Tiší sebevrazi aneb o lidech, co se uvnitř zabíjejí

V průměru každých 6 hodin se v Česku zabije jeden člověk, ročně to dělá na 1500 lidí, kteří spáchají sebevraždu, tu vnější. Jednou pro vždy ukončí svůj život. Nalijme si však čistého vína – sebe, své pocity, svá přesvědčení, své hodnoty, své ideály, své naděje, svou sebelásku, za těch stejných šest hodin zabije mnohem mnohem víc lidí. A tak je možná na čase začít mluvit i o té druhé, „tiché“, sebevraždě, té kterou na sobě pácháme sami uvnitř.

 „Věř, bratře, že z nás dospělých
na svých ideálech, na svých přátelích
dopustí se téměř každý
aspoň takhle malinkaté, obyčejné vraždy.“
Muzikál Dracula, Zdeněk Borovec

Proč se zabíjíme

rhdr

Když dojde na sebevrahy, aspoň ty, co svůj pokus o sebevraždu přežijí, medicína jim velmi rychle přidělí nějakou nálepku začínající písmenem F (psychiatrické diagnózy v systému ICD-10) a zahájí intenzivní léčbu jejich psychické nemoci. Afektivní poruchy nálad (F3x), Emočně nestabilní porucha osobnosti hraničního typu či též v americkém systému diagnóz Hraniční porucha osobnosti (F60.3), případně některá z psychotických poruch, ať již organického původu, či třeba vyvolaná substanční závislostí (F1x.5).

Mluvil jsem v životě už s poměrně dost lidmi, co chtěli spáchat skutečnou sebevraždu. Všichni však měli něco společného – sebevražda měla vést k tomu, že jim v životě bude lépe, než jim v danou chvíli bylo. Nechtěli si primárně ublížit. Jakkoliv vnímání jejich reality bylo zkreslené (výjimkou budiž terminálně nemocní s velkými bolestmi), tenhle mechanismus by se v kontextu tiché vnitřní sebevraždy, o které bude dnes řeč, mohl zdát ještě jako relativně „zdravý“. Ti, co uvažují o vnitřní sebevraždě totiž ve skutečnosti přemýšlí přesně naopak. Dělají něco, po čem vědí, že jim bude určitě hůř…

Pokud teď uvažujete o skutečné sebevraždě, přečtěte si, prosím, tento článek.

Vnitřní sebepoškozování jako program

PSX_20171211_143754„Nikdo tě nemá rád!“ „Jsi k ničemu!“ „Zase to pokazíš!“ „Svoje sny si nikdy nesplníš!“ Jsou vám tyhle věty povědomé?

A co: „Radši nic neříkej!“ „Tvůj názor nikoho nezajímá!“ „Všichni ostatní, říkají, že jo, takže to si musíš očividně myslet špatně!“ „Takhle se nemůžeš cítit, protože on tě má přeci rád!“

Nebo máte raději snad? „Musíš se s ním vyspat, jinak Tě opustí, to nevadí, že nechceš!“ „No tak tě zmlátil, no bože! To dělají všichni, to je normální, když jsi tak strašně špatná, každej by tě mlátil!“ „Hlavně nedávej najevo, co si myslíš, aby byl klid!“ „Musíš to vydržet!“

Ne, na tyhle věty psychiatrie většinou žádné Fkové diagnózy nedává. Tohle je „zdravé“, není na to diagnóza. A je to také to, čemu já říkám tichá vnitřní sebevražda. Však v čem je „nemocnější“ otrava prášky než setrvávání v prostředí domácího násilí, nebo neustálé shazování sebe sama před sebou i ostatními? V čem je „nemocnější“ podřezání si žil než donucení se k sexu s někým, s kým absolutně nechci spát, abych následně plakal(a) do polštáře, než utvrzování se v tom, že svoje vlastní emoce a pocity nesmím dát najevo, protože je to nežádoucí?

Ne nedávám mezi to rovnítko. Nejde ale přehlédnout, že potlačování sebe sama, potlačování svých emocí, je (nejen) podle psychoanalýzy hlavní příčinou psychosomatických onemocnění. Neustálé shazování sebe sama zase zvyšuje pocity ohrožení, což vede k častější aktivaci limbického systému zodpovědného za zpracování ohrožení, větší produkci stresových hormonů, a všem negativním důsledkům této automatizované psychosomatické reakce, včetně problémů s kardiovaskulárním (typicky vysoký krevní tlak) a imunitním (imunodeficience, zvýšené riziko rozvoje nádorových onemocnění, autoimunitní onemocnění) systémem. Jenže pro potlačování sebe už v ICD-10 žádný kód nenajdete. V čem je to tedy o tolik jiné než pokusit se otrávit léky nebo podřezat si žíly?

