Jak nežít v toxickém vztahu aneb proč musíte nejprve milovat sebe

V 01:23 dne 26. dubna 1986 se obyvatelé Pripjati ocitli ve vysoce toxickém prostředí. Mnozí z nich si to ani neuvědomovali. Až teprve, když pro ně o 30 hodin později přijely evakuační autobusy, pochopili, že je s prostředím, ve kterém se nacházejí, něco šeredně špatně, že je toxické! Mnozí za pobyt v toxickém prostředí zaplatili vysokou daň, někteří dokonce tu nejvyšší. A s toxickými vztahy je to zrovna tak, v někom zanechají následky na celý život. Jak se vyhnout jejich opakování?

Co to je toxický vztah

Než se vrhneme do hloubi toxických vztahů, bylo by možná fajn podívat se trochu blíže na to, jaký vztah je vlastně ten toxický. Cambridge Dictionary nabízí velmi elegantní a popisnou definici toxického vztahu. Je to takový vztah, který vám po dlouhou dobu působí mnoho utrpení a ne-štěstí. Zcela správně zde přitom chybí jakýkoliv výčet konkrétních činností a událostí, které se ve vztahu mají nebo nemají dít. Jak totiž za chvíli zjistíte, o toxicitě vztahu nerozhoduje ten druhý, ale vy. To pro vás je totiž toxický. Druhý, či třetí, čtvrtý, pátý, xtý člověk ve vašem partnerském vztahu ho totiž takhle vnímat vůbec nemusí. Často to vidí i přesně naopak.

Co to je ideální vztah

20161019_153948_editedKdyž už jsme si definovali jednu extrémní polaritu partnerského vztahu, možná by bylo na místě definovat si, i jak by to mělo být „správně“. Z logiky věci by vyplývalo, že se má jednat o vztah, který vám po dlouhou dobu způsobuje spokojenost a štěstí. Já si však s dovolením vypůjčím analogii od Carla Ransoma Rogerse, kterou používal pro terapeutický vztah.

Představte si obyčejnou bramboru. Třeba tu, co jste si nedávno přinesli domů z obchodu. Když ji vložíte do špajzu nebo do skříně a necháte ji tam zavřenou po dobu několika týdnů, co se s ní stane? Pokud zrovna nebude v toxickém prostředí plném plísní, tak časem vyklíčí. Vyrazí z ní klíček, nová rostlinka. A to navzdory tomu, že leží kdesi potmě, bez půdy, bez vláhy a bez hnojiva. A protože nebude mít dostatek živin, růstem rostlinky – snahou dosáhnout nejlepší verze sebe sama – se vysílí, scvrkne a svraští.

Co kdybyste ale tu samou bramboru vzali na pole, do úrodné půdy? Zasadili ji tam, zalévali, hnojili a nechali na ni svítit životodárné slunce. Ano, i z téhle brambory by vyklíčila rostlinka, mnohem větší. A pak by rozkvetla a z původní brambory by se stalo mnohem více brambor. Dosáhla by nelepší verze sebe sama, ale vypadalo by to náhle úplně jinak. A mimochodem, ani tady by bramboře nemusel nikdo říkat, co má dělat, šlo by to doslova z jejího nitra.větvička

A jak tohle všechno souvisí s ideálním vztahem? Ideální vztah je pro vás jako to úrodné pole pro bramboru. A to, co v něm partner dělá je onou vláhou, hnojivem a sluncem, které vám pomáhá dosáhnout nejlepší verze sebe sama. Tentokrát ale díky prostředí, nikoliv prostředí navzdory…

Takový normální vztah…

Jak ale rozeznat toxický vztah od toho ideálního? Vždyť i u té brambory je to dlouhou dobu stejné – je tam tma – a přeci i v tom špajzu nakonec vyklíčí! Rozeznat včas toxický vztah je pro nás poměrně těžké. Jsme totiž nastavení na to, abychom poznali spíš vztah „normální“.

