K čemu slouží psychoterapie a jak vám může pomoci

Není vám v životě dobře? Připadáte si osamělí? Máte problémy, o kterých si myslíte, že je nedokážete zvládnout? Máte nějaké fyzické potíže, o kterých lékaři říkají, že mohou být psychického původu? Pokud jste aspoň jednou odpověděli ano, pak právě vám může pomoci psychoterapie. K čemu přesně psychoterapie slouží? Co se během ní děje? Jak vám může pomoci? A proč vám může pomoci jednou pro vždy změnit váš život?

Psychoterapie vs psychiatrie vs psychologie

Psychoterapie je pro řadu lidí neznámým a neuchopitelným světem. Mnoho lidí si ji mylně zaměňuje s psychiatrií či psychologií a řada lidí z ní má obavy. V Československu bohužel nikoliv ne náhodou, díky komunistické minulosti a spolupráci některých „psychoterapeutů“ a „psychiatrů“ s StB. Lidé běžně zaměňují tyto tři zcela odlišné obory. Mnohdy i svou zkušenost s psychologem nebo psychiatrem mylně zaměňují za zkušenost s psychoterapií, což někdy ještě více komplikuje cestu k psychoterapii těm, kteří se o ni zajímají.

Psycholog je absolvent vysokoškolského studia psychologie, což je věda studující lidské chování, mentální procesy a tělesné dění a jejich vzájemné vztahy a interakce. Psychologie umí celou řadu duševních procesů vysvětlit, změřit a kategorizovat. Psycholog je tedy odborníkem na lidské chování a jeho analýzu.

mozek 2Psychiatr je lékař, který získal atestaci v oboru psychiatrie. Tedy oboru, který léčí podobně jako neurologie nemoci mozku, avšak v tomto případě ty, které se projevují v myšlení, emocích, vnímání a chování nemocných, a nikoliv tělesně. K samotné léčbě využívá psychiatrie převážně léky – psychofarmaka, a výjimečně i další léčebné postupy využívající přístrojů jako např. repetitivní transkraniální magnetickou stimulaci.

Psychoterapeut je člověk, který léčí duši, obvykle slovem. Za zakladatele moderní psychoterapie lze považovat Josefa Breuera, učitele a přítele Sigmunda Freuda, který vytvořil tzv. terapii mluvením. Existuje i kategorie tzv. expresivních terapií, kde slovo jde do ústranní a promlouvá spíše hudba, malování, práce s tělem, divadlo, hra apod. Psychoterapie však není jen tak nějaké „mluvení“. Psychoterapeut se řídí psychoterapeutickými postupy, ve kterých má psychoterapeutický výcvik. Během psychoterapeutického výcviku si budoucí psychoterapeuté procházejí tzv. sebezkušeností, kdy sami na sobě zakouší, jak funguje daný psychoterapeutický přístup, ať již ve skupině, či v individuální práci. Kromě toho mají také nějakou nezbytnou teorii, supervizi (tedy dohled nad prací se svými klienty) event. nácvik terapeutických dovedností apod.

Většinu psychoterapeutických směrů a postupů mají na svědomí lékaři (neurologové, psychiatři, internisti), menší část třeba umělci, tanečníci, filozofové a lidé z jiných oborů. Aby to bylo zamotanější – velkou část psychoterapeutů dnes tvoří vysokoškolským vzděláním psychologové a psychiatři. Ti totiž v ČR musí od určité doby pro získání atestace z psychiatrie projít aspoň částečně nějakým psychoterapeutickým výcvikem. V zahraničí nemalou část psychoterapeutů tvoří kněží. U nás jsou častí i sociální pracovníci a pak lidé s VŠ vzděláním v dalších oborech. A co to je tedy ona psychoterapie?

