Jak a proč nám náš mozek lže a co s tím můžeme dělat

 „Jak definuješ, co je skutečné? Pokud mluvíš o tom, co cítíš, vnímáš, čicháš nebo vidíš, pak ‘skutečné’ jsou v podstatě jen elektrické signály interpretované tvým mozkem,“ říká Morpheus Neovi v legendárním filmu The Matrix, když mu ukazuje, že celý život žil ve lži. Mozek je jedním z nejdůmyslnějších a energeticky nejnáročnějších orgánů v našem těle a nemáme ho bohužel od toho, aby nám umožňoval žít v „realitě“.

Oběti evoluce

MozekLidský mozek se skládá z několika dílčích součástí. Ty nejsou ani zdaleka rovnocenné. Vlastně vycházejí z evolučního vývoje mozku u savců. Náš mozek tak obsahuje stejné části, jako mozky ostatních savců – od hřbetní míchy, přes zadní mozek, střední mozek až po přední mozek, kam spadá jak mezimozek klíčový pro psychosomatické procesy, tak koncový mozek, jehož některé části z nás doslova dělají člověka.

Bylo by však obrovským omylem domnívat se, že ty nejnovější části mozku, které nás jediné výrazněji odlišují od nižších savců, jsou ty, které nakonec rozhodují o našem jednání. Technicky vzato ta úplně nejnovější část – tzv. neokortex (doslova nová kůra), která se nachází v čelním laloku koncového mozku, má primárně jen inhibiční funkci, tj. snaží se svou aktivitou zpomalovat či vyřazovat z činnosti evolučně starší části mozku, které ve skutečnosti řídí všechny naše fyziologické procesy i jednání (viz např. Solms, Turnbull, The Brain and the Inner World). To je také důvodem, proč docent Poněšický, česko-německý odborník na psychosomatiku, lékař a psycholog, říkává, že člověk je hlavně cítící bytost, která také občas myslí. 95 % toho, co děláme, je totiž řízeno nevědomě (největší optimisté vědomí dávají namísto 5 až 40 %, ale nepočítají tam pak základní fyziologické procesy jako dýchání, srdeční rytmus, atd.).

Mozek jako nástroj přežití

Náš mozek, respektive celá nervová soustava, je navržena pro dokonalé splnění dvou věcí. A evoluce prokázala, že obě dokáže zabezpečit naprosto dokonale – přežij a rozmnož se! Přičemž druhá funkce je bytostně ovlivňována tou první. Pokud máme problémy s přežitím, potlačují se totiž sexuální funkce, včetně chuti na sex. Proto sexuologie pokles sexuální apetence používá jako indikátor psychických i fyzických onemocnění. Skutečnost je ovšem taková, že i když se nakonec k tomu sexu nějak odhodláme, tak výraznější ohrožení života nepřispívá ani k plodnosti. Tělo zkrátka nemá zájem počít v době ohrožení, protože naše mláďata – tj. děti – mají natolik otevřené programy (jak našemu nastavení mozku říká zoolog Ernst Mayr), že trvá dlouhé roky, než se mládě naučí přežít samo, bez péče rodičů. Ve skutečnosti je tak primárním úkolem mozku i našeho bytí přežít. Což je poněkud ironie, protože jestli existuje nějaká věc, ze které se nikdo nikdy nedostane živý, pak je to život (čest výjimkám, jimž jejich náboženská víra nabízí jiné vyústění).

Mozek 3Když jde o to přežít, nabízí se otázka, za jakou cenu. Dnešní pojetí „přežívání“ je do značné míry odlišné od toho třeba před 15 000 lety. Zatímco tehdy šlo doslova o přežití fyzické – zdrhnout před tygrem, zabít mamuta, ani se nehnout, abyste byli pro část primitivnějších predátorů „neviditelní“, dnes jde o přežití v symbolickém smyslu – zdrhnout před zesměšněním, odmítnutím, či zraněním, zvítězit nad sokem v lásce či kariéře, zůstat nehnutě stát a mlčet, když vás kritizuje někdo, o koho byste nechtěli přijít, atd. Dnes starosti nervové soustavy o naše symbolické „přežití“ říkáme stres.

A mimochodem, mezi přežitím a „žitím“ může být docela rozdíl. Náš mozek, respektive nervová soustava, ale nebyly navrženy pro to, abychom byli šťastní a veselí. Biologická podstata fungování našeho těla dokonce ukazuje spíš na pravý opak. Už Hans Selye si v roce 1950 všiml, že „V biologickém smyslu je stres interakcí mezi poškozením a obranou, podobně jako je ve fyzice tlak reprezentuje interakci mezi silou a odporem vůči ní.“ Za každé přežití si tak na nás naše vlastní tělo vybírá svou daň. Někdy i v podobě vážných nemocí, jak ostatně Selye podrobně vysvětlil, prostřednictvím svého obecného adaptačního syndromu, neboli General Adaptation Syndrome.

