Zákon akce a reakce aneb proč jsou na nás všichni takoví

„Actioni cotrariam semper et aequalem esse reactionem“ aneb „Ke každé akci je vždy stejná reakce proti,“ zní třetí Newtonův zákon. Byla by velká chyba vztahovat tento zákon pouze na fyziku pevných těles… To, co se nám v mezilidských vztazích děje a neustále opakuje, to, co nás často trápí a působí nám někdy až zdrcující zranění, tak přesně to totiž může mít původ i v našich vlastních akcích, byť třeba nevědomých. A je možná na čase si říci proč a co s tím dělat. On(a) se totiž stejně nikdy nezmění…

Ztraceni v reakcích

„On(a) mě nikdy nepochválí!“„A Vy jeho/ji?“ ptám se občas klientů. „No ne! Vždyť on(a) mě taky nechválí!“„A co když vás nechválí právě proto, že vy ho/ji taky nikdy nechválíte?“ Tahle konverzace s klienty v mé soukromé praxi proběhla už mnohokrát. Nejen o chválení, ale také o psaní, naslouchání, pomáhání, podpoře a kdečem. Týkalo se to partnerských vztahů, vztahů rodič–dítě, nadřízený–podřízený, kamarád(ka)–kamarád(ka), vlastně jednoduše řečeno všech typů vztahů.

Klienti obvykle už ani nedokáží říct, kdo si s tím nechválením, nepsaním, nenasloucháním, nepomáháním, nepodporou anebo třeba hodnocením začal jako první a je to vlastně jedno. Jisté je jen to, že teď už je pomyslná válečná sekyra venku a že by možná stačilo změnit ony reakce, nebo začít nové akce, a nálada v celém tomto vztahu by se mohla změnit. Jenže ono to není tak lehké. A to ani přesto, že v tom je obvykle oběma parádně na houby. Propast ve vztahu je vykopána a oba účastníci se od sebe vzdalují. U vztahů s kolegy či kamarády je to velká škoda, u těch partnerských a rodičovských to někdy může být ale doslova tragédie. Jenže čím hlubší jsou naše zranění, tím větší je touha po tom, aby ten druhý také „pocítil svoji medicínu“. Jak z toho ale ven? A je opravdu tak důležité „kdo si začal“?

Jak se do lesa volá…

Pamatuju si to jako dnes. Do naší třídy na gymnáziu vkráčel charizmatický holohlavý chlapík, nový profesor češtiny. Skoro jsem od něj čekal, že bouchne do tabule a řekne: „Jmenuji se Igor Hnízdo.“ Nestalo se tak. Pronesl jen jednoduchou větu: „Mám jen jedno pravidlo, které jsem si přinesl z armády – Jak vy k mi, tak my k vy!“ Měl tím na mysli jednoduchou věc – jak se budete chovat vy ke mně, tak já se budu chovat k vám. Jak obrovskou moc takový člověk vlastně dává bandě puberťáků nad jeho vlastním chováním…

I když existuje velké množství lidí, kteří se domnívají, že se v duchu tohoto jednoduchého pravidla parafrázujícího obě Bible, tu křesťanskou i tu satanskou, chovají, ve skutečnosti není vůbec snadné ho dodržet. V mezilidské komunikaci totiž existuje jeden podstatný háček – význam předávané informace dává až přijímající strana. Ta si totiž přijaté sdělení vždy nějakým způsobem pro sebe vykládá.

Jenže ten osobní výklad se mnohdy liší od toho, co daným sdělením druhý člověk zamýšlel a velmi často je také neúplný. A tak tu máme spoustu chválících, jejichž pochvaly nikdo neslyší, spoustu píšících, na jejichž zprávy není odepisováno, spoustu naslouchajících, jejichž naslouchání nikdo nevnímá, spoustu pomáhajících, jejichž pomoc nikdo neoceňuje a spoustu podporujících, jejichž podporu nikdo nevidí. A to jsou ty lepší případy. Ještě pak totiž máme ono pověstné „Za dobrotu na žebrotu!“ To se stává tehdy, když si dotyčný uvědomí, že nic nedostává zpět, což „není fér“.

Pozor na vaše pozadí

To, že ne každý si je schopen vyložit něco tak, jak to ten druhý myslel se v psychologii označuje slovem normální. Každý z nás si to v životě už mnohokrát ověřil při reakci na pokyn: „Podej mi to, prosím tě!“ Zatímco tzv. vysílající strana (podle Shannon-Weaverova modelu) měla na mysli křížový šroubovák, což přeci „muselo být každému jasné,“ vy jste naprosto neomylně podávali kleště, které „přeci po vás chtěl“. Proč?

