Odpojeni od emocí aneb jak se žije lidem, co se necítí

„Jak se dnes cítíte?“ otázka, kterou obvykle dávají lékaři svým pacientům na ranní vizitě. Na první pohled může znít velice banálně, jenže naše tělo má informace o mnohem více věcech, než jen o stavu hojení pooperačních ran a vývoje nějaké nemoci. Řada lidí k těmto informacím ale nemá plný přístup. Některé emoce jsou jim odepřeny, nemohou plakat, milovat, radovat se nebo se vztekat. A v životě jim to způsobuje závažné problémy. Chcete vědět jaké a proč?

Když se řekne emoce

Slovo emoce je relativně nové. Pochází z 16. století z Francie, ze slova émouvoir, které se používá pro rozrušení, dojmutí se, anebo citové pohnutí. Latinský základ movere totiž znamená pohnout. A skutečně, naše emoce dávají doslova vše do pohybu – mysl, svaly, endokrinní žlázy, biochemické a neurologické procesy, zkrátka elektrické vzruchy nervových vláken. Jestli je pro náš život něco určující, jsou to právě emoce. Však zapátrejme ve vlastní pamětí, kolik činů jsme udělali z lásky či nenávisti (hněvu), které všechny naše činy či nečiny ovlivnil náš strach?

Emoce řídí celý náš život, ať už je „cítíme“, nebo ne a emoce radikálním způsobem mění to, kým v danou chvíli jsme, ať už to chceme, nebo ne. A to doslova. Kolegové Gestalt terapeuti hovoří doslova o „figurách“, které v různých situacích vytahujeme – vystrašené dítě, vítěz, milovaný člověk, atd. Americký neurofyziolog Joseph LeDoux pak otevřeně popisuje a identifikuje konkrétní shluky buněk pro konkrétní emoce a reakce na ně v temenním laloku našeho mozku. Ten má na starosti tzv. automatizované programy jako je třeba chůze, řízení auta, nebo také třeba reakce na kritiku či řešení partnerských hádek. A právě proto je na čase se svými emocemi začít blíže zabývat.

Emoce jako životní kompas

Emoce neslouží jen k „řízení“ našeho života. Jsou totiž i velmi dobrým kompasem a rádcem v situacích, kdy si nevíme rady. Rádcem, kterého když neposlechnete, tak vám někdy rázně dá o svém rozčarování vědět, třeba ve formě bolesti. Mít přístup k emocím je jako plavit se na otevřeném moři s kompasem. I když se dá orientovat na moři i podle hvězd a polohy Slunce, s kompasem je to snazší. Dobrý a rychlý přístup k emocím si pak nezadá s moderní námořní GPS, včetně map. Tam totiž najdete i útesy.

Však kolikrát v životě jste třeba „cítili, že něco není v pořádku“, kolikrát v životě jste z něčeho měli „špatný nebo dobrý pocit“, kolikrát v životě jste „cítili, že na vás něco leze“. Velká část lidí má všechny tyto pocity k dispozici poměrně často a někteří z nich se jimi dokonce řídí, ať už jim říkají pocit, intuice, vnuknutí, nebo třeba Boží dotyk. A mnohdy dobře dělají.

Emoce totiž mají přístup i k informacím, ke kterým my ho „nemáme“. Ono „nemáme“ záměrně dávám do uvozovek, protože tento přístup není dopřán jen našemu vědomí. Naše nevědomí toho o nás a našem světě totiž ví mnohem víc a pamatuje si i věci, které si my „nepamatujeme“, respektive které nám náš hipokampus odmítá z nejrůznějších důvodů zvědomit. Svět kolem sebe totiž vnímáme přes systém filtrů, který nás má jednak ubránit před obrovskou záplavou informací, které by už nebylo v silách mozku při jeho „výpočetní kapacitě“ možné zpracovat, a jednak nás uchránit před tím, co by pro nás bylo příliš zraňující. V psychoanalýze i Gestalt terapii se to nazývá egoobranné mechanismy.