Rozdíl tu je. Ta „obecně uznávaná forma sebevraždy“ je viditelná, zjevná, rychlá a člověku se pak obvykle dostane odborné pomoci, pakliže se nezabije. Tu skrytou formu „vnitřní sebevraždy“ oproti tomu, bohužel, často považujeme za „normální“. Ale mít k sobě takovýto vztah, takhle se k sobě chovat, takhle se dnes a denně kousek po kousku zabíjet, a to i na somatické úrovni, to normální věru není. Je to zhoubné, toxické. Je to toxický vztah k sobě.

Lidé, kteří NEJSOU OK

downJak je možné, že je něco takového tak časté a „normální“? Může za to náš předchozí život, a zejména naše dětství. Existují v zásadě dva tipy dospělých. Ti první, měli relativně pohodové dětství. Bezpodmínečně milující a přijímající rodiče, kteří tam pro ně byli vždy, když potřebovali, a to zejména v prvních třech letech jejich života, které jsou pro vývoj psychiky dítěte a jeho „základní důvěry“ (v sebe, ve svět, v ostatní) klíčové. Došli si tak k bezpečné vztahové vazbě, ale přesto ve svém dětství podle transakčního analytika Thomase Harrise dospěli k názoru, že nejsou OK, stejně jako každé jiné dítě.

Malé dítě totiž, zejména už v době, kdy umí chodit, rozumí řeči a vnímá naplno svět kolem sebe, nemůže přehlédnout, že je malé, slabé, neumí si zavázat tkaničky, utřít zadek, udělat jídlo, řídit auto, opravit si rozbitou hračku atd., a to v situaci, kdy všichni dospělí kolem tohle umí, zejména pak máma a táta. Ti, kteří navíc mají o 5 a více let starší sourozence, samozřejmě vnímají i to, že jejich bráška či sestřička to také umí. „Až budeš větší tak…“ „Na tohle jsi ještě moc malý…“ Věty popisující víceméně čistou realitu jim potvrzují, že NEJSOU OK, zatímco rodiče, potažmo starší sourozenci, JSOU OK.

Tenhle vývoj je naprosto normální, je důsledkem toho, že jak říká německý evoluční biolog Ernst Mayr, člověk je zvířecí druh s otevřenými programy. Nejsme jako malé želvičky, co se vylíhnou z vajíčka, a hned vědí kam mají jít, co mají jíst, jak si najít potravu, čeho se mají bát, jak se mají ukrýt, jak se mají rozmnožovat atd. Želvičky se tedy želvyoproti lidem rodí v podstatě OK. Náš zvířecí druh byl ale evolučně přizpůsoben tomu, aby se rozvíjel a učil. NEBÝT OK je daň, kterou za to platíme. Do dospělosti bychom ale měli mít splaceno, stejně jako klokani mají splaceno tehdy, kdy už mládě dokáže natrvalo vylézt z matčiny kapsy. Dospělým stavem je JÁ JSEM OK, TY JSI OK, respekt k sobě i k ostatním.

Děti, jejichž dětství rozhodně nebylo OK

Máme ale ještě jednu skupinu dětí, která NENÍ OK. Děti, kterým rodiče ubližovali, dospělé děti alkoholiků (případně pacientů s hraniční poruchou osobnosti), děti, kterým rodiče zaseli jeden z dvanácti zhoubných scénářů (třeba nechtěné děti, nebo děti, které „měly být“ chlapečkem místo holčičky a opačně), šikanované děti a děti, u kterých se díky nevhodnému zacházení primární pečující osoby rozvinula nejistá vztahová vazba.

Jistě, v dětství tyto děti NEBYLY OK stejně jako ty ostatní děti. Jenže NEBYLY OK mnohem víc než ty v první skupině. Navíc řada z nich vyrůstala v situaci, kdy ani jejich rodiče NEBYLY OK (typicky dospělé děti alkoholiků) a jiné dokonce v situaci, kdy pochopily, že rodiče NEJSOU OK až tak moc, že ony samy vlastně JSOU OK. Děti bez dětství. K tomu běžně dochází třeba tehdy, když si rodiče z dětí udělají např. při rozvodu svého „psychoterapeuta“.

