 20. století. Zajímavý je článek doktora Gordona nazvaný Psychosomatická medicína, z roku 1940, který zásluhy za psychosomatiku připisuje Shakespearovi, když cituje ze hry Jindřich VI: „tělo, dosud nemocné, může být navráceno ke své původní síle skrze dobrou radu a trochu medicíny.“ Stejný článek mimochodem shrnuje i veškeré dodnes platné základy psychosomatické medicíny postavené na interakcích hypothalamu, autonomní nervové soustavy a reakcích HPA osy detailně prozkoumaných a popsaných v Česku vystudovaným lékařem Hansem Selyem, který se věnoval především stresové reakci organismu.

Skutečná psychosomatika je tak posledních téměř sto let poměrně konzistentní a dlouhodobě se výrazně rozchází se spoustou lží, které se dnes šíří internetem, různými ezoteriky, nebo i mezi „psychosomatickými klinikami“. Některé z nich přitom pramení ze starořeckých představ o medicíně před více než 2 000 lety vyvrácených už Peršany  roce 1030 našeho letopočtu.

Vše začal už Hippokrates

Když je řeč o psychosomatice a medicíně obecně, je potřeba vždy dodat geografický a kulturní rámec, ve kterém o ni chceme hovořit. Představy o tom, jak funguje lidské tělo a psychika a jak by se mělo léčit jsou totiž dodnes dost odlišné. Kdybyste si na jedno místo sezvali jihoamerického indiánského šamana, ajurvédského lékaře z Indie a primáře nějakého oddělení v IKEMu, v lecčems by se třeba shodli, ale ve velké části věcí, a hlavně v základním přístupu ke zdraví člověka a léčbě jeho nemocí, by se také dost rozcházeli. V našem článku se ale držme té medicíny, která je u nás nejrozšířenější.

Její historie se začala psát (teprve) s Hippokratem z Kósu, který se narodil roku 460 př. n. l. a rozhodl se nahradit léčitelskou magii lékařským uměním postaveným na racionálních poznatcích a jednotících prvcích mezi různými lidmi a projevy jejich nemocí. A také na medicinských znalostech starých Egypťanů.

Otec medicíny, jak bývá Hippokrates často nazýván, vedle slavného slibu pro lékaře vytvořil i zajímavou teorii o provázání psychiky a těla. Pro něj totiž vše bylo ještě jedním celkem. Definoval proto na základech Aristotelových přesvědčení čtyři typy lidí, respektive temperamentů (mísení), a to na základě převažujících tělních tekutin uvnitř jejich těl. Melancholik byl ten, koho ovlivňovala podle Hippokrata melané cholé, tedy černá žluč. Sangvinik byl pod vlivem sanguis neboli krve, flegmatik pod vlivem flegma neboli hlenu a cholerikem zase hýbala cholé neboli žluč. Cesta ke zdravému tělu a duši pak vedla přes rovnováhu čtyř tekutin. Současná medicína zase věří na komplexní biochemickou a nervovou rovnováhu v podobě tzv. homeostázy. Tělesné kapaliny se do ní však po 2,5 tisíci letech paradoxně také počítají.

Když se začalo tělo a duše štěpit

Pojem psychosomatika v sobě spojuje řecká slova psyché (duše) a sóma (tělo). Vytváří tak dojem, že jde o dva oddělené systémy, byť Hippokrates to tak nevnímal. Jakoby snad naše psyché mělo být mimo naše tělo, což samozřejmě není.

Kde se ale vůbec vzala ta myšlenka řešit oba tyto „systémy“ odděleně? No, ne všude tomu tak je. Ajurvéda či tradiční čínská medicína tělo a duši vnímá jako jeden celek a vždycky ho tak vnímala. Stejně tak i indiáni, řada afrických kmenů, atd. Co se stalo s Řeky a později Římany, že tak moc změnily svůj pohled na propojení těla a duše?

DSCN3455_editedKlíč k tomuto „západnímu“ rozdělení těla a duše tkví do značné míry v představách o dění po smrti, které se odjakživa pojí s náboženstvím. A to se v Řecku a Římě radikálně změnilo s proniknutím tzv.  abrahámovských náboženství (judaismus, křesťanství a islám) z Blízkého východu do Evropy. Ta totiž o tělu říkají, že: „prach jsi a v prach se navrátíš“ (Genesis 3, 19), zatímco duši slibují další život v pekle, či ráji, už bez těla.

Navíc právě v Abrahámovských náboženstvích má velmi dlouhou tradici také pitva. První pitvy orgánů obětovaných zvířat se datují do Babylonu 3 500 př. n. l. Už Babyloňané tak měli šanci zjistit, že mezi nemocí a stavem konkrétních orgánů zvířete existuje nějaká přímá souvislost. S masivním nástupem pitev a dalšího oddělení těla a duše však přišli nakonec muslimové, konkrétně Peršané, a to i přesto, že Islám pitvy zakazuje.

Zajímavé je, že ještě v 9. století našeho letopočtu se v Persii našli zastánci jednoty psychiky a těla a provázání jejich nemocí jako byl geograf, matematik, lékař, psycholog a vědec v jedné osobě Ahmed ibn Sahl al-Balkhi, či perský i lékař a psycholog Haly Abbas. Významnou figurou perské, a tím pádem posléze i naší, medicíny se ukázal být jen o pár let později Rhazes (Abú Bakr Mohammed ibn Zakaríja ar-Rází), který svými pracemi začal vzdalovat psychiku a tělo. Zatímco psychické nemoci totiž připsal působení démonů, vysoce infekční dětské nemoci jako pravé neštovice a spalničky, kterým se intenzivně věnoval, (správně) připsal změnám v krvi. Objevil u nich také možnost přenosu z člověka na člověka, čímž ještě více podpořil „tělesnou“ cestu šíření, nezávislou na psychice a démonech (či Bohu). A třeba meningitidu začal léčit pouštěním žilou, tedy čistě somaticky, což zažilo v Evropské medicíně svůj boom o stovky let později. Rhazes, považovaný řadou Íránců a Arabů za otce psychologie a psychoterapie, také vyvrátil veškerá řecká tvrzení o tělních tekutinách, načež prosadil myšlenku změn stávajících přesvědčení o medicíně na základě nových zjištění. Prosazoval, aby se lékaři neustále vzdělávali a bojoval proti medicinským fake news a medicinským podvodníkům své doby. To svým způsobem připravilo cestu pro definitivní rozkol těla s duší.

