Když přijde existenciální krize

Existenciální krize, stav, ve kterém si člověk klade otázku, zda jeho život má smysl, význam či hodnotu. Je to něco, čím si projde v životě každý z nás. Mnohdy víckrát za život, mnohdy už při dospívání a mnohdy velice úspěšně. Dokud netrvá moc dlouho a víme, jak se jí postavit, máme šanci hodně „vyhrát“. V opačném případě může jít doslova o život…

Co to je existenciální krize

rhdrExistenciální krize je stav, ve kterém hledíme s otevřenýma očima do vlastní trhliny bytí, ve které se naplno a v necenzurované formě odrážejí všechny naše pochybnosti o životě, světě i nás samotných. Stav, ve kterém podrobujeme kritice všechna svá „pevná“ přesvědčení, která se postupně bortí, kdy naše minulost dostává nový význam a budoucnost jako by se zcela ztratila v marnosti současného tady a teď. Je to krize se vším všudy, s pocity marnosti i bezmoci a je to jedna z nejlepších příležitostí pro náš další raketový osobní růst, pakliže ji ovšem dokážeme využít.

Při existenciální krizi se často dlouhodobě cítíme nespokojení a nešťastní. Dny jsou takové nějaké šedivější, byť třeba venku svítí sluníčko, často se cítíme sami i mezi lidmi, kterých se čím dál víc straníme, dostavují se časté pocity prázdnoty a tlak v nás se zvyšuje někdy až do nesnesitelných výšin. Někdy dokonce může přerůst až v úzkosti v klinickém slova smyslu.

Existenciální krizi totiž často doprovázejí různé psychické a somatické nemoci, stejně jako různé psychické a somatické nemoci jsou doprovázeny existenciální krizí. Mnohdy je opravdu těžké stanovit, co z toho bylo dřív. Nejčastějšími společníky existenciální krize jsou deprese, obsesivně kompulzivní porucha, depersonalizace či hraniční porucha osobnosti. Jakoby všechny byly odrazem hloubky trhliny bytí, propasti, do které padáme aniž bychom viděli její dno.

PSX_20180527_213048Velmi časté jsou také substanční závislosti, a to zejména na alkoholu, který coby účinné sedativum výše popsané nežádoucí pocity sice velmi efektivně tlumí, ale coby účinný depresogen způsobuje deprese, které krizi prohlubují, a navíc, díky tlumícímu efektu v čelním laloku našeho mozku, nám znemožňuje krizi řešit. Alkohol navíc zhoršuje kvalitu spánku, přičemž spánková deprivace bývá dalším velice častým průvodním jevem existenciálních krizí. Velice účinným katalyzátorem závažné a náhlé existenciální krize bývají také psychedelické zkušenosti, a to nejen těch 80 % negativních v podobě „bad tripů“, ale mnohdy i ty „krásné“. Ostatně ne nadarmo nabízí Česká psychedelická společnost odbornou pomoc těm, kteří se rozhodnou experimentovat s psychedeliky, u kterých vše dopadlo jinak, než jim sliboval ten, co jim látku „výhodně“ prodal, ideálně i s „šamanem“.

Katalyzátorem existenciální krize však bývají i vážné somatické nemoci, obvykle ty, u kterých vnímáme riziko ohrožení našeho života, a to bez ohledu na to, zda tam reálně skutečně je. Rakovina, úrazy, infarkty a mrtvice, či celá řada dalších somatických onemocnění nám mohou způsobit to, že se naplno zjeví naše úzkost ze smrti. Právě její větší uvědomění (přítomna je totiž neustále) bývá dalším katalyzátorem existenciální krize.

Existenciální krizi však mohou spustit také určité životní události. Zatímco u traumatu a dlouhodobého pobytu o samotě byste ji asi čekali, a u krize spirituality byste to možná také odhadli, u významných pozitivních prožitků – maturita, promoce, svatba, narození dítěte, prodej firmy – kdy se vám vše daří, nedej bože přesně tak, jak jste chtěli, dokáže nejednoho člověka překvapit.

PSX_20191026_083855A ještě jeden spouštěč je zaručenou rozbuškou pro existenciální krizi – dosažení nějaké pro vás magické věkové hranice – 15, 18, 20, 30, 40, 50, může jich být hodně. Jedna je přesto o něco magičtější, dosažení věku, kdy zemřeli vaši rodiče, protože tehdy je přítomna navíc i úzkost ze smrti.