Co to je tedy ta psychoterapie

Na to, co je psychoterapie, existuje bezpočet pohledů. Dovolím si tedy přidat ten svůj z pohledu někoho, kdo se touto oblastí už pár let zabývá.

rptnb

Psychoterapie, jak by sám název mohl napovídat, se vlastně, zjednodušeně řečeno, zabývá terapií psyché neboli léčbou duše. Tak jako naše tělo má občas nějaká trápení, bolístky a zranění, má je i naše duše. Někdy o nich víme velmi dobře, někdy je pociťujeme jen nepřímo – jako depresivní nálady, pocit neklidu či neustálého tlaku, podrážděnost, úzkosti a strachy nebo psychosomatické potíže (poruchy spánku, nechuť na sex, zažívací potíže, vysoký krevní tlak, výrazné změny hmotnosti apod. – viz tento článek).

Jakmile se ale ona rána zanítí, tak o ni bezpečně víme vždy. Jen rány na duši se ozvou třeba i desítky let poté, a obvykle v tu nejnevhodnější dobu jako třeba, kdy ztratíme nebo naopak získáme nějaký vztah, po narození dětí, po úmrtí rodiče, při ztrátě sebejistoty, v nějaké krizi, při onemocnění těla apod. Navíc, často se ukáže i více ran najednou.

Ovšem „léčení duše“ není jediná funkce psychoterapie. Stejně jako se na fyzioterapii mnohdy naučíte velmi praktická cvičení, která vám pomohou pečovat o své tělo tak, aby vás už dobudoucna ideálně nebolelo, tak i v psychoterapii se učíte o svoji duši pečovat tak, aby vás v budoucnu třeba v některých situacích už nebolela. Naučíte se při ní jinému přístupu k sobě, a mnohdy také sebesoucitu. Jen to učení vypadá u různých psychoterapeutických přístupů různě. Existují totiž desítky různých psychoterapeutických směrů, které se různými způsoby snaží pomoci klientovi dosáhnout téhož.

U všech psychoterapeutických přístupů bez rozdílu však lépe poznáváte sami sebe. Objevujete nová, mnohdy pro vás (nikoliv však nutně pro ostatní) skrytá, zákoutí své duše, a učíte se s nimi zacházet. Mnozí klienti v psychoterapii objeví i řadu svých opravdu silných stránek, o kterých (mnohdy opět na rozdíl od svého okolí) třeba ani netušili. Cesta do nitra vaší duše během psychoterapie si mnohdy nezadá s Verneovskou Cestou do středu Země.  V psychoterapii se odhaluje i váš stín, se kterým je potřeba se také dopodrobna seznámit a naučit se ho přijímat. Protože jedině se svým stínem se stáváte celistvými. Holt každá mince má dvě strany, i ta naše. Naučit se přijímat sebe sama i tehdy, když děláme ne zrovna pěkné věci, je klíčovou součástí sebepřijetí a sebevědomí.

Psychoterapie je cesta k naší kongruenci, jak říkal Carl Rogers, tedy ke stavu, kdy je člověk sám sebou a žije se sebou v souladu. Tedy stavu, kdy člověk cítí to, co opravdu cítí, a myslí si to, co si opravdu myslí, abych parafrázoval pana docenta Poněšického. Tento stav lze shrnout jedním slovem – svoboda.

Ano, jak říkává docent Růžička, psychoterapie je cesta ke svobodě, vnitřní svobodě člověka. Bohužel, stejně jako v Severní Koreji si lidé jen těžko představují, v čem všem jsou vlastně nesvobodní, tak také člověk žijící v inkongruenci, tedy nesvobodě, si jen stěží umí představit, v čem všem je vlastně nesvobodný.

Není psychoterapie jako psychoterapie

Existují v zásadě čtyři druhy psychoterapie. Individuální psychoterapie pracuje s jedním člověkem, klientem a jeho prožitky při sezeních s terapeutem. Skupinová psychoterapie pracuje se skupinou klientů a jedním či více psychoterapeuty, kdy klienty jsou sice jednotliví členové skupiny. Jde při ní však o procesy, ke kterým dochází v rámci interakce členů skupiny mezi sebou. Párová či také partnerská psychoterapie pracuje s párem, kdy klientem je vztah dvou lidí, a nikoliv tito lidé. Proto se také mnohdy párová a individuální psychoterapie doplňují. Rodinná psychoterapie pracuje se systémem celé rodiny, klientem je rodina, typicky zahrnující aspoň jedno dítě a aspoň jednoho rodiče. Tento článek se zabývá primárně individuální psychoterapií.

