Čím stres ničí naše zdraví a proč nás může i zabít

Je možné dostat infarkt nebo mozkovou mrtvici z toho, co vám někdo řekne? Nebo cukrovku ze stresu? Odpověď na obojí zní ano, je. Náš stres nás umí i zabít. Pokaždé, když jste ve stresu, vaše tělo začne zevnitř poškozovat samo sebe, aby vám paradoxně umožnilo přežít. Medicína to ví s jistotou už přes 80 let. Jestli chcete vědět, co vám může způsobit vaše psychika za somatické potíže a jak tomu předejít, tohle je článek pro vás!

Bohužel vás v úvodu asi zklamu, pokud věříte ezoterickým řečem typu „problémy se ženstvím“ = gynekologické obtíže, včetně třeba rakoviny, bude lepší, když navštívíte například stránky nějaké „psychosomatické kliniky“ léčící rakovinu milencem, nebo nabízející zázračné přístroje detekující neexistující nemoci. Psychosomatika postavená na jednoznačných důkazech a pochopení mechanismů, které za rozvojem psychosomatických nemocí stojí, je totiž „trošičku“ složitější a zahrnuje kombinaci poznatků evoluční biologie, fyziologie, endokrinologie, neurologie, psychiatrie, psychologie i některých dalších novějších oborů. Přesto se pokusím ty základy co nejsrozumitelněji shrnout a vysvětlit.

Proč vás váš mozek dokáže i zabít

Mozek 3Když nahlédnete do tajů lidského organismu, zjistíte, že je to neuvěřitelně důmyslný systém, který byl navržen pro jednu jedinou věc, kterou umí extrémně dobře – přežití, a to jak vaše, tak druhu. Nebyl navržen pro to, abychom byli šťastní, a dokonce ani pro to, abychom byli vyloženě zdraví. Ostatně naše vlastní tělo produkuje hormony, které nám jednoho dne, když budeme žít dostatečně dlouho (což se v pravěku moc nestávalo), mohou způsobit rakovinu – konkrétně estrogen a testosteron. Ironií je, že tyto hormony jsou zároveň zodpovědné za naše rozmnožování.

Náš systém přežití, za který zodpovídá evolučně nejstarší část mozku – mozkový kmen a mezimozek –  je doslova nastaven tak, že součástí reakce zejména na nespecifický stres (ohrožení) je paralelní spuštění biologických mechanismů, které nám mají pomoci přežít, za cenu toho, že jiné mechanismy ve stejnou dobu naše vlastní tělo začnou poškozovat. Stejně tak jako naše tělo produkuje onen testosteron potřebný pro rozmnožování za cenu toho, že muži pak končí bez vlasů, a hlavně s rakovinou prostaty (event. u žen estrogen za cenu řady gynekologických nádorů).

„V biologickém smyslu je stres interakcí mezi poškozením a obranou, podobně jako je ve fyzice tlak reprezentuje interakci mezi silou a odporem vůči ní,“ napsal Hans Selye (čtěte prosím maďarsky, tedy Šeje), „praotec“ moderní psychosomatiky, ve svém článku pro British Medical Journal, kde vysvětloval klíčové aspekty psychosomatických reakcí na stres. Když jste tedy ve stresu – to znamená, když se cítíte být ohrožení – stavíte ty nejstarší mozkové struktury před Sofiinu volbu – zajistit přežití, ale za nějakou cenu. Jak ta cena bude velká je dáno délkou trvání stresu, jak si řekneme za chvíli.

Od tygra k tomu, že vás někdo „nemá rád“

Pravěký člověk měl zdroje stresu celkem přímočaré a shodné s jinými savci – honí tě tygr? To je ohrožení, zdrhej. Máš hlad a vidíš mamuta? Hlad je ohrožení, zaženeš ho tím, že zaútočíš na mamuta! Potkal si hada a víš, že by tě mohl zabít? Ani se nehni a on se ti vyhne. To jsou dodnes tři základní stresové reakce – útok, útěk, ustrnutí, které znají i ostatní savci. Povšimněte si prosím ale, že jsou všechny dosti krátkodobé.