Protože v naší komunikaci je spousta nevyřčeného. A tím rozhodně nemyslím jen její neverbální složku. To je obvykle detail, kterému je věnováno příliš mnoho pozornosti. To, o čem zde budeme mluvit, se týká něčeho jiného. Mnoho z nás, včetně mě, při sdělování něčeho předpokládá, že druhý člověk má stejné informace, stejný pohled na věc, stejné pozadí, jak říkají kolegové Gestalt terapeuti. Jenže tak tomu nikdy nemůže být.

Pozadí, tedy jednoduše řečeno to, co jsme v životě zažili a čím jsme si prošli a čím je předurčen náš pohled na svět, je pro každého jiné a v čase se mění. Ani u jednovaječných dvojčat, která ještě žijí s rodiči, nikdy nebude stejné, a i u nich bude docházet k různým výkladům stejných sdělení. Věci, které „jsou přeci každému jasné,“ ve skutečnosti málokdy druhým lidem jasné připadají. Respektive, ony jim jasné třeba jsou, jen bohužel úplně jinak. Co naplat, že jeden celé dětství pomáhal tatínkovi montovat nábytek, takže ví, že v této fázi procesu je potřeba podat křížový šroubovák, zatímco ten druhý tatínkovi pomáhal spíš dávat dohromady elektriku, takže věděl, že každou chvíli je potřeba podávat kleště…

Odlišnost pozadí jednotlivých lidí má ovšem velice důležité implikace pro mezilidské vztahy. Ne každý, o kom si myslíme, že nám dává signály, že nás miluje, nás miluje. Ne každý, o kom si myslíme, že nám ubližuje, nám ze svého pohledu ubližuje (tj. chce ubližovat). A ne každý, o kom si myslíme, že se tváří jako kamarád, chce být a je naším kamarádem…

Zklamání, která budují nedůvěru v lidi

Buddhisté říkají, že jediným zdrojem utrpení je rozdíl mezi očekáváním a realitou. Právě lidské interakce jsou však takového utrpení z definice svého fungování plné. Právě kvůli odlišnému pozadí. Většina z nás totiž zůstává u očekávání toho, co ten druhý myslí. Pokoušíme být jasnovidci, ale málokdo z nás disponuje jasnovidnými schopnostmi. Však kdo z nás a jak často se ptá: „Jak si to myslel? Já to pochopil takto…“ Mnozí to, bohužel, neděláme ani v partnerských vztazích, kde správné porozumění tomu druhému je naprostým základem pro jejich dlouhodobější existenci. Však žít single není ani tak špatné a spokojených singles je teď plný Instagram…

Tím, že každý žijeme ve svém vlastním „Matrixu“, tedy de facto ve svém individuálním světě, který je do určité míry odlišný od světa ostatních, jsme zákonitě dennodenně vystavováni celé škále drobných zranění. „Ta svíčková byla dobrá!“ „Ale houby, byla nic moc!“; „Ty kalhoty jsou modré!“ „Ale houby, jsou šmolkové!“; „Ten Pepa je ale sebevědomý!“ „Ale houby, jen je namyšlený!“; „To byl ale skvělý koncert!“ „Ale houby stál za ho…dně málo!“

Pokud jsme navíc podobná zranění zažívali nějak častěji v dětství se svými rodiči nebo blízkými a jsme třeba nevyspalí, ve stresu nebo pod vlivem jiné silné emoce, mohou nám tyto důvěrně známé situace vyvolat staré důvěrně známé pocity, a hlavně reakce na ně. A tak jako bychom znovu cítili stará zranění z dob, kdy jsme byli děti a znovu se ocitali v roli obětí, které nikdo nemá rád, nikdo si s nimi nechce hrát a nikdo jim nerozumí. Tím se pozvolna začíná roztáčet začarovaný kruh světa dětských reakcí, aspoň v daném vztahu, kdy ovšem naše další reakce nepřicházejí na základě akcí skutečně prováděných tady a teď, ale z akcí provedených jindy a jinde a dlužno dodat, že často také někým úplně jiným. Pracovně tomuto fenoménu pak můžeme říkat „neadekvátní“ reakce. Když na neadekvátnost, nebo spíše „špatnou časovost“ našich reakcí nedej bože dokážeme nahlédnout, mnozí z nás sklouznou k sebetrýznění, což sice nikomu nepomůže ani to nevrátí čas, ale za to nám to umožní cítit se parádně na houby a dokázat si, že nejsme OK.