Hlavně klid aneb proč žijeme ve lži

Za ohrožení se platí. Logicky by tedy dávalo smysl se ohrožení vyhýbat. Nechceš se nechat sežrat tygrem? Nelez mu do klece. Dnes je to až takhle jednoduché. A co ta symbolická ohrožení? Pro ta má náš mozek v záloze mocnou zbraň – udržuje nás ve lži. Vlastně všechno, co vnímáme, i tenhle text, když ho čtete, podléhá systematickému filtrování, a to hned na několika úrovních – tj. hned v celé řadě mozkových center. To, co pak vnímáme jako „realitu“ s okolním prostředím a děním souvisí jen rámcově, pokud vůbec.

nfdKromě fyziologického filtrování, výrazně ovlivněného i hormonální činností, aneb třeba pohlavím (díky odlišné velikosti INAH-3 a jeho citlivosti na různé hormony), se totiž uplatňují také zkreslení našich psychických procesů. Jak zjistil americký psycholog Paul Ekman, tak náš mozek se nás snaží udržet v bezpečí. To je ostatně pro přežití to nejlepší. A dělá to tak, že se snaží již prožívanou emoci potvrdit v nových podnětech. Jak to funguje? Řekněme, že venku je zrovna jasná obloha a je tam 9 stupňů nad nulou – toliko „objektivní“ popis faktů. Když vám bude psychicky dobře, venku bude krásně svítit sluníčko, bude se probouzet jarní příroda a pomalu se bude oteplovat. Když vám bude na hovno, venku bude jedovatě svítit sluníčko, bude zima jak v psinci, a co hůř – ráno jste šli nabalení jak v zimě, a odpoledne se určitě zpotíte, protože bude nesmyslně vedro. No, venku je furt stejně…

A pojďme přihodit ještě jeden zádrhel – kognitivní psychologie, respektive její dva významní představitelé Amos Tversky a Daniel Kahneman, ho nazvali kognitivní zkreslení. To jsou situace, kdy nám náš mozek v určitých situacích systematicky, opakovaně a stejným způsobem lže, tedy podává nepravdivý obraz reality. A různých kognitivních zkreslení jsou popsané desítky, jedno z nich – potvrzující zkreslení (confirmation bias) – přímo vyjadřuje i ono úzkostné lpění mozku na potvrzování si nejen stávajících emocí, ale i informací a přesvědčení, v nových podnětech. Proto vás na přednášce tak potěší, když někdo říká to, co už víte, nebo tak rozčílí, když řekne něco, co je v přímém rozporu s vašimi stávajícími znalostmi a přesvědčeními. Protože vás to pak ohrozí, váš svět přestává fungovat, už není bezpečný a tělo na to reaguje jediným nástrojem, který k tomu má – emocemi. Právě emoce následně uvádějí do pohybu celý komplexní systém nervových a hormonálních reakcí, který vyústí i ve změny dechu, srdečního tepu, imunitního systému, zažívání či výše zmíněné sexuální aktivity – ve stres.

Když náš mozek stojí proti nám

Náš mozek tedy neváhá udělat cokoliv, aby nám zajistil přežití, přežití za každou cenu. A protože naše přežití bylo evolučně dáno žitím ve větších skupinách, nebo aspoň v páru, právě tohle je oblastí, ve které zkresluje realitu nejvíce. Už staří Řekové si třeba všimnuli, že láska může mít celou řadu forem, přičemž dvě z nich – ty nesvobodné a svazující – vás mohou třeba i zabít. Konkrétně jde o Eros (nebezpečná, vášnivá a toxická forma lásky) a Manii (úzkostná a posedlá forma lásky).

Je to tak, jedním z největších rizik, největší stresorů neboli spouštěčů stresové reakce, je riziko ztráty partnerského vztahu a riziko vyloučení ze skupiny. Číselně to v 50. letech minulého století vyjádřili psychiatři Holmes a Rahe ve své slavné stupnici stresujících životních událostí, které se objevovaly u pacientů, kteří zemřeli v důsledku onemocnění vyvolaných stresem. Prim hrají partnerské vztahy, ty skupinové ovšem nijak nezaostávají.

