Sebevědomým se člověk nerodí, sebevědomým se stává…

…jen bohužel asi jinak, než jste si mysleli. Naše sebevědomí extrémně významným způsobem ovlivňuje naše rané dětství. To, jak o nás pečuje primární pečující osoba (obvykle matka), to, jak moc máme podmínky objevovat a zkoušet nové věci a také to, jak moc si hrajeme. Chcete vědět víc?

Když zasadíte semínko…

DSCN5070_editedKdyž vezmete do ruky semínko, jeho budoucí život je extrémně nejistý a je zcela ve vašich rukou. Můžete ho hodit do koše, spláchnout do záchodu, vyhodit z okna a nechat ho svému osudu, anebo třeba zasadit. To, kde a jak ho zasadíte, zcela zásadním způsobem ovlivní to, co z něj vyroste, jak to bude velké a jak se tomu bude dařit. Podstata semínka je přitom vždy pořád stejná a je ukryta uvnitř. Jenže semínko potřebuje nějaké podmínky, úrodnou půdu, vláhu, sluneční svit a třeba i nějaká hnojiva, aby vyrostlo do své největší krásy a síly, aby dostalo možnost dát průchodu všemu tomu, co bylo odjakživa ukryto uvnitř něj. S člověkem je to v tomto ohledu naprosto stejné.

Co to je sebevědomí

Spousta lidí si myslí, že sebevědomí je něco jako hlava – buď ji máte, nebo ne. Ve skutečnosti je mnohem blíž vlasům. Ty různě rostou, zkracují se, mění své vlastnosti, střihy atd. Někdy na váš vlastní popud, někdy na popud jiných. Určitý základ pro vlasy však potřebujeme mít, jinak budeme holohlaví. A tenhle základ pro sebevědomí dostáváme právě v dětství. Jen na rozdíl od základu pro vlasy o něj už nikdy nepřijdeme, pro nás holohlavé naštěstí.

Sebevědomí je vlastně taková mozaika složená z nejrůznějších dílků, které postupně vytvoří jeden celek. V té mozaice najdeme následující dílky:

  • soběstačnost, tedy schopnost obstarat si své vlastní základní potřeby,
  • sebejistotu, neboli schopnost zajistit si sám pocit bezpečí, umět se na sebe spolehnout i v těžkých situacích, vědět, že to zvládnu,
  • sebelásku, tedy schopnost mít rád sám sebe, a dávat si to najevo, takového, jaký jsem,
  • a také sebehodnotu, tedy pocit, že mám hodnotu jako člověk takový, jaký jsem, což se pak mimochodem promítá i do toho, o jaký si říkám plat/u živnostníků cenu, a jak se chovám ve vztazích.

Tyto čtyři dílky mozaiky jsou klíčové proto, že korespondují se čtyřmi deficitními potřebami dle Abrahama Maslowa, které potřebujeme uspokojit, abychom se byli schopni dostat k těm rozvojovým vedoucím k dlouhodobému štěstí. A jejich základy dostáváme v raných fázích dětství.

mozaikaSebevědomí má však i další dílky mozaiky jako je zvídavost neboli schopnost objevovat nové věci, a sebe-vědomí, tedy anglicky self-awereness, tedy schopnost být si vědom sám sebe. Sem spadá:

  • schopnost odhadnout své síly, která souvisí s tím, že jsme v kontaktu se svým tělem a jeho signály (říkejme tomu např. intuice), kterým věříme a víme, že jsou v pořádku,
  • schopnost říct si o pomoc ostatním, tedy schopnost projevit před ostatními svou zranitelnost,
  • a konečně schopnost dát sebe na první místo, být pro sebe důležitý.

I tyto schopnosti se rozvíjí v raných fázích dětství a klíčovou roli v tom hrají naši rodiče, respektive hlavně primární pečující osoba. Jak to přesně funguje?