Stačí vlastně jen pár dní „blbé nálady“ a najednou je snadné si nechat tato třeba i drobná zranění takříkajíc přerůst přes hlavu. Začít se cítit ublížení. Začít být nedůvěřiví vůči lidem. A jak říká kolega farář: „Když říkáme lidi, myslíme tím sebe“. Tedy, začít být nedůvěřiví vůči sobě samým.

Ano, každý den máme příležitost k celé řadě konverzací a interakcí, které útočí na naše přesvědčení o tom, jak se věci mají, na náš vlastní pohled na svět. A to v nás vzbuzuje velmi silné emoce, protože to vyvolává pocity ohrožení. To následně vede k tomu, že i lidé, kteří třeba už mají onen „dospělý“ pohled na svět, aspoň podle Thomase Harrise, ve stylu, že já jsem OK, a všichni ostatní jsou také OK, začínají mnohdy pochybovat o tom, zda jsou opravdu OK, či zda jsou OK ostatní. A díky kognitivním zkreslením samozřejmě zjišťují, že OK nejsou.

Akce během ohrožení

Právě toto ohrožení a někdy až zkreslené vnímání reality v zajetí vlastních emocí nás pak pudí k jiným typům akcí než k těm, které bychom bývali měli v „klidovém režimu“. „Ta svíčková byla ale dobrá!“ „To byla, viď? A ty knedlíky!“ „Úplná bomba!“ Stačí jen dvě věty, a „víte“, „jak vám ten člověk rozumí!“ A tak není problém přijít s akcí typu: „Tak víš co? Příště něco vyberu zase já a zajdeme někam na burger!“ Jenže co když to probíhá jinak?

Co když na: „Ta svíčková byla dobrá!“ přijde: „Ale houby, byla nic moc!“ Rázem z toho, že ten druhý nesdílí vaše nadšení, je přesvědčení, že místo toho naopak říká, že vaše chutě nejsou v pořádku, vlastně, že možná ani netušíte, jak chutná dobrá svíčková. A že ta svíčková, co vařila vaše milovaná babička stála taky pěkně za hovno, protože tomuhle, tomuhle vy říkáte dobrá svíčková, pche! A nastává velké rozčarování. A přichází akce ve stylu: „To víš, s tebou tak ještě někam půjdu!“

A v tom si ten druhý říká: „Aha! Takže nemůžu být sám sebou. Zase další člověk, před kterým nemůžu projevit svůj názor! Stejně mě vlastně nikdy nepodržel, vlastně ho vůbec nezajímám, stejně to nebyl nikdy můj kamarád!“ a logicky pak dochází k odpovědi typu mlčení (ustrnutí), nebo „Ty stejně víš prd, jak chutná dobrá svíčková!“ (útok, který nám krásně potvrdí naše původní přesvědčení) anebo útěku ve stylu: „No nic, já už musím jít!“, kdy s pocitem vnitřního zranění smutně odchází. Vlastně vy oba…

Problém je v tom, že po příjemném obědě, který jednomu fakt chutnal, se tu náhle ocitli dva zranění lidé. První zklamaný z toho, že druhý nesdílí jeho nadšení z dobré svíčkové a druhý zklamaný z toho, že ten první nesdílí jeho zklamání z toho, že se těšil na dobrou svíčkovou, ale místo toho dostal jídlo, které mu nechutnalo. A tak rázem dojde někdy třeba i k permanentnímu narušení vztahu, kdy každý si své zranění „bude dobře velmi dobře pamatovat!“ No a příště! „Příště až někoho takového potká, tak si na něj dá pěkný pozor!“

Zklamání, která budují nedůvěru v lidi

Ano, čím více zklamání si v mezilidských vztazích zažíváme, tím víc upravujeme svůj systém akcí a reakcí. Nastavujeme náš pomyslný radar na hypercitlivý, aby uměl číst i mezi řádky. Jenže mezi řádky se obvykle nic nepíše… „Drobný“ problém spočívá také v tom, že proces zvyšování citlivosti našeho radaru je postaven na principu vařící se žáby – zkrátka vůbec nevíme o tom, že jsme postupem času začali být na některé věci až tak citliví.