Je to tak, existenciální krize není výsadou lidí ve „středním věku“, je výsadou všech. Všech, kteří pocítí silné noodynamické napětí, jak to pojmenoval zakladatel logoterapie (terapie smyslem) Viktor Frankl, rozpor v člověku mezi tím, co člověk vnímá, že v jeho životě a v něm samotném je, mezi reálným já, a mezitím, jak člověk vnímá, že by to v jeho životě mohlo či mělo být. Jeho žačka Elisabeth Lukasová pak dodává, že: „Problém nastává, když člověk uvázne ve stádiu hledání smyslu, nebo když se jeho jednostranné zakotvení smyslu v životě zhroutí (děti odejdou z domu, přijde o práci, přijde o vztah).“

Když se naše krize před námi ukrývá

cofExistenciální krize je prožitkem, ve kterém jsme bytostně sami. Tím se zásadně liší od krize existenční, kdy máme starosti s přežitím – ať už doslova, nebo symbolicky (obvykle ekonomicky). Existenční krize je jasně ohraničená, sdělitelná, předatelná. Má jasné kontury a předem známá řešení a často v ní nejsme sami. Ostatní si přitom více či méně dokáží představit, co asi prožíváme. U zdravotních problémů nám navíc pomáhá tým lékařů, přátelé, rodina, a i u těch ekonomických či adaptačních (např. po přestěhování se do cizí země) občas najdeme pomoc u ostatních.

Existenciální krize oproti tomu způsobuje starosti s žitím. A tam už jasná kontura, směr ani schopnost předat tuto informaci lidem v okolí není. Navíc často přichází v situaci, kdy se domníváme, že nemáme právo si stěžovat. Mylně. Kdy jindy si totiž „stěžovat“, než v situaci, kdy se necítíme dobře. Jakoby dům, auto, manželka, děti a dovolená v Chorvatsku byly hlavními indikátory spokojenosti v životě. Bohužel nejsou.

Právě proto, že existenciální krize dokáže být intenzivní, zákeřná a dlouho nejasná, nastupují naše egoobranné mechanismy, aby nás ochránily před její tíhou a bohužel i schopností ji řešit, natož pak využít pro svůj růst. V roce 1933 je shrnul norský filozof Peter Wessel Zapffe ve své knize Poslední mesiáš. Pojmenoval zde celkem čtyři způsoby, jak se naše psychika snaží nám zabránit v tom, abychom krizi naplno čelili. Problém s těmito nevědomými mechanismy vyhýbání se existenciální krizi je v tom, že naše nevědomí moc dobře ví, co se nám v životě děje, a dává to našemu tělu najevo, a to prostřednictvím standardní somatické reakce na ohrožení. Ta se projevuje i v našem chování, kde se nezvykle často střídá oblíbené trio víceméně autonomní reakce na ohrožení – útok, útěk a ustrnutí.

Lidé prožívající existenciální krizi využívající jednu z oněch čtyř strategií popsaných nížem, jsou tak často prostě „nervní“ či „přecitlivělí“, což společnost obvykle zamete pod koberec s nápisem cholerici. Jejich frustrační tolerance je minimální a kdejaká událost je snadno donutí reagovat buď útočně, nebo se rychle stáhnout (útěk) anebo třeba dlouhé hodiny, dny a týdny žít v paralýze, ustrnutí, či chcete-li prokrastinaci.

Strategie nevědomého vyhýbání se existenciální krizi

rhdrA jaké že jsou podle Zapffeho ony nevědomé strategie potýkání se s existenciální krizí? První z nich je kotvení, tedy fixace na nějaké pevné body, často externí, a budování jakési pomyslné zdi okolo sebe. Jsou to body, na kterých pak daný člověk s úzkostnou důsledností až slepotou bude trvat, aniž by byl ochotný jakkoliv o nich diskutovat. Typickými příklady bývá víra, a to nejen ta v náboženském či ezoterickém slova smyslu. Jsou to vlastně jakákoliv slepá přesvědčení o tom, „co se jak má“. Často ta doprovázená nutkáním ostatní přesvědčovat o své pravdě a třeba i nějakým strachem, například z příchodu uprchlíků, z nějaké menšiny, nějakého ohrožení apod. Velké výhody pro člověka, který čelí existenciální krizi, má kotvení na šířeji přijímané kotvy, protože pak není v existenciální krizi už sám – třeba v náboženství nebo nějaké sektě, nebo v minulosti třeba v „hnědých košilích“, jak se někdy také říká Sturmabteilung. To, že kotvení se ve společných přesvědčeních čítajících i vyústění toho, „kdo za mojí krizi může“ dokáže být nebezpečné, historie potvrdila už mnohokrát.