Explorační chování jako základ sebevědomí

Hledání (seeking) je podle moderních neuropsychologických poznatků jediná hlavní pozitivní emoce. Abychom ji udrželi při životě, potřebujeme neustále něco nacházet. U dětí se tato emoce zosobňuje v tzv. exploračním chování, kdy děti zkoumají svět kolem sebe a věci a podněty, které jim nabízí. Lidský druh se podle německého zoologa Ernsta Mayra rodí s tzv. otevřenými programy. Náš mozek, na rozdíl od třeba želviček je nepopsaným listem, který potřebujeme začít co nejdříve popisovat, abychom se dozvěděli co nejvíce informací o světě kolem nás.

Zatímco želvička se rodí s tím, že ví naprosto přesně, co jíst, co nejíst, kdo je přítel, kdo nepřítel, co dělat, když to či ono – tedy podle Mayra s uzavřenými programy, které tím pádem nemůže měnit, tak člověk se rodí bezbranný, vybavený několika málo reflexi (např. uchopovací reflex, sací reflex) a vrozenými fobiemi (např. z hadů, či letících předmětů směrem k vám) a vše se musí a zároveň může naučit. Jeho budoucí jednání tak ovlivní hlavně vlastní zkušenosti a prožitky, a to včetně těch, které si díky dětské amnézii nebude pamatovat, protože budou jednou pro vždy v jeho nevědomí.

Foto 27Explorační chování, kdy dítě neustále něco objevuje – nejprve relativně staticky, pozorováním, později, i při batolení, a ještě později při chůzi, je tedy klíčové pro jeho dovednosti v dalším životě. Jádro všeho se začíná odehrávat v tzv. praktikující subfázi, vývojovém stádiu mezi 9. a 18. měsícem věku dítěte, kdy se dítě „zmocňuje“ světa a zamilovává se do něj. Pokud mu rodiče poskytnou bezpečné a přijímající prostředí, kde si dítě samo může řídit, kdy a jak se bude vzdalovat, vztah dítěte se světem se rozvine zdravě a plnohodnotně. A spolu s ním i klíčové střípky jeho sebevědomí jako zvídavost, schopnost odhadnout své síly, schopnost říct si o pomoc ostatním (např. ukázáním na hračku, kterou chce podat).

S přelomem 18. měsíce věku si však dítě naplno uvědomuje, aspoň podle slavné psychoanalytičky Margaret Mahlerové, že je oddělené od matky, a tak se jí ocitne neustále za zadkem (tzv. shadowing), a co víc, zjišťuje, že bez rodičů vlastně není schopné přežít. Původní nadšené explorační chování je sice dál možné, navíc v situaci, kdy je dítě už i manuálně zručnější, ale dítě náhle řeší vnitřní rozpor mezi tím, kdy může být svobodně samo sebou a dělat to, co potřebuje, a kdy musí omezit samo sebe, aby ho rodiče měli rádi (tj. dětským pohledem nenechali zemřít). Zároveň pro svoji exploraci potřebuje tzv. načerpávat síly a odvahu zejména u primární pečující osoby, což dřív nebylo nutné a rodiče to často špatně chápou a někdy to mylně vnímají jako krok zpět. To, o co se v této fázi hraje, je tedy schopnost být sám sebou i s druhými lidmi. Úkolem pečujících osob je pomoci dítěti projít celé toto období se ctí a nevystavovat ho konfliktu mezi tím být svůj a dělat to po svém, anebo mít rodiče a dělat to tak, jak oni chtějí. Tady se hraje o schopnost dát sebe na první místo. Tato vývojová fáze končí mezi 24. až 36. měsícem věku, a zároveň koresponduje s dobou, kdy už má dítě rozvinutu tzv. objektní stálost, tj. chápe, že když maminka odejde do práce, že se zase vrátí, což výrazně usnadňuje jeho přechod do školky, hlídání u prarodičů apod.