Ostatně výše zmiňovaný János Hugo Bruno Selye, kterému se dnes už neřekne jinak než Hans Selye, se svojí teorií tzv. General Adaptation Syndrome, za kterou byl celkem 17× nominován na Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu, vyzkoumal na krysách a morčatech. Absolvent pražské medicíny, který se posléze v Kanadě věnoval endokrinologii (tj. žlázám s vnitřní sekrecí, které produkují hormony), vše popsal už v roce 1936 v dnes již slavném článku pro prestižní časopis Nature.

oznor

Hlavní problém s rozmachem psychosomatických potíží je v tom, že jsme se příliš rychle vyvinuli, takže se zdá, že přizpůsobení našich fyziologických mechanismů hrozbám moderní doby je maličko pozadu. „Drobný“ problém je tak ten, že zatímco tygr, had nebo hlad s mamutem na obzoru byly vcelku jasně pochopitelné a viditelné stresory, dnes tygra vidíme maximálně tak v zoo a v naší části světa hlad dostaneme nanejvýš tehdy, když bychom chtěli držet skutečnou „paleo“ dietu, protože mamuti už vymřeli.

Dnešní ohrožení, která cítíme, jsou nespecifického a na první pohled ne vždy viditelného rázu. A většinou se týkají jen toho, co máme pečlivě uschováno v tzv. epizodické paměti v temenním laloku našeho mozku. Nedrobný problém však spočívá v tom, že velká část toho je zcela nevědomá. Naše ego-obranné mechanismy nám totiž znemožňují si stres uvědomit. A tak nám stydnou ruce či chodidla, buší nám srdce, najednou se nadměrně potíme, nebo pociťujeme silnou úzkost a ani nevíme vlastně proč. Čím více je naše duše odpojená od těla, tím těžší je si dnes stres vůbec aspoň uvědomit. Jistou výhodu zde mají tedy tanečníci, další lidé pracující s tělem a lidé, kteří pravidelně meditují. A pak je tu ještě jeden háček – moderní stres je obvykle dlouhodobého charakteru.

Velkou část svého života tedy prožíváme, biologicko-psychoanalyticky řečeno, „vyděšeni k smrti“ a ani o tom nevíme. A co nás děsí, když už ne tygr a strach o samotné přežití? Co když nás náš partner opustí? Co když dostanu z písemky pětku? Co když nebudu dostatečně dobrý rodič? Co když ten či onen měl pravdu, že nikdy nic nedokážu? Co když ten či onen je hezčí, hubenější nebo chytřejší a lidé, které mám rád to teď odhalí? Co když se mi nepovede nějaká prezentace u klienta? Tohle je náš tygr, tohle je náš had a tohle je náš mamut, kterého bychom nejraději ulovili. No, ale zkuste si dát přes hubu šéfovi na poradě, jen proto, že vás rozzuřil do běla a vy ho chcete nahradit v jeho pozici… Nemůžete, a váš mozek to moc dobře ví. Působí mu to vnitřní rozpor a stresuje ho to, protože to vyvolává pocit bezmoci. Ale o tom až za chvíli.

Hypothalamus jako psychosomatický diktátor

GAS
Zdroj: British Medical Journal

Kolik jen „motivačních“ citátů a výroků o tom, že se máte řídit srdcem, a nikoliv hlavou, jste už v životě slyšeli. No, ve skutečnosti to „řízení se srdcem“ znamená, že potlačíte vliv neokortexu (té části mozku, kterou se lidé liší od nižších savců a o které ještě bude řeč) a necháte vše na hypothalamu. Jinými slovy se budete řídit tělesnými vjemy, či chcete-li „intuicí“.