Další takovou účinnou strategií bývá izolace, kdy dochází k vytěsňování všech znepokojujících a destruktivních myšlenek a informací, přičemž pro dotyčného nastává doslova takový klid před bouří. Jistým problémem je, že jeho klid naprosto nekoresponduje s realitou, které se účastní. Někdo takovým lidem může říkat i „sluníčkáři“ – ať se děje co se děje, zůstávají pozitivní, až nepřirozeně. Jenže existenciální krize je pak dohání v oněch somatických projevech – výraznější změny hmotnosti, poruchy paměti, poruchy spánku či třeba nezvykle „divoké“ sny – tedy královská cesta do nevědomí, jak o nich říkával Freud.

Třetí účinnou nevědomou strategií bývá rozptylování. Čelíte prázdnotě existenciální krize, tak proč si ji nezkusit zaplnit. Tito lidé pak žijí život jako únikovou hru. Prázdnota je zaplňována prací, přáteli, prožitky a mnohdy ano – již zmiňovaným alkoholem a drogami. Častými průvodními jevy jsou však závislosti i na dalších druzích rozptýlení – hry, sociální sítě, sex, nakupování, zkrátka cokoliv, co si jen pro zaplňování prázdnoty dokážete představit. Jediný problém je v tomto případě tzv. habituace, tedy schopnost mozku adaptovat se na prožívanou intenzitu emocí. Čím déle neuvědomovaná krize trvá, tím intenzivnější rozptylování musí být…

PSX_20171211_143754Konečně poslední strategií podle Zapffeho je sublimace. Proměna existenciální krize v něco jiného, aspoň trochu tvůrčího. To je nástroj, který volí umělci – malíři, sochaři, spisovatelé, dramaturgové, básníci, zpěváci… Z jejich ne-štěstí se pak stává zdroj obživy. Bohužel historie praví, že sami tito umělci nebývají moc šťastní, obvykle se potýkají se substančními závislostmi, a díky potlačení funkce imunitního systému dlouhodobě neřešenou existenciální krizí často umírají poměrně mladí.

Osobně bych si však dovolil připojit ještě pátou, v současné době velice používanou, strategii. Ta by se dala nazvat jako sociální sebepřesvědčování se. Co tím myslím? Vytváření iluze o dokonalém životě na sociálních sítích nejen pro „followery“, ale zejména pro sebe samého. Spokojené vyphotoshopované fotky, vystajlovaná selfíčka, vysmáté fotky z drahých dovolených, obědy, vína, šperky, zkrátka cokoliv. Hlavně aby to mělo co nejvíc lajků, což mě utvrdí v tom, že můj život je vlastně skvělý, že jo, že je? Řekněte, že je! Možná i vy někoho takového znáte…

Když kráčíš peklem…

Všechny nevědomé strategie zvládání existenciální krize jednou selžou. Jak je to možné? Doženou nás somatické projevy dlouhodobého stresu a my si naplno uvědomíme, že jsme ve svém životě ne-mocní. A protože nemoci bývají dalším katalyzátorem existenciální krize, dojde k vychýlení vah už natolik, že budeme muset své existenciální krizi chtě nechtě čelit. Ocitneme se na pomyslném dně, v osobním pekle.

PSX_20191026_082147A i zde nás mohou dohnat různé strategie, jak řešení oddálit. Tou nejčastější bývá oblíbený motivační citát: „Když procházíš peklem, tak se nezastavuj,“ přičítaný obvykle Winstonu Churchillovi. To je bohužel častá chyba celé řady trpících – když mi není dobře, zvýším na sebe tlak, abych byl více ve stresu, donutil svůj mozek ještě více fungovat na nevědomé bázi života v ohrožení, a pokud možno nemohl nic vymyslet, změnit ani vyřešit.