V čem vám může psychoterapie pomoci

větvičkaCarl Rogers kdysi popsal celý proces cesty od inkongruenci ke kongruenci, tedy svobodě, rozdělil do celkem 7 stádií. Mnohá z nich probíhají dlouho předtím, než člověk vůbec začne uvažovat o psychoterapii a zhruba polovinou z nich si člověk prochází v době, kdy dochází na psychoterapii (obvykle na hodinu týdně). Psychoterapie samotná ale není nutně tím jediným prostorem, kde dochází k radikální změně člověka a řekněme „očistným“ prožitkům. Rogers ji spíše popsal jako úrodnou půdu, která pomáhá promlouvat vrozené pudové potřebě každé žijící bytosti dosáhnout nejlepší verze sebe sama – tedy sebeaktualizaci. Většinu změn si tak člověk „odpracuje“ mimo setkání s psychoterapeutem, ale právě pevný vztah s psychoterapeutem mu poskytne ono nutné zázemí pro to, aby tyto změny dokázal v životě uskutečnit.

Rogers často používal svůj příměr s bramborou. Když necháte bramboru ve špajzu, kde je tma, sucho, žádné hnojivo a žádná půda, tak i přesto vyklíčí, bude se snažit stát nejlepší verzí sebe sama, tedy „kytičkou“. Když ji ale zasadíte ve vhodný čas do úrodné půdy, budete ji zalévat, hnojit a bude mít dostatek slunečního svitu, vyroste z ní mnohem větší kytička. Ani v jednom případě jí přitom nikdo nebude říkat, v co a jak přesně má vyrůst. Prostě vyroste.

S lidmi je to stejné, potřebujeme vhodné prostředí pro svůj vnitřní růst. Rogers věřil, že tím prostředím je vztah s jiným člověkem, od kterého dostaneme bezpodmínečné pozitivní přijetí, empatii a jeho vlastní kongruenci. Naprosto ideální je, když takový vztah nabízejí rodiče, úžasné je, když je to partner, ale psychoterapeut má být takovým člověkem z definice, a navíc u něj platí, že to poskytuje bez nároku na reciprocitu ze strany klienta. Psychoterapie vám tedy pomáhá růst a měnit váš svět, a to i přes všechny a díky všem těm ranám, co jste v životě utržili, a to tím, že umožní tomu zdravému ve vás, aby se dostalo ke slovu. Klíčovým nástrojem, díky kterému se tak děje, jsou tzv. aha momenty, kdy klient často dostává doposud znemožněný či skrytý náhled na důležité souvislosti o sobě a svém chování, ale také při dění během sezení mezi klientem a terapeutem, tzv. přenosu a protipřenosu (v psychoanalytické terminologii).

Jiné psychoterapeutické přístupy hovoří ještě o dalších důležitých procesech při práci s klientem jako je systematická a cílená změna pro klienta nežádoucího chování (hlavně KBT a REBT), řekněme „dozrávání“ osobnosti (hlavně psychoanalýza a analytická psychoterapie), či cílená a systematická změna životního postoje (logoterapie a existenciální analýza). Všechny ale popisují ve finále totéž – poměrně zásadní proměnu člověka, kdy na konci psychoterapie je spokojenější, vyrovnanější, klidnější, šťastnější a „celejší“ člověk. S tím mnohdy souvisejí i pozitivní psychosomatické projevy spočívající v utlumení některých psychosomatických onemocnění – tj. najednou (zase) můžete spát v klidu celou noc, máte silnější imunitu, nižší krevní tlak, mnohdy zmizí potíže se zažíváním, někomu také bolesti zad atd. (viz tento článek).