ÚnavaNáš mozek proto, často i proti naší vůli, neustále vyhodnocuje naši „hodnotu“ ve srovnání s jinými. Ono pohádkové „Zrcadlo, zrcadlo, řekni mi, kdo je na světě nejkrásnější!“ tak v nejrůznějších formách naše nevědomí pořádá klidně i několikrát denně. Hodnotíme sebe v kontextu ostatních členů „tlupy“, sebe v kontextu instagramových a facebookových celebrit (tj. lidí, o kterých máme z definice zcela nereálné informace), ale i sebe v kontextu našich vrstevníků. Ostatně, kolikrát jste si za poslední měsíc řekli, že „v tomhle věku, už bych měl(a)/neměl(a) to či ono?“ Právě tohle srovnávání, „tenhle věk“, je tak naším nepřítelem číslo jedna, šavlozubým tygrem moderní doby.

A tak si žijeme s ostatními, mnohdy s dojmem, že my nejsme OK, zatímco oni jsou, že my nejsme OK, ale oni taky ne, či v některých případech, že my jsme OK, ale nikdo jiný ne, a proto jim musíme pomoci, abychom nezůstali sami, což jak kdysi prokázala Petrūska Clarkson, nás jednoho dne dovede třeba až k syndromu vyhoření, což podtrženo a sečteno opět neznamená nic jiného než někdy doslova až fatální problém pro naše psychické i fyzické zdraví.

Jak vystoupit z Matrixu

SebevědomíJe ale něco, co můžeme udělat pro to, abychom byli přeci jen aspoň trochu víc v „realitě“? Abychom se nenechali zmítat nesmyslnými pravidly evolučně zastaralého Matrixu, který se očividně ještě nestačil přizpůsobit hrozbám moderní doby, a pořád zatvrzele zůstává v dobách život ohrožujících nebezpečí v podobě tygrů a mamutů? Ano, kupodivu existuje celá řada věcí, co pro to můžeme udělat!

  1. Všímejte si svých tělesných pocitů a vnímejte i svoje „nálady“ (tj. emoce), zejména pokud jste delší dobu neklidní či podráždění. S tím vám může velmi efektivně pomoci práce s tělem. Snazší to mají tanečníci a sportovci, a pro nás ostatní je k dispozici třeba meditace, zejména techniky postavené na satí (neboli všímavosti, či chcete-li mindfulness), nebo na práci s tělem. Velmi elegantní technikou je i obyčejný „check-in“, jak tuto metodu nazvala doktorka Catherine Spann (teď už) z University of Colorado at Boulder. Třikrát denně ve stejný čas, bez ohledu na okolnosti, si po dobu dvou týdnu vyhraďte 60 sekund na následující cvičení. Zastavte se, zavřete oči, třikrát se zhluboka nadechněte a vydechněte nosem a zeptejte se sami sebe: „Jak se teď cítím?“ Výsledek si zapište do notýsku a na konci týdne, nebo třeba po třech dnech si záznamy projděte. Dostanete tak třeba náhled na to, co se vám možná váš mozek snaží skrýt.
  2. Když zjistíte, že se necítíte dobře, nebo jste ve stresu, zeptejte se sami sebe: „Co mě teď ohrožuje?“ Stres je totiž pouhou fyziologickou reakcí na ohrožení – útok (aneb podrážděnost a tzv. horká agresivita), útěk, ustrnutí (či chcete-li často také prokrastinace). To je, oč tu běží. „Na co mě ostatní upozorňují?“ může být také velice dobrá otázka. Naše vlastní vnímání je zcela zkreslené našimi kognitivními zkresleními. Stejně tak samozřejmě i vnímání ostatních. Pravděpodobnost, že by více různých lidí v různý čas, kteří nás upozorňují na stejný vzorec našeho jednání, mělo identickým způsobem zkreslené vnímání je ale nižší, než že my sami jsme v takové situací obětí lží našeho mozku. Proto se vyplatí vnímat, co nám říkají ostatní, abychom dokázali nahlédnout za hranice cenzury našeho nevědomí.
  3. „Neopakuju stejnou chybu?“ pak může být skvělou otázkou, která takový proces podpoří. A to i tehdy, kdy nám nikdo nic neříká. Pokud se stále dokola ocitáme ve víceméně stejných situacích, které vedou k našemu ne-štěstí, pak za to zcela jistě může naše nevědomí. Ať už se jedná o stejně končící partnerské vztahy, nebo stejně bolestivé zkušenosti v různých pracovních pozicích, atd. Určitou pomůckou může být i položit si otázku: „Kdy jsem se takhle cítil v minulosti.“ To, co řídí náš život jsou naše emoce, pocity, konkrétní shluky buněk v temenním laloku našeho mozku v centrech pro epizodickou paměť, na které jsou navázány i konkrétní shluky buněk řídící naši automatizovanou reakci na ně. Jedinou šanci, jak překročit Rubikon, nebo nedělat křečka stále ve stejném nevědomém kolečku, je uvědomit si, že běžím sice hezky, ale nikam to nevede. Ne, že by to ten problém dokázalo nutně vyřešit, ale budu o něm pak aspoň vědět. A na řešení problémů, které se vám v životě opakují, nemusíte být sami a existují i návody, jak včas poznat, že je už na čase říct si o odbornou pomoc.
  4. „Co teď potřebuju a kde to dostanu?“ je ta nejdůležitější otázka dne, v okamžiku, kdy zjistíte, že se s vámi něco děje, že něco není v pořádku, že váš mozek nade vší pochybnost vyhodnotil nějaké ohrožení, ale vy to neumíte v danou chvíli zastavit, natož pak řídit. Slavný psychoterapeut Albert Pesso pro to připravil skvělý návod, jak se na takové chvíle připravit. Jeho myšlenkou totiž bylo, že všichni máme pět základních potřeb, o které je neustále třeba pečovat – místo, hranice, péči, podporu a ochranu. Je naším nejdůležitějším úkolem neustále pečovat o fyzickou i symbolickou reprezentaci každé z nich. Pokud tak činíte, otázka „Kde to dostanu?“ už je automaticky zodpovězená. Jak na to, se dozvíte v tomto článku.
  5. „Jsem tady a teď?“ je velmi relevantní otázka. Jak totiž říkají buddhisté – tady a teď je v drtivé většina případů docela fajn místo. Veškeré utrpení totiž obvykle pramení z minulosti (pocity viny) a z budoucnosti (strach). O tom, jak žít tady a teď, ideálně už tady a teď, jsem se blíže rozepsal zde. Zejména v těžkých životních situacích je pak na místě ještě jedna klíčová otázka, která vám umožní aplikovat mozkové okruhy pro hledání, namísto těch pro vztek, strach a paniku – „Co teď můžu změnit?“ Není to totiž ani tak otázka, jako spíše postoj, který vás může dovést k urychlení vašeho osobního rozvoje skrze posttraumatický růst a umožní vám třeba i nalézt východiska z bezvýchodných situací.