DSCN3179_editedA jak je „normální“ vztah definovaný? Pro každého jinak. Definovali vám ho totiž naši rodiče, respektive lidé, kteří vás vychovávali. Jeho definici nám vtloukali do hlavy už od 3 měsíců našeho věku, dlouho předtím, než jste rozuměli jejich slovům. Od té doby nám ho totiž definovali hlavně svým chováním k sobě i k nám, takže slova nebyla ani potřeba. Vlastně často byla kontraproduktivní, protože když už jsme jim rozuměli, mnohdy jsme byli zmatení z toho, že ta slova neodpovídala chování. A třeba v rodinách alkoholiků a násilníků si dokonce často odporovala – tatínek mamince říká: „Miluju tě!“ a přitom ji mlátí? Co z toho je pravda? Nebo tohle je ta láska?

Naštěstí vás to už trápit nemusí. Z doby, kdy to bylo nejzásadnější – do tří let věku – si díky dětské amnézii vědomě už stejně téměř nic nepamatujete. Jen tedy teď podle toho jednáte. Hledáte a chcete žít svoji „normu“ partnerského vztahu – přehrávat si stejné vztahové vzorce jako měli i vaši rodiče, jejich rodiče, rodiče jejich rodičů… A že nejste ze zrovna ideálního manželství? Pak tenhle článek je právě pro vás. Vaše norma je totiž dost pravděpodobně na hony vzdálená ideálnímu vztahu popsanému výše, který byste možná chtěli mít.

Čtyři apokalyptičtí jezdci

PSX_20190609_204611.jpgPrávě pro lidi, kteří mají problém včas identifikovat toxický vztah, přišel americký psycholog John Gottman s konceptem tzv. čtyř apokalyptických jezdců. Jedná se o čtyři konkrétní druhy chování, které s 91 % pravděpodobností předurčují budoucí rozpad vztahu, a co je v kontextu tohoto článku to nejdůležitější – všechny z nich jsou toxické. Navíc stejně jako u radiace – čím déle v nich budete žít, tím více vás otráví i pro vztahy budoucí.

Prvním a nejčastějším apokalyptickým jezdcem je kritizování. Není to ovšem ledajaké kritizování, ale jedna velmi konkrétní forma. Nejde o situaci, kdy partnerovi se nelíbí nějaké vaše aktuální chování, protože vede k tomu, že mu v něm není dobře. Je to útočná kritika, která velmi často obsahuje slovíčka jako „nikdy,“ „vždycky“ a „pořád“: „Ty mě nikdy neposloucháš!“ „Vždycky, když něco potřebuju, tak zrovna nemáš čas!“ „Pořád se jen vymlouváš na to, že máš moc práce!“ Je to kritika, ve které je obsažené odmítnutí a kritika jejímž cílem je zranit, nikoliv konstruktivně vyřešit nějaký problém, či vyvolat konstruktivní konflikt.

Druhým a nejzhoubnějším apokalyptickým jezdcem je pohrdání. Pohrdání je projevem naprosté absence respektu vůči partnerovi. Respekt je přitom zcela klíčový pro všechny nezhoubné formy lásky. Pohrdání přitom nemusí být nutně verbalizováno. Někdy i protočení očí či úšklebek mohou být stejně toxické jako věta: „No jen mi klidně poraď! Vždyť jsi přeci ta „moudrá“ „expertka“ přes vaření/výchovu dětí/…, co všechno ví!“ Pohrdání je vlastně projevem arogance a nadřazenosti, kdy tomu druhému jasně dáváme najevo, že jsme mnohem lepší a že pokud chce, abychom si ho milostivě ještě nějakou dobu ponechali, měl by přestat být sám sebou a fofrem dělat to, co je správné podle nás. Vlastně se stát takovým naším otrokem až hračkou.