Hypothalamus v těle slouží k udržování toho, co Walter Bradford Cannon, profesor fyziologie na Harvardu, nazval homeostázou, neboli udržování, konstantního vnitřního prostředí, doslova „milieu interieur“, což je o něco starší koncept od Claude Bernarda, profesora fyziologie na Sorbonně. Homeostáza je jakási vnitřní rovnováha v těle, kterou hypothalamus neustále obhospodařuje v zásadě skrze dva separátní mechanismy – jeden více „biochemický“ – HPA osu, a druhý více „elektrický“ – Autonomní nervovou soustavu. Na oba systémy se v budoucnu podíváme podrobněji. Nicméně, pro základní porozumění se hodí znát, že:

  • HPA osa – osa hypothalamus, adenohypofýza (pituitary gland) a nadledvinky (adrenal glands) je jednou z hormony řízených os organismu, která je zodpovědná za přizpůsobení se organismu při reakci na ohrožení. Hypothalamus ji řídí skrze produkci CRH (corticotropin-releasing hormone) a vasopresinu. Tyto dva hormony, když doputují do adenohypofýzy, tak začne produkovat ACTH (adrenokortikotropní hormon) známý též jako kortikotropin. Ten se uvolní do krevního oběhu a doputuje do nadledvinek. Ty díky tomu začnou produkovat katecholaminyadrenalin (epinefrin), noradranelin (norepinefrin) zodpovědné zejména za změny v oblasti krevního tlaku, srdečního tepu, prokrvení tkání, rozšíření průdušek, tlumení střevních pohybů, či např. přeměnu aminokyselin na glukózu – a glukokortikoidy (či také kortikosteroidy) – zejména kortizol – náš vlastní steroidní hormon, který svým přímým působením vyvolává masivní změny v organismu, a to zejména metabolismu, imunitního systému, hojení ran, hladin minerálů v krvi, spánkového cyklu, ale také paměti, psychické nálady a mentálních procesů. Sám kortizol navíc zpětně působí i přímo na hypothalamus, čímž mu zároveň poskytuje zpětnou vazbu.
  • Autonomní nervová soustava (či také vegetativní nervová soustavě) je zodpovědná za funkci hladkých svalů a všech vnitřních orgánů. Ty jak řídí, tak z nich přenáší informace o jejich činnosti do hypothalamu. Dýchání, zažívání, včetně vyměšování, srdeční tep (primární zdroj tepu, sekundární (SA uzel) a terciární (Tawarova raménka) jsou přímo v srdci), močení, sexuální vzrušení i reakce zorniček – to vše se řídí zde. ANS v sobě sdružuje tři skupiny nervů – enterické (či intrinsické), parasympatické a sympatické. Enterický nervový systém zahrnuje kolem půl miliardy neuronů (pětkrát víc než mícha) okolo trávící trubice a dnes se označuje také jako „gut brain“, či „druhý mozek“. Jeho činnost je patrně intenzivně ovlivňována střevní mikroflórou (či též mikrobiotou). Parasympatický nervový systém je zodpovědný zejména za funkce odpočinku a trávení a krmení a množení – tedy jednoduše řečeno za zpomalení organismu. Z pohledu psychosomatiky je také podstatný jeden z jeho nervů – bloudivý nerv (nervus vagus), který je zodpovědný za velkou část tělesných procesů i třeba za empatii. Parasympatický nervový systém řídí sexuální vzrušení, slinění, pláč, močení, trávení a vyprazdňování. Sympatický nervový systém je zodpovědný za přesný opak, tedy chcete-li „zrychlení“ a hlavně za stresovou reakci v podobě útoku a útěku. Reguluje srdeční činnost, zorničky, střevní pohyby i vylučovací soustavu. Cílem jeho funkce je v zásadě připravit nás k boji. Také ANS neustále vysílá signály zpět do hypothalamu, aby věděl, co se v těle děje.

