Když přijde čas na zázrak

V životě člověka mohou přijít okamžiky, kdy bytostně věří, že to jediné, co by mu v danou chvíli pomohlo, to jediné, co potřebuje, už je jedině zázrak. Možná i vy jste tam někdy byli, nebo právě jste. Dějí se ale vůbec ještě zázraky, anebo patří spíš do říše pohádek? A dá se vůbec udělat něco pro to, aby se ten kýžený zázrak stal?

Když nám dojdou možnosti

DSCN5002_editedKaždý z nás se v životě může jednou dostat do situace, kdy bude potřebovat zázrak. Někdy jsou to situace, kdy už skutečně neexistuje jiné řešení – někdo blízký nám zemřel, způsobili jsme dopravní nehodu, a jedině zázrak by mohl vrátit čas, aby se nestala, náš partner nás podvedl a my jsme se to dozvěděli, máme nevyléčitelnou nemoc, která nás v horizontu měsíců zcela zahubí. Ano, jedině zázrak by zařídil, aby se to „odstalo“. A i když věřím, že spousta z nás si přesně takovýto zázrak v danou chvíli přeje celým svým srdcem, nebo se za něj dokonce i modlí, zkušenost říká, že takovéto zázraky se prostě nedějí. Jenže existují i zázraky, které se stát mohou a také se čas od času stávají.

V situacích, kdy potřebujeme zázrak jsme obvykle úplně na dně, a doslova nevidíme žádné jiné východisko. Nejde si však odpustit neurofyziologickou poznámku, že v takové situaci nám to náš mozek díky nadprodukci kortizolu ani neumožní, protože průvodním jevem tohoto stresového hormonu je zúžení vnímání i vidění, abychom se byli schopni soustředit na jednu jedinou věc. Tou sice původně mělo být hlavně vyřešení aktuální hrozby, ale stejně tak to může být neustálé zaměření se na to, že už nemůžeme nic dělat a potřebujeme zázrak. I proto se v těchto situacích setkáváme tak často s nepochopením, kdy nám lidé kolem tvrdí, že „to přeci není tak hrozné“, nebo rovnou říkají, co máme dělat: „Ale tak vždyť můžeš to či ono.“ Tím se nám řešení situace zužuje o to víc, protože si v ní připadáme najednou sami, nepochopení a opuštění.

Zázraky jako byznys

SnyProblém se zázraky je ten, že z definice jsou považovány za něco nadpřirozeného, tedy něco, co funguje mimo daný řád věcí. Mnohem přesnější by přitom bylo nazvat zázrak jako něco, co existuje mimo naše stávající vlastní pojetí reality. Lidé tak mohou doufat v zázračné zbohatnutí, na čemž staví celý hazardní průmysl, v zázračné vyřešení všech problémů v životě, s čímž dnes mnohdy obchodují různí „šamani“ podávající méně či více vhodným způsobem psychedelika, ale také nejrůznější ezoteričtí „terapeuti“ a „koučové“ s nejrůznějšími obskurními „metodami“, které sami „vyvinuli“, v zázračnou záchranu od záhuby naší duše, s čímž operují nejrůznější náboženské sekty, či v zázračné uzdravení, s čímž obchodují některé „psychosomatické kliniky“, kde rakovinu stačí vykadit

Ano, obchodování se zázraky je výnosným byznysem a obávám se, že je staré jako lidstvo samo. Dotýká se totiž naší spirituální stránky, která vyjma ortodoxních vyznavačů některého z náboženství, zůstává často námi ne zcela objevená, ne zcela opečovávaná, a ne zcela rozvíjená. Díky tomu je také zranitelná vůči dostatečně přesvědčivým projevům zvenčí, na čemž staví sekty i různí „guruové“.

Čekání na zázrak jako zdroj utrpení

Nejčastěji jim podléhají lidé doufající v nějaký zásah vyšší moci, při kterém nebudou muset ideálně vůbec nic dělat. Stačí si vzít zázračnou medicínu, udělat zázračný rituál, potkat se zázračným člověkem, setkat se s „magickým dotekem“, a někdo či něco jiného za mě problém zázračně vyřeší. Hlavně, abych nemusel nic ve svém životě měnit, protože když jsme v ohrožení, změna zaběhnutých pořádků je paradoxně to poslední, co nám náš mozek chce dopřát. Znamenala by totiž ztrátu pro nás klíčového pocitu bezpečí.