PSX_20180327_085457Třetím jezdcem apokalypsy je takový menší příbuzný pohrdání, pro kterého se v angličtině používá označení stonewalling. „O tom se s tebou nehodlám bavit!“ někdy doprovázený ještě ideálně třísknutím dveřmi a dočasným odchodem z bytu. Je to projev stažení se a uzavření se, nejčastěji během nějakého konfliktu, ale často i během vlastní krize. „Neřeš to! To se tě vůbec netýká!“ Je to vlastně přesný opak intimity. Vybudování propasti, mnohdy ještě doplněné o ostnatý drát, zátarasy a střílny. Citlivější duše takové chování partnera značně znejistí a nutí je revidovat své vlastní chování a hledat, kde jen udělali chybu, tak jak na to dost pravděpodobně byli zvyklí už v dětství, protože rodiče se k nim dost pravděpodobně chovali v podobných situacích podobně. Že to znáte taky? To je právě ona naučená „norma“ vztahu, o které byla řeč před chvílí.

Posledním apokalyptickým jezdcem je podle Gottmana defenzivnost. Ta je nejčastěji odpovědí na prvního jezdce – kritičnost – ale mnohdy se objevuje i bez něj. I tady se bavíme o přehrávání vzorců z dětství. „Můžeš mi vysvětlit, jak si mohl zapomenout na domácí úkol z matematiky?!?“ „No víš, my jsme měli hodně úkolů, a navíc jsem ti přeci musel pomáhat s úklidem!“ „Můžeš mi vysvětlit, jak si mohl zapomenout na vajíčka?!?“ „No víš, musel jsem toho dneska hodně zařídit, a navíc jsem pospíchal domů, abych ti mohl pomoci s úklidem!“ Ano, tohle je myšleno defenzivností a defenzivní lidé jsou často defenzivní i mimo svůj partnerský vztah. No, ten to přesto otravuje a zabíjí.

Toxicita vztahu a vztahová vazba

Existují však vztahy, které jsou toxické už od samotného začátku. I zde v tom hraje klíčovou roli „norma“ našeho vztahování, tentokrát hlavně v podobě vztahové vazby. Lidé, kteří mají bezpečnou vztahovou vazbu respektive bezpečný styl vztahování se, toxickými vztahy nejsou až tolik ohroženi. Je to zejména proto, že když ve vztahu začnou trpět a být ne-šťastní, velmi rychle situaci řeší, a nejde-li ji zvrátit, pak ze vztahu odcházejí. To černobylskou rétorikou znamená, že nikdy nedostanou vyšší než relativně bezpečnou dávku toxického prostředí.

styly vztahováníMnohem horší to mají lidé s nejistou vztahovou vazbou a vysokým skóre v úzkostnosti nebo vyhýbavosti svého vztahování. „Ideální“ a častý pár pro dlouhodobou toxickou hru „Jen počkej!“ na zajíce a vlka tvoří páry, kde jeden má úzkostné vztahování a ten druhý vyhýbavé. Zatímco pro prvního je toxické, že nemůže mít svého partnera neustále u sebe a že jeho partner dokonce vídá i jiné lidi, nedej bože navíc stejného pohlaví, pro toho vyhýbavého je toxické, že ho jeho partner nenechá „dýchat“ a neustále se ho „snaží kontrolovat“. Protože ale jeden neustále utíká a už už má „svůj klid“ a druhý ho neustále honí a už už má svého miláčka jen pro sebe, mění se jejich soužití na vytrvalostní toxickou honěnou, jejíž míra toxicity se časem navíc zvyšuje. Tuto spirálu pak obvykle přeruší až příchod někoho třetího, čtvrtého, pátého, což dá druhému z partnerů „omluvenku“, proč vztah ukončit. Obvykle tomu s vyhýbavým vztahováním, pro kterého je taková situace navíc žádoucí.

Lidé s úzkostným a vyhýbavým vztahováním, případně rovnou jejich kombinací, by si proto za partnery měli hledat vždy jen lidi s bezpečnou vztahovou vazbou (v USA 60 % populace, u nás možná o něco méně), kteří jsou schopni jim poskytnout úrodnou půdu i pro jejich specifické vztahové potřeby. I když takové soužití od nich vyžaduje velkou dávku empatie a nemusí být jednoduché.