Homeostáza je přitom neustále plynoucí proces. Hypothalamus je tedy v podobné pozici jako člověk stojící na jedné noze na BOSU, který je neustále rozhazován z rovnováhy a snaží se nespadnout. Zásadní problém nastává tehdy, když dojde k nějakému procesu, který posune rovnováhu směrem, kdy bude dlouhodobě zvýšená činnost HPA osy, protože stresové hormony při dlouhodobém působení na organismus provádějí destruktivní změny, jak si teď ukážeme.

General Adaptation Syndrome

Hans Selye celý proces dlouhodobě vychýlené rovnováhy směrem ke stresové reakci rozdělil celkem do tří fází – alarmu, rezistence a vyčerpání. Zarážející je, že nejen, že většina savců ho prožívá identicky, ale že konceptuálně velmi podobné reakce lze nalézt třeba i u jednobuněčných organismů.

Fáze 1 – alarm

zvonTahle fáze má jako jediná může mít dvě podfáze. Tou první je tzv. šoková fáze. Ta se objeví v případě, že jsme neidentifikovali v okamžiku ohrožení jeho příčinu – typicky při nečekaném úrazu či nehodě. V této fázi dochází k masivním změnám způsobeným tím, že nadledvinky neprodukují tolik kortizolu, kolik je při daném ohrožení (z pohledu hypothalamu) potřeba, protože jsme to ohrožení doslova neviděli přicházet a teď v něm jsme. V krajním případě jsou somatické projevy velmi podobné Addisonově chorobě – hypoglykemie, nedostatek chloridových iontů, příliš nízké koncentrace sodíku, pokles objemu krve v krevním oběhu, pokles tělesné teploty. V extrémních případech může dojít i k nedostatku adrenalinu, a tím i ke zvracení, bolestem bederní páteře, náhlému poklesu krevního tlaku a omdlení. Tohle je ten „šok“, před kterým vás v autoškole varovali, že jím mohou trpět oběti dopravní nehody.

Mnohem častější je však podfáze antišoku. V té už aspoň rámcově víme, co se přesně stalo a co je zdrojem ohrožení. V tu chvíli pociťujeme hlavně vliv adrenalinu (vyšší krevní tlak a zúžení cév a s tím způsobený pocit zimy v dlaních (při útěku) či chodidlech (při útoku)) a sympatické nervové soustavy (rychlejší srdeční tep až tachykardie, rychlejší dýchání, svalový tonus) a posléze i nástup produkce kortizolu, který v následujících hodinách začne vyvolávat další zásadní somatické změny, pakliže ohrožení nezmizí.

Selye popisoval tuto fázi jako tu, která se dostavuje 6 až 48 hodin po úvodním zranění – ať už fyzickém, či psychickém. Takové „psychické zranění“ (kolegové psychoanalytici by řekli narcistní zranění) přitom může být i hádka s dětmi, partnerem či rodiči. V případě psychického zranění je zrada v tom, že pokud bylo opravdu zásadní, je velká pravděpodobnost, že jste ho už raději vytěsnili. V této době se navíc dostavují už i masivní vlivy na zažívání, pokles tělesné teploty (je nám zima) a změny ve velikosti brzlíku (u dětí důležitá oblast imunitního systému ovlivňovaná kortizolem), sleziny (důležitá oblast imunitního systému ovlivňovaná kortizolem) a jater (vliv kortizolu na metabolismus).