Právě psychosomatickými potížemi vlastně začala terapie mluvením před více než 100 lety – kdy si jeden internista všiml, že pacientce Anně O. se záhadnými tělesnými problémy viditelně a měřitelně pomáhá, když s ní dlouze hovoří. Přitom právě psychosomatické potíže zatím lidi na psychoterapii příliš nepřivádějí, byť jsou stále častější.

Co se děje na psychoterapii

IMG_20200422_210504Na psychoterapii se zjednodušeně řečeno odehrává kontakt klienta s terapeutem. U některých, typicky expresivních terapeutických technik, případně i ještě nějaké formy práce klienta se sebou. Klíčový je prožitek tady a teď, případně i postoj, který si člověk z terapie odnáší do svého budoucího jednání. Konkrétní průběh psychoterapeutických sezení se dost liší podle konkrétního psychoterapeutického směru a také podle přístupu konkrétního psychoterapeuta. Obecně lze také říci, že stejný terapeut pracuje různě s různými klienty a v průběhu času se často mění i přístup terapeuta ke klientovi. Ostatně třeba známý americký psychoterapeut Irvin D. Yalom je zastánce „psychoterapie na míru“ pro každého klienta a belgická existenciální psychoterapeutka Mia Leijssen zase hovoří o tom, že na začátku psychoterapeutické práce klienti obvykle potřebují více empatický, přijímající a pečující přístup, zatímco ke konci více ten podporující a vedoucí více k akci a samostatnosti. Cílem každé psychoterapie je totiž svoboda klienta a jeho nezávislost na psychoterapeutovi.

Zejména v ČR je však důležité dát si pozor na různé po domácku vyrobené „psychoterapeutické“ postupy a samozvané „terapeuty“. Obecně lze říct, že pokud o psychoterapeutickém směru, ve kterém má daný psychoterapeut výcvik, nelze najít nic v odborné literatuře nebo časopisech (včetně těch online), je dobré se takovému psychoterapeutovi vyhnout.

Jak se změníte v psychoterapii

Psychoterapie obvykle mění pohled, a hlavně přístup, člověka k sobě i ostatním. Někdy je ta změna velmi výrazná. Psychoterapie také často dává nový význam minulosti, zejména pokud bylo přítomno ne zrovna ideální dětství např. se šikanou, rodiči alkoholiky, pohlavním zneužíváním apod. (což jsou bohužel všechno naprosto běžné věci týkající se desítek procent populace). Člověk se během psychoterapie vypořádává s minulými zraněními, která mu v současné době brání svobodně prožívat některé pocity, svobodně jednat např. ve vztazích a svobodně žít.

SebevědomíNe nadarmo měli ve starém Římě přísloví per aspera ad astra neboli přes potíže ke hvězdám. Také psychoterapie je všechno jen ne procházka růžovým sadem. Objeví se v ní dříve či později všechna stará zranění v podobě např. tzv. zhoubných životních schémat a introjektů (v Gestalt slova smyslu) jako „Nikdy nic nedokážeš!“ „Jsi k ničemu!“ a klient se jich, často prostřednictvím tzv. korektivní zkušenosti, kdy při stejném prožitku dostane od terapeuta třeba to, co kdysi v podobné chvíli potřeboval, zbavuje. Mnohdy si klienti během psychoterapie také odtruchlí staré ztráty, včetně třeba toho, že nedostal do vínku ideální rodiče. Během terapie také dochází k proměně vztahovosti člověka. Ta se postupně zbavuje jak toxicity (zejména ve vztahu k sobě), tak i nejistoty ve smyslu vztahové vazby. To dává člověku větší svobodu v tom být sám sebou i s ostatními, a zejména pak s nejbližšími – partnerem, dětmi, rodiči, přáteli, ale třeba i kolegy v práci. Obvykle také klient během své terapie posílí či obnoví své sebevědomí.