Toxické formy lásky

Mnoho lidí má tendence vnímat toxické vztahy jako vztahy bez lásky. To bohužel není pravda. Aby toxický vztah mohl dosáhnout své toxicity, musí tam být láska nejméně na jedné straně, a to poměrně silná. Obvykle je to ale jedna z těch forem, které staří Řekové považovali za zcela zničující.

obraz výřezNejzhoubnější formu, ke které mívají tendence lidé s vysokou úzkostností ve svém partnerském vztahování, je Mania. Mania je toxická pro oba účastníky. Předmět této lásky je totiž předmětem v pravém slova smyslu, nebo spíše proměnnou. Ten, kdo pěstuje Manii, má touhu po tom udržovat si pocit výjimečnosti a uměle zvýšeného sebevědomí prostřednictvím toho, že je „milován“ někým druhým, kýmkoliv druhým. O konkrétního člověka tu zas až tak moc nejde. „Bez Tebe nejsem nic!“ „Jsi celý můj život!“ To jsou časté věty obětí Manie, které otravují vztahy. Tito lidé často doslova nedokážou žít bez vztahu. V záchvatu paniky si pak hledají další „oběť“, další proměnnou, která však ve svém důsledku i je samotné ještě více otráví.

Druhou zhoubnou formou lásky podle Řeků je Eros. Bláznivá vášnivá spalující láska, nebo spíše řekněme zamilovanost a touha. Eros může být kořením partnerství, pokud v něm není dominantní. Je to s ním jako s alkoholem – je to toxické karcinogenní sedativum otupující naše smysly, které nám může způsobit deprese. Zároveň ale dokáže být žádoucí chutné a smyslné a přinášet příjemné požitky. Důležitá je míra, dávkování a schopnost zůstat na něm nezávislý, být s ním svobodný. Eros dokáže ovládnout i lidi s vyhýbavým vztahováním. Pokud v nich vytvoří závislost, neumožní jim z toxického vztahu totiž utéct. Každý další projev závislosti, každé další vášnivé usmiřování, pak v druhém partnerovi, zejména pokud má úzkostné vztahování, utvrdí přesvědčení, že „teď už konečně bude všechno zase dobré!“ To přesvědčení, které vám umožní prožít v toxickém vztahu celé roky.

Co dělat, když žijete v toxickém vztahu

Možná si říkáte, že i vztah, ve kterém žijete, je toxický. Třeba se v něm vyskytují i někteří apokalyptičtí jezdci. Rozsah katastrofy, se stejně jako v Černobylu, bez kompletního náhledu zvenčí, těžko posuzuje. Však uvnitř elektrárny vypadalo taky všechno v pohodě, trocha nepořádku a 3,6 Rentgenu, to se dá ještě přežít, nebo ne…? To, že nebyl po ruce lepší dozimetr už nikdo neřešil…

ÚnavaPokud žijete v toxickém vztahu, jde v zásadě o dvě věci – o rozsah katastrofy a o to, zda máte vy sami vůli její následky odstranit. Pokud skutečně došlo k výbuchu a vy jen smutně tančíte na troskách toho, kým jste bývali, je možné, že nebudete mít na odstranění následků katastrofy a opravu poničeného vztahu už síly. Jestli se ale cítíte při síle a katastrofa není příliš veliká, je na čase začít zjišťovat, jak vše vnímá váš partner a jak moc bude chtít a moci na opravě vztahu pracovat. Vztah je totiž sport ideálně pro dva lidi a když si budete chtít zahrát tenis, zatímco váš partner nikoliv, můžete mít sice skvělý povrch, tu nejlepší raketu, špičkové míčky a nádherné počasí, ale bude vám to zcela k ničemu. Tedy dokud nenajdete jiného hráče do party.