Fáze 2 – rezistence

970876_10151628444452969_702898873_n

Selye tuto fázi datoval 48 hodin po úvodním zranění. Dochází během ní k dlouhodobě zvýšené produkci glukortikoidů, tedy zejména kortizolu, což zintenzivňuje somatickou reakci. Zvyšuje se hladina glukózy, tuků i aminokyselin v krvi. Díky kortizolu se snižuje také prokrvení vnitřních orgánů. Tam se pak snáze ukládá onen tuk, kterého je najednou víc, což vede k nárůstu tzv. viscerálního tuku, tedy útrobního tuku, který při vyšších hladinách poškozuje funkci orgánů. Dále dochází k tomu, že kortizol se začíná chovat podobně jako jiný steroidní hormon, který naše tělo umí produkovat – aldosteron. Ten hraje klíčovou roli v regulaci krevního tlaku a sodíku a draslíku v krevní plazmě. Protože aldosteronu se produkuje stále stejně a kortizol teď už fungující obdobně jako aldosteron je v těle jaksi navíc, dochází k rozvoji hyperaldosteronismu (nemoci z nadměrného množství aldosteronu), což vede k hypoglykemii, zvýšenému vylučování draslíku ledvinami, což je enormně zatěžuje, ale třeba i ke křečím ve svalech, a nárůstu hladiny sodíku, který na sebe váže vodu, čímž se zvýší objem tkáňových tekutin (takže „otečeme“).

Fáze 3 – Vyčerpání

V praxi se sem dopracováváme někdy až týdny, spíše měsíce a roky. Navíc tato fáze má sama o sobě postupný vývoj, jak ukazuje graf převzatý z wikipedie. Pokud ve vás název této fáze evokuje vyhoření, nejste daleko od pravdy. Vyčerpání však má podstatně komplexnější dopady na organismus a může skončit i smrtí. Co se při něm děje?

General_Adaptation_Syndrome
Zdroj: Wikipedia

Zdroje těla jsou vyčerpány. Žije už měsíce ve válce proti nespecifickému nepříteli, kterého naše vědomí už dávno nevnímá. Třeba toxický vztah, dlouhodobá podpora někoho blízkého při boji s nemocí při nedostatečné péči o sebe, práce, ve které jsme ve vnitřním rozporu, nebo se v ní cítíme dlouhodobě ve stresu. Ke slovu se dostává hlavně autonomní nervová soustava – objevuje se trvale zvýšený srdeční tep a zvýšené pocení. Kortizol paralyzoval značnou část buněčné imunity, takže jsme často nemocní z důvodů infekcí, a bohužel už ani nefunguje naše „pojistka“, jakýsi plán B našeho těla proti rakovině, tedy NK buňky. Ty tvoří páteř tzv. nádorového imunitního dohledu a za normální hladiny kortizolu v krvi běžně likvidují nádorové buňky, které de facto každý den v našem těle vznikají. To je ostatně také jediná doposud prokázaná souvislost rakoviny a stresu.

Horší ovšem je, že dlouhodobé působní adrenalinu, který zužuje cévy, může už působit odumírání nedokrvených buněk a ischemie (neboli nedokrvení), a to zejména tam, kde jsou cévy nejtenčí – tedy v mozku. Ano, ischemická cévní mozková příhoda, která tvoří zhruba 80 % cévních mozkových příhod (mrtvic, chcete-li) může být způsobena stresem. A když už je řeč o nedokrvení nějaké tkáně, na pořadu dne je i Angina Pectoris a ano může dojít i k infarktu myokardu, protože hladiny minerálů a tuků v krvi jsou dlouhodobě nadlimitní, a tak se snáz vytvářejí krevní sraženiny, které mohou infarkt způsobit. Při delším trvání se objevují zažívací potíže, včetně krvi ve stolici, či zácpy, může se rozvinout cukrovka a samozřejmě i široké spektrum psychických onemocnění počínají depresí, či substančních závislostí, včetně těch na alkoholu.

Jak zakázat vašemu mozku, aby vám způsobil nemoci vyvolané stresem

Po tomto veskrze ne zrovna optimistickém textu je na místě připomenout si některé známé výroky Hanse Selyeho. Předně: Jen mrtví nemají žádný stres.“ Stres je přirozenou součástí našeho života. Seyle ho dokonce začal dělit na eustres (tedy ten „pozitivní“) a distres (tedy ten „negativní“). Liší se jen v délce trvání. Kortizol má totiž jednu pro nás zajímavou vlastnost, která evolučně dávala dokonalý smysl – umožňuje nám soustředit se právě na jednu věc – třeba tygra, nebo zítřejší prezentaci, nebo zkoušku. Bohužel to také znamená, že doslova zužuje zorné pole a trochu komplikuje myšlení v širším kontextu. O to víc pak ve stresu bývá pod svícnem tma.