Jak se dlouhodobě vzdálit ze zhoubných vlivů nevědomí?

cropped-dscn3367_edited.jpgNevědomí má pro nás spoustu velmi pozitivních věcí. Nemusíme myslet na to, jak se chodí, řídí, mluví, píše, jezdí na kole, tančí, hraje golf, vlastně téměř na nic, podobně jako neřešíme, kdy a jak dýchat, udávat srdeční rytmus, řešit oběh v mízních cévách, atd. Z tohohle pohledu je mozek naprosto úžasné, geniální a nepřekonatelné „zařízení“. No, bohužel má i „temnou stranu síly“. Té se však můžeme zkusit relativně vyhnout. Jak? Sebepéčí.

Tím, že se zaměříme na sebe, na svoje základní potřeby, zejména ty deficitní, jejichž nenaplněnost aktivuje negativní emoční okruhy pro paniku, strach a vztek. Že budeme pravidelně opečovávat své místo, hranice, péči, podporu a ochranu, kterou máme k dispozici. Že se budeme snažit věnovat svou pozornost a čas všem čtyřem dimenzím své existence, včetně spirituality. Že budeme třeba i svou vlastní individuální a do značné míry vždy unikátní spiritualitu rozvíjet prostřednictvím rituálů. A konečně, že budeme pravidelně pečovat i o hédonickou stránku svého štěstí, a to tak, jak věda prokázala, že je to potřeba – tedy hédonickými prožitky, po kterých jsme rádi, že jsme je prožili.

Je to tak – vystoupit z Matrixu je spousta práce, každodenní práce. Život není bohužel hollywoodský film, takže na polykání červené pilulky, bohužel zapomeňte. Žádné pilulky tenhle problém neřeší, maximálně vám umožňují s takovým problémem přežít, což platí i o psychofarmakách. Proto pokud berete antidepresiva, řešte příčinu té deprese na psychoterapii. A totéž platí o anxiolytikách, stabilizátorech nálady, atd. A jak by řekl Morpheus: „Jediné, co pro Tebe mohu učinit, je ukázat Ti dveře. Ty jsi však ten, kdo jimi bude muset projít…“


Zaujal vás tento článek? Pokud máte zájem, můžete využít také individuální konzultaci. A dokážeme pomoci i vaší firmě a zaměstnancům.

Pohled

O autorovi

Martin Zikmund je průvodce lidí a firem klíčovými změnami, vede semináře a workshopy pro veřejnost i pro firmy zaměřené na témata zvládání stresu, meditace, spokojenost v práci i mimo ni a osobního rozvoje. Je autorem všech textů a většiny fotografií na tomto blogu. Více se o něm dozvíte na www.martinzikmund.cz.

 

6 komentářů: „Jak a proč nám náš mozek lže a co s tím můžeme dělat

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s