Vnitřní sebevražda a syndrom vyhoření

smacap_Bright

Pocit, že NEJSEM OK, pocit, že nejsem stejně dobrý jako ostatní, že jsem nedostatečný, méněcenný, je samozřejmě neskutečně vysilující, zejména, když jsme s ostatními. Je to život v situaci, kdy nám náš mozek nalhává, že nic neumíme, nic nedokážeme, za nich nestojíme.

To má samozřejmě nade vší pochybnost bezprostřední vliv na naše jednání, ať už když jsme sami se svým nízkým sebevědomím a svým „neschopným JÁ“, nebo zejména, když jsme s ostatními. Britská terapeutka Petrūska Clarkson vnímala tento pocit jako velmi podstatný faktor přispívající ke vzniku syndromu vyhoření.

Pokud je přítomen toxický vztah k sobě ve své původní „dětské“ podobě JÁ NEJSEM OK, TY JSI OK, pak vede k tzv. nadměrné adaptaci. Situaci, kdy dotyčný člověk udělá někdy doslova vše proto, aby ho ostatní měli rádi a nechali si ho mezi sebou. To platí jak pro práci, tak pro vztah či rodinu. Za svůj stav, že není OK se totiž ve skrytu duše stydí a snaží se ho před ostatními ukrýt. Nikdo na to nesmí přijít! A tak třeba nemůže ostatním říkat NE!

Pokud ale dotyčný došel k podle Harrise vývojově staršímu přesvědčení JÁ NEJSEM OK, TY NEJSI OK, pak se podle Clarksonové dopracuje ke stavu přetíženosti a svázanosti s prací, nebo v širším slova smyslu třeba s péčí o domácnost. Takový člověk zkrátka v marném životě plném prázdnoty hledá oblast, kde je mu relativně s ostatními dobře – „Všechny ženský/všichni chlapi jsou mrchy/hajzlové, ale tak aspoň v tý práci/fitku/doma s dětma to jakžtakž funguje.“ „V životě mám už jen tu práci/školu/rodinu/zahrádku/neziskovku/…“ Zkrátka ideální krok k vyhoření.

Třetí možností náchylnou k vyhoření je pak stav známý třeba některým dospělým dětem alkoholiků, kdy JÁ JSEM OK, ale TY NEJSI OK. Clarksonová jim říká blahosklonně povýšení autoritáři, kteří de facto žijí opuštění uprostřed lidí. A protože opuštěnost mezi lidmi je jedním z nejhorších pocitů, snaží se s tím bojovat tak, že ostatním pomohou, aby konečně také BYLY OK jako oni sami. Ve svém nevědomí (a někdy i vědomí) toho dosáhnou tím, že jim přesně budou říkat, co mají dělat – micromanagementem, překračováním hranic svých dospělých dětí, či partnerů, atd. I tito lidé tak nakonec mohou vyhořet, protože snažit se „opravit“ ostatní, kteří navíc bůh ví proč nechtějí, je vyčerpávající a předem odsouzeno k zániku.

oznor

Přestaňte páchat vnitřní sebevraždu

Pro lidi, kteří chtějí spáchat opravdovou sebevraždu jsem před dvěma lety sepsal tento článek. Těm se dá paradoxně pomoci o dost snadněji. Překonali totiž úzkost ze smrti a rozhodli se vzít život do svých rukou, byť na základě zkreslených dat a pro ně až smrtelně nebezpečným způsobem. Pokud však získanou sílu a energii dokáží obrátit jiným směrem, mají velkou šanci velice rychle uspět a vést život, který sami chtějí. Viděl jsem to za ty rok už tolikrát, že to sahá hluboko za hranici psychologických a filozofických teorií.

oznor

Jenže lidé, co páchají vnitřní sebevraždu to mají paradoxně horší. Oficiálně jsou „zdraví“, když se svěří okolí, tak se dozvědí, že: „To je úplně normální, to já… bla bla bla.“ A tak jsou ve svém každodenním páchání vnitřní sebevraždy osamocení. Zakladatel československé adiktologie, docent Jaroslav Skála, prý frekventantům svých psychoterapeutických výcviků vždy říkal: „Nejdřív ber, a potom teprve dávej!“ Lidé, co mají toxický vztah k sobě a páchají vnitřní sebevraždu, zejména pokud jsou z oné druhé skupiny dětí popsané výše, neměli kde brát, nebo nebrali dostatečně. A teď to bude potřeba napravit.

Když se pokusíte o „vnější“ sebevraždu, čeká vás obvykle několikatýdenní hospitalizace spočívající v intenzivní psychoterapii, intenzivní práci na sobě, mnohdy ještě za podpory léků. Na týdny až měsíce jste vytrženi ze svého životního kolotoče a běžného prostředí, abyste se věnovali pouze a jedině sobě. To vše po jediném pokusu.