K čemu psychoterapie neslouží

Možná se také hodí říct si, k čemu psychoterapie neslouží. Tak předně vám nedá jasné návody na to, co a jak dělat (až na výjimky jako je krizová intervence, terapeutické přístupy pro umírající apod.). Nezodpoví vám ani na otázky, co je pro vás nejlepší, proč ten či onen dělá to či ono, a není to ani prostor, kde by vám měl někdo „dávat za pravdu“ nebo vás poplácávat po ramenou za všechno, co v životě děláte. Psychoterapeut není kamarád, a právě proto se s ním mnohdy budete cítit jinak než s kamarády. Zejména u některých přístupů se naopak často stane, že se na sezeních dostaví podobné pocity jako v dětství s rodiči, včetně těch negativních.

Daseinsanalýza, jeden z méně rozšířených psychoterapeutických směrů, také říká, že skutečný problém, se kterým člověk přichází, se obvykle dříve či později projeví přímo v tady a teď během psychoterapie. Když třeba klient nic nestíhá a nemá čas na sebe, tak se velmi často může stát, že i během sezení toho bude mít hodně co říct, a pak se ve finále nedostane k tomu, co chtěl říct vlastně o sobě a svých prožitcích. Psychoterapeut, na rozdíl od kamaráda, však může přivést klienta k nahlédnutí na to, že se přesně tohle teď děje. To pak vede k důležitému aha momentu.

Často se také stává, že současné utrpení, které člověka nakonec do psychoterapie přivede, má své kořeny někde jinde, třeba v prožitcích, které klient vytěsnil do nevědomí a „nepamatuje si je“. Je také běžné, že klient na začátku s terapeutem, třeba i právě z nevědomých důvodů, otevírá jiné, bezpečnější, téma než to, které ho ve skutečnosti trápí více.

Některé aha momenty a interakce v terapii vedou k nepříjemným pocitům, které pak klient musí mezi sezeními a na dalších sezeních zpracovávat, s čímž mu psychoterapeut pomáhá. To, že minulost dostává nový význam, není vždycky příjemné, stejně jako není příjemné objevovat svůj stín. Psychoterapeut není člověk, se kterým vám má být jen příjemně, abyste odcházeli svěží a vysmátí, je to člověk, se kterým vám má být natolik bezpečně, aby vaše sebeúzdravné mechanismy mohly promlouvat a abyste mohli snáze dosáhnout nejlepší verze sebe sama.

Jak je to s důvěrností informací v psychoterapii

PSX_20170728_195832Jak již bylo řečeno výše, moderní psychoterapie má kořeny v medicíně. I zde tedy platí absolutní důvěrnost informací, které sdělíte svému psychoterapeutovi, vyjma ohlašovací povinnosti v trestním zákoníku. Velká část psychoterapeutů využívá služeb tzv. supervizora, obvykle zkušenějšího psychoterapeuta s příslušnou zkušeností a výcvikem. Supervize plní v zásadě dva pro klienta důležité úkoly.

Zaprvé, pomáhá psychoterapeutovi zamezit tomu, aby jeho vnitřní svět ovlivnil vnitřní svět klienta. Pokud např. psychoterapeutovi kdysi zemřelo dítě a klient přijde s tím, že mu zemřelo dítě, je úkolem supervizora pomoci psychoterapeutovi oddělit klientovy emoce od svých, aby zůstal psychoterapeutický prostor výlučně klientův. Stejně tak, pokud klient vyvolává v psychoterapeutovi nějaké silné emoce, třeba ho něčím „štve“, musí si psychoterapeut vyřešit, proč tomu tak je a naučit se s tím pracovat tak, aby to neovlivnilo klientovu psychoterapii, nebo předat klienta jinému terapeutovi. To samé platí o situaci, kdy se psychoterapeut do svého klienta „zamiluje“.