Zcela záměrně přitom z této rovnice vynechávám děti a další externí faktory jako majetek, hypotéky, dluhy apod. Mezi terapeuty je jedno takové hezké rčení o toxických vztazích s dětmi: „Zůstali spolu i přesto, že měli děti.“ Pokud k vám toto rčení nijak nepromlouvá, pročtěte si článek o vztahové vazbě. Setrváváním v toxickém vztahu, na jehož opravě druhý partner nemá zájem, totiž dětem dáváte do jejich vlastních vztahů důležité ponaučení – „Je holt třeba všechno vydržet!“ Ale tak, třeba se jim i přesto podaří jednou najít spokojený vztah, lepší, než bude ten, který díky vám a vašemu partnerovi budou považovat za „normální“.

Poděkování na lavičcePokud ale ani váš partner není ve vztahu spokojený a i on má vůli na vztahu pracovat, aby spokojený byl, otevírá se vám celá řada možností, jak toxicitu ze svého vztahu odstranit. Obvykle je k tomu vhodné využít služeb párového terapeuta, který vám pomůže obnovit důvěru, intimitu a respekt, které jsou nezbytné pro oněch šest nezhoubných forem lásky. Někdy pomůže i to, když každý z partnerů začne na sobě pracovat individuálně, třeba také za asistence psychoterapeuta. Je totiž potřeba si teď nalít čistého vína a říct si zcela na rovinu – že když je vztah hra pro nejméně dva hráče, tak není důvod, aby to u toxického vztahu bylo jinak.

Ano, i vy nesete podíl viny a zodpovědnosti za vztah, ve kterém jste doposud žili, a který teď považujete za toxický. A to, že ona toxicita je často důsledkem nevědomého jednání na té věci ale vůbec nic nemění. Ano, mohli jste mít smůlu, že jste narazili na někoho, s kým byl ten vztah násobně toxičtější, někoho, kdo třeba neměl bezpečné vztahování. Nicméně, když přijdete kamkoliv s plutoniem v kapse, pořád to tam bude prostě radioaktivní a škodlivé pro vás i pro ostatní.

Toxický vztah k sobě

DSCN3470_editedA tím se dostáváme k největšímu kameni úrazu v oblasti toxických vztahů, a to ke vztahu k sobě, k sebelásce, sebepřijetí a sebesoucitu. Pokud by tyhle tři věci byly totiž v pořádku, nikdy byste v toxickém vztahu asi nežili. Rozhodně ne tak dlouho, aby pro vás začal být toxický ve smyslu definice zmíněné v úvodu.

Tak schválně – jak často si říkáte: „Tohle nikdy nedokážu! Vždycky to zkazím! Pořád je to stejný a nejde mi to či ono!“ neboli slovy Johna Gottmana kritizování. Jak často sami sobě říkáte: „No… Tak to se ti teda fakt „povedlo“!!!“ neboli pohrdání. Jak často docházíte k přesvědčení, že: „Kašlu na to! V tom se odmítám šťourat!“ neboli stonewalling. A jak často si říkáte: „Ale tak, já za to nemůžu, že mi to nevyšlo, protože a) b) c),“ neboli defenzivnost. Ano, Gottmanovi čtyři apokalyptičtí jezdci s 91 % úspěšností determinující rozpad vztahu. Jen s tím rozdílem, že vy sami se sebou se nemůžete rozejít, a co hůř – sami se sebou žijete a vždycky budete žít déle než s libovolným partnerem.

Ano, je pravda, že i vztah k sobě je definován naší vztahovou vazbou. John Bowlby, autor teorie vztahové vazby a svého času enfant terrible britské psychoanalýzy, bytostně věřil, že existuje právě jedna vztahová vazba a jeden styl vztahování se k lidem, světu i sobě. To tehdy odbornou veřejnost pobouřilo tak, že nebýt zásahu Anny Freudové, býval by byl ze společenství britských psychoanalytiků exkomunikován. Ano, je pravda, že to, jak se sebou mluvíme je dáno tím, čím jsme si prošli v raném dětství, hlavně tedy našimi rodiči, ale také třeba šikanou ve škole.