Budu k vám upřímný, když se pokoušíte o vnitřní sebevraždu několikrát týdně, či dokonce denně, bylo by naprosto bláhové říkat, že ona „léčba“ bude rychlejší a snazší než u sebevraždy „vnější“. V Česku je sice spousta podvodníků, co vám tohle slíbí a prodají, ale to pak vede také k tomu, že někteří z jejich klientů se pak nakonec v lepším případě dopracují do té psychiatrické léčebny. Co je tedy třeba změnit?

Vezměte i vy život do svých rukou

Lékem na každý druh sebevraždy je vzít život do vlastních rukou a často ho i radikálně změnit. Jestli někdy byl čas na změnu, je to právě teď. „Změna je vždy možná,“ říkával Eric Berne, otec transakční analýzy a Harrisův učitel. Ta změna vám zabere nějaký čas a nějaké úsilí. Je docela dobře možné, že budete muset věnovat klidně i rok sobě, budete se muset naučit rozlišovat mezi sebelítostí a sebesoucitem, podívat se na to, co je a není sobeckost, budete muset dát sebe na první místo.

PěstiNaštěstí existuje staletí ověřený a vědecky potvrzený recept na štěstí. Stačí „jen“ naplnit svou potřebu hédonických prožitků, u kterých jste rádi, že jste je prožili (byť by mělo jít třeba „jen“ o dobrý oběd, či posezení s přáteli), a eudaimonie, či chcete-li dobrého a pro vás smysluplného života. Ani jedno není lehké. Bude potřeba prozkoumat a přehodnotit dimenze vaší existence, důsledně dbát na své základní potřeby a jejich naplnění, přijmout své slabosti a své stíny a přestat žít svůj život tak, jako by to měla být nějaká úniková hra, ve které stačí onu prázdnotu zaplnit jen novými technickými hračkami, kabelkami, adrenalinovými prožitky, anebo ji zalít rovnou alkoholem.

Udělat první krok na cestě k sebevědomí je extrémně těžký úkol a vyžaduje odvahu. Udělat ten druhý, třetí, čtvrtý, pátý, už je mnohem mnohem snazší. Stačí jen překonat svůj strach a postavit se čelem k tomu nejtěžšímu, co nikdo z nás nemůže nikdy přežít – ke svému životu. A přesto říci životu ano, jak nazval Viktor Frankl kdysi svou knihu líčící jeho prožitky z koncentračního tábora, potažmo základy logoterapie – tedy terapie smyslem, kterou sám založil.

Stejně jako u „vnějších“ sebevražd i u těch „vnitřních“ to někteří nemohou už zvládnout sami. Důležité je to včas rozpoznat. Když si najdete libovolného psychoterapeuta, který má opravdový psychoterapeutický výcvik např. v logoterapii, existenciální analýze, daseinsanalýze, transakční analýze, Rogersovské psychoterapii (PCA), Gestalt psychoterapii, Analytické psychoterapii (Jung) nebo třeba i psychoanalýze, najdete ve vztahu se svým psychoterapeutem místo, kde budete moci brát, abyste později mohli dávat. Pomocnou rukou vám budiž také všechny odkazované články (nejen) v této poslední subkapitole.

Udělejte to nejlépe, jak můžete. Určitě stojí za to začít dělat také něco, aby vám bylo líp, co však nebude pro vás zhoubné.

A protože jsme začali úryvkem z muzikálu Dracula, tak mi dovolte jiným úryvkem zase skončit:

psx_20170728_1958321Jak vzácný dar ti byl dán
dar volně žít jsi svůj pán
směr jímž chceš jít sis určil sám
dar volby máš jsi svůj pán

Co zůstává
je Tvé já.
Nad nízkostí
se vznést má.
Ač zbožňován,
ač na hůl brán.
Buď kým chceš být
Jsi svůj pán.
Muzikál Dracula, Zdeněk Borovec


Zaujal vás tento článek? Pokud máte zájem, můžete využít také individuální konzultaci. A dokážeme pomoci i vaší firmě a zaměstnancům.

PohledO autorovi

Martin Zikmund je průvodce lidí a firem klíčovými změnami, vede semináře a workshopy pro veřejnost i pro firmy zaměřené na témata zvládání stresu, meditace, spokojenost v práci i mimo ni a osobního rozvoje. Je autorem všech textů a většiny fotografií na tomto blogu. Více se o něm dozvíte na www.martinzikmund.cz.

 

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s