Ne, tohle bohužel nikam nevede. Pokud kráčíte peklem, je na čase se zastavit, a opéct si buřty (nebo brambory, pokud jste vegetariáni), zkrátka udělat si to hezké. Proč? Abyste ve svém mozku podpořili aktivaci okruhu pro hledání, který jako jediný vede k příjemným prožitkům a který vám pomůže nalézt cestu ven.

Existenciální krize jako příležitost

Existenciální krize je totiž příležitost. Obvykle ta nejlepší, která se vám na dlouhou dobu naskytne, příležitost pro tzv. posttraumatický růst. Krize je totiž něco jako trampolína. Když stojíte na trampolíně, nic moc se nestane. Maximálně je to pro vás méně stabilní, než kdybyste stáli na zemi. Pokud si ale zkusíte poskočit, dostanete se mnohem víš, než kdybyste stáli na zemi. A s existenciální krizí je to stejné. Máte jedinečnou a mnohdy také jedinou příležitost změnit svůj život k lepšímu.

PSX_20191027_000520Střídající se evoluce a revoluce, tak popsal kdysi profesor Larry E. Greiner v Harvard Business Review životní cyklus všech firem. A protože firmy jsou ve finále zas a jen o lidech, paralely s jeho modelem nacházíme i v našich životech. I my zažíváme dlouhá období pozvolného růstu, kdy náhle dojde k průlomu a vše se nám začne v životě jakoby dařit, abychom vzápětí došli k pozvolné stagnaci, poklesu a pokud něco v životě radikálně nezačneme měnit, tak i k existenciální krizi, k potřebě revoluce. Pokud ji uděláme, máme možnost stát se lepším člověkem a být mnohem šťastnější než kdy dřív, pokud ne, máme šanci dospět k tomu, co Karel Balcar pojmenovává existenciální sebevraždou – „Ten život stejně za nic nestojí, stejně to špatně dopadne, tak to zkusím aspoň nějak překlepat s co nejmíň bolestí a s co nejvíc slastí,“ stejně jako firma bez provedené revoluce dospěje ke krachu.

Jak přesto nebo právě proto říci životu ANO

Alfried Längle, „zavržené dítě“ Viktora Frankla a zakladatel existenciální analýzy tvrdí, že klíčové je najít „ANO“ ke svému životu. Žít jej s vnitřním souhlasem, autenticky a angažovaně vycházet a zacházet se sebou a se světem. Podle Längleho je existence dána prožitkovou povahou hodnot a smyslu a je důležité, jak se v životě cítíme. Ne to, co máme, ne to, co o nás říkají ostatní, ne to, co mají ostatní, ale jak se my sami cítíme.

rptnb

Lidé často požadují konkrétní návody na život. A kde je poptávka, objeví se i nabídka. Návodů na řešení existenciální krize si proto můžete koupit stovky – v knihách, „kurzech“, u „koučů“. Faktem ale je, že klíčovým prvkem pro řešení existenciální krize jste vy, vaše bytostné já, jak by to nazval Carl Gustav Jung. Váš sebeaktualizační mechanismus, jak nazvali niternou potřebu každého žijícího organismu dosáhnout nejlepší verze sebe sama Abraham Maslow s Carlem Rogersem.

A Rogers věřil, že pro sebeaktualizační mechanismus je důležité, aby měl vhodné podmínky. Koneckonců jakákoliv květina roste tak nějak lépe, když má k dispozici úrodnou půdu, vhodné klima, dostatek slunce a vláhy a někdy třeba i nějaké to hnojivo. A jak dopřát úrodnou půdu sobě samým?