No a zadruhé – i v psychoterapii, stejně jako v medicíně, se mnohdy hodí náhled zkušenějšího kolegy, který třeba řešil podobné téma s více klienty. Supervizor totiž mnohdy může odhalit nějaké skryté souvislosti, kterých si psychoterapeut nevšiml, nebo nový pohled na situaci klienta (zejména, pokud má supervizor výcvik v jiném psychoterapeutickém směru), či nabídnout nějaké své dřívější případy, které řeší, díky kterým uvidí psychoterapeut nové souvislosti v případu svého klienta. A i zde platí, že je někdy vhodné předat klienta někomu, kdo se specializuje na problematiku, která se během psychoterapie objevila – např. substanční závislosti, zkušenosti s psychedeliky, oběti domácího násilí, poruchy příjmu potravy atd.

Kromě supervize existuje také tzv. intervize, kdy jeden či více třeba i stejně zkušených psychoterapeutů nabízí totéž sobě navzájem.

Při supervizi i intervizi si psychoterapeuté mezi sebou sdělují obvykle jen pseudonymy či křestní jména svých klientů, takže není možné, aby si supervizor spojil sdělované informace s konkrétním člověkem.

Jak se člověk dostane na psychoterapii a kdy začít

Jak bylo řečeno výše, cesta k psychoterapii se podle Rogerse odehrává postupně, v určitých stádiích. Na počátku všeho však stojí nějaké utrpení, které už je pro člověka nadále nesnesitelné. První stádium cesty ke kongruenci, potažmo psychoterapii, , je takové, kdy se bráníme jakékoliv změně. Máme jasné představy o světě, o sobě, o ostatních. Vlastně nás „nic netrápí“. Jen narážíme často na naprosté nepochopení, nespokojenost, pocity osamění a vyloučení, které se nás ovšem jakoby nedotýkají a býváme podráždění. Často se nám v životě opakují stejné problémy s jinými lidmi, což přičítáme těm jiným lidem. Mnohdy také míváme pro nás nevysvětlitelné psychosomatické potíže.

DSCN3179_editeddruhém stádiu začínáme být „nalomení“ tím, že různí lidé, kteří se ani navzájem neznají, nám o nás říkají stejné věci, které však nepovažujeme za pravdivé. Obdivuhodně důsledné v tom bývají malé děti. Hlavou se nám tak začíná honit otázka: „Co když na tom ale něco je?“. Často se také objevují diskuse s ostatními o „kamarádech, co mají ten či onen problém“, či vyprávění o různých událostech z našich životů, ale prostřednictvím analogií z knih, filmů apod. Vlastně si chceme potvrdit, že jednáme „správně“, ale když už pátý člověk v řadě říká tentýž názor neshodný s tím naším, začínáme tušit, že existuje nějaká souvislost mezi našimi činy a naším trápením. Někdy právem, někdy bohužel ne. Bez přístupu k hlubší sebereflexi, který dává právě psychoterapie, může být někdy těžké odlišit manipulaci od vlastního zdeformovaného pohledu na sebe, zejména třeba při poruchách příjmu potravy, kdy nám všichni říkají, že jsme nějací hubení, ale my sami si připadáme příliš tlustí.

Třetí stádium je to, kdy už člověk mnohdy přichází do psychoterapie. Dokáže mluvit o sobě, ale spíš jako o jakémsi předmětu, bez emocí, a vypráví víc příběhy o minulých prožitcích, než o těch tady a teď. Po nějakém tom „testování si“ bezpečného prostředí však začíná mluvit o svých hlubokých pocitech a postupně i prožitcích tady a teď, a v tom okamžiku začíná psychoterapie naplno plnit svoji funkci. Klíčové je, že aby měla psychoterapie vůbec šanci člověku pomoci, musí o ní sám stát.