Učení se sebevědomí

Explorační chování však není vše. Malé děti se učí sebevědomí i v těch prvních čtyřech dílcích mozaiky. K tomu je zase vhodnější podívat se na vývojovou teorii Erika Eriksona. Ten rozdělil lidský vývoj do osmi stádií, z nichž pro sebevědomí jsou klíčová hlavně první tři, která se odehrají do šesti let věku.

uFoto 56Mezi narozením a 1,5 rokem věku se odehrává vývojové stádium, ve kterém si zjišťujeme odpověď na esenciální otázku pro naše sebevědomí – Můžu věřit světu? Aby tato základní důvěra u člověka vznikla, potřebuje primární pečující osobu, která poskytuje konzistentní predikovatelnou a spolehlivou péči, ideálně tehdy, když ji dítě potřebuje a ve formě, ve které ji potřebuje, což samozřejmě není snadné, ba dokonce ani možné beze zbytku dosáhnout. Komu se to ale podaří lépe, tak pakliže při poskytování péče bude ještě uvolnění a láskyplný, bude mít sebevědomější děti. To zde se rodí podklad pro sebelásku.

Kolem 18. měsíce věku pak přichází období vůle a chtění, kdy zjišťujeme odpověď na otázku – Je v pořádku být mnou? Jak bylo popsáno již výše, je to takové depresivní období plné nejistoty, kdy však zároveň roste naše autonomie a některé věci začínáme dělat sami. Soběstačnost a sebejistota jsou ony dva střípky sebevědomí, které se tu začínají rodit.

Po dovršení tří let nastupuje až do šesti let věku fáze iniciativy, kdy se učíme dosahovat „svých“ i svých cílů, rozvíjí se v nás pocit smyslu, rozvíjíme sebejistotu i soběstačnost a postupně získáváme i sebehodnotu. Dítě totiž v tomto období začíná hodnotit samo sebe a zároveň hledá odpověď na otázku – Je v pořádku, abych se posouval a jednal? Děti postupně zkoušejí to, co nesmí, a hledají, kde jsou hranice. Hodně je trápí sebevědomí, protože tak, jak jsou i jejich emoce necenzurované a intenzivní, tak i jejich sebehodnocení je poměrně kruté. V hlavičce, která věří na Ježíška, čerty a pohádkové bytosti se pak hravě rodí souvislosti, které nás dospělé ani nenapadnou – zlobím se na tatínka a tatínek si v práci zlomí ruku = je to moje vina! Právě vina je tady klíčovým indikátorem a tím, co může srážet budoucí sebevědomí. Asi není třeba říkat, co se honí dítěti hlavou, když se jeho rodiče v tomto věku rozejdou nebo rozvedou. Je přitom úkolem rodičů, pomoci dítěti s tím, aby si nekladlo vinu za to, co neprovedlo, jinak se může „rozloučit“ se sebeláskou, která se tu rovněž rozvíjí, či naopak zaniká.

Pro naše sebevědomí jsou přirozeně důležité i všechny další fáze života, všechny naše úspěchy, neúspěchy, vztahy, školní i pracovní zkušenosti atd., nicméně právě rané fáze dětství jsou určující pro přetrvávající pocity, pro základní důvěru ve svět i v sebe sama.

Význam dětské hry pro lidi a zvířata

Člověk je ale stále ještě zvíře, a tak je podstatné podívat se i mimo psychologii, a to konkrétně zpátky ke zvířatům. Zoolog doc. Marek Špinka totiž se svým týmem odhalil, proč si zvířata, včetně lidí, hrají, i to, že to souvisí právě s jejich sebevědomím. Taková hra důležitá pro sebevědomí má v zoologickém slova smyslu tři jasně stanovené parametry:

  1. Při hře musí dojít ke ztrátě kontroly nad vlastním tělem.
  2. Musí docházet k přesně opakovaným pohybům.
  3. Musí to být legrace, což může podpořit i primární či sekundární pečující osoba svým výrazem.