V 11. století se pak objevil vůbec nejslavnější perský lékař Avicenna známý též jako Ibn Síná, který v roce 1030 n. l. sepsal svůj Kánon medicíny postavený na velmi detailních anatomických znalostech. Jak to bylo možné? Avicenna, coby učitel křesťanů i muslimů, začal provádět pitvy lidských těl. A začal, stejně jako kdysi Babyloňané u zvířat, objevovat přímé souvislosti mezi nemocemi a orgány v těle. Právě jeho žáci pak o století později přinesli pitvu a anatomii i do evropské (křesťanské) medicíny. Pitvali se hlavně popravení lidé, kdy nade vší pochybnost duše byla pryč, ale tělo zůstalo. Na psychiku se pak, minimálně v Evropě, poněkud pozapomnělo a moderní evropská psychologie – tedy věda o psychice začala oživovat až v roce 1732, kdy původem polský fyzik, matematik a filozof Christian Wolff vydal svou knihu Psychologia empirica.

Cesta k současné psychosomatice

PSX_20180403_222134Psychika začala naplno pronikat zpět do somatické medicíny vlastně náhodou. Když lékař Franz Friedrich Anton Mesmer, ortodoxní křesťan vystudovaný na jezuitských školách, přišel v roce 1766 se svou teorií vlivu planet na lidské tělo a svým zvířecím magnetismem, opravdu mu to fungovalo. Mesmerismus, jak byl popsán jeho mechanismus „magnetického“ působení lékaře na pacienty, byl hluboce ezoterickým přístupem, kdyby ovšem náhodou nenarazil na základy meditačních technik tibetských mnichů.

Toho si v roce 1843 všiml i skotský chirurg James Braid, který strávil značnou část své kariéry v Indii, kde se setkal s meditací. Ve své publikaci Neurypnology pak z mesmerismu odstranil magnetickou složku, a vše zasadil do kontextu imaginací a mocných přesvědčení, která znal z indických forem meditace, se kterými se setkal. Když o půl století později mladičký Pierre Janet považovaný za otce moderní psychologie, dokončoval svůj doktorát na Sorboně na téma léčby hysterie – tedy projevů somatických nemocí bez somatických příčin – kde vyslovil hypotézu o vlivech „podvědomí“ na zdraví člověka, byl už jen krůček k propuknutí novodobého sloučení těla a duše, tehdy ještě skrze hypnoterapii, které se aktivně věnoval Freud, než přišel s psychoanalýzou.

Prazáklad psychosomatiky pak dopoložil německý neurolog Oskar Vogt, který, kromě toho, že dělal Leninovi lékaře, poprvé popsal funkci thalamu, tedy zadní části mezimozku, která bezprostředně sousedí s hypothalamem. Vogt si také povšiml provázání psychiky a anatomie mozku. Právě Vogt byl tedy tím, kdo vrátil psyché do těla. Tím se také kruh uzavřel a začal se psát příběh psychosomatiky od 30. let minulého století popsaný v úvodu.

Moderní psychosomatika

MRII když moderní psychosomatika i nadále staví své základy na provázání hypothalamu, autonomní nervové soustavy a HPA osy, o kterých pojednáme někdy příště, díky znalostem nervové soustavy, které nám poskytla funkční magnetická rezonance, má rovněž detailní znalosti o funkčním vlivu některých konkrétních částí nervového systému na tělo i psychiku – čelního mozkového laloku, amygdaly, default mode network, hedonických hotspotů, bloudivého nervu, či zrcadlových neuronů.

Moderní psychiatrie zase už také zná detailní psychosomatické efekty a schopnosti klíčových neurotransmiterů, včetně např. klíčového serotoninu, dopaminu, oxytocinu, neurotensinu, vasopresinu a mnohých dalších, stejně jako vliv pro psychosomatická onemocnění klíčových hormonů HPA osy produkovaných nadledvinkami – kortizolu, adrenalinu a noradrenalinu – a opioidních peptidů produkovaných v mozku – endorfinů.

Západní medicína tak dnes, stejně jako ta východní, staví na jednoznačné jednotě těla a duše, a to ve všech svých oborech (včetně ortopedie), nejen v relativně hodně novém samostatném atestačním oboru psychosomatická medicína, který v Česku přibyl teprve v roce 2014.


Zaujal vás tento článek? Pokud máte zájem, můžete využít také individuální konzultaci. A dokážeme pomoci i vaší firmě a zaměstnancům.

Pohled

O autorovi

Martin Zikmund je průvodce lidí a firem klíčovými změnami, vede semináře a workshopy pro veřejnost i pro firmy zaměřené na témata zvládání stresu, meditace, spokojenost v práci i mimo ni a osobního rozvoje. Je autorem všech textů a většiny fotografií na tomto blogu. Více se o něm dozvíte na www.martinzikmund.cz.

3 komentáře: „Historie psychosomatiky aneb kdy tělo přišlo o duši a jak se zase našly

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s