Jenže, jak říkával Eric Berne, kanadský psychiatr, který poprvé přišel s teorií životních schémat a her, jak tomu říkal – ucelených nevědomých opakujících se reakcí a vzorců chování, které se navíc podle jeho zjištění předávají v rodinách z generace na generaci – tak: „Změna je vždy možná!“

Možná, že už je tedy přeci jen na čase přestat být sobečtí a dát sebe na první místo. Jen to nebude vůbec jednoduché, protože náš mozek je navržen tak, aby nám neustále potvrzoval naše stávající přesvědčení, a to ideálně i z nových vnějších podnětů, a pokud možno ještě lépe od našich nejbližších, například od partnera. Carl Gustav Jung to pojmenoval jako komplexové jednání. Pokud tedy budete kupříkladu skálopevně od dětství přesvědčováni, že vaše hodnota jako člověka je velmi nízká – třeba tím, že vám rodiče nebudou věnovat (z vašeho pohledu) dostatek pozornosti ­– pak nejen, že budete trpět nízkou sebehodnotou, ale na nevědomé úrovni uděláte vše proto, aby vám ji váš partner potvrdil, ať už to sám chce učinit, či nikoliv – a to třeba tím, že na vás nebude mít neustále čas. A jak toho docílit? V tom vám „naštěstí“ pomůže váš intelekt i vaše zkušenosti. Vy přeci moc dobře víte, co dělat a říkat, aby s vámi chtěl váš partner trávit co nejméně času. Ostatně učili jste se to dlouhé roky od rodičů.

Jak najít sílu na změnu

smacap_BrightLidé, co si prošli toxickým vztahem jsou často oslabení a doslova otrávení. A když už jsem v úvodu použil ten Černobyl, budu v tom pokračovat i teď. Aby mohli svou vztahovou situaci, včetně výše zmíněného vztahu k sobě, změnit, budou muset nejprve projít „dekontaminací“ a možná bude potřeba i nějaká ta pilulka jódu.

Základem dekontaminace je sebepéče. Dát sebe na první místo a systematicky a dlouhodobě opečovávat všechny své základní potřeby. Symbolickým jódem, který má pomoci vašemu organismu vyvarovat se zhoubných následků, pak může být pravidelná a cílená aktivita vedoucí k tomu, že budete šťastní, na což má naštěstí věda jasný recept. Tahle kombinace vám dá pak sílu a energii k tomu, abyste se mohli vydat na cestu za „tím největším úspěchem“, jak říkával básník a filozof Ralph Waldo Emerson – na cestu k tomu, abyste se stali sami sebou.

Někdo tuhle cestu zvládne sám, někdo s pomocí psychoterapeuta či kněze a někomu pomůže projít si třeba i nějakým přechodovým rituálem. Každý jsme jiný, každý chceme něco jiného a každý máme jinou svou cestu. A tak je to v pořádku. Cesta k Rogersovsky ideálnímu vztahu totiž vede skrze kongruenci, tedy jednání v souladu se sebou a svými pocity, bezpodmínečné pozitivní přijetí a empatii, a to i vůči sobě…


Zaujal vás tento článek? Pokud máte zájem, můžete využít také individuální konzultaci. A dokážeme pomoci i vaší firmě a zaměstnancům.

Pohled

O autorovi

Martin Zikmund je průvodce lidí a firem klíčovými změnami, vede semináře a workshopy pro veřejnost i pro firmy zaměřené na témata zvládání stresu, meditace, spokojenost v práci i mimo ni a osobního rozvoje. Je autorem všech textů a většiny fotografií na tomto blogu. Více se o něm dozvíte na www.martinzikmund.cz.

1 komentář: „Jak nežít v toxickém vztahu aneb proč musíte nejprve milovat sebe

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s