PSX_20180401_213107Čekání na zázrak tak může být často i zhoubné. A to nejen tehdy, když podlehneme nějakým podvodníkům. Jsou situace, kdy může být pasivní víra v zázrak zhoubná už sama o sobě. Třeba když věříte v zázračné vyléčení terminálního stádia rakoviny natolik, že se zapomenete na smrt připravit, nebo když uvěříte, že umíte létat a skočíte ze skály. Čekání na zázrak nás může tedy stát drahocenný čas, který jsme mohli strávit jinak, nebo nás může odvést od jinak třeba i banálního úsilí spočívajícího v tom, že si vezmeme padák. Ano, při pasivním čekání na zázrak se často stává, že nevyužijeme možnosti, které máme a které by nám dokázaly významně pomoci.

Proč si nestačí jen přát?

Možná už jste někdy slyšeli v Česku velmi populární přesvědčení, respektive náboženskou víru, že „stačí si jen umět přát“ a pak dostanete vše, co potřebujete. No, když se hlasatelů tohoto náboženství zeptáte, zda se jim osobně všechna přání plní, zjistíte, že „to či ono“ se jim splnilo, a na dalších svých přáních „pracují“, jinými slovy, že si je třeba pravidelně přejí. Co čert nechtěl, dějí se jim v životě ale, stejně jako nám ostatním, i zlé věci. Údajně proto, že si „zapomněli přát,“ nebo si „nepřáli správně“. Kognitivní psychologie tomuto psychologickému fenoménu říká potvrzující zkreslení (confirmation bias), je to selektivní hledání potvrzení stávajícího přesvědčení v nových podnětech, při zanedbání či dokonce až vytěsnění všeho, co by naše přesvědčení mohlo vyvracet. A protože je to celé nevědomý proces, který reflektuje biologické nastavení našeho mozku, nejde jim to mít ani za zlé. Problém je ovšem v tom, že jen přát si ve skutečnosti nestačí. A to bez ohledu na to, kolikrát denně si to budete říkat nahlas před zrcadlem, a jestli tomu budete říkat přání, nebo afirmace.

Měli bychom tedy přestat věřit na zázraky?

mdeMoje osobní přesvědčení je, že ne. Jen je potřeba se poněkud podrobněji podívat na slovo zázrak. Pro indiány žijící kdesi v hloubi amazonského pralesa mohou být zázrakem i obyčejná antibiotika, obyčejný chytrý telefon, obyčejné letadlo. I my sami můžeme někdy za pro jiné lidi obyčejnými a pro nás neznámými věcmi vidět zázraky. Jinými slovy již dostupné – nikterak nadpřirozené – věci, nástroje a postupy tedy mohou být a pravidelně bývají pro někoho zázrakem.

Stejně tak ale může být „zázrakem“, když nám samotným se něco námi neočekávaného povede. Když napneme všechny své síly za jedním jediným cílem, budeme na něm usilovně pracovat a ono „se“ to podaří. Je až k pozastavení, jak často v těchto situacích lidé z dosažení svého přání vynechají sebe, jak často říkají „ono se mi to splnilo“, aniž by vnímali, co všechno pro to museli sami udělat a pravidelně vykonávat.

Víra, v tom spirituálním slova smyslu, přitom hraje velice významnou roli i zde. „Pokud je nějaká situace definovaná lidmi jako reálná, stává se reálnou ve svých důsledcích,“ říká Thomasův teorém, který postuloval slavný americký sociolog William Isaac Thomas už před 100 lety. Zázrak – tedy něco pro nás v danou chvíli vědomě nepředstavitelné až nereálné – na kterém sami aktivně pracujeme a něco pro něj – ať už vědomě, či nevědomě – děláme, se tak mnohem spíše stane, pokud v něj sami věříme. Naše nevědomí udělá totiž vše proto, aby nám pomohlo aktivně dělat vše proto, abychom uspěli.

20180401_161927_editedDám vám konkrétní příklad, ze kterého ostatně vychází i Thomasův teorém – polští sedláci, kteří na počátku minulého století emigrovali z Polska do USA, kam se dostali často bez majetku a bez znalosti jazyka, věřili, že Amerika je pro ně zemí zaslíbenou a že v ní budou žít svůj americký sen. Po svém příjezdu do USA proto jednali v souladu s tímto přesvědčením – v Americe nám všechno půjde, bude to snazší, vyděláme spoustu peněz, konečně tam budeme šťastní a spokojení. I díky výše zmiňovanému potvrzujícímu zkreslení pak krátce po imigraci začali vidět první indicie, že to tak skutečně je. To je samozřejmě motivovalo k optimistickému nastavení, další práci a snazšímu překonání všech úskalí, která často mozek díky tomuto zkreslení výrazně „zjemňoval“ jen jako součást naplňování amerického snu. Jednoroční neúroda, která by pro ně v Polsku mohla být „naprostou tragédií“ a dalším důvodem, proč z Polska odejít, tak rázem mohla být jen pouhým „nepodstatným zdržením na cestě k americkému snu“. Zatímco v Polsku by to vedlo k rezignaci na další práci, v Americe to tak vedlo k napnutí všech sil k navýšení výkonu a výnosů v roce následujícím. No, objektivně vzato, to byla pořád jedna a táž neúroda, pouze v geograficky odlišné oblasti…

Jak dosáhnout zázraku?