Ustřižené emoce

Existuje však významná část lidí, kteří ke svým pocitům přístup tak úplně nemají. Lidí, u kterých některé tyto filtry jako by byly „špatně“ nastavené. Někteří vnímají své emoce „utlumeně“, popisují je „jakoby za sklem“, mají pocit, že jsou od nich „odstřiženi“, někdo má vnímání emocí utlumeno léky (typicky antidepresivy či stabilizátory nálady) a ano, někteří lidé mají skutečně neurologickou poruchu, která jim kontakt s některými pocity prostě znemožňuje.

Ne všichni lidé, kterých se to týká, si to však uvědomují. Jenže tato „necitlivost“ má někdy dost zásadní dopady na jejich životy – na jejich vztahy, na blízkost s jinými lidmi, anebo třeba i na citlivost těla v sexuální rovině. Oproti lidem, kteří přístup k emocím mají, se pak nacházejí ve značné nevýhodě – a to jak z pohledu míry štěstí ve svých životech, tak z pohledu sociálních interakcí.

Jsou také lidé, kteří sice cítí, že se něco děje, že třeba jejich pracovní tempo je žene do průšvihu, ale neumí si od toho pomoci. Lidé, kteří dlouhodobě sice něco cítí, ale dělají pravý opak, což je jednoho dne může dovést až k psychosomatickému onemocnění. Proč jsou ale pro nás naše emoce tak důležité, že můžou mít dokonce vliv i na fyzické zdraví?

Kolik emocí máš, tolikrát jsi člověkem

Existuje několik systémů dělení emocí. V psychologii existují tzv. základní emoce radost, smutek, hněv, opovržení, strach, překvapení a znechucení. Americký psycholog zabývající se výzkumem emocí k nim přidal ještě mnohé další jako třeba štěstí, neštěstí, nečekané překvapení, splněné očekávání, strach a bázeň, jistotu, radost, smutek, klid, rozčílení, spokojenost, nespokojenost až znechucení, zájem a nezájem.

Paralelně k tomuto dělení však existuje i neuropsychologické dělení. To používá třeba jihoafrický neuropsycholog Mark Solms. Ten hovoří dokonce jen o čtyřech emocích – vzteku, strachu, panice a hledání. Tyto čtyři emoce lze totiž rozlišit na funkční magnetické rezonanci, tedy na přístroji, který dokáže zobrazit, do jakých částí mozku vám v danou chvíli zrovna teče krev.

Faktem ovšem je, že za emoci, či přesněji tělesný pocit, který vede k nějaké další reakci (ne nadarmo někteří američtí psychiatři pro emoce rádi používají termín e-motion), lze považovat poměrně široké spektrum signálů, pro které sice nemáme vždy správné slovní pojmenování, ale za to je umíme cítit. A všechny tyto signály se sbíhají do hypothalamu, ústřední (a to doslova) části mozku, která řídí celý náš život, včetně „obrazu reality“ (či chcete-li Matrixu), ve které si myslíme, že žijeme. Emoce jsou tedy prostředkem k přímému kontaktu s centrem v mozku, které řídí všechny tělesné i psychické procesy, tedy kontaktem se životem. Ostatně, jak se to říkává – cítit, že žiju…?

Když nemáte přístup ke svým emocím

Někteří lidé některé z výše jmenovaných emocí prostě necítí, nebo neprožívají. Jako by je neměli. Někdo „postrádá“ ty pozitivní – radost, klid, spokojenost – a někdo ty negativní – vztek, smutek, strach. Obojí je problém. A ano, i to, když nezažíváte negativní emoce. Strach, vztek a panika jsou totiž naprosto běžnými emocemi a z pohledu fungování našeho mozku jsou zcela klíčové. Mít třeba takové úzkosti je sice otravné, ale normální. Naopak, „nemít“ nikdy žádné úzkosti obvykle značí na nějaký problém. Stejně jako třeba nikdy neplakat.

Naše negativní emoce – zejména tedy onen vztek, strach a panika – zodpovídají za naše přežití. Pokud si myslíte, že tyto emoce nemáte, znamená to, že nemáte přístup k informacím o tom, že je prožíváte. Pozitivní emoce jsou zase důležité k tomu, abychom se vyhnuli depresím a dalším vážným psychickým nemocem. Absence pozitivních emocí obvykle bývá průvodním jevem pokročilé stresové reakce, kdy se dlouhodobě nacházíme v nějakém ohrožení, se kterým se nám nedaří nic dělat. K tomuto stavu se lze přitom stejně dobře dostat i tak, že třeba něco cítíme, ale přesto s tím nejednáme v souladu.