DSC_8529Pokud vás nenapadá, jak by něco podobného mohlo konkrétně vypadat u lidí, vzpomeňte si na houpačky, skluzavky, kolotoče, tobogány, sáňkování, zvedání miminek nad sebe, když se u toho smějí (a vy též) atd. A neděláme to jen my lidé, dělají to i zvířata, však se příště v zoologické zahradě podívejte na mláďata. To je ona zoologická lokomotorická hra, o které je zde řeč, a která hraje klíčovou roli u mláďat a s rostoucím věkem se její potřeba vytrácí.

A co to zvířatům dává? Zoologové věří, že právě sebevědomí, konkrétně sebejistotu. Zvíře se de facto učí, že i když totálně ztratí kontrolu nad svým tělem, že to nemusí skončit žádnou tragédií, že i takovou situaci lze přežít. Počtem opakování se pak posiluje vazba v temenním mozkovém laloku mezi emocí a reakcí. To je, jak zjistil americký neurovědec Joseph LeDoux, naprosto klíčové pro to, abychom pak v situacích, kdy ztrácíme kontrolu, věděli, že není důvod k pocitu ohrožení, tedy ke stresu.

Období hraní dítěte je důležité i podle psychologů, a to zejména mezi 3. až 6. rokem života. Při hře si totiž děti osvojují nejen klíčové prvky pro budoucí sebevědomí, ale tvoří i sociální kontakty, učí se sociálním dovednostem a prohlubují explorační chování ve svých snových světech, kdy jeden kolíček je princem na bílém koni a ten druhý drakem, který unesl princeznu. A tak jak dospělí musí chodit do práce, protože peníze a z nich plynoucí schopnost zajistit rodinu a vlastní děti, jsou důležité pro jejich sebevědomí, tak i děti v tomto věku si potřebují hrát, a to, pokud možno, spontánně, sami od sebe a jak chtějí. Není také záhodno děti nutit do jiných her, které sami nechtějí. Zároveň je potřeba dát jim hranice ve hře v tom, kdy musí přijít k večeři a jít spát, protože hranice dávají pocit bezpečí a jsou jednou z pěti základních potřeb dítěte.

A co děti? Mají si kde hrát?

oznor

Každé dítě je jako semínko. Semínko, které potřebuje bezpodmínečnou lásku a přijetí, aby mohlo v prvních letech života sbírat střípky do své mozaiky sebevědomí. K tomu si potřebuje mít možnost hrát. Docent Špinka zjistil, že když krysímu mláděti znemožníte jeden den si hrát, bude si druhý den hrát dvakrát tak dlouho. Význam hry pro rozvoj lidí i ostatních zvířat se přitom stále ještě zkoumá.

Co víme s jistotou je ale fakt, že pokud člověk neměl v dětství ideální podmínky pro sbírání střípků pro své sebevědomí, bude je muset posbírat až v dospělosti. Vývojové fáze podle Erika Eriksona přitom nejde přeskakovat. Někdy si tak musíme třeba doslova odžít pubertu až v dospělosti. Cesta za sebevědomím se však může odehrát kdykoliv. V dospělosti je jen těžší, zejména pokud jste jako dítě měli nedostatek lokomotorické hry. Změna je však vždycky možná, jak říkával kanadský psychiatr Eric Berne, který jako první přišel s teorií životních schémat, která ovlivňují náš život, a jehož první slavná kniha se – shodou okolností – jmenovala Jak si lidé hrají.

A nezapomeňte – sebevědomí je jako vlasy – trvá, než vyroste, potřebuje neustálou péči a rozhodně není za všech okolností vždy stejné…


Zaujal vás tento článek? Pokud máte zájem, můžete využít také individuální konzultaci. A dokážeme pomoci i vaší firmě a zaměstnancům.

PohledO autorovi

Martin Zikmund je průvodce lidí a firem klíčovými změnami, vede semináře a workshopy pro veřejnost i pro firmy zaměřené na témata zvládání stresu, meditace, spokojenost v práci i mimo ni a osobního rozvoje. Je autorem všech textů a většiny fotografií na tomto blogu. Více se o něm dozvíte na www.martinzikmund.cz.

 

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s