Jak ukazuje příklad výše, dosažení zázraku – toho, na kterém se můžeme aktivně podílet, nikoliv toho, který je nade vší pochybnost za hranicemi možného (např. vrácení času zpět, schopnost létat), nebo na který nemůžeme mít žádný vliv (např. déšť) – velice výrazně dokáže pomoci upřímná a silná víra, naše spirituální dimenze. Tu mohou výrazně posílit i nejrůznější rituály, ovšem jen tehdy, pocházejí-li z našeho nitra, nebo s ním aspoň rezonují.

Situace, kdy nic jiného než zázrak vám už nezbývá, může být paradoxně o to více důvodem, abyste toho zázraku dosáhli. Nikoliv, aby „se“ vám zázrak stal, ale abyste ho vy sami dosáhli. V dobách, kdy není už jiná možnost, než uspět, kdy vám nezbývá nic jiného, než zázraku dosáhnout, ho lidé dosahují mnohem častěji.

psx_20161211_143725„Zázraky“ se přitom dějí velice často, vlastně dnes a denně. Ve sportu (nikoliv nutně tom profesionálním), kdy někdo bez ohledu na „nevhodný“ věk nebo zdravotní stav dosáhne fenomenálního výsledku, kterého by ani lidé v lepší kondici nedosáhli. V medicíně, kdy někdo navzdory nepříznivé kardiologické či onkologické diagnóze dokáže fungovat jakoby nic a žít mnohem déle, než lékaři odhadovali (pravda, tady se také občas lékaři mohou splést). V byznysu, kdy někdo sice třeba zkrachuje, ale pak se znovu postaví na nohy a vybuduje od nuly novou silnou a úspěšnou firmu. A samozřejmě zejména v běžném životě, kdy se někdo navzdory všem nepřízním osudu, dokáže dopracovat ke štěstí (doporučuji shlédnout např. podle skutečného příběhu natočený film Štěstí na dosah/Pursuit of Happyness).

Zázraky se nedějí, můžeme jich ale dosáhnout

Nacházíte se v situaci, kdy potřebujete zázrak? Pokud je to zázrak z kategorie nemožných, může být bolestivé, leč úlevné a dlouhodobě přínosnější, začít se připravovat na to, že se takový zázrak nestane a jestli v takovém případě je něco, co můžete vy sami udělat proto, aby vám v situaci bez zázraku bylo lépe. Pokud je to zázrak z kategorie možných, je na místě začít přemýšlet, co můžete udělat pro to, abyste toho zázraku dosáhli. Jak se lépe dokázat poprat s nelehkou situací, jak zkusit dosáhnout nemožného – tedy zázraku.

No limitsA nenechte se zmást, pod tíhou temnoty, na osobním dně, nemusíte někdy vidět východiska ani tam, kde očividně jsou. Jako třeba, když se Rick Hoyt, chlapec s mozkovou obrnou upoutaný na vozík, neschopný hýbat končetinami a neschopný mluvit, rozhodl začít běhat maratony a dělat triatlon, a to včetně účasti na závodech prestižní série Ironman World Championship. Do svých 54 let startoval na neskutečných 1 130 závodech. Jen jeho účast nebyla možné v té formě, ve které byste si ji při první myšlence představili. A možná, že i zázrak, ve který teď doufáte, může nakonec vypadat jinak, než si zrovna teď představujete…

Pokud nemáte problém s angličtinou, více o jeho příběhu najdete v následujícím videu.


Zaujal vás tento článek? Pokud máte zájem, můžete využít také individuální konzultaci. A dokážeme pomoci i vaší firmě a zaměstnancům.

Pohled

O autorovi

Martin Zikmund je průvodce lidí a firem klíčovými změnami, vede semináře a workshopy pro veřejnost i pro firmy zaměřené na témata zvládání stresu, meditace, spokojenost v práci i mimo ni a osobního rozvoje. Je autorem všech textů a většiny fotografií na tomto blogu. Více se o něm dozvíte na www.martinzikmund.cz.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s