Tento fenomén je tak důvěrně znám třeba lidem, kteří byli v minulosti terčem šikany. Výzkumy totiž ukazují, že i když třeba změní prostředí, mají mnohem větší pravděpodobnost, že v novém prostředí, se zcela novými lidmi, kteří o předchozí šikaně absolutně nic nevědí, budou znovu šikanováni. A ne, netýká se to jen těch, kteří jsou šikanováni jen pro svůj vzhled, handicap, pohlaví, náboženské přesvědčení, či barvu pleti. Problém se totiž mnohdy ukazuje v nastavení citlivosti jejich radaru, tedy ve způsobu akcí a reakcí, které pak v ostatních budí podobné akce a reakce jako u těch, kteří jim jejich radar „přenastavili“.

Přitom už Albert Einstein říkával, že definice šílenství je dělat stejnou věc znovu a znovu a očekávat jiné výsledky. Jenže jako bychom si nemohli pomoci. „Vždyť on(a) přeci musí vědět, že mi tím ubližuje! Ten minule to taky věděl!“ Není nic, co bych pro to mohl(a) udělat!“ Takhle obvykle vypadá začarovaný kruh neustálého zklamání z lidí, když se nejvíc roztočí. Jenže změna je vždy možná, jak říkával Eric Berne a ve skutečnosti je něco, co můžeme každý udělat. A to je začít reagovat jinak.

Je libo transcendentální epoché?

Ve fenomenologii (filozofický směr) existuje jeden takový hezký mechanismus tzv. „uzávorkovávání“. Provedení transcendentálního epoché, tedy podívání se na věc, situaci, problém tak jako bychom ho viděli vůbec poprvé v životě. Bez předchozího pozadí, předpojatostí, emocí, názorů, předpokladů, prostě jako poprvé, tedy očima dítěte.

Však to možná znáte: „Ta svíčková byla dobrá!“ „Ale houby, byla nic moc!“ „A co myslíš tím nic moc?“ „Tobě to nechutnalo?“ „Ty nemáš rád svíčkovou?“ „Tobě není dobře?“ Najednou se vyrojí spousta otázek. Dítě neví, dítě se ptá. Je zvědavé. Právě zvědavost, tedy neuropsychologickou terminologií „hledání“, zabraňuje aktivaci oněch důvěrně známých reakcí na ohrožení typu útok, útěk, ustrnutí, který mi nám náš mozek komplikuje často život, zejména pak tehdy, točíme-li se už nějakou dobu v začarovaném kruhu.

A jak si se s ním cítil(a)?

A nástroje, které máme k dispozici zdaleka nekončí u základů filozofie. Tím nejmocnějším jsou totiž naše emoce. Ono totiž není možná ani tak podstatné, co ten druhý říká a co říkáme my. Podstatné je to, jak se při dané interakci cítíme. To si také budeme pamatovat. Dlouhodobá epizodická (obsahující pojem JÁ) paměť je totiž přímo postavena na vazbě emoce-reakce.

Když víme, jak se cítíme, můžeme o tom s ostatními mluvit. Ne snad proto, že by ostatní byli nutně zodpovědní za naše pocity. To někdy tak úplně neplatí, zejména ne tehdy, když část našich pocitů nepochází z tady a teď, jak jsme si vysvětlili výše. Ale proto, že ve vztazích, které jsou nějakým způsobem bližší, může být informace o našich pocitech pro ostatní důležitým vodítkem. Akcí, na kterou najednou mohou nějak reagovat.

„Ta svíčková byla dobrá!“ „Ale houby, byla nic moc!“ „Když si mi teď tohle řekl, najednou jsem si připadal jako školák, co udělal něco špatně. A vlastně mě mrzí, že ti nechutnalo v restauraci, kterou jsem vybral. Já tady tu svíčkovou mám fakt rád.“ „Ježiš promiň, to mě mrzí. Já to takhle vůbec nemyslel. Prostě mi to nějak nesedlo, ale ta restaurace mi nepřijde špatná, jen si spíš příště dám něco jinýho, já jsem na tu svíčkovou prostě pedant, protože jsem vždycky miloval tu, co mi dělávala babička.“

Jak vidíte, jiná akce může vzbuzovat jinou reakci. A to zejména tehdy, když je z vaší akce patrné, že potřebujete péči nebo soucit. Tyto dvě potřeby jsou z hlediska evoluční biologie zcela výjimečné. Lidská rasa je totiž evolučně přizpůsobena k tomu, aby žila ve skupinách a vytvářela sociální pouta. Za sociální pouta je zodpovědný hormon oxytocin, tzv. cuddle hormon, či chcete-li „ňuchňací“ hormon. Ten se uvolňuje při (příjemném a žádoucím) objímání či hlazení, při péči o někoho a při soucítění s někým. Stejnou dávku od svých mozků, přesněji tedy od kmene hypothalamu (část mozku velmi úzce spojena se všemi emocemi a řízením psychosomatických procesů), přitom dostane objímající i objímaný, pečující i opečovaný, soucítící i ten, kdo pociťuje, že mu je vyjadřován soucit. Je to tedy lidská přirozenost, kterou však umíme dávat najevo jen tehdy, necítíme-li se sami v ohrožení.