mozek 2A pak stojí za pozornost ještě jeden jeho výrok: „To, co nás zabíjí, není stres, ale naše reakce na něj.“ Čí hypothalamus nám celou tuhle paseku působí? Náš. Je nějaká možnost, jak mu v tom zamezit? U ostatních zvířat tolik ne, u lidí ano. Náš mozek obsahuje totiž jakousi „nadstavbu“ (a to i lokalizací) v podobě koncového mozku a hlavně neokortexu (doslova nové kůry). Ta nám umožňuje aplikovat logiku, racionalitu, empatii, zodpovědnost a po dosažení 20. roku věku i plně regulovat naše jinak primárně pudově orientované a nevědomé jednání. Podle poznatků moderní neuropsychologie má neokortex ve vztahu ke starším mozkovým strukturám zodpovědným za naše přežití a rozmnožování vlastně jen inhibiční (tedy zpomalující, a někdy až „sabotující“) funkci. To ovšem také znamená, že pokud zapracujeme na tom, aby se dostal ke slovu, může hypothalamu jeho dnes už často neopodstatněné řádění zarazit.

Sonja Lyubomirsky, profesorka psychologie na University of California, Riverside, v roce 2007 přitom skutečně dospěla k závěru, že na tom, co se nám v životě děje, zas až tak moc nezáleží. 40 % toho, jak se cítíme, můžeme sami ovlivnit tím, co budeme dělat (tedy neokortexem). 50 % pak definují naše geny (včetně např. velikosti jádra INAH-3 právě v hypothalamu, velikosti amygdaly, což je část mozku zodpovědná hlavně za reakce na ohrožení, citlivosti center pro odměnu důležitých pro slastné pocity, atd.). Jen 10 % toho, jak se v životě cítíme, pak připadá na externí faktory.

Hans Selye přitom bytostně věřil, že stresovou reakci organismu lze v libovolné fázi General Adaptation Syndrome zastavit. A to buď farmakologicky, což myslel hlavně na fyzická zranění, ale díky moderní psychofarmakologii to aplikujeme i na ta psychická, anebo právě neokortexem.

Jak nechat „člověka“ v sobě zasáhnout

VztekBritský psychiatr Steve Peters pojmenoval neokortex jako „člověka“, a to z prostého neurofyziologické důvodu, protože právě tady sídlí v mozku většina toho, co přikládáme lidství. Neokortex je bohužel na zpracování informací pomalejší než starší struktury v mozku zodpovědné za přežití, a tak se nedostává ke slovu tak často, jak bychom doufali. Velkou část procesů také řídí temenní lalok, který Peters označuje za „počítač“, kde jsou pečlivě uschovány všechny naše bolístky. Ostatně americký neurofyziolog Joseph LeDoux prokázal, že zde najdete pro každou jednu konkrétní emoci konkrétní shluk buněk a pak i shluk buněk pro reakci, která následovala. Čím silnější emoce, čím déle trvající emoce, čím častější emoce a s ní spojená reakce, tím silnější je to spojení. Na tom ostatně staví i celá dnešní kognitivně-behaviorální terapie, která se nesnaží o nic jiného, než o změnu právě tohoto pro lidi v terapii dysfunkčního spojení. Jen pod vlivem silné emoce, nevyspání či bohužel právě stresu se ta nověji získaná spojení trochu bortí a nahrazují je ta původní.