  1. Naučte se vědět, jak se cítíte – vnímat vlastní emoce, znamená vnímat sebe sama, svoje tělo, svoji intuici, své vnitřní signály, svůj hypothalamus, chcete-li. K tomu máme naštěstí nástroje, jak se to naučit. Můžete využít třeba tzv. check-iny popsané v tomto článku v části Jak vystoupit z Matrixu.
  2. Dělejte si to v životě „hezký“, a to tak hezký, jak to podle zjištění současné neuropsychologie skutečně podporuje naše pocity štěstí. Morten Kringelbach totiž zjistil, že je potřeba přinášet si do života takové hédonické prožitky, u kterých jsme i po jejich skončení rádi, že k nim došlo. Dělejte to ale cíleně a nejméně jednou každý den. Co si uděláte pro radost zítra?
  3. Zajistěte si své základní potřeby – a tím nemyslím najíst se, vyčůrat a spát, jak říkával můj tatínek, ale potřebu místa, péče, podpory, ochrany a hranic, jak říkával Albert Pesso. Podrobněji to najdete popsané v tomto článku.
  4. Dělejte systematicky vše, co potřebujete ke spokojenému životu, což zejména obnáší pokrytí všech tzv. deficitních potřeb, jak je definoval Abraham Maslow, a systematickou dlouhodobou snahu o naplnění těch růstových. Více o hierarchii potřeb se dozvíte zde.
  5. Buďte na sebe hodní aspoň tak, jak byste byli hodní na svého nejbližšího přítele, kdyby si procházel tím samým, co vy, jak nabádá Kristin Neff, americká psycholožka, co dala světu pojem sebesoucit.
  6. Nebojte se využít psychosomatických a psychických benefitů meditace, která se už bezmála půl století běžně používá v západní (ve smyslu na západ od Aše) medicíně a psychoterapii pro své vědecky doložené přínosy pro psychické i fyzické zdraví. Však spoustu zdarma dostupných nahrávek naleznete i na této stránce.
  7. Dovolte si cítit se tak, jak se cítíte a třeba si i stěžovat. Jednak na to máte právo a jednak potlačování emocí je hlavní příčinou psychosomatických onemocnění, jak říkají kolegové psychoanalytici.
  8. A konečně – nebuďte na to sami! Nemusíte to zvládnout sami a ani to nemáte zvládnout sami. Náš mozek je díky oxytocinu evolučně navržen pro to, abychom žili ve společenství lidí. Ostatně i Huserl říkával, že člověk je rozhovorem, rozhovorem s dalšími lidmi. Vybudujte si kolem sebe síť přátel, od kterých budete moci třeba i čerpat péči, podporu a ochranu, a nebojte se zajít za psychoterapeutem. Ostatně existuje i bezpočet čistě existenciálních směrů v psychoterapii – logoterapie, existenciální analýza, daseinsanalýza a mnohé další. Psychoterapie je cesta ke svobodě, jak říkává pan docent Růžička, a dokud nevyřešíte svoji existenciální krizi, tak nebudete svobodní.

PSX_20191026_083704A teď to možná nejdůležitější – zapomeňte na chvilku na to, co byste v „tomhle“ věku „měli“ nebo „neměli“ a soustřeďte se na to, jaký uděláte další první malý krůček k tomu, aby vám v životě bylo líp. Každá cesta je složena z kroků. Někdo je dělá menší, někdo větší, někdo kratší, někdo delší, ale každý a úplně každý je dělá jeden za druhým. A i tři tisíce kilometrů dlouhá pouť, kterou šla má kamarádka do Santiaga de Compostella, když jednoho dne ráno zabouchla za sebou dveře svého bytu v Norimberku, byla složena přesně z takových kroků. To, jak daleko se dostanete, je totiž dáno tím, jestli budete dělat jednotlivé kroky. Zapomeňte tak na chvilku na „strategické plánování“, na svoje pětiletky, desetiletky, na svůj plán na dům, auto, manželku, děti a první dovolenou v Jugoslávii, a začněte žít. Chtít žít je totiž podle Längleho to vůbec nejdůležitější.

A jak řekl Viktor Frankl: „Člověk není tím, kdo klade životu otázky, nýbrž je tím, komu klade otázky život. Proto se neptejte, co vám život ještě dluží, ptejte se, co vy ještě dlužíte životu.“


Zaujal vás tento článek? Pokud máte zájem, můžete využít také individuální konzultaci. A dokážeme pomoci i vaší firmě a zaměstnancům.

PohledO autorovi

Martin Zikmund je průvodce lidí a firem klíčovými změnami, vede semináře a workshopy pro veřejnost i pro firmy zaměřené na témata zvládání stresu, meditace, spokojenost v práci i mimo ni a osobního rozvoje. Je autorem všech textů a většiny fotografií na tomto blogu. Více se o něm dozvíte na www.martinzikmund.cz.

 

1 komentář: „Když přijde existenciální krize

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s