To, jak svobodný a úplný je přístup k celému spektru našich emocí, je do významné míry dáno naším dětstvím, a tím, jak naši rodiče dokázali bezpodmínečně přijímat projevy našich emocí. Čím méně přijetí jsme dostávali – „Nebreč!“ „Nevztekej se!“ „Nesměj se furt!“ „Neboj se!“ „Přestaň být smutný!“ – tím komplikovanější přístup k emocím v dospělosti může být. A to nám pak způsobí celou řadu problémů. Emoce v našem životě totiž plní několik zásadních funkcí.

Emoce jako základní kontakt s vlastním tělem

Vnější (a svobodné) vyjadřování emocí, což také není zrovna disciplína, která by byla snadná pro každého, má nezastupitelnou sociální funkci. Vyšší savci, lidí nevyjímaje, jsou vybaveni zrcadlovými neurony a bloudivým nervem, které jim dohromady umožňují na základě vizuálního vjemu odhadnout, jak se dotyčný zrovna cítí, ba dokonce i to, co ho trápí, a to prostřednictvím zrcadlení jeho neurologických elektrických signálů. Této schopnosti se říká empatie, a hodně je využívána během psychoterapie nebo třeba při výchově dětí. Jedna z novějších studií dokonce ukázala třeba na synchronizaci signálů na EEG mezi psychoterapeutem a klientem. Lidský mozek je zkrátka navržen k tomu, aby věděl, jak se ostatní lidé cítí a byl schopen jim na základě toho pomoci. To díky tomu jsme tvořili tlupy a byli schopni ulovit násobně větší a silnější mamuty.

Jenže pro nás je neméně podstatné i ono vnitřní vyjadřování emocí, či chcete-li „sebeempatie“. I ta má nezastupitelnou sociální funkci, protože nám umožňuje zůstávat s těmi lidmi, se kterými je nám dobře, vyhýbat se těm, se kterými nám dobře není, a dostatečně včas rozeznat kteří jsou kteří. Jenže na tohle všechno potřebujeme vědět, jak se vlastně cítíme, tedy mít přístup k vlastním emocím. Čím dřív, tím lépe pro nás.

Sebeempatie má však ještě mnohem dalekosáhlejší dopady než „jen“ tento. Umožňuje nám plný kontakt s tělem. Vnímat, kdy jsme unavení a potřebujeme si odpočinout, odhadovat, na co máme nebo nemáme „síly“, rozpoznat počínající fáze nemoci, kdy ještě máme třeba šanci posílit svůj imunitní systém a porazit tak třeba nějakou infekci a v neposlední řadě také získat přístup k novým zdrojům energie, ze kterých můžeme čerpat, čemuž se často hojně věnují kolegové taneční a pohyboví terapeuti. Právě tanečníci či profesionální sportovci mají tuto část sebeempatie mnohdy velmi dobře rozvinutou. A mimochodem, sebeempatie je i to, co nám naplno umožňuje soustředit se na své tělo a fyzické prožívání, a díky tomu třeba i cítit a vnímat všechny doteky a naplno prožívat sexuální vzrušení.

Potlačené (n)emoce

Právě na ono silné provázání emocí s tělem upozorňuje „nejstarší psychoterapeutický směr“, tedy psychoanalýza. Ta potlačování emocí považuje za hlavní příčinu psychosomatických onemocnění, protože na jejím počátku stál jeden internista (Josef Breuer) a jedna pacientka („Anna O.“) s nevysvětlitelnými tělesnými prožitky a vyhrocenými emočními reakcemi („hysterií“).

Kdo nepracuje „zdravě“ s emocemi, nezřídka bývá n-emocný. Co je oním „zdravým“ zacházením s emocemi? Dobrým indikátorem je schopnost všechny výše popsané emoce prožívat a zároveň si uvědomovat jejich prožívání. Jak se teď cítíte? Které z emocí, pro které máme slovní pojmenování, jsou teď u vás přítomny? Ne každý to hned ví. Naštěstí existují nástroje, jak se v kontaktu s emocemi zlepšit.