Zrada jménem zrcadlové neurony

A tím se dostáváme k jednomu zásadnímu háčku. A tím jsou zrcadlové neurony. Schopnost sou–citu, tedy sladění pocitů, emocí, je nám dána tzv. zrcadlovými neurony. Ty nám skrze aktivaci bloudivého nervu doslova umožňují tělesně pocítit to, jak se druhý člověk cítí – tedy empatii. Pokud pak na základě těchto pocitů (empatie) sami pocítíme nutnost nějak ulevit danému člověku, něco pro to aktivně udělat, říkáme této emoci soucit. Bohužel, právě empatie, a tím i soucit, jsou dostupné výlučně tehdy, kdy nepociťujeme ohrožení.

Ale my můžeme vycítit ohrožení z toho druhého. Můžeme doslova pocítit jeho vnitřní tlak, jeho strach, děs, ale také radost (však, kdo nezažil „nakažlivost“ smíchu) a celou řadu dalších pocitů. Jenže, když pocítíme ty negativní pocity toho druhého, a sami nebudeme mít dostatečně rozvinutý kontakt s vlastními emocemi, nebudeme se v jeho přítomnosti cítit dobře. No, a když se s někým necítíme dobře, a třeba ani nevíme proč, tak s ním nechceme prostě být. Jenže vyhýbání se kontaktu s někým je také komunikace. Také je to nějaká akce, co vyvolává reakci. A tak dotyčný se začne v našich očích chovat tak, že s ním ani nechceme být, což zase jemu nádherně potvrdí jeho přesvědčení, že: Nikdo mě nemá rád,“ a kruh se uzavře.

TIP: Vrtá vám hlavou, proč jsou slovíčka nikdy a nikdo vždycky tučně? Přečtěte si tento článek.

Nejdřív začněte vztahem k sobě

A tím se elegantně dostáváme na samý začátek, a to je k sobě. To my sami nejprve musíme zapracovat na vnitřním tlaku, postavit se svým strachům a odstranit toxicitu ze vztahu k sobě, abychom se aspoň my sami k sobě chovali lépe, než se domníváme, že se ostatní chovají k nám. Na začátku jsem zmiňoval Bibli. V evangeliu podle Marka se však také píše: „Miluj svého bližního jako sám sebe!“ Jako sám sebe… A to je ten problém. Jste na sebe extrémně tvrdí? Budete tvrdí i na ostatní. Jste na sebe v komunikaci sami se sebou extrémně zlí? Budete zlí i na ostatní. Máte sami sebe hodně rádi? Budete mít rádi i ostatní…

A tak je potřeba začít u svých vlastních potřeb, myslet na své místo, péči, podporu, ochranu a hranice, jak o tom hovořil Al Pesso, naplnit své deficitní potřeby, jak o nich mluvil Abraham Maslow, a pravidelně myslet na to, že je na vaší zodpovědnosti, abyste pravidelně pečovali o svoje štěstí. Musíme tedy začít akcemi vůči sobě, protože, jak říkal Newton: „Actioni cotrariam semper et aequalem esse reactionem“, tedy „Ke každé akci je vždy stejná reakce proti.“ Právě péče o sebe a svůj vztah se sebou změní naše pozadí, změní nastavení našeho radaru, někdy také doplní pocit sebehodnoty a umožní nám měnit naše akce a reakce ve vztazích.

A nezapomeňte:

Když si něco opravdu z celého srdce přejete, celý vesmír se spojí, abyste pochopili, že proto budete muset holt taky něco udělat…

Pohled

O autorovi

Martin Zikmund je průvodce lidí a firem klíčovými změnami, vede semináře a workshopy pro veřejnost i pro firmy zaměřené na témata zvládání stresu, meditace, spokojenost v práci i mimo ni a osobního rozvoje. Je autorem všech textů a většiny fotografií na tomto blogu. Více se o něm dozvíte na www.martinzikmund.cz.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s