Jak si vybrat svého psychoterapeuta

PSX_20180902_230811Velice důležitou otázkou je, jak si pro sebe zvolit „správného“ psychoterapeuta. A předem chci říct, že ne vždy se to podaří napoprvé. Se svým psychoterapeutem si musíte lidsky sednout. Když to řeknu trochu zjednodušeně, tak jako zarytý vegan budete možná trochu hůř vycházet s psychoterapeutem, který doma chová prase na porážku, jako skalní fanoušek Andreje Babiše možná nebudete chtít pracovat s psychoterapeutem, který veřejně podporuje Milion chvilek pro demokracii, a jako člověku, kterému jsou odporní homosexuálové, se vám bude asi těžko pracovat s psychoterapeutem žijícím v registrovaném partnerství. Bohužel, ne vždy se dá dopředu odhadnout, zda vám daný psychoterapeut sedne. Je přitom úplně jedno, zda na něj máte ty nejlepší nebo naopak nejhorší reference. Důležité je totiž jak sedne právě vám. Chtěl bych jen říci, že každý člověk má právo pracovat s psychoterapeutem, který mu sedne. Pokud to není ten stávající nebo ten první, řekněte mu to včas. Psychoterapeuté tuto situaci umí bez problémů řešit, a hlavně mají kontakty na celou řadu kolegů. No a tím, že vás už mohli třeba aspoň krátce poznat, mohou vám snáze doporučit jiného psychoterapeuta, který by vám mohl sednout.

Než se vydáte za tím prvním psychoterapeutem, zkuste také zvážit otázku věku a pohlaví svého psychoterapeuta. U některých témat to může hrát naprosto zásadní roli. Nechte teď stranou různé předsudky o věkové diskriminaci, či o sexismu. Spíš se jen sami sebe zeptejte na tyto dvě otázky. Mluvilo by se mi o mém problému snáz s mužem nebo se ženou? Mluvilo by se mi o tom snáz s někým výrazně mladším, stejně starým nebo výrazně starším? Pokud si na obě otázky odpovíte, že je to fuk, tím lépe, máte širší výběr. Pokud ale cítíte, že některá „kategorie“ psychoterapeutů by pro vás byla lepší, hledejte nejprve tam. Svůj názor můžete vždy změnit.

Někdy jste si jisti, že vám terapeut (ne)sedne hned po prvním sezení. To je ale, pro obě strany, takové spíš seznamovací. Často slouží i k zodpovězení dotazů klienta a rozptýlení nějaké nejistoty. Někteří psychoterapeuté se také na tomto sezení ptají po základním pozadí klienta, ze kterého přichází –rodinné zázemí, zaměstnání, sourozenci, věk apod. Pomáhá jim to totiž v lepším porozumění klientovi.

Obvykle je dobré absolvovat aspoň první tři sezení, kdy už obvykle dochází i na běžnou terapeutickou práci, a hlavně na dění mezi sezeními, které je klíčové. Je v pořádku po třech sezeních zjistit, že vám psychoterapeut nevyhovuje a je dokonce v pořádku po třech sezeních zjistit, že psychoterapie třeba není tím, co byste zrovna teď potřebovali.

Na psychoterapii je potřeba čas, energie a finanční prostředky. Jen zcela výjimečně pomůže jediné sezení. Jsou ale témata, kdy klientovi jen několik málo sezení dokáže velmi pomoci. Typicky jde o vyrovnání se s nějakou skokovou změnou, ztrátou, nemocí apod. Pro většinu náročnějších témat však počítejte obvykle aspoň s roční prací.

Váháte, jestli je psychoterapie právě pro vás? Přečtěte si můj článek o tom, jak včas poznat, že už to sami nezvládnete.

A kdybyste se rozhodli pro psychoterapii můžete využít seznam certifikovaných psychoterapeutů České asociace pro psychoterapii, nebo adresář psychoterapeutů České psychoterapeutické společnosti ČLS JEP. A kdybyste chtěli pracovat přímo se mnou, mrkněte na mé stránky www.martinzikmund.cz, kde se o mě dozvíte víc.

Hodně štěstí při vaší cestě ke svobodě!

5 komentářů: „K čemu slouží psychoterapie a jak vám může pomoci

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s