Jak tedy dostat „člověka“ ke slovu, a zabránit psychosomatickým projevům stresu? Pomáhá hned několik věcí. Předně je to meditace. Moderní medicína používala dříve primárně dechové techniky, které skrze bloudivý nerv, který za normálních okolností řídí dech nevědomě, informovaly hypothalamus, že tělo zpomaluje, což nevyhnutelně vedlo k poklesu aktivity HPA osy. Posledních deset let však v této oblasti dominují meditační techniky pracující se soucitem, protože, jak zjistil v roce 1986 Daniel M. Gibbs, tak produkce oxytocinu v kmeni hypothalamu (a jeho následné putování do neurohypofýzy) paralyzuje schopnost adenohypofýzy vytvářet ACTH, tedy hlavní stresový hormon instruující nadledvinky k produkci adrenalinu, noradrenalinu a zejména při delším působení zdraví škodlivého kortizolu.

Meditace ale samozřejmě není jedinou možností. Další možností je spolehnout se na samotný temenní lalok s epizodickou pamětí a automatizovanými programy. Ukazuje se, že čím víc kritických situací máme za sebou, tím snáze zvládáme ty další. Do fáze rezistence a vyčerpání se totiž dostáváme až tehdy, jsme-li bezradní. Bezmoc a jí vyvolané trauma se ukazuje jako klíčový spouštěč pro dlouhodobý stres a s ním spojené somatické potíže popsané výše.

SchodyA konečně do třetice – moderní neuropsychologie ukázala, že, jak popisuje Mark Solms, hypothalamus se účastní čtyř druhů emocí. Vztek (rage) a strach (fear) jsou ty, které se uplatňují u stresové reakce. Panika (panic) také není zrovna pozitivní, ale paradoxně obsahuje podsystém pro péči, který citlivý na oxytocin a prolaktin. Klíčový je ale čtvrtý okruh – hledání (seeking), který obsahuje i podsystém pro touhu. A hypothalamus umí být účasten v jednu chvíli jen v jednom z těchto okruhů. Pokud se dokážeme v klidnějším okamžiku stresové reakce soustředit na hledání toho, co můžeme dělat, podnítíme tím aktivaci okruhu pro hledání, což vyřadí ze hry systémy pro vztek a strach podněcující komplexní psychosomatické reakce skrze HPA osu a ANS. Ukazuje se tedy, a neuropsychologie toto pozorování svými zjištěními podporuje, že pozitivní přístup ke krizi – Jak si to teď můžu aspoň trochu ulehčit? Co v této situaci můžu já udělat, abych to změnil? Co se z této situace můžu naučit do budoucna? – dokáže skutečně celý ten až vražedný hormonálně-nervový kolotoč zastavit a v tomto konkrétním případě nám vysloužit i tzv. posttraumatický růst.

Jak předcházet psychosomatickým potížím ze stresu

Mnohem efektivnější je však jiná věc – naučit se předcházet tomu, aby se celý ten psychosomatický kolotoč roztočil. K tomu pomáhá být co nejvíc sám sebou, čímž předejdeme dlouhodobému nevědomému stresu, který způsobuje vnitřní rozpor, a naučit se pečovat o svoje základní potřeby a pravidelně dbát na sebepéči.

No a když pak přeci jen, v rámci oněch 10 % vlivu na to, jak vnímáme svůj život, přijde nějaká ta menší katastrofa a nečekaná událost, pak je důležité kromě využití podpory a ochrany, naučit se aplikovat i sebesoucit. Ten mimochodem spustí produkci oxytocinu, čímž znemožní produkci ACTH, atd. (viz výše). Protože: „To, co nás zabíjí, není stres, ale naše reakce na něj.“ (Hans Selye)


Zaujal vás tento článek? Pokud máte zájem, můžete využít také individuální konzultaci. A dokážeme pomoci i vaší firmě a zaměstnancům.

Pohled

O autorovi

Martin Zikmund je průvodce lidí a firem klíčovými změnami, vede semináře a workshopy pro veřejnost i pro firmy zaměřené na témata zvládání stresu, meditace, spokojenost v práci i mimo ni a osobního rozvoje. Je autorem všech textů a většiny fotografií na tomto blogu. Více se o něm dozvíte na www.martinzikmund.cz.

 

3 komentáře: „Čím stres ničí naše zdraví a proč nás může i zabít

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s