Jedním takovým způsobem je cvičení zvané check-in, od americké psycholožky Catherine Spann z (tehdy) University of Texas, Arlington. Nařiďte si budíka na každý den na tři stejné časy, kdy jste vzhůru (např. 8:00, 13:00 a 19:00). V okamžiku, kdy budík zapípá, tak pokud je to jen trochu možné, tak se zastavte, zavřete oči, třikrát se zhluboka nadechněte a vydechněte nosem a zeptejte se sami sebe: „Jak se teď cítím?“ Sledujte jakékoliv emoce, ale i tělesné pocity – bolest zad, hlad, studené ruce, „tlak“, cokoliv. Výsledek si zapište do notýsku a pro to, co nedokážete nijak pojmenovat, používejte klidně metafory – „Jako zvíře zahnané do kouta,“ „Jako zavřený někde v jeskyni,“ apod. Přidejte také informaci o tom, co zrovna děláte a s kým zrovna jste. Už po dvou týdnech, tj. 42 opakováních, získáte mnohem lepší přístup ke svým emocím a budete je umět mnohem lépe popsat, ať už sobě, nebo třeba někomu jinému. Možná si také všimnete, že některé pocity se ve stejný čas, ve stejnou situaci nebo se stejnými lidmi opakují. Co z toho pro vás plyne? A nešlo by si třeba některé pozitivní pocity cíleně navozovat třeba opakováním situací, ve kterých je cítíte?

Když je emocí přespříliš

Jsou lidé, kteří říkají, že emocí mají v životě až moc. Ve skutečnosti však problémem pro spokojený život není ani tak počet emocí, byť mnoho emocí najednou je určitě náročné zvládnout – třeba zlobit se na někoho, koho milujete, či milovat někoho, na koho se zlobíte – ale intenzita emocí. Některé emoce, typicky úzkosti (stavy silného iracionálního strachu, kdy se potíte, buší vám srdce, cítíte sevření na srdci či v břiše apod.), totiž svojí intenzitou vysoce překračují pro nás únosnou mez. Nezřídka si lidé dokonce myslí, že se během úzkosti „zblázní“.

Příliš intenzivní prožívání emocí může někdy ukazovat třeba až na psychickou nemoc jakou jsou třeba některé poruchy osobnosti a chování. Mnohem častěji však ukazují na to, že dlouhodobě žijeme za přítomnosti „latentního stresu“, tedy zoologicky řečeno jako vystrašené zvíře. I to bouřlivě reaguje na každý další podnět, který v té době už výrazně iracionální optikou, zrovna vyhodnotí jako ohrožující a i to, když nebezpečí konečně pomine, se vrací k „normálnímu“ prožívání.

Od příliš intenzivních emocí je dobré si udržovat jistý odstup. Tzv. „vychladnout“ dřív, než se rozhodnete na základě nich konat. A to platí i pro pozitivní emoce, jako je třeba okamžité „zamilování se až za hrob“. Jakmile si ve vnitřním rozhovoru říkáte slova jako: „nikdy, nikdo, vždycky, všechno, zase, všichni“, je na čase zpozornět. Možná jsou aktuální emoce, které prožíváte, prostě až příliš intenzivní. „Nikdo mě nemá rád!“ „Všichni chlapi jsou stejní!“ „Všechno si musím dělat sám!“ to všechno jsou výroky ukazující na tzv. kognitivní zkreslení, tj. prostě na to, že vám váš mozek momentálně lže.

Problém je, že třeba během dospívání, kdy se emocemi zrovna nešetří, nemáme ještě plně rozvinuté mozkové okruhy pro regulaci emocí. Ty se plně dovyvinou až kolem 20. roku věku, a budou fungovat jen tak „dobře“, jak dobrý jsme měli trénink z dětství – tedy jak moc nám rodiče dávali bezpodmínečnou lásku a přijetí, případně, podle toho, jaký nám dali základ pro sebevědomí. Přitom v některých rodinách – např. u dětí alkoholiků – tento základ pro regulaci a rozpoznávání emocí je v podstatě vždy špatný. Platí přitom jednoduché pravidlo – čím intenzivnější emoce, tím silnější automatizované, a tudíž tím méně vědomé a racionální, reakce na ně.

Jak „zvládat“ emoce?

Jak se tedy naučit „zvládat“ emoce? Inu nijak. Pocit, že můžeme emoce ovládnout je z neurologické podstaty jejich fungování zcela mylný. Náš mozek je evolučně přizpůsoben k jediné funkci – našemu přežití. Proto veškeré klíčové procesy v našem těle, a tím pádem i psychice, ovládá hypothalamus. Ten se řídí čistě signály našeho těla – tedy emocemi, a vlastně se v něm sdružují i všechny signály z našich smyslů.

Pokud rozhodne, že jsme ohroženi, vezme si k ruce ty nejrychlejší části našeho mozku – tedy temenní lalok, i s jeho automatizovanými programy. A tak se mnohdy zase cítíme ale i jednáme jako dřív. Pokud jste měli skvělé dětství, tím líp pro vás. Pokud vás třeba šikanovali, vaši rodiče pili, nebo jste do vínku dostali jeden z tzv. zhoubných životních scénářů, není to dobrá zpráva. Vše se děje na základě vazby emoce – reakce.

Emoce nejde ovládnout, jde je jen prožít. Když je prožívat nechceme, můžeme se je naučit potlačit. Jen tím přijdeme o svůj životní kompas a o systém varování před nemocemi a dalšími průšvihy. Co ale můžeme, je naučit se změnit reakce na naše emoce. Joseph LeDoux říká, že je to možné tehdy, když jsme dostatečně vyspalí (u dospělých tedy 7 až 9 hodin spánku), nejsme ve stresu a nejsme pod vlivem nějaké silné (ať už pozitivní či negativní) emoce. Pokud máte problém se svými emocemi, tohle jsou první tři oblasti, na kterých je třeba zapracovat. Teprve tehdy je možné začít měnit své reakce na stejné emoce. Porazit svůj strach, postavit se svým vnitřním démonům, přijmout svůj stín a začít vědomě měnit své automatizované programy, či chcete-li životní scénáře, jak tomu říkával Eric Berne, zakladatel transakční analýzy. Výborným pomocníkem k tomu může být třeba psychoterapie, mnohdy však stačí i důsledná péče o své základní potřeby a o všechny čtyři dimenze svého života. Se svými emocemi nelze bojovat, ale lze bojovat se svým postojem k nim, k sobě, ke světu.

Buďte mocní

Potlačování emocí vede k nemoci. Omezení přístupu k emocím vede ke ztrátě kompasu, a mnohdy pak i směru v životě. Žít v souladu se svými emocemi a svými prožitky, tedy kongruence, je podle Carla Ransoma Rogerse cestou k plně fungujícímu člověku. Člověku, který se nadšeně směje a třeba si i poskakuje, když má velkou radost, a který pláče, když prožívá silný smutek. Člověku, který může dosáhnout šťastného naplněného života, tedy eudaimonie, jak to kdysi nazval Aristoteles, a to i tehdy, když se to ostatním zrovna nelíbí.

Když jsme byli dětmi, všechno jsme to uměli. Emoce však byly mnohdy na obtíž, zejména dospělým, protože nebyly nijak regulované. Ta část našeho mozku totiž ještě vůbec neexistovala, a tak každá emoce byla „fatální“, tedy velmi silná. Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš. Když „naučíte“ „staré tělo starým kouskům“ a budete žít v souladu se svými emocemi, svojí intuicí, se sebou samým, dospějete k tomu, že budete mocní, že budete sami sebou. A „být sám sebou ve světě, který se neustále snaží učinit Tě někým jiným, je ten největší úspěch,“ jak říkával americký básník a filosof Ralph Waldo Emerson.

Pohled

O autorovi

Martin Zikmund je průvodce lidí a firem klíčovými změnami, vede semináře a workshopy pro veřejnost i pro firmy zaměřené na témata zvládání stresu, meditace, spokojenost v práci i mimo ni a osobního rozvoje. Je autorem všech textů a většiny fotografií na tomto blogu. Více se o něm dozvíte na www.martinzikmund.cz.

3 komentáře: „Odpojeni od emocí aneb jak se žije lidem, co se necítí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s